JAK LÁĎA ZLOBIL

Vložte svůj text...

Ten chlapeček se jmenoval Láďa nebo tak nějak, a měl odjakživa smůlu. Ta největší spočívala v tom, že se narodil nesmírně chudým rodičům. Zatímco spolužák Libor se narodil do rodiny známého šikovného tuneláře Vacka, jemuž se nedalo nic dokázat, Láďa se narodil nešikovnému kapsáři Helebrantovi, jemuž se dalo dokázat všecko, a tak ruzyňská věznice se mu stala druhým domovem.

Každé Vánoce se Láďa těšil na to, co najde pod stromečkem, ale obvykle nenašel ani ten stromeček. Zkrátka Osud byl k němu krutý, ale je známo, že Osud si na spravedlnost nikdy moc nepotrpěl.

Padal sníh a schylovalo se k svátku svatého Mikuláše. Nevím, jak je to dnes, ale za mého dětství bylo dětem vyhrožováno, že když budou zlobit, nadělí jim světec místo dárků uhlí a brambory. Láďa si nedělal iluze o tom, že by ho světec podaroval nějakým dárkem, ale naopak toužil po tom, aby mu nadělil uhlí a brambory, protože mu byla zima a měl hlad. Zároveň si však uvědomoval, že na to mají nárok jen děti, které zlobí, a tak pokud nebude zlobit, nemůže s uhlím a bramborami počítat. Láďa však byl dítě hodné, plaché a úslužné, a tak mohl o uhlí a o bramborách jen snít.

Ale pak se náhle rozhodl! Rozhodl se, že začne zlobit.

Jenže nevěděl, jak na to. Pak ho napadlo, že by mohl svému otci rozbít kapesní hodinky. Že by třeba z nich vylomil rafičku. Ale kterou? Rozhodl se pro tu delší, že by jako škoda byla větší, než kdyby vylomil tu malou. Ale nakonec k tomu nedošlo, protože si uvědomil, že otec žádné kapesní hodinky nemá.

Láďa přišel domů ve velice nešťastném stavu, doma se zabalil do staré vojenské houně, aby neomrzl, a toho dne už nepromluvil ani slovo. Nejspíš proto, že nebylo ani s kým. Otec byl - jak tomu říkával - na lovu a maminka na čekané.

Druhý den si Láďa uvědomil, že den svatého Mikuláše se kvapem blíží, a tak jestli nezačne zlobit hned, tak má po uhlí, protože později už to nemusí dohonit. I nenapadlo ho nic lepšího, než napsat oplzlou říkačku a nepozorovaně ji vsunout do kabelky paní učitelky Vrázové. V říkačce popisoval Láďa velmi nepěkné vymyšlené skutky paní učitelky Procházkové, učitelky dějepisu, které měla pravidelně provádět každou sobotu se školníkem.

Paní učitelka Vrázová si lístku dlouho nevšímala, ale pak náhle, před Láďovými vyděšenými zraky, lístek z kabelky vyndala a, aniž by si Láďovu básničku přečetla, napsala na jeho rub vzkaz své kolegyni Procházkové, učitelce dějepisu. A pak vyzvala Láďu, aby šel do sborovny, lístek paní učitelce Procházkové tam předal, a počkal na odpověď.

Do sborovny šel Láďa se smíšenými pocity. Bál se toho, co se stane, až paní učitelka Procházková přečte vzkaz od své kolegyně. Jestli pak lístek obrátí, nastane něco hrozného. Ale na druhou stranu - měl by zaděláno na trojku z mravů, a tím i na uhlí a brambory. Paní učitelka Procházková lístek přečetla, aniž ho obrátila. Zírala totiž na oplzlou říkačku a byla v šoku, a tak ji nenapadlo, že by měla lístek obrátit. Chvilku civěla a pak se rozplakala a zvolala: "Už je to tady. Už se to provalilo." Poté se rozběhla po schodech do suterénu, kde měl školník Prouza byt. Běžela a cestou vydávala plačtivě skřeky, občas přerušované výkřikem: "Karle, jsme prozrazeni!"

Když dorazila až do suterénu, začala bušit a posléze i kopat do dveří. Chtěla školníka varovat, aby si vymyslel něco pro uchlácholení manželky. Bušila a kopala, pak se náhle otevřely dveře, a v nich se objevila robustní postava školníkovy ženy. Poslední kopnutí už nebylo, bohužel, do dveří, nýbrž do holenní kosti paní školnice. Ta zařvala a hleděla vyděšeně, protože nechápala, proč ji paní učitelka kopla. Nechápala ani, proč paní učitelka před ní padla na kolena a zuřivě jí počala líbat ruce. To jí ještě žádná učitelka dějepisu neudělala. Paní učitelka chtěla totiž školnici odprošovat a žádat o odpuštění, ale k tomu nedošlo, protože omdlela. Paní učitelka. Paní školníková zatím zavolala manžela a odnesli omdlelou do místnosti, kde ji položili na gauč.

Když se po chvíli počala učitelka probírat, první, co uviděla, byla tvář školníka, který se nad ní skláněl. I pravila zastřeným hlasem: "Dnes ne, Karle."

Školníkova žena, stojící opodál, znervózněla: "Co dnes ne? Jaký dnes ne?" A zmatený školník ze sebe vyrazil: "Asi nechce, abych jí dneska donesl křídy."

Paní školníková byla prostší osoba a nejspíš by se s vysvětlením spokojila, kdyby se ovšem mezitím paní učitelka neprobrala a všechno nepřiznala. Teď pro změnu omdlel pan školník.

Zatímco se v suterénu omdlévalo, ve druhém patře v 5.B nedokázal Láďa vysvětlit, proč paní učitelka Procházková neodpověděla paní učitelce Vrázové na její vzkaz. Posléze se zmohl na vysvětlení: paní učitelka odpověděla, ale on lístek asi vytrousil. "Jdi ho najít," zněl rozkaz.

Láďa opustil třídu a už se do ní nikdy nevrátil. Našli ho polozmrzlého na zasněžené mezi u lesa. Přijela sanitka a podchlazený Láďa skončil v nemocnici. Ve škole mezitím došlo k vyšetřování, ale nic se nevyšetřilo, protože výpovědi svědků nedávaly smysl a doličný předmět - Láďovu básničku - paní učitelka Procházková snědla.

A zatím Láďa ležel v nemocnici, bylo mu teplo a dostal najíst. Psal se 5. prosinec, byl předvečer svátku sv. Mikuláše.

https://starafrontazitra.cz/