SLOVENSKO SE MI DOSTALO POD KŮŽI
Text k 88. výročí vzniku ČSR, vydáno 27. 10. 2006 (převzato z www.hnonline.sk)
Čech přijímá Slováky s otevřenou náručí, Slovák Čechy se srdcem na dlani. Ne, že by to byl zase tak veliký rozdíl, ale rozdíl tu přece jen je a citlivějšímu člověku neujde.
Kdysi, v první polovině minulého století, když jsem seděl ve školní lavici, bylo mi vštěpováno, že Československo se skládá z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Praha, Brno, Moravská Ostrava, Bratislava, Užhorod. Za léta se pak mnohé měnilo. První ubyla Podkarpatská Rus a s ní Užhorod. Moravská Ostrava přestala být Moravská a stala se pouze Ostravou, pak ubylo Slovensko. Nevím k čemu ještě dojde v mém životě, ale vím, že dnes se děti učí, že Česká republika rovná se Čechy, Morava, Slezsko.
Levočský oltář
Narozdíl od Podkarpatské Rusi, která byla přece jen daleko, Slovensko mi zůstalo uloženo v mém podvědomí jako něco velmi blízkého. Z Podkarpatské Rusi mi utkvělo kromě Užhorodu ještě Mukačevo a to jen proto, že samotné to slovo mělo pro mě už v dětských létech jakousi magii. Když však si vzpomenu na Slovensko, vybaví se mi toho mnohem víc. Třeba jen všechna ta města v nichž bylo hostem divadlo Semafor: Bratislava, Košice, Prešov, Trnava, Baňská Štiavnica, Žilina a další a další. Vybaví se mi dovolená v Nízkých Tatrách, které se mi vůbec nezdály být nízké, Vzpomínám si na levočský oltář, kde jsem se seznámil nejen se všemi apoštoly, s tím, co zrovna večeří, s tím co popíjí, ale i s tím chlapem v turbanu, který mučí Jana Evangelistu...
Mentalita
Ovšem z celého Slovenska mi nejvíc setrvávají v duši všechna ta přátelství, která jsem tam uzavřel s různými výtečnými lidmi. Neušlo mi, že lidé jsou na Slovensku daleko přátelštější než v Česku. Český člověk je ve srovnání se Slovákem uzavřenější. Nemyslím, že by to byl nějaký negativní rys české povahy, beru to jako fakt. Prostě je to tak. Čech přijímá Slováky s otevřenou náručí, Slovák Čechy se srdcem na dlani. Ne, že by to byl zase tak veliký rozdíl, ale rozdíl tu přece jen je a citlivějšímu člověku neujde.
Báječné publikum
Když jsem se tu rozepsal o Radošincích, musím se zmínit i o báječném bratislavském publiku, které jsme tak snadno rozesmávali. Ono totiž rozesmát publikum není jen záležitost těch, co jsou na jevišti. Když není divák vstřícný, můžeme se jakkoliv snažit a z hlediště na nás vane chlad. Každý herec už zažil nejednou takový svátek vzájemného neporozumění, kdy z hlediště se ozvalo sem tam uchichtnutí při scénách, které jindy bouřily smíchem. U nás to komentujeme termínem "holanďani". Stal se totiž jednou takový případ, že na jakési estrádě komik marnotratně rozdával své vyzkoušené vtipy, ale sál zůstával tichý. Odezvy se nedočkal. Po programu se teprve dověděl, že představení bylo prodáno zájezdu holandských turistů. V Bratislavě jsme se s publikem, které by si vysloužilo toto označení nikdy nesetkali. Reagovalo na každý náš vtip přesně tak, jak se očekávalo, bylo to publikum vstřícné, uvolněné a nešetřilo potleskem. Bylo radostí pro ně pracovat.
Překladatelská avantýra
Svého času jsem se rozhodl vydat ve svém nakladatelství některé hry Radošinců, přeložené do češtiny. A překladu jsem se ujal sám, v bláhovém domnění, že to bude snadná práce - čeština a slovenština jsou si přece tak blízké... Ano, slovům jsem rozuměl, ale úskalí se vyskytlo, když jsem měl přeložit různá rčení, metafory, slovní vtip. Tady jsem už nevystačil s překladem, musel jsem hledat české rčení, českou metaforu, český slovní vtip, které by ty slovenské nahradily. A nejen hledat, ale často i vymýšlet nové. A navíc Stano Štepka používá mnohdy dialekt, kterým se hovořilo v kraji radošinském a, přiznám se, ne všem jsem rozuměl. Telefonní linka mezi Prahou a Bratislavou se tehdy pěkně rozžhavila - každou chvíli jsem volal o pomoc , vyptával jsem se, ověřoval jsem si, pochyboval jsem, ale nakonec kniha vyšla a já tu svou překladatelskou avantýru přežil.
Radošinci
Pokud se chci rozvzpomenout na všechny ty Slováky, kteří jsou mi blízcí, musím začít u Radošinského naivného divadla. S ním jsem strávil přece jen kus života a musím dodat, že to bylo krásné údobí. Stano Štepka, který se nepřestává hlásit k inspiraci značky Semafor se stal nejen mým spoluautorem a spoluhercem, ale i kamarádem. Uchystali jsme spolu pro Bratislavu představení, dnes už legendární - jmenovalo se Nevesta predaná Kubovi. Šmírácky soubor z Čech přijede na Slovensko hrát Prodanou nevěstu a slovenský divák Kubo se zamiluje do české Mařenky, tak by se dal shrnout obsah komedie, plné absurdních situací a písniček.
Nejen Stanislav Štepka, ale i ti, co tvořili jeho soubor se s námi spřátelili. Bohužel, jak nás tak ubývá, schází už dnes mezi nimi báječná paní Kolníková, Ján Melkovič, Jaro Filip... o každém z nich by se dal napsat vzpomínkový fejeton.
Lasica - Satinský
Měl bych tu taky zmínit svůj obdiv, který chovám k legendární dvojici Lasica - Satinský. I tady už její polovina odešla. V tom je osud Milana Lasici podobný mému - Jiří Šlitr se taky ocitl v jiném angažmá. Tam, kde je to nejspíš báječný, soudě dle toho, že žádný herec se odtamtud ještě nevrátil. Vzpomínám si na jednu noc strávenou u nás doma ve společnosti obou. Naučili mě tehdy něco, co svěřím i vám - je to prý recept podle námořníků z Hamburku: Když se do ginu nasype pepř a nechá se trochu vylouhovat, vznikne tak ostrý nápoj, že se snad ani nedá pít. Oni ho však pili celkem bez problémů.
Noblesný Ján Roháč
Další z mých slovenských přátel byl Ján Roháč. Pracoval u nás v divadle, natočil s námi film Kdyby tisíc klarinetů, řadu televizních programů, a byl to velký gentleman. No posuďte sami: Zatímco lidsky jsme si velmi rozuměli, ve tvůrčí práci jsme se neustále o něco přeli. On si potrpěl na precizní efektní podívanou, já jsem prosazoval divadlo na pohled chudobné, omšelé. Chtěli jsme hrát v kostýmech přešívaných, obnošených, ve výpravě neefektní, s patinou, kterou na ní zanechal čas. V této skromné neokázalosti jsem nacházel určitou poezii, zdálo se mi to jaksi prolidštěné. To bylo Jánu Roháčovi silně proti mysli a tak se posléze naše cesty rozešly. A dlužno říct, že ne zcela pokojně. A tady jsem pochopil jaký je Roháč noblesní člověk. Bylo to v době, kdy mě postihly tvrdé zákazy ze strany komunistických orgánů a Ján Roháč, jak jsem se postupně dozvídal, neustával za mě bojovat, nepřestával se mě zastávat. Pravda, nepomohlo to, ale bylo to obdivuhodné a úctyhodné
. Vzpomínám si, že jednou po mé premiéře, v době kdy naše vzájemné vztahy byly napjaté, otevřel dveře mé šatny a s úsměvem pravil: "Bolo to, bohužial, výtečné!" To bylo největší uznání jakého se mi za tu premiéru dostalo. Obdivoval jsem ho. Nakonec jsme se přece jen ještě sešli na jedné televizní práci, hrany našeho střetu se obrousili a zase jsme si rozuměli jako na začátku.
Bezvadní lidé
Ano, na Slovensku jsem se setkal s řadou bezvadných lidí, rád na ně vzpomínám a s těmi, kteří ještě chodí po tomto světě se občas vídám. Minulý týden jsem byl na výstavě pana Vica a na představení Radošinských, příští týden budu křtít Stanislavu Štepkovi jeho novou knihu... a tak je to pořád.
Vzpomněl jsem si tu na některá jména, ale už mi z paměti vyskakujou další a další, Martin Porubjak, paní Soňa Čechová, Juraj Nvota, Juraj Weiss a jeho Piano revue, která se tak skvěle hlásí k odkazu našeho Osvobozeného divadla - o všech bych mohl napsat samostatnou kapitolku, jenže v novinách musí být i jiné články než ten můj, to už je taková zvyklost a tu musím dodržet. A proto za výčet jmen připisuju atd. a ještě jedno atd. Pod těmi třemi písmeny se skrývají další jména báječných lidí.