OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU


Předmluva k dávným historickým úvahám mého sourozence Jiřího 

Mám před sebou neveliký štůsek zažloutlých novin. Jmenovaly se ZÍTŘEK, byl to "týdeník pro politiku, ekonomiku, vědu a kulturu", 1.číslo I. ročníku vyšlo 9. října 1968. Už samo toto datum dává tušit, jak to se ZÍTŘKEM muselo tehdy zanedlouho dopadnout. První ročník tvořilo 12 čísel, druhý ročník ukončilo 2. dubna 1969 číslo přímo symbolické - 13. 

Bylo mně tehdy třiadvacet let a velmi jsem stál o to, prosadit se na veřejnosti se svými veršíky a texty. Publikovat v týdenících jako byly Literární Listy (později LISTY) anebo ZÍTŘEK, to byl můj velký sen. A skutečně - do obou týdeníku jsem se nakonec dostal, žel až po 21. srpnu 1968 a navíc s texty, které reagovaly na tehdejší tragickou politickou situaci. V posledním čísle ZÍTŘKU, který už se na stánkách neobjevil, vyšel můj medailónek s celkem nevinnými básničkami a ovšem také s jedním naivním textem, v němž se pravilo: 
Kdo si rád zpívá častušku Ať si ji zpívá bez pušky A pro jiné ať dál zůstane kamarád Ať si nebere na mušku Toho kdo zrovna častušky Nezpívá Přestože si jinak zpívá rád. 

Pamatuji si, jak jsem si šel smutně do redakce pro toto poslední vydání ZÍTŘKU, abych si ho přiřadil ke všem ostatním, které - jak už jsem uvedl v úvodu - schraňuji pietně dodnes. Autoři ZÍTŘKU (v jehož redakci působila například Sylva Daníčková a v redakční radě zářila tak zvučná jména jako František Hrubín, Jindřiška Smetanová, Vojtěch Jasný, Václav Trojan, Jiří Menzel, Alfred Radoka celá řada dalších) byly kromě renomovaných novinářů i známí umělci. Nebudu je tu všechny vyjmenovávat, hledal jsem mezi nimi navíc tehdy především ty, kteří mne dovedli pobavit: Miloslava Šimka s JiřímGrossmannem, Vladimíra Škutinu, Josef Hlinomaze, Pavla Boška a konečně v neposlední řadě i svého sourozence, který zde zprvu uveřejnil několik Gramotingltanglů, aby se záhy pustil do psaní svého tehdy velkého projektu nazvaného: "Od pravěku k založení Semaforu".

Po šesti dílech musel tento seriál přerušit a to z důvodů docela prozaických. Vzal si sebou na dlouhodobý divadelní zájezd pro psaní dalších pokračování nezbytnou hromádku knih a různých důležitých publikací z nichž čerpal data a další historické údaje. Vše měl pohromadě v tašce v kufru auta, který mu přes noc zloději vypáčili a jak se říká "vybílili" - včetně oné tašky s knížkami.Pokud si dobře vzpomínám, byla tato skutečnost nakonec hlavní příčinou proč už se pak seriál "Od pravěku k založení Semaforu" nedočkal dalších pokračování. Na druhé straně ovšem - pravda je, že i kdyby tehdy další pokračování existovaly, bylo jen otázkou času, kdy by se ze stránek novin vytratily zásluhou cenzorů, pro něž začal být už zanedlouho jejich autor nepřijatelný ...

Jsem rád, že jsem si po takové době na týdeník ZÍTŘEK z let 1968-69 vzpomněl. Myslím si, že pro některé čtenáře Pozitivních novin může být četba Jiřího seriálku docela příjemná. A to zatím nemluvím o tom, že se mi dost možná podaří bratra přesvědčit, aby v psaní celé té naší historie, která vzniku Semaforu předcházela, začal pokračovat. Kdysi se mu prý ve snu utvořil zcela nezvratný názor, že odejde z tohoto světa až mu bude 96 let. Vzal to tehdy na vědomí a od té doby si jinou číslici nepřipustil. Takže z tohoto pohledu bude mít pro další psaní ještě spoustu času!   

Ondřej Suchý


Starší doba kamenná

Jak jsem se byl jednou zmínil, studuji historii. Nejsem sice ještě daleko, k samotné historií jsem vlastně zatím ještě nedošel, jsem spíš u toho, co bylo před ní, leč i to je zajímavý. 
A tak si říkám: Jak asi zajímavá bude sama historie! Ale nesmím předbíhat, popořádkovitost je v historii to nejdůležitější.

JSEM momentálně ve starší době kamenné, v paleolitu, a po světě se toulají sloni, bizoni, lvi, medvědi a mezi nimi - že by to byl člověk? Nejspíš ano.

TAK tento člověk si dejme tomu uměl vyrábět pěstní klíny. To byly v podstatě kameny, určené k obraně nebo k útoku - záleželo na uvědomělosti toho člověka. Byly to, řekl bych, takový šikovný kameny, přitesaný, aby byly tak akorát do ruky, a aby ten konec, který kouká z pěsti ven, byl špičatej. Kamene se používalo tak, že jeho majitel uchopil tento do ruky, rozmáchl se a bacil. Vidíte, že to tedy nebyla zbraň příliš rafinovaná. Člověk starší doby kamenné bojoval daleko upřímněji, než člověk mladší doby atomové. Navíc měl jistotu, že když někoho chce vytrestat, nevytrestá zároveň šedesát miliónů dalších, kteří za nic nemůžou.

ČLOVEK starší doby kamenné uměl taky dělat krásné vavřínové listy. Z kamení. Nejspíš to byl hrot kopí, připomínající pouze svým tvarem vavřínový list - pochybuju, že by se tenkrát tesali s vavřínovými věnci pro své zasloužilé umělce.

A UMĚLCE už tenkrát měli! Už třeba ten tzv. vavřínový list je sám o sobě krásnej uměleckej výtvor, a to ještě zdaleka není nic proti tomu, co je v Altamiře !

ALTAMIRA je jakési soujeskyní ve Španělsku, kde se našly na stěnách náramný kresby. Původně se myslelo, že je to podvrh. Že nějakej španělskej Hanka to nejdřív způsobil a pak tvrdil, že už to bylo. Jenomže pak se našly ve světě další a další jeskyně a přišlo se na to, že člověk doby kamenné uměl nejen dobře rozbíjet palice pěstním klínem, ale že dovedl vládnout i štětcem. Ano, štětcem! 
Má se totiž za to, že kromě maleb, provedených přímo rukama, používal umělec v Altamiře i zvířecích chlupů, svázaných do chomáče. Tímto štětcem pak nanášel na stěnu jeskyně okr, krevel, hnědel neboli limonit, což je železná ruda - to nemám ze sebe, to jsem si přečetl v naučném slovníku - a vznikaly mu tak nádherný kresby v hnědém a černém tónu, nad kterými se dodnes žasne. Většinou jsou to býci, kanci a ještě různé jiné nadávky, ze kterých usuzujeme, že umělec se jmenovaným dobytkem zanášel v mysli.

OVŠEM člověk doby kamenné nejen maloval, ale byl i úspěšným sochařem. Pozastavme se u Venuší. Taková Willendorfská nebo naše Věstonická Venuše jsou krásným dokladem nejen toho, jak ohromně tenkrát výtvarně cítili, ale svědčí i o gustu přes ženy. Toto se dá shrnout do konstatování, že dneska dáváme přednost dámám hubenějším, na které sochaři spotřebují míň materiálu. (Giacometti).

VŽDYCKY obdivuji sochy svlečených paní a dívek. Jsou to tisíce a tisíce soch od doby kamenný přes Egypt, přes antiku, renesanci, klasicismus, až po ty nejmodernější směry současný. Stále jedno téma a vždycky trochu jinak. A vždycky žasnu, jak je to tělo ohromně vymyšlený, že se za ta tisíciletí neomrzelo a neokoukalo!

VE STARŠÍ DOBĚ kamenné bujely taky různé kulty. Vyjma kultu osobnosti. A z toho vysvítá, že ten člověk už tenkrát přemejšlel, že si utvářel názory, že měl za to, že na nebožtíka je nutno navršit kameny, protože copak kdyby? Třeba to byl darebák a mohl by škodit i po smrti. (Pozdější dějiny daly tomuto názoru za pravdu, s tím rozdílem, že se přestala přikládat váha onomu vršení kamenů.)

TEHDY si člověk taky vykalkuloval, že když nakreslí mamuta jako živýho a když pak nakreslí, jak toho nakreslenýho mamuta zabil, bude už potom maličkostí, skolit mamuta ve skutečnosti. 


Mladší doba kamenná

MLADŠÍ sestrou starší doby kamenné je mladší doba kamenná. Zatímco ve starší době kamenné otloukal člověk kámen tak dlouho, dokud nedosáhl potřebného tvaru, v mladší době kamenné, v neolitu, se uchýlil k broušení a hlazení. Dosahoval tím ušlechtilejšího povrchu. Ovšem řekl bych, že z hladkého povrchu neolitického pěstního klínu se skutečně radoval pouze útočník. Zasažený zpravidla neoceňoval tu nuanci a bylo mu tak nějak jedno, že úder do hlavy mu způsobil kámen zušlechtěný, namísto hrubého paleolitického.

OVŠEM v neolitu už nešlo jenom o kamení. Bylo zde i hrnčířství, vyráběly se krásné keramické nádobky, které se podobají těm, co vídáváme za výlohami obchodů s uměleckými předměty a stojí to dost peněz.

TAKY tkalcovství už tehdy bujelo. To provozovaly převážně ženy a řekl bych, že to taky vymyslely, protože mužům zpravidla nezáleží tolik na tom, co mají na sobě a není vyloučeno, že nebýt toho ženského odívacího prapudu, chodili bychom dodnes přioděni kožemi. Kdykoliv platím účty módním závodům, napadají mi pro tuto ženskou přičinlivost nepěkná označení.

OBJEVENI HROBŮ z mladší doby kamenné svědčilo o kultech a obřadech. Mrtví byli pohřbíváni ve skrčené pozici, což se dá vysvětlovat různě, ale nejspíš se tím sledovala úspora práce při výkopu jámy. Zemřelý býval obklopován zbraněmi a šperky, dokonce potrava a nápoje bývaly součástí nebožtíkovy výbavy. Z toho lze usuzovat na víru v posmrtný život. Prý. Kolik lidí však dodnes věří v posmrtný život, a přesto neobkládají zesnulé konzervami a lahvemi. Podle toho by se dalo soudit, že potraviny a nápoje v hrobech mladší doby kamenné mohly mít docela jiný význam. Třeba ti, kdož byli pochováváni, nebyli ještě docela mrtví, kdo ví.

EXISTOVALY taky kremace. Popel spálených byl ukládán do keramických nádob, o kterých byla řeč výše. Na rozdíl od současných uren, těm­to nádobám se říká popelnice. Nepovažuju toto označení za nejpietnější.

KDYŽ už jsem se rozhovořil o smrti, nemohu pominout menhiry - to jsou obrovské a dlouhé kameny, které kdosi vztyčil, a tím z nich udělal pomníky. Na menhiru mě přímo fascinuje změna, způsobená tím jednoduchým úkonem. Faktem je, že tenhle jednoduchej úkon stál jistě nemálo energie, ale řekl bych, že to stálo za to! Kámen, pokud ležel, byl kamenem, stačilo ho vztyčit a stal se symbolem. Jednou provždy! Kdyby ho někdo zase povalil, byl by to povalený symbol a ten, kdo ho povalil, byl by barbar. Krásnej doklad toho, co lidská energie a důmysl dokážou, ne?


Egypt - předdynastické období

Než se vůbec pustíme do Egypta, řekněme si otevřeně, co jsou to ty dynastie. Nemá cenu, aby nám cizí slova kalila dorozumění. Dynastie je panovnický rod. Ovšem v případě Egypta je to taky zároveň vítaná možnost, jak si rozčlenit jeho historii. Jakýsi pan Manento, kněz egyptský, rozdělil dějiny své země na třicet dynastií, a bylo to. Jeho členění se ujalo, ale to poněkud předbíháme, protože před těmito třiceti obdobími bylo jedno, kterému se říká předdynastické.

TEĎ, když už známe význam slova dynastie, nebude nám termín předdynastický dělat potíže, poněvadž předložka před u nás dostatečně zdomácněla. I naše historie se dělí na doby předválečné, předpřevratové, předúnorové, předlednové... Ovšem máme také své doby po, počínaje pobělohorskou a konče polednovým vývojem. Totiž nekonče.

STARÝ EGYPT už prosperoval v mladší době kamenné. V malých obcích okolo Nilu obcovali zkušení zemědělci, lovci a výrobci kamenných hlazených předmětů. Taky keramika bujela a košíky se pletly. To bylo někdy - troufám si říci - skoro čtyři tisíce let před naším letopočtem (jehož počátek spadá do doby narození Krista).

ČASEM se tyto malé obce spojily, a tím vznikly hned dva státy, takže vše neodvratně směřovalo ke konfliktu.

KAŽDÝ z těchto států měl svého krále a každý král měl svou čepici. Byly to čepice tak rozdílné, že ještě dneska tyto dva krále snadno rozeznáme na dochovaných obrázcích. Král Horního Egypta nosil bílou helmici á la trpaslík, egyptský král Dolejší měl červenou čepici samoúčelného tvaru. Že pod různými čepicemi bujelo různé myšlení, je na bíledni. Proto jednou, zcela zákonitě přišel den, kdy král Meni si posunul svou bílou čapku do týla a bylo zle. Vytáhl proti Dolnímu Egyptu a dobyl ho. Ale to už je důvod k další stati, se samostatným titulem.


Doba prvních dynastií

KRÁL Ment, to už je I. dynastie. Tento faraon spojil Horní a Dolní Egypt v jednu říši. Ale je možné, že se jmenoval taky Narmer. Je tomu totiž už tak dávno, že se to s určitostí neví. A je už tomu taky tak dávno, že nám tu začíná být jedno, jak se ten král jmenoval. Spíš nás dojímá, jak tomuto muži, před kterým se chvěly milióny lidí, nemůže dneska po pěti tisíci létech, nikdo přijít na jméno.

ZKRÁTKA král Meni vládne a je-li skutečně totožný s tím Narmerem, roztírá si líčidla na slavné Narmerově tabulce, kterou dnes ukazujou v muzeu v Káhiře. Znám ji pouze z obrázků, protože v Káhiře Semafor dosud nehrál, ale obrázek se povedl, takže tabulku mohu popsat poměrně zevrubně. Je totiž zajímavá!

NAHOŘE jsou dvě kravské hlavy - má to být prý bohyně Hator s kravími rohy. Pod nimi vidíme krále Narmera, kterak jde, na hlavě má čepici střihu Dolní Egypt, ač Hornoegypťan, a v ruce drží něco, co jsem přesně nerozeznal, ale vypadá to jako mikrofon. Za ním kráčí malinkej sluha a nese mu přezůvky. Před nimi jde průvod ještě menších lidí a ti nesou na jakýchsi bidlech emblémy. A všichni směřujou k okraji tabulky, kde - (čtenář slabších nervů nechť přeskočí několik řádek) - leží deset svázanejch a někdo jim usekl hlavy a položil jim je mezi lejtka!

PŮVODNĚ jsem si myslel: nějaká hromadná vražda a král to jde osobně vyšetřit. Ale pak jsem pochopil, že jsou to nepřátelé a že ten král se jde pokochat pohledem na ty jejich trupy. Trupy ne ve smyslu oddíly; trupy - těla! Proč jinak by měl na hlavě konkurenční čapku? A proč by bylo pod ním symbolizováno vítězství býkem, který rohama boří nepřátelské hradby a ještě při tom šlape po jednom pánovi, jenž se pokouší spasit se útěkem?

A NA TOMHLE výjevu si král roztíral líčidla! Kdykoliv si maloval augenráfky, měl před očima ta těla a ty usekaný hlavy. A tak mohl mít jakés takés zadostiučinění, že jemu sedí hlava na ramenou, takže si ty augenráfky má na čem malovat. V tom vidím jediný důvod, proč prezentovat takovýto výjev zrovna na téhle kosmetické pomůcce.

KDYŽ už jsme u toho malování a líčení, rád bych se pozastavil u egyptských dívek, které způsobily, že jsem měl ke starému Egyptu odjakživa vztah. Tedy odjakživa ne, jako kojenci mi to bylo celkem jedno, ale později jsem se stal obdivovatelem těch krásných postav na egyptských malbách. Lidé na nich mají prazvláštní postoje: nohy jsou z profilu, taktéž boky, zato ramena už jsou z anfasu a na nich visí ruce, které už jsou zase z profilu. A též hlava je z profilu, takže jsem to mohl říct jednoduše: Až na ramena jsou celí z profilu!

TAHLE stylizace mě vždycky okouzlovala. A taky to, že dívky na těchto malbách jsou, krásné a dodnes akceptábl. Zkuste je obléct do bluejeans a máte současnou holku jedna radost!

UŽ TEN ZPŮSOB líčení, ty černě orámované očí jako by Egypťanky okoukaly u našich dívek. Stejně tak ofiny a natupírované hlavy! A člověk má radost, když vidí, jak ta tisíciletí vlastně v tomhle směru nehrajou roli.

A NEJENOM malby. Taky egyptské plastiky nám dochovaly krásu, a to hned ve třech rozměrech, což je mnohdy důležité. Ale vraťme se ke králi Menimu, vraťme se k jeho I. dynastii.

A PŘIZNEJME SI, že o tomto údobí se toho moc neví. Nejspíš se tenkrát semlelo něco, co se podařilo důkladně ututlat. Nicméně jména některých králů se dochovala a jsou tak zvláštní, že stojí za to si v nich chvilku slabikovat: Meni, Aha, Džeta, Udymu, Semer-chet.

KE KAŽDÉMU králi se víže nějaký klípek. O Menim se říká, že spojil oba Egypty, ale ono to není tak docela jistý! Jde o to, jestli je Meni Narmer, nebo není.

O AHOVI vím, že když mně bylo pět let (r. 1936 po Kr.), našel se u Sakkáry jeho hrob.

A TAKY se ví, že Džet vyhnal Asiaty, kteří se mu drali do Egypta. To vám byl tenkrát konflikt!

O II. DYNASTII se toho taky moc neví. Mluví se sice o jejích dvou příslušnících Perabsenovi a Chasechemovi. Perabsen na sebe upozornil tím, že si nepřiřkl titul boha Hora jako jeho předchůdci, nýbrž Setecha. Nám to ani nevadí, ale tehdy to byl šok! Bůh Setech byl totiž zapřísáhlým nepřítelem boha Hora a řekl bych, že ten Perabsen to udělal tomu Horovi naschvál. Bylo to tenkrát nesmírně složité a teprve král Chasechem to vyřešil šalamounsky, a aby si to s nikým nerozházel, nazval se Horem i Setechem zároveň. II. DYNASTIÍ končí období prvních dynastií a nastává Stará říše, což už je další kapitola.


Stará říše

Nadepsal jsem tuto kapitolu a skoro mi začalo být líto, že píšu o Egyptě. Měl bych totiž ohromnou chuť, rozepsat se při této příležitosti o Staré Říši na Moravě - o té nevelké obci, kde pan Florian se svou početnou rodinou vydával nádherný knížky a žil svůj zvláštní život. Můj smysl pro povinnost však mi velí zůstat v Egyptě a Starou Říši na Moravě zahrnout případně do dvacátého století, ke kterému se, doufejme, taky jednou dopracujeme!

TEĎ ale jsme právě u III. dynastie a u jejího krále Džosera, který si u architekta Imhotepa objednal fešácký hrob. Na hroby si faraóni vůbec poměrně potrpěli. O nějaké skromnosti nemůže být řeč. Nad místem, které si král vybral pro svůj poslední odpočinek, vztyčil architekt pyramidu, která byla jakýmsi matematicko-architektonickým zázrakem. Už samo místo bylo vybráno nesmírně pečlivě, nikoliv že by farao ukázal prstem a řekl támdle. Na příklad Cheopsova pyramida stojí na místě, které je přesně stejně vzdáleno od severního pólu jako od středu země. Řeklo by se náhoda, jenže věc je komplikována tím, že tato pyramida leží přesně na 30. rovnoběžce a na základním egyptském poledníku! A kromě toho její rozměry jsou k sobě v tomtéž poměru jako poloměr a obvod zeměkoule. Tomu říkám hrobka!

A NAVÍC mě šokuje, co všechno tenkrát znali a jak dovedli počítat! Když si k tomu ještě představím, že po 4 tisících létech dospělo lidstvo tak daleko, že se mi nedávno nepodařilo vydělit poměrně jednoduchou cifru třiceti pěti, mám chuť zanechat dalších úvah o tom fantastickým Egyptě.

KDYŽ jsem poznamenal, že na hroby si faraóni potrpěli, měl bych, se taky zmínit o způsobů, kterým se, dávali pohřbívat. O mumifikaci například. Ale mám strach, že bych si tím zbytečně odradil těch několik čtenářů, kteří sledují tyto statě. Líčit kterak těla vládců byla zbavována vnitřností a různě preparována, to není příliš radostný úděl. Možná, že bych z toho se ctí vybruslil, kdybych se začal zaobírat třeba výtvarnou stránkou sarkofágů.

V EGYPTĚ totiž vycházeli z toho, že sarkofág je jakýmsi obydlím zesnulého, z toho důvodu ho pořídili velmi pěkně a opatřili obrázkama nejen zevně, ale i zevnitř. Egyptský sarkofág vlastně nebyla rakev, bylo to jakési pouzdro na nebožtíka, tvarově odpovídající do pláten zabalenému tělu. Ti, kdož sarkofágy pořizovali, chtěli tedy zajistit pohřbenému příjemný pobyt v hrobě. Šeredně se ale zmýlili! Právě na tu dokonalost a honosnost těchto pouzder nebožtíci nakonec doplatili. Sarkofágy byly otevřeny, pohřbení vyklopeni a na sarkofágy se můžeme jít podívat do nejrůznějších světových muzeí.

IV. DYNASTII zahájil král Snofru. I on si nechal postavit honosný hrob pyramidovitého tvaru, ale pak si to nějak rozmyslel a vyhlídl si o kus dál lepší místo, na němž nechal postavit první opravdovou pyramidu - takovou jakou známe z prospektů cestovních kanceláří: čtvercová základna a z ní vybíhají k jednomu bodu čtyři stěny tvaru rovnostranného trojúhelníka. 

DO IV. DYNASTIE patří taky král Chufu, což není nikdo jiný, než populární Cheops, o jehož pyramidě zde padla zmínka, dále Chafre, Menkaure, Dedefre a Šepseskaf. (Do zítřka prosím všechna ta jména nazpaměť!)

NÁSLEDOVALA dynastie V. a její první tři králové založili kult boha Rea. Re byl státním bohem, slunce a jeho postavení bylo mocné a bezpečné. Proto počínaje pátou dynastií se každý farao označoval za syna boha Rea a každý také nechal vystavět chrám slunce. Tyto chrámy připomínaly spíš nádvoří, poněvadž nebyly přestřešeny - to proto, že jinak by se slunce nedostalo do vlastního chrámu, což by bylo absurdní. Byla to tedy nádvoří obehnaná zdmi, uprostřed stál oltář a taky obelisk nesměl chybět. Jen účel byl zajišťovat spojení mezi božstvem tam nahoře a králem na zemi.

V. DYNASTIE se honosí řadou zvláštních jmen. Je tu král s podivným jménem Userkaf, potom Sahure, ten měl být údajně velmi mocný, podnikal výpravy a dochovaly se reliéfy, na nichž je znázorněno všechno to, co si z výprav přinesl na památku. Dále jsou tu jména Nefererkare, Neuserre, Menkeuhor, Džedkere, Asosi a Unas. Přiznám se, že jsem všechna ta jména opsal z knih, s výjimkou jednoho si je nepamatuju. (Jméno Unas si pamatuju Jen díky písni Jakpak je dnes Unas doma.)

PAK přišla dynastie VI. a s ní úpadek. K moci se totiž začali drát různí náčelníci okresního formátu, prestiž krále začala brát za své a Stará říše dospěla - podobně jako tato stať - ku svému konci.

Když jsem si vymyslel tenhle titulek, měl jsem skutečně v úmyslu dopracovat se v těchto úvahách pěkně postupně od pravěku až k současnosti, která je pro mou osobu neodmyslitelně poznamenána divadlem Semafor. Představoval jsem si to jako práci systematickou, ne na přeskáčku. A tak jestliže dneska náhle zabrousím do žhavého současna, děje se tak proti mé vůli a z daleko prostších důvodů, než si možná představujete.


ODEJEL JSEM totiž s divadlem do Stuttgartu - přiznám se, že dost nerad. Ale zájezd už byl dávno dohodnut a plnění dohod je naší zásadou. A tak jsem jel a vzal jsem si s sebou příslušné dějepisné knihy, ve kterých by se daly objevovat další události starého Egypta a pomocí kterých by se dalo posléze přejít až na řecko-římské záležitosti a tak se o další píď přiblížit k dnešku. 

Jenže právě tyto knihy mi kdosi v Domažlicích ukradl. A navíc spoustu jinejch věcí - jinak jsou snad Domažlice hezoučký město. Nebudu vypočítávat o co všechno jsem přišel, ale byla to veliká loupež, něco na způsob těch slavných vlakových a bankovních loupeží, které se tradičně konaly ve Velké Británii, s tím rozdílem, že jí chybělo na velkorysosti. Nebyl taky vyloupen vlak, nýbrž auto, neloupil gang, nýbrž jedinec, kterej odnesl jen to, co pobral, takže něco mi přece jen zbylo. (Shodou okolností mi zůstaly věci, které by byly pro zloděje výhodnějším artiklem. Stačilo se jen porozhlédnout.) Ovšem hlavní rozdíl mezi mým oloupením a slavnou loupeží byl v osobě lupiče. Slavnou vlakovou loupež musí uskutečnit osobnost určitého formátu, protože je to vlastně souboj dvou mozků. Zatímco prvý má zaručiti bezpečnost přepravovaného, druhý musí tuto bezpečnost rozdrtit. A to nedokáže hlupák!

Vypáčit prostor na zavazadla u osobního auta, v noci, kdy nikde není ani noha, to je práce pro zloděje třetí kategorie. A to mě hněte nejvíc! Mrzí mě, že jsem se nestal obětí velkorysého profesionála, který by mě za pravého poledne a před nosem vybílil celý vůz a na sedadle nechal kartičku, na níž by mi vyslovoval své hluboké politování. Místo toho jsem stál nad vypáčeným kufrem a divil jsem se, co všechno ten člověk nepobral, a v duchu jsem si říkal, že ač mám docela jinou profesi, tohle bych dokázal taky.• A tak otrávenej nedokonalou prací domažlického packala, odjel jsem do Stuttgartu. Řadu věcí jsem si mohl pořídit ve stuttgartských obchodních domech - není to tady s tím zbožím tak špatný, jak si u nás myslíme. Ovšem českou literaturu, to tady člověk nesežene. V tom jsme je trhli.• Přiznám se, že bych stavěl svá další historická vyprávění pouze na mých školních znalostech. Nejspíš bych se tak během jedinýho pokračování dobral současnosti a ještě by mi zbylo pár řádek na science fiction. Proto navrhuju, abychom se dneska společně zamejšleli nad nějakým jiným problémem. Třeba nad problémem pro mne dnes dvojnásob aktuálním: nad problémem kategorií a úrovně. Velikáni a nýmandi jsou totiž nejen mezi zloději!• Význam slova nýmand nám napoví jeho doslovný překlad do češtiny. Niemand rovná se nikdo. Občas někdo použije tento výraz když třídí lidí podle jejich společenského postavení. Neuvědomuje si takovej třídil, jak špatný vysvědčení si tím dává.• Slovo nýmand má totiž oprávnění při posuzování mohutností duševních. Nýmand je ten, kdo není osobností, kdo není ani sám sebou. Kdo není ani sám sebou, ten vlastně není, i když fyzicky je. Když se nad tím člověk zamyslí, zjistí, jak vlastně ta fyzická existence je žalostně málo. Říká se: myslím - tedy jsem. Ale dosud jsem neslyšel, že by se uvažovalo: jím telecí - tedy jsem, jez­dím na motorce - tedy jsem.• Takže kdo si jezdí na motorce pro telecí, nemusí být zdaleka ještě osobností. Sám sebou se člověk stane tím, že začne samostatně myslet. Všichni, kteří žijeme v Československu, si pamatujeme na doby, kdy právo na samostatný myšlení bylo vysvětlováno jako protisocialtsticko-zpátečntckej požadavek. A přitom přece samostatný myšleni je záležitost hluboce lidská a socialismus vlastně taky. Čili: bylo-li tady něco nelidského, byl to právě ten požadavek jednoty názorů na všecko.• Hodnostář, který v životě nedokázal nic jiného, než potlačovat polemiku, pochybnosti, nové myšlenky, má něco společného s tím pánem, co mi ukradl kufry: nedostatek velkorysosti. Jsem přesvědčen, že by nestačil ani na dokonalou vlakovou loupež.• A teď ještě - abych závěrem urazil toho pána co mi ukrad kufry - ten pán má moc společného s hodnostářem, který se bál samostatného myšlení. Oběma chybí mnoho, aby se mohli stát ve své profesi skutečnými osobnostmi.


Střední říše


POKUD MÁTE za to, že Střední říše následovala po říši Staré, račte prosím počítat s tím, že mezi tyto dvě říše budete muset vsunout jakési přechodné období, které trvalo přibližně dvě stě let a končilo kolem roku 2000. Před naším letopočtem, pochopitelně.Pak teprve vypukla Střední říše. Začala válkou - dodnes oblíbeným prostředkem, kterak změnit chod dějin. Král Mentuhotep II. z Horního Egypta po­razil Dolnoegyptské a tím docílil sjednocení. Mentuhotep II. měl za svého boha jistého Monta a jelikož došlo k tomu vítězství, povýšil se tento provinciální bůh na všeobecného boha války, kterého se pak ještě dlouho dovolávali faraoni na svých válečných výpravách. Čili počátek Střední říše by se dal dobře opatřit nadpisem Jak bůh Mont ke štěstí přišel.

SJEDNOCENÍ EGYPTA spadá do XI.dynastie, která ale zanedlouho končí Mentuhotepem III. Ten byl vystřídán synem pana ministra Amenemhetem I., který si potrpěl na Amona, neznámého to boha. Amenemhet z něho udělal státního boha pro celý Egypt, což je poněkud obráceně, než jsme dnes zvyklí: nikoliv tedy člověk s pomocí boží, ale bůh s pomocí člověka se vyšvihl.Ten Amenemhet měl kolem dokola spoustu nepřátel - kdo je nemá! Vyřešil však věc celkem rozumně: rozdělil si své nepřátele na dvě skupiny - bez jejich souhlasu - na ty, kterým se bude bránit a na ty, na které si troufne. A tak na asijské straně vybudoval hradbu, přes níž by se Asiaté nedostali, a na straně protilehlé zaútočil sám na Nubii a Lybii.
Jeho syn a následník Senwosret I. pokračoval v politice síly a taktéž i Senwosreti II. a III. se činili. Ten III. připojil Nubii k Egyptu.

PO NICH NÁSLEDOVAL Amenemhet III., který bude mít nejspíš naše sympatie, jelikož upustil od válek a veškerou energii napřel na vyrvání 10 000 ha půdy poušti, což se mu podařilo. Zřejmě byl z toho sám nesmírně odvázanej, protože si za to postavil dvě své sochy ohromných rozměrů. A nádhernou pyramidu.
Další Amenemhet IV. patřil mezi ten druh státníků, kteří se do dějin ničím nezapsali a jelikož ani neměl syna, ujala se kšeftu po jeho smrti dcera Nefru-sebek-šedty. Když umřela, zanikla XII. dynastie.
Z XII. dynastie se dochovaly papyrové svitky a na nich literatura. Téměř čtyři tisíce let před založením Svazu československých spisovatelů psali Egypťané povídky, jako například tu o Sinuhetovi. Sinuhet byl dvořan krále Amenemheta a když tento král vytáhl do boje, vytáhl i Sinuhet. S tím rozdílem, že král bojoval prostřednictvím svého vojska, kdežto Sinuhet osobně.Zatímco Sinuhet v boji nepadl, král doma ano. Byl na něj spáchán atentát. Když se to doneslo Sinuhetovi, dostal strach. Nebyl totiž dvořanem příliš králi oddaným a náležel ke spikleneckému hnutí, které připravilo Amenemheta o život. A proto se Sinuhet rozhodl, že zběhne. Utekl od vojska a zakotvil v Palestině. Tam byl vlídně přijat náčelníkem jakéhosi kočovného kmene. Náčelník byl fajn člověk, ale daleko zajímavější shledával Sinuhet jeho dceru. Tak hezkou holku už dlouho neviděl. Sám byl taky fešák a holka neodolala. Pak se vzali a Sinuhet se proslavil v souboji, když likvidoval soupeře z nepřátelského kmene, který měl na první pohled veškeré šance.Zkrátka v emigraci se Sinuhetovi dařilo skvěle, až na to heimweh. Strašně rád by se k stáru vrátil do Egypta. Ta jeho touha byla tak silná, že se donesla až ke králi Senwosretovi I., který mu poslal psaní: vrať se, vše odpuštěno. Sinuhet se tedy vrátí, je cizokrajného vzezření a královna i s princeznami jsou z něj perplex. Tolik povídka.Takových a jiných povídek se dochovalo víc a všechny svědčí, že literatura ve Střední říši měla své pevné místo.

PAK NÁSLEDOVALA XIII. a XIV. dynastie, začalo tzv. Druhé přechodné období a Egypt byl oblažen vpádem Hyksosů. Hyksosové byli poněkud nekulturním národem bůhví odkud a měli železné zbraně, dvoukoláky a koně. V Egyptě koně neznali a byl to pro ně šok. Nejlépe si uvědomíme příšernost takového vpádu, když si představíme, že jsme nikdy neviděli koně a náhle nám vstoupí do obývacího pokoje jezdec i se zvířetem. Egypťané kapitulovali. Hyksosové obsadili Egypt a počali vládnout. Jestliže však na Egypťany stačili silou, nestačili na ně rozumem, a tak se stalo, že Hyksosové sice vládli, ale za jejich krále (který už měl mimochodem zcela egyptské jméno), Apepi II. se jmenoval, vznikl známý Rhindův papyrus - záležitost to silně matematická, která dodnes hlásá, že Egypťané duševně čněli nad svými podrobiteli a že Hyksosové vlastně podlehli těm, které si podrobili. Docházelo k poegyptštění Hyksosů a domácí získávali převahu.

KRÁL NUBTI ze XVII. dynastie už si mohl říkat jen vládce dolnoegyptský, protože Horní Egypt se mu jaksi vymkl z rukou.Jednoho dne se do věci vložil thébský farao Sekenenra I. a rozpoutal válku, v níž padl, ale v níž pokračoval jeho nástupce Sekenenra II., za jehož vlády to s Hyksosy špatně dopadlo.Egypťané se pak snažili zahladit stopy po tomto neslavném údobí, což se jim téměř podařilo. Ne však docela - dokladem toho jsou právě tyto zprávy, které nám odevzdal pan Manetho, kněz egyptský.


Nová říše


Považte, co se jednou stalo ve městě Táni. Hyksosský král Apopi měl pocit, že ho v noci budí řev thébských hrochů. Théby byly jediným místem, kde se za vlády Hyksosů udržela domácí vláda, a tak hyksosský král s oblibou dělal této vládě naschvály. Dnes už se neví, jak to bylo s těmi hrochy. Možná, že to byla pravda, ale třeba to ten král prohlásil jen proto, aby dělal potíže. Thébský král Sekenenre toto nařčení odmítl, a to Apopiho popudilo. Rozčilil se a pak...
Zde končí fragment lidové pověsti, takže nevíme, jak se záležitost vyvíjela dál. Víme však, jak dopadla, o tom nás zpravily dějiny. Došlo ke strašnému boji, ve kterém král Sekenenre nejspíš padl, protože jeho mumifikované tělo vykazuje příliš mnoho šrámů a zranění, než aby se dalo usuzovat na smrt sešlostí věkem. Po jeho smrti pokračoval v boji jeho syn Kamose, ale teprve Kamosově bratrovi, který se jmenoval Ahmose, takže si je rodiče často pletli, se podařilo po dlouhých bojích Hyksosy udolat. Nebyl to tedy žádný blitzkrieg!
XVIII. dynastie, kterou spolu s Novou říši založil zmíněný Ahmose, pokračovala králem Amenhotepem I., jehož nástupce Thutmosis I. měl dvě ženy a dvě děti. Dceru Hatšepsut a syna Thutmosise II., který se stal králem. Podle práva náležel trůn Hatšepsut, jelikož její maminka byla první ženou Thutmosise, ale zase na druhé straně bylo v Egyptě zvykem, aby vládl muž. 
Vyřešilo se to tehdy jednoduše: Thutmosis si vzal svou sestru za ženu, a bylo to. Měli spolu dvě roztomilá děvčátka, ale následníkem trůnu se stal jeho syn, kterého měl s jistou nepříliš urozenou slečnou.
Když se Thutmosis III. ujal vlády, způsobila Hatšepsut velikou aféru. Jak prý je možné, aby Egyptu vládl člověk nezletilý, a navíc pochybného původu, když ona, dcera opravdové královny, která už jednou byla elegantně odsunuta na druhou kolej, je při síle a v nejlepších letech. Tak se to tedy udělalo tak, že jako Hatšepsut bude spoluvládnout s Thutmosem III. Netrvalo to však dlouho a Hatšepsut oženila krále se svou dcerou Nefrure, a pak se znenadání prohlásila sama za krále. Vládla velice úspěšně, neválčila, ale zato se snažila pozvedat Egypt po hospodářské stránce.
Mezitím se ale Thutmosis vzchopil a odstranil Hatšepsut tak elegantně, že po ní nezbylo ani stopy. Jakoukoli zmínku o tom, že byla, nechal vyradýrovat, její sochy dal zničit, taktéž její oblíbence. Když si takto vykompenzoval svůj komplex druhého houslisty, pustil se do válek. Počínal si nesmírně úspěšně. Podrobil si Sýrii, Babylonii, Asyrii, řecké ostrovy, a v Africe prý sahala jeho moc až ke čtvrtému vodopádu, což nevím, kde je, takže nemohu posoudit, jestli ta moc sahala daleko či blízko. Ale i bez té Afriky to byl úspěch.
Jeho syn Amenhotep II. byl taky fajn chlapec: přivedl si do Egypta sedm zajatých syrských knížat a vlastnoručně je popravil.Amenhotepův nástupce Thutmosis IV. se naštěstí příliš nevyznamenal, zato Amenhotep III., který následoval, uchytil se v dějinách jako vášnivý lovec, úspěšný playboy a veselá kopa. Dal si vykopat obrovské jezero v šibeniční lhůtě 14 dnů, aby se měl kde projíždět, pořádal okázalé mejdany, a překvapil veřejnost tím, že na vlastní žádost přestal být bohem, jako jeho předchůdci, a oženil se s pěknou holkou, která měla ke královské krvi daleko, přinejmenším jako já. Pak, snad aby se neřeklo, vzal si za manželku jednu dceru královskou, a pak ještě její neteř. Jeho říše mírně chátrala, Mezopotámie se trhla, Chetité se vzmáhali aniž by byli Egyptu nakloněni - zkrátka situace se zvolna vyhrocovala. 
Ale Amenhotep III. se zamiloval do svého způsobu života, a kdyby ho na stará kolena nesužovalo ukrutné bolení zubů a navíc jakási choroba, která se usídlila v jeho ústní dutině, podnikl by jistě ještě spoustu podařených večírků, na které by se pak dlouho vzpomínalo.Leč jak jsem řekl, dostavily se choroby, a Amenhotep si musel přizvat ku pomoci svého syna Amenhotepa IV.Amenhotep IV. byl snílek a intelektuál. Válečnictví zanedbával, což mu je vyčítáno. Já ho však chápu. Tento král se stal jakýmsi náboženským reformátorem. Rozhodl, že v Jednoho boha věřit budeš, a ten bůh bude sluneční koule. Plurál boží vypudil z gramatiky a najel tak na monotheismus. Nejvíc si zasedl na bývalého boha Amona, jehož sochy dal zničit, zmínky o něm odstranit, navíc se odstěhoval od místa, kde se nacházel Amonův chrám, a dal si změnit své jméno Amenhotep (Amon je prima) na Achnaton (prima je naopak Aton).Amenhotep - totiž Achnaton - si vůbec počínal zajímavým způsobem. Tak například jeho odpor ke konvencím šel tak daleko, že zasáhl do výtvarného umění. Egypťané si do té doby potrpěli na to, aby lidé a králové, zobrazovaní na freskách, reliéfech a jiných dílech, byli co nejelegantnější. Muži museli mít krásná široká ramena a útlé boky, jejich postavy musely být statné, dívky musely být jemné a krásné, a celek musel budit dojem, že Egypt je země ušlechtilých bytostí, což tak docela neodpovídalo skutečnosti. A tak, na Achnatonův rozkaz, se začaly malovat postavy takové, jaké byly. Sám Achnaton na to vlastně doplatil - nebyl zrovna krasavec a jeho postava jevila četné disproporce. Jeho úcta k pravdě však byla větší, než jeho osobní zájem, a tak se dal vytesat včetně svých fy-zických nedostatků.Achnaton trávil většinu svého času rozjímáním - ovšem politika mu příliš nešla. Nevyznal se, jak náleží, a lid mu nebyl nakloněn, protože král, který se líbá se svou ženou na veřejnosti, místo aby válčil, je příliš divoké sousto pro prosté Egypťany. Achnaton zatím skládá své básně a nějak nemá chuť se zabývat tím, že mu Chetité odebrali Sýrii a že Chabirové mu řádí v Palestině. Existuje názor, že jeho nezájem o tyto události byl způsoben tím, že mu o nich nikdo neřekl. 

Průměrnému slušnému občanovi činí potíže zapamatovat si letopočty. A tak ani mé historické úvahy těmito údaji jaksi nehýří, ale rok 1361 jsem si zapamatoval. Ty jedničky na pokraji čísla se vlastně pamatujou samy, a šestatřicítka uprostřed mi bude jednou provždy připomínat, že 36 let mně bylo, když jsem se rozhodl podívat se na historii svýma laickýma a bezelstnýma očima, jejichž barvu mi v každém osobním průkaze uvádějí jinak. Chci věřit, že za dalších dvaatřicet roků dílo dokončím. Bude mi 72, dvacáté století už budu mít, zaplaťpánbůh, za sebou, takže ho budu moci zahrnout jako celek do této studie, a události, které dnes hýbou světem, nepohnou tou dobou ani listem mé knihy.Velikáni současna se stanou historickými osobnostmi, budou z nich náhle další Napoleoni, Karlové Čtvrtí, Ivanové Hrozní a Pipini Krátcí. Všechno bude jinak, všechno bude vyřešeno ... - promiňte, málem by se mé dějiny zvrhly ve science-fiction!

ROKU 1361 př. Kr. - nebo, chcete-li př. nsm. ltpčtm. - se ujal v Egyptě vlády Tutanchamon. Určitě jste o něm slyšeli - proslavil se tím, že byla v roce 1922 objevena jeho hrobka. Sám Tutanchamon nebyl nikterak nejvýznamnějším mezi faraóny, ale jeho popularita je značná a opředená senzacemi. Řekl jsem si: doba je fádní, bez vzruchu, okořeňme si ji strašidelnou historkou!

ALE NEJDŘÍV, jak to začalo. Tutanchamon se stal králem v devíti letech. Původně se jmenoval Tutanchaton, ale nastala změna kursu, nové dispozice, k moci se dostala nová klika, a bůh Aton upadl v nemilost a byl tudíž vypuzen i z královského jména. Bůh Amon byl rehabilitován a v jeho jméně počal mladý Tutanchamon vládnout. 
Před tím si ale, ve svém osmém roce, vzal svou desetiletou sestřičku za manželku, takže vlastně dneska to s tou naší mládeží není tak zlý, jak se říká. Mladí manželé se zřejmě považovali za plnoleté - bylo jim dohromady osmnáct. Narodilo se jim děťátko, Tutanchamon zdemoloval chrámy Atonovy, pomluvil nepěkně svého předchůdce a konečně v 19 letech zemřel. A zde je počátek jeho slávy.   

BYL POHŘBEN do pěkné hrobky a obklopen tisíci různých předmětů. 36 jsem jich měl příležitost vidět na výstavě v Paříži, stál jsem přes půl hodiny frontu v dešti a nelitoval jsem. Zato vdova po Tutanchamonovi asi litovala, když dostala za muže kmeta Eje. Nejspíš se na něj dobře volalo: Ej, ty tam!, ale to bylo asi tak všechno.

PO NĚM následoval na trůnu generál Haremheb, který zavedl do justice veselý trest - odřezávání nosu. (Navrhuju obnovit tento trest a postihovat jím ty, kteří strkají své nosy do cizích záležitostí!) 

ZMÍNĚNÝ Haremheb patří do kategorie vládců, kteří si potrpí na to, aby vzpomínky na některé jejich předchůdce byly zahlazeny. Tutanchamona postihl tak, že jeho jméno se přestalo vyskytovat, dokonce ani v seznamu faraónů nesmělo být, a tak se stalo, že Tutanchamon byl ututlán. O jeho existenci se nevědělo.

AŽ JEDNOU roku 1906 n. l. našel kdosi pokličku od hrnce a na ní jméno krále Tutanchamona. Utajený faraón se tak dostal konečně do dějin, a Haremheb už bude jednou provždy figurovat v učebnicích dějepisu mezi podvodníky.

NAŠLA se poklička, našel se faraón a našel se i pán, který prohlásil, že najde Tutanchamonův hrob. Prostředky měl na to velké, znalosti malé a šanci už vůbec žádnou. Přesto však se lord Carnavon pustil do hledání. Donutil kamaráda Cartera, aby prováděl příslušné výkopy, což se dělo, avšak výsledek se nedostavoval. Až v listopadu 1922 se to stalo. 

OBJEVIL SE schod, potom další schod, po něm další a další - řeknu to najednou: objevilo se schodiště! A vchod. A nad vchodem jméno, známé z oné pokličky. Pan Carter pochopil, kolik uhodilo. Nechal všechno zase zaházet a tvářil se, jako že se nic nestalo. Okamžitě povolal lorda Carnavona. Ten přijel s pocitem, že je vlastně všechno v pořádku. Stalo se to, co chtěl. Netušil, že pravděpodobnost nalezení hrobu byla tak pranepatrná, že se vlastně stal zázrak.

PŘIJEL, přečetl si návěští, které hlásalo, že kdo poruší faraónův klid, zemře, nezalekl se kletby, porušil faraónův klid a zemřel. Hrobka byla nádherná. V jakési předsíni byly nashromážděny sochy a vázy, nádobí, postele, almárky - tisíce nádherných věcí v původním nepořádku. A to ještě nic nebylo. Následovaly další místnosti s dalšími předměty - až dosud byly všechny objevené hrobky vykradeny historickými zloději, tentokrát však se dostalo archeologům hrobky se vším všudy. I s faraónovým sarkofágem. Byla na něm krásná tvář mladého krále, a když se nadzvedlo víko, objevil se další sarkofág s podobou Tutanchamona. A když se nadzvedlo druhé víko, objevil se třetí sarkofág, taktéž s podobiznou. Skeptici se počali domnívat, že sarkofágy budou takto pokračovat po způsobu ruských dřevěných bábušek, ale nebylo tomu tak. Třetí sarkofág, který byl z ryzího zlata a vážil víc než tunu, skrýval v sobě tělo mladého krále.   

TOTO ODHALENÍ však už lord Carnavon nezažil. Byl bodnut jedovatým komárem a zemřel, krátce po něm zemřela i jeho dcera a jeho ošetřovatelka, a pak řada archeologů, kteří do hrobky pronikli. Veřejnost byla šokována, a mělo se za to, že vyrušený faraón se mstí. Možná, že se nemstil, a že šlo o shodu okolností; konečně Howard Carter, který hrobku osobně objevil, ještě potom dlouho živ byl a dobře se mu vedlo na zemi. Leč legenda tady byla, pomsta faraóna se brzy rozletěla po světě. Tutanchamon se dostal do novin, do kupletů a do řečí a koneckonců, těžko by se dnes dokazovalo, že série záhadných úmrtí vlastně neměla s kletbou nic společného.