TAK TEDY...PŘIJĎTE (1968)

Autor: Jiří Lederer, převzato z knihy Tak tedy...přijďte, 1990 

(slovensky vyšlo 1968)

Pane Suchý, máte tolik úspěchu - to máte asi hodně škol za sebou. Copak jste všechno absolvoval?
"Absolvoval jsem jenom měšťanku, a to byl pro mě velkej úspěch."

A čím vy vlastně jste? Vím, že píšete, skládáte, hrajete, zpíváte, povídáte denně v rádiu, ještě ředitelujete - čím tedy jste?
"Když vypisuju nějakou rubriku povolání, tak já nikdy nevím. A asi vždycky píšu něco jinýho. Jsem členem svazu výtvarníků, taky svazu spisovatelů a jsem členem divadla Semafor - to jsou legitimní povolání. Víte, dřív jsem dělal grafiku a teď je to pro mě jen záliba - a dřív zase pro mě bylo koníčkem zpívání a kontrabas."

Kolik jste napsal písňových textů, které přišly na veřejnost? A ke kolika písním jste napsal muziku?
"Textů bylo asi tři sta, možná tři sta padesát. A muziku k osmdesáti písničkám, ale většina zapadla. Skutečnými šlágry se staly jen dvě - Blues pro tebe a Pramínek vlasů."

Aha - a co vaše ředitelování?
"Už jsem se ho jednou vzdal. Na tři měsíce. Přišel jinej ředitel a to bylo nebezpečný, protože hned chtěl vyřadit Šlitra z vedení souboru. A tak jsem se toho zas ujal. A kdyby to někdo vzal - myslel jsem nedávno na Horníčka, ale on to nechce - rád bych se toho vzdal. Pro mě to ředitelování má jednu výhodu - divadlo hraje moje věci a mám to bez problémů, nikdo mi do toho nemluví, nedává připomínky . . . Někdy jsem měl demokratický záchvaty a říkal jsem si, když někdo s něčím pěkným přijde, budeme to hrát. Stalo se, zkoušeli to u nás různí umělci - ale lidi nám nadávali, psali na zdi divadla nadávky, zvykli si na to, co děláme a nic jinýho nechtěli. A tak jsem od toho upustil a pokračujeme v tom, co jsme začali."

Jste spokojen s publikem, jehož se dovoláváte?
"Když jsme začínali v roce 1959, bylo naše publikum mladší. Potom přišla vlna big-beatu, a ta nás připravila o ty nejmladší. Ne že bych byl rád, že ti mladičcí odešli, ale fakt je, že se úroveň publika zlepšila. Předtím třeba při takové Zuzaně bylo publikum tím nadšenější, čím byl větší kravál, a to mi jako textaři nesedělo. Teď nám zbylo publikum, které dobře poslouchá, poslouchá pozorně. My nemáme míň lidí, jenom výprodej lístků trvá dýl. Před lety se lístky na měsíc vyprodaly za jeden den, teď to trvá - dejme tomu - čtyři dny."

Co v divadle připravujete?
"Tři muže ve člunu podle Klapkova románu. Možná. Hráli bysme v tom se Šlitrem a Horníčkem. Horníček by to vyprávěl zpaměti, on se učí zpaměti hrozně rychle, a my bysme se Šlitrem k tomu zpívali."

Ještě k vaší osobní historii. Kdo vlastně na vás v životě měl největší vliv?
"S čistým svědomím nemůžu říct jedno jméno. Bylo jich moc. V první řadě Voskovec a Werich. Ty jsem miloval. Proto jsem taky vždycky hledal partnera, protože jsem chtěl udělat dvojici. Zkoušel jsem to s Vyskočilem, s Matuškou a nakonec jsme skončili se Šlitrem. Potom tu byl George Formby, anglický muzikálový komik. Do šestnácti let jsem neměl zájem o hudební divadlo, pak jsem viděl film Já nic, já muzikant a v něm Formbyho. On není velikej herec, ale mně se strašně líbil. Hrál na banjo a ty písničky tak jako vyprávěl, mě to uchvátilo. Sháněl jsem jeho filmy, gramofonové desky, všechno, co se dalo."

A byli ještě jiní umělci?
"Řada básníků, v neposlední řadě Nezval a potom Morgenstern. Tenhle trochu se zpětnou platností. Já už trochu psal, když mě překladatel Frynta seznámil s Morgensternem. A potom i na mou literární tvorbu měli vliv malíři, například Chagall a Salvátor Dali. Když začínám psát písničku a nevím jak, listuju v Daliho reprodukcích a najednou si uvědomím, že se člověk může dopustit všeho. Dostanu chuť psát. A ještě hudební skladatelé - konkrétně Ježek a Gershwin a celá plejáda muzikálových skladatelů . . . Pro mě znamenal velký obrat americký muzikál Divotvorný hrnec. Objevil jsem, že tohle je ohromná věc. Opereta mě nikdy moc nenadchla, ale tady jsem viděl divadlo s moderní hudbou."

A biograf?
"Do biografu chodím hrozně rád. A taky mě láká. Chtěl bych být filmovým režisérem, jestli se mi to poštěstí. Jsem i pro filmy komerční, vůbec bych se jim nevyhýbal. Ale takový film jako Osm a půl, to je zážitek. Posledně se mi moc líbily Lásky jedné plavovlásky. Je mi to blbý říkat, protože to říká každý. Víte, já jsem takový průměrný divák, moc se v kině nesměju, ale na Plavovlásce jó. A potom na Perným dnu s Beatlesama. V obou filmech byl velmi objevnej a novej humor."

Mám teď úplně jinou otázku. Trochu takovou všeobecnou. Když slyšíte - sovětská literatura, co si na první moment představujete?
"To je zajímavá otázka. Takovou jsem ještě nikdy nedostal ... To se mi nejdřív vybaví řada špatných filmů a pak - Bouře nad Asií a Křižník Potěmkin. Já jsem nikdy nemohl pochopit, jak v jednom národě může existovat Pád Berlína i Bouře nad Asií. A pak jsem pochopil, když přišel film Jeřábi táhnou - že i ve filmu se střídají dobrý a zlý doby ... To je film. A o malování . . . vybaví se mi snaživí mladí umělci, kteří se pokoušejí dělat moderní umění, ale cítíte u nich propast času, která vznikla a kterou nemohou vyrovnat, protože se nemaj oč opřít ... A potom básníci. Majakovskij a Jesenin. A ještě jeden, takovej s matematickejma veršema, pro mě to byl objev, a teď si nemůžu vzpomenout na jméno - jo, Chlebnikov."

Proč zrovna vy Majakovského?
"Mnoho jsem nečetl, nejsem na něho odborník, ale mně se líbí ta muzika jeho veršů. Burácí to. A že doved i rytmem slov vyjádřit co cejtil."

A co z toho divadla, které je vám blízké?
"Co je nám trochu blízké, to je snad Rajkin. Samozřejmě on sám. Ten soubor, s kterým hraje, to je tak trochu veteš. Ale když Rajkin udělá etudu, tak je to ohromný. A potom je v té zemi velká nedoceněná osobnost - mim Jengibarov. Viděl jsem ho tady v cirku i Na zábradlí, bylo to ohromný. Uvažovali jsme o jeho angažování, ale nechtěli ho pustit."

Chtěl byste vystupovat v Moskvě?
"Určitě. Měli jsme již pozvání, ale to se nám tehda soubor zrovna rozpadl, tak z toho sešlo. A potom nás nezvali. Ale bylo by to ohromně zajímavý tam vystupovat."

Už jste tam někdy byl?
"Už v roce 1955. S výtvarníky. To mě v Moskvě zaujalo ruské muzeum s ikonama. A v Leningradě Ermitáž. Víte, tam jsou impresionisti, báječný. Tehda je tam hlídala taková bábuška s revolverem. Nás tam pustila, ale naši ruskou průvodkyni ne. Bylo to jen pro cizince. Rusy tam nepouštěli. Ale jinak to byl zážitek!"

Kdybyste si mohl vybrat tři města na světě, kde byste chtěl vystupovat - která by to byla?
"Na prvním místě Londýn. Ty dvě druhý - to by mi bylo jedno. Ten Londýn má vztah k tomu, co dělám. Anglický humor má blízko k české mentalitě. Lze ho vidět na anglických veselohrách. I když jsou průměrný, jsou ohromně vtipný. Americkej humor je moc tvrdej. Anglickej je fajn. Už jsem jednou v Londýně byl. Čtrnáct dnů. Prolézal jsem, co se dalo. Ale řeknu vám, tam uspět, to by se muselo hodně umět. Mně se tam taky líbí, že se tam nikdo o nikoho nestará. A tím je člověk otrávenější, když se vrátí .. . Ten malý český člověk - je to žinantní říkat, protože o malém českém člověku mluví každý, i ten malý český člověk, ale ten termín je výstižný - a tak když se vrátíte odtamtud, tak je ten malý český člověk pro vás skličující."

Pořád hovoříte o veselohrách, o humoru a podobně. A co satira?
"Nikdy jsem k ní netíhnul. Když jsme začínali, tak satira znamenala říkat, že Adenauer je vůl anebo že nás vrchní okrádá. Byly tu už dané motivy a mělo to své hranice, co si může člověk dovolit. Mně šlo podvědomě a dnes jde vědomě o kombinaci humoru a poezie, o lyrický humor. Chci dělat divadlo, kde je veselo, kde to má poetickej náboj. K satiře jsem se nikdy necejtil povolanej."

A kterého spisovatele vy vlastně nejraději čtete?
"Každý den mám někoho jiného. Někdy Haška, jindy Chestertona, nebo Vyskočila, třeba ho už čtu popáté."

Čtete taky Suchého?
"Tak nějak soustavně ne . . . Ale stalo se, je to blbý říkat, ale bylo to tak. Dělal jsem korektury knížky, ve který je moje hra Taková ztráta krve. Když jsem to četl, šíleně jsem se smál. Žena se mé ptala, co to čtu, já se strašně styděl říct, že čtu sebe. Ale já to totiž už zapomněl a tak jsem se znovu bavil. Jinak se nečtu."

Jak se cítíte, když klesá vaše zpěvácká sláva?
"Když jsem byl v různých anketách považován za jednoho z nejlepších, pořád mi bylo jasný, že to svědčí buď o malý soudnosti těch, kteří hodnotí, nebo o tom, že to vlastně není soutěž zpěváků, ale sympatií. Já jsem zpívající spisovatel, nikoli zpěvák. Z takovejch zpěváků je pro mě číslem jedna Werich, a přece se nikdy neumístil. A potom mám hrozně rád Matušku. Je to člověk, který dovede píseň podat - řekl bych - srdečně."

Denně kromě neděle vystupujete v rozhlase, v gramotingl-tanglu. Co vás to napadlo?
"Přiměly mě k tomu dvě pohnutky. Toužil jsem dělat diskžokeje. A potom: vždycky když jsem poslouchal anglicky mluvící stanice, cítil jsem velkou bezprostřednost těch, kteří mluvili mezi hudbou, i když anglicky nerozumím. Chtěl jsem tedy zkusit, co to udělá, když bude někdo v rádiu mluvit normálně. Nevěděl jsem, zda to nebude trapný: A první dopisy, které jsem dostal, mi strašně nadávaly kvůli češtině. Ale teď jsem už několik měsíců nedostal negativní dopis."

A to se na to připravujete?
"Kdepak. Já na gramotingl-tangl jdu a nevím, co budu říkat. A to je zajímavý pocit. Úroveň různých pořadů je různá, musí se to ale hodnotit jako celek. Pro mě jsou ohromně fajn ty dopisy, co dostávám. Do divadla nebo do televize vám napíšou: Vážený zpěváku, chtěl bych váš podpis a fotku ... ale do rozhlasu - to jsou dopisy, psaný tak, aby mě potěšily. Abych měl radost. Rozhlas nahrazuje přespolním divadlo. Písniček slyšej fůru, ale gramotingl-tangl jim dává něco, proč si Pražáci oblíbili Semafor. Lidi mi taky posílaj - třeba jsem dostal dvě kila máku nebo kupu knížek, posílají vzácné gramofonové desky. Vytvořila se taková velká rodina. Je to dost práce, ale nelituju toho. Kdybych mohl dělat jen to, bavilo by mě to. Protože mi lidi píšou: Připadá nám, že k nám přicházíte denně jako na návštěvu. Tak na skok ... a to bylo to, co jsem chtěl. Ten denní kontakt s lidma."

Děkuju za rozhovor, bylo to fajn.