básník, textař, spisovatel, klaun, herec, filmař, zpěvák, skladatel, hudebník, režisér, grafik, výtvarník, sběratel

ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA

(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů 
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako 
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele 
Divadelních Novin.)

Převzato z www.pozitivni-noviny.cz

Život je pro mne obnošená vesta 
Šedá a nudná - však to račte znát 
To říká sotva jeden člověk ze sta 
A ostatní se musí smát

V určitém věku se sluší vydat memoáry. 
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát. 
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

1


Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec... 

Ale já vím jedno: když píšu, zpívám nebo hraju, dělám to jenom proto, abych se mohl po večerech dívat do rozesmátých tváří. A skutečně se dívám - už celé desítky roků. Takže mějte mě za básníka, zpěváka nebo herce, když vám to udělá radost, ale já vím, kdo jsem. 
Kdykoliv píšu pro divadlo novou komedii, mám takovou permanentní obavu, že nebude k smíchu. Při premiéře mně svalí první řehot v sále balvan ze srdce. Nikdy netrnu, zda bude příběh mé hry pro publikum dostatečně poutavý - vím, že nebude. Taky vím, že postavy nebudou mít náležitou psychologickou prokreslenost a že bude chybět správná dramatická klenba. 
A kolikrát si říkám, že bych možná dokázal vyklenout klenbu, prokreslit postavy, příběh opatřit slušivou zápletkou, snad bych si uměl všechny tyto náležitostí osvojit, nejsem přece bez talentu. Ale: nestal bych se posléze posledním v řadě dobrých českých dramatiků? 
A vůbec - nebyl náhodou geniální Jaroslav Hašek autorem povídek bez náležité literární koncepce a je vůbec Švejk kniha napsaná tak, jak se kniha má psát? Není Švejk napsán bez jakýchkoliv zábran, spíš jako souhrn anekdotických nápadů, který ve svém výsledku tvoří něco zcela jedinečného? Samozřejmě, že tím nechci říct, že jsem geniální podobně jako Hašek - chci jen říct, že i nezodpovědný literát může dát společnosti za jistých okolností docela pozoruhodné dílo. 
Takovouhle cestou se ubírají mé úvahy, kdy jsem se dopracoval k jakémus takémus obličeji a teď mi už jde jen o jeho zachování. Tenkrát, když Semafor vznikl, jsem si takovéhle problémy nepřipouštěl, nejspíš proto, že jsem ani netušil, že existují. Chtěl jsem jen rozesmát třeba 220 platících diváků, kteří se sešli v sále Ve Smečkách. Třeba se vám zdají mé ambice malé, já zas mám dojem, že jsem na sebe tehdy vzal gigantický úkol. 
A teď se chci rozepsat o tom, jak to tehdy všechno probíhalo. Chvílemi to bude možná nuda - někdy se totiž toho moc nedělo, ale mohu vám slíbit i stránky napínavé a trochu legrace a snad i trochu pikanterie. 
A kunsthistorikům další podklady pro jejich práci - nepůjde totiž jen o Semafor, ale i o postižení atmosféry oněch časů. A tady bych se chtěl omluvit za případné nepřesnůstky. Nebudou nikdy záměrné a prosím, aby byly přičteny na vrub mé ochablé paměti. Sám tu chci podat obraz co nejvěrnější - to nechť je mi věřeno. 
Toto je první písnička, která zazněla 30. října 1959 v půl osmé večer v právě vzniklém Semaforu:

K smíchu toto představení 
Trochu je a trochu není 
Záleží teď velectění 
Na vašem rozhodnutí 
Buď si račte hledět dámy 
Která třeba je tu s vámi 
Nebo se smějte s námi 
Nikdo vás však nenutí 
Neboť toto představení 
K smíchu je a k smíchu není 
A proto se velectění 
Osmělujem zeptati 
Zdali je to vůbec vhodné 
Smát se tomu kdo se zbodne 
A kdo do roka a do dne 
Na zbodnutí doplatí 
Jak jsme řekli velectění 
Tohle naše představení 
K smíchu je a taky není 
Neračte se hněvati 
Útěchu vám v duši vlije 
To že tato komedie 
Premiéru nepřežije 
Vše se v dobré obrátí 
K smíchu toto představení 
Jednak je a jednak není 
Neračte se velectění 
Proto na nás mrzeti 
Nestřílejte velectění 
Po nás během představení 
Pomyslete na vězení 
Pomyslete na děti 
A tím končí naše pění 
O tom že to představení 
K smíchu je a vlastně není 
Jak už račte věděti 
Chci vám říci velectění 
Že to naše představení 
K smíchu je! 
A vlastně není 
V tom je jeho prokletí... 

Podzim 1959 jsem prožíval ve zvláštním napětí. Rozchod s Divadlem Na zábradlí, návrat do Reduty, kde už jsem se necítil tak dobře jako tehdy, když jsem tam začínal s Akord clubem, nové divadlo na obzoru a navíc v životě se mi vyskytla nová bytost s velkýma tmavýma očima a já cítil, že je tu mnohem hlubší citový vztah než byly ty předešlé, o nichž jsem se domníval, že už hlubší být nemohou. 
A pak otevření Semaforu, první fronta před divadlem dosahovala nečekané délky, hra Člověk z půdy zaznamenala obrovský divácký úspěch a v novinách rozporuplný kritický ohlas, takže mně bylo od počátku jasné, že odborná kritika nebude mým rádcem, jak by se slušelo. 
Mnozí z těch kritiků, kteří mě tehdy podcenili, se mi po letech omluvili a já zase pochopil, že jsem byl jinými zase mnohdy neprávem přechválen. 
Naivní začátky Semaforu to vyhrály u publika právě tím, čím se lišily od dokonalého divadla. Ta směs umění a neuměni, nezodpovědnosti a upřímnosti, legrace vymyšlené i bezděčné - to zabralo: diváci odcházeli z divadla s pocitem, že něco takového ještě neviděli. Byl to jakýsi mišmaš, kterému po 228 večerů publikum tleskalo velmi spontánně a nám tím patřičně zvyšovalo sebevědomí, čehož bývá začínajícím umělcům nejvíc zapotřebí, i když to s sebou neslo nebezpečí fenoménu, kterému se říká zblbnutí náhlým štěstím. Zvláště prostší umělci tomu snadno podléhají, zažil jsem jich za ta léta víc než dost a kdoví, kde beru jistotu, že mezi ně nepatřím. 
Jak už jsem se zmínil, kritiky na naši první hru byly rozporné, a tak si říkám, co kdybych si dneska zahrál na kritika a zkusil zhodnotit naše tehdejší úsilí sám? Mám už od těch dob dostatečný odstup a i nějakou zkušenost už jsem získal... zkuste tedy otevřít pomyslné noviny, přehlédněte napínavé články o plnění druhé pětiletky a o překročení plánu v těžbě hnědého uhlí v ostravsko-karvinském revíru a tam docela vzadu, v kulturní rubrice, čtěte: 

  
ZAČALO TO VESELE 

V novém pražském divadle Semafor se konala včera premiéra hry (?) Člověk z půdy. Ten otazník má vyjádřit určité pochybnosti o tom, zda Člověk z půdy opravdu snese označení hra. Divadelní hra má totiž své zákonitosti, které tu, mírně řečeno, dodrženy nejsou. 
Autor (Jiří Suchý) se tváří, jako by to byl záměr. Naskýtá se však otázka, zda to není spíš z nouze ctnost. Autor možná ani divadelní hru, jakožto takovou, ani napsat nedovede - dokonce tu ledacos na tuto eventualitu poukazuje. Než však nad jeho uměním uděláme kříž, zkusme být milosrdní a zvažme, zda nám kromě snahy a dobré vůle nabídl ještě něco jiného. Něco, co by mohlo obstát i před odbornou kritikou. 
Publikum se celý večer směje. A ne zrovna hloupostem. Není třeba tohle onen klad, který tu dal novému souboru alespoň pro začátek právo na existenci? 
Divadlem zní písničky. Včera neděle byla, Pramínek vlasů, Dítě školou povinné, Léta dozrávání (lepší název pro tuhle písničku by snad byl Obnošená vesta, o níž je v písni skutečně řeč) a mnohé další. 
Písničky dopadají u diváků na úrodnou půdu a navíc jim nelze upřít jakousi novost a originalitu, přihlédneme-li k současnému stavu české taneční hudby. Takže i písničky můžeme Semaforu přičíst k dobru. A pak je tu výborný Miloš Kopecký, alternovaný Miroslavem Horníčkem, neméně skvělým. Díky těmto dvěma hercům přestává být postava spisovatele Sommera tak schematickou, jak byla autorem napsána. Ti pánové totiž dokážou nemožné: vdechnout Sommerovi život! 
Herectví ostatních nelze hodnotit, protože tu prostě není. Mladí lidé, vesměs nadšení amatéři, tu v nejlepším případě působí příjemně svou upřímností. 
Dále je třeba konstatovat, že nikdo z nich během premiéry neupadl a že všichni do jednoho mluví nahlas a zpívají s chutí, i když přesná intonace není zrovna jejich nejsilnější stránkou. Ale přiznejme jim, že jejich zpívání se silně liší ode všeho, co nám běžně přináší náš hudebně-zábavný průmysl. 
Nezpívají jako zpěváci, zpívají jako mládež. Je mezi nimi i autor hry Jiří Suchý. Jestliže jsme tu zapochybovali o jeho autorských schopnostech, dlužno dodat, že jsou přece jen větší než jeho schopnosti herecké. Nicméně je publikem přijímán příznivě a zdá se, že si s ním rozumí. 
Výprava Z. Hlocha a J. Jireše svědčí o tom, že soubor se netopí v penězích, ale vlastně to ani nevadí - náznak totiž budí dojem jakési avantgardnosti. 
Kostýmy Běly Novotné nic nezkazily a sloužily svému účelu. Kvartet řízený Ferdinandem Havlíkem byl vedle Miloše Kopeckého (či Miroslava Horníčka) druhým (a posledním) profesionálním prvkem celé inscenace. Svěží a vysloveně chytlavé melodie Jiřího Šlitra hrál naprosto dokonale. 
Na konec jsem si nechal humor, který dle mého názoru je jakousi podlahou, na níž celá inscenace stojí. Publikum se zřejmě rádo směje, a tak nenechá zapadnout jedinou, byt' sebemenší, příležitost k smíchu. 
A těch příležitostí je v Člověku z půdy o něco víc než jinde. A to může být důvodem k tomu, že Semafor bude mít nejspíš nějaký čas vyprodáno. Začalo to vesele, počkáme si, co bude dál. 
(jis)   

Tak takhle bych to napsal, kdybych byl tehdy kritikem a můj vztah k Semaforu by byl celkem neutrální. Nezmínil bych se o Františkovi Filipovském, protože ten se do hry zapojil až rok po její premiéře, kdy Miloš Kopecký se už nabažil. Byl bych zřejmě jeden z mála kritiků, kteří si za celou historii Semaforu všimli, že se tu velmi zásadně pracuje s humorem, čili s materiálem, který není snadné obrábět, a že ten humor funguje. 
Kdybych byl kritikem nadprůměrným, odhadl bych možná i to, co odhadlo zatím jen publikum: že těm mladým lidem nejde vlastně ani tak o divadlo dle platných kánonů, o jejichž existenci vůbec nevědí, ale že se tady narodilo něco, co přehodí výhybku českého divadla na novou, dosud neobjevenou kolej. Po staré koleji se bude arciť jezdit dál, ale po té nové že zakrátko vyjede řada čerstvých mladých lokálek. 
Že je tu zkrátka zárodek něčeho, co se za pár měsíců stane jakýmsi hnutím - kdosi to nazval malé divadelní formy. 
Nadprůměrně jasnozřivého kritika však tehdy nebylo. Sergej Machonin, který je dnes za takovou persónu považován, nám tehdy dost krutě křivdil, čímž dodával ideologický materiál našim nadřízeným orgánům a ty ho s gustem proti nám využívaly. Budiž mu to odpuštěno - odčinil svou tehdejší zaslepenost velmi statečně později. 
Nevím však, jak se mám vyrovnat se skutečností, že tento významný český kritik se dává v roce 1995 slyšet, že »Člověk z půdy by u něho nedošel milosti ani dnes.« 
Kdyby tehdejší Semafor aspiroval na statut »opravdického« divadla, mohl by být takhle posuzován, ale náš Člověk z půdy nebyl vlastně vůbec divadelní hrou, nýbrž gestem hloučku amatérů, které bylo natolik prudké, že dalo základ něčemu, co tehdy v divadle neexistovalo a - dle ohlasu veřejnosti - scházelo. Na takové věci by bylo snad rozumné brát jiné metry. 
A když už jsem se rozepsal o tom Sergejovi, v roce 1995 se nechává slyšet i v tom smyslu, že chová dnes obdiv k určitým našim inscenacím a dokonce i k filmu Kdyby tisíc klarinetů (k němu mám výhrady spíš zase já), ale pro semaforské současno má označení »srágory a ubožinky« s pevným pocitem, že dneska už se nemýlí, kterýžto pocit měl však i v dobách, kdy se mýlil. 
Je to jeho názor a nesluší se, abych mu ho vyvracel. Jen bych rád podotkl, že o jisté jeho stálé zaujatosti svědčí, že pro naše neúspěchy má termín »ubožinky«, zatímco to, co nám vyšlo, komentuje jen drobnou poznámkou »ještě, že se (Suchý) občas utne a udělá něco úměrného svému talentu«. Z toho usuzuju, že Sergej Machonin nebude asi nikdy patřit mezi naše fandy, kteří se trápí našimi neúspěchy a jásají s námi, když se něco povede. 
Z uvedených řádků mám spíš pocit, že u něho je to přesně naopak. 
Jinak někteří z kritiků, kteří nás tehdy deptali z partajně-ideologických pozic, svůj tehdejší názor později upřímně a veřejně odvolali (Jiří Hájek), pokud neemigrovali na Západ (Dušan Havlíček). Ostatní aspoň chytře mlčí.  


2

Teď by se nejspíš slušelo, abych se zmínil i o tom, co se dělo kolem Semaforu mimo scénu. Je už to víc než pětatřicet let a znáte to, některé mnohdy nedůležité detaily si pamatujete naprosto přesně a při tom dokážete zapomenout na to, že jste vyhořeli. My jsme nevyhořeli, ale zato byl u nás při návalu sražen jedním divákem ze zdi hasicí přístroj a znehodnotil oděvy dalším deseti. To si pamatuju. 
Pamatuju si taky, že náš tehdejší inspicient si dovoloval na dceru paní cukrářky odvedle a byl z toho skandál - musel jsem při koupi kremrole vyslechnout před plným krámem, že mám v ansámblu pěkný dobytek! 
Taky si vzpomínám na svůj skútr značky Triumph-Tessy, který byl v Praze jedinej a budil pozornost narozdíl od hlučnějších strojů tuzemské výroby, které budily pouze občany. 
A taky na to, jak jednou, zatímco jsem si v šatně smýval z obličeje šminku, říkali mi kolegové na shledanou, leč neodcházeli a já jim poctivě s namydleným obličejem odpovídal a oni pořád zdravili a teprve, když počet pozdravů byl asi třikrát větší než počet členů souboru, došlo mi, že tu cosi neklape. 
Mezi maličkostmi, o kterých se můžu zmínit, jsou třeba i oblé proporce Renaty Tůmové v černém trikotu - ne že bych je nějak speciálně pozoroval, samy mně neustále vstupovaly do zorného pole. 
Nebo ta dívka, která seděla den co den v první řadě, a já, divadelně nezkušený, akceptoval pitomý nápad inspicienta Hrabánka a jednou jsem při svém nástupu na scénu překvapivě seskočil dolů do hlediště, že s ní jako udělám malé interview. Ona však seděla jako zařezaná a nebyla s to ze sebe vypravit slovo. Publikum nechápalo, co se děje, čekalo, zda věc bude mít nějakou pointu, a já se zatím způsobem velmi pokořujícím drápal zpět na scénu, která byla natolik vysoko, že se nedalo na ni vstoupit elegantně - zkrátka trapas. 
Tentýž inspicient mně zas jindy poradil, abych si do bambitky, kterou pro divadlo získala nějakým šikovným způsobem od svého otce Raoula naše herečka Xandra Schránilová, smotal kousek zapáleného filmu, ve škole jsme tomu říkali čuďák, že se jako bude kouřit od hlavně, protože těsně před mým nástupem padávalo za scénou několik výstřelů. Neodhadli jsme ale správné množství filmu a tak z bambitky se kouřilo poněkud víc, než jsme čekali, a scéna se na několik vteřin zahalila do hustého neprůhledného kouře, v němž jsem se dusil a kašlal společně s Milošem Kopeckým. Diváci nechápali, co se to děje, a ani v tomto případě se nedočkali žádné pointy. Takováto extempore na jevišti dneska nesnáším a když někdo něco podobného způsobí, nemám ho nějaký čas rád. 
Ale udály se i věci, které stojí za zaznamenání, protože měly pro nás značný význam. Jednou z nich bylo mé setkání s Waldemarem Matuškou. 
Když skončila naše spolupráce v Redutě a v kavárně Vltava a já začal spoluvytvářet Divadlo Na zábradlí, naše cesty se rozešly. Doslechl jsem se, že jezdí po vlasti s jakýmsi souborem a hraje v revui Poplach v hotelu A (nebo tak nějak). No a pak jsem ho jednou potkal. 
Myslím, že ona revue se už blížila ke své derniéře, a když jsem Waldovi navrhl, aby šel do Semaforu, přijal to bez váhání. Abych u něho probudil větší zájem, začal jsem mu slibovat, že do roka bude zpívat v rozhlase a v televizi a že mu vyjdou i gramofonové desky. 
Šli jsme tehdy spolu po Václavském náměstí směrem k muzeu a přesně, docela přesně si pamatuju ten pochybovačný tón v jeho hlase, když komentoval mé nabídky. Ale nebyl jsem v tuhle chvíli neseriózní - naše styky se zmíněnými institucemi už byly natolik zavedené, že co jsme jim nabídli, to bylo přijato. A věděl jsem, že když nabídneme písničku s neznámým zpěvákem Matuškou, bude-li to výrobek dobře zavedené firmy S+Š, bude přijata. Což se posléze potvrdilo. Ale tenkrát to byla pro Waldemara trochu silná káva. 
Kámen úrazu byl už jen v tom, že jsme měli v Semaforu plný stav a bylo tedy nutno čekat, až se uvolní místo. To se ale stalo poměrně brzy. Waldemar Matuška se stal členem souboru a působil ve hře Člověk z půdy jako jeden ze čtyř girlsáků, nebo jak bych měl nazvat ty chlapy, kteří u nás suplovali revuální girls. 
Tak takhle si Matuškovo angažování pamatuju já. On si to pamatuje zase trochu jinak, ale to se stává. 
V podstatných momentech se naše legendy shodují.

Ještě jedna příhoda z té doby stojí za zaznamenání. Jednou, když jsem šel z kanceláře Semaforu, zastavil mě herec z jistého oblastního divadla a požádal mě, abych mu pomohl ke vstupenkám. Jsme přece kolegové v profesi a jako takoví si musíme pomáhat a fronta je moc dlouhá. Neznal jsem toho herce, nejspíš nebyl příliš věhlasný, ale věřil jsem, že je skutečně hercem a že bychom si měli pomáhat. A tak jsem se s ním vrátil do kanceláře a zajistil mu dvě volné vstupenky. Snad to byl opravdu herec. 
Když jsem pak vyšel před divadlo, zaznamenal jsem tu frontu a byla skutečně pořádná. Odhadl jsem ji tak na půldruhé hodiny. 
A v té frontě, téměř na konci, stál František Hrubín, básník, jehož křehkou poezii jsme se učili poznávat ve škole, klasik a plachý člověk. Když jsem k němu přišel a poprosil ho, aby mě následoval, přivedl jsem ho tím do zřejmých rozpaků. Nervózně se rozhlížel po těch, kteří tu frontu sdíleli s ním a nejspíš ta jeho plachost mu nedovolovala, aby mi odporoval. 
Vyloupl se z fronty a šel za mnou. Dal jsem mu vstupenky a požádal ho, aby už nikdy nestál frontu a kdykoliv by chtěl jít do Semaforu, aby zkrátka zatelefonoval. Slíbil mi to, ale tenhle svůj slib nikdy nedodržel. Do Semaforu chodil, jen když jsem mu vstupenku vnutil. To byl jeho způsob komunikace s divadlem, které měl nejspíš upřímně rád. Troufám si tak soudit podle jednoho dopisu, jenž se mi jednou dostal do rukou, ač je určen jinému adresátovi. František Hrubím tu píše o své generaci: 
...blýskáme se svěžestí a mládím (ale někdy se mi zdá, že je to blejskání rukávů na loktech a nohavic na kolenou). Ale což - Jiřího Suchého máme rádi, líbí se nám, tak snad je něco pravdy na tom mládí. 
To napsal František Hrubín Jiřímu Trnkovi v roce 1961, kdy mně bylo třicet a oni ve mně viděli člověka mladé generace a fandili mému počínání, čímž se lišili od míst úředních a od recenzentů. 
Františka Hrubína jsem měl velmi rád a mé sympatie k němu ještě stouply, když jsem se od kohosi dověděl, že vyplnit složenku a jít ji odeslat na poštu, působilo mu hroznou duševní trýzeň a v ten den, kdy se tato transakce uskutečnila a v den následující, za nic nestál. Moc jsem ho chápal, protože tyhle drobné úřední úkony byly i pro mne nepřekonatelnou skutečností, kterou jsem neustále odkládal a tím jsem si jen zvětšoval své utrpení, jelikož jsem je tak obohatil o výčitky svědomí. 
František Hrubín mi od té doby posílal každou novou knihu, která mu vyšla a psal mi krásná věnování, ta však tu nezveřejním, abych neupadl v podezření, že se vychloubám. 
Když už je na přetřesu František Hrubín, musím na něho prozradit, že jednou, když k nám přišel na návštěvu, slíbil mně, že mi věnuje ručně nadrásanou čarodějnou knihu s tím, že se ji bojí mít doma. Označení nadrásanou jsem tu použil záměrně, protože knihu nejrůznějších zaklínadel si založila osoba, která asi byla mdlého rozumu, protože písmo bylo velké a neohrabané a některé partie nedávaly smysl. 
Knížku mi pak skutečně poslal a v ní doprovodný dopis - mám ho tu před sebou a čtu v něm větu, která byla a je dodnes mou privátní teorií, leč netroufl jsem si ji nikdy zveřejnit - od komika by to znělo namyšleně. Od básníka Hrubínova formátu je možno ji přijmout jako výrok povolaného: 
Myslím, že nejvíc poezie je v legraci a že ji v dnešním navečeru u Vás bylo víc než v mnohé tlusté sbírce. 
Jednou jsem ukazoval tu knihu zaklínadel jednomu příteli, který je znalcem přes magii a čarodějnictví a ten mě upozornil na dva otvory, které zely na kraji dřevěných desek přesně proti sobě. Ty otvory jsou tam proto, aby mohla být kniha zašněrována tkalounem, protože knihy s černou magií nemají ležet jen tak nezašněrovány, pokud nechceme, aby negativně působily na své okolí. Srdečně jsem se téhle informaci zasmál. 
Ale ještě téhož večera jsem vzal tkanici a knihu pro jistotu zašněroval. 


3

Kdysi se mi udělal takový názor, že budu žít do devadesáti šesti let - nevím proč. Zkrátka uzrálo ve mně takové předsevzetí, aniž bych o něm přemýšlel. Racionálního podkladu k němu nenajdete. Jestli mi to tak vyjde, nevím. Jedno však vím bezpečně: kdybych se měl toho požehnaného věku skutečně dožít, nebude v něm už nikdy tak šťastného údobí, jakým byla má první sezóna v Semaforu. 
Tou dobou mi započala nejlepší léta mého života: byl jsem mlád - devětadvacet let je velmi příjemný věk, stál jsem, jak se tehdy říkalo, na čele snad nejoblíbenějšího divadla v ČSSR, oženil jsem se s báječnou bytostí a ještě ke všemu jsem se mylně domníval, že dovedu psát divadelní hry, a to velmi snadno a lehce. 
Komunističtí ideolozi vedli se mnou boj, ale očividně prohrávali, upouštěli od boje otevřeného a přecházeli na tajné intriky, v nichž měli odjakživa velkou praxi, ale ani ty se jim nedařily, protože měli mezi sebou různé hodnostáře, kteří se přidávali na mou stranu - paradox této situace umocňovala má tehdejší naprostá bezelstnost a politická naivita, proti které stála všemocná a všehoschopná svita mocipánů ve zřejmých rozpacích. 
Popularita Semaforu se rozletěla tak rychle, že jakýkoliv administrativní zákrok proti téhle nežádoucí skvrně na vykutáleném štítu socialismu nepřipadal v úvahu. 
Samozřejmě, že si hledali řešení a samozřejmě, že řešení našli. Ale to už bude další kapitola. Nerad bych si tím kazil vzpomínky na nejlepší léta. 
To děvče se jmenovalo Běla Novotná. S prezidentem téhož jména neměla naštěstí nic společného a dokonce ani s Datlem - Jiřím Novotným, pozdějším hercem Semaforu, žádná souvislost nebyla, což by mi ostatně tak nevadilo. 
Bylo to děvče z buržoazní rodiny, dědeček vlastnil ohromnou továrnu na kostelecké párky, a já, proletářský synek, jehož rodiče se však s proletáři všech zemí navzdory nesčetným výzvám naštěstí nespojili, neviděl jsem v dívce Běle třídního nepřítele, nýbrž naopak - báječnou kamarádku. 
Měla černého kokršpaněla, který se jmenoval Bonny a velice jí slušel. Neměla ráda honosné oblékání a většinou chodila v koženém zeleném a velice obnošeném kabátku, a já to nedovedl pochopit, protože dívky, které jsem znal do té doby, si potrpěly na parádu. Pochopil jsem to teprve později, když jsem poznal kamarádku Bělu poněkud zevrubněji. 
I kostýmy, které tvořila pro Semafor, byly zásadně z druhé ruky, vybírané z fundusu a pak přešívané, barvené a případně ještě patinované. Od těch dob se mi zdá všechno zbrusu nové poněkud prázdné a chápu, proč velikáni tohoto světa nechávali v nově ušitých oblecích chodit nějaký čas své sluhy a pak je teprve brávali na sebe. Je to zhmotnělý dotek samotného Času. 
Vzpomínám si, jak nechávala kostýmní návrhářka Bělina v letním čase kostýmy pro chystanou premiéru denně na sluníčku, aby vyrudly, jak je přibarvovala slabou hnědou barvou, aby jejich barvy měly tlumenější nádech, jak zeslabovala jejich intenzitu v odbarvovači a jak jsme se společně dohadovali o stupni zašpinění nebo i poškozování hotových výtvorů. 
Spoustu věcí jsem se od ní naučil a ona toho hodně pochytila ode mne. Tohle jsme si často říkali v dobách pozdějších, kdy se dostavily různé životní problémy a kdy nám vzpomínky na tu nádhernou souhru v tolika jiných věcech pomohly všechna životní úskalí obstojně obeplout. 
Všechno tehdy směřovalo ke svatbě a taky že k ní došlo. Na jaře v roce 1960, kdy Semaforu bylo už pár měsíců, vzali jsme se nejprve na úřadě - to nás oddával pan Budín z národního výboru, který mně tak ochotně vyšel vstříc, když jsem přišel k němu do kanceláře, že chci založit v jeho obvodu divadlo. 
Druhá svatba, ta regulérnější, se konala dva dny po té v kostele Panny Marie pod řetězem (konec mosta), jak zní celý název chrámu. Ten kostel jsme si společně vybrali proto, že se nám líbil. Dodnes, když se v těch končinách ocitnu, musím souhlasit s naším tehdejším rozhodnutím. Oddával nás můj kamarád P. František Benda, kterému se říkalo Dann. Obě svatby byly naprosto tiché a bez okázalostí - i v tom jsme se s Bělinou shodovali. 
Těch několik nejbližších příbuzných, které jsme pozvali na tu druhou svatbu, to už byl jakýsi ústupek, neboli kompromis - což byl v dalších letech jeden ze způsobů přežití. O tom se možná rozepíšu dál. Tenhle kompromis byl motivován snahou nezarmoutit několik dobrých lidí.


Já na svatby a podobné radovánky moc nejsem, takže se o nich tady ani nebudu rozepisovat. Tehdy fakt, že už to mám za sebou, mě potěšil a tak jsem šel s dobrým pocitem večer hrát divadlo. Hrál jsem Malého lorda v Člověku z půdy jako obvykle, manželka na mě čekala a po představení jsme jeli spolu domů na skútru a pršelo a my jsme si moc libovali, jak jsme krásně promoklí v náš den svatební. Takovéhle věci nám činily potěšení nezměrné. 
Do té doby jsem bydlel na Starém Městě u rodičů v Široké ulici - v den svatby jsem se však přestěhoval do vily na Ořechovku, což zní honosně, leč sdíleli jsme tam třípokojový byt spolu s rodiči mé ženy a s její mladší sestrou. Cítili jsme se poněkud stísněně, ale teprve když nám po čase vznikl v rodině přírůstek, uvědomili jsme si, jak jsme tam měli před tím volno. Naštěstí jsme se všichni navzájem snášeli a respektovali se a bylo nám fajn. Já jsem tou dobou dovedl v tom značně rušném prostředí psát, takže tu vznikala další hra pro Semafor a další písničky pro tuto hru, kterou jsem později nazval Taková ztráta krve. 
Nevím už po jakém čase mi v Semaforu vzniklo několik dnů volna, a tak jsme se rozhodli, že vyjedeme na svatební cestu. Samozřejmě, že na skútru. Já jsem se na svém stroji ponejprv ocitl na volné silnici a připadal jsem si strašlivě vydaný na milost a nemilost kolem frčícím automobilům a - nebudu to dlouho omlouvat: zkrátka vyjeli jsme po obědě a večer jsme dorazili do Benešova. 
Tam už jsem byl s nervama natolik vyřízen, že jsem odmítl v cestě pokračovat, a tak jsme vstoupili do prvního hotelu, který se nám (na benešovském náměstí) namanul. Ve svých pamětech v časopise Semaforům uvádím místo Benešova Dobříš. To je chybné. Zřejmě jsem byl ještě po tolika letech při vzpomínce na první noc naší svatební cesty natolik rozrušen, že jsem nevěděl, co píšu. 
Byla to totiž noc hrůzy! Začalo to tím, že když jsme se zapisovali v recepci, oznámila mi Bělina, že si doma zapomněla občanský průkaz. To, proč jsme se vlastně úředně vzali, se náhle rozplynulo vniveč a já tu stál před recepčním jako normální záletník, který si vyjel pár kilometrů za Prahu zadovádět se svou šťabajznou. Dva jednolůžkové pokoje totiž neměli a recepční prohlásil, že za těchto okolností nás ve dvoulůžkovém pokoji ubytovat nesmí. Bylo nutno mu podstrčit desetikorunu - není třeba se smát, tehdy to byla docela slušná částka! Však taky recepční na mě spiklenecky mrkl, jeho mravní důslednost ustoupila a on nám předal klíč od pokoje s tím, že je tam uhlí a dříví, ale zatopit že si musíme sami, protože pokojská už odešla domů. 
Byl jsem s tím srozuměn a ujistil jsem recepčního, že se bez pokojské obejdu, což - jak se později ukázalo - nebyla tak docela pravda. S topením jsem si poradil, ale když jsme se chtěli uložit do postele, zjistili jsme, že už to nějaký čas dělal v tomtéž ložním povlečení někdo jiný. A tak jsem se zase oblékl, šel jsem vzbudit recepčního a požádal jsem ho o čisté ložní prádlo. On mně počal vysvětlovat, že přece pokojská odjela. Ujistil jsem ho, že si postel převleču sám. 
Sám jsem si zatopil, sám si i postel převlíknu. Jenomže to nebylo tak snadné. Pokojská totiž ložní prádlo zamykala, neboť jí bylo svěřeno a ručila za ně. Po delším vyjednávání jsem šel ke skútru a s adresou pokojské (bydlela ve vzdálenější vesnici a do Benešova dojížděla) a s plánkem, který mi recepční nakreslil, jsem se za ní vydal. Ta koukala! 
Nepříliš nadšena mou výzvou se nakonec přece jen oblékla a já za chvíli ujížděl s pokojskou na zadním sedátku směrem k Benešovu. Tuším, že přibylo ještě několik drobnějších problémů, ale paměť mi už neslouží natolik, abych si je vybavil. Druhý den jsme pokračovali ve svatební cestě, dojeli jsme do Pelhřimova a tam jsme strávili pár hezkých dnů. 
To, co jsem tady popsal, nebyla jediná hrůzná noc v mém životě. Prominete-li, opustím trochu chronologii a vzpomenu na jinou noc, kterou jako by do mého života vepsal Franz Kafka. Tu zvláštní a bizarní noc jsem prožil v Domažlicích, v roce 1969, tedy deset let po noci svatební. 
Taky při ní byla ženská bytost, v tomto případě ještě ne plně rozvinutá - Magdě Křížkové, která mi byla dětskou partnerkou, bylo tehdy deset nebo jedenáct. Jeli jsme účinkovat do Baden-Badenu, a protože první zkouška tam byla v deset ráno, rozhodli jsme se vyjet o den dřív, přespat někde poblíž hranic a druhý den v pět se vydat dál. Skončili jsme v Domažlicích. Tam jsme se ubytovali v hotelu Chodský dvůr a v tom momentě počala řada podivností. Hotel sám působil poměrně slušně a nebylo proč chovat k němu nedůvěru. Auto jsem na doporučení personálu nenechal před hotelem, nýbrž jsem ho umístil na hotelovém dvoře a všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. 
V recepci, když jsem žádal pro nás dvoulůžkový pokoj, koukali podezíravě. Pravda, byli jsme s Magdou trochu neobvyklá dvojice, ale plnil jsem přání jejích rodičů, abych ji nenechával v noci v hotelu samotnou - tak to bylo domluveno a tak jsem to taky vysvětlil nedůvěřivému recepčnímu. Ten nakonec souhlasil a vydal klíč. Když jsem ho však požádal o buzení na pátou hodinu, zalitoval - tou dobou totiž nikdo v hotelu není. Nakonec sehnal kdesi natahovací plechový budík a půjčil nám ho. 
Odešli jsme na pokoj a měli jsme hlad. 
Když jsem viděl zakouřenou restauraci plnou hlučících chlapů, rozhodl jsem se pro takzvaný room service. Požádal jsem vrchního, zda by nám nedodali večeři na pokoj, s ohledem na dítě Magdu. Vrchní řekl, že to oni nedělají, ale vzápětí svůj názor změnil, protože se stal svědkem něčeho, co ještě neviděl a já taky ne. Několik opilců v restauraci mě poznalo a tak se zvedli ze židlí, přiběhli ke mně se slovy "náš Jirka, to je náš Jirka..." a počali mě objímat a někteří dokonce líbat. Následovali je další opilci, kteří se mně však už nedostali přímo k obličeji a tak se mezi těly svých rychlejších kolegů zmocnili aspoň mých paží a líbali mi ruce. 
Po chvilce se toho nabažili a začali si ke mně chodit po způsobu patnáctiletých školaček pro podpisy. Na pivní tácky. Když jsem se vrátil na pokoj, abych Magdě vysvětlil, že jdem spát bez večeře, byly tam už dvě servírky ve zbrusu nových čistých zástěrkách a prostíraly stůl. Pak přišel vrchní s jídelním lístkem a room servis začal v hotelu Chodský dvůr náhle fungovat. 
Objednali jsme si a za chvíli se jedlo. 
Náhle se ozvalo zaklepání a do pokoje nám počali vstupovat žadatelé o další autogramy. Někteří z nich chtěli podpis i po Magdě a dokonce jí vykali. Ta pak důstojně podpisovala a chovala se distingované. 
Pak tam taky přišel statný chasník s pohlednicí a se zvláštní žádostí - že je totiž zpěvák-amatér a že mu v Domažlicích říkají Chodský Chladil. Abych mu k podpisu přičinil i věnování. Napsal jsem tedy Chodskému Chladilovi, a tím autogramiáda skončila. 
Roztomile rozpačité servírky pak stůl opět uklidily a nastal konečně klid. Netrval však dlouho. Nevím, jako dlouho jsem spal, když tu se mnou začal kdosi cloumat. Byla to Magda. Celá rozčilená mně oznamovala, že se jí spustila z nosu krev. Trpěla tím dost často a vzpomínám si, že se jí to přihodilo jednou i při představení. Když jsem viděl její zakrvácenou postel, pokusily se o mě mdloby. 
Nejdřív jsem se pokusil zastavit krvácení a pak jsem začal prát lajntuch. Nikdy jsem to do té doby nedělal a tak jsem ani nevěděl, že krev je nutno prát studenou vodou a ne horkou. Prostě - vyprat skvrny se mi nepodařilo, prostěradlo jsem začal sušit na ústředním topení, ale ani to se nepovedlo, protože to už zazvonil budík a hlásil, že je pět. A tak jsme se oblíkli a chtěli jsme opustit hotel. Nešlo to. Všechny vchody byly zamčené, všechna okna v přízemí zamřížovaná. 
Spouštět se z prvního patra po zakrváceném prostěradle s dítětem na zádech, to se mi nechtělo, a tak jsme se vydali na průzkum. Nakonec jsme objevili ve sklepě malá plechová dvířka, kterými se tam sypalo uhlí a těmi jsme se dostali na dvůr. Když jsme přišli k autu, zjistili jsme, že někdo vypáčil zámek od zavazadlového prostoru a všechny naše kufry ukradl - nechtěli jsme naše četná zavazadla tahat na těch pár hodin do pokoje a věřili jsme, že na hotelovém dvoře se nemůže nic stát. Stalo se. 
Místo do Baden-Badenu jsme tedy odjeli na policii, kde s námi sepisovali protokoly, pak se nám podařilo přidrátovat víko zavazadlového prostoru a odjet se značným zpožděním a bez jakýchkoliv zavazadel do Německa. 
V Baden-Badenu se o nás postarali, Magdě koupili na vystoupení nové šaty, pojišťovna nám pak dala jakousi finanční náhradu - Magda jen litovala památníčku, do kterého sbírala podpisy všech svých slavných partnerů, se kterými kdy účinkovala - byla totiž dobře zavedené televizní a filmové dítě. Podpisů měla hodně - počínaje Zdeňkem Štěpánkem a konče mnou - a všichni jsme ji kromě podpisu připsali něco pěknýho. Tehdy jsem měl ukrutný vztek na ty naše spoluobčany, kteří kradou a ubližujou dětem. 

4

Psal se rok 1960, Semafor prosperoval, a tu se mi ponejprv projevilo něco, co mě pak vlastně sužovalo po celý život: přes den jsem pracoval rád a intenzívně, ale pak přišel večer a s ním i pocit, že teď bych měl právo si po celodenní dřině odpočinout. Místo toho jsem se však musel sebrat a jít do divadla, kde mě čekala práce nejintenzívnější. Hopsat po jevišti je totiž práce, i když to tak nevypadá. 
Dívenky, toužící po dráze herečky, a hoši, kterým se zalíbilo divadlo, mají obvykle jiné představy. Prahnou po potlesku a světlech reflektorů a teprve dvě tři stovky repríz jediné hry uvedou jejich představy na pravou míru. To se právě přihodilo mně. 
Když jsem tehdy koncem let čtyřicátých obcházel divadlo V & W ve Vodičkově ulici a později divadlo Umění lidu v Karlině, protože zrovna tam se Jan Werich přestěhoval, trýznila mě nespravedlnost osudu. Jak to, že někomu (v tomto případě Werichovi) se může publikum utleskat, zatímco já tu obcházím v hubertusu kolem budovy, veřejností nepovšimnut? Osud, Prozřetelnost, Bůh - zkrátka jeden z nich - si mého žehrání povšimnul a dal mi to, po čem jsem prahl. Ale stačilo něco málo přes sto repríz Člověka z půdy a já prostě zběhl. Chtěl jsem být po večerech doma a přál jsem si to tak silně, jak silně jsem před tím toužil po divadle. 
Pravda, začal jsem naplňovat v Semaforu oněch poněkud nezodpovědně naplánovaných sedm malých forem, které mně měly odlehčit denní vystupování, avšak nějak se jim nedařilo. 
Divadlo zázraků bylo vyprodané pouze o premiéře, kdy se u nás poskytují vstupenky zdarma. Po několika reprízách jsme pořad stáhli z repertoáru. Recitátor Jiří Ostermann tu deklamoval verše moderních básníků, a tichý, černovlasý a křehký chlapec tu tančil s neméně křehkou hezounkou dívkou - oba v černých trikotech, atmosféra představení byla posmutnělá a inscenace se tvářila velice umělecky, leč sranda žádná. A právě na ni bylo naše publikum orientováno, a tak Divadlo zázraků bylo považováno za jakousi zradu semaforských ideálů, i když vlastně naplňovalo jednu ze sedmi malých forem, které jsme v se-ma-foru hlásali: divadlo poezie. 
Publikum svou nelibost projevilo tím, že se nedostavilo, ačkoliv moje žena Bělina vyrobila na kus velmi krásný plakát. Volných večerů mně moc nepřibylo, což mě rmoutilo, i když na druhou stranu jsem byl rád, že se publikum rozhodlo ve prospěch mé práce. Sám bych se nikdy neopovážil ji upřednostňovat, protože loktaření jsem se nenaučil ovládat. 
K mým večerním představením, kterých bylo zpočátku třicet do měsíce, přibylo ještě tzv. Nocturné. Byl to improvizovaný noční pořad a ten nešťastný název jsem, přiznávám, vymyslel já. Měl jsem na mysli slovo nocturno a pokusil jsem se s ním trochu zažonglovat, zkomolil jsem ho do složeniny, která měla znamenat noční turné do světa písniček. Bylo to trochu násilné a teď skoro lituju, že jsem se k jeho autorství tady veřejně přihlásil. Budiž mi to odpuštěno, s přihlédnutím k tomu, že jsem vymyslel taky řadu slov docela povedených. Například složenina meduchtivá (včela) - vytvořil jsem je podle vzoru krvelačná. Anebo jsem v písni použil sloveso do té doby používané jen v dokonavém tvaru okřát, pookřát. Že někdo křeje zrovna teď, to se neříká. Co dělá tatínek? Právě křeje... 
Jazykové záludnosti si vymýšlím dodnes. Přemejšlím třeba o tom, jak napsat, že naše Káča a Káča od sousedů jdou po ulici? Jsou to Káčy nebo Ká-či? Obojí je špatně. Co je správně, nikdo neví. 
Stejně tak jsem se ptal jedné odbornice, jak napsat známou šarádu Na bidle měl pták dobré bydlo. Přišel vítr a obě bidla - bydla? srazil. Bylo mně odpovězeno, že to je gramatický nesmysl, že bidlo je něco jiného než bydlo a tak se to nedá shrnout do jednoho slova. Ano, to vím taky, ale přece jen může nastat situace, kdy tu větu chci napsat - například teď tady, když chci dokumentovat, že taková věta se napsat nedá. 
Jaká věta? Inu nesmyslná věta, že vítr obě b?dla srazil... - Vyřešil jsem to zatím takhle, ale trvám na tom, že někdy je třeba napsat i věty, které jsou v samém základě nesmyslné. Zatím se tahle věta musela šířit jen ústním podáním, protože byla nenapsatelná. Jsem asi první, kdo se ji snaží z naprosto logických a seriózních důvodů napsat. 
Ale vraťme se do Semaforu 1960. 
Touha po večerech, trávených při rodinném krbu (žádný jsme neměli), mě donutila k tomu, že jsem si z oněch čtyř mužů, kteří v Člověku z půdy suplovali role girls, vytypoval toho nejambicióznějšího a požádal ho, aby mě alternoval. Jmenoval se Rostislav Černý a kromě toho, že hrál jednoho z oněch čtyř, psal taky drobnější literární dílka, texty k písním nevyjímaje. Jednou z nich byla (o něco později v éře twistu) píseň Oliver Twist. 
Velmi populární a vydařený hit, jehož hudbu složil Karel Mareš, který o něco později bude režírovat v Semaforu několik našich her. Rosťa Černý byl jeden z mnoha našich členů, kteří po čase emigroval - myslím, že jsem později zaregistroval jeho vizitku na dveřích v západoněmecké televizi, kde jsem se v roce 1968 snažil uchytit. (Pobýval jsem tou dobou v Kolíně nad Rýnem u Jiřího Sehnala - pozdějšího Jethro Spencera Maclntoshe, a s jeho pomocí jsem se dokonce ucházel i o místo v rozhlasové stanici Deutsche Welle. Myslel jsem, že tam zavládne nadšení, neboť jsem krátce před tím získal Cenu Čs. rozhlasu za nejúspěšnější programy - Gramotingltangl. V Deutsche Welle však po mně úředník chtěl, abych šel číst zprávy a tak jsem poděkoval a později se vrátil do vlasti.) 
Rosťa Černý hrál tedy za mne Malého lorda a já jsem si mohl trochu odpočinout. Ale zase ne tak moc. Tou dobou jsme s Jiřím Šlitrem probrali zásuvky a z písniček, které se nám tam povalovaly, jsme sestavili pořad, který jsem nazval Martina je sama doma. Protože tu dívku, která je sama doma, hrála pak Zuzana Stivínová, přejmenoval jsem věc pohotově na Zuzana je sama doma a pod tímto titulem vstoupil pořad do historie Semaforu. 
Původně jsem o napsání monologu požádal Miroslava Horníčka, ten se úkolu zhostil nejspíš velmi pěkně, ale já měl výhrady. Jeho komentář byl velmi poetický a málo směšný a já, po neúspěchu Divadla zázraků, už jsem se bál poskytnout divákům krásu bez legrace. 
Zatímco Krása bez závoje - první striptýzové představení v ČSSR - dokázala v roce 1968 naplnit sál, o kráse bez legrace jsem v tomto směru pochyboval. Miroslav se po odmítnutí textu trošku urazil, ale dost málo - zůstali jsme přátelé i nadále. 
A teď se pokusím napsat zase kritiku, tentokráte na představení Zuzana je sama doma, jak se jeví dnes mně, člověku, který jako by už vlastně neměl s tímhle dílkem nic společného - po těch pětatřiceti letech už mi to tak připadá. Takže do objektivity se nebudu ani moc nutit. 
7. května se tedy konala premiéra a já bych, být novinářem, o ní už 8. května referoval. Tak tomu totiž bývalo kdysi za Rakouska: kritik běžel ještě v noci nadiktovat do redakce své čerstvé dojmy z představení, aby jeho list měl ty nejaktuálnější zprávy. Dodnes se tenhle chvályhodný zvyk udržel u fotbalu. 
Svou kritiku bych nazval třeba... 

ZUZANA ANO I NE 

Občas se v divadelním životě přihodí, že vznikne představení, které je nesporné. Říkám občas, ale spíš by se hodilo zřídkakdy. Mohu vás ujistit, že představení Zuzana je sama doma mezi taková díla nepatři. Soubor, který tu vystupuje, je příliš nezkušený a má před sebou ještě mnoho problémů k vyřešení. Ale přiznejme mu, že jednu důležitou věc si už vyřešil: problém návštěvnosti. 
Plný sál není jistě argumentem pro kvalitu, ale plný sál mladých nadšených diváků, z nichž mnozí jsou v divadle ponejprv nepovinně, nutí k zamyšlení. Nedělejme si iluze, že je sem přilákala touha po hlubokém uměleckém zážitku, nebo dokonce velké myšlenky. Ta mládež je tu proto, že tu někdo vyjadřuje její bezstarostné pocity, její potřebu moderního rytmu, legrace a taky touhu po svém vlastním idolu, který jí nebyl přidělen nějakým usnesením, ale pro který se rozhodla nejen bez souhlasů příslušných školních nebo svazáckých orgánů, ale - a to by mělo být pro ně důvodem k zamyšlení - tak trochu proti jejich vůli. 
Dál už psát radši nebudu - kritiku, která by začínala těmito slovy, i když by pak dál už byla tvrdá a nesmlouvavá, by mi nikde neuveřejnili, přestože by vyjadřovala to, co tehdy sálalo z těch očí, které tak visely na nás, poskakujících po jevišti. Nebudu v ní už dál pokračovat a spíš dám nakouknout laskavému čtenáři do kritik tehdy zveřejněných. 

Divadelní noviny: 
Herecky nejvyhraněnější přednes má ovšem sám Jiří Suchý, který se našel ve strnulé masce smutného klauna, osobitě podbarveného říznutým klukovským temperamentem, jaký by mohl být pýchou i pro rodilého Žižkovana. 

Vida, ještě docela nedávno mně v tisku za mé herecké kreace jen láli, dokonce mně bylo doporučováno, abych se vrátil do vinárny a nekoketoval s divadlem a dneska už se kritik v odborném tisku rozepisuje o vyhraněném přednesu. Dělám pokroky! 
Určité výhrady k nám měla 

Mladá fronta: 
K tomu nejslabšímu patří zpěv. Žel je příliš patrno, že nejde o skutečné zpěváky, kteří by mohli být rovnocennými partnery hudbě, jak by podobné pásmo vyžadovalo. 
Ještě něco se nabízí k zamyšlení. V delším pásmu vynikne zcela jasně, že většina písniček opravdu chce především jen pobavit, překvapit poněkud absurdním humorem. A s tím nelze věčně vystačit. Mladí v Semaforu by si mohli při svých schopnostech klást úkoly daleko větší. 

To byla tzv. výtka ideologická a z té jsme si moc nedělali. Jinak bez výtek ve všech kritikách obstála Šlitrova hudba a Havlíkův kvintet. 
Naopak zcela propadly dva filmy, které jsme do programu zařadili. Byly to vlastně první klipy: Pramínek vlasů a Včera neděle byla. Natočil je J. Kadár, který zcela nepochopitelně obsadil do rolí nesemaforské herce a pokusil se skloubit neskloubitelné. 
Zuzana bylo představení triumfální. Některé písničky - Marnivou sestřenici např. - jsme někdy museli opakovat i čtyřikrát. Publikum manifestovalo. 
Jednou - to bylo léto a hráli jsme ve Vojanových sadech, seděly v hledišti dvě řady sovětských turistů. Přišli i odešli hromadně a seděli ukázněně, bez jakýchkoliv projevů nadšení. Poněkud vyplašeně pozorovali rokenrolové běsnění publika i účinkujících, a když bylo po všem, odcházeli z hlediště za tichého zpěvu melancholické ruské dumky. Teď zase manifestovali oni, a sice svůj odpor k imperialistickému hudebnímu škváru. 
V době, kdy se hrála Zuzana, prožíval jsem v soukromém životě krásné období. Bydleli jsme stále ve třípokojovém bytě s rodiči mé ženy a bydlívala tu i její sestra, pokud nebyla v mariánskolázeňské hotelové škole, do toho se nám narodil syn Martin, bylo nás zkrátka dost a kdyby úřad rozhodl, že k nám nastěhuje ještě někoho, bral bych to nejspíš s humorem. 
Ve vzpomínkách vidím to období prosluněné a plné rozesmátých tváří. Samozřejmě, že tomu tak asi docela nebylo, ale dobré časy si člověk vždycky ještě zidealizuje. Dokonce i oficiální místa se začala smiřovat, jak se alespoň zdálo, s naší existencí a šikanování jako by ubývalo. A pak již vnikl do života první temný mrak, nejspíš abych si nemyslel, že mě bude potkávat jen štěstí. 
Seděli jsme tenkrát s Jiřím Šlitrem a Sylvou Daníčkovou v Bruselském pavilónu na Letné - já a Bělina. Nevím už, o čem byla řeč, když k nám přišel číšník a oznámil, že máme naléhavý telefon. Šel jsem tedy k telefonu a zpráva, která na mě čekala, byla zlověstná. Máme prý se rychle vrátit domů. 
Projížděl jsem Prahou šílenou rychlostí a Bělina řekla: něco se stalo s Martinem - to máma pozná. 
Zbytek cesty jsem ji uklidňoval, že jistě nebude tak zle, bylo to však nejhorší. Náš půlroční Martin nežil. 
A tak jsem na vlastní kůži poznal ten legendární úděl komika a baviče, který musí povinně rozesmávat platícího diváka, sám se zoufalým pocitem v duši. 
Vyrovnal jsem se s tím svým údělem a posláním statečně, dnes to mohu o sobě prohlásit. Smích v hledišti mi to stvrzoval. Když jsem zpíval blues o černém nebožtíkovi (Blues na cestu poslední), snažil jsem se nemyslet vůbec na nic - bylo to pro mne nejcitlivější místo z celého kusu. Tehdy jsem se vlastně ponejprv v životě setkal se Smrtí, a tehdy jsem asi ponejprv objevil jeden z kladných rysů mé jinak prachbídné povahy: dokážu totiž překonávat překážky - mají-li pravdu buddhisté, chtěl bych se proto stát v příštím životě závodním koněm. 
Jednou, až tu nebudu, všímejte si laskavě vítězů na Velké pardubické. Možná, že některý se mi bude podobat.

5

Těch Zuzan vznikla v Semaforu pak ještě celá řada. Po Zuzaně je sama doma jsme vytahali ze zásuvek další písničky a vznikl pořad s objevným názvem Zuzana je zase sama doma. Té už vévodila dvojice Pilarová-Matuška se svou Láskou nebeskou, a byla tam taky Hana Hegerová a řada dalších. Po čase jsme uchystali další písničkový program Zuzana není pro nikoho doma. Eva s Waldemarem tou dobou už v Semaforu nebyli a zpívali naše písničky v konkurenčním Rokoku, což nás lehce štvalo a rozhodli jsme se tomu čelit, a sice způsobem, který vlastně neměl šanci a přesto vyšel. Postavili jsme novou dvojici a napsali jí nový slaďák. Myslím, že to byl nejnevýhodnější způsob jak konkurovat slavným zpěvákům a nejúspěšnější písni své doby. A ti dva neslavní se svou neznámou písničkou zabrali. Jana Malknechtová a Jiří Jelínek zazpívali Motýla a ten se rozletěl, básnicky řečeno, do českých luhů a hájů - vlastně jen luhů. Do háje šla Láska nebeská. 
V naší nové Zuzaně zpívala taky Hana Hegerová a ta uchvátila hlavně tu část publika, která si potrpěla na písně a šansony. Ty byly totiž její specialitou a v nich byla bez konkurence. 
Tehdy taky zazářil v Semaforu do té doby utajený zpěvák Karel Gott. Naše Oči sněhem zaváté v jeho interpretaci se okamžitě vedraly na první místo hitparády a tam setrvaly drahnou dobu. Karel Gott se stal miláčkem českých paní a dívek takřka přes noc, což samo je úctyhodné. Daleko obdivuhodnější je, že v téhle funkci vydržel dodnes. Gott je fenomén, který se dá těžko vysvětlit. Národ si ho prostě vybral za svůj idol, na čemž nic nezmění ani ti, kteří ho různě kritizují a napadají - tu právem, protože Gottův repertoár je zvláštní směsicí vysoce uměleckých věcí s pokleslými žánry, tu neprávem, protože závist je vlastnost, která je v českých zemích vypěstována téměř k dokonalosti. 
S Karlem Gottem se objevil v Semaforu Milan Drobný - ten se delší čas nějak nemohl prosadit, ale pak se nám podařil pro něj hit Písnička pro kočku a i Milan Drobný zazářil. Byl taky vynikající ve hře Poslední štace, kde v něm procitl i herecký talent. 
Nejmladší generaci nám tu zastupoval Pavel Sedláček - pro něho jsme složili písničku, která už měla bliž k tehdejšímu bigbeatu, než ke starým semaforským tradicím. A kupodivu zabrala. Jmenovala se Život je pes: Vzduch je modrým nikotýnem nasycen... 
Následovala Zuzana je všude jako doma, ta nepřinesla už nic tak překvapivého a pak, v sedmdesátých letech, v nové éře Semaforu, jsme ještě sestavili pořad Zuzana v lázni. Ten sehrál v historii Semaforu dost významnou úlohu, ale z hlediska naší knížky je to teprve budoucnost. 
Kromě Člověka z půdy a Zuzany, co je sama doma, hrála se v Semaforu ještě i jiná představení, která stojí za zmínku. Bylo to Divadlo zázraků, o němž jsem svědectví již vydal, ale pak taky, kde se vzal, tu se vzal, byl tu Jiří Srnec se svým Černým divadlem, který hostoval v našich Nocturné - dlužno dodat, že krátce a s úspěchem - pak se dostavil se svým podílem na sedmi malých formách Jan Švankmajer a jeho Škrobené hlavy - na scéně se při jeho představení pohybovali živí herci, kterým seděly na ramenou veliké nakašírované hlavy. Byly to zvláštní bizarní postavy, tak trochu předznamenávající pozdější Švankmajerův sklon k surrealismu. S podobnými hlavami na ramenou hráli pak u nás Švankmajerovci ještě Fausta - vše pod hlavičkou Divadlo masek. Byly to všechno nádherné a náročné záležitosti, ale bohužel publikum znalo jen jeden magnet, který je k Semaforu přitahoval: ten hudebně-komediální. A tak se stalo, že jednou, když náš tehdejší provozní šéf Jiří Planner, ano, ten, který k nám později promlouval z Hlasu Ameriky a kterému tímto s definitivní platností odpouštím kousek, o němž se chci právě zmínit.


Na radu Jana Wericha zapojili jsme do našich představení i dětský element - fungovalo to bezvadně. 
Na snímku jsem s třemi kamarádkami: s Magdou Křížkovou, Zuzankou Stirskou a Lenkou Hartlovou.

Rozhodl se totiž, že dopomůže divadlu k větším penězům tím, že na silvestrovský večer, kdy byl o nás zájem největší, budou hrát v Semaforu Švankmajerovci, a nás umístil do prostornější Městské knihovny. Do Semaforu se tehdy vedralo obrovské množství lidí, kteří heslo Semafor spojovali s rokenrolem a legrací. Místo toho se jim dostalo skvělé, intelektuálně velmi náročné podívané, což silvestrovský divák nedokázal ocenit, a tak nám na oplátku popsal zdí divadla různými vzkazy, ne zrovna decentními. 
Pak si snad i Jan Švankmajer uvědomil, že pod hlavičkou Semaforu mu štěstí kvést nemůže a odešel od nás, když jsme mu ještě předtím uspořádali na chodbách divadla výstavu - další ze sedmi forem, které jsme provozovali: výtvarnictví. Milan Schulz, náš dramaturg, přišel pak se zajímavým nápadem - místo další plánované malé formy, kterou měl být dětský kabaret, je možné uskutečnit jakýsi dětský muzikál. Viděl totiž kdesi amatérské představení Ukradený měsíc, secvičené podle knihy Ludvíka Aškenazyho mladým talentovaným učitelem, jakýmsi Ladislavem Smoljakem a jeho vlastní třídou. A stačilo by prý k tomu složit pár písniček a byl by muzikáleček pro dětičky, jaký ČSSR ještě nezažila. 
Rozhodli jsme se s Jiřím Šlitrem slyšet na tuto nabídku a napsali jsme pro Ukradený měsíc řadu písniček - většina z nich zanikla s derniérou hry - některých byla možná i škoda. Třeba té, co zpívala malá Zuzanka Vrbová v roli Měsíční holčičky: 


Vlásky mé jsou zlaté stužky 
Očka svatojánské mušky 
Úsměv jako lžíce medu 
Abecedu nedovedu 
Umím ale hádat z ruky 
Zpívat písně zlobit kluky 
Anebo snad na chviličku 
Proměnit se ve hvězdičku 
Která na nebe si sedne 
V noci svítí 
Ve dne bledne... 


Tu půvabnou Šlitrovu melodii tady popsat nedokážu, ale zní mi v hlavě dodnes. Byla tu ale i písnička, která přežila. Zdála se nám totiž natolik schopná samostatné existence, že jsme ji po derniéře přesadili do našeho pořadu Zuzana je sama doma - však o něm bude později taky řeč. V Ukradeném měsíci ji zpíval Měsíc, který se v noci koupal v rybníku: 
Plavu si ani nevím jak 
Vždyť nemám prsa nemám znak 
Mám jen hlavu plnou ideálů... 
V Zuzaně jsme ji svěřili Waldemaru Matuškovi a ten jí dodal patřičný glanc. 
Ukradený měsíc měl úspěch, chodilo se na něj a mladý učitel Smoljak v roli Učitele se tužil. Taky se tam tužila baculatá dívka, řekl bych, že šestnáctka. Patřila do té nádherně mánesovské kategorie krev a mlíko - přesně tak se malovala v devatenáctém století venkovská děvčata - a nám, mužské části Semaforu, se líbila i proto, že hrála naivně a upřímně a když oslovovala Měsíc, říkala Mňasíci, Mňasíci... Ta mi utkvěla. Taky mi utkvěly ručně malované obrázky na skleněných destičkách, které se promítaly jako diapozitivy. Vyráběl je pozdější otec výtvarné podoby Rumcajse a Manky - Radek Pilař. 
Všichni jsme si říkali, že z toho režiséra a protagonisty Smoljaka nejspíš něco bude. Skutečně se později vyšvihl - ovšem za pomoci génia Járy Cimrmana. 
Milan Schulz, který k nám Smoljaka přivedl, to byla taky zvláštní kapitola. Přiznám se, že jsem se tohoto satirika a recenzenta lehce bál - měl jsem za to, že patří spíš k opačnému táboru lidí socialismem utvářených a nebyl jsem moc rád, když ho k nám Jiří Vrba přivedl. Milan Schulz však záhy mé obavy rozmetal, protože se začal zastávat v tisku nás i našich členů, kteří se ocitli v nemilosti - byla to například Eva Olmerová, nad níž se počaly zatahovat mraky a které Milan Schulz dělal bojovného advokáta. No a když pak skončil ve Svobodné Evropě, už jsem se ho nebál.


6

V sezóně 1960-61 jsme uvedli dvě premiéry. Ta hlavní se jmenovala Taková ztráta krve - název byl poněkud odvozen od Kohoutovy Takové lásky. Premiéra se konala 12. října 1960. 
Co k ní říci? Snad, že při psaní jsem pocítil tak trochu to, co pocítili V & W, když po slavné Vestpocketce začali psát svou Smoking revue a věděli, že zavděčit se publiku, zhýčkanému úspěchem první hry, nebude snadné. 
I já jsem tehdy cítil, že Člověk z půdy byl výjimečně úspěšný a že hodně zapůsobila jeho novost, což je prvek, se kterým se už napodruhé nedá počítat. A tak jsem - snad ponejprv - začal kalkulovat tak, jak se kalkuluje na Broadwayi před uvedením každé nové hry. (S tím rozdílem, že má kalkulace se měla k té broadwayské asi jako chaloupka pod jalovcem k Empire State Building.) 
Uvažoval jsem: čím může získat naše novinka přízeň publika? Kdyby se povedla stejně, jako se povedl Člověk z půdy, nebude to dobré, protože stejný výsledek bez šoku z novoty se bude nutně jevit jako menší. A navíc jsme se museli v budoucnu obejít bez Miroslava Horníčka a Miloše Kopeckého, který se ostatně nechal v Člověku z půdy vystřídat Františkem Filipovským, neboť se už Semaforu nabažil. 
Žádnou velkou hvězdu jsme pro náš příští kus nezískali a vlastně jsme o to ani neusilovali. Chtěli jsme si vyzkoušet vlastní síly, a tak jsme nasadili hvězdy malé, ale naše. Byl jsem mezi ně už taky počítán, protože jsem na jevišti začal zvolna domácnět, a pocit trapnosti, který čišel z mého počátečního výkonu, zvolna ustupoval. 
Dokonce se mi doneslo, že jednou spolu hovořili Karel Höger a Ladislav Pešek a jeden z nich o mém hereckém umění (samozřejmě, že oprávněně), zapochyboval. Už nevím, který z nich to byl. A tu ten druhý mu dal sice za pravdu, ale dodal: Musíš se na něho koukat dýl a zvykneš si. To jsem tehdy považoval za velikou pochvalu. 
Zvyklo si zřejmě už i publikum, a tak jsem se stal semaforskou hvězdou, naštěstí ne hvězdou domýšlivou, protože jsem si byl vědom toho, že mimo Semafor jsem jako herec prakticky nepoužitelný. Ale to věděli jen odborníci a já. Prostý divák takhle neuvažoval, a to mně dodávalo tu nezbytnou dávku sebevědomí, bez které bych nedokázal vylézt na scénu. 
Další nespornou hvězdou se stal Waldemar Matuška. Taky to byla zatím hvězda jen semaforského nebe, ale divákům neušla. (Ta hvězda, ne ta Matuška.) 
Tehdy se přihodila zvláštní věc: navštívil mě filmový režisér Blumenfeld s návrhem, že chce točit film o malých pražských scénách. Tehdy už jich existovalo několik. Kromě Zábradlí tu bylo Rokoko a Paravan, no a Semafor. A my jsme prý měli být to hlavní sousto pro diváka, což ostatně odpovídalo, protože jsme skutečně byli ze jmenovaných divadel asi nejpopulárnější. 
Rokoko bylo tehdy divadlem dvou komiků, Vostřela a Šaška, a byla mezi námi jistá rivalita. Ne ve zlém - s Jiřím Šlitrem jsme dokonce napsali písničky pro jejích kabaretní pořad Ba Po Po (Babička povídá pohádky). Ale určité napětí tu bylo. 
Paravan, který byl v počátcích nějaký čas také součástí Semaforu, byl veden satirikem J. R. Pickem a nikdy nějak výrazně neprorazil, i když svůj menší divácký okruh měl. Nevím, v čem to bylo. 
J. R. Pick byl velmi zajímavá osobnost, psal velmi vtipné epigramy a krátké povídky, a když je deklamoval na scéně, rád jsem se na něho koukal. Dokonce jsem pro jednu z jeho her skládal hudbu k písničkám. 
Byl to jeho nápad - měl jsem za sebou teprve dva hudební úspěchy - Pramínek vlasů a Blues pro tebe a to mu stačilo, aby mě požádal o hudbu. Na oplátku tady mohu vydat svědectví, že jeho texty byly dobré - dodnes mně zní v uších jeden z těch, který jsem zhudebnil: Všechno má své meze. 
Ba i sama teze, že vše má své meze, svoje meze má. To je přece nádherný, ne? Režisér Blumenfeld tedy přišel s návrhem natočit o práci těchto divadel film. (O třicet let později uskutečnila něco podobného Pražská pětka.) Souhlasil jsem nadšeně, protože všechno, co zavánělo filmem, mě děsně zajímalo. Ale pan režisér si zcela překvapivě položil podmínku: ve filmu nesmí vystupovat ten s těma fousama. Míněn byl Matuška. V té době nosil vousy málokdo, a ten, kdo je nosil, byl považován za provokatéra a stal se kádrově podezřelým. 
Tou dobou už jsem věděl, že Waldemar se stane velkou hvězdou, a tak představa, že natočíme film bez něho, se mi zdála být absurdní. A tak jsem to panu režisérovi sdělil. On však trval na tom, že ten fousatý tam nebude a já zas na tom, že ten fousatý tam bude. Pan režisér se dal na ústup. Připustil, že ten fousatý tam tedy bude, ale jen jako člen sboru a pouze v pozadí. Snažil jsem se argumentovat, že Waldemar je čím dál tím oblíbenější a že já jsem teprve v závěsu za ním. Nebudu to protahovat - nedohodli jsme se. 
Bylo rozhodnuto, že Semafor se na tomto filmu podílet nebude a při tom zůstalo, protože ani tenhle tlak mě neoblomil. Je to škoda, protože dnes jsme mohli mít zajímavý dokument o Semaforu oné doby. 
Ale to už jsem poněkud uhnul od původního tématu - tím byla přece Taková ztráta krve. 
Vzpomínám, na které podrobnosti z těch časů si ještě pamatuju - snad taková drobnost: s Jiřím Šlitrem jsme se dohodli, že má-li hra mít nějaký opravodvý hit, jak se tehdy začalo říkat šlágrům, budeme muset pozměnit svou pracovní metodu. Dosud jsem mu dodával texty ke zhudebnění. Pro ústřední song však zvolíme opačný postup. 
A tak, když mi Jiří Šlitr po čase přinesl noty, začal jsem psát text a šel jsem na to poněkud jinak než dosud. 
K vlivu textařů V & W se mi totiž zatím přidal vliv další a tím byl Vítězslav Nezval. 
Píseň Klokočí jsem napsal tak trochu pod jeho patronátem. Měl jsem už důkladně pročtenou celou jeho poetistickou éru, pro niž jsem mu odpustil i jeho socialisticky realistické výtvory. Ostatně Jan Werich mně jednou vyprávěl, jak k nim docházelo. 
Když kdysi vyčítal Nezvalovi jeho poému Stalin, řekl mu Nezval s tím nejnevinnějším úsměvem: Jeníku, to vyvane. A pak přidal historku, jak objevil, že s ním má být zameteno tak, jak už soudruzi zametali s jinými soudruhy. Nezval tedy sedl a celkem šmahem napsal báseň o Stalinovi. Taková báseň musela vyjít ovšem v gigantickém nákladě - všechno, co bylo o Stalinovi, muselo být velké. 
Hned první vydání básně vyšlo v nákladu 50 000 kusů - mám je tu před sebou - je to dar od Jana Buriana, z knihovny jeho otce, zkompletoval mi tím mou sbírku prvních vydání knih Vítězslava Nezvala. V knize je věnování E. F. Burianovi - ale zůstala nerozřezaná. 
Stalin byl prý tedy napsán proto, že autor tak slavné knihy mohl být těžko vzápětí likvidován. Tak vysvětloval Vítězslav Nezval Janu Werichovi vznik téhle ostudné poémy. 
Nezvalovi však vděčím za mnoho. Tak hned za to Klokočí. Po babičce klokočí a potmě strach - to bych nikdy nenapsal, kdybych nečetl jeho Snídani v trávě. Podívejte se do ní a uvidíte, že mé Klokočí nemá s tou knihou vlastně nic společného. A to je právě to. 
A ještě jednu novinku jsme si ve Ztrátě krve vyzkoušeli. Jan Werich nám totiž tou dobou vyprávěl o amerických muzikálech a zmiňoval se tam o něčem, čemu tam prý říkají touch of humanity - dotek lidskosti. V praxi to znamená, že na scéně jsou taky děti, tak jak je tomu v životě. Děti se přece kolem nás potácejí na každém kroku, a v divadle by měly najednou chybět? 
Vzpomněl jsem si při tom na Werichův dialog s černou holčičkou v muzikálu Divotvorný hrnec. Krásný dialog, který je zakončen ještě krásnější písničkou, v níž vodník Čochtan přeje dětem.
Aby pro vás máma i táta Vždycky rádi měli čas Jako má čas pro mláďata Blecha slon anebo dikobraz Aby se holky smály a školy se nebály A kluci jakbysmet Aby byly zadarmo balónky A aby se už nešetřilo na kanónky A aby až budete velký Život ráj byl a ne pes A aby o tři koňské délky Svět byl dále než je dnesRozhodli jsme se tedy angažovat dívenku - byla to Zuzanka Vrbová, která excelovala v Ukradeném měsíci v roli Měsíční holčičky. A s Jiřím Šlitrem jsme pro ni napsali dokonce písničku, v domnění, že nám trochu prolidští komedii. Zcela neočekávaně se stala ta písnička (Sluníčko, sluníčko...) prvním českým dětským hitem a zní v mateřských školkách dodnes. Tím se zde chlubím. 
Dětská písnička v jazzovém nebo rockovém rytmu byla tehdy velká výstřednost. Jiřímu Šlitrovi dokonce byl vytýkán i poněkud dixielandský nádech pochodu, který napsal pro jeden dětský rozhlasový pořad - prý to není vhodné pro děti! 
A tak to netrvalo dlouho a v Rudém právu nás kdosi osočil, že vytváříme kult dětských hvězd po způsobu Shirley Templeové a že to je v socialismu neúnosné. A tak jsem jim tam decentně připomněl sovětskou odvážnou školačku Natašu Zaščipinu a její obrovskou popularitu - a byl klid. 
Taková ztráta krve způsobila něco, co jsme nečekali. Ukázalo se, že je ideově velmi napadnutelná. Pojednávala o generačním rozporu, který jsme pociťovali na každém kroku, ale o němž se nesmělo mluvit. Muselo se dělat, jako že není. A to se dělalo dost špatně, vzhledem k tomu, že byl. Tahle naše ideologická slabina se stala terčem pro ty, kteří nám nepřáli. 
Najednou se nad námi začala objevovat černá chmura. Titulky tehdejších novin leccos napovídají: 
Semafor má sice zelenou, ale ztratil mnoho krve- Svobodné slovo 
V říši mlhovin - Rudé právo 
Takové ztráty příležitostí - Literární noviny 
Bloudění - Tvorba 
Zbytečná ztráta krve - Hudební rozhledy 
Rozpačitě tleská divák v Semaforu - Kultura 
Taká strata poezie- Kulturný život 
Pojďme si zalistovat v kritikách důkladněji: 
...Chcete-li si vyjasnit, proti čemu a za co se tu bojuje, objeví se pod chatrnou zástěrkou představení opět myšlenková prázdnota, bezcílnost... 
...píše Dušan Havlíček ve Tvorbě. Já mu tehdy nemohl říct Havlíčku, Havlíčku, my víme, kam cílíme, jenomže to nesmíme říct! Já si však myslím, že to věděl i on, jinak by o něco později neemigroval. Pravdou však zůstává, že pokud byl ještě ve vlasti, postihoval nás, jak jen mohl. Ve svém článku Bloudění dál píše: 
...Šlitrovi v Semaforu... zřejmě chyběla invence. Názvuky na Včera neděle byla v mezihrách, známá písnička o loknách, několik dalších nevýrazných písniček, to je tak všechno. Na hudební komedii velmi málo. 
V Takové ztrátě krve však zněly i písničky jako Sluníčko, Sup a žluva, Melancholické blues, Klokočí - nevíte, co ten člověk po nás ještě víc chtěl? Už jen písnička Klokočí! Stala se hitem roku a dodnes ji zná téměř každý náš občan a patří bezesporu ke Šlitrovým nejlepším. To snad mohl rozeznat i kritik. Oč onomu kritikovi však šlo, lze vyčíst ze závěrečného zvolání: 
Musí si (obě divadla - šlo tu též o Zábradlí) ovšem před tím zodpovědět otázku, jak nejúčinněji mohou a chtějí přispět naší společnosti. 
Za zmínku stojí i poznámka Josefa Lukáše v jeho recenzi v Universitě Karlově. Náš touch of humanity a písnička Sluníčko u něj dopadly takto: 
...výstup maličké Zuzany je z hlediska mravního více než nevkusem. 
Tak takové zhovadilé názory stály tehdy proti mladému divadlu, které nemělo jiné cíle než dělat radost sobě i těm druhým. 
Sergej Machonin, jak už jsem řekl, odčinil mnohé svým disidentsvím, ale tehdy (a dnes) nám dával co proto. Recenzi na Takovou ztrátu krve uzavírá: 
Mládež se do Semaforu jen hrne. S čím odchází po Takové ztrátě krve? Nezbývá, než se zeptat znovu divadla Semafor, jak nakládá se svými talenty, co si vlastně myslí o životě, kam kráčí, za co a proti čemu se staví uprostřed zápasu světa. 
Proti čemu jsme se stavěli uprostřed zápasu světa, už je dneska snad jasné i našemu kritikovi, tenkrát jsme to věděli jen my a několik miliónů našich fandů. 
Sergej Machonin, narozdíl od D. Havlíčka, přiznává našemu dílku, že je tu 
...několik pěkných písniček a znamenité zpěvní a herecké číslo na slova Shakespearova sonetu.
To číslo byla píseň A proto odpouští má láska mému koni. Byl to skutečně Shakespearův sonet, skvěle přeložený Janem Vladislavem. Hrál jsem totiž knihkupce a chtěl jsem vnutit chuligánovi Bedrnovi knihu sonetů, a tak jsem mu jeden přezpíval ve stylu country and western, a on se chytil a bylo z toho číslo, které žije v povědomí lidí dodnes, jen Havlíčkovi tehdy uniklo. 
Jaroslav Opavský nás v Rudém právu nabádá: 
Jenže novost a poezii si nevypůjčíš v obnošených rekvizitách poetismu, surrealismu či jinde. Tu je možné vydobýt jen z nových faktů našeho života... 

Jak vypadala poezie, vydobytá z nových faktů našeho tehdejšího života, už dnes známe. Ta lepší tehdy vycházela v samizdatech. Jinak nám ale Opavský přiznává mnoho kladna. Ovšem nadřízené orgány už pečlivě zaškrtávaly v těchto článcích věty, které nám měly pěkně osladit blízkou budoucnost. 
Našlo se však i pár recenzentů, kteří nám přiznali to, co jiní odpírali. Pavel Kohn v Mladé frontě se zmiňuje o dobrých písničkách a píše o Suchém, který se stále zlepšuje. Jeho výtky jsou věcné a museli jsme s nimi jen souhlasit. Ostatně to, že se zlepšuju, jsem se dočetl i v dalších recenzích, a tak si myslím, že jsem se skutečně zlepšoval. Trochu jsem to cítil i na vlastní kůži. Spadla ze mne nejistota, začal jsem mluvit nahlas, bylo mi tedy rozumět a moje původní pohybová topornost, pro kterou jsem dostával v minulosti dobré rady, abych nechal hraní, se zvolna vytrácela. V Takové ztrátě jsem dokonce s Waldemarem tančil - něco na způsob kankánu. 
Naše první zkušenosti s českou divadelní kritikou mně tedy naznačovaly, že budeme-li ji brát vážně, je to náš konec. Většina kritiků psala do novin, jak by dělali divadlo oni a jak jsme hloupí, že je tak neděláme. Už jsem zde vzpomněl Jiřího Hájka - ten jediný dokázal po letech napsat: 
Teprve od památné inscenace Jonáš a tingltangl, v níž Suchý se Šlitrem poprvé nalezli své nejvlastnější možnosti, jsem si začal uvědomovat, že jejich tvůrčí cesta zkrátka povede jinudy, než jsem si přál... 
A já jen dodám, že kdyby nebylo Člověka z půdy, Zuzany, Takové ztráty, nevznikla by ani ona památná inscenace. Všechno chce svůj čas. 
Taková ztráta krve byla pro nás inscenací velmi významnou. Zkusili jsme to bez hvězd, které zdobily Člověka z půdy a vyšlo to. Kromě Matušky a mě(!) tu zazářila Eva Pilarová. 
My tři jsme se ocitali na špici žebříčků popularity, já jsem dokonce zaujal třetí místo v anketě Zlatý slavík, která hodnotila zpěváky! Od té doby mě dodnes považují někteří méně informovaní spoluobčané za zpěváka a já je v tom nechávám. 
Hvězdy se staly i z Karla Štědrého a Pavlíny Filipovské a do Semaforu se začalo chodit na nás, které jsem tu vyjmenoval. To byl, myslím, značný úspěch, uvědomíme-li si, že Waldemar byl původně sklář, já reklamní grafik, Eva Pilarová zpívala v brněnské kavárně, ing. Karel Štědrý byl inženýr a Pavlína propadla při zkouškách na DAMU. A tenhle gang ovládl na čas český šoubyznys - ovšem že za vydatné pomoci právníka, který nám skládal hudbu! 
Jak už vysvitlo z kritik, úřadům se naše hra nelíbila a tak ji asi po půl roce zakázali. Přišli za námi do divadla, v jejich čele s. Deylová, a velmi kategoricky nám sdělili, že takhle ne, soudruzi! A jak tedy? 
Došlo k pohnuté diskusi o generačním rozporu, který podle nich neexistoval, ale podle nás ano. Oni nám svůj názor servírovali velmi kategoricky, my jsme ten svůj ovšem nesměli říct naplno, museli jsme jen opatrně naznačovat. 
Hra Taková ztráta krve pojednávala o vzorném mladíkovi, který je tak vzorný, že je až blbý. A když se jednou pořeže, neteče mu krev - padá z něj seno. Je to vycpaný panák. A to z něho udělal jeho učitel, který ho tak dlouho vedl k ušlechtilosti, až to dopadlo tak, jak to dopadlo. 
Soudružka Deylová se rozčílila. Jan Schneider, mladý básník, který tehdy chystal v Semaforu svůj program Vo co de, jí v zápalu debaty řekl, že potrefená husa se vždycky ozve. Taková ztráta krve byla zakázána. Ale taky na měsíc dopředu vyprodaná. Toho jsem využil k protiútoku. 
Co řekneme těm lidem, kteří přijdou, zítra, pozítří, za týden na představení a budou v rukou třímat platné vstupenky? Že nám národní výbor kus zakázal? Toho se orgány bály ze všeho nejvíc. Uvědomovali si nejspíš sílu Semaforu, která byla v jeho popularitě a tak došlo k dohodě: do zítřka přepíšu nejožehavější dějství, přes den je nazkoušíme a bude-li shledáno nezávadným, večer je sehrajeme. 
Přiznám se, že jsem tenhle ústupek dělal vlastně s dobrým pocitem. Náš kus totiž tehdy končil tragicky - ano, tragicky a vážně. Publikum, které celý večer řvalo smíchy, odcházelo jako zpráskané a já z toho neměl dobrý pocit. Zdálo se mi, že je to pro ti duchu a poslání našeho divadla, a tak jsem výzvu k předělání konce přijal s tím, že na závěr rozdovádíme diváky obvyklým způsobem. Což se nám podařilo. Dokonce v rekordním čase. Druhý den večer jsme hráli novou verzi.

7

Popularita Semaforu byla čím dál tím větší a tak i rozhlasový hodnostář, který ještě nedávno prohlásil, že do rozhlasu vstoupím jen přes jeho mrtvolu, mně pojednou poklepával na rameno a předváděl docela roztomilou etudu na téma licoměrnost. 
Rozhlas pak začal vysílat naše písničky, a to velmi nahlas, aby nebylo slyšet skřípání zubů těch, co náš vstup na rádiové vlny považovali za svou osobní prohru. Já to tak nebral a ani jsem o jejich zatrpklosti nevěděl, stejně jako jsem nevěděl, že mi tu domnělou prohru za osm let vrátí i s úrokama, jen co tu jejich zášť podpoří příslušné tanky. Ale neměl jsem na protiútok čekat ani tak dlouho. 
Národní výbor byl tehdy obsazený převážně podivnými zapšklými úředníky, z nichž jeden, zvláště vykutálený, mi neustále připomínal, že býval kdysi členem El Carovy party, což byl ve třicátých letech jakýsi komunistický Semafor, deklamující revoluční básně a agitky. Tenhle člověk mi nemohl přijít na jméno, ačkoliv jsem mu nic neudělal. 
Jeho úřad chystal ofenzívu. Šli na to chytrácky. Oznámili nám krátce před koncem sezóny, že náš sál je nevyhovující a že jej bude nutno zvelebit. A oni že se toho rádi ujmou. Během prázdnin že nám dají divadlo do pořádku a na podzim že přijdeme do úplně nového prostředí a že budeme koukat! 
Když jsme se na podzim vrátili do divadla, ocitli jsme se skutečně v úplně novém prostředí a koukali jsme: divadlo bylo v dezolátním stavu. Čísi krumpáče zbouraly příčky, jeviště se proměnilo v rumiště, všude rozmlácené cihly... Tehdy jsem se ponejprv dověděl, že podvod je jeden ze způsobů, jakým Strana likviduje třídního nepřítele, anebo toho, kdo je za něho považován. 
Na národním výboru nám s úsměvem řekli, že nám chtěli pomoci a zatím se zjistilo, že divadlo je naprosto nevyhovující a že tudíž nemůže být vráceno svému účelu. (Dodnes tam hraje Činoherní klub.) 
Začal jsem lítat po úřadech a vysvětlovat, že nemáme kde hrát - myslím, že dlouho už jim nikdo neudělal takovou radost, jako já svým naivním sdělením. S otcovskou trpělivostí mně vysvětlili, že centrum města je divadly přehlceno a že máme zkusit štěstí někde na kraji Prahy. Snažil jsem se vysvětlit, že lidé z celé Prahy budou muset za námi jezdit někam na periférii. 
Tehdy ponejprv jsem se setkal s něčím, čemu jsem pak říkával funkcionářský obličej. Funkcionář sedí, poslouchá, mlčí a kouká před sebe. Tvář je zcela mrtvá, nenese stopy žádného lidského citu, oči jsou jakoby skleněné. Když má lamentace skončí, funkcionář se zvedne, zdvořile se omluví a rozloučí se.

Mnohokrát jsem podstoupil tenhle ceremoniál a tu podobnost jednoho s druhým přičítám tomu, že buď jsou všichni vyškoleni v zacházení s nepohodlným a obtížným člověkem, anebo že jsou všichni mentálně uchýleni stejným směrem - směrem doleva od lidskosti. Jak to je, jsem dodneška nerozluštil a upřímně řečeno, už to ani luštit nehodlám. Budu jen doufat, že už nikdy nestanu před tupým pohledem, dávajícím tak vrchnostensky najevo, že ještě několik minut je jeho nositel ochoten trpět mou společnost, ale stejně mně nakonec v ničem nepomůže. 
Dneska si říkám, že svým způsobem mně tihle hodnostáři pomohli. Díky jim jsem totiž pochopil, že nejsem tak úžasný, jak jsem měl původně za to, když jsem podlehl nadšeným hlasům těch, kteří Semafor až nekriticky milovali. Poznal jsem lidi, kterým jsem byl trnem v oku, či osinou v řiti, jak říkávají sprostší spoluobčané. Zkrátka začal jsem se dívat na život realisticky, což se mi mělo v budoucnu velmi hodit. 
Když jsem tehdy v roce 1960 na podzim pochopil, že se nedovolám, stala se mi hymnou píseň V & W - píseň, kterou jsem slyšel oba klauny zpívat na jednom z jejich posledních představení Pěsti na oko: Nedáme se otrávit. To, že je to píseň dnes zapomenutá, je mi dost líto. Tehdy už mi bylo jasné, že cílem národního výboru je likvidace Semaforu bez zákazů a skandálů. Prostě budeme existovat dál, někde stranou - a komu by se chtělo jezdit kvůli divadlu na druhý konec Prahy? A tak se na nás prostě zapomene. 
Špatně mě soudruzi znali! 

8

Kolem Semaforu se sdružovali různí umělci a intelektuálové - mezi ně patřil Jan Schneider, velmi zajímavý básník, který měl blíž k Waldovi Matuškovi než ke mně - myslím si, že vím proč. Byl jsem jaksi - jiného druhu. Jakoby uhněten z jiného těsta. 
Teď trochu odbočím. Kdysi jsem přijel do Finska, abych tam režíroval našeho Fausta (teď jsem přeskočil nejmíň o čtvrt století, ale nejde tu o Fausta, jde o něco jiného). K mému příjezdu byla svolána tisková konference, přišlo hodně novinářů a vyptávali se... Když jsem pak dostal do rukou všechny ty noviny (a pečlivě vyhotovené překlady článků do češtiny), velmi mě pobavil podtitulek, který tu byl pod mou fotografií, pořízenou při tiskovce: byl jsem na ni v saku, s kravatou na bílé košili, s brýlemi - a pod obrázkem stálo: čekali jsme režiséra a přijel bankovní úředník. 
Ano, svým nebohémským zevnějškem jsem je tehdy zklamal - naštěstí ne odvedenou prací. Nikdy jsem se nestylizoval tak říkajíc umělecky. 
Vousy, dlouhé vlasy, vytahaný svetr a manžestráky - to bývaly všesvětové atributy rebelujících umělců a já nějak na tuhletu módu nenajel. Nejdřív proto, že mě to nenapadlo a pak, protože už bylo pozdě. Všichni si na mě zvykli a smířili se s tím, že jsem takový, jaký jsem. Co měli taky dělat. 
Jan Schneider patřil k té bohémštější části uměleckého světa a to nás asi přece jen trochu dělilo - při vší úctě, která byla tehdy vzájemná (dneska už si mě J. Sch., tuším, neváží). Bylo mezi námi sklo, jak by řekl Jan Werich, kterému se na mně líbilo, že si mě - narozdíl od mnohých jiných - dokáže obejít. 
Jan Schneider spolu s Waldemarem Matuškou ukuli - co to bylo? Nejspíš večer Schneiderovy poezie. Neúspěch Divadla zázraků se tentokrát neopakoval. Schneiderova poezie byla natolik nosná a současná, že si získala publikum. Nebylo to na bůhví jaké množství repríz, ale rozhodně to nebyl propadák. K Waldemarovi tu přibyla Pavlína Filipovská, Zdeněk Braunschläger a Jiří Sýkora. 
Jiří Sýkora tehdy vystřídal Jiřího Sehnala, který hrál v Takové ztrátě krve zvláštním a neopakovatelným způsobem roli šéfredaktora Chlebodarských obzorů a jednou se odejel oženit do NDR, nevrátil se, a pak jsme ho slýchali z Kolína nad Rýnem, kde na Deutsche Welle hlásil zprávy, které velmi objektivně pomlouvaly naše socialistické zřízení. 
Tou dobou nám při zájezdu do Berlína zdrhl i náš intendant Jiří Planner - ten potom uváděl jazzové programy na Hlasu Ameriky - ostatně po nějakém čase jsme odtamtud slyšeli i Jiřího Sýkoru a posléze zdrhl i Zdeněk Braunschläger. 
Na pořadu Vo co de? se však ještě oba podíleli a oba taky fungovali v Takové ztrátě krve. Že emigroval posléze i Jan Schneider, jsem snad už říkal, nebo ne? Zkrátka po osmašedesátém roce emigroval i on. Občas jsem se bál, že tu zůstanu sám, že dopadneme jako NDR, kde úprk obyvatelstva na Západ byl tak veliký, že se tak trochu počítalo s kompletním vylidněním a razilo se heslo "poslední zhasne!". 
Já jsem zůstával, vědom si rady pana Wericha: má-li se udržet oheň, musí být někdo, kdo fouká do jiskřiček - při tom je třeba zaujmout sice mnohdy nedůstojnou polohu, ale kdyby se nefoukalo, zbyl by jen popel a nebylo by jiskry, z niž jednou zase vyskočí plamen. Tohle mi říkával v nejhorších dobách, kdy jsem se sám vrátil z krátké emigrace v roce 1968, protože mě povolal Šlitr. 
Bylo to v Londýně, někdy koncem září 1968, kdy jsem si dodal odvahy a zavolal jsem do obsazené Prahy, odkud jsem neměl žádné informace a vlastně jsem se jich i bál, v domnění, že budou neblahé. Zavolal jsem Jiřího Šlitra a ten spustil: "Kde seš? Proč nejsi tady? My začínáme pozejtří hrát!" 
A tak jsem šel a koupil jsem si letenku do Prahy.

9

Další inscenace, o níž se musím zmínit, bylo Papírové blues. Ve snaze neopakovat se a hledat nové způsoby vyjádření (tuhle snahu jsem o něco později přehnal inscenací Sekta), rozhodl jsem se pro literárně-kabaretní představení. 
Na počátku všeho byl Christian Morgenstern, s jehož tvorbou mě kdysi seznámil Ivan Vyskočil. To bylo ještě v Redutě. Některé mé písničky mu totiž připomínaly Morgensternovu tvorbu a tak měl za to, že jsem se na ní nainspiroval. Jenže já tehdy - hoch nevzdělaný - neměl o Morgensternovi ani potuchy. Byl to totiž básník v té době důkladně utajený, stejně jako všecko, z čeho nesálal socrealismus. 
A tak Ivan mě poučil. Přinesl si s sebou do Reduty Morgensterna v nádherných překladech Emanuela Frynty a já jen žasl a poslouchal: 


Sako, jež ve dne pracuje 
za noci odpočívá, když 
v rukách jeho rajtuje 
si myš. 
V rukávech jeho rajtuje 
sem tam si strašidelně myš. 
Sako, jež ve dne pracuje, 
za noci odpočívá, když. 
Odpočívá, vždyť pracuje 
ve dne, a v noci potom, když 
má volno, tak to rajtuje 
v něm myš. 


Inspirován touto podivnou poezií, napsal jsem s podtitulem literární kabaret pod patronátem p. Christiana Morgensterna ono zmíněné Papírové blues. Na motivy jeho básní jsem psal drobné povídky a úvahy... jeden příklad za všechny: 
Na projekční ploše se objeví dojemné čtyřverší: 


Jest v jedné mušli velmi 
podivný červ. Je sám. 
Ten šeptem otevřel mi 
své srdce dokořán 


Na scénu přichází herec. Má nasvětleny jen nohy. Do tváře mu nevidíme. Počne vyprávět: 
Pane, ozval se slabý hlas, jak se jmenuje nejkrásnější měsíc v roce? 
Květen. 
Ne, ne, ten ne. Jiný! 
Červen? 
Ano, červen! Můj měsíc! 
V prachu se pohnul malý podivný červ. 
Vidíte, pane, lidstvo po mně nazvalo nejkrásnější měsíc. Červen. Všechno kvete, slunce hřeje, děti skotačí a všude plno červů... --- Neodcházejte! Slyšíte? Zůstaňte tady! Dostanu vás k poště!!! --- Ne, nikam vás nedostanu. 
Když nás vylili z divadla Ve Smečkách, nastaly horší časy. Dobré rady soudruhů z radnice jsme však neposlechli - na kraj Prahy jsme se neodstěhovali, jen jsme obešli různá divadla a zarezervovali jsme si tu jejich volné dny - každé divadlo mělo dny, kdy nehrálo. No a pak jsme pendlovali. 
Nejčastěji jsme hráli v Městské knihovně, když bylo hezky, tak ve Vojanových sadech, v krásném, dnes už nejsoucím Divadle Na slupi, u Jiřího Wolkera, v Déčku, v Gongu, v Klicperově divadle... celkem jsme takhle střídali čtrnáct pracovišť, a publikum si nás vždycky našlo. 
Herec má mít však své místo v šatně, tam stolek se svými věcmi, zkrátka musí být v nějakém divadle tak trochu doma. Když tomu tak není, stane se to, co se stalo nám: soubor jaksi nedrží. 
Po roce pracovní turistiky se první soubor Semaforu rozpadl. Problémy s Waldemarem mě donutily k tomu, že jsem mu nakonec musel dát tu několikrát slibovanou výpověď - v jeho vzpomínkové knize jsem se dočetl, jak to vlastně tenkrát bylo, já to však pamatuju poněkud jinak. Myslím, že bude nejlepší, když tuhle nesrovnalost přejdu konstatováním, že jeden z nás se nejspíš mýlí. 
Výpověď pak dala i Eva Pilarová, dokonce mělo dojít i k jakémusi soudnímu jednání, od kterého Eva pak rozumně upustila. Odešel i Václav Štekl, který byl krátkou dobu i ředitelem divadla - nabídl jsem mu tuto svou funkci v domnění, že ji bude vykonávat lépe, což jsem mu však nakonec neumožnil, protože hned po jeho prvním gestu - vyloučil z vedení divadla Jiřího Šlitra - jsem nasadil všechny páky, abych získal své místo nazpátek, dokud ještě jsem v Semaforu. 
A nakonec odešel i Karel Štědrý a bylo po Semaforu. Tenkrát se našlo jen málo optimistů, kteří věřili, že Semafor takovouto ztrátu krve přežije. 
Sešli jsme se s Jiřím Šlitrem a přemýšleli, co dál. Měli jsme rozdílné povahy, na leccos jsme měli rozdílné názory, ale určité vlastnosti jsme měli totožné. Například jsme neznali kapitulantství. Ani chvilku jsme neuvažovali o tom, že by Semafor měl zaniknout. Dohodli jsme se tedy na následujícím postupu: já si napíšu se Šlitrovou muzikantskou pomocí program pro sebe - bude to kabaretní představení, na které jsem už nějaký čas pomýšlel. Jeho ústřední postavou bude smyšlený kabaretiér a my tímto představením vzdáme hold našim předchůdcům na veselých prknech. Jiří Šlitr se rozhodl vystupovat jako pianista a tak jsme vsadili na sebe. 
Zatímco budeme pracovat na tomto představení, pokusíme se sestavit zbrusu nový soubor. Vsadili jsme na zvědavost publika. Určitě bude chtít vidět, jak se jejich milovaný nebožtík Semafor pokouší přežít svou vlastní smrt a určitě se najde hodně těch, kteří mu budou držet palce.

10

JAK VZNIKAL JONÁŠ A TINGLTANGL 
Zatímco ve škole kamarádi fandili hokejistům a závodníkům, já byl úplně jiného založení. Fascinovali mě komici. Začalo to vlastně už v Klatovech, když jsem ve svých čtyřech či pěti letech se chodil dívat do biografu na Laurela a Hardyho. Ti dva, a jejich hlouposti, mě rozesmávali, neboli přiváděli mě do stavu, v němž jsem se vždycky cítil nejlíp. Nejspíš jsem nechápal tu skvělou architekturu jejich gagů, ale stačilo mi, když občas některý z nich upadl nebo něco porazil. Myslím, že mně muselo imponovat, že nemehlo může být případně i dospělý člověk. 
Protektorát Čechy a Morava. V biografu jsem objevil Vlastu Buriana, na deskách Ference Futuristu, v rádiu Járu Kohouta a cítil jsem se v jejich společnosti skvěle. 
Po válce se vrátil Voskovec s Werichem a na plátnech českých kin se objevil George Formby -ano, ten britský music hallový komik, který dostal po válce Leninův řád za to, že jeho protihitlerovské grotesky pomáhaly velmi významným způsobem držet nad vodou morálku sovětských občanů - to jen tak pro zajímavost. 
Můj obdiv k lidem, kteří dokázali rozesmát tisíce či milióny bližních, byl tak veliký, že jsem toužil po něčem podobném. Kdybyste mě tehdy znali, pochopili byste, jak ty moje touhy byly neopodstatněné. Ale neměl jsem z toho tenkrát pojem a cpal jsem se všude, kde jsem si myslel, že bych mohl být pochopen. Výrobce humoru jsem miloval bez ohledu na úroveň jejich komiky. Teprve později, když jsem se tak trochu uchytil v komické branži, podlehl jsem soudům kavárenských intelektuálů a začal jsem se dívat na ty lidovější komiky trochu spatra - až mě jednou zahanbil Jan Werich, který nacházel porozumění i pro klauny bulvárních scén. Od té doby chovám opět obdiv k umění lidových komiků, k umění získat si toho nejprostšího diváka, nad kterým mnozí estéti ohrnují své vytříbené frňáky. 
A tak se mi jednou utvořil v příslušné oblasti mozku obraz fiktivního, lehce pokleslého komika, který obrážel nejrůznější světová varieté, kabarety a šantány, a který vzpomíná na své zážitky. Chtěl jsem si napsat či vybásnit na svou míru takovouto postavu a poděkovat tak svým způsobem všem těm, kteří mě od útlého mládí zásobili pocitem štěstí. 
Když jsem to říkal Jiřímu Šlitrovi, byl pro. A ptal se mě, jak se ta postava bude jmenovat. Měl jsem to už promyšleno, ale jen částečně. Moje představa byla italská: Fratellini, Zigotto nebo něco na ten způsob. Jiří Šlitr navrhl jméno Jonáš. Souhlasil jsem s tím, ani nevím proč. Nejspíš proto, že jsem tím měl proces vymýšlení jména z krku.

Místo dosavadních písniček začal jsem psát texty kupletů. Kuplet jsem si jednou provždy od písně odlišil tím, že zatímco píseň obvykle líčila pocity, zpívala o tom, že je Praha krásná, že jsem blázen do jisté slečny, že růže voní a tak podobně, kuplet líčí příběh o tom, jak jsem se v té Praze setkal se slečnou, do které jsem blázen, dal jsem jí růži a ona mi nakonec řekla něco, co posluchače kupletu rozesměje, neboli pointu. V kupletu jsem našel zalíbení, protože byl o něčem a byl obvykle k smíchu. Ukládám si do krabice nejpitomější věci a jednou tam uložím sám sebe. Moje milá si dala na vlasy přeliv a já teď nevím, která to je. Škrhola chce zabít vosu na králově nose a učiní tak sukovicí. To byly obsahy některých těch kupletu, které jsem vymýšlel pro budoucího kabaretiéra Jonáše. 
Jiří Šlitr psal hudbu a jednou, zničehonic, mi povídá: Napiš mi do toho Tingltanglu taky roli. 
Byl to blesk z čistého nebe. Jiří Šlitr se totiž jevišti vyhýbal jako čert chrámu. Dostat ho na jeviště při premiéře, aby šel jako autor hudby poděkovat divákům za potlesk, vyžadovalo nadlidského úsilí. Nicméně pustil jsem se do psaní dialogů. Jak už jsem tu naznačil, toužil jsem po práci ve dvou a navíc jsem vždycky velmi ochotně riskoval, vědom si toho, že všechno vždycky dopadne tak, jak to má dopadnout. 
Psát dialogy mě neobyčejně bavilo. Zřejmě to bylo díky vlivu V & W, případně později Horníčka + Wericha a jejich dokonalých předscén. Měl jsem v životě to štěstí, že jsem mohl pracovat na dialogu i s Janem Werichem - zamýšleli jsme rozhlasový seriál klaunských řečí - a já tak mohl nakouknout jaksi přímo do kuchyně Osvobozených. Jan Werich zřejmě zachovával pracovní postup stále stejný, a tak jsem se ocitl v neuvěřitelné roli Voskovce. 
Začalo to tím, že Jan Werich mě požádal, abych zapisoval. Že prý mám hezčí rukopis. Pochybuju o tom, že by znal můj rukopis, ale nepochybuju o tom, že se role zapisovatele zbavil rád. Když jsem vyložil na stůl svůj penál na zip a z džínoviny (z jeanoviny?), a on v něm uviděl řadu tužek, srovnaných pedantský dle velikosti, řekl: Já bych vás kop! Myslím však, že později, když za mnou přišel do mé pracovny, udělal jsem mu přece jen radost, protože udržet pedantský pořádek ve velkém nedokážu, stačím tak akorát na ten penál. 
Povídali jsme si nejprve, o čem ten dialog bude, a všechny nápady, které se během hovoru vyskytly, jsem pečlivě zapisoval. Werich - to byl gejzír nápadů, které mě velice inspirovaly, takže jsem se brzy dokázal chytit a vedle práce zapisovatele jsem fungoval i jako gejzír numr cvaj. Byla to krásná práce. 
Když jsme s ní byli u konce, došlo k něčemu, co mě dojalo. Jan Werich mi vzal z ruky popsané listy, pročetl si je a pak řekl: Poslouchejte, vy jste všechny lepší fóry připsal mně. Byla to pravda. Měl jsem přece jen tolik soudnosti, že jsem se dobrovolně pasoval na toho, kterému se v klaunské dvojici říká odborně stooge (neboli a comedian´s assistent who is made the object of all his jokes). Zkrátka na přihrávače. Jan Werich mi pak vzal tužku z ruky a na několika místech radikálně škrtl W a napsal S. 
Byl jsem zvyklý z minulosti, že jsem musel hrát mnohdy metodou »co si kdo urve«, nechtěl-li jsem být spoluhráčem převálcován. (To se netýká partnerství s J. Šlitrem ani s J. Molavcovou - oba uměli respektovat toho druhého.) Jan Werich se však se mnou rozdělil. To bylo od něho velké gesto. Náš dialog jsme pak nahráli pro rozhlas, ale nikdy se nevysílal. Ještě ho mají schovaný. 
Ale nezdá se vám, že jsem trochu odbočil? Vraťme se k Jonášovi. Začali jsme zkoušet. Nikdy jsem netajil, že mé herecké začátky byly těžké - byl jsem velmi nenadaným hercem, i dva ochotnické spolky, v nichž jsem působil, mě ze svého středu hnaly. Ale vedle Jiřího Šlitra jsem byl něco jako Sir Laurence Olivier. Šlitr dokázal pouze vstát od piána, ruce držet lehce od těla, pohled měl zaostřený do neurčita a podivným hlasem odříkával své věty. 
Režisérem byl Karel Mareš a ten krátce před premiérou prohlásil, že Jiřího Šlitra na scénu nepustí. Ale nepusťte na scénu spoluzakladatele a spolutvůrce divadla, který si usmyslel, že bude hrát! 
Zkrátka po dlouhých úvahách to vyhrál můj návrh, neboť jiného nebylo: K premiéře dojde. Šlitr není hloupý a až uvidí ten debakl, tak ne my jeho, ale on nás bude přemlouvat, abychom ho přeobsadili. 
S tímto vědomím se šlo do premiéry. Nebylo to moc povzbuzující, ale stále jsem si opakoval, že je špatným hercem, kdo nevydrží dvě hodiny ostudy a byl jsem připraven hrát jako lev, abych od Jiřího odpoutal pozornost. 
Předpremiéra se konala 18. 6. 1962 v Gottwaldově Zlíně. (Podle vzoru Golčův Jeníkov, Hrochův Týnec, Jindřichův Hradec.) Publikum nám bylo nakloněno, jako autoři jsme už byli dobře zapsáni, a všichni byli zvědaví, jak si spolu budeme počínat na scéně. Hrál jsem naplno a představení plynulo bezvadně. Pak přišel okamžik, kdy Jiří Šlitr vstal od piána a pronesl svou první větu. Smích. Další věta. Potlesk. Další věta. Aplaus, že málem uletěla střecha! V tu chvíli jsem pochopil, že budu muset velmi přidat, abych Šlitrovi stačil! Publikum si zřejmě jeho jevištní nemohoucnost vysvětlilo, jako že to tak skvěle hraje. Nikoho nenapadlo, že by tento muž s akademickým titulem mohl takhle hrát doopravdy. Takže druhý den nejen že se nesplnila má prognóza o tom, že Jiří Šlitr bude ten, kdo se bude dožadovat přeobsazení, naopak, už ráno mi telefonoval: Tak co, večer to zase rozbalíme! 
Tak se narodil nový klaun, jehož komika byla naivní jako Rousseauovy obrazy a účinná víc než moje. Ano, jako komik jsem měl vždycky smůlu, že jsem své řemeslo mohl uplatňovat jedině pomocí pracně vymyšlených point, zatímco Josefu Dvořákovi, kterému jsem jeden čas taky hrál po boku, stačilo, aby v Polednici řekl: Dej sem dítě! a publikum měl na své straně. Stejně tak, když Melicharová zvedne své upřímné oči k nebi a prohlásí: To je kalamita! A podobně to bylo i s Jiřím Šlitrem. Já jsem budil smích vždycky jen tím, co jsem řekl a nikdy ne tím, jak, ani ne svým zevnějškem. Ano, chyběl mi zubatý úsměv Fernandela, Ference Futuristy nebo George Formbyho, neměl jsem nos Vlasty Buriana ani Jimmyho Duranta, neuměl jsem se tvářit směšně, jako to dovedl Jára Kohout - neměl jsem ani jeho pozoruhodnou mrštnost ba ani nějakou charakteristickou chůzi jsem si nedovedl vymyslet, jako třeba Chaplin nebo Tati, dodnes vidím jak Woodymu Allenovi, který vládne skvělými pointami, navíc pomáhá jeho vykulený výraz... Jako komik jsem nebyl od přírody vyzbrojen ničím a navíc jsem byl herecky nepříliš schopný, ale zase ne tak, jako Jiří Šlitr, který své neumění dokázal proměnit ve svou největší hřivnu, s níž pak nakládal obdivuhodným způsobem. A tak to, že se mi dodnes daří rozesmávat publikum, považuju vlastně za zázrak dosti značného kalibru a večer co večer se tomu divím. 
Veřejnost přijala Jonáše nadšeně. Stejně tak z větší části i kritika. Titulek Obrany lidu: Tleskáme novému Semaforu. Mladá fronta: Semafor tentokráte výborný. V podobném duchu byly neseny všechny kritiky. Jonáš a tingltangl a pak po letech Kytice, byla za čtyřicet let Semaforu dvě jediná naše představení přijatá odbornou kritikou kladně. A tak si někdy říkám, stálo vlastně vůbec za to kvůli dvěma představením zakládat divadlo?

11

Padlo tu jméno režiséra Karla Mareše. Bylo by křivdou, kdybych tady nenapsal, že tento muž znamenal v určité etapě naší práce pro Semafor mnoho. Byl vlastně hudebním skladatelem, který se vrhl na režii a obojí zvládal velmi profesionálně. Jemu vděčíme za to, že Semafor se zvolna dostával z amatérských začátků a jemu taky vděčíme za určité množství hezkých děvčat, která přiváděl k nám do souboru - i na to měl talent. Jedna z nich byla Eva Pospíšilová, která v Jonášovi hrála jakousi revuální či kabaretní girl. Jiří Šlitr jí říkal Mici a nějak jí to zůstalo, alespoň pokud byla u nás. 
Vzpomínám si, jak se jí jednou Šlitr optal: Jestlipak, Mici, víte, že se o vás zpívá árie v jedné opeře? Mici nevěděla a tak Jiří jí to prozradil: Mici-zinou jsme bloudili... 
Mici měla nesporný sex appeal a vzpomínám si na jedno představení, kdy v Jonášovi sehrála de facto hlavní roli. Vystupovali jsme v jakési vojenské posádce, se kterou jsme měli družbu. Když jsme přijeli do kasáren, přivítal nás operační důstojník, vedl nás do sálu a jen tak se zmínil, že hoši měli dnes v noci pochodové cvičení a jsou trochu unaveni, ale že se na nás těší. 
Nevím, nakolik se hoši těšili, vím jen to, že když jsme přišli na scénu, všichni do jednoho v hledišti spali. Jen v první řadě se nespalo - seděl tam štáb onoho útvaru a ten byl svěží. 
Začali jsme hrát a ze sálu se ozývalo palčivé ticho. Jonáše už jsme hráli asi po dvousté a tak jsme věděli, kde si musíme počkat na potlesk, kde je třeba zařadit tzv. lachpausu a počkat si, až se publikum vysměje a pak pokračovat... Dělali jsme ze zvyku na patřičných místech lachpausy, ale nikdo se nesmál. Bylo to tristní. 
A pak nastal okamžik, kdy vstoupila na scénu Mici a přinášela na tácu pivo. Na sobě toho měla málo, slušivý korzetek s velkým decolté a na pěkně vyvinutých nohou síťované punčochy. Nějakou náhodou ji jeden voják snad v polospánku zahlídl a libido začalo fungovat. Roztleskal se a tím probudil ty ostatní a sálem se rozezněl hurónský řev a aplaus, jaký jsme my se Šlitrem nezaznamenali za celou svou dosavadní kariéru. 
Mici se pak odvlnila ze scény a vojsko opět usnulo. 
Jonáš byl tedy zanesen do historie Semaforu jako náš první nesporný úspěch. Ano, i ten Sergej Machonin, kterého jsem tu několikrát připomněl v různých nelichotivých souvislostech, napsal tentokrát kritiku nadšenou. 
Vytrhnu mu z ní pár vět: 
...Suchý ve žlutém slamáčku a Šlitr v černé buřince a s červenými kšandami se nenásilně a bez gesta přehoupli ze svého uměleckého jinošství do časů začínající umělecké dospělosti... 
...že se v Jonášovi a tingltanglu Suchý se Šlitrem poprvé představují jako výtečná komická dvojice... 
...Program má švih, vtip a poutavost a žije v něm doba... 
Jeho výtky (Suchého mizerná dikce, občas pohybová bezradnost, velmi neprofesionální herecký projev) je nutno přijmout, ano, k dokonalosti měl Jonáš ještě daleko. Tentokrát však je ponejprv pochopen duch Semaforu, který měl snad větší význam než dobrá profesionální divadelní rutina, jíž se nám, pravda, dosud nedostávalo. 

Nad Jonášem zajásal i Jiří Hájek: 
Co bylo, bylo: ohlas, jaký vyvolal jejich Jonáš a tingl-tangl, je doufám přesvědčil o tom, že si nemusí hrát na nepochopené, že mají podporu kritiky ve všem, čím mohou osobitě obohatit naše divadlo, náš socialistický život. 

Pavel Grym v Lidové demokracii sděluje: 
...slyšíme svěží, textově i hudebně vtipné písničky (o kterých by bylo možno také diskutovat!), s rozkoší nasloucháme svérázným rozpravám dvou vzpomínajících komiků a znovu musíme obdivovat mnohostrannou invenci... 
Listuju v kritikách dál a žasnu - i jeden náš doposud tvrdý ideologický karatel nás hodnotí kladně -a po svém: 
Protože dnes už můžeme oprávněně věřit, že talent autorského divadélka Semafor chce jít cestou zápasů o dnešku a pro dnešek - 
píše ve stranickém tisku Dušan Havlíček nedlouho před svou emigrací na Západ. No a nakonec tu objevuju kritiku jistého - ale no jo, to je přece... 
A tu zčistajasna, na samém konci divadelní sezóny, přicházejí Suchý se Šlitrem s představením, které - upřímně řečeno - nikdo nečekal... Tingltangl o Jonášovi je však právě typ divadla, v němž jsou Suchý se Šlitrem bez konkurence. 
Takhle se o nás rozepsal Ladislav Smoljak, čímž si nevědomky otevřel dveře do Semaforu jednou provždy a roku 1995 do nich skutečně vstoupil - stal se naším kmenovým (a ctěným) režisérem - mužem, na něhož jsme celá léta čekali. 
Jonáš a tingltangl byl tedy jakýmsi vyvrcholením našeho vstupu do české divadelní kultury. Jednu etapu jako bychom měli za sebou a chystali jsme se na další zápasy. 
Za vydatné pomoci Karla Mareše jsme dali dohromady soubor, bylo v něm plno zajímavých lidí - Eva Olmerová, Pavel Sedláček, Jana Malknechtová a Jiří Jelínek, zůstávala zatím Pavlína Filipovská, vrátila se k nám na čas opět Hana Hegerová a rozpoutala se další, delší a složitější, etapa našeho putování za hudebním divadlem, za klaunstvím a poezií a v neposlední řadě i za místem na slunci, za právo existovat.
Po Jonášovi však se nám zatím mělo vést lépe. Když jsme jednou hráli úspěšný kus v Divadle Na slupi, bylo nám nahlášeno, že čtrnáct vstupenek si objednal ústřední výbor strany - ani jsme se neptali které, když se řeklo strana, byla tím míněna jen ta jedna. Nevěděli jsme, je-li to zlověstné nebo pozitivní, ale můj optimismus věřil v kladno. Když nás nezakázali v dobách nejtěžších, teď, po úspěchu Jonáše nás přece nezakážou. A potom: zakazovat posílali ty nižší šarže, kdežto teď k nám měli přijít soudruzi Koucký, Hendrych a podobní. Pamětníci se při četbě těchto jmen možná ještě dnes lehce zachvějou - byli to všechnomohoucí mužové, na jejich pokyn se děly věci, jaké si dneska ani nedokážeme představit. 
Odehráli jsme představení a pak si nás vzácní hodnostáři povolali do foyeru divadla a položili nám otázku: 
- Co kdo proti vám má? Vždyť to bylo pěkný! 
Vysvětlení otázky, co kdo proti nám má, jsme čekali od nich a tak jsme popravdě řekli, že vlastně nevíme. 
- Jak to, že nemáte divadlo? zněla druhá otázka. Ani na tu jsme neuměli docela odpovědět. Věděli jsme jen, že nám ho vzali, ale proč? 
Budu upřímný, věděli jsme vlastně proč: byly jsme podezřelé živly a vlastně jsme pro vyvrácení tohoto podezření nic moc neudělali. Ale na druhou stranu jsme to ani ničím nestvrzovali. 
Tehdy se ústřední výbor rozhodl věnovat nám divadlo. A sice to, které strana odcizila kdysi panu Stýblovi, pražskému milionáři. Dostalo se nám tedy jako dárku kradeného zboží, ale tenkrát se to tak nebralo. Kdybych tehdy řekl, že mi to divadlo přece nemůžou dát, když vlastně patří panu Stýblovi, asi by mě nezatkli, nýbrž by poslali pro záchranku. 
Zkrátka za nějaký čas jsme se stěhovali do divadla Loutka - kdysi to bylo Nové divadlo Oldřicha Nového - toho z něj vypudili po únorovém puči pokrokoví satirici a během roku tuto prosperující scénu zcela zruinovali. Pak bylo přebudováno na loutkové divadlo, dostala je loutkářská katedra DAMU a v tomto skvělém sále v samotném centru metropole se hrávalo občas dopoledne pro školní mládež. 

No a pak jsme se tam nastěhovali my a pobyli jsme si tam asi třicet let.  

12

Abych pravdu řekl, dopustil jsem se chronologické nepřesnosti. Tehdy, když jsme psali a chystali Jonáše, vznikal nový soubor a protože ten chtěl taky něco hrát a já nedokázal tehdy ještě psát dvě hry najednou, vzpomněl jsem si na pořad v Redutě -Šest žen se jmenoval. Byla to vlastně četba z jakéhosi fiktivního deníku Jindřicha VIII., krále anglického, proložená písničkami. Věc jsme oprášili, doplnili novými písněmi a dali Heleně Philippové k nastudování. V roli Muže s knihou se pak střídali různí herci - Juraj Herz, já, Jiří Jelínek, Miroslav Horníček a jednou si to zkusil i Richard Fremund, známý malíř, který tu jinak hrával malíře a kreslil na scéně portréty jednotlivých Jindřichových chotí.

Moje chronologická nepřesnost spočívá v tom, že ač jsme Jonáše začali psát v době, kdy soubor Semaforu ještě ani nebyl ustaven, Šest žen nás předběhlo a jejich premiéra byla dřív než Jonášova. Přesně 9. června 1962. Jonáš a tingltangl měl premiéru 18. června téhož roku. Podtitul Šesti žen zněl: revue plná tak jemného humoru, že ho možná ani nepostřehnete. Humor byl skutečně jemný, ale publikum ho postřehlo. Vytrhnu teď pár listů z Jindřichova deníku, abych vám dal nahlídnout, jak asi hra vypadala. 

Muž s knihou 

Mé jméno je Jindřich, příjmením Osmý, 
kaštanových vlasů a vousů, 
výška 171 cm - pardon, pět stop a čtyři palce, 
objem - na tom konečně nezáleží, 
zvláštní znamení žádné. 
Otisky mých prstů... 
otisky mých prstů najdete 
na všech hezkých ženách v Londýně. 

Muž pak nalistuje stránku poslední a zde čte: 

Je mi dnes bůhvíkolik let 
a vím, že už mám na kahánku. 
A těžko, že bych dneska sved 
jedinou hezkou Londýňanku. 
Do deníku na bílou stránku 
básničku píšu akorát. 
Až dopíšu, udělám kaňku. 
A potom už mě nechtě spát... 
Všem hezkým ženám v Londýně 
(a je jich hodně, na mou čest) 
chci říct, že jsem v tom nevinně, 
že vzal jsem si jich jenom šest. 
A ještě k tomu z cizích měst. 
Dnes bych jen připít chtěl jim rád. 
Ať jejich zdraví pevné jest. 
A potom už mě nechtě spát... 
Láska je ošemetná věc, 
konečně - však to račte znát. 
Nic nezbyde z ní nakonec. 
A teďka už mě nechte spát... 

Greensleaves končí, muž listuje dál. 
14. května 1510 
Dneska jsme se s Katy zase pohádali. Pravda, včera jsem byl trochu v náladě. 
Kateřina mně pravila, že jsem se choval jako klacek z ulice a ne jako král. 
Vysvětlil jsem jí, že král se může chovat i jako klacek z ulice, když si zamane. 
Odpověděla, že král, který si zamane chovat se jako klacek z ulice, nemá u ní cenu ani půl šilinku. 
Řekl jsem jí, že kdyby ten král, co nemá cenu ani půl šilinku, jí nepoukazoval měsíčně patnáct set liber, nevšiml by si jí dneska možná ani klacek z ulice. 
Pravila, že klacek z ulice by si jí určitě nevšiml, protože by si ji všímali lidé vznešenější, než je půlšilinkový král, který jí vyčítá mizerných pár liber. 
A potom nemám pít! 
Řekne-li vám někdo: Mám hezkou ženu - politujte ho, není mu věrná. 
Řekne-li vám někdo: Já mám ženu věrnou - politujte ho, není hezká. 
Když vám někdo řekne: Mám nehezkou ženu a ještě k tomu je mi nevěrná - politujte ho, je to smolař. 
A když vám někdo řekne: Mám hezkou ženu a je mi zcela věrná - politujte ho, je to blázen. 
Anna byla hezká - dal jsem ji proto popravit pro nevěru.

13

No a pak přišla Sekta. První propadák na prknech Semaforu. Premiéra se konala 11. března 1965 a sice v půl jedenácté večer. A já tu dnes, po třiceti letech, na ni napíšu kritiku: 

Co se to děje? 
Semafor je divadlo, které jsme se naučili důvěrně znát. Známe jeho písničky, jeho humor, jeho poetiku, jeho protagonisty - to všechno nenajdeme v představení, které nese název Sekta. Všechno je tu jinak. Před námi se rozvine příběh, kterému se dá jen stěží porozumět - pokud mu porozumět chceme. Pokud se spokojíme s jakýmsi defilé podivných nápadů, pak jsme na tom líp - máme šanci si přijít na své. 
Co tím chtěl autor říci, jest pitomá a školometská otázka, kterou zodpoví obvykle každý jinak, protože každý se domnívá, že ví, co tím chtěl autor říci a přitom to mnohdy neví ani sám autor. V případě Sekty tomu tak možná je. Možná, že ne. 
Jiří Suchý se rozhodl, že nastoupí jinou cestu než tu, kterou šel dosud. Pokud si myslel, že touto cestou se bude ubírat i nadále, publikum mu tu bláhovost vyhnalo z hlavy hned při premiéře. Tudy cesta nevede. Což se ví teď, když se to zkusilo - a na to má autor nejspíš právo. 
Ostatně, zamysleme se, zda je v Sektě všechno tak pomýlené, nebo zda tam nenajdeme přece jen zrnko dobré. Zamýšlím se a vidím těch zrnek hned několik. Tak třeba jazyk celého představení je vybroušenější než bývá v tomto divadle zvykem. 
- Je dusno, ale bojím se otevřít okno. Lampa by přilákala můry a do místnosti by mohl vletět i smrtihlav. To by mi tak scházelo - smrtihlav. Jen jednou jsem toho motýla viděla a toho večera se otrávil profesor Petrov. 
To je první věta hry. Opravte mě, jestli se mýlím, ale řekl bych, že je kultivovaná a kdybych nevěděl, kdo je autorem, myslel bych si, že ji napsal básník. Pravda, je to věta, kterou publikum od Semaforu nežádá, ale je otázkou, zda je to větší chyba autora či diváka. 
Pak jsou tu dvě družičky. Pavlína Filipovská a Věra Křesadlová. Slušně napsané dialogy hrají s vervou a šarmem - jsou to dvě klaunky s věnečky na hlavě, které v rozporu se svými původně bílými šatečky jsou dost vulgární a oprsklé. Působí to, že se diváci dokonce smějou! Důvodů ke smíchu je v Sektě poměrně málo. 
Pak jsou tu písně. Jestliže odborný list (Hudební rozhledy) o nich píše v superlativech, bude znít můj laický úsudek jen chabě - nechávám tedy hodnocení Hudebním rozhledům. O písničkách se tu píše: 
Ty pak představují nejpozitivnější stránku celé inscenace. Jejich autorem - textu i hudby! - je Jiří Suchý; přestože není skladatelem z profese, dokázal, že je muzikantem duší. 
Taky básničky, které se v Sektě vyskytovaly, by bylo při troše dobré vůle možno přičíst hře (a jejímu autorovi) k dobru. 

Recept na elixír 

Umořit bakterie lásky 
Umořit bakterie slitování 
A hlavně 
Umořit bakterie pokory která 
Čím je jí méně na světě 
Tím více vadí 
Stačí vzít litr laciného vína 
A čtyři slepé oči ropuší 
A čtvero chloupků vytržených z klína 
Nejošklivější ze všech Venuší 
Nechat je zplesnivět a přidat trochu dehtu 
Nakapat na to kyselinu solnou 
A trochu smradu z připálených nehtů 
A vyčkávat až se ty šmejdy prolnou 
Pak plivejte a blijte do té břečky 
A vařte ji za vytí vlčí smečky 

Takže jisté klady tato hra má a lámat nad ní hůl, až je praskání slyšet od Šumavy k Tatrám, je přehnané. Stačilo by dodat, že kromě kladů je tu dosti záporů. 
Dva z nejvýraznějších: kus má rozpačitou dramatickou stavbu, režii schází do dokonalosti slušná dávka invence a zkušeností. Přiznejme však Suchému, že mohl jít přece cestou, kterou si vyšlapal svými minulými hrami a neriskovat. Odvaha je však taky pozitivní prvek, a té bylo zapotřebí k této inscenaci víc než dost. 

Tak takhle bych nějak napsal kritiku na Sektu já. Patřil bych nejspíš ke kritikům, kteří chtějí psát pravdu a přitom neublížit. Nechápu třeba českého básníka Kryštofka, jemuž se Sekta zřejmě nelíbila a tak začal svou recenzi slovy: 
Snad nejtrapnější záležitostí je to, co předhodil s povýšeností zcela nečekanou svému publiku v renovovaném Semaforu Jiří Suchý. ...Sekta není žádná hra, ale snůška trapností... 

To, že se mu věc nelíbila, mu nemohu vytýkat. Ale psát, že jsem ji předhodil svému publiku s povýšeností zcela nečekanou, to snad nemusel. Vím, že nemohl nic vědět o tom, s jakým strachem a s jakým tetelem v duši jsem se svým pokusem předstupoval před publikum. 
Ale v programu mohl číst, jak se předem omlouvám, kaju a jak předvídám průšvih. Píšu tam mimo jiné: Uvádět Sektu v Semaforu, tj. v divadle, které má zaběhaný typ pořadů, je nebezpečné / divák k nám přichází s ochotou přijmout určitý druh zábavy a my mu po způsobu špatných restaurantů předložíme ke konzumaci něco, co nechtěl a co si neobjednal / v restauraci se řeší záležitost tak, že necháme neobjednány pokrm odnést panem vrchním / v divadle to odnese dramaturg.

Sekta je hra pro Semafor netypická, a proto už předem pospíchám s prohlášením, ne-li závazkem, že neznamená nástup nového stylu v našem divadle (zůstane nejspíš velmi osamocená). 
Ať hledám, jak hledám, známky povýšenosti, kromě v recenzi Oldřicha Kryštofka, jinde nevidím. 
Proč vlastně Sekta vznikla? Z nespokojenosti. Písničkové Zuzany, hudební komedie, úspěch Jonáše - to všechno mi naznačovalo, co se ode mne čeká. Ale já začínal v Redutě s písničkami, které nikdo nečekal, a sledovat úžas, které způsobily, bylo nádherné a mně se po tom stýskalo. 
Tou dobou už jsem hodně četl a viděl jsem, jak moderní divadlo a moderní literatura objevují neustále nové stezky, a tak se pozvolna ve mně rodila touha si začít taky s něčím takovým. Neměl jsem k tomu nejspíš ještě předpoklady a napsal jsem hru, která asi nebyla dobrá, ale psal jsem ji s upřímným srdcem a tajně jsem doufal, že snad zasáhne určitý počet citlivějších diváků, což se taky stalo, akorát, že ten počet byl podstatně menší, než jsem čekal. 
Skutečně, našlo se několik lidí, kteří na Sektu chodili víckrát a dodnes mi o ní při setkání vyprávějí. Několik recenzentů se jí (a taky mě) neohroženě zastalo (Alena Urbanová, Jaroslav Přikryl, Vladimír Justl, Václav Hepner, Saša Mikšovic... ono jich vlastně bylo dost). Někteří z nich mě dokonce nabádali, abych v téhle cestě pokračoval. Ale víc bylo těch, co mě prokleli. 
Práce na Sektě pro mne nebyla vůbec bezvýznamná - zužitkoval jsem ty poznatky, které mi přinesla, ještě mnohokrát. 
Hned krátce v následující premiéře - byla to naše opera Dobře placená procházka - jsem si dovolil něco, nač bych si asi dřív netroufl: vymyslel jsem si jakéhosi mystického pošťáka, který manipuluje s osudy lidí pomocí telegramů, teta z Liverpoolu je chvíli mrtvá a chvíli živá, jak je zrovna zapotřebí a text finálového chorálu 
Kdesi nad kanálem 
Potkala jsem málem 
Barokního anděla 
Halelujah 
byl jasným ohlasem chorálových songů Sekty. Složil jsem si k nim hudbu sám, když mi Jiří Šlitr po přečtení libreta řekl, že ho to nezajímá. 
Mým vzorem byl gregoriánský chorál, ovlivněný tak trochu dixielandem - já vím, že se to neslučuje. Gregoriánský chorál nepracuje s harmonií a s polyfonií, dixieland je na těchto prvcích založen. Ale byl jsem odhodlán prohřešit se proti všemu. V případě hudby se mně to dokonce vyplatilo - byla ceněna. 
Největší radost mi udělal Miloš Forman, když si napsal o magnetofonový záznam písniček ze Sekty. Poslal jsem mu ho, vždycky jsem si totiž přál dopisovat si s nějakým Američanem, a když jsem tam po mnoha letech přijel, pásek měl na svém přístroji a přehrával jej hostům. Byl jsem šťastný, že jsem tuhle hudbu předhodil kdysi publiku s povýšeností zcela nečekanou a dodnes toho nelituju. 
Sektu jsem zužitkoval pak ještě v letech sedmdesátých, když jsem psal snovou hru Smutek bláznivých panen. I tady jsem pracoval s iracionálnem, rozvíjel jsem příběh velmi bizarní a naštval jsem pár recenzentů, bylo jich však už mnohem míň. Rovněž publikum přijalo Smutek líp než Sektu. Sekta dosáhla pouhých 36 repríz - kolik jich docílil Smutek bláznivých panen, už nevím, byl však na repertoáru osm let. 
A konečně dvě sektové družičky mně byly inspirací pro kreslené figurky - vyzdobil jsem jimi už nejednu knížku a jsou kvitovány velmi kladně. Zkrátka Sekta se ve mně rozpustila a občas se mně nečekaně projeví v nějaké práci. Nemůžu si na ni stěžovat.

14

Vítr nevane sám i já vanu 
Vanu v koupelně mám smaltovanou 
Každý den myslívám na svou vanu 
Jak je krásné být sám se svou vanou 
Já totiž místo divanu mám vanu 
Chodím do ní spát 
A když ráno z vany vstanu 
Jsem na světě rád... 

Tak tahle písnička mi dneska zní hlavou a evokuje celou řadu vzpomínek. Totiž, kdyby řadu! Chumel vzpomínek, ve kterém vyznat se není snadné, takže nevím, kde začít. Chronologie mi velí, abych začal tím, jak Jiří Šlitr dostal chuť napsat operu - samozřejmě, že v jazzovém (tehdy džezovém) rytmu. 
Protože koupelny jsou mou slabostí, napadlo mi tenkrát napsat libreto opery, která by se jmenovala Ve vaně - podobně jako je Blodkova opera V studni. Jiřímu Šlitrovi se to zamlouvalo a tak jsem začal psát. Měli jsme hrát v té opeře instalatéry, kteří by přišli opravit vodovodní kohoutek. Celá opera by se pak odehrávala v koupelně a zpívající instalatéři se nám oběma zdáli dostatečně bizarní. Majitel koupelny telefonuje árii: 

Promiňte že si nevím rady 
A že snad volám nevhodně 
V koupelně mám jakési vady 
A v duši hrůzu z povodně 
Protože slyším dnes a denně 
Že máme býti adresní 
Řeknu to tedy otevřeně: 
Kohoutek nějak netěsní 

Tak tedy vypadal původní záměr. Nakonec se však opera jmenovala Dobře placená procházka, právník dr. Jiří Šlitr hrál advokáta, já listonoše, instalatéry nehrál nikdo. Ale koupelna v ní zůstala. 
Ta naše opera byla odbornou kritikou přijata rozdílně. Někoho dokonce nadchla, ale někteří kritici nám ji sepsuli. Byl to však největší zahraniční úspěch firmy S + Š. Hrála se v Belgii, ve Finsku, v Jugoslávii a i v Československu se jí po Semaforu ujalo Brno. Miloš Forman ji s Jánem Roháčem natočili jako televizní film, který se pak hrál v nejrůznějších koutech světa - vyúčtování autorských honorářů mi přišlo i z Japonska. Finská televize si natočila svou vlastní verzi. A já to libreto napsal vlastně za několik málo dní a sice - ve vaně. 
Točili jsme tehdy v Kynžvartě scény do filmu Kdyby tisíc klarinetů a k mému mariánskolázeňskému hotelovému apartmá, které mi tehdy produkce filmu velkoryse poskytla, patřila prostorná koupelna. Když jsem otevřel okno, koukal jsem na vršky vysokých smrků, neboť hotel stál na kraji lesa. Prostě nádhera. Pokud jsem zrovna netočil, byl jsem naložen ve vaně a vymýšlel jsem. Za tu koupelnu jsem vděčil Milošovi Berglovi, produkčnímu a výbornému jazzovému teoretikovi, a hlavně skvělému člověku, který během natáčení filmu zemřel.

Končil už duben a tak jsem si liboval, že na prvního máje, kdy budu mít celý den volno, oslavím svátek práce jednak dopsáním libreta, jednak tím, že si trochu přispím. Po průvodu jsem neprahl. Pokud by vás zajímalo, proč jsem si tehdy nepřispal, tak bylo to takhle: 
Asi ráno v pět mě probudil podivný šramot a do mého vzácného apartmá ve druhém patře, lezl oknem z balkónu chlap. Cizí člověk. Než jsem se zmohl na úměrnou reakci, pravil mi ten dobrák, socialismem odkojený: - Jen spi, spi, já du jenom vyvěsit prápor! 
Myslím, že dneska už v tomto hotelu nepracuje, protože unsere liebe Gäste by ho hnali svinským krokem. 
Operu jsem nazval Dobře placená procházka a byl jsem zvědav, zda někoho napadne, proč se kus tak jmenuje. Nikoho to nenapadlo, a tak jsem to nevydržel a začal jsem známým klást sám otázku, proč si myslí, že opera se jmenuje zrovna takhle. Nikdo to nevěděl. A tak jsem se začal vnucovat s vysvětlením. 
V ústřední árii naší opery přirovnává hlavní hrdina Uli tělo své Vanilky ke krajině. Jejich dítě má zdědit jmění po bohaté tetě z Liverpoolu, ale oni žádné dítě nemají. I zve Vanilka Uliho k procházce po své krajině, procházce, která má být dědictvím dobře zaplacena. A z této myšlenky se mi udělal název celé opery. 

Jiří Šlitr byl tehdy přesvědčen, že dílko je zralé pro Broadway. Nechali jsme tedy na vlastní náklady zhotovit kopii Formanova a Roháčova filmu, na vlastní náklady jsme nechali film přeložit do angličtiny a otitulkovat. Jiří Šlitr pak odejel účinkovat na Světovou výstavu do Montrealu. 
Jakmile výstava skončila, začal jezdit s filmem po USA a nabízet naše zboží. Výsledkem bylo, že se za čas vrátil domů bez filmu, který se tam někde ztratil. 
Na Broadwayi se naše Dobře placená procházka neuchytila, přestože jsme měli už přeložené i libreto hry - přeložil ho tehdy Allan Levy, který pracoval v Praze jako novinář a byl o něco později vyhoštěn pro údajnou špionáž, aby se sem vrátil v roce 1990 s celou rodinou - rediguje dnes Praguer Post a já žasnu, kolik se toho od těch dob semlelo. 
Jo, a abych nezapomněl: písnička o vaně, kterou jsem napsal do úvodu k tomuto vyprávění, se nakonec do opery vůbec nedostala. Potkal ji osud instalatérů.

15

V roce 1966 byl Jiří Šlitr zase jednou v zahraničí. Já zatím táhl divadlo sám a to se mně zamlouvalo jen částečně. Připadal jsem si důležitě, ale za nějaký čas mě to začalo zmáhat. A tak mě napadlo, že by mi mohli od přebytečné práce odpomoci mí kolegové. Měl jsem v šuplíku takovou celkem směšnou povídku a vytipoval jsem si Evžena Jegorova jako potenciálního vypravěče. 
Jegorov byl snad nejdelší tenorsaxofonista na světě. Kromě toho, že jeho hra na saxofon byla velmi kvalitní, měl i neobyčejný dar humoru a navíc jisté herecké předpoklady, které využíval často i film a televize. 
Jeho humor byl zvláštní. Občas seděl, mlčel a pojednou pronesl nečekanou větu, která rozesmála všechny, co byli okolo. Jitce Molavcové jednou zničehožnic pravil: Copak ty, ty se neztratíš. Umíš se pěkně pitvořit a měnit hlasy... 
Jistá soudružka nás jednou přišla zkontrolovat při zkoušce a chtěla, abychom jí předvedli chystané představení. Omlouval jsem se, že jí můžeme ukázat zatím jen první polovinu. Evžen Jegorov suše poznamenal: Nejradši bych jí ukázal obě půlky. 
I jeho skutky měly příchuť grotesky. 
Jednou si oholil vousy a krátce na to jel s orchestrem Ferdinanda Havlíka na zahraniční zájezd. Na pasu měl však fotografii s fousama. Nenechal se vyvést z klidu a před hraničním přechodem si jednoduše vousy nalepil. 
S nalepenými vousy pak projel bdělou hraniční kontrolou a pak si je zase klidně odlepil. 
Když jsem pak po letech měl smutnou povinnost promluvit v krematoriu na jeho pohřbu, prohlásil jsem s čistým svědomím, že neznám člověka, kterému by Evžen kdy ublížil. 
Pořad Tak co, pane barone byl koncipován jako přednáška se světelnými obrazy, jak se kdysi říkalo, doplněná písničkami. Přednášejícím byl právě Evžen Jegorov. Velmi humorný text (psal jsem ho já) odříkával Evžen s naprosto kamennou tváří a bylo to věci ku prospěchu. 
Jiří Šlitr mi dodal z Kanady poměrně málo melodií a tak jsem se stal samozásobitelem a složil jsem celou řadu hudeb sám. A byl jsem hrd a pyšen na to, že je mnoho lidí považovalo za Šlitrovo dílo, což samo o sobě svědčilo o jejich určité kvalitě. 
Tenkrát, když byl Jiří Šlitr v Americe, přišla za mnou Naďa Urbánková se svými brýlemi na nose - nebo lépe: přišly velké brýle a vedly za nos Naďu Urbánkovou. Naďa mě pozvala do divadýlka Sluníčko, že tam vystupuje se skupinou Country beat Jiřího Brabce a s dvěma mladými hochy, se kterými je prý velká sranda. 
Šel jsem se tam tedy podívat a skutečně tam byli dva mladí hoši, se kterými byla velká sranda. 
Šimek a Grossmann mi důkladně rozkmitali bránici, vystupoval tam také pan inženýr Vodička, vládnoucí velmi krásně zabarveným a velmi hlubokým hlasem. Spolu s Country beatem tvořili všichni dohromady sympatickou grupu. 
Naďa, která do té doby hrála v Semaforu nejrůznější role, vždycky dobře, leč bez výraznějšího úspěchu, v téhle společnosti zazářila - to byl ostatně taky důvod, proč mě tam zvala. 
Humor Grossmanna a Šimka mi tak trochu připomínal i moje začátky - nezávazné a nevázané legrace, jen tak pro radost. A oba mladíci se hlásili k tomu, co jsme dělali v Semaforu. Vyprávěli mi, kolikrát viděli Takovou ztrátu krve, znali celé citáty z různých mých her a já jsem dělal, jako že ne, ale ve skutečnosti jsem se cítil polichocen. 
Když mě pak pozvali, abych si s nimi přišel někdy zazpívat, přijal jsem to. Mé vystoupení ve Sluníčku, ke kterému skutečně po čase došlo, nedopadlo zrovna nejlíp. Bylo totiž vystavěno na dosti blbém nápadu, o kterém musím ke své hanbě říct, že byl můj. 
Písničky žánru country and western se mně vždycky líbily, dřív jsem tenhle typ hudby znal spíš pod názvem hillbilly music, a tak jsem si jednu vybral a rozhodl jsem se, že ji budu zpívat anglicky. Moje angličtina je dodnes velmi slabá, po dvaačtyřiceti letech studia tohoto jazyka jsem dospěl k patnácté lekci. A tak můj nápad nebyl zrovna nejšťastnější. Pro případ, že by mi selhala paměť, jsem si vymyslel pojistku. Číst píseň z listu se mi zdálo být pod mou důstojnost, ale řekl jsem si, že když napíšu každý veršík na jiný papírek a lístečky si rozstrkám do různých kapes, jeden si dám taky do boty a další za krk, že je pak budu vytahovat a čtení textu bude okořeněno legrací. 
Já to nebudu dlouho protahovat: Vyndal jsem první papírek, přezpíval jsem veršík, ale než se mi podařilo vylovit druhý lístek, další verš jsem prošvihl. Když jsem měl konečně druhý verš před očima, zněla hudba k verši třetímu, na kterou ten druhý pochopitelně nepasoval. Zkrátka se mi to všechno nějak posunulo, já jsem blábolil jakási nesouvislá anglická nebo aspoň anglicky znějící paslova a než jsem se nadál, byl konec písně a na papírky v botě a za límcem vůbec nedošlo. A ty právě měly být vyvrcholením mé papírkové klauniády. 
Hlediště odměnilo můj výkon slabým potleskem, tzv. útrpákem, a já se vypotácel z pódia s pocitem idiota, přistiženého při samohaně.

Jiří Šlitr dlel pořád v Americe a tu mě napadlo, že bych měl poskytnout nějaký den v týdnu těmhle mladým lidem, že by mi zase ubylo nějaké představení. A tak jsem navrhl prostřednictvím Nadi oběma komikům možnost si zahrát v Semaforu - samozřejmě přijali. 
Publikum jejich Besídky zvláštní školy a navíc v rašeliništi přijalo velmi dobře - jen občas za mnou přišel některý z ortodoxních semaforistů a hořekoval, že to není ono, že jako výstupy k táboráku to není špatné, ale Semafor že je něco jiného. Ale časem si veřejnost na mé rozverné podnájemníky zvykla. 
Když se vrátil Jiří Šlitr a šel se na ty dva podívat, líbili se mu, ale nebyl nadšen mým nápadem, že by tahle skupina měla v Semaforu setrvat nastálo. Nedalo to však mnoho přemlouvání a nakonec uznal, že se v Semaforu uživí ještě jedna tvůrčí skupina a že i on bude z toho mít užitek ve formě několika volných večerů navíc. 
Chodíval jsem se na dvojici G a Š občas dívat a patřil jsem mezi jejich tajné fandy. Jiří Grossmann byl navíc výborným textařem a do jejich komiky přinášel krůpěj poezie a ta citlivému divákovi vyrovnávala tu nebezpečnou blízkost jisté lidovosti, která byla Semaforu přece jen trochu cizí. V podstatě však tu mohu s čistým svědomím jako jejich bývalý zaměstnavatel vydat dobrozdání: humor Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka byl chytrý, mladý a do budoucna perspektivní. 
Naše skupiny si navzájem nekonkurovaly, měli jsme řadu společných herců a zpěváků - Miluška Voborníková, Naďa Urbánková, Zuzana Burianová - všechny hráli jak u G a Š tak u S a Š. Dokonce pozdější nástupkyně Jiřího Šlitra, Jitka Molavcová, působila zpočátku jaksi podobojí. 

16

Po čase jsme se s Jiřím Šlitrem dohodli, že si každý z nás přichystá svůj osobní program - opět nás k tomu vedla snaha hrát méně často. Byli jsme sice dvojice, ale řekli jsme si, že ten druhý bude vždycky přítomen v pořadu toho druhého - svou prací. Ve Šlitrově programu to bude mé libreto a mé texty, v mém zas Šlitrova hudba. A navíc, jak se známe, budeme si ze sebe vzájemně utahovat, takže ten druhý tam bude jaksi figurovat v různých narážkách a drobných invektivkách. 
A tak jsme si vymysleli dva programy. Jiří Šlitr rozhodl, že jeho program se musí jmenovat Ďábel z Vinohrad. Vinohrady byla čtvrt', kde Jiří tehdy bydlel, a slovo ďábel bylo v příkrém protikladu k naivitě Šlitrovy komické postavy. A z tohoto protikladu byl Jiří Šlitr připraven vytěžit co nejvíc. 
Já jsem zas tehdy objevil slovo benefice. Slovo téměř zapomenuté - označovalo představení, které dostával zasloužilý člen kočovné společnosti darem a tržba z tohoto představení připadla jemu. 
Byly doby, kdy bejt ředitelem divadla bylo výhodný. Pět beneficí ročně! 
Dneska už to slovo benefice nic neznamená, ale byly doby, kdybych z takovýhle benefice byl tejden živ! A ještě bych si koupil kolo. 
Benefice kdysi znamenala: jdi, sezvi si lidi, a co vybereš, to je tvoje. Dneska znamená pouze: jdi a sezvi si lidi. 
Tak jsem charakterizoval ve své Benefici toto slovo. Hrál jsem tam jakéhosi toulavého zpěváka, který s holkou - nalezencem chodí dům od domu a zpívají na dvorcích. Tu holku hrála tehdy devítiletá Magda Křížková, která však přes přestávku vyrostla a ve druhé půlce ji hrála už dospělá Zuzana Burianová. (Magda musela jít totiž spát.) 
Zatím, co mně stačila pro večer dvě děvčata, z čehož jedno bylo ještě silně nevyvinuté, Jiří Šlitr se obklopil celým hloučkem atraktivních dívek -zkrátka ďábel. 
Premiéry měly oba kusy den po sobě, přičemž bylo losem rozhodnuto, která bude dřív. Nevím už, na kterou to padlo. 
V Benefici byly zařazeny také jakési semaforské variace na téma Hamlet. Hrobníky hráli Ferdinand Havlík s Evženem Jegorovem. 
Po čase Jiří Šlitr Havlíkovu kapelu rozpustil a založil nové combo. To mu hrálo v Ďáblovi z Vinohrad a dokázalo by jistě hrát i v Benefici, ale na role hrobníků tam nikdo nebyl. A tak jsem oznámil, že Benefice končí. 
Krátce na to mě vyhledali Grossmann se Šimkem a nabídli mi, že se rádi těchto rolí ujmou, protože se jim Benefice prý líbí. A Country beat Jiřího Brabce se zase ujal hudby - a Benefice zůstala na repertoáru dál.

17

V polovině šedesátých let nastala v ČSSR obleva v politickém počasí, což přineslo Semaforu klid k práci. Byly to nejidyličtější doby v historii našeho divadla. Dřívější přísnost, kterou nás vrchnost původně postihovala, nesla dosud své plody v podobě velkých sympatií, jimiž nás česká veřejnost za to zahrnovala, sympatie tedy ze setrvačnosti pokračovaly, ale přísnost už pominula.

A tehdy si na nás vzpomněl někdo na ministerstvu kultury a bylo nám oznámeno - Jiřímu Šlitrovi a mně - že máme odjet do Paříže na stáž. Čtrnáct dní že tam můžeme okukovat kabarety a šantány - pak jen máme sepsat zprávu o tom, co jsme za státní peníze viděli, aby účtárna měla podklad.

Byl začátek prosince, když jsem ponejprv vyjel směrem na západ od naší vlasti. Jiří Šlitr už měl za sebou Brusel, kde účinkoval na světové výstavě, tak už byl přece jen trochu otužilejší než já. Pro mne byla předvánoční Paříž šokujícím zážitkem. Věděl jsem už z vlasti, že na Západě je blahobyt, věděl jsem taky, že je to blahobyt jen tak na oko, ve skutečnosti že je tam bída (první informaci jsem měl ze soukromých zdrojů, druhou z veřejných), a těmito znalostmi vyzbrojen jsem se ocitl uprostřed rozsvíceného předvánočně slavnostního města. Obchody se předháněly v nabídce zboží, o jehož existenci jsem do té doby neměl tušení - pochopil jsem, že to je ta ideologická diverze, která měla obalamutit nás, návštěvníky z Východu. Akorát jsem nevěděl, jak dokázali způsobit, aby ty obchody byly plné zákazníků. Jako divadelník jsem si odnesl mnoho odborných dojmů, počínaje setkáním s Mauricem Chevaliérem ve studiu firmy Barclay a konče návštěvou snad nejslavnějšího striptýzového podniku Crazy Horse Saloon. (I ten jsem napsal do seznamu navštívených podniků, který jsem musel předložit ministerstvu. Nezatajil jsem ho, ale je pravda, že jsem ho ani příliš nezdůrazňoval.)

V Paříži jsme absolvovali taky několik recitálů -G. Brassense, Ch. Aznavoura aj. a do Prahy jsme dovezli termín recitál a byli jsme asi první, kdo ho u nás v oblasti populární hudby použil. Náš Recitál 64 jsme chtěli reprízovat pouze desetkrát a dost, ale jeho úspěch byl mimořádný, a tak jsme ho hráli po celý zbytek roku. Později ho natočil Ján Roháč pro Čs. televizi a protože zase tak moc toho s námi televize v archivu nemá, velmi často se dodnes k tomuto recitálu vrací - buď k celému, nebo ke kouskům, kterými občas zpestřuje různé programy.

Pak se nám cesta do zahraničí otevřela a mohli jsme vyjet už i s celým souborem a odehrát různá představení v různých metropolích. Nejčastěji jsme se vyskytovali v obou částech Berlína a jezdívali jsme hrát i do obou tehdejších Němecek. Občas s námi jezdívali záhadní pánové, údajně z ČTK, a ti z nás nespustili oči. Byly to krásné časy.

Do Paříže jsme vyjeli pak ještě jednou, tentokrát bez Jiřího Šlitra - ten zatím hrál na Světové výstavě v Montrealu. Odeon, vedený tehdy velikým Jeanem-Louisem Barraultem, nás pozval na festival Divadlo národů a my tam čtrnáct dní hráli s malou Magdou Křížkovou představení Benefice. V Benefici - jak už jsem řekl - se vyskytovala jakási semaforská variace na téma Hamlet a tu jsem se naučil francouzsky. Musím se zmínit, že francouzsky jsem neznal ani slovo. Věc jsem se nabifloval pod dozorem pedagogů a ovládl jsem jí zpaměti, aniž bych věděl, o čem je v tu kterou chvíli řeč. Byl to nervák: kdyby mi při představení vypadlo slůvko, byl bych v koncích. Jakákoliv improvizace byla předem vyloučena.

Ve velikém stressu jsem spěl k premiéře. Několik vteřin předtím, než jsem vstoupil se svým Hamletem před pařížské publikum, přišel mě intendant divadla potěšit radostnou novinou: na představení zavítal největší z francouzských Hamletů - Jean-Louis Barrault. Nic hroznějšího mně v tu chvíli ten člověk nemohl říct. Vstoupil jsem na scénu jako ve snách a deklamoval jsem naučené verše, aniž bych se zadrhl - to byl asi největší výkon, jakého jsem tehdy byl schopen. O hereckých kvalitách představení nemohu vydat svědectví, protože jsem ho prožil v jakémsi zvláštním šoku. Jean-Louis se pak objevil v šatně a vyslovil se o mé práci s uznáním, což ještě nic neznamená, protože je známo, že Francouzi jsou velmi noblesní národ.

Ještě jedna věc mně nepřidala na jistotě: v Benefici jsme měli zařazenou písničku Tulák. Jiřímu Šlitrovi se povedla, připadala mi velice česká a tak jsem se rozhodl, že je vhodná, aby nás reprezentovala v zahraničí. Nastudovali jsme ji s desetiletou Magdou v češtině a tak jsem si nedělal starosti s tím, že její text není zrovna pro dětské provedení ten nejvhodnější. Takže dejme tomu sloka o tom, že

náhle zakryl oblohu
velikánskej mrak
holka vlítla do stohu
tulák taky tak
a já zpívat nemohu
co se dělo pak
jen to že venku lilo
vůbec jim nevadilo...

by francouzskému publiku v dětském provedení neměla vadit. Před prvním představením však za mnou přišel kdosi a oznamoval mi s jistou hrdostí, že v sále je nejmíň polovina Čechů, žijících v Paříži. S tím se jaksi nepočítalo. Ale přijali naši písničku stejně vřele jako Francouzi a tak se všechno obrátilo v dobré.

Naše francouzské vystoupení trvalo čtrnáct dní a dá se říct, že bylo úspěšné. Jisté noviny o mně napsaly, že jsem český Chevaliér, tak jsem je při tom nechal.

18

Tehdy, když jsme po 265 reprízách stahovali hru Jonáš a tingltangl z repertoáru, sepsala fronta stojící před divadlem jakousi petici, kterou všichni, co tam stáli, podepsali: abychom totiž v Jonášovi pokračovali. To nás tak trochu vzalo. Ale nebyli jsme ještě natolik profesionálové, abychom snesli větší počet repríz, prostě Jonáše už jsme nehráli rádi, už nás unavoval.To, že jsme se rozhodli se hrou skoncovat, nám vytýkal i Jan Werich. Říkal, že hra se má hrát tak dlouho, dokud na ní chodí publikum. Tak se má prý chovat počestný profesionál. Znamenalo by to ovšem, že bychom některou hru mohli hrát celý život. S Jiřím Šlitrem jsme tehdy přemýšleli, co s tím, a já dostal nápad: napsat pro naše dvě postavy novou hru. Tak vznikl Jonáš a dr. Matrace.Jméno Jonáš mi vymyslel Jiří Šlitr, a tak, když mě požádal, abych vymyslel jméno jeho postavě, která v předešlé hře byla bezejmenná a když vyslovil přání, aby to jméno bylo silně praštěný, přišel jsem s návrhem, který ho nadchl: dr. Prokop Matrace.A tak když jsme se pak setkali na scéně, představoval se mi:

Š: Já jsem Prokop Matrace.

S: To byla noc, viďte!

Š: Ne! Doktor Prokop Matrace.

S: Jo, tak doktor, ne vy.

Š: To je cizí slovo! To se má správně číst Matrós. Mně dřív jinak neřekli než Slamník. Žena mi utekla, na tu pokřikovali Válenda a jednou mně spolužáci dokonce nutili žrát žíně!

S: Jestli se mám přiznat, tak to s těma žíněma mě taky napadlo.

Premiéra se konala v květnu 1969, tedy v době pohnuté. Normalizace ještě nefungovala naplno, ale o něco později, když vyšlo gramoalbum mapující první desetiletí Semaforu, pocítili jsme zase po čase moc cenzury. Škrtla nám, mimo jiné, ve výše uvedeném dialogu slovo Matrós. O blbosti cenzurních orgánů svědčí i další zásahy v tomto albu -např. v písničce Toulaví zpěváci z naší Benefice byla škrtnuta sloka
Náš cíl je vzdálenýZa modrým obzoremKrásný a schválenýNárodním výborem
Ano, i národní výbor byl nedotknutelná instituce.O podlosti režimu pak svědčí jeho tvrzení, že cenzura neexistuje. Což bylo vlastně pravda - cenzura jako instituce skutečně neexistovala. Podlost tkvěla v tom, že v okamžiku, kdy se objevilo na veřejnosti něco, co bylo režimu nepohodlné, odpovědný vedoucí na to doplatil svou funkcí. Takový vyhazov se pak odehrál během několika hodin. Samozřejmě, že si příslušní šéfové dávali bacha. I když slovo bach je příliš krotké - Bachův absolutismus, podle něhož vzniklo, byl idylou proti tehdejší normalizaci. Zkrátka byla to vykutálená doba.Když jsme natáčeli s Jiřím Šlitrem dialog ze hry Jonáš a dr. Matrace, hned ve studiu nám zaměstnanci firmy rozmluvili některé vtípky - pokud chceme, aby deska vůbec vyšla. Dali jsme si říct, protože situace už byla celkem přehledná. Nicméně dvě písničky ze hry pak byly ještě dodatečně vyřazeny, což se dalo čekat. Byly to písně Člověk to zní hrdě a Kdo chce psa bít. Režim se v nich poznal a dal nám to najevo zákazem. Upřímně řečeno, dost bych se divil, kdyby je nechal být, protože na rozdíl od některých neškodných vtípků typu Matrós tyhle dvě písničky útočily cílevědomě a přesně. Krátké citáty z obou nechť je charakterizují:

Říkávali tvrdě     

Pamatuj si smrade    

Člověk to zní hrdě    

Kdo nelže ten krade 

anebo 

Ať se nespí ať se nejí

Ať jsou prázdné kapsy 

Hlavně že se vyrábějí

Dobrý hole na psy 

Aby psi a aby psice 

Netrpěli nudou 

Na sebe si sukovice 

Aportovat budou

Zkrátka s novým režimem jsme si nepadli zrovna do oka a on mi to později dával pocítit. Ale to už je jiná kapitola. Vraťme se k naší nové hře.

Jonáš a dr. Matrace vznikl v době, kdy ještě dozníval rok osmašedesátý, a přestože už jsme byli okupovanou zemí - anebo protože jsme jí byli -troufli jsme si. Semafor se stal na čas politickým kabaretem a publikum k nám chodilo demonstrovat. Tehdy jsem se stal něčím jako vlastencem. Namouduši (teď se to píše dohromady). Začal jsem si uvědomovat, že jsem se narodil v téhle zemi a ať se mi to líbí nebo ne, jsem s ní svázán, kdyby ničím jiným, tak jazykem. Čeština mě živí, v češtině se dovedu vyjadřovat o něco líp než mnoho jiných Čechů, v češtině jsem objevil nová zákoutí a je mi to přičítáno k dobru. V okamžiku, kdy byla tahle má zem ohrožena, pocítil jsem ponejprv to osudové pouto, kterým jsem k ní vázán. Že to byla vážná záležitost, o tom svědčí i ta skutečnost, že ještě teď, když o tom píšu, používám sloh Františka Palackého.I Jiří Šlitr se stal vlastencem, což původně vůbec nebyl. Jeho výhrady k naší republice byly v minulosti občas mezi námi důvodem k výměně názorů. To teď skončilo - Šlitr se změnil. Přispěla mu k tomu zjevně zkušenost z 21. srpna 1968, zkušenost o níž jsem já přišel, protože tou dobou jsem byl v Jugoslávii a prožíval jsem situaci u nás s uchem na tranzistorovém rádiu. On ji prožíval v pražských ulicích a jak říkám - změnil se. Nejen v názoru na tu naši vlast, ale řekl bych, že celkově. Slyšel jsem od něho ponejprv věty, které by dřív nevyslovil. Byl mnohem tolerantnější a vlídnější. A na jevišti Semaforu jsme brojili společně.Dneska bych řekl, že to byla nádherná doba. O něco šlo a nám to prosakovalo do dialogů a do písniček, publikum to chápalo a rezonovalo.Ale nechtěli jsme jenom hřímat. Věrni svým zásadám, šlo nám hlavně o smích v hledišti. Ano, tak jako někomu jde o divadlo nebo jinému třeba o poezii, nám šlo o smích. Divadlo, poezie, hudba - to jsou věci, které jsme používali a které nám umožnily předávat divákům poselství našeho humoru. Shovívavě jsme dokázali vyslechnout názory na naši divadelní práci - ať pozitivní nebo negativní - ale pak jsme zase na ně zapomněli a stavěli jsme si před oči otázku, zda se nám podaří příští hrou někoho rozesmát. Tedy nikoliv, zda se nám podaří objevit nějaké nové vyjádření nebo odevzdat inscenaci, která by obohatila české divadlo. Tyhle věci jsme občas udělali bezděčně.Na prvním místě byl humor. Klasický kabaretní výstup nahých tanečnic s vějíři jsme si přizpůsobili pro svou potřebu. Naše číslo mělo nesmírný úspěch a televize je natočila do svého silvestrovského programu. Ten však už se vysílal pět dní po Šlitrově smrti. Tlumočil jsem vedení televize přání Jiřího rodičů, aby výstup z programu vystřihli, ale bylo rozhodnuto, že scénka v programu zůstane. Trochu mě to roztrpčilo, ale později jsem si říkal, že to rozhodnutí nebylo vlastně špatné. A dodnes věřím, že Jiří Šlitr by s ním souhlasil. Být klaunem - to pro nás nebylo zaměstnání, to bylo poslání. A dobrému klaunovi by neměla ani smrt zabránit v tom, aby své poslání naplňoval. Filmy Laurela a Hardyho nás přece oba bavily, ačkoliv jejich protagonisté už byli dávno na druhém břehu.Úspěch "štriptejzu", jak jsme číslo nazvali, byl tedy veliký. Náš taneček představoval dvě nahé tanečnice (hráli jsme je oblečeni), které si příslušné partie zakrývají vějíři. Vějíře se rafinovaně přesouvají a přitom je dáno divákům zahlídnout na okamžik i skrývané partie. S + Š v rolích tanečnic však všechno popletou, vějíře se při tanci ocitají tam, kde nemají být a naopak scházejí tam, kde by se slušelo. Tisk tento náš výstup komentoval vesměs kladně.(Signál: Oba pánové tančí tak talentovaně, že diváci pláčou smíchem.)Pouze v Práci si zavtipkoval recenzent poněkud nešťastně: náš štriptejz popsal jako vrchol obscénnosti a článek nadepsal Striptýz už i v Semaforu a přimlouval se o zásah mravnostní policie. Pravda, v samém závěru článku pak naznačil, že šlo o vtip, ale našla se řada čtenářů, kteří podlehli sugestivnímu nadpisu a úvodu a - jak to mívá náš člověk ve zvyku - sedli a psali. Hromádka dopisů se ocitla na stole samotného recenzenta - v některých se dovídal, že je prudérní měšťák, v jiných ho oslavovali jako strážce mravnosti. Víc mně však vadilo, že jsem počal dostávat dopisy i já. Pisatelé se mě zříkali, oznamovali, že do Semaforu, koledujícího si o zásah mravnostní policie, už nikdy nevkročí. Práce pak musela zveřejnit dementující článek, který ujišťoval, že se u nás nikdo nesvlíká a že ty obscénní striptérky jsme my dva. V pořadu Jonáš a tingltangl se setkala s velikým úspěchem píseň Tulipán. Poučen o tom, co si publikum žádá, zařadil jsem i do druhého Jonáše tendenční píseň proti válkám. Jo, to jsem ještě žil. Považuji ji za lepší než Tulipán, i když se do čítanek nedostala, zatímco Tulipán je tam snad dodnes. Když jsem předával Jiřímu Šlitrovi text ke zhudebnění, sdělil jsem mu svou představu. Mělo by to být jakési oratorium, zpívané velkým sborem za doprovodu varhan. To by od nás nikdo nečekal. Šlitr pokýval hlavou a pak napsal písničku, v níž zazněla foukací harmonika a jejíž nápěv byl z rodu lidovek Karla Hašlera. Byl jsem mu pak velmi vděčen, že mě tentokrát neposlechl.Co ještě k představení dodat? Snad jen to, že Jiří Šlitr už se vypracoval na pozoruhodného komika, jeho postava byla dotažená a měla přesně daný charakter, dvojice S + Š tu zazářila.Vzpomínám si ještě na jednu příhodu. Měli jsme s Jiřím takový obyčej, že jsme se navzájem upozorňovali, když některý z nás objevil v hledišti pěknou buchtu. Buchta byla v naší hantýrce dívka. Děvče. Holka. Slečna. Zkrátka buchta. Jednou jedna seděla v první řadě, docela na okraji, na přístavku. Měla blond vlasy a andělský výraz. Když jsem o přestávce na ni Jiřího upozornil, věděl moc dobře, koho myslím - ani jemu neunikla. Teprve po letech jsem se měl dovědět, že jsme tehdy obdivovali mladičkou studentku grafické školy Jitku Molavcovou, která měla za nějaký čas zaplnit prázdné místo po Jiřím Šlitrovi.

19

V roce 1969 na Štědrý den jsme se sešli čtyři -moje žena Bělina, Sylva Daníčková, Jiří Šlitr a já -v Klášterní vinárně na Národní třídě, a sice za účelem šneků. Nikdy jsem nehodlal jíst šneky a Šlitrův nápad jsem nejprve kategoricky odmítl. Teprve, když mně vysvětlil, že šneci jsou tu umleti, zpracováni do jakéhosi těstíčka, že je z nich vyrobena jakási šnečí paštika a ta je teprv vecpána zpátky do ulit, změnil jsem své rozhodnutí nikdy nejíst šneky, na: nikdy nejíst šneky vcelku. 
A tak jsme seděli u stolku, mluvili se různé řeči, o politice, o práci, o vánocích, jedli jsme šneky a bylo nám příjemně. Jiří Šlitr pak vyrovnal účet a rozešli jsme se s tím, že o příštích vánocích ho zase vyrovnám já. 
Druhý den jsem se vracel odkudsi domů, a když jsem přijížděl do naší ulice, vyjíždělo odtud zrovna auto Jiřího Šlitra. Zastavil jsem, abych se zeptal, co chce a on mně z okýnka pravil, že jen hodil něco do mé schránky. Pak zatáhl okýnko a odjel. Nenapadlo mně, že ho vidím naposled v životě. 
Den na to, 26. prosince, nebyl už Jiří Šlitr mezi živými. Jeho vrahem se stal svítiplyn, unikající z plynové trouby, kterou si přitápěl ve svém ateliéru. 
Teprve další den, brzy ráno, mně volala Věra Křesadlová tu zprávu, kterou řekl řidič pohřebního vozu muži u benzinové pumpy, od něhož se to pak dověděla Věra.

Ve schránce mi zbyl zvláštní dopis - napůl psaný a napůl kreslený - jehož adresátem byl můj syn Kuba. Ten sedmistránkový dopis, který Šlitr napsal a pracně nakreslil pětiletému klukovi, byl poslední Jiřího skutek, skutek překrásný a nepochopitelný. K dětem měl Jiří Šlitr vždycky tak nějak za roh. Neuměl s nimi komunikovat a když na něho někdy nějaké dítě doráželo, zdálo se mi, že dítětem je víc on - počal se chovat velmi rozpačitě a bezradně před tvorečkem, který se sebejistě dožadoval jeho zájmu. A najednou, ponejprv v životě, vzal jakoby na vědomí Kubovu existenci a dal to najevo tak roztomilým způsobem. Vlastně - podruhé. Odkudsi mně pojednou vyplouvá před oči vzpomínka na jedno léto u nás na mlejně. Jiří Šlitr u nás strávil jeden víkend a když odjížděl, povšiml si, že z malého okýnka v prvním patře kouká Kubova hlava, sledující se zájmem, jak ten člověk nasedá do auta. Jiří se podíval na tu hlavu a rozesmál se. Pak odjel. 
A tak si najednou říkám, jak málo jsem toho o něm vlastně věděl. 

20

A tady zakončím své vzpomínání na jednu, deset let trvající etapu divadla Semafor. Deset let je přesně doba, která, podle Jana Wericha, je vyměřena nekamennému divadlu. Osvobozené zaniklo v jedenáctém roce své existence a nám po deseti letech skončila éra S + Š. Kdo ví, jak Jan Werich ke svému názoru došel a kdo ví, jestli opravdu nefunguje. 
Když tak listuju v tom, co jsem tady sepsal, o lecčem musím zapochybovat, leccos ještě opravím, leccos však nechám tak. Uvažuju o tom, zda kritické rozbory našich her, které po připomínkách premiér tu uveřejňuju, nebudou chápány jako moje pomsta jejich autorům. To bych byl nerad. Zdálo se mi jen, že právě v kritikách se obráží nejlíp oficiální tvář doby, doby, která nás nejdřív ničila a pak vzala na milost. Ne však nadlouho.

Dubčekův socialismus s lidskou tváří byl odsouzen a roky 1968 a 69 byly označeny za nenormální. Společnost bylo proto třeba znormalizovat. To znamená zbavit svobody projevu, dát pod dohled všemocné Státní bezpečnosti a vehnat ji do předem připraveného korejtka, kterým už se dá cválat jen kupředu, ke šťastným zítřkům, ať se to komu líbí nebo ne. 
Největší potíže byly s inteligencí. Tato zvláštní odrůda člověka myslela ráda samostatně, bez cizí pomoci, i bylo rozhodnuto, že tuhle nepatřičnou vlastnost musí pozbýt. Takže blbost počala být v kursu a její představitelé upřednostňováni - byliť nové společnosti prospěšní. Ti nejprospěšnější se pak dostali do kultury. Mám o tom jednu informaci, kterou jsem dostal z první ruky. Ale to si nechte vyprávět od začátku. 
V sedmdesátých letech jsem se stal nepohodlným občanem. Ale firma Semafor měla svůj věhlas a případné zavření divadla by bylo velmi nepopulární gesto. A tak se hledaly jiné možnosti. Byla mi pozastavena veškerá činnost, mimo práci v divadle. Ale tou dobou se na různá vysoká místa dostávala generace odchovaná našimi písničkami. A tu občas někdo z těchto lidí, v dobré vůli mě pomoci, zařídil, že jsem se dostal i tam, kam jsem zjevně nepatřil. A tak jsem byl dokonce propašován na recepci jakýchsi papalášů s tím, že možná se najde příležitost si s nimi popovídat o mém zvláštním postavení. Nic jsem si od toho nesliboval, šel jsem tam jen proto, abych nezklamal toho muže, který celou akci pracně a v dobré víře zosnoval. 
Nelitoval jsem. Když jsem totiž pozdě v noci odjížděl domů, připotácel se k mému autu jeden opilý soudruh a poněkud svázaným jazykem se mě ptal, kam jedu. Řekl jsem, že do Střešovic a on se rozzářil. Já taky, pravil a nasedl mně do vozu. Začal mi vysvětlovat něco v tom smyslu, že mu ujeli a on že by musel čekat, až se pro něj vrátí. A najednou začal křičet: Kam to jedeš?! Kam to jedeš?! - Řekl jsem, že do Střešovic. - Já jedu do Holešovic!, odpověděl on a já beze slova obrátil směrem k Holešovicím - co bych si s ním ve Střešovicích počal, přece si ho nevezmu domů. Jeli jsme tedy do Holešovic a on ocenil mou dobrou vůli a jaksi za odměnu mně začal vyzrazovat různá státní tajemství. Řekl si nejspíš, že to je asi ten největší projev vděčnosti, jakým může soudruh obdarovat laskavého třídního nepřítele, který si kvůli němu zajíždí. 
A tak jsem se za tu cestu dověděl, že na Kubu posíláme největší částku hned po Sovětském svazu, Poláci že odmítli na Kubu posílat dolary s tím, že je nemají, ale že to není pravda, že mají, znal jsem dokonce i přesné sumy, ale ty jsem pak zapomněl, stejně jako i další pozoruhodné informace. Jednu však jsem nezapomněl. Ten člověk mi najednou povídá: 
Na vedoucí místa do kultury dáváme ty největší voly. A víš proč? Protože jsme mazaný. Ty chytrý se nám totiž s těma umělcema zčuchnou a dají se dohromady, s tím už máme zkušenosti. Tak tam dáváme blby, a ti umělci je mezi sebe nevemou. 
Když jsem pak po nějakém čase stál na koberci před všemocným soudruhem Trojanem, vysokým důstojníkem, který dostal za své armádní působení pražskou kulturu, že si s ní smí dělat, co chce, a hleděl jsem mu do nenávistných očí, vzpomněl jsem si na svého opilce a pochopil jsem, jak je strana moudrá. S tímhle člověkem bych se skutečně dohromady dát nechtěl. A v duchu jsem mu říkal: Kdybys tak věděl, soudruhu, proč zastáváš tak odpovědné místo. Já to vím, ale neřeknu. 
Stáli jsme tehdy na počátku let sedmdesátých na prahu nového údobí a jen matně jsme tušili, jaké věci nás čekají. Ale to už budiž někdy obsahem dalšího svazku mého vzpomínání. 
V roce šedesát devět mně bylo tuším sedmatřicet, byl jsem deset let šťastně ženat, deset let oslavilo také divadlo Semafor, měl jsem pětiletého syna, zelenou cortinu, oba rodiče a můj bratr Ondřej se ve svých čtyřiadvaceti letech začal ochomýtat kolem šoubyznysu, až v něm později částečně zakotvil, i když tehdy za socialismu šlo spíš o šou než o byznys, bydlel jsem stále na Ořechovce, k mým oblibeným autorům přibyl G. K. Chesterton, gramofonové desky mi vycházely stále v rekordních nákladech a až na ty sovětské kolony, které jsem pravidelně potkával při zájezdech na českých silnicích, byl můj život poklidný. Zatím.