CO JSME SI SE ŠLITREM NEŘEKLI (2009)

Autor: Marie Frajtová Foto: David Neff

Mám ráda, když se k rozhovoru nese­jdeme v kavárně, ale když mě respondent pozve k sobě domů a nechá mě nahlédnout do svéhosvěta. Zvědavě prohlížím hřbety knih, obrazy na zdech, fotky ... A u Jiřího Suchého je co pro­hlížet: žije v elegantní vile na Ořechovce, obklo­pen uměním, literaturou, hudebními nástroji, fotografiemi připomínajícími zlatou éru Sema­foru i předměty, které sbírá jen tak pro radost: třeba starými gramofony.

Stejně pestré je to s tématy k hovoru: Jiří Suchý má vynikající paměť, pamatuje si detai­ly, takže by se s ním dal udělat samostatný roz­hovor třeba jen o tom, jak to vypadalo na Vác­lavském náměstí za první republiky. Přestože 1. října oslaví 85. narozeniny, do divadelního důchodu se nechystá. V den rozhovoru ode­vzdával návrhy kostýmů k nové divadelní hře, píše muzikál s Michalem Pavlíčkem, připravu­je se na další rockový koncert s Ivanem Králem a pravidelně vystupuje v Semaforu, divadle, ve kterém po boku skladatele a zpěváka Jiřího Šlit­ra zažil "zlatá šedesátá" a kde už čtyřicet dva let hraje společně s herečkou Jitkou Molavcovou.

S českým jazykem zacházíte s obdivuhodnou lehkostí, dokázal byste to, co uměl třeba Nezval nebo Vrchlický: mluvit ve verších spatra?

To jsou spíš náhody, že někdy řeknu něco, co se rýmuje. Vždycky se tomu zasmějeme a já můžu dělat ramena: To víte, básník! Ale je pravda, že se mi několikrát při výpadku paměti podařilo nahradit slova v textu jinými, která se rýmova -la a měla stejný smysl. A nemusely to být jen výpadky moje, vzpomínám si, že jednou jsme zpívali s Jitkou Molavcovou Orchestrion z ráje. Jitka měla zpívat: ,,Mocná síla zvyku požehná tvé doteky." A já měl navázat: ,,Budeme-li mít kliku, zešílíme navěky." Jenomže Jitka měla zkrat a zazpívala: ,,Mocná síla zvyku požehná tvé pocity." Já suverénně pokračoval: ,,Budeme­li mít kliku, zešílíme já i ty." Takže občas když jde do tuhého, něco mi naskočí, to mám mno­hokrát ověřené.

Jak dobře se po těch dlouhých letech v divadle s Jitkou Molavcovou znáte? Dokážete odhadnout, co si ten druhý myslí?

Naprosto, myslím, že se máme přečtené, jsme naladění na stejný humor, prakticky nikdy jsme se nepohádali. A jedna věc mě na Jitce bavi čím dál vic. My si pořád vyměňujeme pracovní mai­ly, komunikujeme skoro každý den - a ona je pořád vtipnější. Kolikrát se při čtení jejích e-mailů směj u nahlas.

Je pravda, že s Jiřím Šlitrem jste k sobě hledali cestu doceladlouho?

Jakési přátelství to bylo od počátku, měli jsme třeba společnou šatnu, byli jsme spolu na diva­delních zájezdech v Paříži nebo v Londýně. Ale to byla pořád práce, třeba na chalupě jsme se vzájemně navštívili jen jednou - to jsme se tak oficielně pozvali. Rozuměli jsme si, v tvorbě sto­procentně, ale jak jednou podotkl Jan Werich, jako by mezi námi pořád bylo sklo. Byli jsme každej úplně jiná povaha.

V čem?

Šlitr velice často používal slovo ctižádost. Rád plánoval a měl velké cíle, Praha mu byla malá, chtěl prorazit na Broadwayi, kdežto já byl vždycky spokojený s tím, co je. Šlitra to strašně táhlo do ciziny, i v době, kdy se nikam nesmě­lo, vždycky našel cestičku, jak se dostat ven, na Západ, ale třeba i do Albánie. To já ne, já o to moc nestál - on o mně taky rád říkal, že jsem pecivál. Měli jsme zkrátka na život jiný pohled. Šlitr byl ohromnej amerikanofil, k naší vlasti měl dost odtažitý vztah: třeba když mu ukrad­li anténu z auta, podával to tak, že mu ji ukrad­li Češi ... Nicméně pak několikrát do té vysněné Ameriky vycestoval a pochopil, že je nesmírně těžké se tam prosadit. Sice pro něj jeden slav­ný muzikálový tvůrce poslal helikoptéru, popo­vídali si, a to bylo všechno. Do toho však přišel 21. srpen '68, tehdy se Jiří do Československa zamiloval a stal se z něho nadšený vlastenec.

Opravdoví přátelé se z vás stali až po letech, na zájezdu v Německu. K čemu tam tenkrát došlo?

Krátce před jeho smrtí jsme jeli hrát do Norim­berka, asi na dvacet dní. První dny jsme chodi­li po městě a prohlíželi si pamětihodnosti, ale pak už se nám ven nechtělo, tak jsme trávili dny společně. Scházeli jsme se v hotelu na pokoji a začali si říkat spoustu věcí, takové ty chlap­ské řeči o našich láskách a kamarádkách ... Bylo to děsně fajn, tam se z nás opravdu stali kama­rádi. Netrvalo to bohužel dlouho.

Vybavíte si, jak jste se o jeho smrti

v prosinci 1969 dozvěděl?

Jistě. Jednoho dne ráno mi volala Věra Křesad­lová, že jí volal Jiří Stránský, který tehdy z poli­tických důvodů pracoval u benzinové pumpy. Zastavil u nich na pumpě pohřební vůz a řidič povídá: ,,Víte, koho vezeme?" Tak se to tehdy Stránský dozvěděl- a od něj my ostatní. Dru­hý den toho byly plné noviny, nejen u nás, mám schované výstřižky z německého tisku ...

Jaký byl pohřeb?

Na mě padl těžký úkol na pohřbu promluvit. Hrozně jsem se bál, že to nezvládnu, tak mi lékař předepsal nějaké prášky. Říkal, že nema­jí žádný tlumicí efekt, že můžu třeba klidně řídit. Ale působily dost zvláštně. Vnímal jsem, co vidím, viděl jsem rakev, síň plnou smuteč­ních hostů, ale nedotýkalo se mě to. Všechno jsem to pozoroval s jakýmsi odstupem, nebyl jsem schopen žádných emocí. Přečetl jsem projev z papíru. Pak mě tahle nemilá povinnost potkala v životě ještě mnohokrát, kamarádi mě opouštějí. ..

Je něco, co jste si se Šlitrem nestihli říct?

Jak jsem mluvil o těch našich rozdílných pova­hách, pamatuju si, že jsem jednou prohlásil, že musíme k divadelní práci přistupovat s poko­rou. A jeho to tehdy popudilo. Měl tu svou cti­žádost a slovo pokora se s ní neslučovalo. Koli­krát si na to dneska vzpomenu, když čtu názory mnoha pozoruhodných lidí, pro které při­stupovat k práci s pokorou mnoho znamená. Zvlášť dneska, kdy se cení spíš ostré lokty a vel­ká ramena. To je téma, o kterém bych s ním rád pohovořil.

Myslíte, že by to dneska viděl jinak?

Jsem o tom přesvědčený.

O Šlitrově smrti jste mluvil mnohokrát, ale ještě dříve, na počátku šedesátých let, vás potkala osobní tragédie, přišli jste se ženou o prvorozeného syna.

Co se stalo?

Nešťastná náhoda. Bylo mu půl roku. Bylo to velice smutné, moje žena se úplně zhroutila. Ale já musel jít onoho večera hrát divadlo.

Nezrušil jste představení?

Ne, naopak. Potřeboval jsem tu práci, abych na dvě hodiny musel myslet na něco jiného. Běle jsem pak zakázal jít na pohřeb, vzala si prášky a ulehla. Její pan doktor nám doporučil mít co nejdřív další děťátko. Tak se narodil Jakub - no a dneska je tomu děťátku jednapadesát a byd­lí o patro níž. A každou neděli máme společ­nou snídani.

Někde jste říkal, že jste nebyl úplně ideální tatínek.

To je pravda, ke své otcovské hanbě musím při­znat, že jsme spolu byli na výletě jen jednou. Jeli jsme do Svatého Jana pod Skalou, vylezli jsme nahoru na skálu, jedli buřty a dívali se na to, jak je dole krásně. Dodnes mu to připomí­nám a ptám se: Pamatuješ, jak jsme byli spolu na výletě? A on se směje. Byl to náš jediný spo­lečný výlet!

Jak byla vaše žena tolerantní k divadlu? Sama tam pracovala, a tak mohla vidět ty davy krásných mladých žen ...

To vůbec nebyl problém, ona byla velice tole­rantní. Dokonce když jsme chystali Kytici, při­šla se podívat na zkoušku a já tam měl zrovna scénu s Bludičkou - Hanou Zagorovou. Žena to sledovala, tak jsem byl poněkud zdrženlivěj­ší. Pak mi říkala: ,,Musíš se k ní vic mít, to bylo strašně studený!"

Zacvičila s vámi ohromná popularita Semaforu v 60. letech? Podléhal jste tomu, že jste byli se Šlitrem svého času super stars?

Neřekl bych, já stál vždycky nohama na zemi. Šlitr dokonce říkal: ,,Hele, to je na pět let maxi­málně, to je módní vlna, za chvili jdem do háje, počítejme s tím." Sám se dožil deseti let divadla - a já letos jedu sedmapadesátou sezonu. A sko­ro vždycky je vyprodáno. V těch šedesátých letech bylo běžné, že když jsem šel večer po představení domů, už před divadlem stála fron­ta lidí, kteří čekali, až se ráno otevře pokladna. Buď tam stáli, anebo taky spali ve spacích pyt­lích, ve frontě se střídali členové rodin po pár hodinách. Dokonce když jsme chtěli stáhnout hru Jonáš a tingltangl z repertoáru, ta fronta čekajících sepsala petici a všichni se tam pode­psali, abychom to představení hráli dál.

Poslechli jste hlas lidu?

Neposlechli, ale napsali jsme nového Jonáše - Jonáš a doktor Matrace.

Co měl Semafor, a jiná divadla ne?

Určitě nám k popularitě pomohl jazz a rokenrol. Měli jsme vždycky špičkové hudebníky, to byla zásluha Ferdinanda Havlíka.

Jazz jistě, ale vy jste hráli v Semaforu rokenrol?

(Jiří Suchý pohotově notuje: Nikdo neví, kdo to je mister Rock a mister Roll ... ) No jistě, zhlédli jsme se v prvních rokenrolových hudebnících, jako byli Bill Haley, Chuck Berry, Elvis Presley. Hráli jsme Marnivou sestřenici, předělané Elvi­sovy písničky, třeba: že kočka není pes a vče­ra není dnes, že bebop není swing a louka není les, to každý ví, to každý zná ... To je přece všech­no rokenrol. Milovali jsme jazz a swing, to byly naše kořeny, Šlitr hrával ještě v dixielandové kapele, než jim to Svaz mládeže rozpustil. Jazz byl tehdy velmi utlačován, přesto se sem tam podařilo něco uskutečnit. Třeba koncert Karla Vlacha někdy na konci padesátých let v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Areál tehdy stře­žila armáda, letní kino bylo plné a venku stály další stovky diváků, aby alespoň slyšeli, když už nic neuvidí. Pak nastoupil na pódium orchestr Karla Vlacha, hudebníci v parádních červených sakách, zlaté žesťové nástroje se na slunci blýs­kaly a spustili Carmichaelovu skladbu Stardust - to byla znělka orchestru. No a to už dav nevy­držel. Ozval se obrovskej kravál, lidé provalili bránu a nahrnuli se dovnitř. Tehdy jsem si říkal, jakou má hudba obrovskou moc.

Prý jste měli se Šlitrem společnou hru: komentovali jste spolu pěkná děvčata vpubliku.

Ano, všímali jsme si hezkých holek v prvních řadách, kam až světlo z jeviště dopadlo. Pak jsme spolu porovnávali dojmy, dokonce jsme takhle objevili Jitku Molavcovou. Ač jsme tehdy vůbec netušili, že je to jeho nástupkyně, všimli jsme si jí oba - mladinká dívka na přístavku v první řadě.

A chodí na vás pořád pěkná mladá děvčata? Nebo za ně dnes považujete i padesátileté paní?

No ... spíš pořád ty dvacítky! A musím říct, že chodí. K mé škodě ale většinou sedí nejmladší publikum vzadu, protože tam jsou levnější líst­ky. Až když se na konci rozsvití v sále, vidím, oč jsem přišel. Do Semaforu chodí hlavně střední generace, děti našich diváků, kteří na nás cho­dili v šedesátých letech. Moji vrstevníci už moc ne, je jich málo a mnozí z nich se bojí v noci ven nebo nemůžou na nohy ... Ale těch mladých je pořád dost. Budu se trochu chvástat a řeknu, že k nám chodí inteligentní mladé publikum. Poznám to podle dopisů, které chodí. V šedesá­tých letech mi mladí psali: ,,Sbírám herci, zpě­váci a krasobruslaři, podepište se mi..." Kdež­to dneska chodí krásné, kultivované a vtipné dopisy a e-maily, je vidět, že je píší vzdělaní lidé. Sice jsme si oproti těm šedesátým letům co do množstvi pohoršili, protože tehdy mládež tvořila devadesát procent publika, ale co se týká kvality, držíme laťku vysoko.

Zároveň je o vás velký zájem mezi rockery, letos jste vystupoval na několika festivalech, ke spolupráci vás vyzval Ivan Král. Jak na vás rockové publikum reaguje?

Vždycky jsem tam šel s určitým strachem a organizátorům, kteří mě přemlouvali, jsem říkal: ,,Počkejte, musíte mi tam připravit nějaký únikový východ, až mě poženou!" Ale nikdy se nic takového nestalo. A co mě dojalo: vždycky se mnou publikum začalo zpívat, v Trutnově to bylo deset tisíc lidí! Tentokrát, když se Ivan Král rozhodl, že si spolu zazpíváme Ježkovu píseň Klobouk ve křoví, mnozí ti teenageři, rockoví fanoušci, se k nám přidali a zpívali s námi. Zna­li ten Voskovcův a Werichův text. To pro mě byl velký zážitek.

První dlouhou báseň jste napsal v sedmi letech, existují nějaké další relikty z té doby?

Ano, to byla báseň Pan človíček vyjel hned podívat se na ten svět, pan človíček šel k parní­ku by moh' vidět Ameriku. Jaký to tam asi bude? Není to tam jako všude ... a tak dál. Byla to tako­vá naivňoučká říkačka, ale dlužno říct, že počet slabik a přízvuky byly naprosto správné. Básnič­ky jsem tehdy ještě moc nepsal, ale kreslil jsem pořád. Dostal jsem starou účetní knihu a tu jsem přetvořil na časopis, který jsem - v těch sedmi letech - nazval Zlaté mládí. Kreslil jsem všechno, co mě obklopovalo. Bylo to v letech předválečných a blížící se válka je v těch kres­bách a textících podchycena.

Je to temné, smutné?

To ne. Já celou válku prožíval jako velké dobro­družství, její důsledky jsem si ještě v tom věku moc neuvědomoval. Jezdíval jsem na prázd­niny do Moravského Písku a tam u nádra­ží zastavovaly transporty, které odvážely vojá­ky na frontu. Projížděly tam s těžkou vojenskou technikou, tanky, děla, to mě jako kluka děsně zajímalo. V Praze jsem taky zažil nálet. Kdyko­li nad městem přelétávala letadla, běžel jsem na půdu a sledoval je ze střešního okýnka. Byd­leli jsme na Spořilově na kopci a já měl Prahu jako na dlani. Jednou přiletěl poměrně malý roj letadel, asi třicet bombardérů, letěly hrozně nízko, to jsem nikdy předtím neviděl. A najed­nou z nich začaly padat bomby, okamžitě byly vidět záblesky, detonace přišla až o pár vteřin později. Utíkal jsem rychle do sklepa a čekal, až odhoukají konec náletu. Pak jsem běžel zpátky k okýnku a viděl tentýž obraz jako před čtvrtho­dinou, jenže celý v černém dýmu. Do té doby Praha žádný nálet nezažila - až tenhle tragic­ký omyl Američanů, kteří letěli bombardovat Drážďany, v únoru '45. Tuhle zkušenost jsem zužitkoval ve hře Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo náměstí 40.

Jak na vnímavého šestiletého chlapce z Klatov zapůsobilo velkoměsto, když jste se sem v roce 1937 přestěhovali?

To je všechno podchyceno ve Zlatém mládí. Srovnával jsem tam třeba náměstí v Klatovech, Václavské náměstí a náměstí na Chodovci, kte­ré se tehdy jmenovalo Máchovo. Tam jsme se po příjezdu z Klatov nakrátko odstěhovali. Bylo to takové smutné náměstí, čtyři domy a upro­střed ostrůvek s několika břízkami. Zato Vác­lavské náměstí na mě silně zapůsobilo. To bylo první pražské náměstí, které jsem po vystoupe­ní z vlaku viděl. Vzpomínám si třeba na ten čer­veno-bíle pruhovaný sud, ve kterém stál stráž­ník v černé uniformě a řídil dopravu. Tatínek mě tam vzal večer, abych se podíval na neo­nové reklamy. A to byl velký zážitek, protože ty neony nejen blikaly, ale řada z nich měla něj a - ký vývoj, děj. Třeba na neonu obchodu s texti­lem Prokop a Čáp, který sídlil v dnešním Domě módy, stál dole pán s napřaženýma rukama a nahoře v posledním patře byl čáp, který bral z truhly štůčky látky a spouštěl je tomu člověku do náruče, a když se látky poskládaly až do nej­vyšších pater, začalo to nanovo. To mě ohrom - ně bavilo a vidíte, pamatuju si to dodnes.

Mládí jste prožil v té nejméně poetické době, v padesátých letech. Popravili Horákovou, StB slídila všude, nad Prahou se tyčila monstrózní socha Stalina. Jak se vedle toho dalo obyčejně žít, tvořit, chodit na rande?

Já jsem se tenkrát uchýlil do dvacátých let, do doby poetismu Vítězslava Nezvala, obrazů Toyen, Šímy, do hudby Jaroslava Ježka, humoru V+W .. Ctil jsem avantgardu oněch dob a o tom je i moje písnička Kamarádi, ve které jim vzdá­vám hold. Já žil víc uměním než realitou, kte­rá byla velice nevlídná. Ale miloval jsem taky prokleté básníky a dekadenty. Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic, Arthur Breisky, Emanuel z Lešehradu ... Chodil jsem se pod vlivem jejich tvorby procházet na Slavín, ideálně na podzim, když poprchávalo, abych se mohl brouzdat tlejí­cím listím a prožívat ten zmar. Vnášelo mi to do duše klid. A snad i kvůli těmto zážitkům jsem později, když jsem se stal komikem a klaunem, nikdy nedělal humor pokleslý, hospodský.

Za normalizace, kdy jste nemohl téměř nic, prý hlavní ideolog komunistů Vasil Bifak prohlásil: ,,Udělejte už něco s tím Suchým!" A myslel to tak, ať vám definitivně zatnou tipec, ale byl pochopen opačně a začali vás zvát do televize. Co je na téhle historce pravdy?

Říká se to, ale potvrzené to nemám. Je fakt, že na kratinkou chvíli v sedmdesátých letech jsem najednou mohl do televize, točil jsem krát­ký film pro armádu nebo Pionýrskou vlaštovku. Ale pak zase přišel zákaz a všechno to letělo do koše. A já se radoval z toho, že jsem je při­pravil o ty statisíce, co je stála výroba. Měl jsem také scénu ve filmu Vrchní, prchni!, ale muselo se to vystřihnout. Dokonce Miloš Forman tehdy začal točit film podle představení Jonáš a tingl­tangl, začali jsme natáčet v západním Berlíně, ale našup tu byl další zákaz. A natočený materi­ál zmizel bůhvíkde. Zkrátka - bylo veselo.

Jste s Milošem Formanem v kontaktu?

Vždycky jsme byli, ale poslední rok už s nikým nekomunikuje. Já ho chápu, tlak na člověka, který je světově populární, musí být strašný - a on má svůj věk, chce být v klidu. Nedávno jsme seděli s Jiřím Stránským, doktorem Mahle­rem a Liborem Peškem, což jsou všichni blíz­cí Milošovi kamarádi a moji sousedé z Prahy 6, a shodli jsme se, že s nikým z nás si už nepíše, uzavřel se do sebe. Naposled u nás viděl zkouš­ku Lysistraty, to se mu líbilo. Miloš Forman byl vždycky velkej fanda Semaforu. Naposledy mi říkala Fanča Kvapilová, vnučka Jana Wericha, že s ním v Americe mluvila a že na Semafor hezky vzpomínal.

Když jste zmínil herce Jana Wericha, vám se v 70. letech povedlo uspořádat velkou oslavu 50. výročí Vest pocket revue, kdy zpěváci a herci Semaforu zpívali v Lucerně písničky V+ W. Jak k tomu tehdy došlo?

To byla zásluha pana Spurného, geniální­ho manažera, kterému se podařilo podfouk­nout celou partaj. Pořádala to tehdy smíchov­ská organizace Svazarmu (Svazu pro spolupráci s armádou), a poněvadž to bylo vedeno jako společenská akce, dostali na to razítko. Večer před koncertem nechal pan Spurný vylepit všu­de po Praze plakáty, že v Lucerně vystoupí Jan Werich, a během druhého dne se celá Lucerna vyprodala. Dozvěděl se to městský výbor strany, vznikl velký poprask, ale nakonec se rozhodli, že to povolí. Přišli se tam ovšem podívat vyso­cí funkcionáři jako Kapek (Antonín Kapek, člen ÚV KSČ), aby to měli pod kontrolou.

Jak se to líbilo Werichovi?

Jan Werich byl toho večera velmi šťastný. Dlou­há léta nemohl nic dělat, a najednou přišel do narvané Lucerny, kde stáli mladí lidé a večer se proměnil v manifestaci.

Jaký jste měli vztah?

Velice jsme si rozuměli. Přistupoval jsem k němu s velkým respektem, ale on si mě nějak oblíbil a udělal si ze mě takříkajíc důvěrníka. Vyprávěl mi kdeco, úplně intimní záležitosti, vždycky se rozpovídal na dvě hodiny. Zval jsem ho k nám domů a on mě žádal, ať pozvu taky mladé lidi, že když se sejde se svými vrstevní­ky, je to, jako když se otevře hromadný hrob. Chtěl mít kolem sebe život, mládí. Ale obvyk­le jsem chodil já k nim na Kampu. Když už byl hodně nemocný a musel dvakrát týdně dojíž­dět do nemocnice, dělal jsem mu šoféra. Sám už neřídil, tak jsem se mu nabídl. Ten čas strá­vený v autě pro mě byl ohromně vzácný. On mi vždycky říkal: ,,Heleďte, mě nezajímá, co bylo, já se koukám do budoucnosti!" Ale stačilo naťuk­nout, nadhodit otázku, a on začal vzpomínat. Byly to nádherné chvilky.

Váš aktuální rodinný stav je "rozvedený''. Myslíte, že do toho ještě někdy praštíte? 

Ne, to rozhodně ne! 

Dneska tu máte asistentku, novinářku, naše fotografy- a schůzku za schůzkou. Asi se necítíte osaměle ...

Já se toužím cítit osaměle! Ale žel, není mi to dopřáno. Užívám si klid, jenom když se vrátím v noci z divadla. To si pak něco píšu, kreslím nebo pouštím staré filmy a jsem rád, že jsem chvilku sám.