S+ M - JEŠTĚ PŘEKVAPÍME (2003)


Autor: Marie Homolová, Lidové noviny, 29. prosince 2003 


Čtyřiatřicátou sezónu tvoří Jitka Molavcová a Jiří Suchý dvojici, která už má nárok na titul 'legendární'. A zdá se, že ji budou tvořit dál, ačkoliv letos na jaře proletěla tiskem zpráva, že Jitka Molavcová ze stálého semaforského souboru odchází.

LN: Kde se ta fáma vzala?

SUCHÝ: Blesk napsal na titulním listě písmeny asi tak dva a půl centimetru vysokými, že Jitka po třiatřiceti letech opouští Semafor. V ten okamžik se rozjela lavina telefonátů, volal kdekdo, hlavně z míst, kam jsme měli jet na zájezdy, jestli se vystoupení ruší. Byla z toho řada nepříjemností. Celá ta fáma vznikla proto, že jsme Jitce dali jiný druh smlouvy. Je u nás už víc než tři desítky let a já jsem zjistil, že zaměstnanecká smlouva pro ni byla dost omezující. Zasloužila si, abychom jí dali výhodnější, a tak jsme ji zařadili jako externistku. O nic moc nejde, i Jiří Šlitr byl externistou. Jitčin vztah k divadlu se tedy změnil pouze papírově.

LN: Když tedy pomineme zmíněnou aféru, jaký byl tenhle rok? 

MOLAVCOVÁ: Plný cestování, humoru i naděje. Vzpamatovávala jsem se ze smrti maminky, pomohla mi práce, pomohlo mi divadlo. Byl to rok velmi barevný.

LN: Ačkoliv od povodní pořád ještě nemáte vlastní scénu? Na kolika jevištích dneska hrajete? 

MOLAVCOVÁ: Bloudíme a hrajeme, kde nás nechají. V Praze na sedmi scénách, po republice nepočítaně.

LN: Je tohle bezdomovecké putování hodně unavující? 

SUCHÝ: Pro nás dva méně, než je pro technický personál, ten s tím má velké problémy a velké starosti. Jeden den scénu staví v Metru, druhý den na Lávce, pak to zase balí a veze jinam. Nám hercům je na rozdíl od nich v podstatě jedno, do kterého divadla dojedeme. Ale není nám jedno, že na konto tohoto nám klesla návštěvnost, protože lidi nevědí, kde nás mají hledat a kam jít pro lístky.

LN: Před patnácti dvaceti lety jste se o návštěvnost nemuseli starat, na lístek do Semaforu se stálo přes noc ve frontě. Kam se to ztratilo? Změnil se svět? Divák hledá jinou poetiku? 

SUCHÝ: Ano, svět se změnil, divák hledá jinou poetiku, protože divadlo podléhá módě. Módní vlna nás svého času vynesla a teď přišla jiná a ta už nás nevynáší. Spíš se přes nás převalila. Naštěstí umíme dobře plavat. Ta módnost se méně dotkla divadel, která nejsou postavena na hudbě, ale už za Jiřího Šlitra jsme zaznamenali, jak tehdejší big beat nám odebral zájem mnoha mladých diváků. Pokusili jsme se sice o pár písní v novém duchu, ale pak jsme si řekli: Ne.

LN: Proč? 

SUCHÝ: Každá generace musí mít svůj názor. A zůstali jsme u takových písniček, jaké jsme uměli. Dneska je situace taková, že v hledišti Semaforu sedává někdy i dost početná menšina mladých lidí a dlužno říci, že co ubylo na kvantitě, přibylo na kvalitě. I z korespondence zaznamenáváme, že nás vyhledává mládež, která chodí do divadel, je přemejšlivá, na rozdíl od oné mládeže z let 60., kdy většinu tvořili ti, co přišli za rokenrolem a jazzem. Tedy za tím, co bylo v tehdejším režimu nepohodlné, a u nás si odreagovávali svou potřebu svobody. A mnohdy přišli taky proto, že vidět Semafor se tenkrát slušelo. Dneska už návštěva Semaforu nebudí závist těch, kteří se tam nedostali, je-li rozuměno, a tak chodí ti, kteří jsou s námi naladěni na stejnou, byť trochu konzervativní vlnu.

LN: Zdá se, že Semafor se hodně vrací ke starým písničkám. Stačí vzít si jen současný repertoár: Začalo to v Redutě, I ty zpíváš si ty hity, Včera večer poštou ranní, Život je náhoda v obnošený vestě... Pořád si ty dávné kousky publikum žádá? Generace vašich posluchačů se přece několikrát vyměnily. 

SUCHÝ: Ale i my si chceme zazpívat písničky, které máme rádi. A v těch koncertech nejsou jen semaforské. Je tam Sony boy, Škoda lásky, slavné songy, které zazněly ve 20. století.

LN: Jenže starý Semafor pořád zabírá nejvíc. Je v tom jen nostalgie publika, nebo se tenkrát zdařilo dát do těch písniček něco, co těžko překonáváte? 

SUCHÝ: Zase je tu ve hře móda. Tehdy, podle Jana Císaře, byl Semafor divadlem, které si 'našlo svou dobu'. To je krásný a důležitý postřeh. Dnes už si svou dobu nenacházíme - ne že bychom o to nestáli, ale ona tak už docela není naší dobou. Ale naštěstí je ještě mnoho lidí, kterým jde to naše současno, tak odlišné od současna obecného, k duhu. Ano, jsou diváci, kteří (jak mi řekl nedávno jeden z nich) nacházejí i ve stylizaci každé jednotlivé věty to, co vytváří kontinuálně od roku 1959 naši poetiku, náš styl. A kdo tohle cítí, ten nachází i v současném Semaforu to, co nacházel v Semaforu 60. let, a myslím, že i ve zralejší formě.

LN: Nakolik jste dneska jiným autorem? Moudřejším, unavenějším...? 

Moudřejším jsem, ve srovnání s našimi začátky, určitě. To neznamená, že bych byl moudrý, znamená to jen, že rozhodně nejsem hloupější. Zkušenosti na mně zapracovaly, a to jak životní, tak i pracovní. Po moudrosti prahnu, jenže - jak nedávno citoval pan prezident Klaus jakýsi slogan, mám pocit, že mě moudrost pronásleduje, ale já jsem přece jen rychlejší. A co se týká únavy, dlužno říci, že se dostavuje naštěstí jen v malých dávkách. Mám na ni skvělý lék, který jsem si naordinoval sám: spánek.

LN: Jak semaforskou minulost vidí Jitka Molavcová? 

MOLAVCOVÁ: Vy říkáte "starý Semafor", já říkám "Semafor, který měl svůj velký mediální prostor v televizi i v rozhlase". Písničky z posledního období jsou neméně pěkné, ale až na nepatrné výjimky nejsou nahrány a mediálně provozovány. Jak si je tedy publikum může žádat?

LN: V říjnu jste uvedli program Jako v kapli. Podle publika i kritiků váš koncert, složený od Dusíkový Sinfonietty přes Jaroslava Ježka a Semafor až ke světovým swingovkám, velmi šlape. "Intimní souhra protagonistů je obdivuhodná," napsaly Lidové noviny. Jste vy dva skutečně tak srozuměni ve svém hudebním vkusu? 

MOLAVCOVÁ:Vždycky jsme měli podobné oblíbence, dokonce i pokud jde o komiky. Ale především jsme měli podobné oblíbence hudební, jako je Jaroslav Ježek či Benny Goodman.

SUCHÝ: Velice si všímám, že když jedeme na zájezd a já v autě pouštím svoje oblíbená cédéčka, což je většinou hudba džezová, Jitka je o ní velmi informovaná. Jen nevím, jestli to tak bylo vždycky, nebo jestli jsem se na tom podepsal já.

LN: Podepsal se? 

MOLAVCOVÁ: Já k té hudbě vždycky měla vztah. Poslouchala jsem ji, poslouchám a poslouchat budu. A vzhledem k tomu, že s Jiřím Suchým jezdíme často na zájezdy, znovu a znovu ty moje staré hudební vzpomínky ožívají. Navíc mi přibývají doma nové nahrávky a cesty autem to jen stvrzují.

LN: S jakou muzikou k Jiřímu Suchému naopak přicházíte vy? 

MOLAVCOVÁ: Miluju operu, vážnou hudbu, mám ráda středověk. A vím, že Jirka se s ním v poslední době taky sblížil. 

SUCHÝ:V čem mě Jitka určitě silně ovlivnila, je gotická hudba, kterou sama provozuje. Nevěděl jsem o ní téměř nic, a díky Jitce už mám pár gotických hitů.

LN: Co Je na středověku pro vás tak přitažlivého? 

MOLAVCOVÁ: Pokud budu mluvit v barvách, pak v něm není jen černá a bílá. Gotika je barevná a navíc galantní. Ani Semafor není černobílý. A jeho poetika je založená na podobném principu, pouze v jiné dobové výpravě. Takže si na jevišti mezi našimi současnými 'hity' dovolím zazpívat písničku o sedm set let starší.

SUCHÝ: Řekl bych, že je velice pikantní.

LN: Můžete citovat? 

MOLAVCOVÁ: Chcete po mně, abych prozradila vraha v detektivce. Ta písnička je příběh. A jeho děj a rozuzlení je tajemství. Přijďte si to užít do Semaforu.

SUCHÝ: Těžko vytrhávat. Je to vlastně příběh o svedené a opuštěné, čili téma věčné aktuální. 

LN: Vy dva si v autě i zpíváte? 

SUCHÝ: Tak jsme dokonce udělali většinu písniček pro náš koncert Jako v kapli. Veškeré zkoušky se odehrávaly za jízdy. V tom pořadu totiž nepotřebujeme orchestr, je to čistě vokální záležitost. Inspirovali jsme se Sixtinskou kaplí, kde bývalo zakázáno používat jakýkoliv nástrojový doprovod, hudba se musela spolehnout jen na lidské hlasy, a jak zněly! Takže v autě se nám toto zkoušelo velice dobře. Za jednu cestu jsme byli schopni udělat dvě písničky.

LN: Jak to, že jste se v tom párovém soužití za těch třiatřicet let neunavili? 

MOLAVCOVÁ: Máme šťastné povahy. Klidné. Vždycky jsme se dokázali domluvit, s čímž patříme do Guinnessovy knihy rekordů.

LN: Když v roce 1970 přišla Jitka Molavcová do Semaforu jako mladičká začínající zpěvačka, byl Jiří Suchý už hvězda. Co za těch třiatřicet roků naopak naučila ona vás? 

SUCHÝ: Abych trpělivě přijímal její vrtochy. Což je samozřejmě bonmot, ona žádný vrtoch nemá. U ní jsem si uvědomil, jak je důležité mít po boku partnera, který partnerství ctí a nesnaží se toho druhého převálcovat. S Jiřím Šlitrem nám to fungovalo stejně, ale tenkrát jsem si neuvědomoval, že to tak má být. Až po jeho odchodu jsem zjistil, že to tak být nemusí. Hrál jsem s několika herci a dost často jsem čekal, až se dotyčný nadechne, abych mohl říct taky nějakou větu já. A najednou se objevila Jitka a zase měla v sobě ten cit, co měl Jiří Šlitr. A to není dáno každému. Jsou herci stavění vysloveně na sóla, Jitka umí hrát i v tandemu.

LN: Pár let už hraje i na jiných scénách. Přineslo to do vaší spolupráce nějaký nový tón? 

SUCHÝ: Má to svou cenu. Čím známější jméno v divadle je, tím je divadlo pro publikum přitažlivější. A jestliže si Jitka dělá dobré jméno i na jiných scénách, dostáváme se tím do sfér, do kterých bychom jinak nepřišli. Muzikálové publikum vidí, jak ve Zvonokosech famózně hraje Eulálii, a už si všimnou, že je ze Semaforu...

LN: Jitka Molavcová dlouho patřila k velmi frekventovaným televizním tvářím, především v dětském vysílání. Teď už moc vídat nejste. Kam jste zmizela? 

MOLAVCOVÁ: Já nikam. Stále bydlím blízko Kavčích hor. A na děti nezapomínám. Mám svůj dětský pořad a k dětem promlouvám i z Českého rozhlasu. A do televize, v případě jejího zájmu, to mám, co by kamenem... Ale ten já do ruky nikdy neberu. Semafor mě navíc opravdu hodně zaměstnává, protože kromě nových premiér obnovuje 'utopené hry'. Vedle toho jednou měsíčně hraju ve Zvonokosech, s Alfrédem Strejčkem a Štěpánem Rakem účinkuji ve dvou gotických projektech "Modlitby a meditace o lásce a naději", píšu pohádky, zastávám se lidových písniček a tak moc ráda spím...

LN: Ale zůstala to především Dolly, která vás v obecném povědomí zbavila punců "'jen semaforské herečky". Jak důležitá - zpětně viděno - pro vás vlastně byla? 

MOLAVCOVÁ: Hlavně byla velkou zkouškou. Já si moc nevěřím, a když mi Láďa Županič Dolly Leviovou nabídl, první moje reakce byla: "Raději ne, to nezvládnu." A myslím, že tomu nevěřila spousta lidí, protože v civilu působím spíš plaše a Dolly je mým pravým opakem.

LN: Nakonec vyšla víc než dobře. 

MOLAVCOVÁ: Sblížily jsme se. Ona mi propůjčila svou suverenitu a já jí plachost a srdce. A hlediště
nás obě přijalo. Byla jsem velmi šťastná. S Dolly jsem prožila jedny z nejšťastnějších chvil na jevišti a cítila jsem, že jsou šťastni i diváci. Ve Zvonokosech hraju zakyslou pannu, ale miluju ji stejně jako Dolly. I ona řeší svůj úděl po svém. I ona si zaslouží pochopení. Dva protipóly, dva lidské osudy. Mám je obě ráda, jsou to moje děti.

LN: Neztratila se vedle nich trochu Žofie Melicharová? 

MOLAVCOVÁ: Slečna Žofie Melicharová stále žije, protože Jiří Suchý ji stále zve na jeviště. Ve hře 'I ty zpíváš si ty hity'. Nebo v 'Život je náhoda v obnošený vestě' jako partnerka pana Jonáše s ním zpívá písničku a vede nádherný dialog o panu Šubrtovi.

LN: Pod semaforskýml hrami je podepsaný Jiří Suchý. Má na nich autorský podíl Jitka Molavcová? Vzniká něco z improvizace? 

SUCHÝ: Při psaní podíl nemá, ale při zkouškách do her vkládá svoje repliky a tam se na konečné podobě podepisuje dost vehementně.

LN: Je to pro herečku zábavnější než přijmout zavedenou hru, jako byla Hallo, Dolly a Zvonokosy? 

MOLAVCOVÁ: Já to dělala i tam. Nevydržím. Ráda pracuju na textu dál a dál. Tohle hledání je dobrodružství a vidím, že i diváci kapírují nápady, které tak vznikají. Čím víc svojí invence do hry dám, tím víc se mi to vrací. Čím víc si toho vymyslím, tím je to divákům bližší. Jako bych vedla dialog přímo s nimi.

LN: Když jste vloni na podzim uváděli povodňovou hru To nám to pěkně začíná, doufali jste, že za potopený Karlín brzy najdete stálou náhradu. Je skoro rok a půl pryč, a pořád nic. 

SUCHÝ: Vypadá to perspektivně. Podle utvrzování, kterého se nám dostává, bychom měli nové divadlo otevírat v polovině září v Dejvicích.

LN: Víte už adresu? 

SUCHÝ: Na Dejvické ulici, bývalý Globus.

LN: Chystáte na otevření novou hru? 

SUCHÝ: Jistě. Chystáme mnoho nových věcí, nových her, nových akcí. 

LN: O čem ta hra bude? 

SUCHÝ: Píšu toho víc, ale divadlo chceme otevřít koncertem. Původně nás všichni tlačili, aby v něm zazněly staré semaforské písničky, a já oponoval, že tohle napadne každého. Chtěl bych překvapit, a tak jsem rozhodl, že semaforští zpěváci budou zpívat slavné operní árie. Nikoliv jako parodie, jen to nebude vokální technikou operních pěvců, ale vokální technikou semaforskou. Já věřím, že mnoha lidem tak árie přiblížíme, protože ne každý má cvičené ucho na operní zpěv. Jsou lidé, kteří ho dokonce nesnesou, což hodláme respektovat.

LN: V čem uslyšíme vás dva? 

MOLAVCOVÁ: Já se těším na Lazebnici sevillskou. Už ji studuju. 

LN: Feministické pojetí? 

MOLAVCOVÁ: Kdepak, já mám muže ráda. A zpívat budu jako klasický Lazebník sevillský.
SUCHÝ: Já si sám naplánoval Kecala z Prodané nevěsty. A chtěl bych, aby zazněly například i árie, které v Porgy a Bess zpívá Sportin'life, protože Gershwina mám moc rád. Ale připravujeme už další věci a chystá se na ně i Vladimír Franz, který s námi dělal Pokušení svatého Antonína.

LN: Spojení s tak svérázným skladatelem se vám tedy zalíbilo? 

JS. Tenkrát na začátku, když jsem Pokušení plánoval, říkal jsem si, že musíme pro Semafor najít nové možnosti. Franzova hudba je nesmírně těžká, složitá, ale není v rozporu s naším cítěním. Během večera tam zazní asi šest písniček, lezou lidem do ucha, ale nejsou to, zaplaťbůh, hity v jednoduchém slova smyslu.

LN: Jak sedla Franzova muzika do pusy Jitce Molavcová? 

MOLAVCOVÁ: Je to políbený skladatel. Baví mě. Čím těžší úkol, tím lepší. Čím je hudba tajemnější, tím zajímavější. A to on umí - neobvyklé intervaly, drajv, spodní proudy...

LN: Pokušení svatého Antonína je jednou z her, které jste po povodni vrátili na jeviště. A hrajete ho dodnes. Znamená to, že si na tuhle těžkou muziku semaforské publikum zvyklo? 

SUCHÝ: Spíš si pořád zvyká. Zrovna jsem dostal dopis od diváka z Karlových Varů, který mi psal, že tudy cesta nevede. A i když třeba druhou půlku představení většinou lidé přijímají vlídněji, cítím, že spousta z nich přišla na semaforskou legraci, a najednou slyší hudbu velmi závažnou. Takže bojujeme, bojujeme. Ale kus má už i své fandy.

LN: V mnoha rozhovorech jste oba tvrdili, že jste v podstatě líní a už se vám moc nechce. Ale když si proberu vaši současnou produkci, zdá se, že jste výkonnější a výkonnější. Kde je tedy pravda? 

SUCHÝ: Lenost je sen, který se nemůže projevit, protože jsem pořád pod tlakem a pořád někde dlužím práci. V duši toužím nedělat nic, přitom pracuju patnáct šestnáct hodin denně.

MOLAVCOVÁ: Já zdaleka ne tolik a stále víc a víc se snažím nespěchat. Říkám si: "Čas všeho přijde k tobě sám, nemusíš nijak mu nadbíhat..."