Jsem prostý český člověk. Ale mnoho nechybělů a stal jsem se Gigantem. Už co dítě školou povinné jsem byl bouřlivák. Jednou nám ve škole oznámili, že bude ve škole výstava žákovský prací a že žáci mají odevzdat své výkresy ve sborovně. Následujícího dne začali spolužáci nosit pod paží desky a v nich různé Pohledy na město od jihu, Naši kočku, Kytici polních květů... - většinou akvarely a uhlokresby.
Bylo mi líto těch nezletilých naturalistů. Sám jsem šel na věc daleko odvážněji. Natřel jsem balicí papír červenou barvou a do rohu jsem podepsal. Obraz jsem nazval Červená a odevzdal ve sborovně.
Nemohl jsem se dočkat výstavy. Hned po zahájení jsem vběhl do sálu - můj obraz tam tam visel. A pod ním na štítku: ČERVENÁ, J. S., 5. B.
Příštím rokem jsem dlouho přemýšlel, co namaluju. a když se přiblížil čas výstavy, natřel jsem
papír zelenou barvou, do rohu jsem se podepsal a obraz nazval Zelená.
Když jsem vstoupil do sborovny, pan učitel se usmál a pravil: Tak copak jsi nám přines, bouřliváku? Ukázal jsem mu obraz Zelená. Hm... trochu se opakujeme, že?
To zabolelo. Obrazy se od sebe lišily přímo zásadně! A pan učitel si řekne - opakujeme se. Nako-
nec ale vystavil i můj obraz Zelená.
Třetím rokem jsem si dlouho lámal hlavu, a pak jsem dostal nápad: Natřel jsem papír tentokráte
žlutě a obraz jsem nazval Modrá! Když jsem pak přišel do výstavní síně, svůj obraz jsem tam nenašel. Marie Vaněčková se na základě tohoto neúspěchu se mnou rozešla a začala chodit s Krausem, který namaloval špatný obraz Můj otec. Tenkrát jsem se rozhodl, že se nestanu malířem. Neúspěch mě odradil. Škoda. Znám umělce, kteří se nedali odradit neúspěchem, prorazili a dneska mají slušné příjmy.
A naopak - znal jsem taky herce Knoblocha.
Byl to takový drobnější člověk... trochu jako já, jenže já jsem nepoměrně hezčí. A potom - Knobloch nosil za kloboukem větvičku. Byl to fragment větve, která se s ním zlomila 20. srpna
1925. Toho dne se Knobloch věšel pro svůj avantgardní neúspěch. (Byla to, tuším, jeho pantomima potmě).
V programu Knobloch inzeroval, že chce uměním srazit svět na kolena, a pak se vysmát jeho malosti. Svět ovšem jako by nechápal, co s ním chce Knobloch dělat. Bylo to zkrátka dorozumění. Ale Knobloch si věřil. Roky plynul a on si pořád věřil.
Potom už měl prošedivělé vlasy a vrásčitou tváři, stále svobodný - jeho dvě lásky daly přednos
státním zaměstnancům. Celé noci vysedával na skleničkou laciné kořalky a přemýšlel, jak potřít
pomocí svého nadání konzervativní měšťáckou společnost. Chápal jsem ho - taky jsem kdysi namaloval obraz Červená - ale nevěřil jsem, že něco vymyslí.
Ale jednoho dne to přišlo. Na nárožích se objevily křiklavé plakáty s nápisem AVANTGARDNÍ VEČER HERCE KNOBLOCHA! Nikdo o tom nevě děl nic určitého, všichni se jenom domnívali. Vědělo se, že si herec Knobloch za těžce našetřené peníze najal sál a že něco chystá. A každý věděl že to bude něco neobyčejného. Vstupenky si brzý rozebrala skupina bohémů a modernistů
města, dále pak různí zvědavci, pochybovači a jiní kamarádi. Večer avantgardního herce Knoblo-
cha se přiblížil. Jeho velký den nadešel.
Zvonek zazvonil potřetí a šum v sále utichl. Ozvala se podivná hudba hraná starým gramofonem.
Pozvolna se otevírala opona. Přesně uprostřed jeviště stál herec Knobloch, smrtelně bledý, ve
vypůjčeném smokingu. Uklonil ne, spíš se pro něco shýbl. U jeho nohou stál koš. Knobloch
z něho vyňal bílé vajíčko... a mrštil jím vší silou do hlediště!
Ze tmy se ozval výkřik - jak by ne. A herec Knobloch popadal další a další vejce a zběsile je vrhal na hlavy diváků. Vajíčka získal od hokynářů jako neprodejná a pach sirovodíku naplňoval místnost. Herec Knobloch beze slova rozbíjel vejce o lysiny úctyhodných pánů stejně jako o vyjevené hlavy svých přátel. Několik místních bohémů se pokusilo o spontánní potlesk, dokud i je nezasáhlo shnilé vejce. V sále vznikla panika. Všechno se dralo k východu a Knobloch bombardoval prchající, dokud zásoba vajec stačila. Pak se sál vyprázdnil a on věděl, že to má za sebou.
Chtěl pokynout vyděšenému personálu, že opona být zatažena, ale ze tmy sálu se náhle ozval
hlas: - To je všechno?
- Co chcete za patnáct korun!, namítl Knobloch hlasu.
- Za patnáct korun můžu mít Shakespeara... nebo koncert smíšeného sboru... nebo šest vuřtů... - To, co jsem viděl tady, odhaduju na korunu dvacet!
- Mám vám snad vrátit třináct osumdesát?
- Ne, ale pokračujte v programu!
Jenomže koš vajec se vyprázdnil a herec Knobloch už neměl co říct. Čistý výtěžek svého večera věnoval na opravu radničního hromosvodu. Nechal pozlatit jeho špičku a do ní vyrýt nápis:
KDYŽ NEMÁTECO ŘÍCT, NEŘÍKEJTE TO!
Bohužel nápis byl tak malý a tak vysoko, že si ho nikdo z lidí nevšiml, a vůbec, je to velmi špatný
příběh, promiňte, že jsem vám ho vyprávěl.
