PODIVNÉ TAJEMSTVÍ KLAUNŮ (1987)

Zbyšek Malý, časopis Melodie 12/1987

Je večer, světla na Václavském náměstí vytvářejí zlatou šňůru fasád, voní podzim a listí v parcích se houfuje jako ptáci před odletem. V malé šatně divadla sedí ten, jehož jméno poznamenalo všechno tohle uvažování. Herec, klaun, textař, básník Jiří Suchý čeká prvou otázku.

Nedávno vyšla knižně vaše hra Nevěsta prodaná Kubovi a národní umělec Vladimír Mináč napsal v doslovu, že jste "uprostřed svých možností". Jaké to je být právě tam a co to pro autora znamená?

Za těch třicet let, co provozuji tuhletu záležitost, jsem už dospěl k nějakým názorům, už jsem něco nalezl a mám pocit, že ještě na tom nejsem tak, že by mi odcházely síly. Takže je to takové ideální období. Jak dlouho bude trvat, nevím. Já si raději říkám, že moc dlouho ne. Proto teď dělám naplno a na mnoha stavech, což asi taky není tak docela dobré, ale už jsem to rozjel. Když se to dá do pohybu, tak to potom člověka vleče samo.

Chtěl bych to divadlo, které jsme provozovali devětadvacet sezón, dostat do jiného tvaru, protože divadlo se musí pořád vyvíjet. Hra Vetešník už napovídá, kam bych to chtěl hnát. Je to Semafor postavený pořád na těch stejných základních kamenech: na legraci, na jazzu, na muzice této oblasti, na specifické semaforské poetice, ale je to Semafor trochu divadelnější, než byl dosavadní. My jsme hráli divadlo verbálního charakteru, humor a slovní hříčky, úvahy, kdežto teď jsem se pokusil, protože okolnosti našich výjezdů do zahraničí mě k tomu přivedly, dělat divadlo sdělné i beze slov. Ne úplně, to přenechávám nadále Fialkovi, ale slovo je doplňující, víc váhy je položeno na vyjadřovací prostředky optického charakteru, takže jsem se nakonec dostal tam, kde jsem na počátku vůbec nechtěl být.

Já proklamoval kdysi divadlo naprosto nedivadelní. Říkal jsem: Líbilo by se mi, aby byla prázdná scéna, na drátě visela žárovka, přišel by herec, otočil vypínačem, aby naň bylo vidět a teď ukaž co dovedeš. Bez pomoci techniky. Vyzkoušeli jsme si, co jsme proklamovali a nakonec jsem si zavzpomínal na dvacátá léta, poetismus, Nezvala, díval jsem se na staré fotografie inscenací a najednou jsem viděl tu velkou stylizaci. Řekl jsem si: Co tak na to navázat? Udělat Semafor jiný, aby neomrzel ?! A protože jsem poetismus měl vždycky rád, byly to začátky Voskovce a Wericha, tak jsem se o to ve Vetešníkovi pokusil. Dopadlo to celkem jak jsem čekal.

Před začátkem představení je v divadle rušno. Ale do šatny se hluk dostává jen obtížně. Snad je to tím, že ve stolku v druhé zásuvce odpočívá připravený "klobouk značky sláma". Dává svému majiteli křídla - o tom ještě bude řeč - ale současně nedovolí, abychom se dostali mimo svět našich úvah, našich slov. Protože poetisté uzavírali podivuhodná přátelství slov, která se objevují také ve všech knížkách Jiřího Suchého, je namístě otázka: Čím je pro vás slovo v textu písně?

Zrovna nedávno jsem četl takovou studii od jednoho našeho dnes už zapomenutého básníka, který říkal, že vlastně básník má ke slovu úplně jiný poměr a vztah než normální konzument a že každé slovo mu říká nejen určitý význam, ale má pro něj určitou atmosféru, vůni. Slovo má pro básníka daleko víc informaci. Cítím to taky tak. Je pro mne přitažlivé ty chutě slov míchat, dělat koktejly. Dostává se mi pak dohromady pohár s fermeží.

Teď bych odbočil. Vzpomínám si na padesátá léta, kdy vyrukovala řada básníků s poezií všedního dne. Oslavovali veršem jedoucí tramvaj, snídani, jak voní rohlík, jak si milenci žmoulají ruce, prostě to, co viděl člověk kolem sebe. Byl to pokrok třeba proti Lumírovcům nebo proti bombastické poezii minulosti, která měla ve své době význam a nechci o ní mluvit pejorativně, ale já měl vždy takový pocit, že nemusím číst poezii o tom, co vidím kolem sebe. Říkal jsem: Ne poezie všedního dne, ale poezie nevšedního dne. V Dobře placené procházce mám písničku, kde přímo se zpívá: Andělé budou i když my tu nebudem / sedat na kormidla strojů / lítat lidem do pokojů / pro poezii dnů nevšedních. Tam jsem ten termín použil. Vždycky mě přitahovaly všední věci v nevšedních souvislostech. Dostaly zvláštní přitažlivost. A tak jsem s nimi dále pracoval.

Jindřich Honzl napsal o klaunech, že jsou sto způsobit, "že židle se stane nežidlí a hůl neholí". Svět vaší poetiky podle Jiřího Hájka potemněl a zvážněl. Ale obraz ,,nejprotivnějších holek, jejichž dlouhé nohy počínají uzavírat podivuhodná přátelství s mýma očima" - to je poctivě úsměvný Suchý hravých poetických let, kterému přibyla vráska, ale pod slamákem jsou klukovské nápady. Jak vlastně stárne klaun? (Zamyslí se nad otázkou, dole zazvoní telefon, divadlo dýchá, lidé už sedají na svá místa, biletářky kontrolují lístky...)

To je zvláštní otázka. Dokonce tak zvláštní, že nevím, zda na ni budu umět odpovědět. Můžu vám jenom říct, že stárnoucí klaun měl pro mne vždycky obrovskou přitažlivost. Kdysi to byl třeba americký komik Jimmy Duranti, kterého jsem viděl ve filmu Dvě děvčátka a námořník. Seděl u piána jako stařičký komik a měl v sobě zvláštní nostalgii a jeho komika byla tou nostalgií nějak povýšena. Zažil jsem také poslední léta Jana Wericha, byl jsem v jeho společnosti velice často, když už nebyl komikem na scéně, byl tím komikem a klaunem v životě. My se spolu velice nasmáli, ale všechno to bylo poznačeno takovou nostalgií stáří a dostalo to zvláštní závažnost, atmosféru. Takže stárnoucí klaun, to je jakési povýšení klaunství, které za mlada bylo bez uzdy, což má také své kouzlo, ale pak to najednou dostane barvu a chuť.

Barvu a chuť dostávají i Suchého jevištní díla, texty, písně. Ve faustovské komedii se hořkost doby i víra v čekání "na květen" stává dramatickou silou koláže, galerie typů. Ale i v představení, které se právě dole chystá - v Jonáši bez Jiřího Šlitra, ale zato s Jitkou Molavcovou - stárnoucí komik nachází ne usmíření, ale vtip, sílu, víru v dobro. V hodnotách života to není málo.

Když hledáte doma klíče od bytu, stačí zapískat. Kouzelná mašinka na nich se sama ozve dlouhým tónem a řekne: Tady jsem. Ale jak se vám hlásí nápad písničky?

Skoro vždycky je to tak, že si sednu a řeknu si: Tak teď potřebuju tam a tam napsat to a to. Vezmu si papír a musím to vysedět. Takové ty "inspirace" - to neplatí. Že člověk třeba jde a najednou ho něco napadne. Neříkám, že to není možné, ale stává se to zřídka. Většinou si říkám třeba i nesmyslné věty, až zabere nějaká ta pravá. Řeknu si - to je hezký. Třeba: Koupil jsem si knot. Proč knot? A tak si řeknu: Snad mi přijde vhod. A už je to, už to zabralo. Někdy udělám tři verše a nikam to nevede, tak to zahodím a začnu znova. U Tulipánu jsem si třeba vůbec neplánoval písničku proti válce. Líbil se mi rým Olda - od Marolda. Řekl jsem si, co ten Marold vlastně maloval. Bitvu u Lipan. A přišlo slovo tulipán. Ten začal pod obrazem bitvy vadnout, rodila se písnička.

Tato vysloveně poetická metoda - vycházím z rýmů, nebo hledám k jednomu nápadu kontrast - tato metoda je pro písničky ohromně vítaná, horší to je, když píšu divadelní hry. Psaním textů písniček jsem se trochu zkazil. Já bych takhle nejraději i texty her lepil z nápadů a vztahů, ale hra potřebuje mít nějakou stavbu, vyklenout oblouk příběhu. A to mi dělá potíže. Kdybychom si od mých her odmysleli všechny ty vtipy, které jsem tam navěšel jako korálky, kdyby nebylo písniček a atmosféry, tak z toho není nic. Takovou hru pak napíše kdekdo.

Jenže divadlo není jen text hry, ale právě všechno to kolem. Možná v jeho případě právě všechno to kolem, co také sám vytváří. Semafor je poezie Suchého očima. I dole v klubu starobylá křesla se pokoušejí vymyslet verš a rým a věšák, ze kterého vzal před chvílí svůj tvrďák Jiří Šlitr, ještě nezapomněl nápad písničky, kterou chtěl právník zítra napsat. V sále zatím diváci otevírají program dnešního představení na straně čtrnáct a čtou: "Po třiapadesáté repríze odešel Jiří Šlitr jak známo na jinou štaci - snad si polepšil. Určitě si polepšil, uvážíme-li, že žádný z komiků, kteří ho tam předešli, se nevrátil zpátky." Moudře poeticky hovoří se tady o věcech nejvážnějších. A tak přichází stejně vážná otázka: Chtěl byste se vrátit zpátky? A co byste udělal jinak než poprvé?

Asi všecko. Promarnil jsem na začátku spoustu let hledáním nalezených věcí. Protože jsem začínal jako autodidakt, což má své výhody v tom, že co si člověk najde, to potom má. Takové ty věci, které mi někdo vštěpoval, to má člověk ze školy, k tomu máte později odstup. Je to přejatá myšlenka. Výhodou autodidaktství je, že co si najdu, za tím stojím. Ale je to strašně pozvolná cesta, takže nejlepší léta svého života jsem promarnil hledáním věcí, které už existovaly. Taky bych pravděpodobně víc hospodařil s časem, ale to asi říká každý starší člověk.

V době, kdy čtenáři čtou toto povídání, klepe na okna mráz a vánoce. Dáváte rád dárky?

Daleko raději, než dostávám. Abych řekl pravdu, tak diváci mi chtějí vyjádřit vděčnost za to, že se třeba v Semaforu pobavili, zahrnuji mně drobnostmi. Kdybych si je měl nějakým způsobem adjustovat a obklopit se tím, je to za těch třicet let nepředstavitelné. Takže já jsem z dárků spíš nešťastný, přijímám je sice s úsměvem, ale daleko raději něco sám dávám.

Rekvizitářka přichází pro slamák a odnáší jej na jeviště. Zvoní. Rozhovor se zastavuje -

jako už mnohokrát předtím - protože Jiřího Suchého čeká jeho svět. Je nachlazený, pokašlává, říká, že musel včera stáhnout jednu písničku, protože hrdlo už neposlouchalo. Má šedivé vlasy a bystré oči za tenkými obroučkami brýlí. Trochu unavené oči. Jde na jeviště rozdávat smích. Dává rád. V sále sedí prokvetlé hlavy, ale i docela mladé čupřiny, vzadu na stání se tísní asi osmdesát mladých lidí, kteří nikdy neviděli prvá vystoupení v Redutě, ani dialogy a němou hru se Šlitrem. Sál se chvěje smíchy, když prvých pět minut představení Melicharová-Molavcová jen věší prádlo. A když začne, pro sebe a sama, přichází Jonáš-Suchý, klaun, kterému se vrátilo dvacet, třicet let zpátky. Svítí mu oči, drží basu jako kdysi v Redutě a má i stejný úsměv. Kdysi, to není vzpomínka, posbízení se publiku, které by chtělo vzpomínat. Jsou to písničky, které nespálí mráz. Velkým tajemstvím klaunů je, že takové věci dovedou napsat, objevit, najít v životě.

Opona stříbrem pošitá

Zvedá se vzhůru - letí k nebi
A bude k nebi přibitá
Zlatými hřeby hřeby hřeby

Svět muže i ženy běží rovnoběžně v čase a jako každé rovnoběžky protíná se v nekonečnu možností. Píšete texty pro sebe, ale i pro Jitku Molavcovou. Objevujete svět dvojíma očima.

Jsou lidi, kteří inspirují a jsou herci, kterým napíšete - a oni odehrají. Těch inspirujících se najde pochopitelně méně. Jitka je případ herečky, pro niž dnes už umím napsat věty, které si může i sama rozvíjet. Můžu jí dát polotovar, který na zkouškách dozraje. Totéž bylo s Jirkou Šlitrem. Tomu jsem dodal libreto, a pak jsme zkoušeli a hráli a ono to zrálo.

Ladění na stejnou strunu - to je klíček Suchého inspirace. Jako Jonáš z jeviště říká, že on byl vždycky dva. Byl on - a pak ještě někdo. Jeviště ožívá poetikou jeho písniček. Kolik vlastně poezie takový text potřebuje?

Text písničky není báseň. Je to užitková věc, to si mají lidi zpívat doma, u táboráku, na horách. A když ji zatížíme poezií vznešenosti, tak budou při tom zpěvu vypadat jako blázni. To je slovník, který se nehodí do života. Takže já vždycky balancoval. Pramínek vlasů je příkladem. - Když měsíc rozlije světlo své po kraji - to je poezie až skoro banální. Proto jsem tam hned dal - ačkoliv sny se mi zásadně nezdají, což je odjinud a je hned jasno. Poezii je třeba polidšťovat.

Na text čeká nebezpečí neodhadnuté míry poezie a života, ale na slovo a hudbu čekají i jiná nebezpečí. Jaká?

Docela běžné je, že interpret může zabít text písničky. Na to jsem si zvykl. Nevím, jestli jsou nějaká jiná nebezpečí, ale hlavní je to neporozuměni. Jako textař preferuji text, snažím se, aby vše sloužilo jemu. Proto si myslím, že autorská interpretace je nejideálnější. Když zpívám svůj text, záleží mi na každém těžce vymyšleném nápadu. Aby nezapadl. Teď nemluvím proti zpěvákům, protože ti jsou tady od toho, aby ukazovali zlato v hrdle a textař jim má posloužit, dát jim příjemný text, který by se hezky zpíval, poslouchal a to zlato v hrdle neutloukal.

Představení končí, ale nekončí. Přidává se - jak říká Jonáš na scéně - teď už vlastně zadarmo a rád. Nekonečnost představení přechází na diváka. Logicky napadá bizarní otázka: Máte možnost napsat už jen jednu jedinou písničku v životě. O čem bude?

Takovouhle otázku jsem ještě nikdy nedostal, ale asi vás zklamu. Vůbec bych se nenamáhal dělat nějakou programovou uzávěrku. Já jsem zásadně proti okázalostem, nerad slavím narozeniny, Silvestry. Rozhodně bych udělal tu písničku, která by byla zrovna zapotřebí.

Udělat to, co je zrovna zapotřebí.

Je to krédo? Cesta? Je to život klauna a textaře, který dal našemu nevšednímu dni tolik poezie a dobra, že je zapotřebí mu poděkovat.