JÓ, TO JSEM JEŠTĚ ŽIL (1996)

Jiří Rulf, Reflex 33 / 1996

Pane Suchý, díváte se na akční filmy?

Ne. Když vidím v televizi ty upoutávky, tak se mi zdá, že jsou hrozně stejný. Oni si tam dávaj' do držky, pak spadne auto ze skály nebo odpálí ve vzduchu helikoptéru. Kolikrát já už tu helikoptéru viděl! Já vím, že je to podívaná, ale proč ti diváci nemeditujou nad tím, že v té helikoptéře sedí taky živí lidé. Zatím mají ty filmy alespoň tu morálku, že tou helikoptérou lítají většinou padouši. Já už jen čekám, kdy se to obrátí a filmy budou končit tak, že padouši vyhrajou. Je možný, že se k tomu dopracujeme.

Proč je taková potřeba zla?

Já to přičítám konci tisíciletí. Konec minulého století byl taky hodně morbidní. A podívejte se, co přišlo v umění potom. Dekadenci vystřídal ohromný progres. Ted' nastal takový zvláštní kvas, řekněme, že za deset let něco vykrystalizuje a věci začnou dostávat řád, na který jednou lidstvo bude pyšný.

Kdesi jste ale vyjádřil údiv nad tím, že zlo už proniklo i do pop music...

Ano. Naše písničky totiž byly v době jejich největší popularity, v šedesátých letech, dobrý, vlastně hodný, dobrácký. A nebyly to jen šlitrovky, co takhle chtěly působit. Vezměte si třeba Dva modré balónky. Najednou je tu trend k násilí nejen v písničkách, na obrazovce, ale taky v ulicích. Najednou je tu kult agresivity. Pro mě rajc nemá, ale vysvětluju si to tak, že pro určitý druh lidí to má kouzlo, magii. Jsou to často nepochopitelný věci, ale už kvůli Utrpení mladého Werthera milenci páchali sebevraždy. Byla to taky věc módy.

Přes všechnu dobráckost vašich písní jsem objevil vašeho zavilého nepřítele. Zaměnil jsem dvě čísla, když jsem vám telefonoval, a nebyl jsem zřejmě první. Ten člověk na druhém konci drátu velice sprostě vynadal nejen mně, ale taky na vaši adresu padla bůhvíproč řada nepublikovatelných slov. 

To mě nepřekvapuje. V anonymitě se sprostotě ohromně daří. Já mám ve svém dopisovém archívu oddíl nazvaný Kuriozity a tam jsou především anonymní dopisy. Je zajímavé, jak ve své zlobě někteří dosáhli absolutního mistrovství: do jedný věty dokážou umístit takovejch urážek, až se člověk diví, že ta věta drží pohromadě, a taky architektura anonymního dopisu bývá svým primitivním způsobem dokonalá. Když takový dopis čtu, tak přemítám, co si ten autor od psaní sliboval, protože já si můžu akorát říct, že to napsal nějakej vůl. Ale on to asi psal pro vlastní úlevu.

Čeho se ty dopisy týkají?

Často ani nevím, jak ty lidi přišli na věci, ze kterých mě podezírají. Jedna paní mi třeba sprostě vynadala za to, že urážím prezidenta Havla. Kdyby se podepsala, tak bych jí napsal: Paní, jsem asi nějakej blbej, já totiž nechápu, jak jste na to přišla. Jiná paní mi zase napsala: Já si Vás vždycky vážila a měla Vás ráda, ale teď jsem otevřela Vaši Knížku, kde jste vyfotografován, jak jíte špagety s nějakou ženou. Vy tvrdíte, že to je Dáda Patrasová, ale to není Dáda Patrasová. Jak Vám mám dál věřit, když lžete i v takových maličkostech.

Je to Dáda Patrasová?

Je. Jen s neobvykle učesanými vlasy. Ale i kdyby nebyla, tak je zvláštní, že mě někdo dokáže navždycky odepsat kvůli takový prkotině, jako je popiska pod fotografií.

Takové dopisy mohou budit útrpný úsměv: Byla období, kdy jste jich dostával víc nebo míň?

Vy jste ročník 31, uvědomuji, že jste moc normálních časů neužil.

Co to jsou normální časy? Já byl vždycky se vším smířenej, protože jsem zjistil, že každá doba, ať sebehorší, mi něco dala. Třeba dobách duchovního teroru po roce jsem si dokázal utvořit svůj vnitřní svět, ve kterém jsem žil s hezkýma věcma, třeba s knížkama, který mi schovávali hodní antikváři, a ten vnější jsem bral až v druhým plánu. Byl jsem ostatně tenkrát mnohem soustředěnější než teď.

Vybavujete si první dětskou vzpomínku?

No jéje. Já si vzpomínám na velmi raný události z Klatov, kde žili jsme do mých pěti let. Já si dokonce dovedu vybavit, jak jsem pil z dudlíku. Přesně vím, jak vypadala ta flaška ze které jsem pil. Byla taková placatá a bylo na ní plastický měřítko. Dudlík zřejmě maminka prostřihla, aby tam byla větší dírka, zůstal tam takovej neodstřižený cancourek, plandal a já si s ním jazykem hrál. Z Klatov mám taky první preerotický zážitek, to mi byly asi čtyři. Přijel cirkus a měli tam za krasojezdkyni asi dvanáctiletou holčičku. Fascincinovalo mě, jak měla při jízdě na koni plácnutý stehno. Radu večerů si před usnutím to stehno na koňské kůži představoval. Freud by mi to vysvětlil. Jindy mě maminka vzala v Klatovech na náměstí, bylo to před Mikulášem, brzy se stmívalo a já byl poprvé venku ve tmě. Viděl jsem svícené obchody, metly, masky Mikulášů, andělů a čertů, ve kterých svítily červené žárovky. Dodnes dovedu vybavit.

Říká se, že pro umělce je podstatné zachovat si schopnost dětského úžasu, prvotního údivu světem. Zdá se, že pro vás to opravdu platí.

Asi jo. Já mám takových vzpomínek, že si je ani nepamatuju. Když jsem byl před časem u příbuznejch v Klatovech, šel jsem se sám projít po městě. A najednou si povídám: Aha, tudy vede cesta k vodojemu. A vodojem tam opravdu byl, byla to taková kaplička, na kterou jsem dávno zapomněl, a já si najednou uvědomil, jak mě maminka zvedala, abych se mohl dovnitř podívat klíčovou dírkou. 

Idyla první republiky ovšem brzy skončila. Sotva jste začal rozum brát, přišla válka.

Když je klukovi osm nebo třináct, je pro něj válka velkej zážitek, zvlášť' v takovým relativně poklidným místě jako byl tehdejší protektorát. Když jsem byl na prázdninách, sedal jsem celý hodiny u trati a pozoroval, jak jezdí německé transporty na východní frontu. Lidé z vesničky to využili... 

... a chtěli, abyste ty transporty počítal?

Kdepak. Strčili mi kýbl broskví a já jsem s nimi, když transport zastavil, provozoval výměnný obchod. Kurs byl dvě cigarety za broskev. Pak začaly přelety anglo-amerických letadel, ta shazovala protiradarový stanioly. My kluci jsme je sbírali. Měl jsem takovouhle otep. A protože na letadla střílela protivzdušná obrana, sbírali jsme taky střepiny granátů a soutěžili, kdo bude mít největší.

O koncentračních táborech jsem neměl ponětí a teprve po válce jsem si uvědomil, co to bylo za obrovský transport z dobytčích vagónů, co jsem taky viděl projíždět. Ty vagóny měly nahoře malý okýnko zamřížovaný ostnatým drátem. Někdo na mě tenkrát takovým okýnkem zamával. 

Jak to přišlo, že jste se rozhodl právě pro tu životní dráhu, na které jste dnes?

Já chtěl být ve čtyřech letcem, protože v Klatovech bylo letiště a dvouplošníky prováděly po dlouhý hodiny na nebi akrobacii, pak francouzským legionářem, protože měli barety na stranu, pak chemikem, protože se mi líbily jejich skleněný baňky a to, že je suřík oranžovej a skalice modrá. Pak jsem se stal reklamním grafikem, protože kreslení bylo to jediný, co mi ve škole šlo, a vlastně i to, že jsem chtěl být předtím chemik, bylo daný zájmem výtvarným. Ale už v šestnácti jsem chtěl být komikem a nic jinýho. A věděl jsem, že musím dospět k tomu, že budu mít v Praze divadlo, kde budu s partnerem po vzoru Voskovce a Wericha hrát divadlo a taky zpívat.

Kde jste vzal takové sebevědomí? 

To nevím, protože já byl hrozně špatnej. Já byl tak špatnej, že i ochotníci mě odmítali, dělal jsem zkoušky do několika ochotnických souborů a odevšad mě hnali. Zajímavý je, že Jitku Molavcovou taky hnali, dokonce ze stejného divadla jako mě. Jenže s odstupem dvaceti let. A neprávem. Zatímco mě vyeliminovali právem ještě ze Zábradlí, přestože jsem pro ně napsal dvě hry, protože moje hraní, to byl naprostej debakl. Jestliže dnes hrajeme Víkend s Krausovou, kde ve třech táhneme celou komedii, lidi se smějou a mně je rozumět, tak je to výsledek nesmírnýho úsilí, píle. Nikdo si nedovede představit, co mě to stálo.

Vždycky jste chtěl hrát ve dvojici? 

Vždycky. To bylo dáno mou láskou k Voskovci a Werichovi, ale taky k Laurelu a Hardymu, které jsem znal od pěti. Už na skautskejch táborech jsem měl při výstupech partnera - jmenoval se Vilibald Pancíř. Pak jsem hledal partnera pořád, v Redutě jsme vystupovali společně s Ivanem Vyskočilem. Je ovšem známo, že Jiří Šlitr jako partner mě nemohl napadnout prostě proto, že tvrdošíjně odmítal hrát. On se bál. Pak najednou přišel sám, že by si zahrál. Po jeho smrti jsem vážně přemýšlel o tom, že bych toho nechal, protože jsem si říkal, že to už nikdy nebude ono, že si už k sobě nikdy nikoho nenajdu. Ale osud tomu chtěl, že na jednom z posledních Šlitrových představení seděla na přístavku v první řadě jistá dívka s ofinou a my si jí všimli. My totiž viděli do třetí řady a občas jsme si mezi sebou přítomný dívky komentovali. Později jsme se s Jitkou Molavcovou domluvili na tom, že si všimla toho, že jsme si jí všimli. Říkala: Vy jste se na mě tak koukali... Takže Šlitr ji ještě zaznamenal, aniž tušil, že za čas bude stát na jeho místě.

Poetika vašich a Šlitrových písniček pomohla v šedesátých letech zapomenout na "staré" hvězdy typu Vašíčka nebo Cortése. Pak se ovšem - ještě za Šlitrova života přes vás přehnala nová, tentokrát beatová vlna.

Ano. Přišlo to najednou. Napsali jsme twist, který se tuším jmenoval Modré džíny, a ten se najednou objevil na rozhlasové Houpačce, která tenkrát suplovala hitparádu, na posledním místě. My na to nebyli zvyklí, protože těsně předtím byla Krajina posedlá tmou několikrát za sebou na prvním místě a pomalu sestupovala devět měsíců. Vyvodili jsme z toho bez trpkosti radikální řešení. Řekli jsme si: Dost, nebudeme se snažit dělat pop-music, budeme psát pro divadlo, muzikály. Tohle přenecháme nový generaci.

Vztahy mezi generacemi bývají obvykle dost napjaté.

Dnes to tak je. Ale hroznou úctou ke svým předchůdcům, já si vážil i toho Cortése, protože měl skvělej hlas a na podiu to byla impozantní figura. Já byl odkojenej láskou k jazzu, v padesátých letech jsme chodili na polotajný jam sessions do Charitasu a k Drahňovským, kde se scházeli v noci hráči, kteří si předtím odehráli v divadle nějakou tu Marjánku, matku pluku nebo novou sovětskou operetu Akulina, aby se touhle hudbou jejich srdce odreagovala. Jazz a swing, to byl náš základ, rock'n'roll, to byla poslední hudba, která nás ovlivnila. Ještě s big beatem jsme se pokusili vyrovnat, ale bez většího úspěchu. Dál už jsme měli pocit, že by nám to neslušelo. 

Sledovali jste ten vývoj?

Pasívně. Pamatuju se, že když se začaly lámat ledy, těsně před rokem 1968, konal se v Lucerně obrovský beatový koncert. My to chtěli za každou cenu vidět, ale říkali jsme si se Šlitrem: Poslyš, ale oni o nás už asi moc nestojí, to je jiná generace a my jsme pro ně páprdové. Šli jsme tam na zapřenou, do lóže jsme vešli až po začátku, aby na nás nebylo moc vidět. A teď jsme tedy koukali: ti hráči byli polonazí, měli na sobě nějaký věci ze staniolu, hořely tam ohně. Pro nás to byl novej svět. Koncert běžel a najednou ten, co to uváděl, přišel k mikrofonu a povídá: Musím vám oznámit, že se na nás přišli podívat pánové Šlitr a Suchý. A v sále se rozlehl obrovskej potlesk. To bylo pro nás milé překvapení. Bylo to podobně povzbuzující, jako když jsem teď na Strahově vystupoval s Nedvědy a tisíce lidí zpívaly Pramínek vlasů s sebou.

Publikum vás neodepsalo, zato za tzv. normalizace přišla doba, kdy se vás pokoušeli odepsat jiní páni. To je ale dostatečně známo, řekněte mi prosím jenom tohle: Až budou zpřístupněny svazky vedené StB, půjdete se do toho svého podívat?

Ne, to nechť dělají lidé, kteří nevědí, co s časem. Já nikdy neměl rád na českým národě určitou absenci velkorysosti. Mně náhodou - nevím, jakým řízením osudu - dána byla a rád dělám věci, který maj' nějakou perspektivu. Co se stalo, nedá se odestát.

Pane Suchý, měl jste někdy pocit, že vám došly nápady?

V posledních pěti letech mám tenhle pocit pořád. To jsem nemíval. Mám vyloženě strach; že to, co napíšu, už nebude k smíchu. Když jsem psal Víkend s Krausovou, což by měl být takový elegantní slovní ping-pong, říkal jsem si: On se nebude nikdo smát. Vidím totiž, jak třeba baví lidi v televizi jiní, vím, co diváci chtějí. Na druhou stranu, když píšu, tak mě každou chvíli napadá něco, o čem vím, že by v divadle uletěla střecha, jak by lidi smíchem zařvali. Občas takový fórek vypustím jako pokusný balónek a funguje to. Ale mně je žinantní to použít natrvalo, mně to připadá laciný a já to tam nedám. Říkám si: V tom hledišti sedí třeba deset lidí, pro který Semafor znamenal určitou poetiku, a ty bych zklamal. Kdybych sestřihal do jednoho pořadu, co jsem vyhodil ze svých her, tak jsem dnes možná velmi úspěšný komik.