BBC - INTERVIEW

Václav Moravec, interview BBC (přepis rozhovoru), 3. října 2002

Od mikrofonu zdraví Václav Moravec. Pozvání přijal a k protějšímu mikrofonu usedl nositel Ceny Thálie za celoživotní dílo, textař, zpěvák, výtvarník, muž mnoha profesí, ředitel Divadla Semafor, pan Jiří Suchý. Vítejte v BBC. Dobrý den.

Dobrý den. 

Čtyřicátá třetí sezóna je pro Divadlo Semafor, dá se říci, sezónou změn. V červenci se zakladatel Divadla Semafor Jiří Suchý stal soukromníkem. Dostal jste, nemýlím-li se, k 30. červnu výpověď? 

No, nedá se tomu říct výpověď. Magistrát prostě se rozhodl, že omezí silně jako majetnictví divadel, takže v prvním kole navrhl Činohernímu klubu, nám, Arše, Divadlu Komedie, abychom se zprivatizovali, že nám to usnadní všemožně, tak jsme na to přistoupili. 

Použil jste termín zprivatizují, ten módní, až, dovolím si tvrdit, nečeský, nehezký termín zprivatizují. Jak vypadá privatizace divadla? 

No, je to, za prvé, hrozně moc úřadování, moc schůzí, stohy papírů, které je třeba prostudovat, připomínkovat, jak se dneska říká, že jo, a takové. Takže je to taková dost pro mě obtížná věc, poněvadž já, i když vlastně vedu to divadlo mnoho let, tak se pořád nejsem schopen cítit dobrým úředníkem. Jako stal se ze mě úředník, ale velice špatný, podprůměrný a to mě štve. Není mně to prostě dáno, abych byl solidní úředník, jak by to vyžadovalo. Také, když se sejdou ředitelé divadel, tak ti ředitelé tomu rozumějí, jsou to ekonomové, právníci a tak a já tam jsem jediný písničkář, tak zase říkám, tak vy neumíte zase zpívat. Ale prostě já necítím se v této roli tak nejlíp. 

A špatný úředník Jiří Suchý má k sobě poradce nebo ty papíry všechny čtete sám? 

Mám, samozřejmě mám i velice schopné lidi kolem sebe, takže ti to zachraňují. 

Jak dlouho trvá privatizace Semaforu? Dalo se to zvládnout během měsíce nebo se ještě stále privatizuje? 

Ne, ne, ne, o tom už se mluví vlastně a už jsme se scházeli téměř dva roky nad tím a poslední půlrok byl velice intenzivní schůzování a musely se vykazovat různé skutečnosti a tak. 

Když se hlavní město Praha rozhodlo, že se z některých městských divadel stanou divadla soukromá, včetně Semaforu, připustil jste si, že privatizaci to už na stará kolena nemáte zapotřebí, že byste do toho nešel? 

Ne, ne, já si neumím připouštět ani takovéto logické věci, bohužel, to mně uniká. Tak mi řekli, že to má být, tak jsem do toho šel. 

Které jsou ty největší změny pro vás osobně, krom toho, že čtete ještě větší množství papírů, než jste čítával jako ředitel městského divadla Semafor? Které jsou ty největší změny, které pro ředitele Semaforu vyplývají z privatizace? 

No, teď my jsme dostali díky magistrátu grant velice slušný, ale jsme silně pod kontrolou toho magistrátu. My ty peníze musíme použít přesně na dané věci a musíme za to vykazovat dané výsledky, to znamená, musíme přesně vykazovat návštěvnost naplánovanou a zdůvodněnou, musíme tržbu, počet představení, počet zájezdů. To všechno je ostře sledováno. Já to chápu. Když dám do něčeho peníze, tak chci vědět, co se s nimi děje. Takže jako toto musí být velmi zase, jak se dneska říká, ošetřeno dobře. 

Jako ředitel a jako úředník, neztrácíte občas humor? 

To by museli říct lidé z mého okolí. 

Na sobě to nepozorujete? 

Já myslím, že ne. Humor je totiž taková věc, která mě drží nad vodou, teďka už jako doslovně v posledních měsících a je mi to tak nějak dáno. My jsme dokonce s Jiřím Šlitrem trochu i přeceňovali sílu a moc humoru. Dokonce lidé, kteří neměli humor, nám byli podezřelí, což bylo mnohdy pravda, ale také někdy ne. Jsou lidé, kteří prostě nemají dar humoru, a jsou to moudří lidé. Takže humor je pro mě taková základní jaksi hodnota. 

Zmínil jste, že je to humor, který vás doslova drží nad vodou. Začátkem srpna 2002 postihly část České republiky povodně, velká voda potrápila i hlavní město. Divadlo Semafor se v polovině srpna ocitlo rovněž pod vodou. Už během povodní Jiří Suchý oznámil, že píše hru s příznačným názvem - To nám to pěkně začíná. Po privatizaci hned velká voda. Váhal jste dlouho, zda povodně vtělit do další hry Divadla Semafor? 

No, pro samotné divadlo to byla velká tragédie, no, ale tak myslím si, že ten humor může pomáhat překonat určité ty stresové situace. Slečna, která u mě pracuje, tak když toto na nás dolehlo, tak říkala, já jsem v takovém stresu, tak jsem jí říkal, tak vám pěkně děkuji, to je přesně to, co nepotřebujeme, být ve stresu, stačí ta pohroma a ještě si ji máme sami jako zpestřovat tímto. 

Použil jste termín revue, navíc dodáváte půjde o povodňovou revue, kterou zahájíte 43. sezónou, povodňová revue nazvaná To nám to pěkně začíná. Povodňová revue, to je nový žánr, nemýlím-li se? 

Ano, ano, ten nám přinesla voda. 

Jak vypadá, jaká je jeho struktura, povodňového žánru? 

No, struktura, takto, tak já tam hraji vlastně sám sebe, poněvadž jsme společnost s ručením omezeným, která je řízená valnou hromadou, tak já tam hraji valnou hromadu, a pak jsou tam řeky. Je tam Vltava personifikovaná, Berounka personifikovaná, Jitka Molavcová tam hraje Nežárku, která se vydává za Mississippi dokonce, pan Štědroň je Botič a takto to prostě vypadá. 

To bude samá velká voda při premiéře. 

No, při premiéře ne. Naopak ony přicházejí ty řeky odčinit ten průšvih, který způsobily. 

Jak dlouho vám trvalo psaní povodňové revue? 

No, asi tři neděle, což je pro mě rekord. Já normálně píšu půl roku věc nebo třičtvrtě roku. 

Je to tedy hra, která vznikla v rekordním čase? 

Ano, poněvadž ..., no, podobně jsem rekordně zapracoval v listopadu 1989, když jsme, prostě když už se rozjely ty věci, tak jsem začal psát hru, také to byla vlastně taková revuální podívaná, která se jmenovala Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací, a za prosinec jsem to napsal a nazkoušeli jsme to, takže 6. ledna byla premiéra. Takže v takovéto situaci člověk píše rychle. 

Když byl Karlín pod vodou, kde Divadlo Semafor před povodněmi sídlilo, prozradil jste novinářům, a teď vás cituji doslova: "Největší starost mám o originální kostýmy Voskovce a Wericha z Vest Pocket Revue a o Šlitrovo piáno ze hry Jonáš a tingltangl." Co se nakonec z těchto tří věcí podařilo zachránit? 

Ty kostýmy Voskovce a Wericha z jejich první hry, tak ty mám v mrazáku teďka. 

V kterém? 

Doma jsem vyklidil potraviny, vyhodil z mrazáku a dali jsme tam kostýmy Voskovce a Wericha, poněvadž mně přece jenom jsou milejší než žrádlo. 

A co s těmi kostýmy bude? Veřejnost už dostatečně ví, jak se zpracovávají knihy v těch vakuových vysoušečích. Tak se to bude dělat i s těmi kostýmy? 

Já nevím, ten postup je mi utajen, jen mi v UMPRUM muzeu poradili, abych to dal do mrazáku, aby prostě ty bakterie vzaly za své, a že po čase se toho ujmou a zrestaurují to. 

A kdy se toho ujmou? Protože, nemýlím-li se, ty kostýmy byly ve foyeru? 

Ano, visely ve foyeru na ramínku. Nechal jsem pro ně udělat takový ze staré almary, tu jsem nechal přepracovat na takový skleník a tam byly vystaveny velice důstojně. 

Z mrazáku tedy v dohledné době kostýmy vyndáte? 

No, já bych už chtěl příští týden požádat to UMPRUM muzeum, tu paní, která to dělá, jestli by se toho ujala. 

A Šlitrovo piáno vzalo za své? 

To je rozloženo na prvočinitele. 

To jest? 

Na klapky a na ta kladívka a tak a prkýnka jsou to, to nešlo zachránit. A pak jsme tam měli druhé piáno a to vám ta voda z jeviště, to je těžké piáno, pancéřové, ta voda ho usadila uprostřed hlediště na sedadla. Kdybych řekl těm našim technikům odneste to piáno a položte ho na sedadla, tak by měli co dělat , aby to celá ta grupa techniků zvládla. Ta voda si s tím poradila. 

Je čas přemýšlet nad nějakou oslavou 71. narozenin v době, kdy před vámi je start 43. sezóny? 

Ne, já vůbec neoslavuji. Já nenávidím oslavy a jak můžu ... Já jsem měl dědečka, který když měl narozeniny nebo svátek, tak stával ve čtyři ráno, vzal si chleba, namazal si ho něčím a odešel do lesa a vrátil se až za tmy domů, aby se vyhnul. 

Tak to také praktikujete? 

Nepraktikuji, ale zřejmě ta potřeba neoslavovat je zděděná. Já unikám oslavám, nemám je rád. 

Proč je nemáte rád? 

Nevím, nevím. Zdržuje mě to, poněvadž mě vždycky daleko víc baví, já jsem workholik a víc daleko mě baví pracovat na něčem novém a vymýšlet si a teďka tam musím sedět a přijímat gratulace a teď se radovat jako. Ne, to není můj styl. 

A workholik, pracovat na něčem novém a co třeba třídit a přemítat? V posledních letech vás k tomu nutí vydavatel, Karolinum, kde vycházejí jednotlivé svazky dvacetidílného souborného díla Jiřího Suchého. 

No, no, no, tak samozřejmě, to je zvláštní práce, dělat ty korektury, poněvadž najednou čtu věc, kterou jsem napsal třeba před třiceti nebo čtyřiceti lety, a vždycky mám strach, aby mě někdo neviděl, když dělám ty korektury, poněvadž já jsem samozřejmě zapomněl už, o čem to je a kolikrát mě to vlastně rozesměje, poněvadž to je přesně takový ten humor, který mám rád. 

To je krásné. Kdo to napsal? 

Takže já se směji svým vlastním věcem a říkám si, teď kdyby mě někdo viděl, tak si budou říkat, páni, ten blbec si čte svoje povídky a řehtá se. No, ale já to mám jak od cizího prostě. 

A které věci jste v průběhu těch jednotlivých dílů, které vycházejí, a na nichž pracujete, a které čtete při korekturách, na které věci jste už téměř úplně zapomněl a objevil jste je po letech znovu? 

No, tak některé povídky v tom prvním díle jsem už vůbec si ani nemohl vzpomenout, kdy jsem to napsal nebo jestli jsem to napsal, no, a jinak třeba ty hry, které teď zpracovávám, které si pamatuji všechny jako podle názvu, ale už některé pořádně nevím, o čem byly nebo vím, o čem byly, ale ty vtípky, které tam jsou, tak ty už jsem zapomněl samozřejmě, poněvadž jsem to třeba čtyřicet let nehrál. 

Jako například? 

No, tak Člověk z půdy nebo Taková ztráta krve. Ztráta krve, to byla velice veselá hra, jsem zjistil dneska. 

Bezesporu jsou hry, které přešly veřejnosti do krve. Příklad - rok 1972 a Erbenova Kytice. Nemýlím-li se, tak váš bohatý archiv také umožnil veřejnosti prostřednictvím Bontonu, aby se dostaly k ní zvukové ukázky, které zmizely, protože po roce 1969 byly záměrně smazány. 

Ano a teďka voda nám mimochodem potopila celý archiv zvukový, za posledních 42 let všechny ty pásky magnetofonové vzaly za své. 

To znamená, že to, co je uchováno v jiných archivech, než byl archiv Semaforu, tak ... 

Ano, tak existuje. 

... existuje. 

Je toho pořád ještě dost. Samozřejmě většina toho byla u nás, ale ne všechno také stálo za schování. 

Ale je to škoda, přece jenom. 

Tak škoda to je. Dokumentaristicky vzato ano, ale jako zase, já vždycky si říkám, když vyhořela alexandrijská knihovna, ty svitky, které ..., to byl poklad lidstva, tak ten Semafor zase není tak důležitá věc. 

Když jste se učil, vás bavila čeština, jestli se nemýlím, na rozdíl od matematiky? 

Matematika mě nebavila vůbec, totiž nebavila. Pro mě to byla záhada a já jsem to nesl jako újmu, že tomu nerozumím a já jsem neměl ten mozek, který by byl ochotný to nějak přijímat. Já to nepochopil prostě. Češtinu jsem pochopil, ale také jsem ji nějak zvlášť nemiloval jako ve škole. Byl jsem takový průměrný, dvojky, trojky. Ta mě začala zajímat vlastně, až když jsem začal psát texty a zpočátku jsem vůbec si nedělal starosti, že by to byl nějaký češtinářský výkon, ale pak jsem se dočítal, že vlastně používám docela zvláštní metody při práci s jazykem a já jsem si toho všiml a říkal jsem si, ona je to pravda. Najednou mě to začalo, dneska to miluji, ten jazyk. 

Ač na jevišti tvrdíte, že jste chtěl být bacilonosičem nebo neznámým pachatelem, tak ale vy jste uvažoval, nemýlím-li se, o chemikovi? 

Chemikem jsem chtěl být, to jsem myslel vážně. 

Ale jak to, když vám nešla matematika, že jste ji nepochopil, tak jak můžete chápat chemii? 

Já vám to vysvětlím. S tou mojí chemií, to byl takový vlastně podvod. Mně se líbily ty lahvičky se zábrusy, ty barevné chemikálie v tom a Kipův přístroj, ty skleněné věci. Já jsem si zařizoval laboratoř, ale víc práce jsem věnoval tomu zařizování, než skutečným pokusům nebo experimentům. 

A z chemie samotné jste měl jakou známku? 

Taky takový průměr, dvojky, trojky. Takže jediné, co vám šlo z chemie, bylo zařizování laboratoří? Tak, tak. Tam jsem měl suřík, ten byl oranžový, síran měďnatý, to byla modrá skalice, to byly modré krystaly a to se mi tak líbilo a teď jsem to měl naskládané v těch lahvičkách s tím zábrusem takovým. Strašně se mi to líbilo. 

Pak ale se z vás stal propagační grafik. Věnujete se ještě v současnosti tomu, čím jste se začínal živit? 

No, tak věnuji se, kreslení se věnuji, pořád něco ilustruji a dělám teď litografie, ale spíš jako volnou grafiku než propagační, i když propagační taky. Teď například dělám logo pro tu naši novou hru a programy dělám po grafické stránce, to si upravuji všechno sám do divadla. Teď dělám plakát pro tu naši novou hru. To bude takový klavír, ve kterém bude voda a mořská panna. Už ho mám nakreslený. 

Téměř při všech výstavách, které máte, tak si neodpustíte i jízlivost k sobě sama a to v tom slova smyslu, že na rozdíl od Jiřího Šlitra, který byl velmi cílevědomý a bylo vidět, jak se vyvíjel a pracoval na sobě jako ilustrátor, grafik, tak vy, když jste někde vystavoval, tak to bylo jako by vystavovalo čtrnáct autorů, protože byly velké skoky. 

Novináři k rozhovorům s vámi zařazují nejrůznější statistiky jako například Jiří Suchý, textař a spoluautor 1300 písní. V jednom ze stovek či tisíců, kolik těch rozhovorů bylo? Když jste tak systematický člověk, který má velmi bohatý svůj osobní archiv, vedete si rozhovory a statistiky rozhovorů? 

Ne, ne, těch je hrozně moc. Já nevím, třeba teď za posledních pár týdnů jsem jich udělal snad třicet, těch rozhovorů. 

A většina z nich se týkala právě povodní? 

Povodní, samozřejmě. 

Tedy, dovolím si tvrdit, tisíce jich mohly být? 

To jo, to jo. 

Pro kterou teď, omlouvám se, improvizace, ale pro kterého novináře z nejvzdálenější země jste dělal rozhovor? 

No, myslím ze Spojených států, kdy si časopis Time se mnou udělal rozhovor a označili mě tam za korunového milionáře. To jsem se tomu musel hrozně smát. A měli takové otázky, jako já jsem říkal, že mám chalupu támhle a že tam mám rybník a oni říkali a máte tam jachtu? Tak jsem říkal, ten rybník je na jachtu jako dost malý, tam by se žádná jachta nevešla. A v těch novinách bylo, jachtu nemám, můj rybník je pro ni příliš malý, jako že bych si ji jinak určitě pořídil. 

A nejoriginálnější rozhovor, byl-li takový? 

To bych těžko, těžko řekl z těch stovek rozhovorů. Nevím, to neumím odpovědět, který byl nejoriginálnější. 

Konečně jsem aspoň na ... 

Teď jste mě dostal. 

... nějaké otázce jsem vás dostal, protože ty otázky se opakují. 

Většinou, většinou ano. 

Kterou otázku nenávidíte? 

Nenávidím, to nechci říct, poněvadž nakonec poskytovat ty rozhovory, to považuji za jistou povinnost už vůči samotnému divadlu. Ale dost nerad odpovídám, jak jsme začínali a tak, poněvadž to už jsem říkal několiksetkrát, ty začátky v Redutě, a potom jak ten Horníček přivedl Šlitra. To je už ... No, ale vím, že vznikají nové generace a že ty to taky, někoho z nich, ne samozřejmě všechny, ale několik z nich to bude zajímat. Tak to opakuji a už to mám zmechanizované a nemám to rád. 

Tato otázka, jak jste začínali, v tomto rozhovoru určitě nezazní. 

Hurá. 

Teď se vrátím k jednomu ze stovek nebo tisíců rozhovorů, které jste poskytl. Prozradil jste, že vaše texty vznikají při chůzi, některé z nich a že se dobře vymýšlejí při chůzi, ale v tom rozhovoru nezazněla otázka, proč zrovna při chůzi? 

To já nevím, to já nevím. Prostě daleko lépe se mi pracuje ..., on to ale říkal Schopenhauer, že jako pohyb, prostě že ten mozek se asi nějak lépe prokrví nebo co, ale když jdu ven a třeba musím někam dojít, odněkud někam, tak vždycky mám v kapse papírek a přemýšlím cestou a ten papírek donesu popsaný. 

Tak vznikla většina písňových textů? 

Ne, většina ne, bohužel, poněvadž já se málokdy dostanu ven, abych někam šel, ale pomáhá mi to. 

Ve vašem životopise, v knize Kdo je kdo, je uvedeno, že prvním hitem je Blues pro tebe. Je tomu tak? 

Ano. 

To byl rok který? 

To byl rok 1957, jsem ho začal zpívat a v 58. se ho ujal Karel Vlach a udělal z toho hit. 

Blues pro tebe, první hit Jiřího Suchého. Sám jste tuto skladbu označil za takovou, cituji doslova, postpubertální rýmovačku a ještě jste dodal, opět citát, "hovadiny, a ty u lidí uspěly, patřily k největším hitům". Jaké máte vysvětlení pro to, že jsou to právě hovadiny, které u lidí uspějí? 

Já nevím, tak je to bezproblémové. Opravdu taková rýmovačka "všechno jsem opustil pro tebe, pro nic víc jsem nežil než pro tebe, co si teď jen počít mám", ono je to o ničem, že jo. To každý študák, který trošičku veršuje, tak napíše. To nejsou žádné kvality. 

Je to tak, že texty, které vám přišly nejpropracovanější, u veřejnosti propadly, že se chytají jenom hovadiny? 

Ne, ne, ne, to jsem to asi špatně formuloval. Samozřejmě texty typu Kamarád nebo tak, tak jsou, myslím, dost zdařilé a i dost kvalitní, poněvadž já jsem napsal i dobré texty a ty uspěly u lidí, ale je fakt, že už ne u tak široké veřejnosti, jako takové ty jednodušší. 

Jste člověk, který si může činit právo na to vydat knihu, cesta do hlubin psychologie publika, které před vámi sedí už zhruba tedy 45 let, protože jste před publikem vystupoval dříve ještě, než vzniklo Divadlo Semafor. Jak se mění publikum s léty? 

No, mění se. Dneska je naše publikum složeno ze střední generace, takové od 35 do 50 let, to je, myslím, nejpočetnější část toho publika. Máme tam i dost velkou menšinu mladých lidí, dost početnou a ti naši vrstevníci, těch je tam taky určitá skupina. Není jich už mnoho, že jo, to jsou většinou lidé starší, ty už to do divadla netáhne, a už nás taky mají plné zuby, takže ... 

Proč? 

No, už to, už viděli u nás toho tolik a už se tak nasytili, abych tak řekl. Tedy plné zuby ne v tom smyslu jako pejorativním, že by nás nenáviděli, ale už si své v Semaforu užili, tak spíš vzpomínají. Často potkám pamětníka a říká, já jsem váš velký fanda, já jsem na toho Jonáše chodil, tam jsem byl na něm šestkrát. A když říkám, jestli byl na něčem u nás teď novém, tak říkají, jo, vy ještě hrajete? To jsou takoví fandové na nic vlastně. 

A propos, otázka, která se nabízí, joj, vy ještě hrajete? Kde teď budete hrát? 

No, budu hrát teď v pěti pražských divadlech, v divadle Minor, to je tam, co jsou ty italské zmrzliny ve Vodičkově ulici, podle toho to každý pozná, tak tam hlavně, tam budeme mít tu premiéru, v divadle Metro, u Salesiánů v Kobylisích, v Radaru, v Kolowratu. Takže teď budeme pendlovat po těchto divadlech. 

Když jsme v tomto rozhovoru hovořili o postpubertálních rýmovačkách, vy jste nezmínil konkrétní text, který si můžeme pustit jako důkaz propracovaného textu, který považujete za propracovaný. Který by to byl a čím ukončíme naše interview? 

No, tak já těch propracovaných mám pár. 

Neříkejte, z těch třinácti set jich musí být pár desítek nebo stovek. 

Já myslím taková stovka textů, za které se můžu postavit, tak taková stovka jich určitě tam je. Tak jeden z nich je třeba Jó, to jsem ještě žil. 

Říká Jiří Suchý, ředitel Divadla Semafor. Já děkuji za vašich třicet minut, které jste věnoval rozhlasové stanici BBC a někdy příště na shledanou. 

Na shledanou.