Recenze filmu Nevěsta od Zdenky Tiché, jak vyšla v časopise klubu Jonáš
(č.29, 1970)
NAD NEVĚSTOU JIŘÍHO SUCHÉHO
Základní námět filmu Jiřího Suchého "Nevěsta" je možno vyjádřit asi tak, že autor klade otázku otázek: do jaké míry člověk má a může zasahovat do svého osudu. Hledá na ni odpověď v rámcově komponovaném, lyricko-epickém příběhu podaném ve formě žánrových scén řazených vedle sebe bez zdánlivé souvislosti, ale ta je dána základní ideou a rámcem. Autorův názor na danou otázku není patrný pouze z vyznění filmu, ale už z výchozí scény (hádání z ruky), která upozorňuje na iracionalitu kořenů, z nichž by mohlo vyrůst to nejzákladnější, co pro rozhodování o vlastním osudu potřebujeme, totiž jeho poznání předem. Možnosti takového rozhodování ovšem, jak ukazuje J. Suchý, jsou dále omezeny i tím, že často neznáme dobře ani sami sebe a že někdy proto žijeme vlastně dva životy: život "reálný" a život svých představ. Film "Nevěsta" je dílem zkušeného básníka a člověka citlivého k lidským osudům. Účinnost metaforického vyjádření je ještě podtržena možnostmi, které má film navíc proti divadlu a tiskárně. Autor těchto možností dokonale, využil, takže jeho dílo je filmová báseň.
Originalita filmové práce J. Suchého vyniká nejlépe ze srovnání jeho postupu s postupem našich režisérů tzv. nové vlny. Pro ně je totiž příznačné, že jdou cestou popisného realismu až naturalismu a preferují "čistě" filmové vyjádření. Jiří Suchý nachází takové filmové prostředky, které by mu pomohly vyjádřit umělecky obraz "na plátně". To, co jsem označila jako originalitu J. Suchého, ovšem neznamená, že by autor zcela podřídil svému záměru film jako specifický žánr, jehož podstatným znakem je především široká publicita. Ohled na ni vedl zřejmě J. Suchého k tomu, že základní téma svého díla vyjádřil na příběhu z oblasti nejlidštější, a tedy nejlépe pochopitelné širšímu publiku, na příběhu milostném, a že potlačil jeden ze základních rysů své básnické tvorby, totiž volné řazení představ. Aby se divákovi neztratilo ústřední téma, o to usiluje specifickým sledem scén, vedením herců, opakováním podstatných motivů atp. Myslím, že je to postup správný, ale zároveň nesmírně obtížný už jen proto, že složitost lidského života redukuje na jedinou oblast, a vzhledem k tomu, že připomínání hlavního tématu divákovi musí být nenásilné, aby dílo nepřestalo být dílem uměleckým. Tohoto úkolu se J. Suchý zhostil výborně, neboť poznal, kam až je možno jít, aby se divákovi příliš nepodbízel. (Právě po té stránce lze srovnat "Nevěstu" s právě promítanou "Vraždou ing. Čerta" - scénář i režie E. Krumbachová - která je přímo typem nesprávného podbízení se autora a režiséra divákovi.)
Pokud jde o vztah k světové filmové produkci, není podstatné, jestli J. Suchý udělal "chytrou parafrázi režisérů zvučných jmen" (J. Knesl v Jonáši č.27, str.5), on ji ani totiž neudělal, neboť formální prostředky, které by mohly připomenout například Felliniho, přehodnotil. Využití podobných formálních prostředků je dáno spíš typem žánru a tím, že ani film nemá možnosti neomezené. Fellini se kuriozitou "svých" formálních prostředků spíše snaží zahalit to, že námět filmu tvoří jakési nesouvislé části, a zdůraznit emotivnost obrazu - jde spíš o směřování k samoúčelnosti formy. U J. Suchého jsou ony "kuriozity" převážně funkční, a i když ani on nepotlačuje emotivní působení filmu, vždycky je někde v pozadí racionální jádro. I vztah k divákovi je rozdílný: Fellini si "hledí svého" a diváka ponechává spíše sobě samému, J. Suchý diváka nikdy zcela neopouští, i když mu někdy "zvyšuje látku" a i když ho nenutí bezvýhradně souhlasit. Tak je film "Nevěsta" vpravdě podivuhodným poetickým vyjádřením symbiózy racionality a emocí vzbuzených onou otázkou otázek v autorovi samém, ale symbiózy vyžadující sugestivně i účast kulturního diváka. V kladném smyslu tu spolupůsobí i malířské vidění světa, vedle onoho básnického, a jeho zobrazení autorem, a samozřejmě také hudba.
Cesta, kterou otevřel Jiří Suchý celým svým prvním filmem, není sice pohodlná (ostatně pohodlná nebyla ani cesta, kterou kdysi autor nastoupil "proti všem" svými písňovými texty - a kolik má dnes epigonů!), ale rozhodně stojí zato jít po ní dál a vychovávat diváky k tomu, aby pochopili i takové postupy, při nichž například padající listí může znamenat i něco víc než jen podzim. Progres se rodí jedině ze střetávání starého s novým a "všelidskost" je i v tom, že to nové bývá zpočátku zatracováno, nebo se o něm okázale mlčí. Český film přece jen už zase potřebuje injekci, aby se probudil ze stereotypu a hledal nové cesty, neboť ani nová vlna nemůže být nová věčně.
Dr. Zdenka Tichá
