FERDINAND HAVLÍK

* 17. 6. 1928, Brno
+ 28. 10. 2013, Praha

Havlík se nenarodil v hudební rodině, jeho maminka byla švadlena, tatínek mlynář, nicméně už jako malý chlapec hudbě podlehl. Hrál od pěti let, v osmi byl už členem první skupiny. Zprvu se věnoval houslím (ke kterým nebyl nucený a neměl k nim tedy odpor), ale později přešel ke klarinetu, k němuž později přidal i saxofon a profesionálně se hudbě věnoval od svých sedmnácti let. Své začátky Ferdinand Havlík popisuje takto:
"Táta mi klarinet sehnal za války skoro s nasazením života za dvacet kilo mouky. Začal jsem se na něj učit koncem války. Ale já už během války měl vlastní kapelu, se kterou jsme jezdili a hráli po fabrikách lidem alespoň trochu pro radost. Tenkrát jsem hrál ještě na housle. Ale do klarinetu jsem se zamiloval. Učil mě na něj profesor Dvořák, klarinetista stálého letenského cirkusu, ale absolvent konzervatoře, který miloval jazz."

Mladého Havlíka uchvátili mistři jako Duke Ellington, Benny Goodman, Glenn Miller nebo Louis Armstrong. Denně cvičil a vypracoval se svým stylem hraní mezi naše přední jazzmany. V 50. letech vystupoval se svou skupinou v hotelu Jalta a po seznámení s Jiřím Suchým ho občas doprovázel v Redutě, v kavárně Vltava nebo v pořadu dvojice Suchý - Horníček Pondělky s tetou.
V roce 1959 přijal nabídku obou Jiří a stal se tak spoluzakladatelem divadla Semafor, vedl stálý orchestr, jenž zpěváky doprovázel, a to jak na pódiu, tak také na deskách, které tehdy natáčeli pro Supraphon. Havlíkův orchestr hraje na většině stěžejních hitů jako Dítě školou povinné, Purpura, Léta dozrávání, Marnivá sestřenice, Včera neděle byla, Ach, ta láska nebeská a mnoho dalších. Jeho nádherná sóla na klarinet ozdobila písně jako Pramínek vlasů, Hluboká vráska neboPíseň o rose. Navíc v divadle pořádal jazzové koncerty svého orchestru a doprovázel také sólové recitaly zpěváků (Gott, Pilarová...).

Díky profesionalitě svého orchestru začal také brzy doprovázet v nahrávacích studiích i umělce v písních, které ze Semaforu nevzešly (Milan Chladil, Judita Čeřovská, Karel Gott, Jaromír Mayer...), vydával na deskách řadu instrumentálních písní, které napsal sám, případně členové orchestru (Peřeje, Semafor Twist, Madison madison, Lukáš...), většina desek navíc vycházela i pro export ve speciálních barevných obalech. Stejně tak vyšlo i první Havlíkovo profilové album z roku 1967, pro které namluvil J. Suchý mezi písněmi spojovací komentář (v češtině pro domácí verzi, v němčině pro vývozní). Deska se jmenovala Portrét Ferdinand Havlíka.

Jako herec se objevoval v malých roličkách v divadle (např. Benefice) i filmu (např. Kdyby 1000 klarinetů), ale na přelomu let 1966-67 se zásadně nepohodl s Jiřím Šlitrem o hudební budoucnosti divadla, Šlitr nadšený bigbeatem chtěl v Semaforu beatovou skupinu, Havlík to ale odmítal hrát. V Semaforu ho tak nahradil z části Country Beat Jiřího Brabce a z části skupina pod vedením Milana Dvořáka. Havlík s orchestrem pokračoval v sólové tvorbě (např. exportní desky Night Club) a stále hrál na deskách českých hvězd (např. Milana Chladila v jeho šlágru Krásné je žít).

Přesto doprovázel i Suchého na všech vydaných písních z jeho Benefice a příležitostně i na dalších. V roce 1969 našli se Šlitrem znovu společnou řeč, desku Jonáš a Dr. Matrace už opět točil Havlík a vracel se zpět do Semaforu.

Právě v tom okamžiku ale Šlitr opustil tento svět, a když se Suchý rozhodl nakonec vést divadlo dál, celkem přirozeně oslovil Havlíka ve spolupráci. Vznikla hra Básníci a sedláci / Revizor v šantánu, kterou hudbou z poloviny opatřil Havlík, druhou polovinu zaranžoval podle nedopsaných písní ze Šlitrovy pozůstalosti. Navíc celá první půlka představení patřila crazy koncertu jeho orchestru, což plánovali už za Šlitrova života.

Začala další éra divadla, Havlík psal hudbu k Čarodějkám, Sladkému životu blázna Vincka, Smutku bláznivých panen, Faustovi a především vrcholné Kytici, která se stala největším úspěchem celé éry Semaforu. Ve většině her se také v malých rolích objevoval coby herec, často ve dvojici se saxofonistou Evženem Jegorovem. Měl i mimodivadelní aktivity, hrál např. se Swing kvartetem, s Vl. Klusákem, natáčel desky se svým big bandem (např. LP ...a ještě trochu swingu). Občas se také jako herec objevil v nějakém filmu (Slavnosti sněženek).

V polovině 90. let se s divadlem rozloučil a omezil i počet veřejných vystoupení kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu. Poslední hra, ke které hudbu napsal výhradně on, je Víkend s Krausovou (1995). Nicméně příležitostně se ke spolupráci se Suchým vrací, vystoupili společně např. na divadelně-hudebním představení Šest z šedesátých (2003) nebo na výročních koncertech k založení divadla.

Na počátku 70. let, kdy se režim snažil odstavit co možná nejvíce J. Suchého z významných pozic, vzal na sebe F. Havlík i funkci ředitele divadla, ale příslušní pracovníci si brzy uvědomili, že tento recesista a samozřejmě blízký přítel Suchého není člověk, který by jim v dané pozici zrovna moc pomohl.