CHVÁLA POVRCHNOSTI

Vždycky mě zajímalo všechno to, co plynulo okolo mne: historie, mračna, hvězdy, dívky, hudba, fámy, svatojánské mušky a vlastně všechno, z čeho se skládá život. Rád o tom povídám, přemýšlím a píšu a rád kloužu po povrchu toho všeho: po povrchu historie, mračen, hvězd i dívek. Baví mě zlehka se dotýkat všech těchto darů života. Do hlubších rozborů se však nepouštím. Jen ne žádnou hloubku! Pěkně po povrchu klouzat a nepředstírat. Hlubiny přenechávám potápěčům a filozofům - umějí se v nich pohybovat. Nemá cenu, abych se o to pokoušel já, kterému není dáno odhalovat dřeň věcí. Dokud bude tolika lidem unikat krása povrchu, nebudu si připadat se svými úvahami docela zbytečný. Pravda, rád bych se dobral podstaty - kdo by ne! Chtěl bych pochopit smysl a souvislost historie, význam mračen, velikost a důvod hvězdné oblohy, duši dívek a rád bych věděl, proč svítí svatojánským muškám zadečky. Zatím jsem však pochopil pouze jedno: že nikdy mi nebude dopřáno tohle všechno důkladně pochopit. A mám dokonce podezření, že mnozí z těch, kteří mají za to, že pochopili, mají 

pouze za to. V podstatě jsou jen o fous méně bezmocní než ostatní. Anebo více - těžko říct. 

To, co jsem tu v předešlých řádcích vychrlil, mohlo by budit pocit jakési rezignace a pesimismu. Tak to ne! Má to spíš být rezignace a optimismus! A to je právě ta výhoda povrchnosti, kterou se tu snažím protěžovat. Počítám v duchu s tím, že si teď mnohý z vás pomyslí: Ten pan Suchý nám nějak zblbl. Povrchnost je přece jednou provždy registrována co pojem negativní a chválit a doporučovat ji je tudíž nezodpovědné! Co mám ale dělat? Moudrost různých filozofů, kteří po celoživotním hledání docházejí ke zcela protichůdným názorům, nemůže být pro mne přece východiskem. Jak mám já, prostej chlapec z Plzně poznat, zda má pravdu Schopenhauer, nebo Hegel, když oni byli rozumu tak mocného, a přesto se jejich vývody v mnohém rozcházejí, takže přinejmenším jeden z nich se mejlí. Že bych na některého z nich prostě vsadil? Jako na koně? Tak se snad s filozofem zacházet nemůže. 

Tenhleten druh myšlenek mě pronásledoval a dohnal by mě možná k nepěkným koncům, kdybych si jednou nevšiml těch mračen. Bylo takové letní odpoledne, ležel jsem v trávě a kou-kal jsem vzhůru. A tu jsem si všiml, že jeden ten mrak má tvar velblouda, který se zvolna mění v mapu Austrálie. A právě v tuto chvíli mě výše uvedené problémy přestaly sužovat a mapa Austrálie - bývalý velbloud - je vytlačila z mé mysli. 

A podobně mne jindy nadchla historie, takže jsem začal psát dějiny lidstva z mého hlediska, a pak mě zaujaly hvězdy, na které jsem se chodil dívat triedrem před chalupu a odmítl jsem bádat o tom, kolik světelných let jsou vzdáleny a kudy vedou jejich cesty. Stačilo mně, že na mne mrkaly a že některá svítila červeně a jiná zeleně. 

A dívky, které mě míjely s úsměvem, jelikož mě znaly z televize, dovedly mě tímto úsporným způsobem potěšit víc, než si třeba myslely, a podobně mě dokázala oblažit i hudba, kterou si v našem století lze koupit v krámě i s konzervovaným Stokowskim. 

A občas, ve velmi vzácné chvilce, zakončilo můj den plných krásných dojmů malé zelené světýlko a to byli broučci z chaloupky pod jalovcem, co říkají Zdař Bůh a na které doma čeká kmotřička, Beruška a Janinka.