VOLBA POVOLÁNÍ

Jestliže vám nadešel čas, kdy se máte pomalu rozhodnout pro své budoucí povolání, nečtěte raději další řádky. Zamotalo by vám to hlavu. Chci zde totiž vylíčit, čím vším jsem chtěl být, čím jsem byl, čím jsem a čím budu. Jestliže však si chcete moje vyprávění přečíst přes toto varování, berte ho, prosím, spíš jako odstrašující příklad. 

Člověk přichází na svět jako malinké dítě. To považuji za rozumné, protože kdyby ten bezbranný tvoreček měl měřit metr osmdesát, kdyby to žvatlající batole mělo rozměry dospělého člověka, nepůsobilo by to dobrým dojmem. A navíc pěstouni by se při takto vyrovnaných silách báli dítě trestat a vznikal by darebák. 

Naštěstí však existuje vzrůst. Člověk se narodí jako malé děcko a postupně dorůstá v tatínka, v pana učitele, v listonoše, v předsedu národního výboru, v bankéře. Záleží na tom, pro jaké povolá­ní se dítě rozhodne. 

Nevím, pro jaká povolání jsem se rozhodl v tom nejútlejším veku, ale pokud mně paměť sahá, tak ve svých čtyřech létech jsem chtěl být francouzským legionářem. Viděl jsem tou dobou nějakou slavnost, na které pochopitelně nesměli chybět legionáři. A právě ti, kteří přišli z Francie, mě oslnili nejvíc svými bleděmodrými uniformami a krásnými barety. Cílevědomě jsem od té doby směřoval k tomuto povolání, nosil jsem rádiovku staženou přes pravé ucho a za opaskem list kosatce, jako šavli. 

Ještě však nebyly ani zdaleka orvány všechny kosatce v našem okolí, když jsem začal uvažovat o dalším povolání. Vzduchem tehdy poletovaly plátěné dvojplošníky a noviny psaly o senzačním pilotu Novákovi, který dělal vývrtky a podlétával mosty. To mi stačilo, abych bez váhání počal prohlašovat, že budu letcem. 

Tehdy ještě nebýval pilot v letadle skryt tak dokonale, jako je dneska v prostoru kabiny. Hlava pilota čouhávala z letounu ven a byla vystavena povětrnosti. Proto piloti nosili na hlavách kožené kukly a na očích ochranné brýle. Když takový pilot vylezl z letadla, posouval si brýle z očí na čelo. A právě to mě fascinovalo nejvíc. Dokonce se obávám, že ty nádherný brejle na čele byly tím pravým důvodem, proč jsem začal uvažovat o povolání pilota. 

Týdny plynuly, pilot s legionářem odklusali kamsi do nenávratna, a já v sobě pociťoval náklonnosti k dalším povoláním. V jednom období jsem si dokonce přál být slečnou Havlíčkovou, která psala v kanceláři na stroji - naštěstí mi to však nezůstalo a dostavil se chemik. 

To už jsem byl rozumnější a věděl jsem, že pilotem se může stát jen ten, kdo netrpí závratěmi jako já, a že vodu lze pomocí baterie rozložit na kyslík a vodík. Na vodík, který hoří, a na kyslík, který hoření podporuje. Tou dobou jsem si počal kupovat baňky, kádinky a křivule, lahvičky se zabroušeným uzávěrem jsem plnil barevnými chemikáliemi a nastřádal jsem si i na Kippův přístroj, který jsem však záhy prohrál v ping-pongu. Pěstoval jsem totiž tento sport hazardně. 

Představa, že bych v budoucnu mohl chodit v bílém plášti a nakukovat do zkumavek, ve kterých by se odehrávaly chemické procesy, pokud možno hodně barevné, mě pronásledovala tak dlouho, dokud jsem neuviděl první český kreslený film. 

Pracovat pro Bratry v triku, to bylo mé první, zcela vážné rozhodnutí, a počínaje svým patnáctým rokem, jsem k ničemu jinému nesměřoval. Sám jsem byl ve škole považován za výtečného kreslíře - podle hesla mezi slepými je jednooký králem. A když mně bylo sedmnáct, šel jsem se k Bratrům v triku ucházet o místo. Ačkoliv, dneska to už mohu říct: bylo mi ve skutečnosti šestnáct, ale tvrdil jsem, že je mi sedmnáct. A protože lhát se nemá, byl jsem za svou lež jistě potrestán, jenže už nevím jak. 

U Bratrů v triku, kde se vyráběly ty nádherné kreslené filmy o andělských kabátech, o liškách a džbánech, o pérácích a esesácích, nesetkaly se mé kresby s takovým přijetím, jaké bych rád viděl. A nikoho taky nenapadlo přijmout mě do kolektivu. Dobrá, řekl jsem si, jejich škoda! A šel jsem se přihlásit za eléva do Vojenského zeměpisného ústavu. Kreslit filmy tam sice nebudu, ale zato budu nosit uniformu, myslel jsem si. A docela jsem se na ni těšil. Snad se to ve mně slabě ozval ten francouzský legionář, se kterým jsem se rozešel, když mi byly čtyři. 

V Zeměpisném ústavu jsem měl kreslit mapy. Naštěstí jsem nebyl přijat. Ale stal jsem se členem ateliérů B a R, a tam mi bylo dobře. Kreslil jsem, maloval jsem a zvolna, ale opravdu zvolna, jsem se stával grafikem. A to bylo mé první povolání. 

Kreslil jsem různé reklamní záležitosti, zdokonaloval jsem se v kreslení písma, naučil jsem se řadu grafických technik, pokoušel jsem se o ilustrace. A při té krásné práci jsem myšlenkami bloudil v docela jiných sférách. Chtěl jsem totiž být komikem. Pracoval jsem jako grafik, ale chodil jsem do filmových seminářů a tam jsem brečel smíchy nad nezbednostmi pánů Chaplinů, Voskovců a Werichů a Busterů Keatonů. Co bych za to dal, kdybych mohl jako oni padat ve filmech ze schodů, porážet strážníky, zpívat o stonožkách, a to všechno kvůli tomu, aby se lidi v biografu cítili tak krásně jako já. 

Víte, když jsem se rozhodl, že budu komikem, stál jsem vůbec před největším životním problémem. Neexistuje na světě škola, kde by člověk mohl studovat komictví a klaunství. Jít do učení k Janu Werichovi nebo k Vlastovi Burianovi, to taky nešlo - něco jako učeň komický neexistovalo. Komický učeň ano. Znal jsem komického učedníka truhlářského, ale ten, když se vyučil, stal se truhlářem, a ne komikem.. Zkrátka, chvílemi se mi to zdálo beznadějné. 

Pokoušel jsem se společně s několika skauty založit divadlo s názvem Optimistická scéna, dokonce jsem už pořídil pro toto divadlo razítko, ale k představení nedošlo. 

Vlastně k jakémusi představení přece jen došlo. V karlínské restauraci U Zábranských jsme uskutečnili představení pásma Osmička (podle osmého bodu skautského zákona: Junák je veselé mysli.) Představení mělo jen jednu nevýhodu. Bylo tak krátké, že když jsme skončili, mysleli si diváci, že je to přestávka a po chvíli se vrátili na svá místa. Nikdo z nás si nedodal odvahy, aby řekl publiku pravdu do očí, a tak jsme znovu otevřeli oponu a začali hrát - kdo si na co vzpomněl, někdo vyprávěl anekdotu, někdo (já) zazpíval písničku, a když byl v polovině, zjistil, že už si dál nepamatuje - zkrátka byl to velmi smutný večer v tomto Prasemaforu. 

S pomyšlením na to, že bych se mohl stát komikem, jsem se rozloučil a stal jsem se jazzovým hudebníkem. Nejprve amatérským. Hrál jsem s malou skupinou na kontrabas, ale najednou jsem si všiml, že daleko víc času hraju než maluju, a že vlastně ten výtvarník v občanské legitimaci je lež. 

Hrál jsem v nočním podniku, kde pro kouř nebylo vidět a někdy ani slyšet. Toto prostředí nejspíš neznáte, ale až budete v létech, kdy člověk počne tyto podniky navštěvovat, tak si na mě vzpomeňte a politujte mě. A nezapomeňte taky politovat sebe! 

A v tom nepříjemně zakouřeném prostředí jsem udělal štěstí. Všiml si mne Miroslav Horníček, tehdy partner Jana Wericha a začal se mnou spolupracovat. Takže jsem se vlastně stal - čím? Učněm komickým! Nevyplnitelné přání se mi vyplnilo. 

Tou dobou už jsem však byl taky spisovatelem a zpěvákem. Abych měl co zpívat, musel jsem si to psát. A komik byl na dosah ruky. Šlo už jen o to najit si divadlo a pak začít hrát. Našel jsem divadlo, začal jsem hrát a lidi se smáli. A taky filmy jsem začal točit. A podepisoval jsem se dětem do památníků, jako bych byl nějaký známý herec. A nejen do památníků, ale i na fotografie, zakoupené v trafice, na kterých jsem byl jako živý. A na kabelky, na džínsy, na ruce a na nohy, na vojenské čepice a dokonce na stokorunu. To jsem odmítl, ale když mi její majitel ukázal, že na druhé straně už má Hanu Hegerovou, neodolal jsem a poskvrnil jsem oběživo svým rukopisem. Zkrátka, vyplnilo se mi jedno z mnoha přání, a myslím, že jsem rád, že se mi vyplnilo právě tohle a ne jiné. 

Nemyslím, že bych byl skutečně dobrým francouzským legionářem. A jako kartograf v Zeměpisném ústavu bych při své malé trpělivosti platil za nejhoršího. Takže to vlastně všechno dobře dopadlo, budu dál vymejšlet legrace - a třeba někdy nějakou opravdu vymyslím. Pak vás prostřednictvím tohoto listu pozvu do divadla. A až vstoupím na scénu, vy už budete vědět, že to je ten člověk, co se nestal chemikem.