JAK SE TOČÍ FILMOVÁ PÍSNIČKA

(ze stejnojmenné knihy, kterou vydalo Krajské kulturní středisko v Ostravě ve spolupráci s OKS v Šumperku a ZK ROH MEZ v Mohelnici, 1988

Ta slečna, o které tu budu mluvit, nemá s naší věcí nic společného, ale nějak začít musím a tak začínám u ní. Nikdy jsem se nechodil koupat k Vltavě - nezdála se mi být dosti čistou - ale právě ta zmíněná slečna mě k tomu dohnala. Byla to statná blondýna, taková, jakým se říká krev a mlíko. Vlastně ta její předplacená kabina na plovárně byla jediná vada, kterou měla. Začal jsem tedy chodit na přeplněný břeh, opaloval jsem se jako ti ostatní, ale narozdíl od nich jsem neměl plavky a atletickou postavu. Místo plavek jsem nosil trenýrky a slečna se za mne trochu styděla. A místo postavy atleta jsem měl postavu lehce podvyživeného občana nesportovního typu. Psal se rok 1957 a kdybych tou dobou neměl za sebou první úspěchy na pódiu vinárny Reduty, ta slečna by o mě nezavadila ani pohledem.

Na pláži jsem se upřímně nudil a tak jednou z dlouhé chvíle jsem tu vymyslel písničku. Slova i s hudbou - komplet. A o něco později jsem ji začal zpívat v oné Redutě. Písnička měla úspěch a jmenovala se Pramínek vlasů. A pak, někdy v devětapadesátém za mnou přišel filmový režisér Kadár, zda bych nenamítal, kdyby tu písničku natočil pro televizi. Já že bych ji zazpíval a on by k ní dotočil obrázky. To, co natočil, byl první clip, který jsem viděl. Slovo clip však tou dobou ještě neexistovalo, a existovalo-li, bylo nám utajeno.

Zpíval jsem Pramínek vlasů, ale na obraze byl vidět nějaký mim, který seděl u piana a vzpomínal na milovanou bytost, jejíž podobizna stála na pianě v kovovém rámečku. Také ona byla statná blondýna, typ krev a mlíko, ale to byla jen shoda, ta moje, která mi zatím sešla z očí, s ní neměla nic společného. Mim vzpomínal a vzpomínal a tu se mu obraz jeho milované zjevil po způsobu duchů - byla průhledná. A protože šlo o tanečnici, tančila. Chvíli byla vidět její pěkná statná postava, chvíli zase kamera zabírala stín této postavy. Mim si zatím pohrával s pramínkem vlasů a když milovaná bytost se dostatek vytančila, odešel si lehnout na bílou podušku.

Ján Roháč zkusil jinou možnost. Písničku. Marnivá sestřenice neilustroval, nýbrž k ní vymyslel zcela nový příběh. A tak dívka, která si v písni kroutila vlasy kulmou tak dlouho, až jí jednou vzplály a ona od té doby změnila svůj pohled na okolní svět (o vlasy už nestará se a diví se světa kráse) je v Roháčově filmu nahrazena příběhem o pánovi (toho jsem hrál já), který si zašel k holiči, v jehož oficíně však dojde k malé rock'n rollové orgii při písni Marnivá sestřenice. Zákazník se tedy obslouží sám - zatím co ostatní tančili, já jsem se oholil. To je tedy odlišný přístup k filmové písničce. A možnosti jsou tu ještě další.

Natočil jsem pro televizi řadu písní, kde jsem byl jako interpret vidět. Lišily se od normálního koncertního provedení tím, že interpret tu nestál před mikrofonem na pódiu, ale byl dejme tomu v přírodě, vedl dva poníky s docela malou holkou, a na valníku, který poníci táhli, seděla kapela. A interpret byl kostýmován. Byl jsem oblečen jako vandrák. Jindy jsem měnil historické kostýmy. Od let třicátých našeho století jsem spolu s Naďou Urbánkovou couval do minulosti - přes rokoko, baroko, gotiku až k antice a posléze přes Neandrtál jsme docouvali až do ráje, kde jsme se stali Adamem a Evou (a na stromečku, pod nímž jsme stáli, byl skutečný had - to mi trochu vadilo).

Přitom jsme zpívali píseň Takovou lásku, o jaké jsem snila. Režisér (v tomto případě jsem to byl já) chtěl tímto dílkem vyjádřit, že láska je stará jako lidstvo, což je ostatně známo a nebylo by to třeba více zdůrazňovat. Ale byla to záminka, jak ukázat dva známé zpěváky v nejrůznějších dobových převlecích, a ta sama vystačila na tu tříminutovou plochu.

Vznikl nový termín - videoclip. Ne vždycky jsou však videoclipy natáčeny videotechnikou. Stále se ještě točí i na celuloid - to pro povzbuzení těm, kteří na videokameru zatím nepomejšlí. Už to, že vznikl nový termín a že zdomácněl mezi mládeží celého světa, nám signalizuje, že zfilmovaná písnička doznala neobyčejného rozvoje. Čtyřiadvacet hodin denně vysílají televizní stanice všech kontinentů stovky videoclipů. Je to vlastně nová éra.

Populární hudba má dnes řadu podob. Objevil se beat, rock, heavy metal, zuby nehty se při životě drží střední proud, je tu folk, country, ale jazz nejen že neumírá, ale hledá nové způsoby vyjádření, vzniká jazz-rock, ale jsou tu i tradiční kapely, dixieland, swing. Tyhle styly mají své okruhy publika a slovo písnička už zdaleka není tak jednoznačné, jako bylo dřív. V této situaci nastala exploze videa. Zachvátila celý svět, jen nám se pro jistotu zpočátku vyhýbala. Videotechnika vnesla do tohoto žánru možnosti do této doby nepředstavitelné. Kompjútry nám objevily zcela nové výtvarné světy a v mnohých zemích se s nimi naučili zacházet způsobem doslova fantastickým. Hlad mládeže po moderní hudbě dal základ novému uměleckému (ale i obchodnímu) artiklu. Už nestačí natočit zpěváka a doplnit ho decentním příběhem, který by ilustroval jeho písničku. Vývoj civilizace dává vznik novému, dravějšímu způsobu myšlení, novému vnímání, novým emocím a vlastně i nové kultuře. Mám za to, že filmový amatér, který chce v nejbližší budoucnosti obstát se svou prací, nemůže tuto skutečnost přehlídnout.

Poněkud ojedinělým snímkem zůstává Malé kotě Jána Roháče. Je na něm vidět zpívající interpret (to jsem byl zase já), ale je tu také řada baletek a navíc - kreslený film! A také živé kočky, které toto všechno pozorují na obrazovce televizoru. Tenhle film měl u veřejnosti mimořádnou odezvu. Čs. televize jej na četné žádosti zařazovala zpočátku několikrátdo týdne, i v neplánovaných časech.

Jedním z nejpůsobivějších snímků z té doby, pamětníci mi jistě dají za pravdu, byl Rychmanův Mackie Messer s Milošem Kopeckým a s houfem černých baletek, které měly spodní část obličeje zakrytou černými šátky, jak to mívali lupiči, než přišli na to, že punčocha přes obličej je výhodnější. Balet v černých trikotech pracoval velmi úsporně. Drobné rytmické pohyby a přesný rytmický střih udělaly své.

Takovými cestami se ubíraly první televizní filmové písničky. Ta krátká forma a atraktivní motiv, to je přímo ideální kombinace pro amatérského tvůrce. A tak zcela zákonitě došlo k tomu, že i filmoví amatéři se začali o tento žánr pokoušet. A v Mohelnici vznikl ten šťastný nápad dát možnost amatérským tvůrcům, aby si změřili své síly v soutěžní konkurenci a aby si vyměnili své zkušenosti.

Po této exkurzi do historie by však bylo vhodné pozastavit se u podoby dnešní filmové písničky. Tak jako všechno jde dopředu, nezastavil se vývoj ani tady, i když mnozí amatéři neberou tuto zkušenost zatím moc na vědomí. Bude však nutno rozloučit se s manýrou let šedesátých, byť se nám po ní možná občas zasteskne. Ale současnost se nedá přehlídnout. Jak to vypadá s filmovou písničkou dnes?

A tak proto se chci v následujících řádcích zaobírat právě tou nejžhavější současností, s nadějí, že se najde někdo, komu budou mé řádky podnětem.

Dnešní filmová písnička anebo videoclip má pozoruhodnou tvář. Z hlediska amatérské filmové tvorby tu najdeme mnoho impulsů, ale je tu také nebezpečí. Skoro nevím, jak to důkladně vysvětlit bez možnosti dovolávat se ukázek. Ale zkusím to. Svět je dnes čím dál tím menší a dříve nebo později si i naši amatéři dopomůžou, anebo, jak se v lepších kruzích říká, dopomohou k příslušné dokumentaci. Pokud už ji ti čilejší nemají - koluje toho po vlasti už hodně. Pakliže znáte stav současných videoclipů a zaznamenali jste i ohromné tempo jejich vývoje, dáte mně za pravdu, že máme co dohánět.

Mluvím tu o impulsech i o nebezpečí. Podnětnou stránku videoclipů vidím v tom, jak snadné je pořídit si obrazový materiál pro clip mnohdy velmi pozoruhodný. Vždyť kolikrát se tu střídají jen detaily zpěvákovy tváře s celkem kapely. Jindy jsou zase během písně střídány s nesmírnou svobodou nejrůznější záběry, které s písní souvisejí jen náladou a jinak ničím. Do barevných clipů jsou vkládány černobílé snímky a nevadí ani, že jejich kvalita léty utrpěla. Vyrojily se snad stovky metod, jak sestavovat obrazový materiál k písni a zdá se, že v této oblasti je všechno dovoleno. Tyto možnosti musí každému amatérovi imponovat a jsou určitě pobídkou k následování. Ale už je tu to nebezpečí. Praxe nám záhy odhalí, že tyto zdánlivé slátaninky jsou podřízeny velmi přísným zákonům, které nezkušený tvůrce nemůže postřehnout. A co je nejnebezpečnější: tyhle zákony jsou povětšinou nepsané a každý tvůrce clipu je musí nosit v sobě.

Á teď je ta chvíle, kdy musím být konkrétní. Tak konkrétní, jako když jsem na začátku této úvahy líčil svou nudu na plovárně a tu slečnu, která byla krev a mlíko. Musím být konkrétní, nechci-li přijít o těch posledních pár trpělivých čtenářů, kteří dočetli až sem.

Videoclip z nejjednodušších. Rocková kapela obklopuje zpěvačku a kamera zabírá chvíli sólistku, chvíli doprovod. Sólistka sama je ve svém výstředním oblečení, nevídaném účesu a punk líčení výtvarným objektem. Navíc se dovede tvářit, pohybovat a uplatňovat svůj sexappeal. To vše je doplňkem jejího zpěvu. Dlužno říci, že dokonalého zpěvu. Každý detail její tváře se stává vlastně podívanou, zážitkem. Kamery navíc střídají úhly pohledu. Ukážou nám zpěvačku mnohdy i z její odvrácené strany a probírají se i doprovodnou kapelou. Do hry jsou vtažena i barevná světla a různé optické efekty. Někdy i publikum. A přece takto prezentovaná píseň není dokumentem, ale je to mnohdy velmi umělecký počin. Proč? Samozřejmě proto, že kamera je v rukou citlivého a zkušeného člověka, který dodá kvalitní materiál. Ale stejně důležitá, ne-li důležitější, je tu osoba střihače. Smontovat záběry tak, aby vznikla dynamická a gradující podívaná podtrhující kvality písně, je veliký úkol. A tak zdánlivě jednoduchý clip bude se nám jevit úctyhodným, pokud se pokusíme o napodobení jeho postupů sami.

Ale jak léta běží, přicházejí na trh další a další tvůrčí metody. A stále náročnější. Kompjútrová grafika je mnohdy tak ohromující, že divák sleduje ty prostorové složité kresby, které mozek počítače dokáže různě převracet, zmenšovat, zvětšovat, kterými dokáže procházet a které zázračně proměňuje v objekty jiné, jako by to byly nejnapínavější příběhy.

Také lze vidět písničku zpívanou hlasem jednoho zpěváka, na obraze se však střídají tváře nejrůznějších zpívajících lidí, zvolna prolínané jedna do druhé. Jejich rty se pohybují dle playbacku písně, jejich oči, nosy a rty jsou přesně v ose obrazu a postupně odkrývaným prolínáním je tu docíleno jedinečného efektu: jako by se zpívající tvář měnila před našima očima v desítky dalších tváří. Z krásné dívky je zvolna holohlavý chlap, ten pak se mění v malého chlapce, v černocha, ve stařenu, ta pak ve vrásčitého fousáče, který se stane dívenkou ... Zdánlivě prosté a jednoduché, ale ta dokonalost, s níž je dílo provedeno, je nepřekonatelná.

Jeden čas se vyskytovaly četné písně ztvárněné metodou surrealistické koláže nebo surrealistického obrazu. To bylo velmi překvapující, protože surrealismus byl ve své vrcholné době záležitostí určenou jen úzkému kruhu zasvěcenců a dnes se stává atrakcí pro milióny mladých lidí celého světa. A z toho, jak často se tyto postupy vyskytovaly, lze usoudit, že to byla atrakce vítaná a přijímaná. Opět tu pojednou byly prostory se vzdálenými horizonty, bílí koně uprostřed neskutečných architektur, snové příběhy, hořící hudební nástroje, tajemné bytosti v záhadných prostorách, ke slovu přicházela i díla René Magritta a Salvadora Daliho ... Zkrátka surrealismus se vším všudy. Jeho zvláštnost a absurdnost by mohla svádět k napodobování, avšak ne všechno, co je podivné a snové, má své hodnoty. U nás surrealistickou metodu využívá dokonale ve filmu Jan Švankmajer. Jeho filmy by mohly být nejlepší školou pro filmového amatéra, který se cítí být povolán jít touto cestou, která je pro amatéra za určitých okolností výhodná, protože v clipech tohoto druhu nám ohromný prostor pro fantazii dává možnost zvolit si obrazy, na jaké stačíme, pokud se některý ukáže být nad naše možnosti. Každý je nahraditelný a je to věc nápadu, který může být velmi jednoduchý. Vzpomínám si na polský experimentální snímek z let padesátých. Dva muži procházejí městem a nesou velikou skříň. V jednom okamžiku je náhle na plátně obraz velmi působivý svou snovostí a svou překvapivostí: lesklý uzenáč pluje oblohou proti mrakům. Teprve když kamera poodstoupl vidíme, že muži položili skříň na zem a svačí. Na zrcadlo, které tvoří střed ležící skříně, položili uzenáče a plující mraky, které se v zrcadle odrážely, postaraly se o iluzi letícího uzenáče. Snové surrealistické postupy jsou pro amatérského filmaře velmi vhodné, ale jen tehdy, pokud má smysl pro výtvarné i literární možnosti, které nám tento směr skýtá. Je to směr, který nesnese povrchnost.

V poslední době se začaly objevovat clipy, v nichž song je doplňován nejrůznějšími záběry, které někdy s obsahem písně souvisejí někdy více, jindy méně a někdy vůbec. Samozřejmě, že i zde je úskalí. Záběry těchto filmů jsou střídány v prudkém, až chaotickém tempu. Je to nápor na vnímavost diváka, ale zpravidla dokonale vystihuje charakter tvrdého rockového songu. Pro nás tu vyplývá poučení o tempu. Jestliže se v minulých letech muselo poměrně často filmovým amatérům připomínat, že ostřejši tempo snímkům prospívá, tentokrát je tu trend, který jasně ukazuje cestu k tomu nejostřejšímu tempu, jaké si lze představit. Jinými slovy: předvídám, že všechno, co naši amatéři v nejbližší budoucnosti natočí, bude vzhledem k tomuto modernímu trendu vláčné.

Ale pozor! Jsou tu také pomalé písně. A snaha tvůrců odlišit se od proudu, kterým se řití většina ostatních. A tak v celkové skladbě vysílaných clipových programů dochází i na filmy volné a na takové, které jsou jaksi medium, neboli tak akorát. Ty volné už se prakticky neobejdou bez prolínání. Ostrý střih jejich vláčnosti nesvědčí a tak se zahraniční tvůrci pomalých a klidných videoclipů rozhodli vyloučit ho ze svých výrazových prostředků.

Některé písničky jsou v zahraniční clipové produkci ztvárněny způsobem až do nedávná vyloučeným: kombinací barevného a černobílého filmu. Je to velmi působivé, ale je i tady zapotřebí velké dávky citu a vkusu. Tyto písničky jsou buď točeny dílem na barvu a dílem na černobílý materiál, anebo je do barevného clipu vstřihován černobílý archivní film - mnohdy i kreslený. Výsledek je příjemný. A tak si říkám, pokud amatér - šestnáctkář má doma zbytky hraných filmů, dokumentů či filmů trikových, může je dnes vtipně zužitkovat. Nosí se to. A zatím jsem to ještě v Mohelnici neviděl. To, že na filmu "prší" nebo že je i jinak technicky handicapován, nemusí být na závadu. Jednou je to archív, tak co? Jde jen o to, aby současné dotáčky stály těmto technickým nedostatkům archívů v přímém protikladu svou bezvadnou kvalitou, protože poškrábaný archív a poškrábané nové dotáčky by bylo už trochu moc.

Vynalézavost zahraničních clipařů nezná mezí a tak se můžeme občas setkat i s filmy ručně kolorovanými! Ruční kolorování je dokladem toho, že ne všechno je snímáno videotechnikou a že film tu má stále slovo. Videotechnika se ručně kolorovat nedá, film ano. Je to práce poněkud zdlouhavá, ale tvůrci těchto filmů si s tím nedělají moc starostí. Líbí se jim totiž, když žlutá skvrna na bílém svetru se třepetá a přiznávají se k té ledabylosti zcela programově. Nezřídka dokonce používají nesmyslné barvy: obličej udělají zelený, vlasy červené a autobus růžový. Je to podívaná, která se samozřejmě nevydrží déle než ty tři minuty, ale potřeba odlišit se od ostatních je tu splněna v míře víc než hojné.

Rozepsal jsem se o filmové písničce v profesionálním provedení, protože si myslím, že z ní může čerpat podněty i filmový amatér. Ale upřímně řečeno, nemohlo by tomu být eventuálně i naopak? Filmoví amatéři mohou profesionálním filmařům závidět jejich technické možnosti. Ale co se nápadů týká, na ty se přece dělení amatér - profesionál nevztahuje. Ze své divadelní zkušenosti vím, že skupina amatérů, která se jednoho dne sešla v malém sálku divadla Ve smečkách, aby tu inscenovala svou první hru, napsanou literárním diletantem Suchým, našla si během několika málo roků svou vlastni řeč, která se lišila od projevů profesionálních kamenných divadel a která si našla své publikum a svým způsobem ovlivnila i praxi mnohých seriózních a uznávaných scén. V kamenných divadlech se počaly objevovat pokusy o hudební divadlo, zaběhnuté herecké manýry se začaly zvolna opouštět a na scéně se ve větší míře začal uplatňovat humor. A to všechno proto, že malé divadlo Semafor v ulici Ve smečkách mělo s těmito prvky úspěch. Není to motiv k přemejšlení i pro amatérské filmaře?

Filmový amatér má totiž oproti profesionálům určité výhody a ty je třeba si uvědomit. Může se pustit do zcela nevyzkoušených a neosvědčených postupů, aniž by byl nucen někomu se zodpovídat, když to nevyjde. Pokud si točí za vlastní peníze, může se kdykoliv rozhodnout pro jakékoliv téma a nemusí čekat na souhlas či nesouhlas řady nadřízených složek. Je ve svém malém filmovém podnikání svým pánem, což mu profesionální tvůrce může jen závidět, neboť profesionální tvůrce pracuje za státní peníze a tato okolnost je silně svazující.

V době, kdy píši tyto řádky, pracuji zároveň v hostivařských a barrandovských ateliérech na filmu Jak je důležité míti Melicharovou. Produkce nám vypočítala v kolika dnech je nutno film natočit a my víme, že každý další den ve studiu by nás stál 80 000,- Kčs, které nemáme a nikdo nám je nedá. I musíme jet přísně podle plánu a každé zdržení dohánět, mnohdy i na úkor kvality. Jsou dny, kdy se bojuje o minuty. A to jsou chvíle, kdy závidím amatérům, kteří mají možnost prohlásit: tak to dotočíme zejtra. A když se něco nepovede, zkusí to natočit znovu a třeba ještě znovu, až se to nakonec povede. Jiná věc je, že naši amatéři tuhletu možnost obvykle nevyužívají. Nepovedené záběry zařazují s klidným svědomím do svých filmů, protože je jim líto peněz za další materiál. To je to nejfalešnější šetření jaké může být, protože na jedné straně se ušetří stovka a na druhé se vytvoří dílko, které nemá vůbec žádnou cenu. Správná úvaha by měla vést k natáčení jednoho perfektního filmu místo dvou či třech polovičatých. Tuhle možnost amatér má a nikdo mu ji nemůže vzít.

Filmová písnička je žánr pro amatéry ideální. Je možno ji realizovat na ploše tří minut, ale je taky možno pojednat věc velkoryseji. Ale někdy bývá snaha udělat delší film trochu zbytečná. Viděl jsem už příliš mnoho pětiminutových filmů, kterým by svědčilo právě ty dvě minuty vystříhat. Tři minuty, což je obvyklá délka písně, dá se i s velmi skrovnými prostředky naplnit - režisér Ján Roháč se mnou kdysi natočil píseň Kamarádi tak, že jsem v obleku staromódního střihu procházel mezi exponáty filmového muzea. Písnička byla pěkná, interpret byl fešák a kameraman uměl prostředí mezi muzeálními vitrínami kouzelně nasvítit. Za půl dne byl film hotov a nebyl špatný. Je krásným dokladem toho, jak se dá právě tento žánr udělat i z mála.

Snad jsem na těchto několika stránkách dal našim amatérům trochu materiálu pro uvažování - jiný cíl jsem si nekladl. Na závěr bych chtěl jen ještě podotknout, že nejsem z těch, kteří si přičítají právo na neomylnost a tak pokud se mnou v čemkoliv nesouhlasíte, dejte mně vědět, protože s přibývajícím věkem mě nic tolik nezajímá, jako odlišné názory. I to vám mohu doporučit, protože na konfrontaci vlastních názorů s názory druhého může každý člověk jen získat. Každý člověk, tedy i filmový amatér.