DR. JOHANN FAUST, PRAHA II, KARLOVO NÁM. 40

Dodatek k pověsti o Faustově domě v Praze

Klasický příběh vědce Fausta (J. Suchý), který podepíše s ďáblem smlouvu, přeje si prožít všechny nevšední zážitky, ale za 500 let, kdy budou lidé lepší. Ďábel jeho přání plní a Faust se ocitá v Praze na sklonku druhé světové války. Faust nesmí zažít okamžik, který by chtěl prožívat navždy, protože pak naplní svou smlouvu a ďábel získává jeho duši. Ovšem Faust nemohl čekat, že ďábel je převtělen do půvabné Markétky (J. Molavcová).

Napsal: Jiří Suchý
(s poděkováním Ivanu Vyskočilovi)
Hudba: Ferdinand Havlík
Režie: J. Menzel
Výprava a Kostýmy: Běla Suchá
Choreografie: Jaroslav Pešek, Zdeněk Boubelík
Premiéra: 14. 2. 1982
Derniéra: 24. 3. 1989
Repríz: 278

Hráli:
Jiří Suchý
Jitka Molavcová
Svatopluk Beneš
Jiří D. Novotný
Ivan Podobský
Věra Křesadlová
Ilona Záluská nebo Jindra Bartošová
Vladěna Krumlová nebo Ludmila Podubecká nebo Luciana Krecarová
Orchestr div. Semafor - Ferdinand Havlík

Písničky:
Protektorátní blues
Čas kráčí kolem nás
Píseň pro dva
Kluk v Pepita saku
Láska je výpravná revue
Chodíme světem s dobrou náladou
Dnes a denně tango
Čas kráčí kolem nás
Když láska kráčí kol
Mně rytmus vnikl do žil
My hrajeme dál
Kdo z vás má špetku fantazie
Tady se zastavil čas
Exploze

V polovině 80. let J. Suchý získal možnost vydávat singly u firmy Panton, která mu vyšla vstříc a z Fausta vydala hned 8 písní najednou, což bylo nevídané po dlouhých letech, kdy z her nevycházelo prakticky nic.

Komplet záznam představení vyšel na 2CD firmy And the End Record v roce 2006.

Recenze

Jak se zdá, Jiřího Suchého nad jiné láká faustovské téma. Na jaře devětapadesátého roku uvedl v Divadle Na zábradlí svou a Vyskočilovu hru Faust, Markéta, služka a já, o sedm let později zařadil do semaforské Benefice skeč Faust a Markéta, aby se nyní k Faustovi vrátil potřetí. Nejnovější představení Semaforu, scény Hudebního divadla v Karlíně, se totiž jmenuje Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 a v podtitulu má vepsáno Dodatek k pověsti o Faustově domě v Praze. Hudbu zkomponoval Ferdinand Havlík, o výpravu a kostýmy se postarala Běla Suchá, choreografii měli na starost Jaroslav Pešek a Zdeněk Boubelík, představení režijně nastudoval Jiří Menzel.

Autor děj časově posunul o plných pět století, takže se ocitáme v roce 1945. Je večer či lépe řečeno noc ze 13. na 14. února a v salónku pražského hotelu Alcron mají večírek němečtí filmaři, kteří právě točí na Barrandově. Do autentické atmosféry nás prologem a výborně zazpívaným Protektorátním blues zavede hostující Svatopluk Beneš, hotelový vrchní, vlastenec a tak trochu šmelinář. Válka se chýlí ke konci a ten je ve vzduchu cítit. Je i v laciných řečech a vtipech nudících se německých filmařů; z hereckých představitelů této společnosti si absolutorium zaslouží postava režiséra Frosche, opilce a nacisty z přesvědčení, jak ji vytváří Jiří D. Novotný. Z původně epizodních roliček v Suchého hrách vyrostl z Novotného vyhraněný herecký typ, navíc velice tvárný a přizpůsobivý. V kontextu s ním působí Ivan Podobský ztělesňující hereckou hvězdu německého filmu příliš jednostrunně a ploše. Výborné jsou rovněž obě představitelky - Věra Křesadlová (Lotte) a Ilona Záluská (Christel); druhá z nich dostává navíc od autora ještě - vlastně mimo roli - veršované meditace, které vyznívají nepateticky a přesvědčivě, i když jsou trošku z jiného soudku. Českou barovou zpěvačku představuje brněnská Vladěna Krumlova, přece jenom víc zpěvačka než herečka. A pak už jsou na jevišti jenom dvě postavy - Faust Jiřího Suchého a podnikavé děvče Markétka, ve kterém se věder zhlédne (Jitka Molavcová). Oba obohacují své vyhraněné komické herectví o některé nové prvky a - zřejmě díky režii - přistupuje v celé hře ke slovnímu humoru i humor "pro oko". S charakterem představení bezezbytku koresponduje swingem odkojená Havlíkova hudba využívající při interpretaci převážně akustického klavíru; skvělým číslem je výstup muzikantského kvarteta, ve kterém se to jenom blýská hudební i situační komikou. Suchého texty opět překvapí mnoha nádhernými metaforami, lidským poselstvím, protiválečným apelem a nápaditými pointami (což je vlastně možno napsat i o hře jako takové). Běla Suchá tentokrát řešila scénu jako stříbrnou látkou potažený prostor, smysl pro humor projevila i v návrzích kostýmů (viz "dekoltáž" Jitky Molavcové).

Semafonský dr. Johann Faust nejenže kráčí v intencích tradiční semaforské poetiky, ale v mnohém její hranice ještě překračuje - pro dobro věci. I když druhá polovina představení není tak kompaktní a dramatická jako část první, přesto varovné protiválečné memento není možné přeslechnout.

Květy, 11.3.1982

Z PRVNÍ ŘADY

Autor: Miloš Skalka