PLAYBOY - SUCHÝ

Z časopisu Playboy, číslo 12, 1996

PLAYBOY: K vašim šedesátinám vydalo Nezávislé tiskové centrum Interpress Praha Purpurové sny Jiřího Suchého, v roce 1990 jste vystupoval s pořadem Vánoce s purpurou. Hraje purpura ve vašem životě mimořádnou úlohu?

SUCHÝ: S purpurou - myslím teď to voňavé drobení na plotnu - mám spojené dětství. O Štědrém dnu nám vždycky provoněla byt - taky františci se o to obvykle přičinily. Můj vztah k purpuře by mi možná osvětlil nejlíp Sigmund Freud. Teď už si purpuru na plotnu nesypu - sypu si občas popel na hlavu.

PLAYBOY: Jaké bývaly Vánoce vašeho dětství?

SUCHÝ: Maminka vždycky říkala, že se mám postit, abych viděl prasátko na stěně. Nevím, jestli si to vymyslela, nebo jestli to byl krajový zvyk, ale pokud jsem tu hladovku vydržel, vzala k večeru petrolejovou lampu, překlopila přes ni kameninový cedník a jak tak s tím chodila po bytě, dělaly se po stěnách jakési mžitky a já z toho byl u vytržení.

PLAYBOY: Do kdy jste na prasátka, Ježíška, Mikuláše a další nadpřirozené pohádkové bytosti věřil?

SUCHÝ: Asi do pětatřiceti let. - Ne, to trochu přeháním. Do sedmi. O iluze mě postupně připravila škola. Ještě v první třídě jsem se s některýma klukama hádal, že dárky naděluje Ježíšek. Oni zase tvrdili, že to dělají rodiče. A když jsem doma vyprávěl, jak jsou kluci neskonale blbí, protože tvrdí, že dárky nenosí Ježíšek, ale rodiče, maminka i s tatínkem, lehce zrozpačitěli a pak mi vysvětlili, že Ježíšek skutečně dárky osobně nenosí, že se ale vždycky postará o to, aby rodiče měli na dárky peníze. To se dalo akceptovat. 

PLAYBOY: Vykouzlit správnou vánoční atmosféru neumí každý. V dobách, když byl syn Jan Jakub malý, jste na to šel do lesa s důvtipem a pilkou?

SUCHÝ: To už byla zase jiná doba, ale snažili jsme se vytvořit Kubovi vánoční atmosféru, takže když se blížil večer, zvyšovala se u Kuby i jeho stejně starého bratrance Davida správná štědrovečerní nervozita. Když byly klukům čtyři, vzpomínám si, že Kubu rozsvícený stromeček dojal tak, že se rozbrečel a nebyl k utišení.

PLAYBOY: Byl jste také někdy tolik dojatý?

SUCHÝ: Jo, ale nerozbrečel jsem se, pokud mě paměť neklame.

PLAYBOY: Co vás dokáže dojmout nyní? 

SUCHÝ: Většinou mě dojmou krásné věci. Víc než ty smutné. Kolikrát mě dojme i krásná legrace.

PLAYBOY: Usínáte a budíte se o Vánocích později než obvykle?

SUCHÝ: Můj denní program je přibližně stejný. Mezi sedmou a osmou se probouzím, v devět zapínám telefon a začíná mi pracovní den, píšu, zkouším v divadle, dělám něco v rozhlase nebo občas v televizi a večer hraju v divadle. Domů se vrátím tak kolem půl jedenácté a snažím se už na ničem nepracovat. Daří se mi to častěji než dřív. Dřív jsem vždycky ještě sedal k psacímu stroji. Dneska si radši pustím na videu nějaký film, který mě zajímá. Je to vlastně svým způsobem taky práce, ale příjemná. To je můj denní režim jak ve všední den, tak i v neděli. O Vánocích si to ale vynahrazuju. Spím dýl a dělám jen to, co mě baví.

PLAYBOY: Pouštíte si video s programem na bázi meduňky?

SUCHÝ: Ano, když se chci odreagovat, tak mně k tomu dopomáhají hlavně staré české filmy A taky kultovní filmy mého mládí: Zasněžená romance, Dvě děvčátka a námořník, Casablanca, filmy George Formbyho. Mám těhle starých filmů stovky a mají na mne zaručeně sedativní účinek. Dojedu do poloviny a - pokračování příště.

PLAYBOY: Bylinné čaje nepijete?

SUCHÝ: Meduňku mi jednou dala Jitka Molavcová, když jsem si stěžoval na špatné spaní. Tak jsem si z ní uvařil čaj a pak jsem byl do čtyř do rána vzhůru. Měla na mě přesně opačný účinek. Jitce jsem poděkoval za dobrou vůli a pouštím si zase video.

PLAYBOY: To vypadá, jako by pro vás neexistovaly jiné bylinky. Jak to tenkrát skutečně bylo s vaším heřmánkovým story? 

SUCHÝ: Občas si udělám taky čaj z heřmánku. Kdysi, v dobách, kdy mě postihovaly různé zákazy, jsem si říkal, že kdyby došlo k nejhoršímu, založím si za chalupou heřmánkovou plantáž a budu se živit jeho pěstováním. No, nakonec to tak daleko nedošlo.

PLAYBOY: Nechtěně nebo záměrně jste někdy zaspal a pak vás to mrzelo? 

SUCHÝ: Spím poměrně málo, což mě dost štve. Rád bych spal hodně, ale nejde mi to. Zvlášť v neděli, kdy nemívám žádné naléhavé povinnosti a mohl bych si vlastně přispat, probouzím se dřív než obvykle. Jinak mám v sobě dobře fungující vnitřní hodiny Probouzím se tři minuty před tím, než zazvoní budík. Takže jsem snad ještě nic důležitého nezaspal. 

PLAYBOY: Marodil jste někdy o Vánocích?

SUCHÝ: Ano, jednou jsem měl mimořádně silnou chřipku a jednou žaludeční problémy. Za chřipku jsem nemohl, ale žaludeční problémy jsem si způsobil sám. Byli jsme popřát hezké Vánoce Janu Třískovi a Karle Chadimové. On mi nalil whisky. Nejsem abstinent, ale alkohol piju velmi málo. Jednou za čtrnáct dní mě napadne dát si skleničku. Druhou už si nedám, protože už na ni nemám chuť. U Třísků jsme si však hezky popovídali a já během toho hovoru vypil ty whisky čtyři a ještě jsem byl pyšnej na to, že to se mnou nic nedělá. To mělo přijít až později. Při štědrovečerní večeři jsem seděl u stolu jen proto, abychom byli kompletní a nejedl jsem. Spíš naopak, je-li mně rozuměno. Ještě jsem došel s ostatními ke stromečku a pak jsem upadl na pohovku a usnul. Večer se k nám pak návštěvy na mě chodily dívat. Kuba v životě neviděl tátu opilýho, a teď, ausgerechnet na Štědrý večer!

PLAYBOY: Dalších zajímavých úrazů jako pokousání od divokého kapra, kost v krku, popálení plápolajícím stromečkem atd. jste se vyvaroval?

SUCHÝ: Kapra jsem nikdy nevraždil. Mám raději rybí filé. Rybí kost spolkla jednou Jitka Molavcová a ta mi vylíčila, jaké to je, takže to vím jaksi zprostředkovaně. Dokonce jí prý chtěli řezat krk, ale ona se rozhodla, že radši umře.

PLAYBOY: Vánocům moc nedáte. To znamená, že jesličky, sníh a podobné vánoční atributy nevyžadujete a spokojíte se s písčitou pláží zalitou sluncem?

SUCHÝ: Jesličky i sníh mají určitou poezii, to nemohu popřít, ale od určité doby spíš toužím na Vánoce po teplejších krajích. Riviéra by byla pro mne optimálním řešením. 

PLAYBOY: Shodovala se někdy tato vaše představa s realitou?

SUCHÝ: Ne, nikdy se mi to nepodařilo. Dneska, když už mi to režim umožňuje, nedovoluje mi to čas. V Semaforu hráváme až do 23. prosince a obvykle i mezi svátky.

PLAYBOY: Jaké bývaly dárky vašeho dětství?

SUCHÝ: Na dárky si moc nepotrpím. Když jsem měl letos v říjnu narozeniny, tak jsem své okolí uprosil, aby mi dali třeba pytlík bonbónů, ale žádné předměty. Pořád nějaké dostávám a nemám je kam dát. Tak je ukládám do krabice a občas, když chci někomu udělat radost, tak mu něco z toho dám. Jenom se bojím, aby se mi nepřihodilo to, co jednomu mému kamarádovi: daroval omylem dárek přesně té osobě, od které ho dostal. Myslím, že to byl největší trapas jeho života.

PLAYBOY: Dokážete uvařit štědrovečerní menu, připravit slavnostní silvestrovskou tabuli, nebo servírujete nanejvýš krupicovku v ešusu?

SUCHÝ: Umím udělat kakao, míchaná vajíčka a palačinky. Krupkovou kaši miluju,ale na její uvaření jsem ještě nedozrál.

PLAYBOY: Chodíte občas kolem horké kaše, nebo ji vždy rychle sníte?

SUCHY: To asi ano, protože mi ji nikdo zatím naštěstí nedělá.

PLAYBOY: Budoucnost z vodní hladiny o Vánocích nečtete, díry v ledu nevysekáváte. Dokážete se lehce vysekat z problémů a životní šlamastiky?

SUCHÝ: Problémy třídím podle toho, jak si který zaslouží. A pak začnu řešit ty, které mě baví řešit. Na ty ostatní se obvykle nedostane a pak se na ně zapomene. To je můj osud: mám pořád hodně práce a nestačím všechno, a tak plno věcí prošvihnu a tím je vlastně vyřeším.

PLAYBOY: Co nejčastěji?

SUCHÝ: Nepříjemné věci prošvihávám rád. Když už vidím, že všechno nestačím, vybírám si z práce ty hrozinky. To by asi udělal na mém místě každý.

PLAYBOY: Bydlíte na pražské Ořechovce a oříšky k Vánocům patří. Dokážete louskat životní oříšky stejně dobře jako vlašské a lískové?

SUCHÝ: Myslím, že je louskám poměrně dobře. Nic mě hned tak nevyvede z míry, panice nepodléhám a snažím se z nepříznivých životních momentů nedělat velkou vědu. Je to nejspíš tím, že mám takovou povahu.

PLAYBOY: Býval jste rošťák, nebo dítko vzorné?

SUCHÝ: Ani to, ani ono. Patřil jsem spíš mezi ty tišší děti, větší problémy se mnou rodiče neměli. Byl jsem možná až moc plachý.

PLAYBOY: A to jste byl skaut?!

SUCHÝ: Na skauting mám ty nejkrásnější vzpomínky. Začínal jsem jako vlče v osmatřicátem roce na Spořilově. Za války jsem se přesunul mezi kamarády do kbelského oddílu, kde se provozoval skauting ilegálně. Skautský slib jsem skládal za války na oddílovou vlajku, kterou moji kamarádi ukradli z klubovny zapečetěné gestapem.

PLAYBOY: Vlče se nebojí nikoho, přece má tesáky od toho... Nebál jste se tenkrát?

SUCHÝ: Ne. Mně to tenkrát nedošlo. Po válce jsem začal jezdit na skautské tábory a radoval jsem se z čestného slova, které nám dal ministr Nejedlý - že si totiž nedovede představit českou mládež bez Junáka. Za dva měsíce po tomhle ujištění, byla tahle organizace zrušena. A tak jsem toho se skauty nezažil moc, ale co jsem zažil, bylo krásné.

PLAYBOY: Werichův Čochtan připomíná skautské "Bud' připraven" a stahuje neplavce pod vodu. Býváte připraven? 

SUCHÝ: Někdy. Zatím jsem se ze všeho vždycky dostal. Ale občas mě taky něco zaskočí a to pak s lítostí vzpomínám na výše zmíněné heslo z přezky skautského opasku.

PLAYBOY: Pokusil se vás někdo utopit třeba na lžíci vody, nebo si vzpomenete na jiný plavecký zážitek?

SUCHÝ: Já jsem se původně děsně bál vody A právě na skautském táboře jsem se naučil plavat. Jako samouk. Vymyslel jsem si na sebe metódu: pokládal jsem se na vodu směrem proti břehu, takže jsem věděl, že se na té mělčině neutopím. Do té doby mě učili různí instruktoři na hloubce a to jsem vždycky při prvním poklesnutí pod hladinu zpanikařil a začal jsem se zmítat. Takže nakonec jsem na sebe vyzrál sám.

PLAYBOY: Na protest vodníkova zpěvu jste ve čtyřech letech odešel z představení Rusalky Jak je snášíte dnes?

SUCHÝ: K vodníkovi nemám vztah žádný, vím už, že neexistuje. Tenkrát, když jsem utekl z Rusalky, mně opravdu byly pouhé čtyři roky a to jsem na něj ještě věřil. Mimochodem - po létech jsem se od maminky dozvěděl, že to bylo dokonce loutkové představení, ale mě to děsně sebralo. A k Rusalce na divadle mám vztah více než kladný. Árie Měsíčku na nebi hlubokém je pro mne jednou z nejúžasnějších árií.

PLAYBOY: Kdo především vás v dětství kladně nebo záporně ovlivňoval?

SUCHÝ: V dětství mě ovlivňovalo kdeco. Můj učitel, kterého jsem se bál, ale zároveň jsem ho obdivoval, vedoucí skautského oddílu, Laurel s Hardym na plátně klatovského biografu, Božena Němcová a její Babička ...

PLAYBOY: Bratr Ondřej je o čtrnáct let mladší. Kdy jste se začali kamarádit? 

SUCHÝ: Samozřejmě, že když mně bylo čtrnáct let a Ondřejovi čtrnáct dní, moc jsme si nerozuměli. Já už se začínal koukat po holkách, zatímco jemu nic neříkaly. Ani když mně bylo čtyřiadvacet a jemu deset, nebyli jsme partnery. Ale čas to srovnal. Mně je pětašedesát, jemu jednapadesát, zájmy máme podobné a je si o čem povídat.

PLAYBOY: Nyní platí já na bráchu - brácha na mě?

SUCHÝ: Svým způsobem jsme ale k sobě měli blízko pořád. Žili jsme pod jednou střechou, já už měl za sebou první úspěchy a Ondřej ke mně tak trochu vzhlížel a já byl nejspíš jeho živou pobídkou k tomu, aby dokázal to, co dokázal. Napsal už hezkou řádku knížek, má v televizi svůj pořad, což se mně nepodařilo, má své programy v rozhlase, to já taky, otevírá v Šemánovicích muzeum klaunů a malých zábavných divadel...

PLAYBOY: Kdo "táhnul" vás?

SUCHÝ: Já jsem se táhnul sám, ale měl jsem dobré vzory: Voskovce a Wericha, britského music-halového komika George Formbyho - ten mě okouzlil v mých nejcitlivějších postpubertálních létech, pak to byl Miroslav Horníček a jeho povídky, které četl na našich pořadech v kavárně Vltava.

PLAYBOY: V dospělosti jste začal kamarádit s osobnostmi, jako byl Chesterton, Chaplin, Chagall, Morgenstern, Rimbaud, Tichý, Salvador Dalí... Proč právě s nimi?

PLAYBOY: Co si představujete pod pojmem domov?

SUCHÝ: Zázemí. Domov je místo, kam se v noci utahaný vracím. Já totiž hrozně závidím lidem, kteří večer nikam nemusí. Mám divadlo rád, ale večer, když mám za sebou celý den práce a musím se sebrat a jít hrát ještě divadlo, tak ho lehce nenávidím.

PLAYBOY: Co ještě závidíte?

SUCHÝ: Tak nejdřív co nezávidím: bohatství, hmotné statky Každému přeju ať má to, co má. Pokud to získal poctivým způsobem, je mu přáno. Pokud k tomu přišel způsobem méně čestným, tak mu to nepřeju, ale taky nezávidím. Za to ale vzdělání, schopnost přemejšlet, to závidím strašně. A taky když si někdo dovede hezky prožít život. Jan Werich mi vždycky říkal: Závist není hřích, hřích je nepřejícnost. Já můžu někomu závidět, že si udělal hezkou dovolenou na Tahiti, ale když mu to přeju, není na tom nic špatnýho.

PLAYBOY: V době, kdy jste narukoval, stala se pro vás dočasným domovem kasárna ve Slaném. Jak se na vás vojna podepsala?

SUCHÝ: Toho, že jsem byl na vojně, nelituju. Byl jsem tam sice za generála Čepičky - to nebylo moc velký terno -, ale pracoval jsem nejdřív v kuchyni, půl roku jsem tam dělal ficku, a pak v kanceláři na štábu divize. Na vojně jsem se seznámil s lidmi, které jsem si nevybral a to mělo pro mne cenu. Byli tam výborní kamarádi, různí intelektuálové, ale i barbaři a primitivové - nádherná směsice povah. A to byl opravdový život. Do té doby jsem si vybíral okruh přátel, se kterými jsem si rozuměl. Na vojně jsem to musel vzít tak, jak mi to osud naservíroval.

PLAYBOY: Promítlo se něco z toho třeba ve scénáři Kdyby tisíc klarinetů?

SUCHÝ: Vlastně ano. K vojně mám odjakživa zvláštní vztah. Když se porozhlédnete po mém bytě, tak vám neujde to množství různých přileb. Jsou z obou světových válek a patří nejrůznějším národům. Tenhle zájem ve mně probudila mobilizace v roce 1938. Obdivoval jsem tenkrát naše vojáky - nastěhovali nám je do školy - a než jsem se doobdivoval, už tam byla wehrmacht, úplně jiný uniformy A za pár let přijela Rudá armáda, a pak jsem se jezdil dívat na Američany do Plzně... Celou válku jsem sbíral staniolové proužky, které shazovali angloameričtí židobolševičtí teroristé ze svých nádherných stříbrných letadel proti německým radarům, a taky střepiny protiletadlových granátů, kterými se, povětšinou marně, pokoušeli udatní němečtí kanonýři ty teroristy sestřelit. Pak přišel konec války a já s klukama sbíral po. ulicích ostré patrony a zastrkoval jsem je do kulometného pásu - zkrátka jako válečné dítě jsem byl tou vojenskou mašinérií neustále fascinován. A tak na vojně, když jsem jako divizní písař měl přístup k nejrůznějším tajným materiálům, zůstával jsem po práci v kanceláři a prohlížel jsem si materiály o nepřátelských zbraních - tentokrát to byli angloameričtí žoldáci kapitalismu - a moc mě to zajímalo. Pak jsem vídal občas ve vetešnictvích různé přilby, ale byly pro mě moc drahé, a tak jsem na ně jenom koukal. Teď jsem se však trochu zmohl a tak si plním svá dávná přání. A tak taky sbírám přilby. Mám jich už asi padesát. 

PLAYBOY: Myslíte, že má dost vojáků pod přilbou?

SUCHÝ: Myslíte jako pod čepicí? Pod plechovou čepicí? Na vojně je to jako všude jinde: kromě naprostých blbů tam najdete spoustu chytrých lidí a taky lidí geniálních, jako byl generál Eisenhower, generál Patton, skvělý Angličan Montgomery, ale taky Žukov, ohromná osobnost, a na druhé straně německý generál Erwin Rommel, zajímavá a rozporuplná osobnost generála Vlasova a další a další. 

PLAYBOY: Vojenskou historii i teorii máte v malíčku. Obstál byste jako muž proti muži?

SUCHÝ: Na frontě bych nejspíš skvěle fungoval jako terč. Vzorný střelec jsem nikdy nebyl, ale do terče jsem se docela strefoval. A když po sametovém převratu se začala noční Praha hemžit různými padouchy a cesta z divadla mi nepřipadala nějak zvlášť bezpečná, pořídil jsem si zbrojní pas a colt, protože prát se nedovedu. Pořídil jsem si tu zbraň v naději, že ji nikdy nepoužije, ale nedovedu se prát a kdybych byl napaden, tak bych se asi jinak bránit nedovedl. To, že by mě za to zavřeli, protože ublížit zločinci je u nás trestné, to by mi bylo milejší, než se nechat zabít. Kromě toho vlastním šestkrát vykradenou chalupu a pocit, že bych tam byl sám s holýma rukama, není dobrý.

PLAYBOY: Nechcete si pořídit velké psisko?

SUCHÝ: Rád bych. Musel by to být ale pes, ze kterého by šel trochu strach a ne jako je Terina, která patří mému synovi. Ta je strašně přítulná a přátelská, já s ní mám ty nejlepší vztahy, ale jako hlídače bych ji nebral. Jinak jsem za svůj život už měl spoustu psů, ale i koček, papoušků, želv, křečků a když mě bylo šest, měl jsem i housenku. Dneska si ale psa dovolit nemůže - jezdím neustále za nějakými povinnostmi a taky na zájezdy mimo Prahu a ten chudák by byl věčně sám.

PLAYBOY: Dokážete zapomenout na minulá neštěstí a jít vstříc štěstí?

SUCHÝ: Snažím se na nepříjemné věci zapomínat. Úplně zapomenout se mi ovšem nepodaří, ale mám ve zvyku se v těch věcech jaksi sebrat, nedělám z toho horor a netrpím.

PLAYBOY: Toužil jste být vždy v první řadě?

SUCHÝ: Snad ani ne. Ale spíš jsem se snažil vždycky vybočovat z řady. Na hromadných školních fotografiích, kdy se všichni spolužáci dívají do objektivu, já koukám zásadně někam jinam. Vždycky jsem měl potřebu se lišit. Proto jsem taky nezačal kouřit, když všichni kolem to zkoušeli.

PLAYBOY: Máte duši kluka. Jak to děláte? 

SUCHÝ: Já to dělám tak, že se o to nestarám. Nechávám duši takovou, jaká chce být. Je to její věc.

PLAYBOY: Nosíte po kapsách různé poklady?

SUCHÝ: Jestli považujete za poklad klíče, peníze a kapesník, tak ano.

PLAYBOY: Co nejčastěji ztrácíte?

PLAYBOY: Na podzim 1. října jste oslavil 65. narozeniny. Na kolik se cítíte a jaké datum narození byste chtěl mít v rodném listě?

SUCHÝ: S údělem, který mi byl na tomto světě přidělen, jsem se smířil a nehodlám ho měnit. Ono to vlastně ani nejde. 

PLAYBOY: Myslíte na své sudičky s láskou?

SUCHÝ: Zatím mě to ještě nenapadlo. 

PLAYBOY: Věříte v reinkarnaci?

SUCHÝ: Jak je to s reinkarnací, nevím, a tak nemám důvod v ni věřit a nemám ani důvod ji popírat. Vím jen, že existuje plno věcí, které nechápeme a ony přesto jsou. 

PLAYBOY: Jaké bude vaše letošní štědrovečerní a silvestrovské menu?

SUCHÝ: Nevím. Možná že rohlík a sýr a jako drink mléko. To jsem si udělal vloni. 

PLAYBOY: Oscar Wilde tvrdil, že po dobrém jídle lze odpustit všem. Platí to i pro vás?

SUCHÝ: Asi ano. Dobré najedení přivádí člověka do vyrovnaného stavu. Rád se občas dobře najím, ale většinu dní se spíš odbývám. Moje nejčastější jídlo bývá již zmíněný rohlík a sýr, nebo chleba, párek a pivo, ale jinak mám docela rád jídla orientální. S Jitkou Molavcovou si tak jednou do týdne zajdeme na nějaký vynikající oběd. Mám taky rád nejprostší československá jídla - škubánky s mákem nebo tvarohem, halušky s brynzou, nové brambory s máslem, ale k tomu se dostanu jen vzácně.

PLAYBOY: Udobřovala si vás někdy vaše žena Běla pomocí jídla?

SUCHÝ: Mě si nemusela moc často udobřovat, protože bývám klidný jaksi permanentně. Spíš jsem občas musel uklidňovat ji. Dělal jsem to tak, že jsem někdy její rozhořčení ignoroval, jindy jsem na to šel s humorem - tak třeba jsem její polovinu postele vzorně ustlal a tu svou jsem neskutečně zmuchlal. Když pak viděla ten kontrast, rozesmálo ji to a bylo po rozbroji.

PLAYBOY: Máte svoji oblíbenou značku vína?

SUCHÝ: Ve vínech se nevyznám, na znalce se dívám tak trochu jako na Marťany Koukám jak gustýrujou a pak vznášejí soudy a většinou jim nevěřím.

PLAYBOY: Češi z velké části příliš pít neumějí. Čím myslíte, že to je?

SUCHÝ: Na odborné posuzování pití se neptáte toho pravýho. Je to oblast, která mě zajímá asi stejně jako marxleninismus.

PLAYBOY: Souhlasíte s tvrzením in vino veritas?

SUCHÝ: Asi jo. Když se lidi ožerou, dokážou si říci do očí i někdy to, co si o sobě myslí.

PLAYBOY: Říkáte pravdu za každých okolností?

SUCHÝ: Můj tatínek měl mezi spousty svých výroků jeden, který teď ocituju: Nikdy nelžu, protože jsem křesťan. Lžu jenom když potřebuju zatajit pravdu. 

PLAYBOY: Koupal jste se někdy v šampaňském?

SUCHÝ: Šampaňského jsem si nikdy moc neužil, spíš náš sekt, ale ten je pro mě trochu kyselý, a proto ho mít nemusím. Na koupání obvykle používám vodu, přijde to levněji.

PLAYBOY: Ještě malujete zpaměti mravence?

SUCHÝ: Zajímá mě především figurální malba. Mravence dovedu brilantně, ale daleko radši maluju ty své potrhlé drůžičky. Ten kontrast mezi dívčí něhou a tou jejich zběsilostí se mi líbí.

PLAYBOY: Chodí múza, nápady a inspirace za vámi, nebo jim nadbíháte sám? 

SUCHÝ: Kdybych čekal na múzu, nemusela by se třeba taky dostavit. A tak dávám přednost zasednout ke kompjútru a vymejšlet stůj co stůj a za každou cenu. Někdy je to ale na výsledku znát. Někdy však ne.

PLAYBOY: Obdobně jako nyní s múzou jste to válel s děvčaty? Nebo to spíš děvčata válela s vámi?

SUCHÝ: Spíš přicházela v úvahu ta druhá alternativa. Byl jsem vlastně negativ playboye. Taky by se dalo říci nemehlo. Myslím, že to není tak docela správné, je to tak proti přírodě. Chlap má mít iniciativu - já jsem se však nechával tak říkajíc urvat. Měl jsem strach z blamáže, bál jsem se, že se znemožním. Naštěstí se celý život kolem mě míhaly odvážné ženy.

PLAYBOY: Jaké dívky vás přitahovaly? 

SUCHÝ: Tady bych použil písňového textu Voskovce a Wericha: Štíhlé a sošné vítám, oblé však nezamítám, všem tvarům možnost skýtám, v tom lítám.

PLAYBOY: Kdy jste tedy našel klíč k dívčím srdcím?

SUCHÝ: V dětství a v útlejším mládí jsem byl brilantním platonikem, se vším co to obnáší. Koukal jsem se na vyvolenou bytost jako na svatý obrázek a třásl jsem se strachy, aby se to nedověděla. Teprve když jsem začal veřejně vystupovat, začaly mě obletovat nejrůznější krasavice a já se poněkud uvolnil.

PLAYBOY: Bolívalo vám potom často srdce?

SUCHÝ: Jo. Mnoho dívek jsem zklamal tím, že jsem za mikrofonem vyváděl a řádil a ony si o mně udělaly mylnou představu - ve skutečnosti jsem byl introvert a to bylo pro většinu z nich naprosto nepřijatelné, a tak mě za čas pustily k vodě a já trpěl jako zvíře. Naštěstí se vždycky za čas vynořila nějaká jiná bytost a já pookřál. Ale bolest vždycky ještě dlouho doznívala.

PLAYBOY: Vyznáte se v ženských duších? 

SUCHÝ: Myslím, že jo, ale úředně potvrzené to nemám.

PLAYBOY: Čím myslíte, že se uvažování žen a mužů liší?

SUCHÝ: To je dost těžká otázka. Ženy bývají zasněnější a nepraktičtější než muži, anebo taky právě naopak. Ale dalo by se říci, že žena bývá zjitřenější a hůř překonává krizové životní situace. A že drobné ženské problémy nechávají většinou muže chladnými.

PLAYBOY: Kterých žen míváte brzo po krk, pro které jste ochoten ztratit hlavu? 

SUCHÝ: V životě bych si z lásky nezoufal. Můj kamarád pud sebezáchovy mi vždycky velel jak se z takové krize co nejrychleji dostat. Pomáhala mi v tom především moje práce a nové osobní kontakty, pořád jsem potřeboval někoho, s kým bych mohl prožívat své citové emoce.

PLAYBOY: Čím vás dokáže žena nejvíc vytočit?

SUCHÝ: Téměř ničím. Snad někdy hysterickým chováním. U hereček se to občas vyskytuje.

PLAYBOY: Umíte to potom vrátit? 

SUCHÝ: Několikrát jsem něco na truc udělal, ale myslím si, že je noblesnější být nad věcí. A o to se pokouším. Nejen ve vztahu k ženám, ale tak vůbec. Snést křivdu a nedat najevo, že se mě něco dotklo, mě zvláštním způsobem uspokojuje. Naučil jsem se to od Evalda Schorma. A taky Ján Roháč mi dal jednu krásnou lekci. Domluvil se s jistou herečkou, že si má vzít na koncert určité šaty a jednu ze dvou písní má zpívat bez gest. Ona to udělala přesně naopak. Když bylo po koncertě, začala vysvětlovat režisérovi Roháčovi, že věc zvážila a rozhodla se pro světlé šaty a písničku že vlastně cítila jinak, protože tohle a ono... Ján Roháč vyslechl tu smršť výmluv a pak klidně řekl: Promiňte, asi jsem se zmýlil. Já to pozoroval a viděl jsem, jak ten Roháč díky tomu klidu roste a nakonec čněl nad tou zpěvačkou jako gigant. Na tuhle příhodu jsem si vzpomenul v životě snad tisíckrát a v nejzjitřenějších okamžicích jsem se stáhl a ustoupil. Mnohdy jsem tím své protivníky zaskočil, protože byli připraveni na mou zběsilou obranu a ona se nedostavila.

PLAYBOY: Dokážete číst ve tvářích žen, nebo se necháte zmást make-upem a červenou mašlí?

SUCHÝ: Červená mašle ani make-up mi nikdy neučarovaly. Dokonce jsme se s Jiřím Menzelem jednou shodli, že se nám vlastně líbí to, čemu říkáme obyčejný holky. Manekýny a miss se mi líbí jako obrázek, ale ty obyčejný holky mají pro mě větší přitažlivost. Líbila se mi třeba taková Jane Birkinová, která vlastně ani hezká nebyla, ale měla ohromný sex-appeal. Upřímně řečeno ani Brigitte Bardotová z hlediska klasické krásy by neobstála vypadala spíš jako takový roztomilý mopslík, ale jak dokázala zamávat s mužskou populací, to nemělo obdoby. Ušlechtilou klasickou krásu jsem vždycky uznával, ale citově mě nezasahovala.

PLAYBOY: Čeho si na ženách ceníte? 

SUCHÝ: Když jsou neemancipované. Závislé. Před feministkami zdrhám. Nikdy bych se nemohl zamilovat do nosičky nábytku nebo náčelnice generálního štábu. 

PLAYBOY: Dnes se obchoduje prakticky se vším. Na prodej je ojetý automobil, rozbořený zámek, manželka i dcera. Jak se na tyto kšefty díváte?

SUCHÝ: Kdysi, když jsme odtud zírali na to, jak sousední kapitalistické země prosperujou, tak jsem jim ho záviděl. Teď, když ho tu máme, vidím i jeho zápory. Má však jednu velikou a úctyhodnou výhodu: o všech jeho záporech můžeme mluvit, aniž by nám za to hrozil kriminál. Jen tak se dá pracovat na likvidaci chyb a problémů. A to je fantastické.

PLAYBOY: Nyní se v Praze hodně hovoří o přesunu ulice lásky. Co těmto obchodům říkáte?

SUCHÝ: V životě jsem nikdy těchhle služeb nevyužíval a využívat nehodlám. Už sama ta představa je mi tak nepříjemná, že bych to nechtěl absolvovat ani ze zvědavosti, takže jsem v tomhle směru asi neobjektivní. Problém kde a jak nabízet tyhle služby bližnímu bych nejspíš řešil podobně jako v jiných státech. Bývají tomu vyhrazena určitá místa mimo centrum. Ačkoli Paříž bez těchhle dámiček bych si nedovedl představit, tam to patří k místnímu folklóru.

PLAYBOY: Myslíte si, že má manželství dodnes ještě své opodstatnění?

SUCHÝ: Zopakoval bych tady tu známou pravdu, že manželství je naprosto nevyhovující instituce, ale nic lepšího zatím ještě nikdo nevymyslel. Manželství na zkoušku, severské velké rodiny, to byly jistě zajímavé experimenty, ale ukázalo se, že to moc nefunguje. Přes všechna úskalí je manželství nejoptimálnější verzí soužití dvou lidí.

PLAYBOY: Shodujete se názorově se svým synem?

SUCHÝ: Se synem Jakubem vycházíme docela hezky. Pravda, niternější problémy spolu nekonzultujeme, od toho jsou tu jiní. Ale konflikt ještě mezi námi nikdy nevznikl a skoro bych řekl, že nikdy nevznikne.

PLAYBOY: Přikláníte se k názoru, že život je krásný pes?

SUCHÝ: Ano, život je krásný pes, něco jako Kubova kokršpanělka Terina. Je spontánní, veselá, oddaná, důvěřivá a hodná. 

PLAYBOY: Zpíváte, že smích je neskonale dobrý, ale není dobré, mít ho za zády. Stává se vám to občas?

SUCHÝ: Asi jo, ale většinou se o tom nedozvím. Myslím, že každý, kdo zastává nějaké vedoucí postavení, musí občas udělat opatření, které se někomu nezamlouvá a to se pak za mými zády o tom povídá všelijak. Fakt je ale, že když přijdu do divadla, tak se všichni ke mně chovají přátelsky a slušně. Co si při tom myslí, nevím. Určitě se mi spousta věcí nepovede a leckdo si potom s gustem mne ruce. A já si říkám: Ať mají taky nějakou radost! Ale myslím si, že v mém nejbližším okolí není nikdo, kdo by mě nechal svázat drátem a hodit do přehrady, jak je to dneska v módě.

PLAYBOY: Smějete se občas i sám sobě? 

SUCHÝ: Jo. Když jsem sám doma a něco se mi nedaří. Někdy se stane, že na co sáhnu, to se mi hroutí pod rukama. Když se ty pohromy začnou kumulovat, tak se nakonec rozesměju. Nahlas. Nedávno jsem měl takovou sérii komplikací, nic jsem nemohl najít, všechno jsem zmeškával a nakonec jsem si ještě zlomil malíček u nohy - mou reakcí na to byl usedavý smích. 

PLAYBOY: Jaké je vaše životní krédo? 

SUCHÝ: Vymyslel jsem si takovou větu, která mě, myslím, vystihuje. Když všichni říkají, že je všechno v hajzlu, znamená to, že nic není ztraceno.

PLAYBOY: V co věříte?

SUCHÝ: Na to tu nebudu odpovídat - vydám o tom knihu.

PLAYBOY: Které hodnoty preferujete?

SUCHÝ: Hodnota je něco kladného, takže všechny je třeba uznávat. A preferovat ty, které jsou aktuálně nejvíc zapotřebí. Teď je to skromnost.

PLAYBOY: Jak se dostáváte do rovnováhy? 

SUCHÝ: S rovnováhou nemám moc problémů. Jsem něco jako vyrovnaný typ. Zastávám názor, že život jde dál, ať se nám děje cokoliv. Při cestě na představení do Ostravy jsem nedávno převrátil své nepojištěné auto na střechu a naprosto jsem ho zdemoloval. Chvíli jsem visel v pásu hlavou dolů jako netopýr, pak jsem vystoupil a první co mě napadlo, že konečně si může prohlídnout jak vypadá moje auto zespoda. Trochu mně kalilo potěšení z téhle situace vědomí, že už nestihnu představení v Ostravě a že chudák Jitka to tam za mne bude muset táhnout sama. Už dlouho jsem se ale neradoval tak z toho, že jsem živ a zdráv.

PLAYBOY: Nikdo není dokonalý. Co vás na sobě samém štve?

SUCHÝ: Je toho hodně. Nejvíc to, že dělám naráz neustále pět nebo šest věcí. Teď momentálně dokončuje ve střižně dva videofilmy, vymejšlím třetí, píšu novou hru, denně hraje divadlo, chodím na schůze a zahajuje několik výstav.

PLAYBOY: Asi v legraci - jste prý prohlásil, že psát písničky vás nebaví, to že jste už vyzkoušel. Je to tak?

SUCHÝ: To jsem prohlásil? Tak vidíte, jak kecám. Skládání písniček mě totiž pořád baví, ale nezbývá mně na to moc času. Hrozně rád si komponuje na svá slova hudbu - v Polygramu mi vyšla nedávno deska z mých skladeb. Ale osud mi tuhle činnost odpírá a zahlcuje mě jinými úkoly. Takže skládání jsem většinou přenechával někomu jinému: Jiřímu Šlitrovi, Ferdinandu Havlíkovi...

PLAYBOY: Snadno se "složíte", lze vás snadno naštvat a uštvat, nebo raději honíte druhé?

SUCHÝ: Možná, že jsem občas někoho naštval, ale neuštval. Práci nakládám hlavně sobě. A taky to trochu odnáší Jitka Molavcová. To má z toho, že jsme duo. Zaměstnávám ji intenzívně v Semaforu a taky ve své videofirmě Perplex, jejíž je hlavním starem. Ona se kromě toho chystá na hlavní roli v karlínském muzikálu Hello, Dolly! Jak to tak vypadá, budu tam působit s ní, což mi přidá ještě další práci, ale dlužno říct, ta role, kterou na Broadwayi odváděl Louis Armstrong, mi lichotí.

PLAYBOY: Vyznáváte heslo oko za oko, zub za zub?

SUCHÝ: Ne, oko za oko nepěstuji. Když mám pocit, že mi někdo ublížil, vyeliminuji ho ze svého života, ale ne proto, abych ho tím trestal - povětšinou to ani tak nebere - ale proto, abych si chránil svůj klid.

PLAYBOY: V duši nosíte slunce, napsal jste písničku Sluníčko. Máte ho rád a projevuje se to ve vaší tvorbě?

SUCHÝ: Napsal jsem taky písničku Slunce zhaslo dojetím, a ta je pěkně smutná. Do písniček však nikdy nepřenáším svoje osobní pocity.

PLAYBOY: Soukromý a osobní svět od sebe tedy dokážete oddělit. Co patří mezi vaše každodenní rituály?

SUCHÝ: Obvykle se každé ráno podívám do diáře, co mám toho dne na programu a v devět zapínám telefon. Tím mi začne pracovní den. Občas mi vyjde chvíle na oběd. V poslední době se snažím vyšetřit si chvíli, abych si odpoledne mohl lehnout - to mi dodá energii a já pak mohu bez únavy pracovat až do půlnoci. Když si nemám možnost lehnout, tak to samozřejmě taky přežiju, ale po představení jsem utahaný.

PLAYBOY: Občas také něco prošvihnete? 

SUCHÝ: Představení jsem zatím neprošvihl. Málem se mi to ale podařilo už dvakrát. Jednou když jsem jel do Mariánských Lázní a díky objížďce jsem zabloudil. Přijel jsem asi pět minut po začátku představení a všichni v divadle zatím měli nervy nadranc. Podruhé to bylo v Semaforu - nevěděl jsem, že mám odpolední představení. Obědval jsem poklidně u tchyně a v divadle telefonovali zatím na všechny strany, až mě nakonec našli. V životě jsem nebyl tak rychle v divadle jako tenkrát.

PLAYBOY: Patří divadlo mezi vaše koníčky?

SUCHÝ: Abych řekl pravdu, divadlo není můj koníček. Je to povolání, které beru velmi seriózně a snažím se mu dát, co mu náleží. Mám ho i rád, ale na koníčka se dívám jako na rekreaci a pokud si myslíte, že se chodím každý večer na jeviště Semaforu rekreovat, tak ne. Oddechem je pro mě sbírání mincí. V antické numizmatice, které se věnuju, je ohromné dobrodružství určit přesně původ té či oné drachmy nebo denáru. U římských mincí je to snazší, protože na nich je vyobrazen císař a ten bývá vodítkem k pátrání po dalších skutečnostech, jako kde byla mince ražena a podobně. Na řeckých mincích jsou ale různé mytologické výjevy a tady je luštění zapeklitější.

PLAYBOY: Narazil jste na falzifikát a nechal jste se napálit?

SUCHÝ: Samozřejmě. Poslední dobou už jsem v sbírání antických mincí poněkud polevil právě proto, že se dají poměrně snadno padělat. Někdy to těžko rozezná i velký odborník. Taková mince, která pochází třeba z pokladu, nemusela být vůbec v oběhu a vypadá tudíž jako nová. Rozeznejte potom, je-li původní nebo ne. Taková zajímavá věc je, že jsem zkoušel určovat falza pomocí kyvadla. Jeden čas to docela fungovalo, ale tuhle schopnost jsem později ztratil. Teď už si kyvadlo v mé ruce počíná naprosto zběsile a nedává mi to žádný smysl. Když objevím ve sbírce padělek, ukládám ho do oddílu, kterému říkám černé muzeum.

PLAYBOY: Patří mezi vaše záliby sport? 

SUCHÝ: Ve sportu jsem se nikdy nevyznal. Kdysi jsem rád sledoval naše utkání se Sovětským svazem, ale to spíš z politických důvodů. Letos mě národní hrdost dohnala ke sledování olympiády. Rád se taky koukám na gymnastky, protože je to krásná podívaná - nejen na to jak vypadají, ale i na to co dovedou.

PLAYBOY: Položil vás někdo snadno na lopatky? 

SUCHÝ: Zatím snad ne. A do budoucna o tom neuvažuju.

PLAYBOY: Máte tady spoustu knížek. Jaký druh literatury mezi nimi převažuje a co v knížkách hledáte především?

SUCHÝ: Knížky mě zajímají spíš z hlediska toho spisovatelského řemesla. Příběh mě zajímá ze všeho nejmíň. Často se mi stává, že po přečtení určitého počtu stran pochopím styl toho kterého spisovatele, poznám, co je jeho specifikem a knížka, kterou jsem z počátku hltal, mě najednou přestane přitahovat. Děj mě zajímá akorát u detektivek, které si občas v létě dopřeju. Jinak preferuju poezii, literaturu faktu a naučnou literaturu, mám rád taky militarie, zvláště dokumenty o II. světové válce.

PLAYBOY: Knížky, mince, přilby... Co ještě sbíráte?

SUCHÝ: Snad všechno. Staré pohlednice, nerosty, lžičky, staré gramofonové desky a fonografové válce s dávnými komiky, jako byl Jindřich Mošna, Alois Tichý, Hanuš Škrdlík, a pak taky předválečná éra desky s Járou Kohoutem, Ferencem Futuristou, Fandou Mrázkem, Oldřichem Novým a hlavně pak veškeré nahrávky z Osvobozeného divadla.

PLAYBOY: Slamák neboli žirarďák jste začal nosit jako doplněk charakteristický pro kabarety, nebo jste zároveň měl pocit, že máte v tom momentě pod kloboukem? 

SUCHÝ: Jedna moje písnička začíná slovy: Na hlavě má klobouk značky sláma, pod kloboukem plno nápadů. Slamák nosil Maurice Chevalier, začínal v něm i Oldřich Nový - žirarďák se mu říká podle populárního rakouského entertainera z konce minulého století, Girardiho. Když jsem začal hrát v roce 1962 Jonáše, posadil jsem si ho na hlavu ponejprv. Slamák, ne Girardiho! Od té doby tak nějak ke mně patří.

PLAYBOY: Kdy jste si začal připadat jako playboy?

SUCHÝ: To bych měl nejdřív playboye definovat. Slovo playboy je možno použít i pejorativně, leckdo to tak dělá, ale i jako vyjádření určitého životního stylu. Sám se za playboye nepovažuju, ale nemám k tomu zas tak moc daleko, určitý odraz playboyství dopadá i na mne. Možná, že bych se jím stal, nebýt workoholikem. Nevyhledávám však příliš rád tzv. high society, což je tak trochu atribut playboyství. Občas se na nějaké recepci nebo party ocitnu, ale nepůsobí mi to nějakou mimořádnou rozkoš a většinou odcházím jako první. Hlavou mi počnou vibrovat různé myšlenky a ty mě obvykle odtáhnou domů ke kompjútru.

PLAYBOY: Časopis Playboy čtete, listujete, zahazujete, usínáte s ním...?

SUCHÝ: Kdysi, v době totalitní, mi ho vozili přátelé z Anglie. Pak jsem si ho předplatil, ale ne vždycky mi ho pošta doručila, takže mám v ročníku mezery. A od té doby si ho kupuju v trafice, což není vždycky úplně jednoduché. Občas některé číslo prošvihnu.

PLAYBOY: Splňuje vaše požadavky? 

SUCHÝ: Myslím, že český Playboy je dobrou esencí playboyství: krásná auta, krásné slečny, krásné oblečení, informace z kultury... samé věci, bez kterých se gentleman neobejde.

PLAYBOY: Pamatujete si své erotické sny? 

SUCHÝ: Erotické sny mívají v mém případě jednu nevýhodu: nakonec v nich k ničemu podstatnému nedojde. Když se probudím, tak mnohdy svůj sen nezapomenu, ale vidím ho jen v jakýchsi neurčitých obrysech. Vím, o čem se mi zdálo, ale neumím to zrekonstruovat. Je to zvláštní stadium vědomí a podvědomí, kdy pocitově vím o co šlo, ale slovem to vyjádřit nedovedu. Cítím atmosféru snu, vynořujou se mi detaily, ale celek mi nějak uniká. Existuje teorie, že když se člověk po probuzení podívá do denního světla, sen zapomene.

PLAYBOY: Jaké byly vaše dětské a klukovské sny?

SUCHÝ: Sny, jako přání? Když jsem byl docela malý, chtěl jsem být francouzským legionářem. Strašně se mi líbily jejich modré uniformy a barety posazené na stranu. Pochodoval jsem na zahradě s rádiovkou posazenou po způsobu těch baretů a u boku jsem měl místo šavle přivázaný list kosatce. Pak jsem chtěl být taky pilotem. Mé dětství v Klatovech bylo plné dvojplošníků a leteckých akrobacií. Za městem bylo letiště, říkalo se tam Na chaloupkách. Taky jsem chtěl být chemikem. Dokonce jsem vlastnil malou laboratoř, našetřil jsem si i na Kippův přístroj a v něm jsem pak vyráběl vodík, jenže jsem nevěděl, co s ním. Přístroj jsem pak prohrál v ping-gongu. Chtěl jsem jít taky ke kreslenému filmu, ale Bratři v triku mě mezi sebe nevzali - dneska se jim ani moc nedivím. Nakonec jsem se ocitl v Propagační tvorbě a pracoval jsem na reklamách. Sympatie k reklamám mi zůstaly dodnes, přestože veřejné mínění je příliš nežere...

PLAYBOY: Po roce 1989 jste svoji širokou profesní škálu rozšířil o filmovou firmu Perplex. Nepřerůstá vám to nyní přes hlavu?

SUCHÝ: Jako podnikatel jsem krajně neúspěšný. Točím filmy a strašně na ně doplácím. Kdybych se neživil jiným způsobem, tak už jsem dávno zkrachoval. Penězi, které vydělávám jako herec a autor her a textů, dotuju svou filmovou společnost. Mám si je snad radši ukládat v bance a trnout zda o ně nepřijdu? Tak je radši utrácím za filmy, které občas někoho potěší a jednou tady zůstanou jako svědectví o.tom, oč jsem taky usiloval, a o tom, jaká je Jitka Molavcová mimořádná herečka. Pochopitelně, že ve skrytu duše doufám, že nakonec některý z mým filmů i prodám. Ale možná, že budu muset nejdřív zemřít, protože pak se obvykle začne veřejnost zajímat o různé stránky dotyčného života. Zatím si vlastně financuju svou soukromou FÁMU, dělám si zkušenosti a zdá se mi, že od našeho prvního filmu Moritát, až po ten poslední, který se jmenuje Magda, její ztráty a nálezy, jsem udělal neoddiskutovatelný pokrok. Poznat svou chybu za vlastní peníze je daleko účinnější, než dobré rady z učebnic. Když jsem začal podnikat, byl jsem z mnoha stran informován o zásadní poučce, že totiž vyrobit je snadné, ale prodat je těžké. Poznal jsem však, že to není pravda. Vyrobit není vůbec snadné, a prodat už je zcela vyloučeno. Ale existuje určitý okruh našich fandů, kteří si videokazety firmy Perplex kupujou a urgují další. 

PLAYBOY: Vy (1. 10. 1931) jste udělal Semafor (30. 10. 1959) a Semafor udělal vás. Myslíte, že by tomu tak bylo i dnes?

SUCHÝ: Samozřejmě, že Semafor byl dítětem své doby Kdybych ho měl dneska zakládat, musel bych na to jít docela jinak - Semafor z let šedesátých by neměl šanci. Každá doba má svůj styl a své idoly, které dělá hlavně mládež. Semafor je dneska do jisté míry divadlem písniček. Značné procento diváků si k nám přichází poslouchat písničky svého mládí. Omílačem starého repertoáru bych se však stal dost nerad, a tak se pořád o něco pokouším. Teď mám na kontě dosti úspěšný muzikál - Víkend s Krausovou a chystáme s Ferdinandem Havlíkem na jaro Pokušení sv. Antonína. Takovou snad závažnější věc.

PLAYBOY: Štafetu po Jiřím Šlitrovi po menší prodlevě převzala Jitka Molavcová. V čem jsou si tito vaši dva partneři podobní, nebo se naopak diametrálně liší?

PLAYBOY: A mimo divadlo?

SUCHÝ: Mé přátelství s Jiřím Šlitrem mělo z počátku vyloženě pracovní charakter. Až ke konci do něho začal prosakovat osobní tón a bylo to krásné. To už Jiřímu však moc života nezbývalo. Jinak jsme mívali v některých věcech velmi rozdílné názory. Ale jakmile došlo na muziku, divadlo a humor, najednou jsme si rozuměli. Pak jsme nějaký čas hráli ve Stuttgartu a tam jsme trávili dny víc pospolu a začali jsme si rozumět. Před tím jsem u něho často narážel na jakousi záhadnou uzavřenost. Tak například jsem si jednou všiml, že má pošramocený vůz, a tak jsem se ptal, co se mu přihodilo. On mě ale dost neurčitě odbyl a já jsem se nikdy nedozvěděl, ani co se stalo, ani proč mi to nechce říct.

PLAYBOY: Shodoval se váš a Šlitrův pohled na ženy?

SUCHÝ: Myslím, že ano. Dívčí element hrál v našich životech nezanedbatelnou úlohu. Ve srovnání s některými kolegy u nás v divadle jsme však byli břídilové. Já sám hádám, že jsem měl za život bližší vztah asi k tolika ženám, jako někteří za měsíc. To se týká i Jiřího Šlitra, ačkoliv možná, že byl v tomhle směru přece jen trochu pružnější.

PLAYBOY: Hrajete občas i mimo divadlo? 

SUCHÝ: Na zájezdech.

PLAYBOY: Mezi výčtem vašich profesí najdeme i funkci ředitele Semaforu. Chtěl jste někdy řídit i něco jiného?

SUCHÝ: Ne. Řídím jen to, co nevyhnutelně musím: divadlo, Perplex a auto. 

PLAYBOY: Myšlenky zrozené ve správném okamžiku dokáží divy. Víte předem, jakou reakci těmi svými vyvoláte? 

SUCHÝ: Dost často to dovedu odhadnout. Při psaní hry mám vytipovaná místa, o nichž si myslím, že neselžou. Překvapení se ale nevylučuje. Někdy rozesměje věta, na niž jsem nesázel, a naopak někdy selže vtip, kterému jsem věřil. Ale asi tak v devadesáti procentech to odhaduju správně.

PLAYBOY: Dala vám kariéra to, co jste od ní očekával?

SUCHÝ: Mnohem víc. Já totiž od ní nic neočekával. Snad jedině to, že budu dělat práci, kterou se budu zároveň bavit. A to se mi splnilo. Kariéra se mi dělala sama, jen tak jako vedlejší produkt.

PLAYBOY: Takže si nemyslíte, že pro slávu stojí za to někdy utržit třeba pár ran? 

SUCHÝ: Neznám žádnýho Slávu, kvůli kterému bych se chtěl nechat mlátit. 

PLAYBOY: Co byste sám sobě vzkázal? 

SUCHÝ: Jiříku, já ti rozumím.