POKOJOVÁ KVĚTINA

Mám doma malou pokojovou květinu a jsem do ní, jak se říká, blázen. Původně jich bylo víc, ale nemohly beze mne žít, a tak, když jsem se jednou vrátil z dovolené, měly nezdravě žlutou barvu a to byla taky poslední barva, kterou v životě měly. Jenom tuhle jednu květinu se mi podařilo zachránit. A na ní teď lpím. A stává se, že se do mých úvah připlete někdy i tato květina - nevím ani, jak se jmenuje, nebyla mi představena. Ale to ještě zvyšuje její tajuplnost a přitažlivost.

Znova a znova si uvědomuju, že je živá. A naplňuje mě smíšenými pocity, že tato živá bytost bývá někdy svědkyní i těch nejintimnějších okamžiků, které se koneckonců vyskytujou v životě každého člověka. Třeba stříhání nehtů u nohou.

Jednou, když jsem byl se svou květinou sám doma, dostal jsem bláznivý nápad: oslovil jsem ji.

"Květino," pravil jsem, "víš, že tě ošetřuju, zalévám, listy rosím, poskytuju hnojivo OBM a vystavuju tě na slunci. Občas přihnojuji i Hortusem nebo Herbaponem - máš se jako prase v žitě. A mně jde vlastně jen o to, abys lístečkem pohnula, nebo pestíkem zavrtěla, případně bliznou mrskla a tím mi dala najevo, že o mně víš, že stojíš o mou péči, že mě máš ráda. Jde to, nekecej, jsi přece živá!"

Takhle přesně jsem k ní hovořil a pak jsem se velice soustředěně zahleděl na vyjmenované partie. A tu se stala neuvěřitelná věc: květina se ani nepohnula. Zůstala tajemnou.

Jsem přesvědčen, že jí to dalo mnoho přemáhání, ale neprojevila se. Protože jenom my, lidé, dovedeme plýtvat sympatiemi a za čas zraňovat tím, že je odpíráme. A tak mi kytka dala lekci, o kterou jsem původně nestál - lekci v ovládání citů. A pochopil jsem, že kytky jsou na světě nejen pro ozdobu, ale i pro poučení.

Tento článek byl v Pozitivních novinách publikován 15. 07. 2010.

Úvahy