O JEDNOM FILMU
Autor: Josef Škvorecký, vyšlo v hudebním časopise Melodie č. 2, 1964
O jednom filmu, jen zdánlivě hudebním
Koncem února bude v našich kinech uveden jeden z nezajímavějších filmů naší produkce v posledních letech: KONKURS režiséra Miloše Formana. Dívá se okem filmové kamery na dvě hudební oblasti našich dnů, na dechovku a semaforské písničky, a zejména na lidi kolem nich. O filmu samém neřekneme nic - běžte se na něj podívat sami. Stojí rozhodně za to. Ale abychom předešli případnému nedorozumění, že někteří diváci budou chtít z Formanova pohledu odvodit krátká spojení o hudební platnosti obou zdánlivě proti sobě postavených žánrů nebo hledat v něm zesměšnění dobře míněné a poctivé muzikantské práce, požádali jsme J. Škvoreckého, aby nám napsal o skrytém, ale v podstatě nejdůležitějším spodním tónu, kterým film vyznívá:
KONKURS, podle mne, je filmem nikoli hudebním, ale filosofickým. Předvádí člověka ve dvou polohách jeho pošetilosti, která ho - jak ukazuje nejedno velké dílo umělecké historie - ze všeho nejvíc zlidšťuje. Není to pošetilost zloby, pošklebku, zlé vůle, prchlivosti nebo negace, ale pošetilost oněch tragikomických situací našeho života, kdy nám věk jednou příliš nízký, podruhé příliš pokročilý, zabraňuje poznat, že jsme viděni jinýma očima, než jsou naše vlastní; je to pošetilost touhy, lásky, dobře míněné nechápavosti.
V semaforské části KONKURSU přitom myslím na někdy až drastický sled mláďat, vtažených magií twistu a svých čtrnácti, patnácti, šestnácti let do neurčitého a stříbrného snu o slávě. Není to však vlastně jenom prostý sen o slávě: je to pudová tendence k tvořivému životu, k životu žitému v úzké symbiose s krásou, jaký umožňuje umění; tendence, která žije ve většině mladých lidí, hodných atributu mládí.
Proto se mi nelíbí hlasitý smích některých diváků při olivertwistové sekvenci - leda, že se nesmějí pošetilým mláďatům, ale sami sobě. Ten film totiž usvědčuje nás, říká: Takoví jste byli i vy, než jste okorali. Možná komičtí, ale zato krásní, protože mladí, protože nevinní.
A na protipólu je tu pošetilá iluze věku nachylujícího se ke stáří, který přestává rozumět. Nemusí to být věk zvlášť vysoký. Kapelník, zapálený pro svou muziku, plný nefalšované lásky k tomuto koření života (a právě tohle dovede Forman pomocí odmocněných kapelníkových frází tak nefrázovitě vyjádřit), vypudí ze své kapely černou ovci: mladíčka, který dal přednost napínavé podívané před svatou povinností. Na jeho místo s báječnou samozřejmostí malých ironií života nastoupí jiný mladíček, vypuzený z jiné kapely přesně za totéž. A kapelníci nic netuší.
Jenomže to není jenom anekdota. To je, řekl bych, podobenství o "hříšném'' člověku, jako jediném skutečném člověku. A zároveň i o nesmrtelné kontinuitě života (a hudby). Vždyť oba vypuzení a opět přijatí hříšníci nakonec vesele dují do pozounů.
Přirozeně, Forman není k dechovce uctivý, lépe řečeno, není uctivý k těm jejím aspektům, které se mladým očím jeví komicky. Ale jak jsem řekl, v jeho filmu nejde o dechovku, nejde o džez, a on ani k mládí není uctivý. Myslím, že velmi odpovědně, s nevšedním talentem a v příkladné kolektivní spolupráci celého štábu začíná ve svých filmech realizovat, to, čeho mnozí v minulosti měli plnou hubu, tak plnou, že na vlastní dílo už nic nezbylo. Umělecký humanismus. Humanismus vycházející z názoru, že konečným smyslem umění je zobrazit člověka, jaký je, nikoli jaký si myslí, že je. A že to je konec konců také jedinou jeho důstojnou oslavou.
