Recenze
[...] písničky a zas písničky - nová žeň J. Suchého a J. Šlitra. Nejdou-li výš, drží si dřívější slušnou úroveň, udiví bohatstvím invence, svěžestí až prudkostí, lyrickými pasážemi, ironií a v neposlední řadě i odvahou. Z interpretů vede Hana Hegerová; oba její šansony mají evropskou úroveň. Pak je dobrá P. Filipovská, K. Gott a další. A není možné vynechat výtečný Havlíkův orchestr. Zuzana bude zas naplňovat divadélko, okouzlovat mládí omámené rytmem a svěžími nápady a písničky z ní zakrátko všude uslyšíme [...]
[dk: Mládí v divadle a na divadle... Svobodné slovo, 14. 3.1963]
[...] Semafor začíná nacházet sám sebe :). Šlitrova hudba už nemůže být dávno podezírána, že by měla ctižádost získávat diváky osvědčeným "laxenberským" kouzlem. Je čím dál osobitější, pozná se od prvních taktů, sílí v ní myšlenky, je v ní víc útočnosti. Suchý patří už dávno ke skutečným hodnotám: je tvůrcem živé poezie těchto let. Hegerová roste ve zpěvačku mimořádného formátu. Vzdala se všeho vnějšího, je ukázněná, přesná, má jemnou hudební kulturu, její projev je sugestivní. Z nových zpěváků zaujala nejvíc hlasem a prostotou projevu Jana Malknechtová a temperamentem a vitalitou Karel Gott. Podíl Havlíkova orchestru na úspěchu nové Zuzany je spolutvůrčí. [...]
[Sergej Machonin: Bez falše a bez věna. Literární noviny, 16. 3.1963]
Pořad o Zuzaně pro Zuzanu a se Zuzanou patřil a bude patřit - jak konečně už několikrát řekl J. Suchý - k trvalému programu divadla Semafor. Poslední premiéra tohoto typu se jmenuje Zuzana není pro nikoho doma. Kdyby se měla posuzovat normálními činoherními (a vůbec normálními divadelními) měřítky, tak by o ní nebylo možné psát mnoho. V Semaforu však chtějí dělat divadlo po svém. Hledají a normy svého hledání si svou prací dává Semafor sám. Nejvyšší normou byl a je zatím Jonáš a tingltangl: především svým základním duchem, svým bezprostředním kontaktem s hledištěm. Zuzana není pro nikoho doma se k podobnému účinku dostane v druhé polovině. První je znatelně slabší, písničky Suchého a Šlitra - až na Sáně - se tu pohybují v průměru, v bezpečně vyzkoušených oblastech, a jednou jdou dokonce hluboko pod průměr: v Barové lavici, která je podivuhodně sentimentální a banální. První polovina je vlažná a nezmění na tom nic ani spojovací text, který na magnetofonovou pásku namluvila Zuzana Stivínová. Je totiž jen nutným doplňkem a až na několik vtipů je záležitostí druhořadou. V druhé polovině to ovšem vůbec nevadí, protože v ní suverénně převezmou hlavní part písničky vtipné svým textem, strhující svou melodií, rytmem i úderností. Je tu jiskra, která přeskakuje z účinkujících na přihlížející, je tu elán, který přitahuje a podmaňuje, optimismus, který srší na všechny strany. Je tu pocit radosti z hudby, ze zpěvu, pocit, který je tak silný, že nezůstane omezen jen na stěny divadla, ale doprovází obecenstvo ještě ven. I když to všechno těžko postihnete slovy, je to bezesporu náboj, který má svůj společenský účin. Nelze suše konstatovat, že Semafor chtěl říci to nebo ono, nelze smysl programu zaklít do jedné vyčerpávající definice. Existuje tu pořad, který je nutné spoluprožít, aby bylo možné pochopit náladu -vědomí radosti, které vnucuje. [...]
[Jan Císař: Zuzana znovu v Semaforu. Rudé právo, 16. 3.1963]
