O SMYSLU PRO KRÁSNO

V době, kdy se Jiří Suchý neobjevoval v televizi či rozhlase a nevycházely mu knížky, se tu a tam objevil někde, kde cenzura nebyla až tak silná (ale kde by ho také čekal málokdo), jedním z takových míst, byl i časopis Bydlení...

(Bydlení 81, vyšlo 1980)

Když se řekne smysl pro krásno, zní to velmi vznešeně a náš člověk jde pro jistotu od toho. On totiž náš člověk je ve svém průměru bytost veskrze praktická a velká slova přijímá s určitým odstupem. Nepotrpí si na ně. Je to vlastně sympatický rys, pokud to vezmeme tak, jak zde stojí psáno. Ale když se nad věcí trochu zahloubáme, objevíme úskalí.

Lid, který má takhle praktický přístup k životu, měl by zcela logicky shromažďovat a vytvářet kolem sebe to, co životu svědčí a dělá jej pěknějším. Měl by si tak počínat ve svém zájmu. A podle této logiky by měla být naše vlast jako klícka, protože příjemné životní prostředí je přece pro lidi výhodné. Práce českých rukou by měla mít stále onen legendární věhlas, protože kvalitní práce vede k blahobytu. A vůbec: lid, který získal možnosti, jaké bývaly výsadou jen určitých vrstev, má přece nyní právo i na životní standard těch, kterým se v minulosti říkalo lepší vrstvy.

Jak vypadá v tomto ohledu situace? Auta, ledničky, pračky, televizory, to všechno jde na odbyt, z čehož se dá usuzovat, že se lidé jistými výhodami obklopují. Hůře už by dopadlo, kdyby přišla na přetřes otázka vkusu. O tom jsem však už psal minule a nechci se opakovat, chtěl bych spíš v těchto úvahách o píď pokročit.

Jestliže jsem v úvodu použil onen poněkud bombastický termín smysl pro krásno, dovolte mi, abych teď, ač nerad, dodal prozaické zjištění, že tento smysl zvolna krní. Nebudu toto tvrzení tady dokládat různými fakty, spíš se chci zmínit o tom, co z toho pochází a mám za to, že to samo o sobě bude dostatečně výmluvné.

Začnu třeba tím, že před půlhodinou jsem se vrátil z návštěvy u přítele, který bydlí ve velmi pěkném domě, který mohl být vystavěn tak před čtyřiceti léty. Je to dům zvenčí obložený světlými kachlíky a vstupní chodba je zevnitř vyložena velmi nóbl šedým mramorem. Jenže když tuto vstupní chodbu opustíte a dostanete se na schodiště, zjistíte, že je nově vymalováno, a to hráškově zelenou emailovou barvou. Vypadá to ovšem nesmírně špatně, ale za zmínku stojí ještě jiná okolnost. Ta nešťastná hrášková barva zapatlala i černé kachlíky, které lemují schody a podlahu, zanechala stopy i na okenních rámech a na zábradlí. Natěrač zkrátka přetahoval a upatlal, co se dalo, nejspíš asi aby byl brzy hotov. A samozřejmě, že nikdo za ním nešel s hadrem a příslušným ředidlem, aby uvedl chodbu do slušného stavu.

Nejsem malichernej, abych kvůli zaneřáděným kachlíkům psal obsáhlý článek do ctihodného časopisu, jde mi spíš o něco jiného. Že totiž ta absence vkusu na jedné a ta odfláknutá práce na druhé spolu podezřele souvisí. Nedovedu si totiž představit řemeslníka, který by si nejprve zašel obhlídnout terén, rozhodl by se, jaká barva by byla vhodná, aby ladila k mramorovému obložení, tuto barvu by pak namíchal, provedl by malou zkoušku, pak by barvu ještě doladil a posléze by zmíněné mramorové obložení touto barvou zasvinil. To se prostě neslučuje.

Stejně se neslučuje představa tohoto pracovníka - patlala s fikcí, že by třeba v neděli sebral rodinu a vyšel s ní třeba do Národní galerie obdivovat českou gotiku. To člověk, jenž je schopný upatlat nepatřičnou barvou schodiště, nikdy neudělá. Anebo je možno věc obrátit: Člověk, který chodí obdivovat českou gotiku, nedokáže den poté upatlat nepatřičnou barvou schodiště.

Samozřejmě, že jsem to všechno pro názornost zjednodušil, jak se to v podobenství dělává, ale věřím, že už tušíte, kam mířím. Tím, že v lidech vítězí potřeba praček a mixérů nad potřebou absorbovat denně určitou dávku krásy a vymezit jí ve svém myšlení určitý prostor, tím trpí i kvalita odváděné práce, protože chybí radost z práce čistě vykonané. A tím, že práce nemá tu správnou kvalitu, ochuzuje se národ jako celek o výhody, které kvalitní práce přináší. Takže vlastně to, že ten člověk si nevyšel v neděli za gotickým uměním, se mu vrací obloukem v jiné podobě, například že nemůže sehnat sparty a jeho žena kondenzované mléko neslazené. Vše souvisí se vším, jak praví klasik.

Takže co s tím? Mělo by se nejspíš dojít k tomu, že estetika má daleko větší význam, než se na první pohled jeví, a proto by se při výchově nových generací mělo dojít k daleko radikálnějšímu ovlivňování mladých duší v tomto směru. Nastává otázka, kdo je má ovlivňovat, kde vzít ty kádry? Ale to už není moje starost. Tu bych nejraději přenechal nějaké malé pilné komisi, pověřené nejprve důkladným zmapováním úpadku lidového vkusu a v druhé etapě vymýšlením návrhu na účinné působení na nastupující generaci. Je to jedna z velmi pozvolných cest,jak vytvořit v lidech aversi vůči šlendriánu. A nesmí se zapomínat, že estetika by v tomto případě nebyla účelem, nýbrž prostředkem k něčemu, čemu se říká po měšťácku blahobyt. Smysl pro krásu není samozřejmě nutno hledat v oblasti výtvarné. Pokouším se o to třeba v práci se slovem. I když Bydlení je magazín zaobírající se hlavně výtvarnou stránkou věcí, věřím, že mně redakce neupře právo na názor, že kvalitní písňový text zasáhne duši citlivého člověka podobným způsobem, jako třeba krásně vyřezaná židle, jenomže z jiné strany. Takže bychom měli být vlastně spojenci, kteří útočí na dvou frontách, leč proti společnému nepříteli. (Už v minulém čísle tohoto časopisu jsem se uchýlil k vojenské terminologii - z toho lze usoudit, že beru heslo boj proti nevkusu přímo doslovně a důsledně.)

Takže jestli se v příštím sešitě rozhovořím o kráse slova, o architektuře věty a o síle poezie, budu při tom s problémem bytového interiéru neustále na jedné lodi, což se budu snažit prokázat. Ale kdo ví, jestli k tomu článku vůbec dojde.

Úvahy