TÉMATICKÉ A NÁMĚTOVÉ OKRUHY TVORBY JIŘÍHO SUCHÉHO

Texty Jiřího Suchého v převážné většině vyšly z literatury. Už jenom konstatování o tom, kde hledá svá témata a v čem vidí poezii, to dosvědčuje:,,Řada textařů má přinejmenším podivnou představu o tom, co je to poezie, myslí si, že poezie je krásná krajina a mraky nad tím a dívka s pohádkově něžnýma očima nebo takovýhle bláboly, a neuvědomují si, že poezie je třeba v tom, když jde kuře po nádraží, jak píše Christian Morgemstem: ,Na nádraží, kam patří vlak, chodí si kuře jenom tak a copak hlavní nádražák nevezme na to kuře prak?' Aje to ono, jednakje to poezie a jednak je to neomšelé, poně­vadž neznám jinou báseň o kuřeti na nádraží. Zatímco těch básní o dívkách, jimž žmouláme ruce a díváme se na krajinu, je spousta." /110/

V této naprosto absurdní situaci kuřete na nádraží vidí Jiří Suchý novinku, neomšelost, překvapení a ko­neckonců i poezii. Dokládá to celou skupinou svých pís­niček, které mají podobně nesmyslný zvířecí nápad a téma, viz Takový je život, Kapradí, Bílá myška v deli­riu, Smrt starého osla, Malý blbý psíček, Blues o zmoklé slepici, Píseň o nesplněném přání, Střevlík, Můra šedivá, Píseň o rybách, Na tom našem dvoře, Kos, Kočičí bál, Šantánová myš, Vylítla slepice, Můj pes atd. Zvířecí svět, v němž se povětšinou střetávají zvířata s lidským faktorem, je z velké části pro tvorbu Suchého příznačný. Důsledně se v něm drží podobného vidění světa jako zmíněný Morgenstern:

Nebýt Morgensterna a jeho české odnože - Suchého, tak málokdo by v tom hledal náměty vhodné pro poezii a poezii samotnou. Dodnes to totiž považujeme za nicotnost, ale věřte, že i z nich se skládá lidský život. Těmto tzv. banálnostem se dnes z textařů věnují snad jen dva: Suchého bratr Ondřej Suchý v myších písničkách a Ivan Mládek:

A další Mládkovy podobné písně Mravenci v kredenci, Medvědi nevědí aj. Jistá příbuznost je zcela nevyvratitelná a písničky s tímto tématem nemají v kulturním vývoji naší země obdoby (dá se namítnout, že písně Voskovce a Wericha, avšak ty byly většinou pevnou součástí jejich her a samostatná existence těchto písniček je až druhotná a poznamenaná původním posláním, naproti tomu písně Suchého a Šlitra působily přes své zařazení do jednotlivých her vždy samostatně, ba oproti ostatnímu textu až destruktivně - samozřejmě že ne všechny).

Už dávno to není se Suchého divadelními písničkami a jejich samostatností tak jednoznačné a zdá se, že nastala situace zcela opačná: Písničky pevně sedí v prostředí divadelní hry, a pokud je vytrhneme a vydáme samostatně, je to z nahrávky poznat.

Nahrávky písniček z divadelních her Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra začaly vycházet na deskách proto, že měly a dodnes mají příbuzný vztah s oblastí taneční populární hudby. Vycházely i přesto, že nebyly za tímto účelem vytvořeny. časem však převzaly poslání taneční hudby, i když popíraly konvenční obsah běžných šlágrů a lišily se od nich co do účelu, poslání i funkce. U běžné taneční hudby najdeme třebas tyto tři:

a) doprovodnou, k poslechu či k tanci, b) snahu po módnosti, c) funkci estetickou. Přitom tak, jak jsou seřa­zeny, taková je i jejich důležitost. U písniček Suchého a Šlitra je tomu naprosto obráceně, u nich dominuje funkce estetická a ostatní jsou naopak odsunuty. Funkce a) a b) tvoří užitnou hodnotu písně, funkce c) uměleckou, neboť patří do oblasti umění. Může nás sice klamat fakt, že první dvě funkce přebírají od umění konvenční postupy, např. zmechanizované působení metafor v tvorbě textů, ale situace je obecně taková.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr taneční produkci vlastně negovali, což samo o sobě znamenalo překročení kvalitativní hranice a nastolení nového typu populární písničky, typu, který až donedávna nebyl příliš pěstován, ne-li vůbec, neboť ho ubíjí skutečnost, že přehlíží spotřebnost, pro což je populární píseň středního proudu vlastně dělána.

Nový žánrový útvar Suchého a Šlitra se opřel právě o poezii, kde dominuje estetika, estetická funkce (viz zestetičnění lidových i autorských písniček básnickými překlady pro knižní vydání: překlady francouzských zpěvů Hanušem Jelínkem, překlady americké lidové poezie Lubomírem Dorůžkou, francouzské šansony Pavla Kopty, přebásnění písniček Paula Simona, Jacquese Breia, Bulata Okudžavy, Vladimíra Vysockého aj).

Nyní se dostáváme k textu samotnému, jenže vztah hudby a textu stěží dovoluje oddělit složky od sebe a roze­bírat vliv muziky na text. Obzvláště u Suchého a Šlitra je spojení hudby a textu mimořádně pevné. Do pevného sepětí s hudbou vstupuje text jako člen relativně samo­statně konstituovaný. Vliv poezie jakoby přenášel písničky jinam, do jiné roviny, a dával jim leckdy možnost plnit samostatnou funkci básně. Tento důvod vidí Bohumil Doležal za oprávnění k odtržení textu od hudby. Pomůže to i nám - chápejme tedy texty Jiřího Suchého jako lite­rární dílo s relativní platností. Podíváme-li se nyní na texty z hlediska námětových oblastí, dostaneme několik skupin:

1. Skupinu textů s náměty zvířecími. Jedná se o počet­nou skupinu prací, které z valné většiny vznikaly v počá­tečních letech tvorby Jiřího Suchého a jejichž hojnost výskytu postupem času opadla. Řada z nich byla již jme­nována a je pro ně příznačné i to, že autor u nich velkou měrou využívá formy bajky.

2. Skupinu textů s ústředním námětem lásky, a to lásky různě modifikované. Je to největší tematická a námětová oblast zkoumaného autora. Jiří Suchý:,,Další oblastí, která podněcuje mé nápady, je láska, chcete-li erotika. Téměř všechny mé texty mají erotický podtext. Lze si ho všimnout i tam, kde není patrný na první pohled. Například: v pís­ničce Sedmdesát hrobaříků, což je taková křehká pohádka o mrtvém hrobaříkovi, je erotický motiv postaven na verši "A já sbírám do kloboučku I Na paloučku sedmikrásky." Tuhle větu mi totiž evokovala atmosféra obrazu křehké dívenky ve slaměném klobouku, která jde po louce. "/111/ Na druhé straně ale existují i písničky s erotickými motivy zcela otevřenými a pozorný posluchač je nemůže přeslechnout:

(Potkala jsem ho pršelo)

(Balada z mlází)

(Mám svetr z ostnatýho drátu)

(Znám tolik písní)

Ale abych nezapomněl vyjmenovat alespoň některé písničky, přináležející k této skupině: z období Reduty Nemusíš už o mne stát, Tolikrát jsem dobrou vůli měl, Sedum let jsem u vás sloužil, Pradlenka z Portugalu, Usměj se na mne, Dovedu říkat mám tě rád, Žárlím, Metamorfózy; z období Divadla Na zábradlí Zdálo se jí o o myslivci, Láska se nevyhne králi, Láska a karty; z raného Semaforu Včera neděle byla, Pramínek vlasů, Písnička pro Zuzanu, Potkala jsem se s malířem, Vše odpuštěno, Samota, Klokočí, Študent s rudýma ušima a spousta dalších a dalších, jejichž nit se táhne až do současnoti.

3. Další námětovou linii tvoří texty, které jsou nějakým způsobem spojeny s divadlem či kabaretem, vzývají divadelní atmosféru, opěvují herce, komiky, klauny. Náměty divadla se objevují zpočátku velmi sporadicky, ale přibývá těchto písniček s postupujícími léty, kdy je autor více a více s divadlem spojován a zasazen do jeho prostředí. Přiřazujeme sem Nejsmutnější varieté z období počátků, z let dozrávání (1962-1964) písničky Kiki, Bety, později V opeře, Slečna v sedmý řadě, Toulaví zpěváci, Kdoví. Avšak expanze této tematiky počíná koncem 60. a začátkem 70. let: Zpěváků a herců sbory, Sláva a růže, Končí divadlo, Pane Erbene neřekněte ne a jiné, pevně zakořeněné v jednotlivých inscenacích:

(Znám tolik písní)

4. Poslední členitá a široká skupina obsahuje texty, které je možno označit jako - ostatní. Absorbují v sobě jak náměty vzniklé díky divadelní situaci (např. Rekomando blues z Dobře placené procházky, prakticky celá Kytice a mnohé jiné), tak náměty příležitostné - třebas o sportu (Bíle mě matička oblékala), o Vánocích (Purpura, Vánoční pohlednice, Stříbrná tramvaj, Jehličí, Já bych ráda do Betléma, Sedm dárků, Rybí polévka), o nemoci (Choď po špičkách), o lidských vlastnostech (Co ve městě se povídá), životních situacích různého rázu (Akvárium, Obhajoba, Propil jsem gáži, Sádlo na chleba), dětství (Můj pes, Ukládám si do paměti), smutku (Jednoho dne spadlo listí, Rámusy-blues, Toho dne kdy utich pláč), Praze (Píseň o Praze) a kdoví o čem ještě jiném. U námětů je nesporný vliv poetismu (ovzduší kabaretů a music-hallů, ,,intliánek a bufalobilek", ovzduší dětství, jazzu a erotiky).

Vedle uskutečněného dělení je možné utřídit texty i podle vztahu k uzavřeným životním a literárním celkům takto:

1. Okruh vztahující se k nějaké frázi, jazykovému motivu, jazykové metafoře, u něhož vždy najdeme nějaký citový podtext. Pak jazyk sám o sobě esteticky působí, a to bez ohledu na sdělovaný obsah. Zase si to ukažme na příkladech.

Ukázka je postavena na zvukomalebnosti podobně znějících slov.

Vychází se z jazykové fráze o trojím odpuštění.

Nápad vzešel z textové parodie koledy Já bych rád k Betlému. Podobně je tomu tak i v písni V potoce se voda točí, Zmoklý blues a nebo Koupím já si koně vraný (v Bazáru):

Jazyk motivoval autora i k písni Šišlala. Jednak samotné ono slovo a jednak i možnosti, které způsobuje ona vada:

V jiné písni vychází Suchý ze slovního spojení "vmést někomu urážku do tváře".

Jiné písně se vztahují k lidovým popěvkům a dětským rozpočitadlům:

Poslední úryvek viditelně těží z říkankové svěžesti a rytmu. Do tohoto okruhu textů můžeme zařadit i využití stylového podtextu slov, týkající se postavení slova ve slovníku, zvukové stránky určitého slova atd. Tak je tomu např. s rekvizitami v písničce Co jsem měl dnes k obědu (část textu složil Jiří Šlitr), Koupil jsem si knot, tak i se slovy šišlala a klokočí ve stejnojmenných textech apod. Nikde se nejedná o běžné zobrazení skutečnosti, ale autor tu stojí na pozici, jak se jemu a jeho době vlastně jeví doby jiné, vtiskuje tomu pečeť své doby a osobnosti. Jiří Suchý se stává pozorovatelem.

2. Okruh vztahující se k literatuře. Tento vztah se projevuje hlavně v použití konvenčních básnických typů: bajky (Píseň o myši a jedu, Sup a žluva) a balady s tragickými koncem, který je mnohdy citlivě odlehčený humorem:

Tragický konec se pokaždé nemusí rovnat smrti, autor cítí tragiku i v jiných životních situacích:

Mezi balady počítejme i písničky Jako ten Adam, Tragédie s máslem, Klementajn...

Do tohoto okruhu je možno začlenit i využití literár­ních předloh (Píseň o myši a jedu - Goethe, Golem, texty z Kytice) a využití oblastí tzv. látkové konvence, například milostné (Ach ta láska nebeská, Chybí mi ta jistota, Pramínek vlasů, Študent s rudýma ušima, Bolí mě hlava):

V textařské praxi Jiřího Suchého je často zacházeno i s konvencí moralistní:

V písničce Morality, která je na morálním principu založena, působí nejmoralističtěji sloka:

V Písni mladého samouka pro změnu zase najdeme:

Je-li sloka vytržena z kontextu, tak říká naprosto něco jiného než v celku písně, a proto je v tomto případě nutné dodat ještě alespoň tuto sloku:

Moralistická naučení v sobě obsahují i písničky Škrhola, Léta dozrávání, Marnivá sestřenice, Kaňonem takhle k večeru, Píseň kariéristy, Plná hrst a další.

3. Okruh vztahující se k vyhraněným kulturně sociálním prostředím. Jsou to prostředí v užším smyslu historická (staré kabarety - Nejsmutnější varieté , Kiki, Bety aj.; kovbojská nálada z 20. let - Krajina posedlá tmou, Kaňonem takhle k večeru, Whisky dopita, Tommy; folklórní atmosféra - Klementajn, Blues na cestu poslední, Pradlenka z Portugalu, Takový je život, Dudy a basa, Bajaja; exotický nádech - Pohlednice z Benátek).

Často jsou to i prostředí vymezená spíše antropologicky, např. prostředí dětství (Dítě školou povinné, Ukládám si do paměti, Můj pes). U písniček můžeme také pozorovat jistý odstup od stylového prostředí. Tímto autor zaujímá postoj. V některých případech je autorský odstup zdůrazněn navíc komentářem:

Za autorská odcizení možno považovat i zkarikování, zneutralizování či odlehčení tragiky balad. Určité texty jsou odcizeny stylové předloze přenesením do zcela jiného stylového kontextu. Příkladně písně Dudy a basa nebo Škrhola jsou odcizeny folklórnímu prostředí ironizujícím odstupem a spolupůsobením hudby. Milostná tematika je velmi často odcizována ironií a disharmonií užívaných prostředků. Stejně tak dětské prostředí je samo o sobě využíváno jako odcizující prvek zároveň s užitím dětského pohledu jako stylového faktu.

Pro zkoumané texty je nejcharakterističtější jejich upřímnost. Nechtějí za každou cenu vyslovit myšlenku, na nic si zbytečně nehrají a přímo programově se vyhýbají obsahové nosnosti písňového žánru - a právě tím uvolněně působí na myšlení člověka, jemuž jsou na každém kroku vnucovány pouze myšlenky "velké".

Posluchač u Jiřího Suchého není stavěn před uzavřenou a hotovou věc, hotové vyslovení, ale je konfrontován smyslově věcným rázem textů se základními životními věcmi a vztahy. A odtud vede jen krůček k Suchého víře, že poezii je možné a nutné nacházet ve věcech toho nej­jednoduššího rázu, v nejprostších a až banálních příbězích. O autorovi ne nadarmo platí:,,Provokoval-li něčím hned od počátku , tak především tím, že psal o jiných věcech než ostatní textaři. " /112/.,,Maximum emocí za vteřinu. Ne popis. Souhrnná představa... - tak formuloval mladý Nezval řád moderní poezie. Vystihuje to i úsilí Suchého a Šlitra." /113/ Právě proto mají jejich písně intenzivní výstavbu: na malé ploše co nejvíce říct, zahrát, zazpívat a zatančit. Suchý:,,Co můžu pořídit za čtyři minuty? Leda písničkut ..." /114/