ČOCHTANŮV DIVOTVORNÝ HRNEC
Ze scének, z písniček a z povídání o muzikálu Divotvorný hrnec je složeno představení, které připomíná první broadwayský muzikál, který Voskovec a Werich přivezli roku 1947 do Evropy, výtečně ho přeložili a upravili, a Jan Werich tu skvěle sehrál roli vodníka Čochtana ze Zlaté stoky u Třeboně. V roce 2015 tuto komedii upravil po semaforsku pamětník Jiří Suchý a proložil ho vzpomínáním na dobu jejího prvního uvedení a na osobnost Jana Wericha. Spolu s Jitkou Molavcovou se ujali rolí Čochtana a Belindy, a do hry na muzikál zapojili Michala Malátného, kterého střídá David Kraus, Vlastimila Harapese, Jiřího Štědroně, Lucii Černíkovou, Ivanku Korolovou, kterou alternuje Karolína Gudasová, a neschází ani trio dívek s instrumenty, dobře zavedené v řadě semaforských her, dále Petr Macháček a Lukáš Kunst v alternaci s Pavlem Kolbanem - ti všichni režírováni Jiřím Menzelem.
Libreto Fred Saidy a Yip Harburg
Texty písní Yip Harburg
hudba Burton Lane
Česká verze Jiří Voskovec a Jan Werich
Úprava pro Semafor Jiří Suchý
Hudební aranžmá Jakub Přibyl
Hudební nastudování Jakub Přibyl
Choreografie Petr Šudoma
Návrhy kostýmů a scény Jiří Suchý
Zvuk Karel Jína a Michal Černý
Světla Štěpán Hrabánek a Tomáš Lohin
Kostýmy Renata Tůmová a Martina Kšírová
Produkce Jana Krymová a Lenka Řiháčková
Intendant Jiří Svoboda
Asistent režie Štěpán Hrabánek
Režie Jiří Menzel
Hrají:
Čochtan Jiří Suchý
Belinda Jitka Molavcová
Josef Maršálek Vlastimil Harapes
Káča Maršálková Lucie Černíková
Woody Richtarik Michal Malátný, David Kraus
Senátor Randall Jiří Štědroň
Collins Lukáš Kunst, Pavel Kolban
Robin Petr Macháček
Emma Eliška Hurábová
Mary Magdalena Jedličková
Wendy Veronika Tichá
Bill Martin Weigert
Zuzana Ivana Korolová, Karolina Gudasová,
Gloria Šudomová
Piano Jakub Přibyl, Jiří J. N. Svoboda
Baskytara Vít Fiala, Jan L. Střížovský
Bicí nástroje Vratislav Placheta
Trombon Magdalena Jedličková
Klarinet, saxofon Eliška Hurábová
Flétna, saxofon Veronika Tichá
Semafor a rubato
Myslím, že je omylem - jak se to děje - zařazovat současný Semafor mezi standardní muzikálové produkce. A poměřovat pak inscenaci regulérními muzikálovými měřítky, z nichž se jako hlavní ctnost automaticky chápe interpretační přesnost, preciznost, herecká, pěvecká i pohybová dokonalost a věrnost originálu. A tak i vcelku vlídné recenze na Čochtanův divotvorný hrnec chválí nenásilnou úpravu i přesné interpretační provedení, a doufají, že se po "premiérovém chaosu", různých výpadcích, nadbytečných odbočkách a komentářích, vše "řádně usadí". Já naopak doufám, že se nic "neusadí". A že premiérový "chaos", různé "odbočky", "výpadky", "aluze", "komentáře" a "komentáře komentářů" v dalších představeních zůstanou, a ještě porostou (tak jako na reprízách rostly někdejší předscény V+W i jedna velká forbína Werichova Čochtana). Neboť právě tyto komponenty tvoří jádro semaforské poetiky. Jádrem tu není ohromující myšlenka, efektní kantiléna, výprava, děj či strojová dokonalost, jádrem sdělení je tu naopak "šum" (a Suchý s Molavcovou - tentokrát dokonce i s "němou" Zuzanou Karoliny Gudasové - dokážou právě z nečekané odbočky, momentálního výpadku a "nepravidelnosti" učinit jedno z témat představení).
Filosof Josef Šafařík si pro tento jev vypůjčil termín z hudební terminologie: rubato.Nepravidelnost v pravidelnosti. Rytmus volný, vitální, rytmus svobody, který odlišuje umění od artistiky: Umělec a artista jsou antagonisté. Co jednoho živí, druhého zabíjí: rubato. Rubato je opakem mechanického rytmu stroje, jehož poslední ambicí i funkcí jsou preciznost a sériovost: prefabrikovatelnost. Lidé už se jako by odnaučili obcovat s originály, raději se spokojí s dokonalými, snadněji uchopitelnými i pochopitelnými prefabrikáty. A tak místo toho, abychom se v divadle, slovy filosofa, inspirovali rytmem přírody, myslíme v rytmu fabriky. Rubato je rytmus originálu, nikoli kopie: stejně tak i Suchého (ne)herectví. Liší se případ od případu, je individuální, s mnoha odchylkami, šumy, chybami, protože ani v přírodě nenajdete dva přesně stejné listy v celé doubravě. A buďme rádi, že takovouto život stvrzující anomálii můžeme živě zakoušet právě v divadle. Jiný je tu nejen Suchý (hraje a muzikálově tanečními pohyby zcizuje sebe i Čochtana), jiná je i Jitka Molavcová: její Belinda už není x-tá varianta Melicharové, je to razantní, pohotová glosátorka děje.
Ano, i v Čochtanově divotvorném hrnciv režii Jiřího Menzela se samozřejmě především zpívá, hraje a tančí. I zde zní výborná hudba (Burton Lane), i zde - byť velmi volně, "rubatově" - pracuje se s fabulí a zpěvními texty, které před sedmdesáti lety na motivy pánů Saidyho a Harburga stejně volně zbásnili V+W. Ale semaforské rubato je tu přítomno. Je kýženým zrnkem písku ve schematickém příběhu o touze po zlatu, hodných družstevnících, kteří vytrestají zlého rasistického senátora Randala, až ten zčerná a polepší se: i on je tu Jiřím Štědroněm vlídně ironizován do nonšalantního padoucha. Tématem večera zkrátka není muzikál sám, je to vztah dnešních tvůrců - především Suchého a Molavcové - k němu: Ty hraješ Čochtana, tak přece ses toho dožil..., říká mateřsky Belinda. Téma tu pamětnického, tu hravě ironického vztahu k předloze a k V+W je v komentářích dvojice Suchý + Molavcová přítomno neustále. Je však přítomno - snad až na neuhratelného Harapesova Otce Maršálka - i v herectví dalších postav (taneční kreace Karoliny Gudasové v roli němé Zuzany atd.). Zejména však "swingové rubato" triumfuje v největší devíze Semaforu posledních sezon, v hrajícím muzikantském triu (Magdalena Jedličková, Veronika Tichá, Eliška Hurábová). Ne, k tomuto večeru můžeme mít tisíc výhrad, ale jedno mu neupřeme: je všechno jiné než prefabrikát.
Divadlo Semafor - E. Y. Harburg, F. Saidy, B. Lane, J. Suchý, J. Werich: Čochtanův divotvorný hrnec. Režie Jiří Menzel. Premiéra 16. prosince 2015.
- Autor: Vladimír Just
- Divadelní noviny, publikováno: 2. února 2016