ŽASNUTÍ V POKOŘE

Ivo Osolsobě,

Divadelní revue 3/2002

Znám tolik písní

Že si je až pletu

Nad jejich krásou

Žasnu v pokoře

Ze všech těch písní

Nejradši mám větu

"nad jejich krásou

žasnu v pokoře"

(Poněkud poopravený text Jiřího Suchého)

Pronášet laudatio není právě nejvděčnější úkol, a nezdar tandemu Beethoven - Schiller, kteří se opovážili zanotovat laudatio na samu radost, jiskru bohů, docílili však čehosi poněkud pontifikálně pochmurného spíše než dionýzsky či apollinsky radostného, budiž nám výstrahou. Chystáme se totiž právě zapět ódu, ano, ódu na radost, radost z hudby a radost z divadla, víc, radost z dělání, ba objevování těchto a dalších věcí, nakažlivou radost, která už trvá ... - až se to z pověrčivosti bojíme počítat! -, radost, kterou nám štědře prostředkuje Jiří Suchý.

Začněme však pro jistotu něčím vážnějším, citátem jednoho z velikánů. POZNÁVÁNÍ UMĚLECKÉ NEJVYŠŠÍ JE POZNÁNÍ LIDSKÉ,2 praví jedna z přímo konstitučních pravd vdechnutých do samých základů této školy. Vdechl ji sem, snad přímo do kamenů její donedávna ústřední, v každém případě však nejstarší budovy, budovy, jejíž atmosféru kdysi sám dýchal, muž, jehož socha dnes zdobí právě toto náměstí3. Tehdy ještě mladý gymnazista, ale už vášnivý, při tom však analytický čtenář, čtenář Musseta, Byrona, ale také Máchy, brzy však i Dostojevského, Platona, Huma, Comta a dalších, a ovšem také Goethova Fausta - Faust ani "Urfaust" Suchého nebyly tehdy ještě dostatečně k dispozici -, dospěl k této pravdě v jednom ze svých rovněž ještě mladých děl, v eseji O studiu děl básnických. Tento esej, a brzy po něm i další autorova, teď už knižní programová studie, Konkrétná logika, zaměřená tentokrát na poznání čistě vědecké, předurčily tak mnohé z toho, k čemu příští uměny i vědy teprve dozrávaly.

Vilém Mathesius, zakladatel slavného Kroužku, který se o toto dozrávání v dalších letech, řekněme rovnou v letech dozrávání, vrchovatě přičinil, požadoval pak, zcela v duchu tohoto programu, aby se na dílo každého takového skutečného objevitele či tvůrce, právě tak vzácného v umění jako ve vědách, totiž na jeho zápas o poznání ZÍRALO S ÚCTOU, PODIVEM A NAPĚTÍM...4 Bylo nač zírat, i v tom našem případě, ba právě v něm, protože přesně takový zápas, nejen o poznání, ale o samo právo na takové poznání, svobodné i v nesvobodných časech, vedl Jiří Suchý. Byl to zápas vpravdě hodný jeho legendárního patrona, svatého Jiří, zápas se stohlavou saní, duel vedený přitom s cyranovskou lehkostí, samozřejmostí a elegancí, vytrvale a neúnavně. Dobře pamětliv moudrého naučení druhých dvou svých velkých patronů, Jiřího a Jana, sice méně legendárních, zato bližších našim časům, naučení NEDEJME SE OTRÁVIT, - to naučení vyslechl, když tuhle dvojici, dosud nerozdvojenou, poprvé a naposledy jako divák viděl -, rozhodl se, že se jím bude za všech okolností řídit. Pokaždé, když měl vztek víc než trošku a už už by byl nejradši se vším praštil, pomyslel na ty, kterým by právě svou kapitulací dopřál jen další triumf a jimž by tím pádem udělal náramnou radost. Ne, o rozdávání téhle radosti a těmhhle lidem Jiří Suchý nikdy nestál. Tím, naopak, udělal další velkou radost nám, kteří jsme jeho zápas tu zpovzdálí, tu z větší blízkosti S ÚCTOU, PODIVEM A NAPĚTÍM sledovali, a vyjádřením naší radosti - a naší velké úcty, pravda, poněkud neobratným, jak už naše vyjádření přečasto bývají, je naše dnešní slavnost.

Jestliže nám kdysi Jiří a Jan a ovšem i Jaroslav, Jaroslav Ježek, svými písničkami a svými pětiminutovkami na Hlasu Ameriky pomáhali cosi přežít, pak nám Suchý, Suchý a Šlitr a Suchý a Havlík, a znovu Suchý a Molavcová a všichni ti ostatní pomáhali přežít to, co přišlo potom. Znamenalo to ovšem žít někdy i potmě nebo v chladu. S dobrými kamarády se to však dalo - ne vždycky bez úhony - přece jen vydržet, a právě Jiří Suchý nám pomáhal už tím svým výběrem všechny ty dobré kamarády zcela mimo kánon doporučovaných známostí vyhledávat a ještě s nimi kontaktovat davy dalších. I v tom bylo a zůstává divadelní poslání Jiřího Suchého.

Jiří Suchý se už dávno dostal do čítanek, ba i do školních osnov a - málo naplat - do povinné školní četby. S tím údělem se už musí, vlastně už dokázal smířit. Naštěstí v tom není sám, předešli ho už dávno Karel Hynek a koneckonců i jeho spoluautor Karel Jaromír a - dost dávno - už i Jan a Jiří. Aspoň ho tedy dnes nemusíme žádnému dítku školou povinnému nijak moc představovat, zvlášť na této škole ne. Vždyť už v méně svobodných časech vznikaly o něm i kandidátské práce, a dnes, kdy se práce přesně onoho druhu nepíšou, práce doktorské. Buď jak buď všechny ty práce, dřív jako dnes, vrcholily vždy, když se šlo k jádru věci, citací nějakého autoreflexivního výroku - co výroku, dokonale výstižné a přesvědčivé analytické pasáže z díla Jiřího Suchého samého. A vždy byly takové pasáže přesnější a při vší stručnosti a vtipu hlubší než lopotné a složité vývody teoretiků. "Já se v tom doslova babrám a dalo by se říct, že jsem přes svou vlastní literaturu vědec," podotkl k tomu sám Jiří Suchý. Zcela však zamlčel, že jeho vysoce odborná kompetence se zdaleka neomezuje jen na jeho vlastní dílo jako téma, které je mu už z čistě technických důvodů nejbližší. I tam, kde psal či píše o druhých věcech či lidech, a nejen tam, kde charakterizoval své nejbližší spolupracovníky, i tam, kde zabrousil do vzdálenější historie, a samozřejmě do teorie, například když v památných rozhlasových gramotingltanglech pátral po předcích českého muzikálu, dokázal s nenápadnou samozřejmostí několika málo slovy povědět mnohé. Teoretik znaku by si měl dobře zapsat a pohotově nalistovat jeho definice symbolu. Teoretik komunikace si dobře zapamatuje verše To, co kotě poví / Ti jedním pohledem / To my ani slovy / Povědět nesvedem /. A autor knihy Divadlo, které mluví, zpívá a tančí by se měl pod tíhou důkazů veřejně přiznat, že si tento titul zcela bezostyšně půjčil, přesněji řečeno ukradl, z jakéhosi dávného programu jedné z raných her Jiřího Suchého a že pro něho ten název, víc, ten přesný termín, když ho tam četl, byl prostě zjevením.

Jste příliš au courant, než abych vám musel připomínat, že moderní filosofie zkoumá ruku v ruce s obecným jazykozpytem, atd., atd..., napsal kdysi Roman Jakobson Jiřímu Voskovci a Janu Werichovi, a podobný dopis bychom jim mohli adresovat i dnes, a když už ne jim, tak jejich pokračovateli, Jiřímu Suchému. Vždyť zamýšlel-li se Roman Jakobson, lingvista a polyglot, nad střídáním a přepínáním kódů, praktikoval, a nejen praktikoval, ale i teoreticky zdůvodňoval Jiří Suchý týž v podstatě bilingvální princip přechodu ze subkódu do jiného subkódu, pokaždé když uvažoval o svém prokládání úzkostlivě spisovného, kultivovaného, ba sem tam i jemně archaického výraziva hovorovou, snad i vulgární pointou či nářeční koncovkou, rýmem, atd. atd., příkladů by se dalo vypočíst nespočet. Počkat: vypočíst nespočet, to jaksi nehraje. Buď jak buď, usvědčoval-li kdysi Karel Čapek ve svém Zatykači Vítězslava Nezvala, totiž Roberta Davida, jeho vlastní jedinečnou schopností houpat se v koruně řeči jako šťastná opice, vždy jistá, že se některou ze svých končetin chopí v přeletu té pravé haluze, pak Jiří Suchý přivedl tuto opičí bravuru k beztížné virtuozitě. Houpá se nejen v koruně řeči, ale v koruně celé galaxie, celého vesmíru příběhů: zkondenzovány do singularity jediného slova, vybuchují potenciálním nekonečnem velkých třesků. Divíme se potom, že v encyklopedistovi Jiřím Suchém - byl jím dávno předtím, než se mohlo vůbec pomyslat na vydávání jeho Encyklopedie - najdeme málem slovníková hesla nejen versologická, poetologická, uměnovědná, teatrologická, ale i kosmologická, ba málem teologická, naštěstí psaná v nevážném modu, jinak by mohla být prohlášena málem za kacířská. Co jiného jsou jeho chestertonovské výlety do ortho-, hetero- i para-doxie, do málem tomistického rozjímání o hlavních hříších, do angelologie, tedy nauky o andělích, i angelmatiky, tedy nauky o poslech a poselstvích, včetně mystických poštovních doručovatelů se známkou přilepenou na čele, i do diabolické démonologie v již citovaném Doktoru Johannu Faustovi, Praha II, Karlovo náměstí 40, a v jeho vskutku ďábelsky pojatém Mefistovi?!

Asi před deseti lety vyšla kniha, jejíž podtitul je lépe neuvádět, čistě jen z obav, abychom svrchní tóny svého chvalozpěvu přece jen nepřepískli. Tu knihu napsal Howard Gardner, profesor kognitivní psychologie, psychologie poznání, na Harvardově univerzitě, a podrobil v ní anatomii - a zčásti i vivisekci - dost nahodilý výběr "exemplárních tvůrců" vědeckých i uměleckých. Výběr zahrnoval Sigismunda Freuda, Alberta Einsteina, Pabla Picassa, Igora Stravinského, T. S. Eliota, Marthu Grahamovou - a jednoho dalšího tvořivého ducha mimo tyto kategorie, i když v kategorii doufejme nejdůležitější - Mahátmu Gándhího. Pochopitelně, že autor, uzoučce omezen svým harvardským rozhledem, a koneckonců i svou jazykovou nedostatečností, Jiřího Suchého mezi své anatomické preparáty nezařadil. Rozhodně by se nebyl mýlil, kdyby tak byl učinil. Všechny ty rysy "exemplárních tvůrců", které tu profesor Gardner vypočítává, se totiž skvěle rýmují s naším laudatio. Spokojme se však s jedním jediným, charakteristickým bez výjimky pro všecky, s rysem, kterému profesor Gardner říká childlike vision, schopnost vidět skutečnost očima dítěte.6 "Exemplární tvůrci" totiž, všichni do jednoho, čerpají inspiraci ze své schopnosti vidět svůj obor - doslova, i když otrocky citováno - s intelektuální nevinností, tedy řekněme s intelektuální nezatížeností. Sám Einstein, abychom volili případ intelektuálního tvůrce nejtěžšího kalibru, přišel na svou teorii relativity dík tomu, že si dokázal přímo dětinsky naivně pohrát s dvěma pojmy dosud považovanými za nejstrašlivější intelektuální zaklínadla vůbec, pojmy prostoru a času.

Už dávno víme, že ono dětské, naivní vidění je přímo definiční vlastností poezie. Poezie je například všechno, čemu se smějí děti, definuje poezii Jiří Suchý. Právě tak už dávno víme, že naivní poezie je poezie vyšší než poezie reflexivní. Že i naivní poezie může být při vší naivitě reflexivní, a reflexivní vší svou reflexí, ba právě jí a v ní, zlatě naivní, to nám objevil až Jiří Suchý. A to, že ono naivní, umíněně poetické dětské vidění je samým základem všech objevů, to si potvrzujeme neustále. Je takřka rouhavé připomínat právě na této škole, že podobně jako Einstein zrelativizoval kdysi pojmy prostoru a času, zrelativizoval i Jiří Suchý - na samém začátku své divadelní, co divadelní: herecké dráhy další mocné zaklínadlo, ba přímo statický kalkul, na kterém do té doby spočíval skálopevný základ divadelního školství, sám pojem profesionalismu. Se svou odzbrojující, dětskou upřímností přiznávající se k vlastnímu umění i neumění - a v tom je kořen všeho - přinutil všechny praktiky i teoretiky promyslet znova a hlouběji samy fundamenty jejich, svého, našeho oboru. Nepouštějme se už do žádných sofismat a poslyšme jen myšlenku Jiřího Suchého samého, když se k téže věci nejnověji vrátil při letošním převzetí zvláštní ceny Thálie: Už to s tím naším divadlem je asi dost špatné, když došlo i na mne. Jako herec jsem schopen zahrát jedině tak sám sebe. Do světa divadla jsem nastoupil vlastně jako absolutní diletant a veškerá moje zásluha spočívala asi v tom, co šlo mimo mě. Dělal jsem pouze to, co mě těšilo, co mě bavilo, aniž bych s čímkoli kalkuloval. Asi jsem ale přece jen do divadelního dění u nás vnesl nějakej novej tón, protože jinak by se o Semaforu tolik nemluvilo a nepsalo. To jsem se ale dověděl až později, z hodnocení teoretiků - sám jsem o to neusiloval. Byla řada divadelníků, kteří přicházeli s nějakou novou koncepcí - já jenom chtěl být komikem, dělal jsem to, jak nejlíp jsem uměl, a zřejmě bezděčně jsem něco nového nakous. Buď jak buď - POZNÁVÁNÍ UMĚLECKÉ NEJVYŠŠÍ JEST POZNÁNÍ LIDSKÉ, zvláště pak, je-li i toto poznávání poznáváním samého poznávání, a navíc, šíří-li radost, zázračnou radost z poznávání. A taky POKORU nad velkou milostí, jež je nám dána tím vším, tímto poznáním i touto radostí... Což vše je případ, pokud jste to snad sami neuhodli, právě Jiřího Suchého. POZNÁMKY 1. Pro pořádek podávám tiskovou opravu: není pravda, že - jak se neoprávněně uvádí v "poněkud poopraveném", ve skutečnosti hrubě zkomoleném mottu našeho laudatia -, tedy není pravda že by Jiří Suchý někdy prohlásil, že ze všech písní nejradši má větu "nad jejich krásou žasnu v pokoře", jak se zpívá v jeho vlastní a Havlíkově písni Znám tolik písní.., nýbrž je pravda, že ze všech písní nejradši má větu Jednou jsi dole Jednou nahoře, tak, jak se zpívá v písni V & W & J Život je jen náhoda. 2. Poznávání umělecké: Masaryk si zde rafinovaně pohrál se slovesným videm, čímž nastražil past nejen budoucím překladatelům, ale i málo pozorným čtenářům, k nimž dlouho patřil i autor tohoto laudatia, ale už dávno před ním i Herben a Nejedlý. Citovaná věta skutečně počíná slovem poznávání a po něm teprve následuje slovo poznání. Dalo by se o tom, o těchto dvou slovech, napsat celá studie. Třeba jen o tom, jak špatně, to jest nepřesně ono místo citují ve svých monografiích Zdeněk Nejedlý a dokonce i Jan Herben. Nebo o tom, jak by asi ta dvě slova zněla v překladu do jazyků bez slovesného vidu, třeba do němčiny nebo do angličtiny. Nebo taky o tom, nenaznačuje-li se tím, že poznání, totiž poznávání umělecké je vlastně dvoufázové: napřed poznává tvůrce, pak svoje poznání předává svému publiku (o tom se ostatně Masaryk těsně předtím zmiňuje explicite, citátem z Longfellowa Next to being a great poet is the power of understanding one), a která z těch fází se tím asi míní (nejspíš obě). Ba dokonce i o tom, že v tom jediném slově, slově poznávání je, dost možná, zaklet celý circulus, nikoli viciosus, ale spíš virtuosus, ne tedy neřestný nýbrž ctnostný, totiž interpretační, kruh porozumění (realitě i umění), a s ním i celá hermenutika! 3. Masarykova socha zdobí prostranství před JAMU, kdysi (německým) gymnáziem, které navštěvoval Masaryk. Jiné Makovského sochy zdobí památník osvobození Brna, lidově "kachlák" (socha rudoarmějce) a nedaleko odtud zadní, "hereckou" fasádu Janáčkova divadla (sousoší bratří Mrštíků). O něm se kdysi, hned po odhalení nesla od úst k ústům pěkná jízlivost: "Toho Masaryka jsem poznal. Kdo je ten druhej?!!" 4. Kulturní aktivismus, Praha 1925, s. 90, kapitola "Česká věda". 5. Dodatečně jsem si vzpomněl, že jsem se už přiznal, dobrovolně dokonce ještě dřív, než kniha vyšla. Učinil jsem tak na stránkách časopisu G 74, Supraphonrevue, roč. 10, č. 11, v článku Má kniha, za kterýžto kravský název nemohu, protože si ho vymyslela redakce zmíněné propagační tiskoviny. Článek měl původně název Divadlo, které mluví, zpívá a tančí stejně jako kniha sama, redakce jej však - snad že byl dlouhý - zcela nemilosrdně škrtla, čím ovšem název propagovaného artiklu, onen název, za který vděčím právě Jiřímu Suchému, naprosto spolehlivě utajila. 6. Tatáž myšlenka se dá najít už v Masarykovi, dokonce přímo ve výše citovaném eseji. Masaryk ovšem nemluví o childlike vision, ale o nazíravosti geniálné, o které tvrdí, že je "zvláštním druhem poznání". My ostatní, řekněme normální lidé, poznáváme spíše "pamětí svou" a nikoli "nazíravostí smyslnou", vždyť "řekl bych skoro ... z uměleckého stanoviska je ... neštěstím, že máme paměť; pořád srovnáváme a mnohem více vidíme z paměti, než očima. [...] Zvláštní pak vlastností této nazíravosti geniálné zdá se býti, že se stejnou láskou obírá se [umělec, básník] vedle velkých předmětů, které nám zdají se býti nejcennějšími a nejdražšími, i těmi malými, nepatrnými věcmi." A přesně takové řekněme childlike vision, jen v jiných pojednáních, připisuje Masaryk i objeviteli vědeckému, který rovněž se dovede zadívat i do věcí nepatrných, totiž ne patrných ne-vědeckému oku! Vždyť celá chemie začala teprve poté, co obrátila pozornost k věcem tak ne-patrným, ba zanedbatelným jako voda či vzduch (takové dětinství!!), zatímco alchymie se po celou tu dobu věnovala věcem neskonale důležitějším jako např. zlatu! Tu shodu v názorech na obě tyto oblasti, na vědu stejně jako umění, lze rovněž přičíst Masarykovu anti-romantickému úsilí stále upozorňovat na důležitost nejen oněch ne-patrných věcí, ale i jím tolik zdůrazňované dobře dělané drobné práce, což jsou koneckonců tytéž věci, nad nimiž - o sto let později - ŽASNE V POKOŘE Jiří Suchý. Srv. William F. Allman, The Anatomy of Genius, U.S. News & World Report, Oct. 25, 1993, s. 56.

Ivo Osolsobě