Krátká črta Jiřího Suchého, psáno pro Květy, vyšlo i časopisu klubu Jonáš (vyšlo v č. 34, 1971)
Třeba tenkrát, jak jsem byl zavolán mezi děti, abych je zabavil v rámci mikulášské nadílky. Chvíli jsem jim předčítal, chvíli zpíval písničky, pak jsem je naučil zpívat tu o zvířatech a pak ještě jednu - a konečně jsem usoudil, že pořad má už dostatečnou délku, a začal jsem směřovat k jeho zakončení. Ale z druhého konce sálu na mne začal jeden z pořadatelů gestikulovat, že ještě ne, Mikuláš že je dosud v civilu, pořad musí být delší!
Přidal jsem tedy písničku a nějaké vyprávění, ale pořadatel stále naznačoval, že světec ještě není hotov s garderobou. To už jsem ale nevěděl, co dětem dál nabídnout - ne všechno, co dovedu zazpívat nebo vyprávět, je mládeži přístupné - a tak jsem se na ty malé diváky obrátil s návrhem: Až dosud jsem vybíral písničky já. Teď si řekněte vy sami, co byste chtěli!
Uprostřed sálu povstal chlapeček asi pětiletý a tenkým hláskem slušně pravil: My bysme chtěli, aby už byl konec.
A tak jsem se ponejprv v životě setkal s ryzí upřímností, prostou společenských konvencí, a bylo mně hezky.
Věc se udála před léty na zájezdě do Českých Budějovic, kde jsem večeřel v restauraci onoho hotelu, co stojí na náměstí. Uznávám, že tu brašnu jsem měl nechat v šatně a ne si ji odložit pod stůl. Nemohl jsem však tušit, co se stane.
V klidu jsem večeřel a vedl příjemný hovor se svými spolustolovníky a tu pojednou přistoupil ke stolu vrchní číšník a předložil mi na tácku bílou obálku. V záhlaví bylo uvedeno jméno hotelu, adresa zněla na mne. Otevřel jsem obálku a četl: Mistře, velmi si vážíme Vaší práce, ale popelníky, které jste ukryl ve své brašně, nám zde laskavě nechte. S úctou... podpis a razítko.
Pohlédl jsem do své tašky a objevil jsem, že je plná popelníků. A u vedlejšího stolu seděl s nezúčastněným pohledem Ferdinand Havlík, iniciátor a realizátor této ostudy. Využil toho, že moje pozornost byla odvedena jiným směrem, a nacpal mou brašnu popelníky, bezostyšně posbíranými po stolech. Pak následovala krátká dohoda s panem vrchním a bylo to. Odměnou za tuto námahu byl nejspíš můj překvapený, až pitomý výraz, který jsem nutně musel při čtení onoho zdvořilého listu mít.
S Jiřím Šlitrem jsme si zase často vzpomínali na naše vystoupení ve vojenské posádce v X. (utajení!), kde jsme hráli pořad Jonáš a tingltangl. Sál byl zaplněn do posledního místečka, představení začalo, padl první vtip - a namísto spontánního smíchu, na který jsme byli zvyklí z domácí scény, zavládlo něco, co se podobalo spíš tichu. Jen lehké zachichtnutí několika diváků se nám vrátilo z temného sálu. Druhý vtip - dtto. Třetí vtip, a opět nic.
Proti rozsvíceným reflektorům se špatně hledí, a tak teprve po chvilce jsme se rozkoukali natolik, že jsme uviděli příčinu toho chabého ohlasu: všichni vojáci v sále spali. Noční poplach a pochodové cvičení v kombinaci s přetopeným sálem vykonaly své. Vojáci museli usnout ihned po usednutí do křesla, protože ticho vládlo od samého počátku kusu. Teprve po několika dalších minutách bylo přerušeno hlasitým chrápáním mužstva.
Zkrátka seběhlo se toho kolem divadla hodně, ale stále to není dost. Pověst komika jako by mě zavazovala k daleko většímu počtu směšných událostí než občana nekomika. Přesvědčuje mě o tom výrok mechanika, který mně kdysi opravoval auto: Vždyť vy jste ten srandista, myslil jsem teda, že budete mít aspoň za vozem uvázanou plechovku, aby byl rámus...
A tak jestli jsem vás zklamal tím, že humor těchto příhod není příliš třeskutý, moc se omlouvám a slibuju, že si uvážu za vůz plechovku. Aby bylo veselo.
