NEJSEM ZROVNA ŠIKOVNÝ

autor: Jiří Macek, Týdeník Televize (1996)

Začínal jako grafik v reklamních ateliérech, než se stal zpěvákem v pražské Redutě a posléze svérázným divadelníkem. Deset let s Jiřím Šlitrem a sedmadvacet s Jitkou Molavcovou z něho vytvořilo legendu navždy spojenou s divadlem Semafor. Přesto je rok 1996 pro Jiřího Suchého zase něčím nový, dokonce natolik, že alespoň na okamžik odhodil svůj typický slamák.

Jak došlo k setkání s rockerem Ivanem Králem?

Zavolal mi a měl takovou ideu, že bychom mohli udělat desku, která by byla jiným pohledem na můj starý repertoár. Jako příklad uvedl svou představu nahrát Pramínek vlasů jako bossanovu.

Vznikla retrospektivní deska Znám tolik písní, na které jste výhradním autorem textu i hudby. Podle čeho jste písně na desku vybíral? 

Vybíral je Ivan Král.

To jste mu tak věřil? 

Musím říct, že jsme si porozuměli. On je iniciátorem této desky a také jejím supervizorem. Mě by ani nenapadlo, že bychom společně mohli něco udělat. On si vše vymyslel a přišel za mnou. Když jsem souhlasil, dal desce tvář, jakou má.

Tvář nečekaně křehkou. 

Ano. Aranže i rytmika jsou v mnohem decentnějším duchu než kdysi. Vždycky, když jsem se při natáčení odvázal, tak to byl on, kdo říkal: uberte.

Album Znám tolik písní je však přesto ohlédnutím. Vybavily se vám například momenty, kdy jste tu kterou píseň psal? 

Jak u které. O vzniku mnohých si už nepamatuji zhola nic, ale třeba u písně Pramínek vlasů znám okolnosti vzniku velmi přesně. Skládal jsem ji na plovárně, na níž jsem se ocitl tak trochu proti své vůli - kvůli slečně. A kvůli ní, a protože jsem nenáviděl zahálku, napsal jsem a složil Pramínek vlasů.

Hodně věcí jste dělal kvůli ženám? 

Ono to bylo trošku jinak. Seznamování s děvčaty bylo pro mne vždycky velkým problémem. Byl jsem nesmírně plachý hoch, a tak většina mnou milovaných bytostí ani o mém citu nevěděla. Obrátilo se to, až když jsem začal hrát v Redutě. Ne že bych se snad stal výbojnějším, ale ženy samy po mně začaly vyjíždět. Řeknu vám, byla to pro mne obrovská motivace a moje umělecké úsilí dostalo hned nový impuls.

Pracovitost vás s léty neopustila? 

Neumím zahálet. Nechlubím se tím, spíš si trochu stěžuji. Rád bych trochu zahálel, ale jsem pracovní maniak. Nevydržím ani chvilku v klidu.

Máte hodně zájmů. Grafik, literát, divadelník, hudebník...

Mít tolik tvůrčích choutek není nějak zvlášť velký dar, ono to je spíš prokletí. Kdybych dělal jen jednu činnost, možná bych v ní byl geniální, místo toho jsem ale roztříštěný. Problém je, že si ale nedovedu nic odepřít. Neumím si říct: Tak a teď přestanu psát pro divadlo, kreslit, režírovat a budu dělat jenom hudbu.

Čím jste chtěl být jako kluk? 

Vším možným, ale odmalička jsem miloval grotesky, a když jsem pak v šestnácti poprvé viděl hrát Voskovce a Wericha, všechno bylo jasné. Rozhodl jsem se, že budu komikem a že budu hrát stejně jako Voskovec a Werich ve dvojici. Budeme psát písničky a bude legrace, které se budou všichni smát. Nevím, jak je to možné, ale povedlo se mi to.

Je možné psát s úmyslem být vtipný? 

Je to těžké a taky čím jsem starší, tím víc a víc trnu, jestli se lidé smát budou. Bojím se, že jednou napíši hru, která nebude směšná.

Tak proč se smíchu nevzdáte? 

Nemohu. Neumím psát překvapivé zápletky s propracovanou psychologií postav a vlastně ani nechci. Mám rád legraci a písničky. Víte, optimismus je hrozně důležitá věc. Já mu kdysi podlehl zásluhou Voskovce a Wericha, kteří jej proklamovali až takovým hurá způsobem, a nikdy jsem toho nelitoval. S humorem pod kůží jsem dokázal překonat často i velmi tragické a vážné situace.

Nejitřeme staré rány. Co vám, kromě práce, udělalo v poslední době největší radost? 

Občas mívám radost z úplně obyčejných věcí. Před chvilkou jsem si například koupil do bytu skříňku, kterou už dlouho potřebuji. Těším se, jak ji naplním písemnostmi, které už nemám kam dávat, i když mě zároveň trochu děsí, že ji musím nejprve smontovat. Nejsem zrovna manuálně šikovný jedinec.

To nevadí.