GENERAČNÍ PROBLÉM

Je obecně známo, že... Anebo líp: Od nepaměti... Ano, to je lepší. Od nepaměti se starší generace ošívá nad tou mladší, která nesplňuje její představy, a mladší se pošklebuje té starší, a to z téhož důvodu. Absolvoval jsem obě stadia, a to první mám pořád ještě v paměti, a tak tu chci vydat jakési svědectví. Říká se tomu generační problém a seznámil jsem se s ním kdysi velmi zblízka.

Například, když jsem se v roce 1960 rozhodl napsat hru Taková ztráta krve, v níž jsem zmíněný problém hodlal předložit veřejnosti.

Učinil jsem to z pohledu mladého a ukřivděného, protože ti, kteří rozhodovali o existenci našeho divadla, byli starší, bohorovní a prokazatelně nám nerozuměli a škodili.

Osvětová inspektorka, která nám hru přišla schválit, ji neschválila. Vysvětlila nám, ze žádný generační rozpor neexistuje, čímž vlastně potvrdila, že existuje, protože my jsme si mysleli pravý opak.

Od té doby jsem byl už o jeho existenci naprosto a pevně přesvědčen, a jsem o tom přesvědčen i dneska, jenže z druhé strany - nejsa mlád, jsa stár a vetch, opovažuji se poněkud nerozumět počínání mladé generace. Narozdíl od zmíněné soudružky však přiznávám mladým právo na jejich názory, o kterých si myslím své, ale pro které mám pochopení. A v okamžiku, kdy by někdo z mých vrstevníků toto pochopení postrádal, budu se na něho mračit.

Věřím, že každý má právo na omyl, a že právo těch mladých, méně zkušených, je dokonce větší, než naše. S přibývajícími zkušenostmi by se však jeho oprávněnost měla zmenšovat, myslím si.

Mám za to, že generační rozpor nejenže existuje, ale bude vždycky existovat a je zcela pochopitelný a mělo by se s ním počítat.

Říkám si samozřejmě, že oč my jsme byli lepší, než jsou dnešní mladí, o to jsou oni horší, takže se to pěkně vyrovnává, ale jsem ochoten tolerovat jejich milované decibely, a pokud si nechají oholit jen půlku hlavy, rád to budu považovat za manifestaci nonkonformismu. Těm kultivovanějším pak rád přiznám právo na filozofické názory, jichž jsem se naštěstí sám dávno zbavil.Ale něco za něco: Očekávám stejný přístup k mým zřetelným názorům s prošlou záruční lhůtou a těm, kteří jsou ochotni jít proti nim dlažebními kostkami, přeju to nejhorší. A naopak, chovám obdiv, a mám dokonce úctu k těm mladým, kteří se zamýšlejí nad mou generací a zvažují, co dobrého z jejího odkazu by stálo za to zdědit. Sám se pokouším získat něco pozitivního od mladých a už jsem několikrát uspěl. Odkoukal jsem od nich například umění bezprostřední upřímnosti a naučil jsem se říkat "Čau".

Tento článek byl v Pozitivních novinách publikován 30. 09. 2006.

Úvahy