NÁVOD K POUŽITÍ SEMAFORU

Úvaha Jiřího Suchého o Semaforu z roku 2007

Nevím, koho by bavilo opakovat pořád tytéž pravdy - nejspíš nikoho. A přece žijou mezi námi jedinci, které tento trpký úděl postihuje téměř denně. Například já. Jmenuju se Jiří Suchý a věřím, že se tak budu jmenovat ještě nějaký čas.
V roce 1959 jsem založil divadlo Semafor a vlastně jsem ani na to nebyl sám - pomáhal mi právník Jiří Šlitr. Jeho právnické schopnosti nám zůstaly utajeny, o ostatních vydal během svého nedlouhého života nesčetná svědectví. Divadlo, o němž se tu zmiňuju, nám způsobilo mnoho radostí, ale taky trampot. Jedna trampota, tak velká, že by se klidně dala označit módním způsobem jako mega-trampota, spočívá právě v tom neustálém opakování pravd.
Denodenně tázán na tytéž věci, které jsem už nesčíslněkrát vysvětloval, odpovídám se špatně předstíranou vlídností, čtyřicet roků vysvětluju, jak vznikl Semafor, kdy jsme se s Jiřím Šlitrem sešli ponejprv, proč jsme se rozhodli založit právě Semafor a ne třeba Činoherní klub, nebo v čem vidím smysl našeho divadla, v čem jeho nesmysl, jaké je jeho poslání, čím je a čím není. Odpovídám klidně a vyrovnaně i těm, kteří se mě na stejnou otázku ptají postupem času několikrát.
A tak se znovu ozývám, abych zpravil diváky, hlavně ty, kteří poprvé přicházejí okusit Semaforu, ale i ty štamgasty, kteří se zatím nad jeho posláním nijak nezamejšleli. Nezapomenu ani na recenzenty, kteří o nás píšou do novin a jakýmsi omylem nás opakovaně považují za něco jiného, než ve skutečnosti jsme. Těm všem je věnována tato - esej? Nebo tento rozbor? Výklad? Nakonec jsem se rozhodl pro návod k použití.

CO JE TO BULVÁR? 

V počátku šedesátých let se začalo o Semaforu mluvit a psát jako o avantgardním či experimentálním divadle. Pravda, žádná skutečná avantgarda tady tou dobou neexistovala, a tak jsme za ni jaksi suplovali (suplovat = dočasně zaskakovat za nepřítomného). Slova jako avantgarda, progresivní, experimentální apod. se hezky poslouchala a tehdy se mi přihodilo, že jsem v tu naši avantgardnost na čas uvěřil. V jedné takové slabé chvilce jsem pak napsal Sektu - poetickou hříčku s bizarním nádechem. Publikum ji tehdy nepřijalo a dalo přednost kabaretnímu představení Jonáš a tingltangl, v němž jsme se hlásili k umělecky pokleslejším žánrům - k šantánům a barům, music-hallům a tingltanglům. Naše vlastní obecenstvo si nás nasměrovalo tam, kde nás chtělo mít. A nebylo to hloupé obecenstvo!
Od těch dob jsem se začal snažit o to, aby se Semafor stal divadlem v podstatě lidovým, až bulvárním. Toto slovo si můžeme vysvětlit různě, zvláště máme-li po ruce více slovníků. V jednom se dočteme, že bulvární znamená senzační, senzacechtivý, v jiném nás zasvěceně poučí, že bulvární rovná se málo hodnotný a v jednom pak stojí dokonce to, co pod tímto slovem cítím já: bulvární divadlo je divadlo zábavného typu.
V bulvárních divadlech osmnáctého století vystupovali akrobati, provazolezci, provozovali se tu pantomimy, harlekinády, féerie, vaudevilly, komické opery, ve století devatenáctém se tu hrály hry ze všedního života, hry s milostnými zápletkami, hry lehce zábavné i frašky hrubšího zrna. Ve dvacátém století to pak byly lidové operety a kabaretní představení.
Semafor vznikl ve dvacátém století, a tak se mi zdá, že máme nejblíž k bulváru této doby. Věřím totiž, že žánr označovaný slovem bulvár má dost veliké rozpětí. Od bulváru nejpokleslejšího až po kultivované zábavné divadlo. Například operety, které hrálo Nové divadlo Oldřicha Nového, by v mé hierarchii měly patřit na samou špici předválečného bulváru. Experimentální avantgarda to přece nebyla a řadit Nového kamsi na konec fronty vážných uměleckých divadel by bylo nespravedlivé. Byl přece vynikající a jedinečný - dodnes nás o tom přesvědčují jeho filmy. A taková divadla si řadím do kategorie bulvár.
Věřil jsem, že když se přihlásím k tomuto žánru, budu chválen za to, že v kategorii, zahrnující mnohdy i divadla nejpokleslejší, drží se Semafor stále při těch vyšších příčkách žebříčku bulvárních hodnot. Recenzenti nás ale tvrdošíjně řadili do škatulek zcela jiných, ale aby nám poradili, jak uspět v žánrech, o které neusilujeme, to ne. My i oni myslíme v různých rovinách, a tak jakákoliv rozumná domluva se zdá být nemožná. Připadá mi to jako souboj boxera s krasobruslařem. Otázka, kdo z nich je lepší krasobruslař, je zbytečná, stejně jako kdo z nich je horší boxer. Ale oba mají při souboji o zábavu postaráno: boxer se směje, když zasáhne krasobruslaře do frňáku a krasobruslař, když boxer na ledě sebou řízne (abych použil slovníku pokleslejšího bulváru). Je tedy otázkou, má-li divadlo právo být považováno za to, čím se cítí býti, nebo je-li to divadelní vědec, kdo ho zařadí tam, kam uzná. Zatím se budu držet své představy, dokud mě někdo řádným argumentem nepřesvědčí, že se mejlím.
A tak si myslím, že nejen recenzent, ale i náš divák by měl vědět, že Semafor není svatostánek vzácných uměn, nýbrž divadlo, které svůj smysl vidí v pouhém rozchechtání publika.

Kdo se o to sám nepokusil
...neví, kolik třeba potu,
aby se v sobotu
povedlo dvěma komikům
rozhejbat publikum,
když jo, tak je to
vážně unikum
V+W: Zpytování svědomí 1929 

Snažíme se udržet si laťku legrace hezky vysoko, ale ne za každou cenu. Někdy totiž takové překvapivé vybočení z kultivované estetiky sehraje v kontrapunktu našich rozverností dosti důležitou roli. Abych byl konkrétní: 

Pan učitel:
Zachtělo se vám bělostných kůzlátek? Hovno!
(Smutek bláznivých panen) 

Vulgární slovo by v tomto případě nebylo vysloveno, pokud by mu nepředcházela ona bělostná kůzlátka, vytvářející k němu žádoucí protipól, bez něhož by toto slovo právem patřilo do výrazových prostředků bulváru pokleslého.
Podobně je tomu třeba v dialogu z naší Kytice: 

Matka o své dceři:
A jak krásně přede. Její niť, toť hedváb.

Král:
Seru na hedváb, babice! 

Tím, že neváháme, uznáme-li to za vhodné, použít jadrnějších slov, docilujeme efektu poněkud drastického - ten však je pro divadla bulvárního typu charakteristický, stylotvorný. Lišíme se tím od Rusalky, Romea a Julie či Nory, kteří by takové slovo nevyřkli za nic na světě, alespoň ne na jevišti.
Matoucí možná je, že naše divadlo má, narozdíl od pokleslejšího bulváru, svou poetiku. Písnička o kamarádech, monolog o zbloudilé střele či o hořící žirafě, Tulipán - to všechno jsou prvky, o nichž jsem se domníval, že nás na žebříčku bulvárních divadel vynesou na nejvyšší příčku - místo toho nás přesadily do jiné kategorie, někam, kam patřit nechceme: za Rusalku, Romea, Julii a Noru. Nikdy jsem neměl ctižádost stát na konci fronty za Dvořákem, Shakespearem, ani za Beckettem, Ionescem či Tomem Stoppardem - mezi tyto ctihodné pány jsem se zásadně necpal - nevím ani, o čem bych si s nimi měl povídat.
Miloval jsem Voskovce a Wericha za ty jejich brabence, kteří leptají pupence kyselinou, za Pegasa, který měl křídla zpuchřelý a spad na Nanynku do zelí, za lano-li nenapne-li se. Politická situace však z obou klaunů udělala hrdiny, o kterých se psalo s úctou a obdivem, ale samotné jejich hry byly ve své době kritikou mnohdy zpochybňovány.
V tom si je Semafor s Osvobozeným podobný: to, že nás starý režim nevítal s otevřenou náručí, povyšovalo naši práci v očích utlačované části veřejnosti do sfér, o které jsme neusilovali, na které jsme vlastně ani nestačili. A tak když bylo po převratu a my jsme konečně začali dělat to, co jsme vždycky dělat chtěli, mnoho českých intelektuálů bylo prý zklamáno a počali nad námi urychleně ohrnovat své vzácné nosy. Zbystřil jsem: byli to opravdu intelektuálové?

CO JE TO INTELEKTUÁL? 

Nejsem ten, kdo má právo dát na tuto otázku seriózní odpověď - tak tedy aspoň neseriózní:
Člověk duševně pracující bývá nazýván intelektuálem, ale co je-li výsledkem jeho duševní práce blábol, hovadina? Je snad intelektuálem jen proto, že ji vyseděl nad psacím stolem? Definice intelektuála jako duševního pracovníka mi připadá být neuspokojivou, protože je známo, že existuje též duševní nádeničina, zatímco intelektuála považujeme spis za duševního aristokrata, takže když jsem se jednou doslechl, že intelektuálové už Semafor neberou, pomyslil jsem si, zíraje na intelektuála, který mi tuhle novinu zvěstoval, že intelektuálem nemusí nutně být každý, kdo si to o sobě myslí.
Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří.
To, co se nám kdysi odpouštělo, to už dneska neprojde - a přiznejme si, dávali jsme svým příznivcům vždycky dost příležitostí, aby bylo co odpouštět. A publikum nám ochotně odpouštělo - byli jsme přece ve svém hudebně-legračním žánru jediní, a tak bylo třeba si nás hejčkat. Dneska, v době velikých muzikálů, už není třeba se namáhat s odpouštěním - když se něco nezdá, jde se prostě jinam. Aby mi bylo rozuměno, nestěžuju si na to. Považuju tento stav věcí za správnější, než byl onen v dobách minulých.
Myslím, že intelektuálové, kteří chodí do Semaforu i dnes, dobře vědí, proč tak činí a tenhle návod k použití nepotřebují. 

CO JE TO POEZIE 

Často opakuji, že Semafor stojí na třech základních kamenech: na humoru, na hudbě a na své specielní poetice. Ta poetika je věc, která nejspíš potřebuje výklad a já jsem známý apologeta semaforské víry, už v dobách našich začátků jsem se to o sobě dočet, takže jste v dobrých rukou.
Pod slovem poezie si někteří naši bližní představují něco velmi ušlechtilého, leč pro ně nepřijatelného. Argument já tomu nerozumím je ve své podstatě správný, až na to, že to není argument. Básni lze sice rozumět, ale lépe je nerozumět. Výhodnější je vnímat ji citem.
Teď se musím zuby nehty držet, abych místo "návodu k použití" nenapsal knihu. Jako poetický selfmademan jsem si totiž přišel na tolik věcí, o které bych se rád podělil, ale zasvěcovat neznalé do tajů poezie se vymyká rozsahu tohoto návodu. Snad příště.
Teď bych jen chtěl upozornit na to, co je semaforská poezie. Ukážu to na příkladu, který mi vnuknula nedávno jedna novinová recenze. (Píšu tu o těch recenzích nějak příliš často, takže by mohl vzniknout dojem, že mi leží v žaludku. A taky že jo.)
Dočetl jsem se, že kromě zrnek poezie, za něž jsem byl chválen, obsahuje má poslední hra množství nepatřičností, za které mi bylo třeba uštědřit políček. Jenomže! Grunt nedorozumění spočíval v tom, že naše poezie není jen v krásných metaforách, kterých se občas dopustím - tam ji objeví každej. Ale skutečná semaforská poezie je skryta ve zdánlivě prostých a nepoetických větách, přičemž zdůrazňuji slovo zdánlivě.
Tato poezie, tvářící se jako všedno, má zvláštní moc - případně dvě moci: jednak vytváří magickou metakomunikaci mezi námi a citlivými diváky, jednak nás odlišuje od jiných zábavných divadel, která s tímto tajemném nepracují.
Poezie písně Kamarádi je zřetelná na první pohled - píseň se bezostyšně tváří silně poeticky a poezie v ní je tudíž nepřehlédnutelná. 

Pan Chesterton ten rozsvítil
Mou hlavu jako lampu na plyn
A v tom světle jsem pochytil
Že je tu taky Charlie Chaplin... 

Ano, tak vypadá poezie, tak se to dělá. Ale já a se mnou snad každý desátý, nebo možná padesátý divák, dobře víme, že náboj poezie je třeba i ve větě o bělostných kůzlátkách, kterou jsem zmiňoval v jiné kapitole. Divák (či recenzent) nevyzbrojený jemnými čidly může snadno tuhle větu považovat (a taky že považoval) za prasárnu, nehodnou básníka Kamarádů. A tak díky vlastní neznalosti přicházejí mnozí diváci o to, co shodou okolností považuju na Semaforu za nejsemaforštější. Ale myslím, že většina to vnímá podvědomě - to se projevuje tím, že se jim u nás líbí, aniž by uměli pojmenovat důvod. Ti tvoří základní jádro našeho publika.

O HUMORU 

Mám v knihovně několik vědeckých studií na téma humor a dlužno říct, neznám nic méně zábavného. Jsou to studie potřebné, třídí a pojmenovávají a vlastně nejsou pro mne o nic nudnější, než je třeba učebnice aritmetiky, která ostatně taky není napsána proto, aby se při ní čtenář válel smíchy. Ale studie, o kterých tu píšu, působí, právě díky souvislosti s tak zábavnou věcí, jako je humor, nudněji než cokoliv jiného. Přesto jsem se jimi prokousal a vím, že mají svůj význam.
Nejsem teoretikem, a tak budu možná ve svém výkladu zábavnější, ale zase moc si od toho neslibujte.
Semafor s humorem pracuje, o tom snad není sporu. Za léta své existence jsme nesehráli jedinou tragédii, i když někteří škodolibci tvrdí, že ano. Divadlo se nám večer co večer otřásá smíchem, vyjmeme-li z toho ony zvláštní večery, kdy se sejde v sále společnost zachmuřenců, kteří se smát odmítají. To se stane jednou či dvakrát za sezónu a je to pro nás nevysvětlitelnou záhadou.
Ale nebudu se zde zabývat anomáliemi, pravidlem bývá smích v hledišti, a ten nás utvrzuje, že jsme divadlem, ve kterém se humoru daří. A tady narážíme často na výtky estétů, vážících kvalitu našeho humoru - někdy je prý noblesní, kultivovaný, a jindy jdeme jaksi pod laťku, kterou jsme si nasadili dost vysoko. A tu je myslím počátek našeho nedorozumění: lať jsme si nenasadili vysoko my, tu nám nasadili vysoko oni. Pro nás je ta laťka něčím ne konstantním, něčím, s čím se snažíme během představení pohybovat směrem nahoru i dolů.
Jako bulvární divadlo (viz kapitola o bulváru) nezapomínáme na diváka průměrné inteligence. Intelektuálů je málo a neuživí nás, blbce v hledišti nevítáme, tak co nám zbývá. Průměrně inteligentního diváka si považujeme už proto, že i naše inteligence je vlastně vcelku průměrná a nemáme o ní přemrštěné mínění- tím se možná lišíme od těch, co suverénně vynášejí soudy.
Ovšem průměrná inteligence je velmi široký pojem a zahrnuje rozsáhlé spektrum. Mohou to být lidé zcela prostí, obdaření darem přirozené vnímavosti, ale i lidé, u nichž hranice inteligence je dosti vysoká. Mohl bych to přesněji specifikovat s pomocí příslušného čísla IQ, kdybych ta čísla ovládal. Bohužel se v nich nevyznám, mé íkvéčko je nejspíš dvojciferné. My se snažíme myslet na obě hranice tohoto spektra, a tak humor, který na scéně provozujeme, pohybuje se v poměrně širokém rozmezí. Pokud se držíme vyšší hranice, nebývá nám to vytýkáno. Když vyjdeme vstříc hranici nižší (a nám možná bližší), ozvou se hlasy shůry. Potvrzují nám známou poučku, že osoba, která zvládne úkoly vyššího stupně, může selhat při řešení úkolů stupně nižšího. V našem případě to znamená, že onen jistý nechápe smysl našeho úsilí o širokou sdělnost a žádá si divadla jen pro sebe.
Je-li tím sobcem člověk prostší, dá se jeho sobectví připsat na vrub jeho prostoty. Nechápe kultivovanější humor, a tak po něm neprahne. Člověk s vyšším IQ by náš záměr pochopit mohl, ale obvykle ho to zrovna nenapadne, a tak dá průchod svému prvnímu dojmu. Byl bych rád, kdyby mu tento náš návod pomohl přiznat naší doktríně právo na existenci.

TAKŽE: 

Milý diváku, přijdete-li do Semaforu a chcete-li si ho užít, jinými slovy chcete-li, aby to nebyly vyhozené peníze, zkuste se řídit následujícím desaterem: 

1 Nehleďte na Semafor očima teatrologa, který posuzuje dění na scéně z hlediska všepitvajícího odborníka - přijďte se pobavit. Dostane-li se Vám krom zábavy ještě jiných zážitků, berte to jako jakýsi bonus - jako dárek navíc. 

2 Jestli je na Semaforu něco specifického, nejsou to dramaturgické počiny či autorské nebo herecké kvality souboru, je to atmosféra. Semafor mají rádi ti, kteří v dnešní ukvaltované a rozporuplné době dovedou ocenit, že existují místa, kde je jim dána šance na trampoty všedního dne zapomenout. Jedním z takových míst je Semafor. 

3 Nepředstavujte si předem, jak byste chtěl, aby současný Semafor vypadal, bude vypadat jinak a to Vám přinese namísto kýžené relaxace spíš zneklidnění. Berte nás takové, jací právě jsme - buď mezi námi vznikne přátelství, nebo si zůstaneme cizí. V obou případech se můžeme rozejít v dobrém. 

4 Jste-li konzervativní, zkuste se pro jednou rozloučit s představou Semaforu let minulých a nechtějte po nás, abychom ustrnuli v době Vám milé. Určitě nám dáte za pravdu, že jsme si četné atributy těch časů podrželi dodnes, ale museli jsme při tom jít taky dál. 

5 Pokud nemáte rádi staromilectví, přiznejte nám, že jsme se zcela nezakonzervovali a že, i když nejsme divadlem zrovna progresivním, obohacujeme naši poetiku o nové prvky, hledáme nové, mladé tváře, ale to je asi tak všechno. Na výrazně moderní divadelní projev jaksi nemáme právo, ten sluší spíš divadlům novým. Nám není ani vlastní a o tomto projevu ani neuvažujeme, protože většina diváků nás chce mít takové, jací jsme. 

6 Pokud se umíte smát nahlas, nekroťte se. Svým smíchem strhnete své plašší spoludiváky a přispějete tak k rychlejšímu nastolení dobré atmosféry. Obvykle stačí pět rozesmávačů v hledišti a za chvilku je o dobrou atmosféru postaráno - je přece známo, že náš člověk se rád přidá, ale ne vždycky chce být ten, kdo to začne. 

7 Průzkumem jsme zjistili, že texty písniček už dnes příliš nezajímají. Moje velkolepá textařská minulost se mi stala zatraceným konkurentem (Klokočí, Kamarádi, Jo to jsem
ještě žil), přestože nebyla zase vždycky tak úplně velkolepá (Blues pro tebe, Ach ta láska nebeská, Malé kotě - to nejsou žádné literární skvosty. A to nepočítám stovky písní zcela a právem zapomenutých). Zkuste si u poslechu našich nových písniček uvědomit, o čem jsou. Ve své domýšlivosti říkám: Nemůžete na tom prodělat. 

8 Pokud Vás Semafor naponejprv neuspokojil, zkuste to s námi ještě jednou. Naše představení jsou velmi různorodá a jiným se Vám můžeme třeba i zavděčit. 

9 Nelepte nám, prosíme, žvejkačky pod sedadla, i když je to zase lepší, než když je plivete na zem a zašlapáváte do koberce. 

10 Zvažte, zda divadlo, které dává divákům předem tolik podmínek, je vůbec hodno Vaší návštěvy. Máte-li pocit, že aspoň polovinu těchto podmínek Vám není zatěžko splnit, buďte nám vítáni.

Převzato z www.pozitivni-noviny.cz