PRSTEN PANA NIBELUNGA
Klasická německá legenda o (téměř) nezranitelném Siegfriedovi a bohu války Ódinovi, stejně jako o bojovných valkýrách. Vše pochopitelně smícháno se semaforskou poetikou.
Z programu:
Vážení diváci,
předpokládejme, že ve 13. století, kdy vznikl onen germánský rytířský epos, nebyl nikdo z vás ještě na světě. A tak není vaší povinností znát všechno o životě a činech Nibelungů. Nejspíš jste už o nich něco slyšeli či četli, ale hlubší znalosti o těchto starých Germánech jste vlastně ani nepostrádali. Nicméně nebude na škodu, když vám tu některé skutečnosti, kterých se dotýká náš muzikál, přiblížíme.
ÓDIN byl hlavní bůh eposu o Nibelunzích. Byl bohem smrti a války, ale i bohem básníků. Měl jen jedno oko - to druhé vyměnil za moudrost. Obýval VALHALLU, síň v pevnosti Gladsheim.
BRUNHILDE, islandská princezna, byla jeho dcera.
VALKÝRY byly krásné leč militantní dívky, jejichž povinností bylo uvádět padlé válečníky do Valhally a příležitostně se starat o jejich rozptýlení.
A byl tu taky SIEGFRIED, hrdina obdařený darem neviditelnosti a nezranitelnosti, kterou mu poskytla krev zabitého draka. Měl jen tu smůlu, že když se čvachtal v té krvi, přilípl se mu na záda lístek, který spadl ze stromu, a to bylo jediné místo, krví neomyté. Tam byl zranitelný, a na to posléze i dojel.
V létech 1851-1874 složil RICHARD WAGNER, jemuž byl sponzorem sám Ludvík II. Bavorský, cyklus čtyř oper, nazvaný Prsten Nibelungův: Valkýra, Siegfried, Zlato Rýna a Soumrak bohů. Je autorem nejen hudby, ale i libret. V Bayreuthu se od roku 1876 koná festival, na němž jsou tyto opery uváděny. Pro tento festival bylo zde postaveno divadlo. Pověst festivalu poskvrnil svou přítomností jistý A. Hitler, ale Wagnerův genius tohoto muže naštěstí převálcoval, a tak festival se těší zájmu milovníků oper dodnes.
A ještě pár slov od Jitky Molavcové...
Snad překvapení... Ale ta jsou v každém dobrém divadle vítána. Slavná starogermánská sága se stává podkladem pro zcela osobité ztvárnění současnosti z pohledu a v inscenaci Jiřího Suchého.
Boj o moc - věčné téma. Humor obrušuje hrany, ale o to víc obnažuje zrůdnost snahy jednotlivců ovládat osudy milionů. K tomu poučení, že vítěz bere vše a zbavuje se vzápětí těch, kteří mu na trůn dopomohli... V Semaforu se hraje a zpívá o čaromoci bájného prstenu, jehož prostřednictvím vlastník získává moc a bohatství. Asociací je mnoho. Najde si je určitě i divák. Téma, které dává příležitost i k nevšední herecké práci.
Současnost dává Jiřímu Suchému ve volbě předlohy za pravdu. Obměny světa se vracejí ke stále stejným zlomovým bodům a modelovým situacím. Je třeba na ně upozorňovat a pojmenovávat je. Vzdor naší nevyléčitelné nepoučitelnosti.
Autor překračuje svůj stín. A dějinné ohlédnutí v Semaforu znovu stvrzuje i starou známou pravdu, že za vším je žena. /Právě když dopisuji tyto řádky, blíží se ke mně sl. Žofie Melicharová s úmyslem podívat se, jak se takový stín překračuje. Proto raději končím a ponechám Jiřího se Žofií jejich osudu/.
Jitka Molavcová
Libreto, texty písní a hudba Jiří Suchý
Hudební nastudování Jakub Přibyl a Jiří Svoboda
Hudební aranžmá Jakub Přibyl
Hudební spolupráce Václav Dvořák
Návrhy kostýmů a scény Jiří Suchý
Zvuk Vlastislav Drozen a Karel Jína
Zvukové efekty Vlastislav Drozen
Světla Vlasta Dušek, Štěpán Hrabánek a Tomáš Lohin
Jevištní technika a výroba rekvizit Antonín Müller a Martin Weigert
Kostymérky Renata Tůmová a Martina Kšírová
Produkce Radka Holasová
Inspice Jan Petráň
Intendant Jiří J.N. Svoboda
Asistent režie Štěpán Hrabánek
Režie Jiří Suchý
Premiéra: 24.6.2014
Kontrabas Jan L. Střížovský, Vít Fiala
Piano Jiří J. N. Svoboda, Jakub Přibyl
Valkýrám vládne Ódinova dcera Brunhilda Olina Patková
Bicí nástroje Vratislav PlachetaHrají:
Karl Nibelung
Jiří Suchý
Christl Nibelungová
Jitka Molavcová
Siegfried / bůh Ódin
Jiří Štědroň
Rapsód
Michal Malátný
Vlastimil Harapes
Valkýra hudebnice - klarinet a saxofon
Eliška Hurábová
Valkýra hudebnice - flétna a saxofon
Veronika Tichá
Valkýra hudebnice - trombon
Magdalena Jedličková
Zpívající valkýry
Ema Freiová
Johanka Kopačková
Vendula Parezová
Kristýna Jičínská
Uvaděčka
Petra Čermáková
Lid
Martin Weigert
Konstantin Kornilov
Nešťastná valkýra Gudrun, jindy Kriemhilda
Lucie Černíková
Karolina Gudasová
Semafor, kritika a pan Nibelung
Po premiérách jednotlivých dílů Prstenu si Richard Wagner mohl o sobě mimo jiné přečíst, že jeho spojení hudby a dramatu je stejně incestní jako spojení Sieglindy a Siegmunda nebo že uši posluchačů obtěžovalo bušení kladiv trpaslíků a burácení obrů... Tři hodiny, z nichž dvě jsou vyplněny hudebně pustým mektáním..., a nedramatickým klábosením Poutníka. Po premiéře svého Prstenu pana Nibelunga se Jiří Suchý mohl o sobě též dočíst, že šlápl hodně vedle a nenávratně zprznil velkolepý hrdinský epos... Z původního příběhu zůstaly pouze názvy postav... zuřivé předvolební tahanice a manželské šarvátky dnešní doby. Nechme stranou oblíbený recenzentský nesmysl, že dramatickou nebo hudební předlohu lze "zprznit", nota bene "nenávratně" (zprznit lze obraz, sochu nebo budovu; dramatické nebo hudební dílo naštěstí trvá v čase a není závislé na tom, kdo ho interpretuje). Problém je hlubší, má mnoho kapitol a jmenuje se Semafor a kritika. A trvá už pětapadesát let, vlastně od prvé premiéry (ne náhodou je poslední premiérou retrospektivní pásmo Nejveselejší tragédie v Čechách aneb 55 let slávy a ústrků, složené mimo jiné z kritických odsudků a každoročních předpovědí zaručených konců divadla).
Gudrun (Karolina Gudasová) svádí Karla Nibelunga (Jiří Suchý) FOTO DUŠAN DOSTÁL
Pamatuji si živě, jak jsem z první řady hltal při obnovené premiéře Takové ztráty krve na bílé ploše vyvedené citace kritických poprav první, zakázané verze téže hry: líbil se mi ten vrácený míček, to, jak Suchý vzal ohlas opusu do hry. A vlastně to dělá dodnes, založil příležitostné webové noviny Stará fronta Včera, kde vcelku případně proti kritikům namítá, že těžko může být na huntě divadlo, jehož nejúspěšnější kus se hraje víc než 830× (a poslední verze dosáhla zhruba 110 repríz). Podobně zvednutou rukavicí veřejnému mínění je i jeho nové CD George Dry (Composer), kde tímto "anglonátěrem" svého jména chce ironicky poukázat na - s výjimkou Pramínku vlasů - ignorovaný fakt svého skladatelství. Ostatně stejnou výzvou je i celý Prsten pana Nibelunga.
Nebývá běžné, aby autor libreta, textů, hudby, scény, kostýmů byl ještě navrch režisérem a hrál titulní roli. Logicky se potom objeví výhrady k těm či oněm složkám inscenace, k hudbě například zazní výtka, že více nevyužívá wagnerovských motivů (přitom prvotní inspirací Suchého nebyl Wagner, ale němý film Fritze Langa Nibelungen z roku 1924). A ani nejpřísnější kritik nemůže Suchému upřít, že tentokrát vedle obvyklé invence textařské projevil mimořádný cit pro hudební čísla a jejich rozmanitost. Jeden příklad za všechny: "comedysong" Velbloud, zpívaný a hraný trojicí Valkýr (saxofon - klarinet - trombon). Zde se protnul režijní nápad, hravý dixieland a ryzí dadaismus říkanky (Řekněte Siegfriedovi / Ať se s tím neloudá / A hbitě vyhotoví / Z komára velblouda / Nezbejvá času mnoho / Ať mrskne kostrčí / A uchem jehly toho / Velblouda prostrčí). Z dadaistické hry se slovy a situacemi (viz finální proměna dominantní paní Nibelungové v nádraží) se ovšem u Suchého kdykoli může vyloupnout z kadlubu absolutních rýmů a rozverné melodiky náhlá studená "próza" (Voláme do noci / Emoce bezmoci / Ztrácíme naději / Doufáme zbytečně / A zatím zloději / Dopluli bezpečně / Ozónovou dírou / Do daňového ráje). Nečerpal-li Suchý z Wagnerovy hudby, o to víc čerpal z tématu prstenu jako symbolu moci: vlastní ho ušlápnutý pan Nibelung a manželka Christl (další z nesčetných semetrik Jitky Molavcové) jej infikuje touhou po moci (Bláboly plamenný / Hladinu zčeří / Mudrc je zmatený / Blbec ti věří). A zakomplexovaný nýmand, který dostane moc a žvaní, to už jsme z mýtu definitivně doma. Zvláště když půjde do zastavárny a zastaví stát.
Ne všechno v muzikálu se vyvedlo jako dialogy manželů Nibelungových, ne každá Valkýra hraje a zpívá jako Brunhilda (Olina Patková), někdo hudrá na scénu, jiný na režii. Jenže celek je tady vždycky víc než "vstupy", a koneckonců, každé Suchého představení by mohlo nést podtitul: óda na češtinu. Jeho smysl je v komplexním autorském "sémantickém gestu": Suchého "gesamtkunstwerk" připomíná Váchalovu péči o knihu (sám vyřezal, vyryl, vytiskl, svázal, textem a verši opatřil...), snad s tím rozdílem, že tu, doufejme, nebude platit Váchalův ironický dovětek: a sám i četl.
Semafor - Jiří Suchý: Prsten pana Nibelunga. Hudba, scéna, kostýmy a režie: Jiří Suchý. Premiéra 24. června 2014.
- Autor: Vladimír Just
- Divadelní noviny: publikováno: 10. listopadu 2014