O SUCHÉM SUŠE

Leo Jehne, Melodie č. 6, 1964

I když diametrální rozdílnost názoru na Jiřího Suchého - zpěváka, jež byla reakcí na jeho prvá vystoupení, se během let značně zmenšila, nelze říci, že by již publikum, zpěváci a hlavně hlasoví pedagogové a hudební kritika plně pochopili zvláštní způsob Suchého zpěvu. Pohledy na Suchého jsou různé: jeden jej označuje za českého Elvise Presleyho, (druhý mu upírá jakékoliv kvality hlasové a pěvecké, třetí ho naopak považuje málem za spasitele v oblasti interpretace malých žánrů - a všechny tyto názory nesvědčí o ničem jiném než o jednostrannosti svých nositelů.

Chtěl bych se chvíli pozdržet u názoru prvního, který je značně rozšířen a ubližuje jak Suchému, tak i Presleymu. Protože, i když Suchý ve tvorbě i interpretaci něco z nastupující rock'n'rollové vlny nasál, zůstává mezi oběma zpěváky takový rozdíl, že jeho pochopení je zároveň odpovědí na ony různosti v hodnocení Suchého pěvecké interpretace. Elvis Presley je - přes všechna černá slova, jež isme o něm mohli slyšet - zpěvákem, ba pěveckou hvězdou v tom pravém smyslu tohoto slova (i když nového stylu a druhu). To znamená, že jeho výkon klade důraz především na hlasově stylovou stránku interpretace. A není těžko vypozorovat, zvláště z provedení pomalých písní, že Presley disponuje hlasem velmi příjemné barvy a že s ním mnoho technicky umí, že se však v písních rock'n'rollové oblasti těchto svých kvalit vědomě vzdává, resp. že je dává do služeb potřebného výrazu a stylu. U Suchého naopak nemůže nikdo hledat takové pěvectví "samo o sobě" (a zde je onen zdroj omylů); u něho nezáleží tolik na reprodukci melodické linky písní, jako spíše na tom, co (textově) a jak (z hlediska vyjádření myšlenky) zpívá. Krátce řečeno, Suchého pěvecká interpretace je přímo závislá na textu písní, přičemž rozdíl v kvalitě těchto textů považujeme už za samozřejmý. Zanechme však srovnávání, a když jsme si určili základní faktor Suchého vokální interpretace, pokusme se o analýzu jeho pěveckého stylu či snad dokonce typu.

Odborníci, kteří tvrdí, že Suchý zpívat neumí, mají zcela pravdu, pokud posuzují izolovaně hlasovou techniku, hlasovou kulturu, správnou vokalizaci, prostě pěvecko technickou dovednost. Stejné chyby jako Suchý mají stovky amatérských zpěváků, ať tím myslíme po stránce fyziologické funkce špatně tvořený, neposazený hlas, nebo chyby pramenící z nevhodné aplikace frázování anglických textů: na slabiky rozsekávaná slova, křečovitou spodní čelist, neestetické tvoření vokálů, zvláště samohlásky a atd. Bude vždy dobře, když se zpěváci o odstranění těchto chyb budou za pomocí pedagogů, kapelníků i hudebních režisérů snažit. Chtít však spoutat do pěvecké akademičnosti Suchého je nemožné, protože tím by byla ohrožena samotná podstata jeho pěveckého výrazu. Dejme si příklad z jiné oblasti: po světě běhají tisíce plochonohých lidí a lékaři se u všech snaží o nápravu této vady. Jen jeden člověk - ve skutečnosti třeba zcela normální stavby nohou - učinil "platfusovou" chůzi jedním ze znaků typu, který vytvořil: Chaplin. Vyžadovat po Chaplinově tulákovi ladnost chůze Garyho Coopera či snad dokonce profesionálního tanečníka je stejně absurdní, jako vyžadovat aplikaci opačnou. Ale abychom navázali: Jiří Suchý vytvořil oním substrahováním pěveckých vad a zlozvyků typ civilního zpěváka, ba zpěváka-primitiva, který nejenže nedbá na dosavadní estetické normy, ale naopak formuluje svůj projev přímo jako negaci pěveckého mikrofonového akademismu.

Tento Suchého odpor k šedi a nudnosti projevu typických mikrofonových zpěváků tanečních písní, ba přímo popření řemeslně uhlazené pěvecké dovednosti, má ovšem svého předchůdce, za nímž není třeba chodit daleko - najdeme jej ve vokálních projevech umělecké dvojice V + W - přičemž není nepodstatné, že také námětově našla řada parodií Osvobozených pokračování v Suchého (a Šlitrově) písních. Suchého tvorba navazuje tedy na V + W nejenom obsahově a i myšlenkově, ale i v pěveckém stylu; v celé pěvecké "dikci" přejímá Suchý řadu výrazových prostředků, zejména od Jiřího Voskovce.

Prvek parodičnosti ba ironie je tedy jedním ze základních znaků pěvecké interpretace Jiřího Suchého a má svoji protiváhu v druhém závažném rysu, který bychom mohli nazvat sebeironií. I tento proces probíhá opět ve dvou rovinách, obsahově myšlenkové i pěvecko interpretační. Po stránce obsahové byl tento znak Suchého tvorby dostatečně osvětlen. Suchého sebeironie zasahuje - shodně se zapíranými city mladé generace - zejména jeho lyrické texty. Jak se však tento rys ironizování sama sebe projevuje v Suchého vokálním projevu, abstrahujeme-li si jej pro náš účel rozboru od stránky textové? Předně, kus sebeironie je už v tom, že se Suchý odvážil vytvořit typ zpěváka, který výrazově staví právě na onom balastu chyb, jež jsou u zpěváků diletantů tak běžné. Suchý ovšem nezrcadlí to, co může a mohl kolem sebe slyšet (třeba jen při natáčení Konkursu). Naopak, vědomě tyto chyby zveličuje a zvýrazňuje, čímž - ať už vědomě nebo nevědomky - paroduje celý typ profesionálně nedokonalého zpěváka - i sám sebe. Ba dokonce, čímž paradox vrcholí, dosahuje v takovém přístupu přímo profesionální dokonalosti. Je pochopitelné, že takový pěvecký styl může uplatnit zejména v interpretaci textů, které už tento rys sebeironie nesou samy. Také tato pěvecká autoparodie má u nás před Suchým svého zástupce: je jím - ať to vypadá sebepodivněji - Oldřich Nový, i když pochopitelně jeho způsob zpěvu byl odlišného žánru i stylu.Z toho, co zde bylo řečeno, i z uvedených jmen Suchého předchůdců je zřejmé, že Suchý není zpěvákem v obecném, univerzálním slova smyslu, ale zpěvákem-komikem, anebo chcete-li, zpívajícím komikem. Zde je pokračovatelem plejády našich komiků, u nichž zpěv byl výraznou součástí jejich projevu, mimo jiných Saši Rašilova, Vlasty Buriana i už zmíněného Oldřicha Nového, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Jistě také není bez zajímavosti, že v přítomné době je Jiří Suchý jediným výrazným zpěvákem takového typu a že s velkým zdarem vyplňuje mezeru, která u nás po jeho předchůdcích vznikla. A ještě jedno je pozoruhodné - a to ovšem souvisí s celou Suchého tvorbou i typem divadla, které se Šlitrem provozuje: totiž, že je především zpěvákem komického ražení a jen okrajově komikem-hercem, kdežto u jeho předchůdců tomu bylo naopak.Dospěli jsme tedy k názoru, že Jiří Suchý je komickým vokálním interpretem dnešních kabaretních a tanečních písní a šansonů, ale ani tato definice ještě není úplná. Padlo zde v předchozích řádcích jméno Charlieho Chaplina a nebylo vyřčeno náhodou anebo nadarmo. Od Chaplina i některých dalších mistrů němé grotesky, od černošských džezových hudebníků a zpěváků, zvláště Louise Armstronga, kterého Suchý tolik obdivuje, vyšel další pozoruhodný impuls pro interpretační styl 20. století: umění přímo artistně balancovat mezi komikou a tragikou, udržovat tyto dva póly v napětí a jednotě. Komické i. tragické jsou příhody Chaplinova tuláka, s komickým šklebem v obličeji i hlase zpívá Armstrong píseň o Nelly Grey, balancující mezi tragikou a sentimentem, a k tomuto typu umění se hlásí i Jiří Suchý. Přejímá tak polohu interpretace, která má obrovskou moc, protože říká závažné, vážné i nejtragičtěji! věci bez nebezpečí falešné závažnosti, vážnosti, bez tragiky a pochopitelně bez sentimentálnosti. Vyjadřuje je prostým jazykem, prostým projevem, a dovede posluchače vyprovokovat k spontánnímu smíchu a vzápětí nato je hluboce a na těch nejcitlivějších místech zasáhnout, protože nejsou na jakoukoliv změnu polohy uměleckého prožitku a z něho vyplývající citový otřes psychologicky připraveni. Píseň Tulipán je silná a působivá už textově, zajisté; teprve adekvátní interpretací se však její hodnota plně navršuje; díky jeho pěveckému projevu, který nesignalizuje drama, našla tolik porozumění i myšlenka, dobře míněnými hesly, ale i frázemi zprofanovaná.Jiří Suchý je dnes, stejně jako v době svého nástupu, oblíbeným zpěvákem publika a častým vzorem mladých zpěváků. Možná, že jeho obliba pramení částečně z toho, že hlasově a zčásti ani technicky nepřevyšuje své posluchače. Snad právě také z těchto důvodů je jeho pěvecký projev často kopírován. Není těžké Suchého napodobovat a parodovat, chyby se kopírují snáz než dokonalost, to je stará poučka; a dokonalost Suchého není v jeho hlasu či pěvecké technice, ale ve způsobu, jakým dovede rozkmitat bránice, aniž by přitom nechal lenivět mozky. To ovšem jeho mladí epigonové málokdy vystihnou. Být komikem lidovým i intelektuálním je ojedinělý dar a o zpívajícím komikovi to platí dvojnásob.Občas se proslýchá, že Suchý míní zpívání zanechat a věnovat se jenom textařině. Nevím, kolik je na tom "šprochu" pravdy. Možná, že jej šíří ti, kdo žijí v zajetí schémat a Suchého pěvecký projev se jim do žádného šuplíku nehodí. A zejména pro ně shrnuji: Jiří Suchý je zpěvák-komik moderního typu, který nám otevřel nový pohled na svět, v němž žijeme. Což v jeho případě znamená víc než dokonalý hlas o dvouoktávovém rozsahu.