ZPĚVÁCI BEZ KONZERVATOŘE
Kapitola Jiřího Černého o Jiřím Suchém
z knihy Zpěváci bez konzervatoře (1966)
Jednou jsem kdesi slyšel, že jazzový zpěvák nemusí mít nijak zvláštní hlas, hlavně když má swing. Protože jsem neměl nijak zvláštní hlas, došel jsem k názoru, že asi budu jazzový zpěvák. A protože jsem si byl vědom, že kdybych chtěl založit svou pěveckou činnost na kráse svého hlasu, dopustil bych se největší pošetilosti v životě, uvažoval jsem jinak. Ignoroval jsem vžité heslo CO ČECH, TO RICHARD ADAM a rozhodl jsem se stavět vše na rytmickém a pokud možno legračním textu a na zdůrazňování té rytmičnosti při zpěvu.
Časopis návštěvníků Reduty, duben 1957U n-té divize v Čechách sloužil v letech 1952-1954 jako písař vojín Jiří Suchý, povoláním reklamní výtvarník. Chvílemi psal hlášení o stavu vozidel, teplých a studených strav a vojsk vůbec, chvílemi si skládal dadaistické básničky a ne tak dadaistické texty k písničkám - někdy dokonce jeden denně. (Některé se později zpívaly v Redutě, třeba Ryba a papoušek nebo Sardinky.) A na divizním rádiu lovil Luxembourg a AFN.
"Na vojně jsem začal zpívat. Vzpomínám si, jak jsem při jednom vystoupení urazil generála Písní o Golemovi. Když se v textu objevila slova ... na oficíři byla divá..., okázale se otočil a hlasitě se bavil s nižšími šaržemi. Já jsem to pochopitelně, rudý až za ušima, musel dozpívat."
V civilu se naskytla další příležitost: na tancovačce Propagační tvorby, když už nebyl žádný jiný repertoár. Demobilizovaný třiadvacetiletý divizní písař zazpíval americkou lidovou Půl párku. Nato ho Viktor Sodoma starší angažoval, nejdříve jako dodavatele českých textů na americké šlágry, a potom mu navrhl, jestli by nechtěl u nich, u Sodomu v kuchyni, hrát na basu. Tak si Suchý odpoledne koupil basu a dřel a dřel, někdy taky osm hodin denně. Aby si jako vysloužil v nové skupině - Akord-clubu - své místo. Že by tu snad mohl jenom zpívat své texty, to nenapadlo ani jeho.
Co vlastně zpíval, když začal Akord-club působit ve vinárně Reduta? Na počátku roku 1957 je v jeho repertoáru spirituál Go Down, Moses (s anglickým textem), samozřejmě Půl párku, skladby s vlastní hudbou i textem - Blues pro tebe a Zlomil jsem ruku tetičce, Moritat od Kurta Weila a JZD boogie (autoři Philipe, Mosley), obě se Suchého slovy. Nejvíce tehdy v Redutě zpíval Viktor Sodoma, sám i se svou ženou Vlastou, celkem deset skladeb. A také největší "odvazy" z prvního rock'n'-rollového filmu.
Zdálo se, že celá Reduta je jen prima legrace pro několik desítek zasvěcenců. Ale brzy to byly stovky. Jednoho dne dokonce přinesl americký obrázkový týdeník LIFE fotografii mladíka prohnutého dozadu, a pod ní podpisek: Jiří Suchý - český Presley. Bylo to silně přehnané, Suchému to nijak nepomohlo, spíše naopak, ale v něčem se to přece jen blížilo pravdě: narodil se nový zpěvák, tak odlišný od všech ostatních, že si ho nikdo s jiným nemohl splést.
Odlišný už tím, že zpíval "rytmické a pokud možno legrační" texty a že na nich "stavěl vše". Zatímco skutečnému Presleymu stačilo vyjádření rytmické, a na tom, co mu dali textaři, mnoho nezáleželo, tento český chce zároveň přesvědčivě vyzpívat svůj vlastní text, případně obměňovat a rozmnožovat jeho významy. Není samozřejmě první ani poslední zpěvák, který celý svůj hudební výraz zakládá na vlastních verších a jiné v podstatě nezpívá. Třicet let před ním to tak dělali Voskovec s Werichem, a už počátkem století Karel Hašler. Také někteří ze Suchého textařských současníků zkoušeli zpívat své písničky, například Pavel Kohout nebo Vladimír Fux s Vlastimilem Pantůčkem. Pařížané mají Charlese Aznavoura, Moskvané Bulata Okudžavu, Američané Pete Seegera.
Dokud Suchý zpíval v Redutě, říkalo se, že vyhovuje intelektuální společnosti, jaká se tu většinou scházela. Když na něho stály fronty před Semaforem ve Smečkách (ano, na něho - dřív než do divadla přišli Matuška a Pilarová), ukázalo se, že zájemců je stonásobně víc. Že vedle starších ročníků, uvyklých plynulým melodiím a krásným hlasům, vyrostla další generace, naladěná právě na tu dráždivě obyčejnou vlnu Jiřího Suchého.
Jak tento zpívající básník vypadal na jaře 1961, při vyprodaných Zuzanách?
Pohybově: presleyovsky rozkročený postoj a co chvíli zdvižené, roztažené ruce. Nebo naopak klid, ticho, ostýchavé a rozpačité pohledy, přešlapování na místě, něco z Chaplina, něco z Voskovce; kupodivu vůbec nic z anglického music-hallového komika George Formbyho (který v roce 1946 patnáctiletého Jiřího tak nadchl ve filmu Já nic, já muzikant, že pan Suchý v předtuše další budoucnosti svého staršího syna mu koupil k Ježíšku bandžo). První, a bezesporu největší dojem ze živého Suchého je hurónská radost, chytřejší a rozmanitější než u kabaretních klaunů, ale přesto stále přístupná a nakažlivá i pro nejprostší diváky.
Kořeny jeho zpívání už tak spletité nejsou: líbili se mu jen Voskovec a Werich. Stále je poslouchal a hodně se od nich naučil. Chcete-li se o tom znovu přesvědčit, přehrajte si starou desku s Ezopem a brabencem. Voskovec a Suchý se jako zpěváci podobají jeden druhému téměř vším. I vlastností, kterou lze těžko vysvětlit, která prostě je: oba i při veškerém důrazu na text a při neustálém přerušování melodického proudu zpívají písničku melodicky výrazně. Neužívají ten starokomický, herecký způsob přednesu, kdy sice zpívající klaun poví v písni všechno možné, ale rozkouskuje ji do takových detailů, že si z ní posluchač nezapamatuje ani čtyři noty za sebou. A je téměř nemožné, aby se z takové písničky stal šlágr. (Takhle zpíval kdysi v rozhlase Suchého text Tolikrát jsem dobrou vůli měl Oldřich Lipský, často tak ochuzuje melodie herec Josef Bek, jinak majitel kvalitnějšího hlasového materiálu, než jaký má dobrá polovina zpěváků z této knížky.)
V čem se Suchého zpěv od Voskovcova liší, je celková větší naléhavost projevu. Voskovec byl půlkou pěvecké dvojice; leccos jen nakousával nebo doříkával. Suchý je u mikrofonu většinou sám, co neřekne, to už se nedovíme. Takřka z každé noty je slyšet, jak mu záleží na tom, abychom nic nepřeslechli. Někomu právě tohle připadá křečovité. Mně ne. Jestliže třeba na Olmerové je sympatické, že si zpívá sama pro sebe, Suchý strhuje svou přesvědčovací vervou. Má hudební talent i vkus. Natolik rozumí sám sobě, že ze své - podle vlastních slov - "úděsné neschopnosti cokoliv na jevišti zahrát" udělal další z kouzel své osobnosti. Dnes někoho sotva napadne, že Suchého pravá noha jde vpřed zároveň s pravou rukou jednak pro legraci, jednak proto, že asi takhle nějak se kdysi v Divadle Na zábradlí pohyboval, když se ho tam pokoušeli naučit správně chodit.
Díky svému předkusu nemá dobré d, t, š, č, ž, což v zákulisí odedávna výtečně parodují téměř všichni členové Semaforu. Jeho hlas je neznělý, drnčivý a bezbarvý, při řeči téměř úřednický. Asi každý druhý zní příjemněji. Suchý sám také s oblibou o kráse svého hlasu vtipkuje. "Mám totiž hlas jako Caruso," říká v Jonášovi, a dodává: "Jenomže ne tak dobrý." Naštěstí s tímto malým hlasovým darem nakládá neobyčejně rozumně. Místo aby se jej snažil nějakým školením "posadit" a docílit správné rezonance, nechává ho, jaký je. Dokonce Suchého podezírám, že ho hlídá, aby nebyl jiný. A on je tak nehezký, až je hezký. Asi jako oprýskaná zeď. I tak přirozený. Když Jiří Suchý zpívá, zní to jako nejpřirozenější věc na světě.
V rozporu s Leo Jehnem ("O Suchém suše", Melodie č. 6/1964) jsem proto nepostřehl, že by se "Suchý odvážil vytvořit typ zpěváka, který výrazově staví právě na onom balastu chyb, jež jsou u zpěváků-diletantů tak běžné". A že "vědomě tyto chyby zveličuje a zvýrazňuje, čímž - ať už vědomě nebo nevědomě - paroduje celý typ profesionálně nedokonalého zpěváka - i sám sebe". Nepokládám tedy ani za zřejmé, že "Suchý není zpěvákem v obecném, univerzálním slova smyslu, ale zpěvákem-komikem".
Mezi nejběžnější chyby diletantských zpěváků patří nedbalá výslovnost, seškrcené výšky a afektované, odposlouchané zvuky. Suchý ale, v rámci svých možností, vyslovuje dokonale srozumitelně, jeho hlas je zvukově i barevně v celém dvouoktávovém rozsahu poměrně vyrovnaný, a přirozený, jak jen možno. Suchého pěvecký projev totiž sám o sobě žádnou parodií není, tou se stává až ve chvíli, kdy to potřebuje text a hudba. Suchý skutečně je zpěvák v obecném slova smyslu, třebaže ne podle bývalých norem. Řekl bych - šansoniér, nebýt toho, že se tento pojem chápe většinou "francouzsky", jako název pro interpreta rytmicky uvolněných, rozevlátých písní; a s výrazným rytmem se Suchý (ani Šlitr) asi nikdy natrvalo nerozloučí, ledaže by začal psát texty úplně jinak a zapomněl, že někdy hrál na basu a na bandžo. Označení zpěvák-komik je pro něho příliš úzké i tehdy, rozumíme-li jím zpěv na chaplinovské hranici komika-tragika, například v Tulipánu. Pravda je, že Suchý velmi často jako komik zpívá, ale to jen proto, že si často píše takové texty. A když si napíše text jiný, zazpívá ho stejně dobře, protože Suchý-zpěvák se neustále mění podle Suchého-textaře. Výraz "komika" nemá žádnou souvislost s tím, jak napsal a zpívá Pramínek vlasů, Klokočí, Modré punčochy. Nebo celou řadu blues, např. Blues o stabilitě, Blues touhy po světle. Anebo Ellingtonovu Dívku, kterou zkazil svět.
Nemůže, samozřejmě, zpívat všechno. Třeba písničky s nezajímavým textem, stojící pouze na lehké, příjemné melodii. Tady to bez krásného, zvučného hlasu nejde. Domnívám se, že by pro něho nebyly ani vysloveně dramatické a tragické věci. Takové polohy v jeho textech nejsou, z toho usuzuji, že nejsou ani v něm samém. A protože se do svých písniček "nepřehrává", zpívá je sám za sebe, zdá se mi, že třebas Za svítání z repertoáru Yvese Montanda, jakkoliv prosté a civilní, je pro něho nepoužitelné. Dokázat to nelze - nic takového nezkoušel. Těžko si ho však představit, jak ve svém zpěvu někoho proklává vážným, chladným pohledem; taková reakce na skutečnost v něm zatím, myslím, není.
Kolem Suchého se sice nerodí senzační překvapení, nicméně ty nejlepší věci dělá podle jakéhosi zákona schválnosti právě tehdy, když to s ním (a se Semaforem) nevypadá nejlépe. Tak například Jonáš a Tingl-Tangl vznikl uprostřed šuškandy, že Suchý se Šlitrem jsou u konce. Byla to jejich nejlepší odpověď, Suchý v něm dělal 15 písniček a některé musel opakovat.
Na jaře 1964 zpíval Jiří Suchý společně s Jiřím Šlitrem a Vlastou Kahovcovou v semaforském Recitálu. Předtím filmoval, dost dlouho veřejně nevystupoval a zlé jazyky sem tam něco utrousily o větší a větší konkurenci.
Představení v Městské knihovně začalo tmou. A do ní Suchý zpíval blues. Zpěvák, který údajně zakrývá své chyby mimikou a gestikulací a jehož desky prý nikdy nejsou "ono", si tu zrežíroval největší pozornost, jaká se může k hlasovému projevu upnout. Měl toho tolik co vyjádřit, nezpíval žádnou legraci, nepřekvapil novými hlasovými neobvyklostmi ani provokacemi.