ČARODĚJKY

Hlavním posláním muzikálu je, abyste se při něm hodně smáli, předesílá "Čarodějkám" Jiří Suchý, autor libreta. Nepodtrhuji tento termín náhodně. Jsou to texty písní, místy možná zdlouhavé, bez oné koncentrované antipoetické básnivosti, která je Suchému tak vlastní, a potom pokyny pro jevištní akci, něco dialogů pro postavy hry a dost místa pro Suchého zdánlivě improvizované monology a poznámky. Tedy žádné drama, jen prostor pro humor a pro parodii. Nakonec je ovšem nutno dovést rozehraný příběh co nejrychleji k vyluštění. Myslím, že tempo vyplétání ze zápletky snad nejvíc hřešilo na licenci parodistického libreta a na shovívavost obecenstva, které je natolik zaujato předchozí podívanou, že v závěru pochopí všechno. V tom, že příběh může i nemusí být uzavřen právě tam, kde uzavírán je, objevíme jednu z diskusních otázek nad Suchého seriály nápadů neboli librety.

Ale... četli jsme znovu libreta V a W? Zkusili jsme promyslet, čím je Suchý před obecenstvem a čím třeba na televizní obrazovce, tedy v libretu "živém" a v libretu "snímaném"? A v čem je rozdíl mezi jeho texty a texty V a W a mezi jeho a jejich živém i snímaném projevu? 

Vidím, že nabízím samá témata pro diplomové práce o autorovi, který je plně svůj jen ve své živé atmosféře a přitom nepřestává hledat způsob projevu zprostředkovaného.

Po nabídkové části článku konečně k věci. Na "Čarodějkách" jsem se velmi a dobře bavil. Jeviště bylo konečně jevištěm zaplněným akcí - to padá na kladný vrub režiséra Císlera a choreografa Ogouna (připomeňme jen pointu první části anebo pohybové zvládnutí "žabců"). Dtto hudba Ferdinanda Havlíka a vůbec projevová funkce orchestru v představení. Tradiční "neherecký" projev Jiřího Šlitra byl využit a rozdělen mezi několik interpretů (Jegorov, Havlík, Hrabánek, Černocká, Křesadlová, Stirská). Můžeme se detailně bavit o tom či o jiném přetažení nebo nedotažení, o naturalismech textových i zahraných, ale faktem, myslím, zůstává, že rozložení tradičního specifického projevu divadla je perspektivní a zakládá nebo může založit jeho novou specifiku. To se mi zdá být podstatné. (Víc než konstatování, že Havlík dneska přehrává, kdežto Jegorov je přirozený; zítra se Havlík zbaví křečovitě groteskních momentů, ale musí mít na to čas, musí si vyzkoušet různý projev bez nástroje. Hereckou tvárnost v sobě má, přehrává spíše z přebytku.)

Suchý je lepší, uvolněnější i uměřenější než v představení "Ten pes je váš". Je to i tím, že je více v akci, že vlastně akci vyžaduje. Naďa Urbánková zřejmě potřebovala širší hereckou i pěveckou příležitost, autor libreta jí poněkud zúžil její potenciální roli. Totéž bezděky provedl i Jitce Molavcové, kterou nechal více "pantomimizovat" než zpívat v horrorové parodii Svatební košile.

Jak ale vidím, návyk šťourat se v dojmech je chronický. Jdu z představení, je mi dobře, uvolnil jsem se a smál (smíchu bylo více, lyriky méně než jindy v Semaforu), po několika dnech sednu a píšu a... atd. Chtěl jsem vlastně jen říci, že se mi to líbilo.

Na "Čarodějkách" mi bylo dobře. Je to jiný, a přece týž Semafor. Je to nový, a přece týž Jiří Suchý. Jeho nové, královské šaty se velice bělostně skvějí, ale jak vyjde najevo velmi brzy, jeho království je ještě nejspíš říše fantazie, poezie, nápadů.

I to, že si tentokrát hraje na krále, je rozmarný nápad. Ve skutečnosti je to stale onen známý tulák z "Benefice" a vlastně všech ostatních her. Má stejné lásky a nenávisti. Jeho malé průvodkyně a partnerky poněkud odrostly a vystupují tentokrát souhrnně v čísle množném, ale je to pořád ještě nezbytný dětský svět, nezbytný ve hrách Jiřího Suchého. Po Johannu Wolfgangu a po velkém Williamu a dalších přišel v parodijní (rovněž nezbytné) pasáži "Čarodějek" na řadu Karel Jaromír - a divák už už myslí, že je to vrchol večera, a tu přijde Suchý se svými "návrhy", jak vylepšovat Shakespeara, a se svým přesvědčením, že "Čarodějky" jsou výborná hra.

Na "Čarodějkách" mi bylo dobře, jak asi bývalo dobře divákům v Osvobozeném divadle, kde se taky pěstovaly strašidelné scény (aniž se jim tuším tehdy říkávalo horror), aby díky horroru došlo lidem co nejvíce humoru. Zdispady jsou ovšem Kocourkov. Pamatujete na film "U nás v Kocourkově"? "Čarodějky" nejsou satira, Suchý není satirik, ale komik, dobrá, jenže jsem v pokušení uvěřit, že satira mimochodem je z nejúčinnějších. Alej kdyby to byl jen můj omyl a "Čarodějky" byly čiročirá komika, musím myslet na Vančurovo: humor není smáti se, ale lépe věděti. Smáti se a lépe věděti.

Na "Čarodějkách" je dobře, protože v čarodějném domě Semaforu téměř pokaždé někdo, o kom jsme to dřív nevěděli, ukáže, že a co umí. Tentokrát královský tajemník J. Novotný, panna Molavcová. Navíc se potvrdil VI.Hrabánek. Pokud jde o "Čarodějky", dá se říci pouze to, že je škoda, že byly jen dvě. Ale skutečně jen dvě?

Na "Čarodějkách" by ovšem diváku bylo ještě líp, kdyby hra byla o poznání kratší, kdyby "staročeštiny" bylo o polovinu méně, kdyby královnu zpívala a hrála Naďa Urbánková, které byla šita na tělo. A kdyby aspoň v páté řadě bylo rozumět, co se zpívá, i bez nahlížení do textu. (Milan Blahynka)