OBRANA HUMOREM

Proslov Jiřího Suchého pronesený při převzetí titulu doctor honoris causa uděleného Janáčkovou akademií múzických umění dne 23.5.2002 

Na naší planetě žije nesčíslné množství obyvatel - jen lidí je tu pět miliard! A každý z těch pěti miliard si myslí, že být člověkem je jakási výsada, která ho povyšuje nad ty ostatní obyvatele planety, jako jsou hroši, jepice, kočky, vrabci ... - nebudu tady všechny vyjmenovávat. Snad je to opravdu výsada. Teolozi mluví o nesmrtelné duši, kterou je obdařena jedině bytost lidská, a pokud mají pravdu, je to skutečně pádný argument pro tvrzení o nadřazenosti člověka nad jinými bytostmi.

I já věřím, že člověku náleží na tomto světě mnoho výsad, které však ne vždy jsou zasloužené. Co se duše týká, myslím, spolu s teology, že ji mám. Občas se mi ozve a její jméno je svědomí. Jindy se ozve a nazývám ji citem. Když se mi povede písnička, říkám jí talent. Zkrátka projevuje se mi nejrůznějším způsobem a to mi stvrzuje její existenci.

Znám však ještě jeden atribut lidské duše - něco, co je ostatním živočichům odepřeno. Je to smích. Chechot racka chechtavého se má ke skutečnému smíchu asi jako volání křepelky "pět peněz" k finanční transakci. Smích člověka je sice taky jen zvuk, ale je, na rozdíl od racka, podmíněn nějakým žertem. Racka anekdotou nerozchechtáš! Podle Konrada Lorenze některá zvířata smysl pro humor mají, jde však o to, co si pod pojmem humor představujeme my a co ona. (Ta zvířata.)

Budu vycházet z vlastní zkušenosti, ne snad proto, že bych se považoval za osobu tak směrodatnou, ale proto, že tuto zkušenost mám nejlíp zmapovanou. Od dětských let jsem měl sklony ke smíchu. Říká se takovým lidem "smíšek". Nejsem natolik vzdělán, abych mohl rozhodnout, jestli to byl dar, nebo úchylka, mohlo to být obojí zároveň: obdařen touto úchylkou putoval jsem životem s evidentně větší lehkostí než zachmuřenci. Smál jsem se rád, aniž bych tomu přikládal nějakou váhu, ale později mně došlo, že se mi na základě téhle vlastnosti utvořil životní názor, který jsem si pak začal pěstovat zcela vědomě a programově. A tak jsem dospěl k závěrům, se kterými bych rád seznámil ty, kteří jsou ochotni mi dopřát sluchu.

Genese smíchu nám není známa. Zjistit, kdo se první na světě zasmál, by bylo jistě zajímavé, a ještě zajímavější by bylo zjistit čemu. Víme jen, že potřeba smíchu se u člověka projevila v dávné minulosti a trvá dodnes. A teď si položme otázku: Potřebuje skutečně člověk smích k životu? Je to schopnost zbytná, nebo nezbytná? Když jsem byl mlád, dopouštěl jsem se, spolu se svým kolegou Jiřím Šlitrem, jednoho omylu: co se smíchu týkalo, byli jsme fundamentalisté a osoby, které se nedovedly upřímně zasmát, jsme považovali za poněkud méněcenné. Dnes už znám celou řadu vážných lidí, které jsem neviděl se smát, a přesto o jejich duševních kvalitách nelze pochybovat. I když - kdo ví, jak tomu opravdu je: o generálu Laudonovi se říkalo, že se ve společnosti nikdy nesmál, ale jeho blízkým neušlo, že když byl sám, občas se hlasitě rozesmál. Ale i kdyby se nerozesmál, o jeho vojevůdcovských kvalitách by nemohlo být pochyb.

Mohli bychom tedy dojít k závěru, že schopnost smát se je něco navíc, že je to jakási příjemná zbytečnost. Bylo by tomu tak, kdyby neexistovaly okolnosti, za kterých tato schopnost nabývá nesmírného významu. Shrnu je tedy v úvaze, kterou jsem nazval

Obrana humorem

Mám totiž za to, že humor pomáhal významnou měrou našemu národu přežít onu chronickou nepřízeň osudu. A možná, že právě té nepřízni vděčíme za dar humoru, který se našemu národu nedá upřít. V Semaforu, ve hře Mé srdce je Zimmer frei, stěžuje si německý turista, že jeho spoluobčanům smysl pro humor chybí. A já mu odpovídám: Oni ho asi nemají zapotřebí. Je to bonmot, kterému se lidé občas zasmějí, ale já ho myslím naprosto vážně.

Ohlédněme se do časů, kdy národ český měl na kahánku, ale náhle začínal zvedat hlavu. Tehdy, v dobách rakousko-uherských, začíná humor fungovat jako zbraň. Není to zpočátku výzbroj příliš početná, ale je tu jeden kanon značného kalibru: Karel Havlíček Borovský.

Pokavad se z Čechů

kacířství nesmeklo,

měli v Čechách nebe

a po smrti peklo.

Co nám, Ferdinande,

Pán Bůh poslal tebe,

máme v Čechách peklo

a po smrti nebe.

To je jeden z mnoha epigramů, kterými Havlíček urážel vrchnost a rozesmával ty, kteří by si sami něco takového napsat netroufli, ale kterým Havlíček mluvil z duše.

Ale byl tu další muž, kterému posloužilo Rakousko-Uhersko jako zdroj legrace: Jaroslav Hašek. Zatímco Karla Havlíčka Borovského považujeme za hrdinu a vzdáváme čest jeho mravním kvalitám, s Haškem je to problematičtější. Brojil proti monarchii po hospodách, a ne vždy ve střízlivém stavu. A přece to byl génius. Stvořil postavu Josefa Švejka, mazaného vychytralce, který v historii českého boje proti utlačovatelům používal metody bohudík i bohužel blízké české mentalitě. My, kteří jsme prožili několik žánrů útisku, víme, že náš člověk, když už mu nic jiného nezbývá, brání se tím, že začne nepřítele znevažovat. A právě Josef Švejk se stal symbolem českého přístupu k nevlídné skutečnosti.

Ano, dalším hrdinou protirakouského vzdoru byl Čech, který byl vymyšlený. Ta postava vznikla někdy po roce 1910 - na papíře. Ale v osobě Jaroslava Haška žila už mnohem déle. Dovolte mi uvést příklad:

V restauraci - kde jinde - se jednou vedla debata o tom, zda noční vrátný v hostinci U Valšů je, či není konfident. A Jaroslav Hašek se zavázal, že to zjistí. Ruská vojska tou dobou zahájila u Haliče ofenzívu a pražská veřejnost to komentovala fámou, že v Náchodě už je slyšet ruštinu. A tehdy se Jaroslav Hašek ubytoval v onom hostinci U Valšů a zapsal se do knihy jako kupec, v Kijevě narozený a přicházející z Moskvy. Ještě té noci si pro něho přišla policie, takže jak se to má s vrátným, bylo jasné. Při výslechu zdůvodnil Hašek svůj čin způsobem na výsost švejkovským: "Chtěl jsem se přesvědčit, zda evidence cizích příslušníků v době válečné je řádně prováděna." Strávil za tenhle svůj žertík pak pět dnů ve vězení.

Jaroslav Hašek byl mistrem ve znevažování. I našemu lidu se znevažování dařilo. Vzpomeňme na tu známou příhodu - císař František Josef na právě otevřeném pražském mostě. Fotografii této události zveřejnil český časopis s podtitulkem Procházka na mostě a od těch dob se začalo Františku Josefovi říkat Franta Procházka a ta historka je připomínána dodnes jako doklad českého lidového humoru. To je ten Švejk v nás. V dobách útlaku je švejkovina užitečná - pomáhá přežít. V dobách svobody je to však poněkud katastrofa. Daň, kterou národ platí Josefu Švejkovi za to přežití.

Když mělo Rakousko na kahánku a humoristický časopis žertoval: Jak ti je, Rakousko?!!! a ozvěna odpovídala: Ouzko, ouzko..., dopomáhal k jeho zániku dokonce i jeden bývalý Rakušan. Ve Vídni patřil do řady komických postav, jako byl Larifari, Stabrl, Lipprl... Byl to Kasprl, z něhož se stal v Plzni Revoluční Kašpárek, který se činil pod vedením loutkáře Josefa Skupy:

Do Čecháčků Vídeň tluče

jako bednář na obruče,

diví se furt, co to je,

že nechcem dát pokoje...

...zpíval Kašpárek v loutkovém divadle Feriálních osad. A pak tu byl taky Karel Hašler, vlastenec, který při bourání Rakousko-Uherska neváhal občas použít i humor. Všechny tyhle směšné záležitosti se šířily rychleji než ty vážné a národ se smál a bylo mu to ku prospěchu. Dočkal se 28. října, přežil.

Ale za chvilku tu byla jiná hrozba. Adolf Hitler a jeho fanatici. Československo bylo ohroženo a schylovalo se k válce. Denně nové neutěšené zprávy jitřily vědomí lidí, armáda se chystala splnit své poslání a na jevišti Osvobozeného divadla dva klauni obraceli tu zoufalou situaci ve smích.

Když začínáš, no tak tu máš
Byl jsi velkej, já měl kuráž
A jakej byl Goliáš...

... zpívá v jejich jazzovém songu malý David ze Samuelovy knihy Starého zákona. O něco později už zněla tahle jejich písnička z Hlasu Ameriky, jenomže s jiným textem:

Munice ani ručnice

Nesmí vyjet ze stanice

Zastavte železnice!

Voskovec a Werich byli další bojovníci, jejichž zbraní byl humor. Na nápisy, umístěné na lokomotivách: Räder müssen rollen für den Sieg reagovali písní Zastavte železnice. Podařilo se jim včas zmizet do Spojených států a odtamtud pokračovat v tom, co doma začali. Jejich předválečné písničky však tady zůstaly a celou válku posilovaly ty, kteří jim tleskali v divadle. Lidé si je zpívali, zněly z gramofonových desek a taky, jak už bylo řečeno, z Hlasu Ameriky.

Náš lid však byl v humoru samozásobitelem, a to je nejdůležitější. Za války se vynořilo neskutečné množství anekdot, které šly od ucha k uchu. Kdo je vymyslel, to se neví.

- Po velké námořní bitvě v Baltu, kde německé loďstvo utrpělo značné ztráty, se potkají dva žraloci. Ten jeden zvedl ploutev a zařval: Heil! Druhý na to: Co blbneš? - No přece, povídá ten první, čí maso žereš, toho píseň zpívej.

Válka skončila, nastala svoboda, ale ta netrvala dlouho. Josif Vissarionovič Stalin si byl vědom toho, že komunistický blok bez Československa by nebyl kompletní, a co následovalo, je dostatečně známo. A nastala opět zlatá doba pro anekdoty, na které byla ministerstvem vnitra vypsána soutěž o zlatou mříž, jak se tehdy říkalo. Leč anonymní autoři anekdot si to rozdali i se všemocnou policií, která si tehdy dala laskavější jméno Bezpečnost. Těch anekdot na esenbáky vzniklo tolik, že snad každý den byla vhozena na trh jedna nová. Tato inflace dokázala udělat z obávané policie prosUáčky, chodící po pražských ulicích ve třech: jeden, který umí číst, druhý, který dovede psát, a třetí, analfabet, který ty dva intelektuály hlídá. Jejich poměrně vysoké příjmy zdůvodňoval náš lid tím, že berou zvláštní příplatek - "výsměšné".

Nábor nových příslušníků byl popisován takto: Adept je postaven před zeK, v níž jsou dva otvory - jeden kulatý, druhý čtverhranný. Adept dostane do rukou dva předměty, kouli a krychli. Jeho úkolem je dostat tyto dva předměty na druhou stranu zdi. Podle toho, jak to provede, je pak zařazen buK mezi chytré, nebo mezi silné.

Lidé si opisují Černé barony, chodí se dívat na Horníčka a Wericha, dokud tomu druhému není zakázána činnost, koluje řada průpovídek o tom, že je patero nepřátel socialismu: jaro, léto, podzim, zima a kulaci. Karel Marx se omlouvá: Proletáři všech zemí, promiňte. A nakonec je mezi nejúspěšnější baviče zařazen sám generální tajemník strany, jehož legendární projev koluje po republice v chatrných, tajně pořízených nahrávkách. Respekt je pryč a národ se baví.

Nechci však přeskočit jeden důležitý okamžik v životě národa, kdy humor se dostal do přímé konfrontace s tanky, s bojovou technikou. Kdybych vás dosud nepřesvědčil o síle humoru a o jeho významu pro přežití národa, 21. srpen 1968 snad bude tím nejsilnějším argumentem, jaký tu předložím.

Po Československu bloudí kolony obrněnců. Bloudí, protože lidé vyměnili označení ulic a nádražní tabule a mapy přestaly tím pádem fungovat. Padají první mrtví, ale na zdech se objevují tisíce nápisů a letáků a národ se zajíká smíchem. S něčím takovým se snad ještě žádná armáda nikdy nesetkala. Nikdo do ní nestřílí, všichni se jí smějou. Československo prožilo zase jeden ze svých velkých okamžiků, které se v naší historii občas přihodí, aby, žel, záhy zase odezněly. Nepřipomíná to Švejka a jeho způsob boje s rakousko-uherskou brannou mocí?

Ale jak to bývá, vojenská mašinérie kombinovaná zradou našich tehdejších politických představitelů nakonec zvítězila a humor se přesunul do ilegality a tam bujel s nebývalou silou. Anonymní tvůrci anekdot to měli o to snazší, že objekty jejich výpadů byly už samy od sebe směšné:

- Víte, jaký je nejlepší dvousložkový lak? Bi - lak.

Ten ne a ne odprejsknout.

Tak reagovala česká veřejnost na nepopulárního Vasila Bilaka. Dalších dvacet let si národ přiživoval naději na svobodu humorem, až se ve zdraví dočkal. Přišel listopad 1989. A opět nádherné nápisy:

- Paní učitelko, už nebudete muset lhát.

- Svatá Anežko, chraň nás před Českým svazem žen!

- Rčení > lže, jako když tiskne < parafrázoval známý autor jako > televize lže, jako když Rudé právo tiskne <.

Tentokrát však prohrála strana bez humoru. V oněch zjitřených dobách se noviny hemžily nejrůznějšími nápady a náměty, kudy bychom se měli ubírat dál. A nechyběl v nich humor. Vzpomínám si, jak kdosi brojil proti vinohradské televizní věži, hyzdící panorama Prahy, a jiný zase proti právě budovanému smíchovskému tunelu, který považoval za zbytečný. A tu se objevil třetí názor. Názor nádherně český: aby ta televizní věž byla podříznuta a nacpána do toho tunelu.

Co říci závěrem? I dnes se objevují politické anekdoty. Ztratily však to zvláštní kouzlo zakázaného ovoce a působí poněkud rozpačitě. Vznik dobré politické anekdoty jako by byl podmíněn útlakem. Ostatně v padesátých létech chrlil satirický týdeník Dikobraz stovky politických vtipů proti Konrádu Adenauerovi, prezidentu Eisenhowerovi, proti kapitalistickému imperialismu, proti americkému brouku mandelince bramborové, proti kulakům a fabrikantům..., ale byly to vtipy, kterým se snad nemohli smát ani jejich autoři. Politický vtip za honorář a na objednávku zkrátka nefunguje. Jen jednou měl Dikobraz nebývalý úspěch. To když karikaturista Malák udělal na titulní stranu celkem bezzubý vtip, ale pozornějšímu čtenáři neušlo, že všechny figury - a že jich tam bylo - mají hlavy, silně připomínající členy tehdejší vlády. Zvláště Zdeněk Nejedlý s dřevěnou nohou a flašinetem se setkal s velikým ohlasem. Číslo bylo ihned rozebráno, což dokazovalo, jak rychle se taková věc roznese. A také, jak je důležité, aby vtip vznikl v rozporu s přáním mocných. Takový vtip pak plní svůj účel a to, co nazývám obrana humorem, dochází naplnění.

Končím vzpomínkou na Jana Masaryka, politika, jemuž právě nádherný smysl pro humor vynesl postavení, jaké žádný jiný politik neměl: milovali ho lidé nejrůznějšího smýšlení a nejrůznější politické příslušnosti. Jan Masaryk jednou řekl: Jsem šUasten, když se lidé smějí. A dodal: My jsme nejlepší, když je nám nejhůř.

V Semaforu dnes zpíváme písničku, která by v této souvislosti stála za připomenutí:

Když doba zlá nás tupou šavlí protne

Jak na povel se přestaneme prát

Nastane klid a národ tiše zkrotne

A my jen žasnem co se může stát

Máme se rádi - pijem z jedný flašky

Náhle i láska se k nám dostaví

A pak nám dojde že je konec frašky

Idylka končí klackem do hlavy

Nám totiž vždycky odjakživa svědčí

Když do nás hrom a bída zabuší

A proto dík za každý nebezpečí

Který nám lásku vrací do duší...

Přeju vám, sobě, nám všem, abychom se nemuseli humorem bránit, ale abychom si ho mohli pěstovat jen tak, pro potěšení.