JIŘÍ CÍSLER

* 4. 2. 1928    † 17. 4. 2004

Jiří Císler pocházel z Českých Budějovic, byl vynikajícím režisérem, muzikantem (uměl dobře hrát na housle) a dobrým hercem. Nejslavnější představení, které v Semaforu režíroval, byla Kytice, ale her zde v 70. letech uvedl několik. Vedle toho byla asi nejznámější jeho spolupráce s Luďkem Nekudou v televizních Sešlostech. Jako herec zazářil mimo jiné i ve filmu Jak svět přichází o básníky. V 90. letech se u něj začaly projevovat příznaky Alzheimerovy choroby, které podlehl v roce 2004.

Hry v Semaforu: Čarodějky, Kytice (i obnovená 1991), Zuzana v lázni, Elektrická puma, Kdyby 1000 klarinetů

Ačkoli datem narození patří režisér, scénárista, spisovatel, skladatel, houslista, všestranný hudebník, zpěvák, komik a herec Jiří Císler spíše do garnitury herců starší generace, na obrazovce upoutal teprve v roli konstruktéra Voženílka v Dietlově normalizačním seriálu Inženýrská odysea a český film si jej našel až během 80.let, kdy debutoval pod vedením režiséra Dušana Kleina v úspěšné komedii Jak svět přichází o básníky.

Rtuťovitý neposedný Jiří nevelkého vzrůstu a s břitkou vyřídilkou vystudoval na přání otce obchodní akademii, kde se učil číšníkem. Vedle toho ovšem pilně studoval i hru na housle, a tak po studiích nastoupil do divadelního orchestru v Českých Budějovicích.

Tady měl štěstí jak na zajímavé divadlo, tak na lidi. Potkal tu totiž mimo jiné i režiséra Miroslava Macháčka, jehož svérázný a všestranně nadaný mladík nemohl nezaujmout.

Pomohl mu tedy nahoru na jeviště, takže Jiří začal zpívat v operetách a v operách. Postupně se propracoval i do činohry a Macháček jej zasvětil také do tajů divadelní režie, jíž se Císler později věnoval se stejným gustem jako hraní.

V 60. letech, po Macháčkově odchodu, přesídlil do Prahy, aby zkusil štěstí v Divadle Na Fidlovačce, kde si plnými doušky užíval svého nejoblíbenějšímu žánru muzikálu ( Limonádový Joe ) .

Když divadlo pro přílišnou poplatnost západní kultuře zavřeli, byl rok bez angažmá a příležitost nabídky opět mimopražské scény v Pardubicích, Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem. Celkem prošel devět angažmá včetně pražského Činoherního klubu vždy malé scény, protože kamenné divadlo jej nikdy nelákalo.

Tu poslední si dokonce založil sám a byl zde nejen hercem, ale také majitelem a principálem. Bohužel bez zkušeností s vedením, takže Hravé divadlo Jiřího Císlera přežilo jediný rok. Nelituje, protože všechno prý stojí za to alespoň zkusit.

Na televizní obrazovce se prezentoval především jako klaun a bavič zejména ve dvojici s Luďkem Nekudou ( zábavný pořad Sešlost ). Přídech komediálnosti měla však i většina jeho nemnoha vážných rolí.

Do povědomí nejširšího publika jej uvedl kariérista Voženílek v seriálu Inženýrská odysea v té době hlavně režíroval v Semaforu, jako herec právě přecházel do Činoherního klubu, takže jeho tvář byla divákům neznámá. Úloha Voženílka mu tak pomohla k popularitě na ruby. Chyběla mu totiž polehčující okolnost odehraných sympatických hrdinů, a proto byl jako prototyp nízkého podrazila národem svorně nenáviděn, přestože se všichni před novým dílem těšili právě na jeho podlézavá vystoupení.

"Tu postavu měl hrát původně Josef Somr, ale onemocněl a doporučil, abych ji hrál já. Režisér to akceptoval a tím jsem přišel o soukromí, lidi si mě tak nějak ztotožnili s tím parchantem Voženílkem, ale já vím, že je to typický exemplář malé české povahy," uvedl v deníku Práce.

Na obrazovce hrál také v inscenacích ( Babička se zbláznila ), filmech ( Zlatí úhoři ) a pohádkách ( Perníkový dědek , Za humny je drak ). Stejně jako na divadle i zde začal postupně spíše režírovat.

Do filmu vtančil. Energicky, zcela v intencích svého nelidného, neposedného typu coby řezník Čermáček, zlákaný studenty Šafránkem a Kendym k režii jejich úpravy Tylovy Lesní panny, v Kleinově komedii Jak svět přichází o básníky. Jeho "rejža" byl neodolatelný, s přesně dávkovanou mírou ješitnosti a nefalšovaného nadšení.

Hezké epizodní úlohy pak vytvořil i v komediích ( Anděl s ďáblem v těle, Samorost, Ucho ), se zajímavou tragikomickou rolí zakomplexovaného Belányiho přišel Juraj Jakubisko ( Tisícročná včela ).