03. REDUTA A JIŘÍ ŠLITR, DIVADLO NA ZÁBRADLÍ

A SEMAFOR V ULICI

VE SMEČKÁCH

Každej se nějak jmenuje. Já se například jmenuju Jiří Suchý a mám tady vydat svědectví o sobě. O svým životě. Tak já se pokusím.

Vojna samozřejmě jednoho dne skončila, tak už to ty vojny dělaj, a já jsem šel do civilu. Byl to fantastickej pocit, když jsem přišel domů a teď jsem si řekl. A teď se můžu třeba sebrat a jít si kam budu chtít, anebo můžu zůstat doma, a teď najednou ten pocit tý svobody byl strašně krásnej... snad do tý doby, než jsem vybalil svůj vojenskej kufr a na dně jsem našel hlaveň samopalu, která se mi tam nějak připletla, ale nevím vůbec jak, poněvadž ty věci se odevzdávali a každej ten samopal měl dvě hlavně vyměnitelný, cvičnou a ostrou, že jo. A já jsem to odevzdal s tou cvičnou a teď ta ostrá mně zůstala, co s ní? Někdo jí tady uvidí a co pak? Tak jsem si udělal první vycházku z domova a hodil jsem jí do kanálu. To už se rovná dezerci, to by mě mohli možná zastřelit.

Vrátil jsem se do Propagační tvorby, začal jsem dělat tu grafiku a Viktor Sodoma, ten vynikající grafik, který tam byl se svou manželkou, občas zpívali ty písničky a já jsem se k nim trošičku přidal v tom, že jsem přinesl hrst svých textů, který jsem na vojně psal na tu hudbu z toho amerického vysílače, a jemu se to strašně líbilo, a říkal jestli bych pro něj nechtěl psát texty, že hodlá založit skupinu. A skutečně založil skupinu, a já jsem se stal jako jejich oficielním textařem. Samozřejmě byla to skupina amatérská. Sám odložil kytaru a už pouze zpíval. Jeho paní taky, a získal dva kytaristy znamenitý a jednoho vynikajícího hráče na foukací harmoniku. Bylo to takový zvláštní trio, ti ho doprovázeli, já jsem psal ty písničky a jednoho dne von říkal, "mně říkají pořád lidi, že by to potřebovalo nějakej rytmus... basu, že by to potřebovalo". Kdyby jsi znal nějakýho kontrabasistu, tak nám ho dohoď. Tak já jsem si šel koupit basu a pan Ladislav Hlinka, to byl muž, který mě v Klatovech učil na housle a mezitím se přestěhoval do Prahy a on ovládal vlastně všechny nástroje, tak ten mně dál první lekci na basu, vysvětlil mi, jak jsou ty noty a tak. A já jsem se potom učil sám.

Za 14 dní jsem měl úplně podlitiny na prstech poněvadž se vytvořily puchejře, tak jsem musel toho na nějakej čas nechat a pak jsem pokračoval, no a potom to ztvrdlo, měl jsem tam takový mozůlky lehký, to mají basisti a podle toho se pozná basista, a vymyslel jsem název Akord klub pro tu skupinu, a začalo to prostě, ta skupina existovat. Vystupovali jsme na různých akcích Propagační tvorby, když byla Mikulášská nebo něco takového. Postupně jsme se dostali i na jedno takový jam-session, který pořádal Jan Hammer, ten se znal s Viktorem Sodomou a pozval nás tam, a my jsme jednou vystoupili před seriózním publikem, který přišlo na jazzový hrátky takový, no byl to pro nás obrovskej zážitek, a tak jsme se přihlásili ke zkouškám na HAU. HAU byla Hudební a Artistická Ústředna, a bez jejich razítka se nedalo jako oficiálně za úplatu vystupovat. No samozřejmě jsme neudělali ty zkoušky. Ale o pár týdnů později jsme přišli znova, to už jsme je udělali. Dostali jsme 4. kategorii, to byla nejhorší sice, no ale už jsme měli papír.

Propagační tvorba, když už se stala jaksi podnikem socialistickým, bylo to družstvo, tak získala pro své členstvo, poněvadž tam se spojily všechny ateliéry, ne jenom ten B&R náš, ale všechny ostatní, který dělali reklamu, nárok vlastně na jakousi, já nevím, jak tomu říct, prostě společenskou síň nebo tak, kde se konaly jednak schůze, ale jednak i různý společenský večery, a k tomu nám byla přidělena Reduta - sál na Národní třídě, vošklivej hrozně, takovej zatuchlej, zavřenej pro nevalnou pověst už tehdy, poněvadž tam se dělaly nějaký nekalý rejdy. Já vždycky říkám, že dneska je to samozřejmě velmi ctihodnej jazzovej klub, kde dokonce, když tady byl prezident Clinton, tak si tam šel zahrát na saxofon, když jsme tam byli my, tak tam nepřišel ani Zápotocký s harmonikou nebo tak, to vůbec prezidenti pomíjeli, to byl skutečně takový šoufl podnik, ale bylo to tam docela pěkný. Tam byli tři podniky v jedný budově. Nahoře úplně vinárna Bystrica, tam hráli Romové, tenkrát se jim říkalo Cigáni. Taková cikánská kapela výborná tam hrála, uprostřed bylo kasíno a tam se scházeli takový ty prostitutky, jo a dole úplně ve sklepě byla ta Reduta zapomenutá, tu jsme vyfasovali. No a netušili jsme, že jednoho dne se z toho stane velice slavná místnost. Tam vlastně začalo něco, co podle úřadů tehdejších nemělo nikdy začít, to jim uniklo přes bdělost a ostražitost, kterou proklamovali.

No já jsem nehodlal vůbec dělat nějakou revoltu nebo co, my si prostě začali dělat potěšení. Zpívali jsme si takový volovinky, který zabíraly v době, kdy ta tehdejší taneční hudba, jak se říkalo tomu, čemu se dneska říká pop, pop-music se tomu říká latinsky. Tenkrát se tomu říkalo taneční hudba, a ta byla velice krotká. Neříkám, že špatná, tam byly krásný písně, Vladimír Dvořák, třeba byl textař na úrovni... do tmavýho převlíklo se nebe, podívej se šat má děravý. To jsou velice krásný lyrický věci a nebo byly i jako odvážnější třeba... krásná seňorita, co jméno má Marita, každej večer na balkoně bývala ukryta, to byly takový jako rozverný, ale my jsme tam začali zpívat "zastřelilo tele krávu" třeba, nebo "zlomil jsem ruku tetičce", "malý blbý psíček", to byly písničky úplně jako z jinýho vrhu, abych tak řekl, a to nám získalo obrovskou popularitu. Ta Reduta byla narvaná k prasknutí a začalo tam něco, z čehož pak se vyvinulo Divadlo Na zábradlí, Divadlo Semafor, to čemu se tehdy říkalo hnutí malých divadel.

Do tý Reduty chodili velmi zajímavý osobnosti. Najednou jsme tam viděli, že támhle sedí třeba Alfred Radok a naproti Adolf Hoffmeister a Jiří Trnka, támhle sedí František Hrubín a prostě moře takovýchhle zajímavejch lidí. Mladý filmař Miloš Forman se svou chotí Janou Brejchovou tehdejší, Vladimír Menšík, začínající herec, a takový pozoruhodný osobnosti tam chodili, a ty si to předávali tyhle ty informace, a jedním z štamgastů byl i Miloš Kopecký a Miroslav Horníček. Ty tam chodili neustále. Horníčkovi se tam zalíbilo, a jednoho dne přived s sebou takovýho nesmělýho, plachýho člověka, který se představil jako Dr. Šlitr. Horníček právě nás seznámil a říkal, že to je člověk, který u nich hraje na piáno. Oni totiž měli takový kabaret Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, František Filipovský, Stella Zázvorková, Lubomír Lipský, jmenovalo se to Člověk mezi lidmi, a s tím jezdili po republice a Jiří Šlitr k tomu hrál na piáno, tak mi ho představil a říkal, že ten Jiří Šlitr taky skládá. A Šlitr mně říká, že ty texty, co píšu, že nejsou špatné, že ale si myslí, že jako původní tvorba by bylo víc, než přejímat to neustále ze zahraničních rozhlasů, tak jsem souhlasil no a tak vlastně nás Horníček dal dohromady. Jiří Šlitr tam potom už chodil pravidelně, a vždycky zased k piánu, měl tam takový jako svoje okénko hosta, a tam jsme prezentovali písničky, který jsme zrovna ten týden složili, a lidi to měli nesmírně rádi. Chodila tam taky Ljuba Hermanová, zazpívala si s námi občas, chodil tam Josef Zíma, který si s námi zazpíval, tenkrát vůbec neměl nic společnýho s dechovkou a s lidovkama. Tenkrát psal velice kultivovaný šansony a sám si je textoval, sám skládal hudbu a doprovázel se na piáno a byl to velice pěkný všechno. A tak ta Reduta se stala takovým zárodkem všeho dalšího dění, vo kterým se teď budu zmiňovat, poněvadž to je vlastně hlavní náplň mého života.

Ty počátky s Jiřím Šlitrem nebyly zrovna ideální, co si budeme nalhávat. Von říkal, abych mu dal nějaký texty, tak jsem vybral dva takový horší, poněvadž jsem ho neznal, říkal jsem si, co mi s tím udělá a von mně je za tejden přines zpátky, že to není to, co bych chtěl zhudebňovat, že jsou to jednoduchý říkačky takový, a že on by chtěl spíš jako, zkrátka že má ctižádost, velice často používal slovo ctižádost, složit něco košatějšího, tak jsem mu napsal extra pro něj text, ten se jmenoval Aladinova lampa, a to bylo tak košatý, že mi to přišel vrátit, že to je moc košatý, tak jsem si říkal, no s tím si asi užiji. No ale potřetí jsem se strefil. Složili jsme Píseň pro Hamleta "Nevím, proč mě napadlo, navštívit todle divadlo", ale ta vůbec nezabrala, to byla jako naše první píseň. No, ale byla první. Takže ty počátky byli takový klopotný. Já jsem do tý doby skládal sám si hudbu občas, a jedna moje písnička se dostala z toho sklepa na světlo boží, bylo to Blues pro tebe, poněvadž tam přišel taky Karel Vlach se podívat, a tahle se mu zalíbila. Hned mě řekl, abych mu jí přines, a skutečně ta písnička potom vyšla na gramofonových deskách právě v podání Josefa Zímy. Některé ty písničky z Reduty potom se staly i součástí našich her, třeba "Měla vlasy samou loknu" se ocitlo v Takové ztrátě krve, a tak různě. Dneska už to nikoho asi nevzruší, když já nevím Mládek zpívá o tom, jak železniční vlečka povalila křečka nebo tak, takže dneska už je publikum zvyklý na takovýhle extravagantní písně, ale tenkrát ne.

A navíc, my jsme tam začali provozovat rock'n'roll. Rock'n'roll, o tom se pouze psalo v novinách, nikdo ani nevěděl, jak to vypadá, jak to zní. Jenom se psalo, že se přitom demolujou sály, a že to je strašné, jakože mládež na západě, výstřední mládež, že jako je zpustlá a ještě tohlencto k tý zpustlosti přispívá, že to je prostě úpadková hudba, při který se dívky obnažujou a všichni se opijou, a já jsem si říkal, co to musí být za hudbu, která má takovouhle moc, že tohle udělá s lidma a netušil jsem, že už to vlastně poslouchám z toho rádia. Já jsem myslel, že je to takovej jazz prostě, vono to taky v podstatě je, že jo, on byl ten první rock'n'roll Billa Haleyho a Elvise Presleyho, to vyšlo z jazzu, a já jsem si říkal, v životě mě nenapadlo, že je to ono, a když jsem se to dověděl, tak jsem říkal, tak to musíme hrát taky. Začali jsme tedy u nás hrát rock'n'roll.

Nikdo nedemoloval Redutu což jsme byli rádi, dívky se neobnažovali, to už jako jsme tak rádi nebyli, poněvadž jsme si řekli, že třeba něco zažijeme. Nepilo se tam nějak moc. Prostě najednou jsem si zase uvědomil, že ty noviny lžou i v tomto, a ten rock'n'roll byla taky taková motivace, proč lidi do tý Reduty šli, poněvadž si říkali, tam se hraje ten rock'n'roll, ten americkej, vo kterém se píše to a to. Takže vlastně oni nám ty tehdejší sdělovací prostředky velmi pomáhali tím, že lhali. Takže i lež může mít někdy velmi pozitivní důsledky.

No samozřejmě ten Akord klub se po určitý době rozpadl, ten důvod byly samozřejmě vztahy mezi jednotlivými členy, poněvadž tam došlo k takovým nějakým problémům řekl bych spíše intimního charakteru, takže vo nich tady nebudu povídat. No, ale byli prostě, a ty tam vnesli rozkol do toho. Já jsem byl jedinej vlastně z toho Akord klubu, kterej chtěl u toho setrvat, a tak jsem dal dohromady ještě jinou kapelu, ale měl bych se ještě zmínit, že Miroslav Horníček si usmyslel, že bychom mohli udělat spolu nějakej společnej pořad a zjistil, že kavárna Vltava má v pondělí vždycky volno, a tak se domluvil s kavárnou Vltavou i s námi, že tam budeme dělat takzvaný Pondělky s tetou, který byly postavený na písni Zlomil jsem ruku tetičce a Horníček si vymyslel, že jako teta bude v nemocnici se zlomenou rukou, a on bude číst její dopisy, který píše - samozřejmě, všechno si psal Horníček. Teta že bude odpovídat na dotazy, který vznesou diváci a on, že potom vždycky přijde a přinese odpovědi. Všechno to psal on a bylo to nesmírně vtipný. Ty odpovědi. Už ty otázky samy o sobě byly vtipný, třeba, Kam se poděje je tma, když se rozsvítí? To co byste na to řekli, že jo? On odpověděl: tma je tam pořád, jenomže není vidět... To bylo takový odbočení, pan Kotula z Reduty z toho moc radost neměl no, ale Reduta byla pořád plná, takže se s tím smířil. Přizval jsem ke spolupráci Ivana Vyskočila. Ten tam četl svý povídky, a já jsem je prokládal písničkama, a on pro to vymyslel nádherný slovo text-appeal, to je podle vzoru sex-appeal, jenže šlo o přitažlivé texty. Ty text-appealy Ivana Vyskočila se nejdřív rozjížděli zvolna, poněvadž přece jenom ten Akord klub byl takovej lidově sdělnější, abych tak řekl, a ten Ivan nasadil určitou takovou intelektuálnější laťku, a ne každej se s tím uměl smířit. Dokonce první dva tři večery jsme zaznamenali odliv návštěvníků. Ale zase na druhou stranu příliv úplně jinejch a třetí čtvrtek večer už tam bylo zase nabito, a okamžitě si lidi zvykli na tento způsob prezentace. Ten Ivan Vyskočil byl velmi vtipnej, velice zajímavej, interesantní, že jo, a ve mně samozřejmě vzklíčila zase ta myšlenka, která mě kdysi už sužovala - Voskovec a Werich a mít divadlo, a říkal jsem si, s Ivanem bysme mohli vytvořit takovou dvojici, a hned jsem začal na tom pracovat a napsal jsem takovou hru. Jmenovalo se to Kdyby tisíc klarinetů. Později to bylo zfilmovaný, ale vlastně zfilmovaná byla jenom ta hlavní idea a z tý hry tam zbyla snad postava toho velitele posádky, který se změní v klauna nebo takových pár detailů, ale jinak už to bylo trošičku o něčem jiném.

No a tuhle tu hru když jsem měl, tak jsem začal usilovat vo divadlo a už se našlo pár lidí... Helena Phillipová, to byla taková pozoruhodná dáma, režisérka z rozhlasu, a ta přivedla doktora Vodičku, který tehdy pracoval na ministerstvu kultury, a začali hledat možnosti. A získalo se skutečně divadlo, a sice Divadlo Na zábradlí. To dřív patřilo jednotě katolických tovaryšů a za socialismu bylo samozřejmě zavřený a jenom svaz invalidů, kterýmu ten sál patřil, tak ho využíval jednou ročně na Velikonoce, kdy tam hluchoněmí hráli pantomimu, to byla taková už tradice a jinak to bylo zavřený. Tak ten doktor Vodička okamžitě upozornil na tenhleten sálek a začal o něj bojovat a brzy ho skutečně vybojoval.

Jednou mně Vladimír Vodička volal, tak už mám klíče vod divadla, půjdeme tam, a tak všichni co jsme byli zainteresováni - Helena Phillipová, Ivan Vyskočil, Vodička, přibyl k nám Láďa Fialka, mim, tak jsme šli slavnostně do toho divadla a já chtěl udělat humor, a když Vladimír chystal klíče aby odemkl, tak jsem sáhl do kapsy a vytáhl jsem klíče od svýho domu a strčil jsem to do zámku a vono to fungovalo... placatej klíč normálně takovej ten dózickej, prostě on byl stejnej, v tom jsem viděl ohromný znamení, říkal jsem si, tak to je dobrej vstup do toho divadla... za čtvrt roku mě odtamtaď hnali, to už je zase jiná věc, ale ten nástup byl poznamenenej takovouhle zvláštní události. Pak jsme tedy nastudovali Kdyby tisíc klarinetů. Jenomže tam se ukázala určitá taková potíž, já který jsem zpíval v tý Redutě ty písničky, stál jsem u mikrofonu, tak jsem se stal jaksi velice oblíbenou pražskou figurkou, ale když jsem se ocitl na jevišti, tak se ukázalo, že neumím mluvit tak, aby mě bylo rozumět dál, než ve třetí řadě a že neumím ani chodit pořádně po scéně, poněvadž jsem měl trému a bylo to na mně vidět. No a tak se to musel vyřešit takže co se mluvení týče, že všechny moje repliky, který jsem měl s tím Ivanem vyskočilem a který jsem s takovou láskou psal, tak rozdali různejm hercům a já jsem tam měl jenom zpívat písničky poněvadž, "to ti jde a tak budeš zpívat písničky" a poněvadž jsem neuměl chodit, tak to bylo takový pokořující vždycky, když já měl přijít na scénu, tak se zhaslo, já tam přilez potmě a když už jsem tam stál, tak rozsvítili, já jsem vodzpíval písničku, oni zase zhasli a já jsem po tmě odešel. Takhle to bylo, a oni byli trochu nešťastní a když jsem přišel s druhou hrou, která se jmenovala Faust, Markéta, služka a já, to byla takové víceméně odezva tehdy populárního filmu Otec, matka, služka a já, tak tam jsem si už napsal jenom takovou drobnou roličku. Už jsem si říkal, už nemůžu hrát hlavní, to je už jasný, to mě nenechaj a voni mě nenechali ani tu drobnou. Řekli, ta hra je pěkná, určitě jí budeme hrát, ale ty by si v tom neměl bejt, no a já jsem tehdy říkal, dyť já to divadlo založil vlastně, byl jsem tady. No strašně se mě to dotklo a udělal jsem gesto. Říkal jsem, jestli v tom nebudu, tak já tady nemusím bejt vůbec. A teď jsem myslel, že jako to s nima zacloumá a budou říkat no ne to zase... a voni říkali "dobře, no a to by si odešel už hned nebo až na konec sezony?", tak najednou jsem pochopil, že vlastně je to moje odstoupení vítáno. Hrdost mně nedovolila říct, tak tedy já tady zůstanu, tak to už jsem nemohl, tak už jsem odešel prostě hrdě a vrátil jsem se do Reduty. Teď co v tý Redutě? Už jsem přísahal si v duchu, že už nikdy nevstoupím na prkna divadla. Přísahu jsem porušil záhy.

Vrátil jsem se zatím do Reduty a tam jsem udělal takovej koncert. Já jsem napsal texty na písně Duka Ellingtona. Takový ty Solitude, Mood indigo atd. Koncert těch písniček jistý Jiří Ostermann prokládal recitací různých básníků. To trvalo krátce, ale už se to nějak zvlášť nechytlo, a mezitím se vrátil Jiří Šlitr z Bruselu. On totiž v době kdy jsme dělali Divadlo Na zábradlí, tak tady nebyl, odjel dělat Laternu magiku, kde hrál na piáno a měl tam takový svůj výstup a Laterna magika byla součástí Světové výstavy v Bruselu tehdy. No a on se vrátil z Bruselu, když už Divadlo Na zábradlí běželo a já už tam končil a říkal, hele tak si uděláme divadlo nový a budeme tam prezentovat písničky, bude to divadlo, jako hudební vyloženě, přišel samozřejmě napěchovanej mnoha poznatky z toho Bruselu. Tenkrát se psal rok 59, že jo, na západ nikdo nějak moc se nedostal, konec padesátejch let. No a on měl to štěstí.

Já si pamatuji jak vstoupil na Zábradlí do šatny, už jsem dohrával a von vstoupil tam do šatny a šla z něj hudba. Teď jsme koukali, on měl v kapse tranzistorové rádio, který bylo velký asi jako cihla teda jo, takže nebylo to jako dneska jsou, ale přesto se narvalo do kapsy a teď samozřejmě žádnej proud, to bylo na baterie. My jsme to neznali a teďka von nás jaksi uzemnil tím, že přišel a hrál. Tak takovýhle poznatky. No a ten mě přemluvil, že musíme založit vlastní divadlo a tak. Že budeme psát hudební komedie, tak jsem začal psát hru, Člověk z půdy se to jmenovalo, ten název vymyslel Ivan Vyskočil vlastně, já jsem do toho zase použil písničku, kterou jsem napsal do jeho hry Smutné vánoce, kterou se nakonec rozhodl, že uvede jako činohru, takže písničky z toho vyhodil. To byly takový různý, takový drobný, ale přátelský třenice.

No a teď hru jsme měli a teď šlo o to sehnat sál. Protože Zábradlí bylo na Praze 1, tak jsme říkali, tak půjdeme na Prahu 2 a budeme takhle postupně obrážet ty Prahy. No dneska je mně 75, jsme na Praze 6 teprve. Takže na Prahu 2. Praha 2 bylo tehdy Václavské náměstí, Nové Město bylo Praha 2. Dneska je to všechno Praha 1. A tam jsem šel na Národní výbor za tím osvětovým inspektorem. To byl nějakej pan Budín, a ten mě přijal velice přívětivě a já jsem říkal, že bychom hrozně rádi založili takový divadlo, že já jsem ten Suchý co hraje Na zábradlí a von říkal, proč jste to dělali na jedničce, jednička, to je Starý město a to je mimo centrum, tady v na Václaváku, tady byste to měli dělat samozřejmě. Já jsem říkal, no právě to my chceme, a za 10 minut jsme měli divadlo Ve Smečkách, v ulici Ve Smečkách sousedící s Václavským náměstím. Ženské domovy tam byly takzvané. Ženský domovy, já si pamatuji na ně z útlého dětství, poněvadž tam jsem kdysi, když mi bylo asi 11, tak jsem se tam byl podívat, poněvadž tam vystupovala Ludmila Pelikánová a deklamovala Andersenovy pohádky, a šla taková fáma, že ona za prvé, že je umí zpaměti všechny a za druhý, že když deklamuje Ošklivé káčátko, tak že pláče přitom a že jí tečou opravdový slzy, jo? To byl takový tahák, takže naši mě vzali jednou na Ludmily Pelikánovou a já seděl na balkoně, to jsem netušil, že jednou v tom divadle budu hrát svou hru, bylo mně 11 a Ludmila Pelikánová vyšla skutečně, sedla si tam a začala vyprávět ty pohádky, přednášet, deklamovat a když došlo na Ošklivé káčátko, tak to tam zašumělo v hledišti a všichni dávali kukátka k očím to tehdy se i půjčovali u šaten kukátka, to dneska už není. Najednou první slza už šla dolů, tak to vždycky zašumělo...hele už, už teče, takže to byl velikej takovej zážitek. No a to divadlo jsme dostali k dispozici a tak tam jsme začali hrát hru Člověk z půdy. Člověk z půdy měl obrovskej úspěch.