Z připravovaného muzikálu Prsten pana Nibelunga                 

 

                        Byl pátek  Byl pátek

                        Už třetí den byl pátek

                        A sobota ne a ne se dostavit

                        Čas zůstal stát

 

                        V prostoru ten čas hrdě stál

                        K nebi se tyčil jako věž

                        A já stál kousek opodál

                        Křičel jsem na něj  Vole běž!

                        On však stál dál…

 

                        Čas poroučí i hodinám

                        A mrak ulitej z olova

                        Rozestoupil se aby nám

Poodhalil

                        Skutky minulosti

        

                        A už je tady Valhala

Valkýra sličná spanilá

                        Mi o Valhale nalhala      

                        To co vám dnes tu vyjevíme

 

                        Tomu co vám dnes vyjevíme          

                        Ani my sami nevěříme

 

 


                        Byl pátek Byl pátek
                        Už třetí den byl pátek
A sobota ne a ne se dostavit

                        Čas zůstal stát

 

                        V prostoru ten čas hrdě stál

                        K nebi se tyčil jako věž

                        A já stál kousek opodál

                        Křičel jsem na něj Vole běž!

                        On však stál dál…

 

                        Čas poroučí i hodinám

                        A mrak ulitej z olova

                        Rozestoupil se aby nám

Poodhalil

                        Skutky minulosti

                       

                        A už je tady Valhala

Valkýra sličná spanilá

                        Mi o Valhale nalhala      

                        To co vám dnes tu vyjevíme

 

                        Tomu co vám dnes vyjevíme          

                        Ani my sami nevěříme

 

 


TETA HEDVIKA SE POMÁTLA

 

 

Jednoho dne se teta Hedvika, šestašedesátiletá korpulentní a nadměrně vysoká dáma, probudila s pocitem, že je muž. Zpočátku jsme si toho nevšímali, a když pravila „tak jsem se nějak špatně vyspal“, považovali jsme to za přeřeknutí. Když ale pak uvažovala co by posnídal, přišlo nám to trochu divné. A teprve když jsme ji zastihli v koupelně jak se holí, pochopili jsme, že se s ní něco stalo.

A pak nastaly první potíže, jako ta, jak se v restauraci cpala na pánskou toaletu. To ještě nosila ženské šaty. O něco později došla k tomu, že bude nosit oblek po svém zesnulém manželovi. Byl jí trochu těsný a vypadala v něm hrozně. Ale je pravda, že tam, kde ji neznali, říkali jí pane. Jak jí říkali tam, kde ji znali se mi nechce opakovat.

První opravdu velký malér na sebe nenechal dlouho čekat. Náš soused Antonín Břach, který už delší čas nedůvěřivě tetu pozoroval, dotkl se její cti tím, že jí řekl paní a to v době, kdy už nikoho z nás nenapadlo oslovit ji jinak, než v mužském rodě. Teta se rozhodla, že se sousedovi Břachovi pomstí, ale neřekla jak. Po krátkém čase bylo jasné, že zvolila ten nejnešťastnější způsob.

Pan Antonín Břach býval v minulosti poměrně uznávaným boxerem a teta se rozhodla, že ho nejvíc pokoří, když ho porazí právě v této sportovní disciplíně. Marně jsme jí to rozmlouvali a argumentovali jsme, že nemá ani boxerské rukavice – tuhle námitku odrazila sdělením, že ani on je nebude mít. Než by si je stačil navlíct, bude na podlaze. A šla.

Na sobě měla trenýrky po manželovi a tričko s Teska a my jsme z povzdálí pozorovali, jak zazvonila u sousedních dveří a sotva pan Břach otevřel, zahlaholila: „Přišla jsem si to s tebou rozdat, ty primitive!“ Pak vstoupila do Břachova domku a chvíli bylo ticho. Potom znovu vrzly dveře, objevil se v nich pan Břach a ledabyle prohodil směrem k nám: „Můžete si ji odnýst.“  

Plaše jsme vstoupili do chodby a na dlaždicích tu ležela v bezvědomí teta a z jejího přeraženého nosu odkapávala krev. Odnesli jsme ji domů a nastalo oživování, které, naštěstí, netrvalo dlouho. Teta se probrala a začala lhát: „Přál bych vám vidět, jak jsem ho vyřídil.“ Možná také, že nelhala. Třeba si vůbec nepamatovala průběh zápasu a věci se jí jevily tak, jak říkala. Na otázku od čeho má přeražený nos po krátkém zaváhání odpověděla: „To už jsem měla před tím.“ A bylo to.

 

*

Jak to tak bývá, náš domek měl sousedy dva. Jednoho nalevo, to byl ten boxer a ten druhý, napravo, byl vědec. Přesněji řečeno vědec – amatér. Anebo ještě přesněji, domníval se, že je amatérským vědcem. Jmenoval se Kubát a svou původní profesí byl knihkupcem. Jako takový miloval literaturu faktu, protože si ji chodila kupovat jakási krasavice, po níž oko pana Kubáta blaženě klouzávalo. Teď však byl už v důchodu a zaobíral se brojením proti předsudkům. Potíž byla v tom, že za předsudek považoval všechno to, o čem se nepochybovalo. Tak například mělo se všeobecně za to, že měsíc je od země vzdálen 380 tisíc kilometrů. To se však panu Kubátovi zdálo moc a tak se snažil dokázat, že vzdálenost je ve skutečnosti o třicet kilometrů menší. To se mu však dokázat nepovedlo. Momentálně se snažil prosadit názor, že žaludeční vředy jsou zdravé, ale i tady mu chyběl už jenom důkaz.

 

Tetě Hedvice se pan profesor Kubát, jak ho nazývala, líbil už v dobách, kdy se považovala za ženu a dlužno říct, že tato náklonnost z ní nevyprchala ani teď, kdy se považovala za muže. Zatímco jako ženě se nehodilo ucházet se o přízeň muže, zdálo se jí, že jako muž si to může dovolit a tak jednoho dne pana Kubáta navštívila:

„Rád bych vás, pane profesore, pozval k sobě na kávu.“

Pan Kubát, který dobře věděl, jak se věci s tetou mají, zdvořile odmítl. s tím, že kávu nepije. Což ale tetu neodradilo.

„Přiznám se, pane profesore, že káva tu byla pouze zástupným faktorem a po pravdě ani já jí neholduju. Jde mi jen spíš o jakési citové sblížení – ne, nelekejte se, dnes, v postmoderní době je celkem běžné, že city vzplanou i mezi lidmi stejného pohlaví. Kdybychom se stali takovými přáteli, mohl bych vám však nabídnout i něco, co v takových případech není tak docela běžné.“

Pan Kubát znovu odmítl, tentokrát už méně zdvořile. protože tušil co méně běžného by mu teta mohla nabídnout, a upřímně řečeno, vůbec po tom netoužil. Teta se však nevzdávala a zasněně řekla:

„Jsem muž, který má své tajemství.“

To už pan Kubát, kterému bylo zcela jasné o jaké tajemství jde, se neovládl a rázně prohlásil:

„Paní, žádám vás, abyste se sebrala i s tím svým tajemstvím a vypadla odtud a víckrát se tu neukázala!“ 

Teta zbrunátněla a beze slova opustila byt pana Kubáta, odhodlána se pomstít. Ještě nevěděla jak, ale nápad se záhy dostavil.

 

*

 

Toho dne pan Kubát usilovně přemýšlel jako dokázat, že kočka není samostatný živočišný druh, nýbrž psí rasa, stejně jako pudl, ratlík nebo bernardýn. A tu zazvonil telefon. Pan Kubát otráveně zvedl sluchátku a v něm se ozval nepřirozeně hluboký a sípavý hlas:

„ Jsem starý a nemocný muž a dlouho už tu nebudu.“

Pan Kubát si pomyslel co je mi do toho, ale nahlas řekl: „To víte, musíme tam všichni.“ Hlas ve sluchátku pokračoval:

„Ještě než zesnu, rád bych někomu předal svůj objev století, k jehož zveřejnění se mi už nedostává sil. A vy jste ten, koho jsem si pro toto poslání vybral. Nobelovu cenu, kterou tím získáte, vám upřímně přeju, protože vím o vaší záslužné práci.“

Pan Kubát se chtěl zeptat odkud, ale zmínka o Nobelově ceně ho natolik ohromila, že se nezmohl na tak malichernou otázku. Cítil se být nesmírně poctěn a věc ho začala zajímat. Hlas pokračoval:

„Má se všeobecně za to, že Beethoven byl veliký hudební skladatel. Nebyl. Nemohl být a já mám důkaz: neznal noty.“ Po dramatické odmlce hlas pokračoval: „Beethoven nebyl nic víc než zámožná kupec, který si vydržoval jistého nesmírně talentovaného, avšak notorického alkoholika, který za láhev kořalky byl ochoten složit cokoliv. Ten je skutečným autorem Beethovenových sonát a symfonií.

Ten ubožák se jmenoval Herbert Schlafenburg a nikdo o něm neví, jen já. Bližší zase příště, dnes už jsem příliš vyčerpán.“

Pan Kubát trochu nad tímto sdělením znejistěl, ale zmínka o Nobelově ceně ho zbavila poslední kapky soudnosti. Pohnutým hlasem slíbil svému dobrodinci, že jeho odkaz naplní, popřál mu lehkou smrt, a zavěsil.

Teta na druhém konci drátu se jedovatě uchichtla. Její plán spočíval v tom, že chtěla dostat pana Kubáta do ústavu pro choromyslné. Dožene ho k tomu, aby usiloval o zveřejnění tohoto nesmyslu, a pak na něj pošle příslušné pracovníky.

 

*

 

Pan Kubát s pátráním po Herbertu Schlafenburgovi zatím nepospíchal. Řekl si, že počká, až jeho dobrodinec umře, což podle skomírajícího hlasu odhadoval asi tak na dva měsíce, a pak dotáhne jeho objev až ke zdárnému konci. Ještě dvakrát se mu neznámý ozval, jednou aby upřesnil, že Schlafenburg žil v létech 1793 až 1859 v Kolíně nad Rýnem, což usnadní panu Kubátovi pátrání, a podruhé aby mu sdělil, ve kterém archivu lze nalézt důkaz – bohužel to už nedopověděl, protože mu došly síly. Pak už se nikdy neozval. Pan Kubát ještě měsíc počkal a pak začal navštěvovat různá muzea.

 

*

 

Postupně navštívil všechny archívy v Čechách, pak na Moravě a posléze ve Slezsku, a dá se říci, že zbytečně. Dostavily se pochybnosti, zda přece jen jméno Schlafenburg nepřehlédl a tak se znovu vydal do všech těch archívů, a znovu marně. Když už opakoval své návštěvy archívů popáté, našel už na některých dveřích přilepenou cedulku s nápisem: Jméno Schlafenburg se v naší dokumentaci nevyskytujeme. Pan Kubát se počal zvolna loučit s vidinou Nobelovy ceny, ale pak mu přece jen svitla naděje. Ozval se telefon a v něm pisklavý ženský hlásek oznamoval německy, že muzeum v Kolíně nad Rýnem má to co hledá. Jsou tam všechny archiválie, týkající se Herberta Schlafenburga a pan Kubát je tram očekáván. Z té zprávy se pan Kubát radoval pouze do té chvíle, než si povšiml, že dívka s pisklavým hlasem si plete ženský rod s mužským, a když ji jednou přeskočil hlas na okamžik dostal onu důvěrně známou barvu a pan Kubát měl jasno. Pochopil, že naletěl a usnesl se, že si to s tetou Hedvikou vyřídí.

Pan Kubát sám nebyl ten typ člověka, který se rád pere, ale znal se velmi dobře s panem Břachem, který už měl kdysi tetu v práci. Ten byl ochoten za honorář si celou věc zopakovat. Žádal za to pět stovek, a když mu pan Kubát nabídl šest, bylo jasné, že tetu nečeká nic příjemného.

A tak příští den šel pan Břach navštívit tetu, aby se jí omluvil za to minulé ublížení na těle, a při té příležitosti jí způsobil nové. Od té chvíle se už teta nepovažuje za muže, ale nepovažuje se ani za ženu. Sedí a mlčí.

 

 

 

 

 

 

 


náš humor

 

Tato stať se bude, samozřejmě, zaobírat humorem, jaký žije u nás v Semaforu, ale občas se neubráním tomu, abych se zamyslel nad humorem jako takovým. Dokonce se přiznám, že mám v zásobě řadu poznámek ke knize, kterou jednou, až budu stár, bych rád napsal. A ta se bude dosti zevrubně zaobírat všemi žánry humoru, o kterých se tady občas jen zmiňuji.

Tak, a teď se můžete pustit do čteni.

 

S Jiřím Šlitrem jsme smysl pro humor trochu přeceňovali. Byli jsme přesvědčeni, že k lidem, kterým chybí smysl pro humor, je třeba mít nedůvěru. Nebyla to pravda. Od té doby jsem poznal řádku lidí, kterým se dar humoru jaksi vyhnul, a přesto to byli vynikající jedinci. Pro nás však tehdy znamenal humor mnoho a žít bez něho jsme nedovedli. A tak když jsme se rozhodli, že založíme divadlo, věděli jsme, že humor tu bude, vedle hudby, nejdůležitějším elementem.

Pokud se člověk jednou provždy zasnoubí s humorem, může mu z toho plynout jedna výhoda: nikdy nebude sám sebe brát příliš vážně.     A to je cenný vklad do života, který je odepřen fouňům, nabobům, sebežroutům a arogantním lidem, kteří svolili, aby jim jejich postavení stouplo do hlavy. Je jich poslední dobou čím dál tím víc.

Jaký druh humoru k Semaforu paří, o tom bych se tady rád rozepsal. A začnu v době, kdy slovo Semafor neznamenalo nic jiného než na železnici signální zařízení a ve městech světla na křižovatkách. Jakožto dítě tehdy velmi bystré (ale ve srovnání s dětmi dnešní počítačové generace přece jen značně zaostalé) nadchlo mě všechno, co bylo k smíchu, aniž bych však rozlišoval hodnotu vtipu. Ostatně britský komik, kterého velmi často v mnohých vzpomínkách zmiňuji, George Formby, viděn mýma nynějšíma očima, mi už nepřipadá tak směšný jako tehdy. Je stále stejně roztomilý, jeho písničky mají pro mne stále onen půvab jako kdysi, dokonce dnes, když jsem přece jen nasbíral určité zkušenosti v oboru, cením si jich ještě víc, ale jeho humor se mi zdá nesmírně naivní a vlastně i nepříliš vtipný. A víte, že je mi to trochu líto? Vzpomínám na ty časy, kdy mě rozesmával k nepříčetnosti a vzpomínám taky na to, jak mi při tom bylo dobře, takže každý jeho film jsem viděl nesčetněkrát. A dnes si říkám, že je to doklad toho, jak i humor poněkud prostoduchý může být vlastně cenný, dokázal-li člověka přivést do tak blaženého stavu a ohrnovat nad ním nos není tak docela spravedlivé.

 

Trvalo to ještě řádku let, než jsem začal rozlišovat humor lidový od humoru náročnějšího. Na počátku mého prozření byli Voskovec s Werichem a dovršil to Ivan Vyskočil, jehož humor prozrazoval, že má sklony k filosofii, a Miroslav Horníček, jeho humor byl tehdy označován přívlastkem dnes už zapomenutým – chytrý. Narozdíl od humoru blbého, který tehdy bujel v pokleslejších estrádách. (Ostatně tehdejší pokleslé estrády nebyly zase tolik pokleslé jako některé dnešní, kterým se říká show.) Trvalo to ještě dalších pár let, než jsem přišel na to, že v tomto členění existuje řada mezistupňů. A že i komici veskrze lidoví mohou nabídnout publiku velmi kvalitní zboží.

Byl jsem od dětství vděčným konzumentem humoru a na dalších stránkách se chci zamýšlet, kterým pramenům vděčí humor Semaforu za to, že existuje. A za tím účelem, protože jsem někdy až byrokraticky systematický, založím si jakési pomyslné šanony, do nichž uložím různé druhy humoru, abych po nich mohl kdykoliv v případě potřeby sáhnout.

 

HUMOR LIDOVÝ

Humor lidový je zacílen na nejprostší publikum. Neznamená to však, že rozesmát toto publikum byla snadná práce. Jan Werich, jehož klaunství nebyla žádná lidovka, dokázal ocenit i práci komiků, kteří se zaměřili na publikum nejprostší. Například o vystoupení Fandy Mrázka, komika z nejlidovějších, se rozepisuje:

„Dívali jsme se do rozjásaných tváří těch paní a paniček, co mu tleskaly, a nezbylo nám než připustit s obdivem Ejhle, umělec, který z ničeho uhněte radost.“

Není to krásně a pravdivě řečeno? Jan Werich dokáže ocenit i lidovost Járy Kohouta:

„Jeho vtip nemířil nikdy tak, aby ublížil. Nebo aby kritizoval. Vymýšlel si podivnosti a chlapecké naivnosti, z nichž například ,Koupím si brusle a objedu Nusle´ je pro mé ucho lyričtější a lidovější báseň než cokoliv od kohokoliv, kdo se do lidovosti nutí.“

Vlídný je i k Ferenci Futuristovi. Připomíná jeho vystupování ve Fenclově Aréně:

„Chodil jsem na tato představení s nadšením. Byl to nový druh divadla, z kterého se koneckonců narodil musical, forma, která ovlivnila bezesporu V + W. Na Ference Futuristu a potažmo i na mladšího a tenkrát i začátečníka Járu Kohouta, jsem byl fanda. (…)  Měl jiný přístup ke skutečnosti, než máme třeba my, ale to nebránilo výbornosti jeho řemesla, ani hojnosti jeho talentu.“

Jan Werich se ve svém Úsměvu klauna zamýšlel i nad velmi lidovou komikou Jardy Štercla:

 „O Jardovi Šterclovi by možná takový kritik řekl, že je mistrem drastické komiky. Já bych si dovolil to slovo drastické škrtnout a zbývá mistr komiky. A to Jarda Štercl bezesporu je.“

A pak je tu komik prokazatelně největší – Vlasta Burian. Jeho filmy prožívají často i osmdesátý rok svého života a stále fungují. Burianovy filmy, o nichž Karel Teige píše, že jsou čestnými výjimkami mezi provinčností tehdejší české kinematografie, a Josef Träger s ním souhlasí, když říká: „Právem Karel Teige do „světa, který se směje“ zařadil mezi určující osobnosti moderního komického umění, mezi bratry Fratelliny, Chaplina, Friga, Harolda Lloyda a Voskovce a Wericha také Vlastu Buriana, vládce smíchu z vůle lidu.“

I ti, kterým Burian tak trochu neimponoval, ho nakonec museli ocenit. Tak dejme tomu Jiří Voskovec, který přiznává, že měli s Vlastou Burianem k sobě od přírody nějak za roh, o něm píše: „Burian byl komik Pánembohem obdarovaný. Nemyslel, jen rovnou byl k smíchu. Vnímal, imitoval, co viděl a slyšel, a nedovedl jinak než převracet své vjemy v komično. Člověka, zvíře, ba i neživý předmět. Jako by se byl narodil co křivé zrcadlo. Jeho malinká, bystrá očka viděla v každém a na všem směšný rys.“

Vítězslav Nezval o něm píše: „… byl nám pro svůj absurdní humor velikým bratrem bratří Fratellinů, Chaplina a Maxe Lindera a hlásili jsme se k němu. Byl k nám za to vždycky milý a vlídný a nevím, co si o nás jinak myslel, neboť naše umění mu patrně neimponovalo.“

A ještě si poslechněme hlas Jana Wericha: „Komik druhu Vlasty Buriana vždycky ví, co říká a proč a komu. Když je mladý, je to dar od přírody. Zráním a zkušenostmi se dar mění v mistrovství. V naprosté ovládání řemesla. Vlasta byl mistr. Ovládal všechno, timing, svůj nosný a zdravý hlas, svoje tělo. Nepotřeboval znát role. Stačilo, aby věděl, koho má hrát, a postava se narodila před zraky obecenstva.“  

Takhle tedy smýšlely o komikovi z nejlidovějších významné osobnosti našeho kulturního života. Lidovost, dnes občas považovanou za pokleslost, brali jako přednost. Rád bych tu pro vaše i své potěšení ještě ocitoval několik ukázek tohoto lidového humoru. Nedá se jim upřít, že to humor je, a jestli dovolíte, mně se jeví jako humor velmi kvalitní.

 

Vlasta Burian. Komik nejlidovější. Stálice. Jeho nejvýraznějším pomocníkem při rozchechtání publika je i jeho herectví, ale za pozornost stojí i jeho humor verbální. Odmyslíme-li si vtipy, které mu do filmového scénáře nebo divadelního libreta dodali autoři, jsou tu jeho velmi inspirovaná extempore. Ljuba Hermanová mi jednou vyprávěla, jak při filmovém natáčení odboural své spoluherce, když namísto předepsané věty „půjdeš do kláštera“ vyřkl „dostaneš komži a půjdeš se řeholit“.

Ferenc Futurista, původně sochař, který svým dada humorem si získal i pražskou bohému a vystupoval i v představení, které v Praze uvedl zakladatel futurismu Marinetti. Ale pak si rozšířil své publikum tím, že šel s úrovní níž k němu. Ale i tady se zablýskly nápady, kterým se nedal upřít vtip. Třeba jeho „spolek pro povznesení skoku do dálky.“  Písničky jako „My měli dnes hrách, já mám z toho strach“ už patří do jeho éry pokleslejší, kdy byl ochoten hodně slevit, aby se dostal svému publiku pod kůži. Pravda je, že se mu to podařilo. A pravda taky je, že jeho talentu využili i Voskovec s Werichem, když ho obsadili do své hry Ostrov Dynamit a Karel Čapek jako dramaturg Vinohradského divadla uvažoval o obsazení Ference Futuristy na této scéně. (Pro Vinohradské divadlo vytvořil Futurista – sochař dvě plastiky, které zdobí vchody pro účinkující.)

Jára Kohout. Komik velmi velmi lidový. A přece v jeho výrocích se dá objevit nádherný humor. Když například vzpomíná na své dětství, na svou smůlu, že byl od přírody „mrňav“, přidává krásnou a trochu smutnou větu: „Dospělí si mě nevážili, děti, když jsme si hráli na schovávanou, mě nehledaly.“ Rozesmál mě taky, když jsme spolu vystupovali v komedii Strejček z Ameriky, on v roli strýčka, já jako Jonáš. Poněkud si mě překřtil, oslovoval mě Jidáši. Občas, možná bezděčně, dokázal svou lidovost opustit a dopustil se docela zajímavého literárního experimentu. Tak třeba jeho povídka o hlídači lešení je nesena v zvláštním absurdním duchu. Alespoň pár vět:

Bůhví kdo vnuknul hlídači lešení, že hned neusnul jako přeleželá noha a že uslyšel cizí dech vedle sebe, ale ať už kdokoli vnuknul hlídači, že hned neusnul jako přeleželá noha a že uslyšel cizí dech vedle sebe, jisto je, že hlídač lešení hned neusnul jako přeleželá noha a že uslyšel cizí dech vedle sebe. Vstal a rozsvítil.“

Jarda Štercl, který se považoval za Kohoutova žáka, takto vzpomínal na své dětství: „Rodičům jsem udělal naposled radost devět měsíců před svým narozením.“ A později, když byl ministrantem, poznamenává „když jsem se objevil u oltáře, věřící hromadně vystupovali z církve.“

Felix Holzman, klaun, který si vytýčil jednou provždy přesný charakter, se díky jemu stal miláčkem publika. Jeho humor byl srozumitelný, přímočarý. Na dotaz, co si myslí o jistém panu X,  Felix Holzman odpovídá: „Aniž bych mu chtěl nějak lichotit – je to úplný hovado“.. A když tázající se ohradí, že dotyčný chce pojmout jeho dceru za manželku, opáčí Holzman: „No tak vidíte, vždyť vám to říkám!“ Jindy zase nám sděluje: „Je to podvodník. Vydával se za instalatéra a po svatbě se zjistilo, že je to sochař“

 

Podívejme se i na lidovost komiků zahraničních:

Benny Hill byl ve své době komik nesmírně populární. Jeho televizní programy si získaly diváky v nejrůznějších končinách světa. Pravda, občas to trochu přehnal a mě tak uklidnil zjištěním, že lascivita je doma i ve Velké Britanii, ale v jeho vystoupeních převažují vtipy, které ho posouvají z té problematické kategorie přece jen o poznání výš. Například když se při svém vystoupení zeptá dámy v hledišti: „Máte krásné zlaté vlasy. Můžete mi říct, proč si je barvíte u kořínků na černo?“

Jednou, když vystupoval jako host v jakémsi programu, říká moderátorovi: „Je to veliká čest, že mohu vystupovat ve vašem programu.“ Moderátor odpovídá: „Ne, ne, pro nás je to čest.“ Načež Benny Hill: „Ano, tak jsem to myslel.“

Jeho humor lze označit za velmi lidový, dokonce tak lidový, že televize Thames se rozhodla s ním zrušit smlouvu. Obratem mu nabídla smlouvu televize americká a ta prodala jeho pořad The Benny Hill Show prakticky do všech civilizovaných zemí světa. To, samozřejmě, nelze považovat za doklad kvality jeho humoru. Dokladem jsou mně drobné střípky, které jsem o něm posbíral. Třeba když vzpomíná na své rodiče. Vypráví, že když chodívá k jejich hrobu, položí na něj květiny a pojednou má pocit, že slyší, jak s ním rodiče rozmlouvají: „Matka lituje, že květiny stály tolik peněz, a otec se rozčiluje, že jsem je nepoložil tak, jak bych měl.!

Tento hřbitovní humor mi připomíná i výrok Stana Laurela: „Jestli budete plakat na mým pohřbu, už s vámi nikdy nepromluvím.“

Z těch komiků, kteří se zabydleli na našich obrazovkách, zaujímal významné místo Rowan Atkinson – Mr.Bean:  „Copak ty, ty si užíváš sex zadarmo. K čemu by taky byly ovcím prachy“. Ano, i on se leckdy dotkne lascivity, aniž by však při tom padala vulgární slova, což se občas přihodí našim bavičům.

Všichni komici, které jsem tu připomněl, měli jedno společné: jejich humor byl jednoduchý, sdělný, občas pikantní, ale nikdy ne oplzlý a vulgární. Lidový humor mívá však i pokleslou podobu. Dnešní baviči už nejsou v tomto směru příliš hákliví. Došlo jim, že není třeba lámat si hlavu vymýšlením vtipu, když samotné vulgární slovo dokáže rozesmát publikum při nejlepším stejně dobře, ne-li lépe. Tedy nenáročné publikum. Ostatně není to jen jejich specialita. V nedávné době svoboda slova nabrala takové obrátky, o jaké se nám nesnilo. Slova, vyhrazená kdysi jen hospodám čtvrté cenové skupiny, se stále častěji začala objevovat i v seriozním tisku a ve výrocích politiků.

 

Nejsem natolik ctnostný, aby mě nenapadaly všelijaké prasárny nejrůznějšího kalibru. Akorát, že se jim zasměju a pak končí v koši. Své spoluobčany jich ušetřím. Nevěříte? Nuže, zalovím v koši... :

Muž s telefonním sluchátkem na uchu: „ - - - Kdože to přijede? Připosranci?  - - - Jo, rozumím: tři poslanci!“

Myslím, že by tenhleten fór sklidil u určitého publika aplaus. Má politické zabarvení a navíc je sprostý. A obojí se dnes cení, takže jsem tady zabil dvě mouchy jednou ranou. A přesto jsem neuvažoval, že ho použiju. Tak, a dál už v koši lovit přestávám, protože bych mohl vytáhnout ještě mnohem horší ukázku.

 

Velmi půvabný lidový humor jsem zaznamenal jednou na území Parku kultury a oddechu, když jsem pojížděl se svým vozem a hledal, ve které budově sídlí ředitel – dejme tomu Klouda. (Myslím dokonce, že se tak skutečně jmenoval). Po chvíli hledání jsem se zastavil u skupinky mužů v oranžových vestách, kteří zametali cesty v onom areálu. Zeptal jsem se, zda nevědí, kde bych našel ředitele Kloudu. Načež drobnější mužík v oranžovém vystoupil z řady, opřel se o své koště a hrdě pravil: „Já jsem ředitel Klouda!“

Do této kategorie patří často i humor bezděčný. Kouzlo nechtěného. Jedenáctiletý chlapec mi píše obdivný dopis, který zakončí krásnou větou: Pane Suchý, jste můj veliký ctitel.

Neměl bych zapomenout, že v tomto eseji se chci rozepsat o humoru, který vládne v divadle Semafor. Pokud jsem se tu zaobíral humorem lidovým, tak proto, že i on můj názor na humor kdysi utvářel a že se za to nestydím. Ale vystupme na pomyslném žebříčku o špricli vejš.

 

HUMOR, KTERÝ VYŽADUJE TROCHU INTELIGENCE.

Když jsem viděl Voskovce a Wericha na scéně (ve hře Pěst na oko) měl jsem dojem, že jsem svědkem zázraku. Sledoval jsem představení nepodobné všemu, co jsem do té doby na divadle viděl. A došlo mi, že humor, který na mě z jeviště kane, je jiný než ten, který jsem do té doby poznal. Dva intelektuální klauni si pohazovali neviditelným míčkem abstraktních představ, stálo v kritikách, z nichž si pak V+W dělali na scéně srandu. Konzument jejich humoru musel akceptovat způsob jejich myšlení, jinak byl ztracen. Oni mu nešli naproti. Nepodlézali.

Byl jsem tehdy v jakémsi stavu vytržení a rozhodnut začít dělat něco podobného.  Ale kromě možnosti, scházely mi k tomu i schopnosti. Přesto jsem se do toho pustil. Byl jsem zřejmě velmi prostého ducha, když mi nedošlo, že jsem v tomto oboru bez šancí. A to bylo mé štěstí, protože kdybych si to uvědomil, určitě by mě to od mého záměru odradilo.

Tady už začíná přece jen konkrétnější prehistorie divadla Semafor. Původně jsem tedy byl vyznavačem humoru jakéhokoliv. Voskovec a Werich však obrátili můj pohled na humor svým směrem a tak, když jsem, kluše za svým snem, začal účinkovat s Akord clubem ve vinárně Reduta, bylo třeba, abych si opatřil repertoár. Vyřešil jsem to takříkajíc samoobslužně. Začal jsem psát texty písniček, a to byl už další, nezanedbatelný stupeň na cestě k divadlu. Tady jsem ponejprv zúročil to, co jsem se naučil od V + W. Jejich legendární  „lano-li nenapne-li se“ mi naznačilo, že s češtinou se dá pracovat způsobem překvapivým a že obsah písniček může být i velmi rozverný. A tak už ve své první písničce o sardinkách jsem tuhle zkušenost uplatnil. Zbláznil jsem se do souhlásky č:

                                                Krabička ta je maličká

 a tak rybička se v ní mačká

                                                Zbytečně čeká rybička

až ta krabička bude bez víčka...

Tou dobou ještě Jiří Šlitr hrál na piáno s dixielandovou kapelou a ani on ani já jsme netušili, že se jednou sejdeme na společném díle.

 

Dalším významným momentem v mém poznávání inteligentního humoru byl Miroslav Horníček. Stal se v naší Redutě štamgastem a jednoho dne dospěl k názoru, že bychom měli dát něco dohromady. Partnerství s Janem Werichem už samo o sobě bylo zárukou kvality jeho humoru. Nadšeně jsem souhlasil. Jednou přivedl do Reduty muže, který doprovázel na klavír skupinu herců, s níž Horníček jezdil po vlasti. Měl několik přezdívek. Říkali mu Socha – to proto, že u piána seděl bez hnutí a jen ruce nechal pracovat, taky někdy Rybín – nejspíš proto, že býval prost emocí, a nejčastěji Doktor Klavír. Což byla narážka na jeho právnické studie, které dokončil, leč nezužitkoval. Ano, Jiří Šlitr. Tady už se dá mluvit o tom, že divadlo Semafor se přiblížilo ku svému vzniku výrazným skokem.

Miroslav Horníček byl v posledních létech života stíhán nejrůznějšími neduhy. Krom jiného zlobily ho klouby. Když se posadil, těžko se mu vstávalo. Což je věc spíš smutná, než směšná. Ale on, věren svému klaunství, si udělal ze vstávání komický výstup. V jednom ze svých posledních představení v Semaforu usedal pravidelně na samotnou rampu, a když měl vstát, neobešlo se to bez pomoci asistentů, kterým jejich práci záměrně neulehčoval, čímž udělal z téhle akce nádhernou klaunskou scénku, takže jen zasvěcení diváci tušili, že pod tou groteskou se skrývá smutná pravda.

Bylo by hrubým nevděkem nevzpomenout na vliv, který na mě měl Ivan Vyskočil. Už samo slovo textappeal, které vymyslel jako označení pro naše večery podle vzoru sexappeal, jenže tady šlo o přitažlivé texty! Jeho úvahy a jeho povídky, to bylo něco zcela nového a odlišného od všeho, co jsem kdy slyšel nebo četl.

Dodnes chovám obdiv k jemnému kultivovanému humoru, který jsem pochytil u Horníčka a Vyskočila. Tak třeba Václav Havel mě velmi pobavil, když na otázku, kdy naposledy mluvil s Václavem Klausem, odpovídá: „Když mě v zimě navštívil v nemocnici při jednom z mých umírání.“

 

Na velmi inteligentní podívanou povýšili kdysi americkou crazy komedii bratři Marxové, aniž by se vzdali bláznivé grotesknosti. Miloval jsem jejich humor a i oni mi dopomohli k cestě za jistými kvalitami. Výroky jako „dávám vám deset vteřin na to, abyste svůj nevraživý pohled nahradil obdivným výrazem“ jsou ukázkou jejich elegantního humoru. A co teprve obrací-li se jeden z nich, Groucho, na účetního, který odhalil manko: „Předpokládejme, že nejste čestný člověk, a tak si trochu pohrajte s desetinou čárkou, jste přece profesionál.“ Nádherná věta!

A je zcela zákonité, že Woody Allen se hlásí ke Grouchovi jako ku svému učiteli. Osobnost Groucho Marxe poznamenala Woodyho Allena tak, že u některých výroků budeme jen těžko hádat, kdo je jejich autorem. Schválně:

„Litoval jsem každého dne, který jsem ve škole trávil. Chtěl jsem jen, aby mě naučili číst a psát a pak mi dali pokoj.“

„Když jsem se koupal, přišla si moje manželka do koupelny, kdy ji to napadlo, a potopila mi všechny lodičky“.

To jsou dvě věty, z nichž jedna je Marxova, druhá Allenova, akorát, že už jsem  zapomněl, čí je která.
 

 A další výrok jednoho ze skvělých komiků. Peter Ustinov: „Chtěl bych jednou vydělávat tolik peněz, abych si mohl dovolit žít tak, jak žiju.“

 

Smůla je, že nejširší veřejnost dnes neshledává tenhle decentní humor směšný, protože se jí zdá málo třeskutý. A ještě větší smůla je, že ani mnozí velmi inteligentní lidé neshledávají tenhle humor směšný, protože je to humor. A na humor pohlížejí jako na něco pozitivniho, leč méněcenného.

Černý, velmi černý byl humor Jiřího Grossmanna, který když už věděl, že jeho dny jsou sečteny, zavtipkoval si s jednou dívkou, která na tom byla stejně: „Kdo umře dřív, dá flašku!“  Vyprávěla mi to sestra, která Jiřího ošetřovala.

Humoru, který vznikne ve stínu smrti, říkáme humor šibeniční. Používal ho pražský kat Jan Křtitel Piperger (1838-1888), když vítal na popravišti odsouzence slovy: „Jsem rád, že vás poznávám. Škoda, že naše známost nepotrvá dlouho.“ Ostatně už dávno před ním Francois Villon si v Baladě pod šibenicí zažertoval: „Za chvíli pozná krk oč že je zadek těžší.“

 

Chytrý humor mi pomáhal objevovat hlavně Miroslav Horníček. Seznámil mě s tvorbou dvou spisovatelů, které měl v mimořádné oblibě. Byl to Jerome Klapka Jerome a James Thurber. 

J.K.Jerome mě rozesměje dejme tomu líčením pocitů jedné z postav své knihy Tři muži ve člunu:  „... a když konečně dorazím k moři, to moře se chová neurvale a vysloveně mě uráží.“  A pak líčí, jak vlna „...nejsurovější silou, jaké je schopna, se mnou práskne na skalisko, které tam dali schválně kvůli mně.“ Své útrapy líčí dále, až dojde k momentu, který popisuje takto: „Zběsile  sebou plácám směrem k pobřeží, pochybuju, že ještě někdy uvidím domov a přátele, a vyčítám si, že jsem nebyl hodnější na svou sestřičku...!“    A celé tohle líčení končí větou: „Po jedné noze doskáču na břeh, obléknu se a dopotácím se domů, a tam musím předstírat, že se mi to líbilo.“ Brilantní ukázka kultivovaného humoru, typického pro Anglii.

Skvělým anglickým humorem oplývá také mimořádný televizní seriál Jistě pane ministře.

„Zrušte zítřejší zasedání, musím odjet s manželkou do Paříže. Manželka má totiž výročí svatby.“

 

HUMOR SEMAFORU

Když jsem se stal autorem svých prvních divadelních her, žil jsem už nějaký čas v zajetí svých vzorů a jak to bývá, snažil jsem se jim vyrovnat. Z banjem jako měl George Formby jsem zpíval písničky podobné těm jeho:

 

                            Potkal jsem ji na rohu a uctivě jsem smek

                            Bez vás žíti nemohu jsem cituplně řek

                            Až na samý světa kraj za vámi půjdu rád

                            Pak jsem poznal že jsem jí to neměl slibovat

 

                            Tolikrát ach tolikrát jsem dobrou vůli měl

                            Až na samý světa kraj jsem za ní jíti chtěl

                            A teď chodí má od pláče oči opuchlé

                            To protože za ní nechci jezdit do Chuchle

 

                            Doufám pevně že pochopí jeden každý z vás

                            Že denně jezdit na kraj světa není žádný špás…

                           

A dialogy v mých prvních hrách jasně prozrazovaly, že jejich patrony jsou Voskovec s Werichem ve svých raných hrách:

                                Herec:         Dobré jitro!

                                Číšník:        Je zavřeno.

Herec:         Já říkám: Dobré jitro a vy: Je zavřeno. To se přece k sobě nehodí.

Číšník:        Je zavřeno.

Herec:         Já jsem starý zákazník.

Číšník:        Já říkám: Je zavřeno. A vy na to, že jste starý zákazník. To se snad k sobě hodí? To jsou přece dvě různá fakta, chápete?

                               Herec:         Chápu, ale - - -

                               Číšník:        Tak nashledanou.

                               Herec:         Starého zákazníka přece nemůžete vyhodit.

                               Číšník:        Jak to, že ne

                               Herec:         Podívejte se, jeden koňak. Platí?

                               Číšník:        Kdo?

                               Herec:         Co kdo?

                               Číšník:        Co? Ten koňak!

                               Herec:         Co ten koňak?

                               Číšník:        Kdo platí?

Herec:         Nějak se nám to zašmodrchalo, pozor na to. Zkusme to od začátku: Chci koňak.                  

                               Číšník:        Je zavřeno.

 

I Horníčkův vliv lze snadno doložit. Jeho odpovědi, kterými na našich večerech v kavárně Vltava odpovídal na dotazy z publika, byly skvostnou ukázkou jeho chytrého humoru. Na dotaz: Co mám dělat, abych zapomněl melodii Cestáře? (píseň Cestář byla tehdy tak populární, že denně zněla z nejrůznějších rozhlasových stanic) odpovídal Horníček: Sám jsem se o to mnohokrát zbytečně pokoušel. Naposled jsem zkusil rozběhnout se hlavou proti zdi. Výsledek byl, že jsem na čas zapomněl úplně všechno. Kromě melodie písně Cestář.

 

Pokoušel jsem se kdysi, podobně jako on, odpovídat na dotazy z publika.

Dotaz:         Dojde-li v sále k explozi, musím umožnit odchod nejprve dámě nebo se smím sám zachránit?

Odpověď:    S tím si nedělejte starosti, exploze obvykle sama určí pořadí, v jakém opustíte sál.

Semaforský humor je lehce poetický, to tvrdí nejen teoretici rozebírající naši tvorbu, ale tvrdím to i já, který tu tvorbu vyrábí. Není ovšem poetický v tom smyslu jako poetické obrázky zamilovaného básníka a jeho krasavičky, jak je kreslil Francouz Peynet, a není ani poetický jako něžně úsměvné verše básníků píšících pro děti. Poesii humoru nacházím v jiných, často nečekaných vzorech.

Poetickým klaunem je Charlie Chaplin, který neváhal vytěžit humor ani z nejsentimentálnějších situací. Jako zamilovaný tulák jde odklízet sníh, aby mohl koupit dárek pro dívku svého srdce. Která se ale na Štědrý večer nedostaví, vlastně dostaví, ale jen tajně, aby se oknem se svými přáteli bavila tím, že pozorovala Charlieho, jak na ni marně čeká s dárkem, jímž je kartáček na zuby. (Zlaté opojení).

Poetický humor je humor Christiana Morgensterna, který si pro potěšení přátel vymejšlel nádherné hříčky se slovy nebo bizarní příběhy, které uměl tak skvěle převádět do češtiny Emanuel Frynta:

 

                                      Sako, jež ve dne pracuje

                                      za noci odpočívá, když

                                      v rukávech jeho rajtuje si myš.

 

                                      V rukávech jeho rajtuje

                                      Sem tam si strašidelně myš

                                      sako, jež ve dne pracuje

                                      za noci odpočívá když.

 

                                      Odpočívá, vždyť pracuje, ve dne

                                      a v noci potom když

                                      je po práci tak rajtuje v něm myš.

Christiana Morgensterna mně objevil Ivan Vyskočil. Poněvadž v divadelní branži se vyskytujou Ivani Vyskočilové dva, upřesňuji, že jde o dr.Ivana Vyskočila, co provozoval své Nedivadlo a posléze vyučoval herectví na konzervatoři. Jsem k němu trochu nespravedlivý, když uvádím jako prakmotry mého divadelního působení Formbyho, V + W a Horníčka, protože docela první byl vlastně Ivan. Znali jsme se ze Spořilova, kde inscenoval se společností, kterou nazval Zumra (byla to Společnost pro zušlechtění mravů) svůj Limonádový mumraj. Byl     o dva roky starší než já a asi o dvacet let rozumově vyspělejší a já ho obdivoval. To, co na jevišti amatérsky provozoval, mělo co do činění s recesí. Připomeňme si třeba tuhle písničku:

Děti prosím vás nekřičte tu                                                                                                                                       Moje teta dneska umřela                                                                                                                                             A kdo jste znali moji tetu                                                                                                                                         Teta je mrtvá docela                                                                                                                                                    To se nesluší abyste tu                                                                                                                                             Řvaly když pochovávám tetu                                                                                                                           Pomník z mramoru holubičku                                                                                                                                   A pod to tetu do země                                                                                                                                              Děti prosím vás na chviličku                                                                                                                                   Děti prosím vás nechte mě

 

Od útlého dětství jsem miloval Laurela a Hardyho. Ale teprve v dospělejších létech se mi podařilo objevit, že rozesmávali svými neměnnými a při tom k dokonalosti dotaženými charaktery. Stan Laurel s oním zvláštním vyprázdněným pohledem do neurčita, jemuž dokonalý kontrast vytváří Oliver Hardy se svým neoprávněným pocitem nadřazenosti. Když se Hardy pohoršuje nad konáním svého partnera, vzápětí bezděčně dokazuje, že není o nic lepší. Jejich grotesky jsou drobné básničky – začínají obvykle v pohodyplné atmosféře, která však už je přímo těhotná nějakou katastrofou, o níž oni zatím nevědí, ale my už ji tušíme.  

Miloš Kopecký s Miroslavem Horníčkem, kteří se nikdy netajili s obdivem k této dvojici komiků, okopírovali do detailu jejich tanec z filmu Go West. Kolik křehké poezie může být v naivním tanečku dvou klaunů! Spočívá v jakési minimalizaci pohybů, které se tak stávají téměř něžné, a něha tu nádherně kontrastuje se směšností tanečníků. Což, pravda, u L+H fungovalo lépe, než u civilních postav H+K. Kdyby bylo možné dát si ty tanečky těsně po sobě, zjistili bychom, že Horníček a Kopecký odvedli brilantní veselé silvestrovské číslo, ale z tanečku  Laurela a Hardyho dýchne na citlivějšího občana s prominutím i poezie.

A co humor V+W? Jiný byl v dobách jejich začátků, kdy je postavený na poetistických hříčkách a jiný je o pár let později, když dvě směšné postavy, zápasící s nepřízní osudu náhle jdou a zpívají při tom smutné blues Ze dne na den, v němž není ani špetka humoru, ale které jaksi ex post dodává do jejich díla pocit závažnosti.

 

Pokouším se zde naznačit, kde všude jsou kořeny semaforského humoru a mám za to, že pozorný čtenář těchto řádků, najde-li se takový, se bude občas nejspíš i divit.

V knize Karla Čapka Obyčejný život najdeme větu: „...otcův tovaryš Franz se na mě zubí a jde ke mně s pořízem v ruce: Pojď, já ti uříznu hlavu“

a já si vzpomínám, že když jsem byl malý a něco jsem provedl, říkával mi totéž strýček Véna, jenže trochu jinak: „Že ti utrhnu hlavu!“ Pokud vím, tak mě to nerozházelo, věděl jsem, že k téhle exekuci nedojde. Za to když už jsem byl dospělý a vzpomněl jsem si na tuhle pohrůžku, musel jsem se jí smát. Představa toho hodného strýčka, jak mi trhá hlavu! Utrhne ji jako květ pampelišky. A hlavu! Kdyby řekl: Když budeš zlobit, utrhnu ti nohu, bylo by to rovněž směšné a jako humor možná i modernější, ale on řekl hlavu, a tak hlava mi od té doby utkvěla jako část člověka, určená k humorným situacím.

Zrovna nedávno jsem napsal povídku, v níž stojí, že hasič hodil andersenovskému děvčátku se sirkami na jevišti zapalovač, když sirka, kterou měla škrtnout byla zvlhlá a nevzplála, a trefil ji tím zapalovačem do hlavy. Nikdo se tomu moc nesmál, ale mně už při psaní tahle věta přivodila lehký smích. Ne, nejsem blbý, mám jen možná trochu větší představivost než vy. Viděl jsem dívenku před očima – křehká, půvabná... a najednou to koupí – a rovnou do palice!       

Jindy zase píšu:

                                                              A když pak chtěl jeden z hostů

                                                              Pro lékaře běžeti

                                                              Uhodil se hlavou o stůl

                                                              Zůstal pod ním ležeti...

Tak zpíváme v písni Tragedie s máslem. Ve hře Život je náhoda v obnošený vestě přicházím na scénu potmě, neb se to děje v době zatemění, a na repliku: „To se dělá, bouchat mi tady do dveří pěstí?“ Odpovídám: „Bouch jsem do těch vašich pitomejch dveří hlavou!“

Zkrátka kdybychom probírali mé hry a písničky, dost často bychom narazili na nějaké to zhmoždění hlavy, a prapůvod toho je třeba hledat v pohrůžce, že mi ji strejček Véna utrhne. Co tím chci říct? Že to, co mně v mém životě připadalo směšné, zúročil jsem ve své literární praxi. Mnohdy i bezděčně.

 

Zatímco zde uvádím jako zdroj směšnosti hlavu, obecně je běžnějším objektem humoru jiná partie lidského těla. Je jasné, že prostřelené plíce bude každý považovat za tragedii, prostřelenej zadek je vždycky zdrojem legrace. Chceme-li výstižně charakterizovat třeskutou legraci, říkáme „byla to děsná prdel!“  Tato část těla je jaksi veselá, zatímco třeba člověka nedobrého označujeme spíš vulgárním označením genitálií.  Jak mužských, tak ženských. A to už jsme u další statě:

 

VULGARITA

Kdysi se do mne pustil jeden kritik za to, že jsem zhrubnul. A jal se vypočítávat všechna hrubá slova, kterých jsem se za poslední léta dopustil, aniž by pochopil jejich význam. Příklad:

 

                                                            Člověk je smrti blízek

                                                            Tím že se narodí

                                                            Zatím co žere řízek

                                                            Srdce mu marodí

 

Iritován slovem „žere“, neváhal sednout a pohoršit se nad ním v novinách. Chudák. Nejspíš by si přál, aby ten člověk řízek jedl a nedošlo mu, že drásavá myšlenka textu by se náhle stala krotkou. Na jeho omluvu bych snad řekl, že jeho snaha byla ušlechtilá. Vulgarita je v dnešní době v rozkvětu a brojit proti ní je záslužné. Jen je třeba rozeznávat, kde má vulgarita jakési vyšší poslání a kde je jen zdrojem laciné zábavy. A to tomu kritikovi jaksi nešlo.

Zdá se, že v poslední době si už i v televizi uvědomili, že čeho je moc, toho je příliš a vyčlenili vulgární slova ze svých programů. Ale zrno sprostoty už bylo jednou zaseto a zapadlo hluboko do úrodné půdy, národ si všiml, že svoboda slova znamená svobodu jakéhokoliv slova, a tak si můžeme, jak v literatuře, tak v denním tisku, vychutnat inflaci slov dříve cenzurovaných.

Cenzura byla zrušena, ale existuje dál, jenomže je dobrovolná a sloučena s předponou auto stává se jakýmsi sítem slovníku kultivovaného jedince. Přídavné jméno kultivovaný si však mnohý jedinec klidně odepře a pak už si může mluvit jak chce. Je-li komikem, garantuju mu velké úspěchy u nejprostších diváků.

 

SATIRA

Jedním z osvědčených způsobů jak na divadle rozesmát publikum je aktuální satira. Vím to z vlastní zkušenosti, přestože Semafor nikdy satirickým divadlem nebyl.

Když tu tvrdím, že Semafor nikdy nebyl satirickým divadlem, není to přesné. Ta věta by potřebovala vypustit slůvko nikdy, protože někdy přece jen. Naše satira však pozbývala konkrétnosti. Uchylovali jsme se spíš k podobenství. Například ve hře Poslední štace, která se vlastně přesněji jmenovala Proč nám říkají Poslední štace a mně Vrahoun, ptá se pan primář. Tenhle název se zdál divákům poněkud dlouhý, a tak se běžně uchylovali ke zkratce. Poslední štace. To byla vlastně hra ve své podstatě satirická. Úděsná nemocnice, v níž o osudu posledního živého pacienta rozhodoval pan primář a jeho komplici – vesměs podvodníci, uvádějící nemocnici do neštěstí, to byl obraz našeho zvolna skomírajícího socialistického státu. To však nebylo možno říct a na druhou stranu jsem nechtěl, aby diváci brali tuto hru za nezávaznou komedii bez hlubšího poslání, a tak jsem jim napověděl: v programu jsem uvedl, že tento špitál je obrazem dnešního světa, který se nachází v nepovolaných rukou. Prostě rozšířil jsem to na celý svět a v něm se náš malý stát jaksi ztratil. Ale divák byl upozorněn, že tu nejde jen o bezuzdnou zábavu. Byla to vlastně těžce satirická hra, jenže satira tu byla zabalena v podobenství. A kupodivu, diváci chápali, byť ne všichni.

Dnes, kdy žijeme ve státě svobodném, říká se všechno naplno. I to jsem několikrát zkusil. Jednak v roce 1968, jednak v roce 1990, kdy jsme za satiru Hej rup – peklo nebude ráj se vrací obdrželi dokonce Cenu České národní rady. Taky v televizi  jsme se pokusili o satiru v pořadu Večírek nejen pro zvané, jehož jsme byli součástí. Tím jsme si odreagovali satirický komplex a dá se tedy říct, že v naší padesátileté existenci je podíl satiry minimální. Až na jednu mimořádnou výjimku.

Když nám svého času snížil znenadání grant na takové minimum, že to znamenalo zánik Semaforu, rozpoutal jsem spolu s dalšími, stejně postiženými divadly, záchranné akce. Jednou z nich bylo uvedení kabaretu Děti kapitána Granta. Během tří dnů jsem kabaret sestavil a po dvou zkouškách jsem s ním  vyrukovali před publikum. Výsledek byl ohromující. Sál se k prasknutí naplnil diváky, kteří nás přišli podpořit – a nescházel mězi nimi ministr kultury, starosta a další zvědaví hodnostáři, zvědaví na to, čeho jsme se dopustili. A aplaus, jenž následoval po skončení našeho kabaretu trval déle než 30 minut. A tak mi došlo, že satira je docela mocná zbraň, protože vzápětí jsme dostali grant v plné výši a museli jsme naše nejúspěšnější představení stáhnout po pěti reprízách, protože jsem usoudil, že dál útočit na někoho, kdo nám poskytl potřebnou finanční částku by bylo neetické.

Když tu mluvím o satiře ve formě podobenství, předložím tu malou ukázku. Na jaře roku 1969, kdy v naší okupované zemi se začala rozpínat sovětská moc, vedl jsem ve hře Jonáš a dr.Matrace monolog o špuntu v láhvi od octa.

           Tak o čem se tady ještě dneska nemluvilo? Mississippi jsme probrali, o holi tady byla taky řeč, o štriptejzu tady pan doktor dokonce zauvažoval.... Ono mluvit se dá o všem. Třeba i o – o špuntu od octa se dá udělat přednáška. Nebude to samozřejmě věc nějak hluboká, korek je spíš lehčí žánr, s korkem se hloubky nedosáhne, ale mluvit se o něm dá.

           Na počátku je takovej špunt od octa pevně svírán skleněným hrdlem, hrdlo jej svírá fest a není šance, že by se třeba časem vytahalo. A tu najednou tomu sevřenýmu špuntu počne něco vrtat hlavou. Vývrtka. Hospodyňka osvoboditelka, chtivá octa, vymaní ten špunt ze skleněného sevření. Znám případ, že jeden špunt byl hospodyňkou vymaněn přesně 9. května a on si teď, chudák malej, myslí, že ta každoroční květnová vlajkosláva je kvůli tomu. I domejšliví špunti se občas mihnou dějinami.

          Ovšem někdy se stane, že hospodyňka nenalezne vývrtku. Co teď? Dojde k nejhoršímu. Hospodyňka popadne kvedlačku a obráceným koncem zarazí ten špunt do láhve. Na doživotí. Anebo na tak dlouho, dokud se ta flaška nerozseká. Zaraženej špunt má pouze tyhle dvě perspektivy.

           Když tu mluvím o zaraženejch špuntech, mohl bych se taky zmínit o zamlklých dětech, které shodou okolností můžeme označit stejným termínem. Takovej špunt není ovšem zaraženej proto, že by páni rodiče nemohli najít vývrtku, ale mnohdy proto, že páni rodiče vývrtku nacházejí příliš často. Bezmocnost takovýho zaraženýho špunta je pak stejná jako bezmocnost takovýho zaraženýho špuntu, je-li mně rozuměno.

           Ale nerad bych, aby se nám do pořadu vloudil smutek a deprese, a tak jsem si připravil na konec tohoto povídání přece jenom radostnější příhodu. O kapitánovi, který vzal octovou láhev a vložil do ní poslední zprávu o své lodi, pak vzal špunt a láhev zašpuntoval. Hodil ji do moře. A ten malinkej špunt musel vzdorovat celýmu Atlantiku, který se chtěl vedrat do tý flašky. Já nevím, co ty oceány mají za zlozvyk, jsou přece dost veliký, a když tam hodíte flašku, tak oni se derou dovnitř. Nesnesou ten kousek toho prostoru v láhvi, narvou se dovnitř a tím tu flašku dostanou ke dnu. Ovšem flaška, o které vám vyprávím, ta byla opatřena špuntem. Zašpuntována. A to už je jiný případ. A protože ten špunt byl kvalitní a neprosakoval, oceán se do láhve nedostal, zatímco špunt do naší úvahy ano. Děkuji vám.

Na konci roku 1969 Jiří Šlitr opustil tento neutěšený svět, a tak jsem hru stáhl z repertoáru. Za pár týdnů by to stejně udělali ti, kteří byli skrytou vadou špuntu.

Satira je, česky řečeno, výsměch.  Zajímavý postřeh má Marcel Pagnol ve své knize Poznámky o smíchu, kde definuje přítele slovy: „Je to člověk, který se mi může smát, aniž mne rozhněvá.“  Ano, přátelský výsměch je i pro postiženého důvod k veselí. Výsměch útočný je však zbraň. Jedna naše píseň z roku 1969 říká:

                                                        Smích ten dělá z lidí obry

                                                        A z malých dětí staví armády

                                                        On totiž smích je neskonale dobrý

                                                        Není však dobrý mít ho za zády

Satiru zacílenou na současné problémy neprovozujeme. Satiru Voskovce a Wericha jsem obdivoval. Pálili do fašistů, a ti jim to opláceli, kde se dalo. A nakonec jim byla úředně zakázána činnost. Vysmívat se dnes něčemu, když se to smí, nás prostě neláká. No, ale budu upřímný, když mě náhodou nějaký aktuální osten napadne, neodolám.

         Pak mu dám pár facek

         Jak Rathovi Macek

zpívá se v jedné naší písni a publikum okamžitě aplauduje. Programově však aktuální satiru nepěstujeme, ale věřím, že i taková satira se dá dělat dobře, pokud je dílem inteligentních tvůrců. Voskovec a Werich toho byli výsostným důkazem. Do Semaforu svého času propašoval satiru i Jiří Just, a dlužno říct, že s úspěchem.

 

Jak vidí náš humor odborná kritika

Stručně řečeno, povětšinou ho nevidí. Pokusím se tu v těch závěrečných řádcích vyjevit, čemu jsem přišel na kloub.

Autor vynikajícího humoristického románu, který dobyl svět, mám na mysli Johna Kennedyho Toola, se svým dílem původně vůbec neuspěl. Toto nepochopení ho dohnalo k sebevraždě. Pak teprve se dostavila sláva. Takhle problém ignorování té nejdůležitější složky semaforské dramaturgie ze strany kritiků, řešit nehodlám. Zvláštní věc: o mé práci s jazykem se rozepsali různí významní odborníci a rozebrali ji zevrubně.  Skoro vůbec, avšak přece jen, se psalo o hudbě, kterou skládám. (Mou hudbu ve hře Sekta rozebírali v Hudebních rozhledech odborníci na slovo vzatí.) Protože jsem taky tak trochu výtvarník, dočetl jsem se toho poměrně dost o svém malování. Dokonce jeden díl televizních úvah pana profesora Dvořáka byl věnován mé výtvarné tvorbě. O to zajímavější je fakt, že o humoru, který je tou nejpodstatnější složkou veškerého mého úsilí, a jemuž vlastně vděčím za to, že si odborníci všímají i mé práce s jazykem, hudby, kterou skládám, i mého malování, jsem se toho dočetl pramálo. Dokonce si myslím, že nic. Aby bylo jasno: nedožaduju se zde oslavných článků, přivítal bych i výtky, pokud z nich na mne zavane duch objektivity. Mohly by být cenným impulsem k zamyšlení (i to občas provozuju). Zamýšlel jsem se velmi třeba nad kritikou mé hudební práce – uvádím zde příklad z oblasti hudby, protože kritika, která by se zaobírala kvalitami našeho humoru, neexistuje:

Jiří Černý se nevlídně zmínil v odborném divadelním časopise o mé hudbě k muzikálku Mé srdce je Zimmer frei. Musel jsem však jeho výtky respektovat, protože je to učenec fundovaný, a navíc přiznal jedné z písní této hry mimořádné hudební kvality. I zamyslel jsem se nad jeho soudem, něco jsem uznal, s něčím jsem zapolemizoval – litoval jsem jen, že výtky nebyly konkrétnější, takže jsem neměl jistotu, zda mu nakonec nevadil můj silně konzervativní přístup k muzice, jemu se totiž podařilo proniknout do moderních oblastí hudby, zatímco mně ne, ale vcelku jsem byl vděčen za to, že má vynaložená práce neušla pozornosti. Že si jí někdo povšimnul. S humorem se to má jinak.

Humor je v Semaforu bezesporu tou nejdůležitější složkou každého představení. Kvůli němu se k nám chodí. A není snadné ho vykřesat a neopustit při tom určitou literární úroveň, meze vkusu a osobitý styl.  Reakce publika mi naznačují, že se mi to po půl století dařilo. Kritici, kterým neujde nic, co nám lze vytknout, se ve svých recenzích však zmiňují o tomto stěžejním elementu naší práce jen málokdy. Vlastně skoro vůbec. Rozepsat se o humoru je nesnadné, a pro některé kritiky dokonce zřejmě nemožné. A ve mně to vyvolává pocit, jaký by mohl mít dejme tomu Bedřich Smetana, kdyby kritik důkladně rozebral Prodanou nevěstu, od pěveckých výkonů přes libreto, choreografii, až po kulisy, ale o hudbě ani zmínka. A při tom humor je pro semaforské inscenace totéž, co pro operu hudba. Proto do hlavních rolí obsazujeme od samého počátku dvojici komiků. Proto jsem si určil limit, že alespoň jednou za minutu se musí náš divák rozesmát. A mám-li být zcela upřímný, při zakládání Semaforu nám o divadlo vlastně ani nešlo. Divadlo bylo pro nás jen prostorem, v němž jsme mohli realizovat to, oč nám šlo. A to byl humor. Rozesmát publikum!

S dojetím hledím na ojedinělý novinový výstřižek z března 1985, kde šifra (sla) rozebírá hru Jonáš dejme tomu v úterý. Stojí tu:

„Představení to bylo svižné a razantní, veselé – s humorem lidským, smysluplným a trochu nostalgickým, jak už to bývá, když je humor o něčem, a ne za každou cenu.“  Díky za tu zmínku, značko (sla). Škoda jen, že byla napsána v minulém století a od té doby nic. O nějaké důkladnější analýze už ani nemá cenu uvažovat. A tak si ji dělám sám.

Semafor stojí a padá s humorem. Až začnu psát hry, ve kterých nebude čemu se smát, diváci přestanou chodit, snad až na deset nebo patnáct nadšenců, kteří sledují mou práci včetně občasných proher, protože vazba na Semafor jim zalezla pod kůži natolik, že se při nejhorším spokojí s málem a ocení třeba jen osobitý slovosled v našem dialogu. Budou ale na mě hledět smutně, a to bych nesnesl.

Občas uvažuju o tom, v čem tkví to ignorování humoru odbornými recenzenty, kteří dokážou rozebrat představení do poslední nitky, při čemž osnovu tkaniny ignorujou. Je to nejspíš z několika důvodů:

  1. Brát humor vážně je zdánlivě protimluv. Kdyby se však člověk zamyslel, zjistil by, že humor a jeho přítomnost v životě lidském je nesmírně vážná věc, byla napsána o tomto fenoménu nejedna poutavá kniha, při níž, pravda, se ani jednou nezasmějete. Ale je v ní o čem přemejšlet. Nicméně v obecném povědomí je zakódováno, že humor jsou jakési povedené volovinky a zaobírat se jím není třeba. Humor prostě je a to mu musí stačit.
  1. Rozhlédneme-li se kolem sebe, neujde nám, že mezi našimi bližními je občas člověk, o němž se může říct, že je vtipný, což se ale nedá říct o každém. Neboli humor je dar, nadání. Ti, kdo sami vtipní nejsou, mohou mít alespoň jiný talent: humor vnímat. I to je dar, podobný tomu, čemu se v hudbě říká hudební sluch. Ano, teď mi napadlo dobré přirovnání: kdo má hudební sluch, nemusí být ještě skladatelem nebo hudebníkem, a přesto je obdařen něčím, co je jiným odepřeno. Na humor si, prosím, už toto podobenství transformujte sami.
  1. Humor není považován za uměleckou disciplínu. Divadelní hra ano, herecké výkony rovněž, umění režisérů, choreografů, scénografů, to všechno je jasné umění. Co je ale humor? Je to součást dramatikovy práce, součást, která ovšem není nezbytná. V tragedii humor nikdo nepostrádá, v komedii je to zase něco, co se předpokládá, a tak není  tudíž zapotřebí věnovat tomu zvláštní pozornost.
  1. Důsledné ignorování humorné složky představení, má nejspíš ještě jeden aspekt – že totiž leckterým kritikům se smyslu pro humor nedostává. Nechci tím říct, že jsou tak prostí, že by nepoznali, co je a co není vtip, ale vtip v nich nic nerozezvučí, nerezonuje. Neudělá to s nimi to, co s většinou našich diváků, kteří se mnohdy usmívají, už když vstoupíme na scénu, protože tuší, že se tu co nevidět rozpoutá legrace. Všiml jsem si kritiků, kteří se dokážou uprostřed rozesmátého hlediště nejspíš přemýšlet, jak vyplnit přiznání k dani z obratu. Chápu, že je jim pak zatěžko rozepsat se o něčem, co dokážou vnímat ušima, ale ne srdcem.
  1.  Pak se nabízí ještě jeden důvod: v historii našeho divadla se čas od času vyskytovali i kritici, u kterých byla zřetelná zaujatost proti Semaforu. Proč by se tedy měli rozepisovat o něčem, co v naší práci obvykle neselhávalo? Když už se to nedá zatratit, dá se o tom alespoň pomlčet.
  1. A ještě něco: může tu být zcela jiný důvod, na který jsem při tomto svém výčtu zapomněl, anebo který neznám. Tady by mě mohl kritik poučit a možná, že bych mu za to byl i vděčen.

*

A ještě pár poznámek k semaforskému humoru:  Jsou věci, které nerad v našem divadle vidím. Nemám třeba rád, když herci anoncují pointu významnou pomlčkou:                                                                                                                                                                                                

Manželka omdlela a já jsem se pos - ledně z toho roznemohl..., říká jeden herec na našem jevišti a nedá si tenhle vtípek vzít.  Ta pomlčka, má divákovi napovědět jaké slovo si má dosadit. To je něco, čeho se V + W nikdy nedopustili. Připomíná mi to humoristický týdeník Paleček, který vydával jistý pan Kožíšek v devatenáctém století. Tam pomáhali prostšímu čtenáři pochopit vtip tím, že to, oč v něm šlo, psali p r o l o ž e n ě :

- Co jste to hrál? 

= Nejprve  u k o l é b a v k u  a  pak  s v a t e b n í   p o c h o d . 

– Vy čtveráku, to jste měl hrát právě  n a o p a k .

Když se to děje na scéně Semaforu, jsem na omdlení. Jsme divadlo, kde se pracuje s humorem, a tak každý, kdo vstoupí na scénu, se snaží být komikem a často si neuvědomuje, že nám nesmí jít o rozchechtání diváka, nýbrž o rozchechtání diváka způsobem počestným, hodným pověsti, kterou si náš humor u inteligentních diváků vydobyl.

Existují různé definice humoru, ale jak se mi to jeví, žádná z nich nepostihuje humor jaksi komplexně, každá definuje jen jednu z jeho tváří, tu, na kterou autor definice dosáhne. Když polský spisovatel Mariusz Szczygiel říká, že český smích je tragická maska bezradnosti vůči dějinám, má pravdu, která ale neplatí vždycky. Všechno je odvislé od povahy toho kterého člověka.  Znám lidi veselé, kteří by potřebu se smát uplatňovali i v případě, kdyby naše dějiny byly celkem v pořádku a vyvíjely se v naprosté pohodě. A pak mě taky napadá, jestli tou bezradností lze nazývat i satirickou anekdotu, která tvrdě postihovala vládnoucí režim, přestože se za ni bylo možno dostat do kriminálu?

S humorem se dá pohlížet i na tragedii. Když Otokar Březina říká ve své básni „když naplněn úrodou hořel můj dvůr, já o kráse ohně jsem pěl“ – vidím v tom krůpěj humoru, byť bezděčného, protože zrovna Březina nepatří do kategorie autorů humoristických. Nepatří tam ani Vladimír Holan a přesto říká: „Nevím, kdo bohům prádlo pere, však špínu z něho pijem my.“ 

Tenhle pohled na skutečnosti mnohdy tragické je mi nesmírně blízký. Sám jsem se párkrát pokusil použít taky. Tragedii Jiřího Šlitra jsem okomentoval úsměvnou metaforou: „Odešel do jiného angažmá, kde je to nejspíš bezvadný, protože žádný herec se odtamtud ještě nevrátil.“

         Děsí mě bulvární tisk s jeho absencí morálky, denně oblbující statisíce méně soudných spoluobčanů. Četl jsem řadu skvělých rozhořčených ohlasů na jeho smutné působení, ale sám jsem se rozhodl zvolit cestu lehounkého humoru. Farář, postihovaný bulvárem ve hře Jako když tiskne, neříká  šéfredaktorovi bulvárního listu „vy jste lump“ a nedá mu ránu pěstí, nýbrž si povzdechne a po křesťansku poznamená: „Nejradši bych mu jednu ubalil, ale ne, to nesmím. Ten lump by mě málem dohnal k tomu, abych ho nenáviděl.“

Ostatně když mě jednou bulvár napadl snůškou pro něho typických lží, nerozběsnil jsem se, ale odpověděl jsem mu humorem. Ne, nejsem tak naivní, abych si myslel, že by ho má odpověď nějak ranila. Odpověděl jsem mu tak spíš proto, abych potěšil ty, kteří jsou stejného smýšlení jako já. Zranit vydavatele těchhle listů lze leda fyzicky. Morální facky na ně neplatí, zvykli si na ně a jsou v tomto směru otužilí.

 

Postavení humoru v hierarchii uznávaných hodnot 

Uznávané hodnoty v nadpise k této stati jsem zvolil proto, že uznávané a skutečné hodnoty nemusí být vždy totožné. Povětšinou totiž vážno nad humorem nakonec vítězí, nikoliv proto, že by bylo lepší, nýbrž proto, že je vážnější. Vychází to ze samotné podstaty těchto dvou skutečností: věci vážné budí úctu, humor budí smích. Každý budí něco. I humor někdy budí úctu, ale tu až na druhém místě, což je v pořádku, protože úkolem humoru není budit úctu, ale smích.

Zajímavé je, kolik klaunů toužilo prezentovat se aspoň jednou za život ve vážnější roli. Nebo aspoň dát svou klauniádu do služeb nějaké vážné myšlenky. Některým se to podařilo.

Vlasta Burian, charismatický lidový komik uznávaný všemi prostými lidmi a některými intelektuály si zahrál svého rytmistra Kyliána v Hermannově Snědeném krámě, v Gogolově Revizoru a posléze i na Národním divadle jako Principál v Prodané nevěstě. Získal si důstojnickou hodnost a chodíval v uniformě.

Charles Chaplin toužil opustit pro jednou svého tuláka v rozšmaťchaných botách a hrát vážnou roli Napoleona, tenhle sen se mu nesplnil, natočil však tragickou Pařížskou maitressu a posléze silné sociální satiry a film Diktátor zakončil silným slovním výpadem proti zlu Adolfa Hitlera a silně kritickým  projevem v soudní síni končil i svůj film Monsieur Verdoux.

Mel Brooks natočil kromě ne vždy nejvkusnějších crazykomedií velmi silný film se sociálním vyzněním Život pod psa, což by od něho nikdo nečekal.

I Pat a Patachon, ti dva dánští klauni mých mladých let, se pokusili ztvárnit postavy Cervantésova Dona Quichota.

A Laurel a Hardy? Svůj film Fra Diavolo založili nejen na příběhu slavné Auberovy opery, ale proložili ho i příslušnými áriemi, které ovšem nezpívali oni, nýbrž herec velmi povolaný, Dennis King.

Fernandel, francouzský komik, kterého jsem viděl ponejprv ve velmi lidové veselohře Fernandel akrobatem, hrál však i ve velmi ambiciózních filmech. Od satirického Mládence paní Hussonové až po roli skvělého kněze Dona Camilla.

Jan Werich a jeho obdiv k Shakespearovi, který vyjádřil nejen krásným dopisem na adresu slavného alžbětince, ale i tím, že usiloval o roli Falstafa, což mu nebylo dopřáno. Ale za to po něm zůstaly filmy podle Čechova a dalších klasiků světové literatury.

Jiří Voskovec, Werichův spoluklaun, skončil v New Yorku jako představitel rolí v klasických hrách. Ani jeho v Americe neminul Čechov a svůj obdiv k Shakespearovi si zrealizoval v jeho hrách.

I Woody Allen kromě skvělých komediích režíruje i poněkud psychologické filmy, v nichž humor ustupuje obvykle problémům partnerských vztahů.

A Jiří Šlitr? Chtěl složit operu. A skutečně ji složil. Díky mému libretu nebyla vážná, ale přece jen to byla opera, která se posléze dostala až na scénu Národního divadla. A chystal se na další.

Tohle je pár jmen dokládajících snahu klaunů dostat se alespoň na chvíli v kulturním povědomí do těch uznávanějších oblastí. Myslím, že k tomu docházeli, když pochopili, že jejich často gigantické dílo postavené na humoru je nahlíženo jako dílo druhé kategorie.

Ostatně téhle snaze jsem neušel ani já. Abych se vyčlenil z nedůstojné kategorie „populární bavič“ usiloval jsem o vyšší stupínky a neváhal jsem si nechat říkat i básník, pokud jsem měl dojem, že mě to v očích spoluobčanů jaksi pozvedne do sfér, které slibovaly vyšší uznání mému humoru. Dobrovolně jsem si zmenšil okruh diváků – vzdal jsem se těch, kteří prahnou po pěkně třeskuté srandě (sám jsem kdysi dávno mezi ně patřil též), ale vzdal jsem se i diváků, kteří mi nesedli na lep a nenechali se zmást kvalitou mých nápadů a veršů, a setrvali ve svém přesvědčení, že humor je věc zábavy a umění je posvátné. A tak mi zbyli jen ti, kteří mi přiznávají snahu po humoru, který žádá od diváka jistou inteligenci. Humoru, kterého není nazbyt.

 

KONFRONTACE

Když se tu stále oháním s pojmem humor pro inteligentního diváka a žehrám na práci některých bavičů, měl bych to tu trochu specifikovat. A tak nabízím srovnání:

Co se zábavnosti týká, v Londýně bychom našli pouze pět žen, se kterými stojí za to mluvit. Dvě z nich nelze pustit do slušné společnosti. (O.Wilde)

Ty si chceš s tou opoziční smlouvou utřít zadek?“                                                             

 =   No, konečně vím, proč jsem ji podepsal.    (Čeští televizní baviči. Hle, politická satira!)

Starý muž, který málem uhořel ve své posteli na otázku, proč postel vzplála, odpovídá: „Nevím. Už hořela, když jsem si do ní lehal.“  (Robert Fulghum)

Byl jste na hajzlu?                                                                                                 

= Právě že byl, ale zapomněl jsem si sundat gatě.      (Jiní čeští baviči ve veselém silvestrovském pořadu.

 

CHÁPÁNÍ A NEPOCHOPENÍ

Občas dělávám v kauze humor kontra divák advokáta humoru. Případně kontra čtenář. Případně kontra posluchač. Snažím se obhájit kvality, které konzumentům humoru ušly a podobně jako JUDr Uher, advokát chudých, za to nic neberu.

         O tom, jak rozdílně je ten který humor vnímán, si udělejme obrázek na nějakém příkladu. Zvolil jsem k tomu dva úctyhodné klauny – Laurela a Hardyho. I oni byli jakýmisi patrony divadla Semafor. Miloval jsem je nejen já, ale i Jiří Šlitr, o Horníčkovi a Kopeckém už jsem tu v tomto smyslu svědectví vydal. Takže na počátku vzniku našeho divadla jsme stáli nejméně čtyři, kteří porozuměli nejen jejich humoru, ale i tomu, co bylo za ním. Povídávali jsme si o nich a milovali jsme je.  

Ale ne každý choval k těmto geniúm americké grotesky (kteří přežili konec němé éry a vítězně prošli érou zvukového filmu, což se podařilo málokomu) stejný obdiv. Jistý profesor jedné americké univerzity, když jsem se o nich zmínil, mi odvětil: „To myslíte ty dva idioty?“ A pak se velmi podivil, že já, poměrně inteligentní člověk, mohu o nich smýšlet tak, jak o nich smýšlím.

Režisér Jiří Menzel mi zase naopak jednou svěřil, že když je nejvíc vyčerpán, pouští si doma Laurela a Hardyho.

Zatímco v Německu je pod jmény Laurel a Hardy neznají. Překřtili je na Dick und Doof. Tlustej a Blbej. Dokonalý doklad nepochopení. (Před časem se jeden významný německý kritik za tato jména světu omluvil.)

Jednou se o Laurelovi a Hardym rozepsal i Jan Rejžek ve fejetonu Můj malý Stan. A sděluje, že Stana Laurela má možná radši než Charlie Chaplina. A charakterizuje tohoto klauna výstižnými slovy: „Můj malý Stan   se stal věčným symbolem všech nekňubů, nemotorů, nešiků a smolařů, kteří to myslí dobře, ale vždycky všechno z dobré vůle zničí.“

Rovněž Kurt Vonnegut ve své knize Groteska zdůvodňuje svůj obdiv k „bláznivé situační poezii těchto klaunů“  v jedné větě: „Základním fórem Laurela a Hardyho bylo podle mého to, že se každou zkouškou pokoušeli projít, jak nejlíp uměli. Nikdy nepřestali smlouvat s osudem, a právě proto byli tak strašně pomilováníhodní a směšní.“ Kurt Vonnegut připsal svou knihu Slapstick (u nás Groteska) „památce Arthura Stanleye Jeffersona a Norvella Hardyho, dvou andělů mého mládí.“ (Původní jméno Stanleye Laurela bylo Jefferson.)

Oproti tomu Woody Allen, obdivovatel humoru bratří Marxů, hodnotí Laurela a Hardyho slovy: „Laurel a Hardy mě dodneška nijak zvlášť nerozesmějí. Všichni moji známí a kamarádi mého věku je prostě milují. Jsou přesvědčeni, že jsou úžasní, a často se mi snaží ukázat, oč přicházím. Ne, že bych snad Laurela a Hardyho nesnášel, nikdy však pro mě moc neznamenali“.

A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.

Scénarista Jean-Claude Carrier v knize Knih se jen tak nezbavíme, připomíná svou oblíbenou scénu z filmu, kdy Laurel hovoří, Hardy se tomu diví a ptá se, jestli si je tím jist. A Stan odpovídá: „Vím to. Četl jsem to v knize“.

Věta „vím to, četl jsem to v knize“ může vyznívat různě, podle toho, kdo ji vysloví. Skoro bych řekl, že ji nemůže vyslovit nikdo. Je lehce připitomělá.

Nepamatuji si ten film, ale když si představím Stana Laurela, jak tou větou argumentuje, mám na tváři úsměv. Ano, charakter Laurelovy postavy je vystavěn tak dokonale, že funguje i v pouhé představě. Stejně obdivuju eleganci robustního Olivera Hardyho, který se nemůže narvat do miniautíčka a komentuje to noblesním způsobem: „Tento vůz je pro mne příliš lidový.“  Tyhle věty mají pro citlivého diváka stejnou sílu jako jejich velké gagy, kdy na piáně ocitá se kůň.

 

Humor má různé podoby a lidé mají různé názory. A povrchní pohled může uspokojit povrchního pozorovatele, ale i člověk hloubavý se v případě humoru stává mnohdy povrchním pozorovatelem, protože mu nestojí za to zamejšlet se nad tím, co považuje v nejlepším případě za povedenou volovinku, a nic víc. Těm, kteří mají k humoru tento přístup, je ohromný prostor, ukrytý pod jeho povrchem odepřen.

Mohl jsem za příklad zvolit Charlese Chaplina. Prostý lid miluje jeho honičky plné směšných situací, hloubavějšímu člověku neujde sociální zabarvení jeho grotesek a Chaplinovu genialitu už vnímají jen lidé zasvěcení. Je to svým způsobem pochopitelné. Většinu lidí nezajímá pramen, z něhož ten který humor vyvěrá – zajímá je už hotový tovar. Ostatně mě taky nezajímá složení aspirinu, zajímá mě, zda mi zažene chřipku.

Humor Voskovce a Wericha má své kořeny ve studentské recesi, které se tehdy v létech dvacátých recese neříkalo, ale vlastně to byla. Kdo si toto neuvědomí, může se mu přihodit, že jejich humor prostě nepochopí. To se přihodilo Ivanu Mládkovi, který svěřil tisku, že se Voskovcovi a Werichovi dokázal smát ještě tak ve svých čtrnácti létech.

Mládkův humor měl ve mně velkého obdivovatele. Třeba jeho Sněhurka, pochovaná do skleněné rakve, kterou tam trpaslíci náhodou měli, a trpaslíci, které pak vzkříšená Sněhurka a její princ dají do zoologické zahrady – jako žrádlo pro hrochy – to je prostě nádhera. Mládkův humor byl skvěle třeskutý, zatímco humor V + W byl charakterizován oním výrokem kritika: „Dva intelektuální klauni si pohazují neviditelným míčkem abstraktních představ!“, výrokem, z něhož si pak V + W na jevišti dělali srandu, ale který byl v podstatě pravdivý. U Ivana Mládka se, žel, dostavila časem jistá ztráta soudnosti a podařilo se mu dosáhnout lidovosti balancující na samé hranici vkusu, což je škoda. S Miroslavem Horníčkem zatím Jan Werich vedl na forbíně skvělé dialogy, připomeňme si třeba jen ten o postupujícím středověku, založený na vtipné myšlence, že zatímco začátek našeho letopočtu je konstantní, jeho konec se rok co rok posouvá, a byl–li středověk myšlen jako střed mezi těmito dvěma konci, posouvá se i středověk a jednou naše doba bude tím středověkem. V tom jsme my, diváci, viděli jasnou narážku na tehdejší socialistickou současnost.            

A teď co to má společného s humorem divadla Semafor, což je vlastně téma této kapitoly? Co? Přístup k humoru. Zatímco dejme tomu Vodňanský, intelektuál s nesporným darem humoru, staví pomocí humoru na odiv svou inteligenci, my jsme se snažili s použitím vlastní inteligence prezentovat humor. Co se týká inteligence, nemám ji k dispozici v takové síle jako Vodňanský, ta má je skromnější, ale někdy si říkám, že je to možná moje výhoda. Na můj humor dosáhne víc lidí.

*

Někdy si říkám, že intelektuálové, případně ti, kteří mají za to, že jimi jsou, dopouštějí se v posuzování některých věcí jistého omylu: vynášejí soudy, ke všemu ještě subjektivní, o něčem, co si soudů nežádá. Proč třeba lamentovat s Přemyslem Rutem, znalcem a obdivovatelem Hašlerových kabaretních písniček, že jeho Písnička česká je veskrze špatný cajdák? Pamatuju si, že v té dusné době, těhotné válkou, vznikla celá řada písniček s vlasteneckým apelem, ale ta nejprostší zvítězila. Ona si totiž na nic nehrála. Byla naivní stejně jako lidé, pro které byla složena. Cenné je i to, že nebyla složena kvůli umístění v hitparádě, což bývá dnes docela legitimní pobídka k tvorbě, ale že vznikla z opravdového citu, jaký už se z písniček vytratil. Písnička, kterou si miliony lidí vzaly za svou, musela mít asi nějakou sílu a spíš než odsudek by si zasloužila zamyšlení. Byla sentimentální, což způsobovalo, že lidé při ní byli jaksi na měkko, pěkně po slovansku, byla srozumitelná a složená v pravý čas, kdy nad vlastí se stahovaly chmury, a tak docílila toho, že lid ji miloval.

Taky bych ji dokázal rozebrat: hrozné rýmy – písnička česká je tak hezká, tak hezká… jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička… Podobné naivní rýmy je ale možné najít i v našich národních písních. Když dojdeme až na konec, dovídáme se trpkou pravdu: až ona zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít. Kdyby jistý Adof Hitler vyhrál válku, pak by se tato slova stala děsivým proroctvím. Nu, nevyhrál, a tak se jí dneska posmíváme.

Přemysl Rut mě promine, že jsem si vzal jeho odsudek jako mustr – nebude nejspíš jediný, kdo má tento názor. Britský klaun Benny Hill to dobře charakterizoval, když si posteskl, že je pro některé kritiky pouze objektem, na němž mohou prokazovat svou genialitu. Jsou věci, které je nutno posuzovat ne z výše svého hlediska, ale z hlediska té věci a z hlediska toho, čemu ta věc slouží. Ano, zvolejme nejprve s Janem Werichem „ejhle umělec, který z ničeho uhněte radost“, a pak teprve můžeme přidat svou výhradu.

*

Budete se možná divit, ale i těm nejpokleslejším komikům, z nichž je mi smutno, přiznávám právo na existenci – jsem rád, že o jejich publikum se nemusím starat já. Nemyslím si totiž, že kdyby jich nebylo, publikum by se vydalo hledat zábavu v kvalitnějších sférách. To je jen zbožné přání.

Suchánek a Genzer.  Dovedou rozesmát statisíce, snad i miliony, svých spoluobčanů, a tak bych lhal, kdybych tvrdil, že to, co vytvářejí, není humor. Je. Stoprocentně. Ale lhal bych taky, kdybych tvrdil, že je to humor úctyhodný. Už samotná jejich mluva, kterou si zvolili a v níž si zřejmě libují, je totožná s jazykem, jakým se mluví v hospodách velmi nízké cenové skupiny, s tím rozdílem, že v těch hospodách to nevadí. To kvantum diváků bych jim mohl ze své klaunské profese jen závidět. Nezáviděl bych jim ale, jak bylo tohoto úspěchu docíleno. A v duchu si vzpomínám na neméně oblíbeného  klauna Felixe Holzmanna, který se obešel bez hrubostí a lascivností.

*

Je známo, že tvůrci oněch pokleslejších forem humoru mají k dispozici jeden výrazný argument:  Lidé se jejich vtipům smějou! A jsou jich miliony!!!  A proto taky hájím jejich právo na existenci. Mým argumentem je zase pohled do semaforského hlediště. Vídával jsem tam Jiřího Trnku, Františka Hrubína, a dnes tam vídám Miloše Formana, Ludvíka Vaculíka, Arnošta Lustiga, Adolfa Borna, Vladimíra Suchánka, Jiřího Slívu, Libora Peška, pana Zindulku… a ti se všichni smějou a jejich smích je hudbou pro mé uši.  Přijde se k nám zasmát i biskup Václav Malý, jindy astronom Jiří Grygar, profesor Pavel Pafko, zabloudili k nám i mnozí ministři kultury… nebudu dál pokračovat, vypadalo by to, jako že se vychloubám, a taky že jo. Všichni jmenovaní i nejmenovaní diváci Semaforu mi vydají za ty miliony spoluobčanů, holdujích té zábavě, kterou zde milosrdně nazvu lidovou.

*

V knize o komicích a clownech, kterou už několik let píšu, zaobírám se dalšími skvělými lidmi, kteří však nesehráli ve vývoji divadla Semafor žádnou roli, a proto se o nich nezmiňuji na těchto stránkách. Ale pro český humor znamenali hodně a všichni si zaslouží, aby byli připomenuti, a ve zmíněné knize se o nich rozepisuju a snažím se vyzdvihnout jejich význam. Hlavou mi táhnou jména: Jára Cimrman, Hurvínek a Spejbl, Petr Novotný, Josef Náhlovský, Česká soda – Sklep, Grossmann a Šimek, Jiří Just, svého času s bratrem Vladimírem, Radošinské naivné divadlo se Stanislavem Štepkou, když už jsem tu zabloudil na Slovensko, tak i Lasica a Satinský, u nás pak Vodňanský a Skoumal, Smutný muž Válek, salónní komik Oldřich Nový, Eduard Hrubeš, Vladimír Dvořák, Menšík, Kaiser, Lábus, Čtvrtníček a další a další. A to jsem se tu zatím nezmínil o těch zahraničních: Monty Python, Louis de Funés, Bourvil, Danny Kaye, Jimmy Durante… dost. Nebralo by to konce. Ostatně až ta kniha vyjde, bude hodně tlustá a stejně tam bude řada těchhle rytířů humoru scházet, protože jejich množství je nekonečné. A zaplať Pánbůh za ně.

 

 


upozornění

Stať o kritice jsem rozdělil na dvě části, leč nejsem tak zběhlý v instalování stránek, a proto ta druhá část - pokračování - je tu uložena před částí první, jelikož vznikla později. A tak váženého čtenáře jsem postavil před úkol číst nejprve část první, která však je za tou druhou, což bych dneska už zvládl i já, takže to není nesnadné.

(Zde vidíte krásnou ukázku toho, jak se dá tak jednoduchá věc popsat  složitě. Mnoho zdaru při řešení) JS


KRITIKA pokračování

Byla to Marta Bystrovová, která v jedné své recenzi vyslovila tu zásadní větu: Semafor je víc věcí citu než rozumu. Ano, už přes půl století tomu tak je a já vím proč. Semafor se liší od ostatních pražských divadel tím, že pro něj píše jeden a ten samý autor, kterému žel? nebo na štěstí? není dáno pracovat podle zavedených pravidel. Ne, že by nechtěl, ale prostě to neumí. Avšak, jak tomu je v oné staré anekdotě o pánovi, který má jednu nohu kratší, což mu Matka Příroda vynahradila tím, že má tu druhou delší, i tady, ošizenému autorovi vynahradila ústrk tím, že mu dala dar velmi přístupné poezie, dar najít si dostatečně početný sbor spřízněných duší, dar vybřednout z nejrůznějších těžkostí, neštěstí a pohrom, dar sdělit svá slova divákům způsobem, který jsou ochotni akceptovat a ještě pár menších dárků. Může se teď zdát, že je mu odepřen dar skromnosti, když se dovede těmito dary tak vychloubat. Pravda však je ta, že se o těchto skutečnostech dočetl, že to takříkajíc nemá ze sebe.

Mám za to, že zmíněné dary jaksi vynahrazují absenci perfektního divadelního řemesla, což však je divákům, jejichž srdce si Semafor získal, tak nějak jedno. Nemusím tu vysvětlovat, že osoba v předešlých souvětích vychvalovaná, jsem já. A já jsem vsadil na cit, a ne na rozum. Zatím se mi to vyplatilo. Ale bude to určitě vadit kritikům, před jejichž rozumem upřímně smekám, ale to je asi tak všechno, co pro ně mohu udělat.

*

A nakonec jeden příklad za všechny. Poslouží nám k tomu kritiky z doby poměrně nové. Tak např. o naší nové Kytici se rozepsala v Mladé frontě Dnes Klára Kubíčková, kterou nehodlám šetřit, protože ani ona nehodlá šetřit nás – zkrátka nehodláme se šetřit, to se někdy v životě přihodí. Její kritika má jistá úskalí, na která bych rád poukázal.

Zmíněná Kubíčková se velmi pozitivně zmiňuje o Kytici z roku 1972, kterou, jak se domnívám, nejspíš neviděla, a pakliže, tak tedy jako dítě. (Soudím podle fotoportrétu, který používá v novinách, že jde o dosti mladou dámu. Pokud ovšem nepochází z dávných dob. Ten portrét.) Zmíněná se pohoršuje nad playbackem, který používá naše současná inscenace. Chybuje ovšem, protože tento playback, který používáme, je právě z oné dávné inscenace, kterou tak chválí.

Jejím argumentem proti playbacku je, že znehodnocuje požitek z hudby. Playbacky ovšem u nás znehodnocovaly požitek z hudby v historii mnohokrát, protože v některých inscenacích pro živou kapelu nebylo místa. Naše Dobře placená procházka z roku 1964 byla celá postavena na playbacích a halfplaybacích a dotáhla to až do Národního divadla, kde ponejprv si mohla dovolit živý orchestr. A tyto playbacky od nás odkoupila i některá zahraniční divadla pro své inscenace Dobře placené procházky(Belgie,Finsko)a to i za cenu, že tam na příkaz odborů museli platit gáže jistému počtu hudebníků, kteří však neúčinkovali. Tenkrát v roce 1972 si ho přál autor hudby Ferdinand Havlík, protože v prologu je užito brilantní nahrávky s Linha Singers, která je skladatelovým majstrštykem a živé Linhovce bychom na jeviště nedostali. Ostatních pět balad už bylo (a je) s živou kapelou.

Další chyby se Klára Kubíčková dopustila, když ji zneklidnily „ukníkané bludičky“. Vzhledem k tomu, že naše bludičky (všechny tři alternace) vládnou velmi kvalitními hlasy, došlo mně později, že možná měla na mysli role jezinek. A že v rozhořčení nad jejich výkonem popletla jména rolí. Jezinky opravdu kníkají a činí to na mou žádost. Chtěl jsem tato stvoření stylizovaná do jakýchsi dvojčat, odlišit od ostatních, a tak jsem je přiměl k jakémusi zkašpařelému vokálního projevu. Něco na způsob zvířátek v Disneyových groteskách. Prohlašuji však, a ti, co k nám chodí častěji mi to snad dosvědčí, že v jiných inscenacích zpívají ty dívky velmi pěkně a neukníkaně.

Neobstála ani choreografie. Pravda, neděje se v tomto směru na jevišti Semaforu toho mnoho. Kromě jedné tanečnice, která má tanec v popisu práce, jsou u nás jen vesměs dobře zpívající činoherci a já jsem ten, kdo apeluje na choreografku, aby upustila od komplikovanějších tanečních prvků ve prospěch precizněji odvedené jednoduchosti. Za tancem totiž do Semaforu diváci nechodí, snad jen Klára Kubíčková, a ta je pak šeredně zklamána, protože místo tance vidí jen „mávání rukama“. Kdyby chtěla, mohla by vidět přece jen o trochu víc, protože mávání je občas doplněno i bohatšími tanečními prvky. Ale možná, že ji ve chvíli takového bohatšího tanečního prvku zrovna něco upadlo na zem, a jak se tak pro to shýbala a chvilku to hledala pod sedadlem, složitější taneční prvek jí unikl. A muselo se jí to zřejmě přihodit vícekrát za večer. Ale má pravdu, že skutečných tanečních výkonů se od našich činoherců nedočkala.

Ona věc je daleko složitější. Kdo zná padesátiletou historii Semaforu, ať už jako pamětník, nebo jako člověk, který zná tuto historii z literárních, zvukových a obrazových pramenů, z dobových odezev (opět to krásné slovo!), může vysledovat jistou kontinuitu, a to kontinuitu zásad, na nichž bylo toto divadlo zbudováno. Že se Klára Kubíčková nenarodila před sedmdesáti léty, aby mohla už se zralou soudností sledovat naše začátky, to je jedna z mála věcí, kterou jí nezazlívám. Chci jen říct, že kdyby tomu tak bylo, vsadím se, že by nenapsala to, co napsala. Možná, že by dokonce ocenila, že organizované mávání rukama je jistý pokrok proti „pohybové kultuře“, charakteristické pro naše začátky, která spočívala v tom, že každý si dělal, co chce. No, a vidíte, přesto se o Semaforu mluví, a hlavně píše, jako o jakémsi přelomu, o nové vlně v českém divadle, a to i navzdory tomu, že v kritikách z těch dob se psalo o nevkusném pohybování v bocích.

Co tím chci říct? Že existují nejméně dvě hlediska na věc, kterou hodláme posuzovat: to jedno vychází z prvního dojmu, druhé pak z hlubšího zkoumání kontextů, možností, potřeb a okolností, v nichž věc vznikla. Žádal bych mnoho od recenzenta, kdybych chtěl, aby vzal všechny tyhle věci v úvahu a promyslel si je, než něco napíše. Noviny vycházejí denně, a tak jistá povrchnost v úsudcích je jakousi daní za včasnou informaci. Kritici, kteří už něco pamatujou, jsou tak ve výhodě. A tak se stane, že divadlo, které stojí na kvalitě písňových textů, na osobitosti humoru a na kontaktu se spřízněnými diváky, takového recenzenta zneklidní. Zneklidní ho, jak vidno i příliš jednoduchý pohyb.

*

To, že se kritici v názoru na představení liší, je stav setrvalý. Ukázalo se to i na té naší  Kytici. I rozhodl jsem se postavit z recenzí pomníček těm, kterým jsme stáli za to se o nás zmínit ve sdělovacích  prostředcích a v tisku. V celé této kapitole věnované kritikům se dopouštím konfrontací různých protimluvných recenzí, a tak ji také zakončím, abych doložil, že nic se vlastně nezměnilo.

Omlazená Kytice nevykvetla (titulek článku v Lidových novinách)                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          Jiří Suchý se pokusil opětovně vkročit do stejné řeky, a protože zjevně není v jeho silách přistoupit k vlastnímu „dítěti“ z gruntu jinak, měl zřejmě zůstat věrný původní koncepci. 

Tak píše Marta Švagrová v Lidových novinách, 23.září 2009. Vladimír Just v rozhlasovém Kritickém klubu Jana Rejžka smýšlí o Kytici jinak – na adresu Marty Švagrové říká:

Když jsem si přečet ten článek, tak jsem se úplně zhrozil. Kritik by měl cokoliv. Měl by kritizovat, co se mu nelíbí atd., ale těžko může autora peskovat za to, že se nedrží staré osvědčené verze  (...)  proboha nepeskujme autora za to, že se nedrží osvědčeného šestsetkrát na reprízách vyzkoušeného klišé a že si dovolil aktualizovat, vymýšlet něco nového na staré bázi Erbenovy                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         Kytice. Zaplať Pánbůh, že to Jiří Suchý dělá, není to staromilský představení (...)

Klára Kubíčková v MF Dnes, 22.září 2009 v článku nadepsaném Kytice místo k smíchu spíš k pláči, píše:

Mladé osazenstvo současného Semaforu neumí, až na výjimky, ani nadprůměrně zpívat, ani průměrně hrát.

S ní souhlasí i Jan Vnouček v časopise Týden:

...výsledný pugét měl tentokrát mnohem blíže ke špatně sehraným ochotníkům než k legendě...

Copak o to, Molavcová a Suchý jsou zmiňováni v dobrém, ale chci se zastat svých mladých kolegů, ti to od Kubíčkové a Vnoučka schytali. Ale jsou tu i jiné hlasy: Radmila Hrdinová v Právu hodnotí mladý soubor vlídněji:

Poslední premiéra, obnovená Kytice (...) se těší zájmu diváků a je do konce roku vyprodaná. Legendární jména v ní nahradili mladí herci, kteří si s ní rozumějí stejně dobře, jako jejich o pár desítek let starší kolegové.

I Marta Švagrová, která tak trochu zatratila novou Kytici už v nadpisu, však o kousek níž nachází i klady:

...mezi mladými vyniká Radim Schwab (neodolatelný Umrlec i Lesů pán), Lucie Černíková (Panna, Dornička, Hanička) i Petr Macháček (Truhlář Petr) (...) v přitroublém Králi se našel Jiří Štědroň.

Rovněž Ivan Žáček píše v Divadelních novinách:

Velkým příslibem je Bára Smejkalová, jež okouzlila bezpro-středností svého projevu, pohybem i zpěvem  (...)  Jana Fabiánová, Tereza Hálová i Jolana Smyčková jsou výrazné Bludičky, které plně obstojí ve srovnání s původní Hanou Zagorovou...

Trochu odlišně se o představitelkách Bludiček zmiňuje v MF Dnes i Klára Kubíčková:

            Poloviční playback a ukníkané Bludičky kazí dojem z hudby...               

Vladimír Just říká 15.října 2009 v rozhlasovém Kritickém klubu:

...některé nové tváře jako Barbora Smejkalová mě naprosto uchvátily.

A zatímco v témže pořadu říká Just, že

...hlavně Zlatý kolovrat je rozhodně lepší, než byl tenkrát v té slavné inscenaci...,

Klára Kubíčková vtipně podotýká, že

...Zlatý kolovrat připomíná besídku dramatického oboru Základní umělecké školy...

 

Zvláštní postavení v celé Kytici má balada Polednice. Podoba drastické burlesky, kterou jsme jí dali po lyrickém Štědrém večeru a tajemné baladě Svatební košile podle zásady kontrastu, byla přijata s jistými, a přiznávám, že i s pochopitelnými, rozpaky.

Marta Švagrová: Kamenem úrazu je Polednice, kterou Suchý vymyslel jako „starokabaretní skeč“. Olina Patková (Matka) a Václav Kopta (Polednice) jsou příliš dobří a natolik spolehlivé opory souboru, aby jich na dost podbízivé hrátky nebylo škoda. Při tom nelze říct, že by se v této Polednici nenašly světlé momenty a dobré nápady, ale celkové pojetí je jakoby „z jiné opery“.

Ivan Žáček: Talent Václava Kopty je ze zcela jiného rodu (než talent Josefa Dvořáka, moje vysvětlující pozn.) – a nedomnívám se, že menší – jeho Polednice je zcela neodolatelná v místech dobře napsaných. V těch ostatních dělá, co může, spolu s Olinou Patkovou, které vychází nejlépe hned úvodní etuda opilecké matky. Pak už trochu nemá co hrát.

Vladimír Just:

 (...) A je to skvěle načatý, je to úplně jinak, tam nezůstal kámen na kameni, ale bohužel to mělo končit tak o dvě, tři minuty dřív.

A to je pravda, souhlasíme. A tak jsme v lednu 2010 uvedli na scénu novou, podstatně změněnou verzi.

A na závěr ještě pár podotknutí. V časopise  Xantypa (leden 2010) píše Aleš Benda:

Je nová Kytice lepší nebo horší než ta původní? Taková otázka by neměla vůbec padnout, ale když už se někdo zeptá, dalo by se odpovědět, že je prostě jiná, protože doba i aktéři se změnili. Co se naštěstí nezměnilo, je inteligentní hravost, s jakou čítankovou klasiku prezentují tvůrci i účinkující.

A Právo uveřejnilo 30.října v rubrice Zaujalo mě názor spisovatele Arnošta Lustiga:

Viděl jsem nádherné představení Kytice, volně podle K.J.Erbena, v divadle Semafor Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Ve společnosti, která, ne docela svou vinou, a ještě bez diagnózy, jak se vyléčit, je nemocná, je to povzbuzující představení, po němž je člověk šťastnější a jde domů s pocity, které dávají divákům skvělí herci, dobrá hra.

(Dál se Arnošt Lustig rozepisuje o dvojici Molavcová + Suchý. Vrozená skromnost mi však nedovoluje, abych zde jeho slova citoval. Jak správně tušíte, rozepsal se o nás dvou víc než nadšeně).

A Vladimír Just v anketě Divadelních novin dokonce označil Kytici za inscenaci roku!

 

Z těchto fragmentů lze usoudit, že část recenzentů se nejspíš mýlí. Na nás je, abychom věřili vlastnímu názoru a nenechali se zviklat. A na divácích je, aby rozhodli. A nakonec prosba k našim kritikům: vezměte taky někdy v úvahu, jak plníme to, co jsme si předsevzali:

  • smějou se diváci během večera?
  • lze to, čemu se smějou, označit jako humor inteligentní?
  • odcházejí domů s pocitem, který tak pěkně vyjádřil Arnošt Lustig?
  • vracejí se do Semaforu jako do svého divadla?

Pokud jsme některému z uvedených bodů něco dlužni, je třeba považovat to za selhání a tepat a tepat a tepat. Zasloužíme si to. Ale přimlouvám se za to morgensternovské nicméně a přesto.

*

A ještě něco: svůj vztah ke kritikům, kteří o nás píšou negativně, jsem si vyřešil jednou provždy tak, že jsem si je rozdělil na dvě skupiny: v první skupině jsou ti, co nás nemají v lásce a chtějí nám škodit, ve druhé pak ti, co nás rádi mají, ale mýlí se. A je to.

* * *

 

Tak jsem se tu rozepsal o svých názorech na divadelní kritiku a vím, že nejsem objektivní. Že jsem ta potrefená husa, která se ozývá. Ale potrefené husy se občas ozývají, akorát, že jejich kejhání nemá tu publicitu, kterou měl nimrod. Ale moje šlechetnost je bez hranic a tak jsem se rozhodl umožnit na tomto svém prostůrku, aby byl slyšen i hlas mnou potrefeného nimroda.

Když jsem dopsal tuhletu kapitolu, řekl jsem si, že se obrátím na některého z kritiků, který nekupuje naše zboží bez výhrad. A vyšla mi Marta Švagrová. Je to novinářka, řekl bych, že tělem i duší oddaná svým Lidovkám, a práci našeho divadla sleduje již řadu let. A tak jsem ji požádal, aby si přečetla to, co jsem sepsal a aby vyslovila svůj názor. A tak se stalo – zde je. Doplnil jsem její text svými poznámkami, odkaz na ně jsem vyznačil zvýárazněnou číslicí.

 

Milý pane Suchý,

píšu, jak je nám lidem od novin souzeno, obratem, takže moje postřehy nejsou odborné, ale spontánní po prvním přečtení Vašeho podrobného textu. Jen technická poznámka: v redakcích existují také editoři a autor se někdy ráno nestačí divit, pod co se to včera podepsal. Snad Vás pobaví, že můj titulek k recenzi na Kytici zněl: Obnovená Kytice není pro pamětníky. Což jsem se pak snažila, asi neuměle, doložit. Náš mladý editor, nejsa pamětníkem, dal titulek atraktivnější. To ale není podstatné, to jen na vysvětlenou, že co je psáno, nemusí být dáno. A že se to nemá přeceňovat. 1)

Především: myslím si, že tomu, čemu říkáte kritika, věnujete zbytečně mnoho své tvůrčí energie, která je natolik cenná, že je škoda s ní plýtvat na materiál tak pomíjívý, jako jsou reflexe v médiích. A citovat věty vytržené z textu je sice čtenářsky vděčné, ale vždycky nefér, ať už znějí pitomně nebo odborně, jsou vyňaty z kontextu a tedy nemají pražádnou vypovídací hodnotu. To vůbec nemluvím o ideologicky podbarvených recenzích ze starých časů, které dnes mohou sloužit (a Vám už tradičně slouží) tak leda k pobavení čtenářů. Kdybych mohla radit, řekla bych: rozlišujte, kdo stojí za citování a kdo ne. 2)

Za druhé: články, které v denním tisku referují například o divadelních premiérách, rozhodně nelze označovat za kritiky. Kritika je náročná teoretická disciplína, jen výjimečně se pěstuje v aktuálních tiskovinách, možná ji najdeme ve specializovaných časopisech jako je Svět a divadlo nebo v literárních přílohách, kterých je ovšem pramálo, pokud vůbec jsou. To, co čteme například v denících, jsou recenze, někdy opravdu jen reflexe. Není bohužel v těchto krajích zvykem aktuálně informovat o premiéře, přidat možná první hodnotící pocity, a později se k inscenacím, jež si to zaslouží, vrátit podrobnějším rozborem. Za to ovšem nemohou ti, kdo recenze píší v podstatě ze dne na den. Čímž se neomlouvají omyly ani „úlety“ těch, kdo mají možnost zveřejňovat své soudy, ale vysvětluje se tím možná častá povrchnost takovýchto textů. 3)

Byť by recenzent byl sebezodpovědnější, byť by se velmi snažil o co nejobjektivnější hodnocení, vždycky prezentuje svůj subjektivní názor na dané dílo. Rozdíl v kvalitě napsaného se potom měří nejen vzděláním a schopností formulovat, ale také zkušenostmi a všeobecnou orientací autora. Smůla divadel typu Semaforu je v tom, že leží „mimo žánry“, takže o něm píší hlavně jeho ctitelé (mezi něž se přese všechny Vaše námitky počítám už několik desítek let) - a ti bývají spíš nekriticky vstřícní a laskaví, protože chtějí, aby se dílo povedlo, chtějí, aby do Semaforu lidé chodili i po půl století, chtějí, aby se za „své“ divadlo nemuseli červenat. Tak někdy kličkují, aby mohli víc pochválit než pohanět, a zachovali si přitom i svou novinářskou čest. Možná pak jejich text není moc odborný, a hodně pracuje s emotivní složkou. Nebo o Semaforu píše kdekdo, protože hudební kritik ani specialista na činohru k Vám pracovně nejspíš nepůjde. A když náhodou zavítá, namíří na Vás měřítka operní nebo činoherní, a je zle. Specialistů na kabaret se tu jaksi nedostává. 4)

Za třetí: Je mi líto, ale tvůrci i interpreti - ve Vašem případě tedy obojí v jednom - nemohou objektivně posoudit, jestli se ten, kdo je hodnotí, mýlí. Maximálně zjistí, že se spolu míjejí - v pochopení záměru nebo tom, jak ten či onen vnímá vyznění tohto záměru. Umělci jsou naštěstí lidé citliví, senzitivní víc než my obyčejní smrtelníci, netrpělivě čekají na ohlas své práce a ten pak vnímají zjitřeně. Výtku cítí větší, než jak byla míněna, ale pochvalu přijmou jako samozřejmost. I z Vašich vývodů je to zřejmé. Citujete výhrady (třeba moje), ale nevnímáte, že celkové vyznění recenze je pozitivní. A lidi, kteří o Vás píší, dělíte na ty, kteří Semafor nemají rádi a na ty, kteří ho rádi mají, ale mýlí se. Vypadá to jako nadsázka, ale myslíte to vážně. Vy, se máte, pane Suchý, Vy se zjevně nemýlíte nikdy. 5)

Za čtvrté: Napsala jsem, že Divadlo Semafor je víc věcí srdce než rozumu. A to je pravda. V tom se nemýlím zase já. Je v tom konstatování obsažena velká pochvala, velké ocenění a vyjádření pocitů, jaké pravidelně na Vašich premiérách sdílím se spoustou přátel, s nimiž se u Vás potkáváme. Nejsme vždycky jednoznačně nadšení něčím převratným, překvapivým, nečekaným, úžasnými výkony. Nepějeme ódy sborem. Nikoli. Jsme jen znovu schopni potvrdit si jistou sounáležitost s tímto divadlem, s jeho poetikou a s jistým Jiřím Suchým, který ať už obklopen dlohonohými dívkami nebo nesmělými mladíky je stále hlavním nositelem toho zásadního charismatu Semaforu. S ním stojí a padá a byla bych jen ráda, kdybych se mýlila. Jenže: k lásce patří i kritičnost. Nejsme už do Semaforu zamilovaní, jako jsme byli v šedesátých letech i později. Vy i my jsme zestárli, dozráli, leccos prožili a nemůžeme být jen naivně nadšení. Když například zapomínáte text a Jitka Vám napoví, zdá se mi to roztomilé. Proč by to ale mělo připadat roztomilé někomu, kdo k Vám necítí tak letité sympatie jako já? Kdo „na Semaforu “nevyrostl? Když tuším hru zatím ještě sešitou horkou jehlou, vím, že ji postupně budete cizelovat a že nerovné švy jednou spravíte. Proč by to ale měl chápat ten, kdo čeká perfektní tvar už o premiéře? Dopřejte mu jeho náročnost a těšte se naší vstřícností. Ta je z mé strany nekonečná. 6)

Za páté: Odvěký rozpor mezi tvůrcem a kritikem existuje, je logický a je zbytečně laciné říkat, ať si ten chytrák jde stoupnout na chvíli na jeviště. Možná by uspěl, možná ne, tak jako Vy byste určitě uspěl - na  chvíli - v novinách. Ale jak dlouho byste tenhle maraton vydržel? Naštěstí jste si jeviště zvolili za svou doménu, chodíte dobrovolně s kůží na trh večer co večer. Ale my také, den co den. Nepíšeme anonymně, pod každou recenzi se podepíšeme, jsme vidět, čtenáři nám píší, volají, mejlují, nikde se neschováváme, i když s námi leckdy nesouhlasí. Většina z nás si práce umělců velmi váží, jinak by o ní nepsali, nepropagovali by ji, nezajímala by je. A čím víc o ní víme, tím těžší je posuzovat ji. Čím víc Vás známe osobně, tím hůř pro nás. Čím častěji nahlížíme do zákulisí a dovídáme se Vaše záměry, tím obtížněji můžeme od Vašich tvůrčích „muk“ odhlédnout. Víme, kolik je práce, úsilí, nadějí do každé premiéry vloženo, nejsme (většinou) tak tupí, abychom si to neuvědomili.  Ale když „muka“ skončí, jdete na trh. A s tím prostě musíte počítat. A my bychom se měli chovat profesionálně, sympatie nesympatie. 7)

*

 

1) Vyřiďte, prosím, panu korektorovi, že mu tedy pěkně děkuju. A Vám se omlouvám.

2) Děkuju za radu, ale věřím, že mě nezatratíte, když ji tak docela neuposlechnu. Ten můj text jaksi spontánně vytryskl, a tak ho nechám tak. Je určen spíš k pobavení našich diváků, než k hlubším rozborům. Nepřikládejme mu příliš velkou váhu, ostatně bude ho číst nepoměrně míň lidí, než je těch, co četli recenze v novinách.

3) Dík za vysvětlení – označení recenze – kritika jsem ve svém textu mixoval jen tak od oka, neznaje to, co teď díky Vám už znám. Než bych to začal celé přepisovat, budu věřit, že tohle vysvětlení uvede věc na pravou míru a jak znám své Pappenheimské, úplně jim to postačí. Znají mě i mé úlety stejně dobře, jako znal generál Pappenheim problémy svých vojsk.

4) Mluvíte mi z duše. A chápu novináře, kteří o nás napíšou podle norem, používaných na solidní ansámbly, chápu je, ale že bych z nich byl moc odvázanej, to ne. Mám radši ty, o nichž píšete, že jsou nekriticky vstřícní a laskaví, protože chtějí, aby se dílo povedlo. Můj Bože, jak Vy jste to pěkně napsala! A teď Vás možná trochu překvapím: nejde mi tu totiž ani tak o mě, já už leccos snesu, ale o ty, nám tak často předhazované mladé, kteří pak mají dojem, že se ocitli v náruči blbého divadla, které však mají rádi, což jim působí trauma. Kdybych se o tom měl rozepsat, padlo by na to ještě pár stránek, a to není smyslem téhle útlé statě.

5) Už zase máte pravdu, naštěstí ne tak docela. Tvůrci a interpreti skutečně nemohou posoudit, jak se kdo mýlí, a proto se ve své úvaze často opírám nikoliv o názor svůj, ale o názory jiných. Příklad: jestliže tři kritici (nebo recenzenti, nebo co vlastně jsou) napíšou, že mnou zazpívaná hymna je paskvil a já se dodnes setkávám s tak krásnými ohlasy svých spoluobčanů, s jakými jsem se ještě nesetkal, vím stoprocentně, že se ti tři kritici (nebo co) mýlili a zmínka o zpopované hymně je nesmysl – nikdy bych si nedovolil hymnu zpopovat. Pouze jsem si myslel, že by bylo dobré, sdělit jednou spoluobčanům její obsah tak, aby se zaposlouchali do jejích slov. A oni se zaposlouchali.

A co se týká mého bonmotu o kriticích, kteří nás mají rádi a mýlí se, tady vím stoprocentně, že zmýlená je na vaší straně. Nejsem tak prostý, abych si to mohl doopravdy myslet. Vidíte, a tady jsme u toho. Mí kolezi, kteří mají, jak se říká, stejnou krevní skupinu, se tomu srdečně zasmáli, aniž by mě podezírali, že jsem blb, který to myslí doslova. A aby byla věc méně jednoduchá: mám za to, že ti, co nás mají rádi, se mohou přece jen taky někdy mýlit. Například jako Vy teď ve mně.

A poznámka, že se mám, jelikož se nemýlím nikdy – mýlím se co chvíli, ale na štěstí ne furt. A s tím se musím spokojit.

6) Tak tohle bylo od Vás moc hezky napsáno. To vyznání v úvodu i ty výhrady v závěru, které člověk nerad slyší, ale – jak to říct? Po dokonalé a bezchybné premiéře toužím už dobrých padesát let, ale nějak se mi to nedaří. Ne všechno lze přičíst na vrub mé nedostatečnosti, ale leccos jo. Sorry. Útěchou jsou mi rozesmáté tváře, a když se člověk směje, přimhouří při tom oči.

7) Máte pravdu.

S úctou a pozdravem  Jiří Suchý

 

(Nabídnul jsem Martě Švagrové právo posledního slova, ale ona se ho vzdala. A tak nezbývá, než jí poděkovat.)

 

P.S.: Měl bych se omluvit paní redaktorce Machalické, snad ani ne za to co jsem k jejím článkům napsal, ale za to, kolik jsem toho napsal. Stala se jakýmsi hromosvodem a teď se mi zdá, že je to ode mne nespravedlivé. Čtu pravidelně její články věnované divadlům a zdají se mi být zasvěcené, oceňuju, že se zastává různě postižených divadel – je vidět, že je má ráda. Dokonce chápu, že z jejího hlediska jsme divadlem toporných chlapců a slečen a myslím, že kdyby chtěla, našla by na nás ještě mnoho dalších nedostatků. Budu doufat, že mou omluvu přijme a já na oplátku už jí nebudu nic vyčítat.                                                                JS

 


KRITIKA

                                                                                                                                                                                                                                                                          

Trocha zamejšlení nad kritikou


Dotaz novináře: Myslíte, že kritici vaší nové hře porozumí?
Oscar Wilde: Doufám, že ne

Jean Sibelius: Nedejte na kritiky, žádnému z nich dosud nepostavili pomník.

Harold Pinter: Kritikové jsou jako jednonozí docenti pro skok do dálky.

Gustav Flaubert: Přemíra kritiky svědčí o neporozumění.

Karel Lamač pro divadlo J.Kohouta vymyslel slogan: Prosíme pány kritiky, aby neodcházeli dřív, než přijdou.

               Jan Werich:      Chtěl bych být v kůži kritika
                                          Co všechno zná a všemu tyká
                                          Jenže v té kůži
                                          Necítíš růži
                                          Růže se hrocha netýká

                                                               Karel Čapek: Kritizovat - to je usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to dovedl.

Ano, mezi kritikou a tvůrci vládla odjakživa nevraživost. Čím to je? Tu je můj názor:

 

Každý, kdo na divadle nese kůži na trh, snáší nelibě, když se o sobě dočte, jak je ta kůže nekvalitní, nebo jak ji nesl na trh nešikovně. To se dá pochopit. A tak vzniká potřeba to svému kritikovi vrátit. Myslím, že to nemá být. Kritik má právo na svůj názor a to, že svůj názor zveřejní, je způsob jeho obživy, musíme to respektovat. Ale protože biblická rada, dá-li ti někdo políček na levou tvář, nastav mu pravou, se příliš nevžila, podlehl jsem tentokrát pokušení sdělit to, co si o kritice myslím: Lhal bych, kdybych tvrdil, že kritika nám v našem úsilí pomohla. Jak jsem mohl brát vážně její hlas, když jsem se dočítal, že...

O Semaforu:

Tvorba 30.3.1961

    Vědomí společenské odpovědnosti je v Semaforu nepatrné.

Karlova universita 7.4.1961

Pocit odpovědnosti, radost z práce a bezměrná obětavost ukáže jistě další výsledky této mladé scény, která již dnes patří mezi nejlepší.

*

O hře Jonáš a tingltangl:

Naše pravda 26.6.1962

Postava kabaretiéra Jonáše je v zárodku, charaktery šantánů jsou jen slabě naznačeny... I když to, co jsme viděli, nebyl hotový pořad (...) už dnes je vidět, že nepůjde o velkou inscenaci.

Večerní Praha 19.7.1962

Semafor si za Jonáše opravdu po všech stránkách zaslouží ten spontánní potlesk a úspěch, který přinesla už samotná včerejší premiéra.

Práce 25.7.1962

S jedinou snad výjimkou poněkud nevkusné „šišlavé“ písničky je to pořad zdravý, typický svým odklonem od sentimentality.

Pravda 23.7.1962

Dominantou nového programu je pesnička „o šušlavej“, ktorá v závere akoby zhusťovala v sebe najlepšie účinky a zámery predstavenia.

   *

O Smutku bláznivých panen:

Melodie 4.1978

Ve Smutku bláznivých panen jsem se rovněž přesvědčil o nepřesaditelnosti subtilně tajemné Jitky Novákové z Ypsilonky do Semaforu...

Lidová demokracie 22.12.1977

Byl zájem o první krok liberecké ypsilonské hvězdičky Jitky Novákové na pražskou scénu? I ona se zařadila do souboru, jako by tam dávno patřila, zachovávajíc si úspěšný, i když úzký typ svého herectví.

Rudé právo 3.2.1978

V postavě družičky, matky nenarozeného dítěte, mu se zdarem přihrává Jitka Molavcová (bohužel má tentokrát málo pěveckých možností)...

Československý voják 28.11.1978

Navíc se tu dostalo velkého prostoru pro široký pěvecký i herecký rejstřík Jitky Molavcové, který také beze zbytku využila.

Lidová demokracie 22.12.1977

Návrat Nadi Urbánkové na jeviště? Vstoupila tam skromně, jak je v její povaze, jako služebník společné věci, ne jako hvězda.

Mladá fronta 23.12.1977

(o Nadě Urbánkové:) Proč se její návrat na prkna Semaforu neoslavil triumfálněji a nepočítalo se už při psaní s její osobností jako s jedním z pilířů inscenace?

 

Páni kritici a dámy kritičky, když si přečtete předešlé řádky, můžete se mi divit, že mi zbývá jen pokrčit lehce rameny a dělat divadlo dál tak, jak si myslím? Tímhle způsobem totiž byly rozebírány od samého počátku všechny naše hry. Není to dostatečný důvod k tomu, aby člověk poslechl rady Jiřího Voskovce: nečíst kritiky! Jo, pane Voskovče, když já jsem ale zvědavej, a tak jsem si vaši radu upravil takto: číst kritiky, ale nadále sázet na svůj vlastní úsudek. A vlastně taky na úsudek těch kritiků, kteří pochopili oč nám šlo, oč nám jde a oč nám půjde, půjde-li. Což neznamená, že o nás píšou pouze dobře.

*

Zpočátku byl Semafor sledován snad všemi kritiky a recenzenty, co jich u nás bylo. Někteří nám byli nakloněni, jiní spíš odkloněni. Nemyslím si však, že u těch nakloněných jsme měli nějakou protekci. Spíš bych řekl, že duši našeho divadla vnímali zřetelněji než ostatní, protože mysleli a cítili podobně. Alena Urbanová našla jisté porozumění i pro houfně odsuzovanou Sektu, když v závěru svého článku píše: „...které jiné divadlo má větší právo a povinnost takových pokusů než Semafor, který byl a musí zůstat divadlem autorským?“ Vladimír Justl, jemuž se nedá upřít schopnost rozumět poezii, končil svůj článek dokonce slovy: „Od Suchého pak doufám v jedinou odpověď, jakou umělec může dát: že se nedá zakřiknout a napíše touto metodou další „hru“, třeba Sektu II.“ Pan Saša Mikšovic v listu Univerzita Karlova se dokonce dokázal radovat i z některých vět a metafor asi stejně, jako jsem se z nich radoval já, když mě napadaly. A protože hru chválil, zřejmě mu, podobně jako mně, poetické momenty, jimiž se Sekta hemžila, překryly i skutečnost, že hra nebyla dokonalá. Ne, žádná protekce tu nezapracovala, pouze kritici byli natolik citliví, že vytušili, jaký byl záměr autora, když hru psal. Bohužel ti, co si na nás zgustli, byli v přesile.

*

Zgustli si na nás a vlastně měli pravdu – Sekta byla hra nepovedená, ale těch pár kritiků, kteří nedali na první dojem, dokázalo pod povrchem nalézt cosi, co těm druhým uniklo. Našli i v té nepovedené hře přece jen jisté klady. A ty tam byly, já o nich vím. A našlo je tam i pár diváků, kteří se na Sektu chodili dívat víckrát. A že tehdy vstupenka stála i patnáct korun!

*

Zajímavá věc: ve své půlstoleté historii jsme měli vždycky alespoň jednoho kritika, kterému jsme se nedokázali zavděčit. Jeho recenze obsahovaly příchuť silné zaujatosti, motivované někdy ideologickým bojem, jindy závislostí na zcela jiné představě, jak by mělo divadlo vypadat, ale Čas si stoupl vedle nás a našeptával: Nic si z nich nedělejte, to vyvane, jsem při vás. A skutečně, ukázalo se, že Čas je chytrej. V prvních létech Semaforu to byl Sergej Machonin, který nás trestal v kulturních denících svými články Kam kráčí Semafor? nebo Semafor v říši mlhovin. Psal ochotně to, co mu diktovala láska ke Straně a vůbec se neohlížel na to, že tím ohrožuje samotnou existenci nového mladého divadla – každý článek v Rudém právu byl totiž pro některé funkcionáře něčím mezi Marxovým Kapitálem a ústavou socialistické republiky. Něčím, co je třeba pokorně přijmout a s čím se nepolemizuje.
 

Když jsme pak v době jakéhosi tání v politickém klimatu  se dostali s Jiřím Šlitrem do Paříže, potkali jsme na Champs Elysée – Sergeje Machonina. Hlásil se k nám a pod touto západní oblohou to byl jiný člověk. Přátelský, družný. Zdálo se nám, že ideologii nechal doma, snad aby se měl k čemu vrátit. My jsme mu postoj, který k nám měl doma, nepředhazovali a chovali jsme se rovněž přátelsky. Nakonec ale přece jen na mě zanevřel. Pět let poté se totiž stal disidentem, tuším, že se živil jako recepční v nějakém hotelu a po zhlédnutí naší Kytice napsal kritiku, kterou mu už, samozřejmě, jako disidentovi, nikde neuveřejnili. Zřejmě s tím, že si to píše do zásuvky, počítal. Bylo to jakési cvičení – snad z dlouhé chvíle, kterou možná za recepčním pultem míval, nebo – co já vím! Poslal tuto kritiku mně. Byla velmi vlídná, o ideologii náhle ani zmínka. Přečetl jsem si ji a založil. Krátce poté jsem se s ním potkal v metru, kde se na mě obořil: „Bojíš se mně odepsat, co? Jsem teď disident, a tak se mi vyhejbáš....“  atd. Nikdy v minulosti jsem mu na jeho kritiky neodpovídal, a tak jsem necítil ani teď že na to čekal. Asi jsem odpovědět měl. Čekal, že mu kritiku pochválím, že za ni poděkuju, a mě mrzelo, že mě to nenapadlo. Vysloužil jsem si opět jeho nepřízeň.

*

Pak tu byl Dušan Havlíček,  další z těch, kteří na nás tak tvrdě útočili z partajních pozic. Posléze emigroval. A byl tu také Jiří Hájek. Rovněž hájil všemocnou stranu proti malinkému pražskému divadlu, později však byl jediný, kdo uznal, že se mýlil. Pochopil, že naše cesta  „...zkrátka povede jinudy, než jsem si přál...“ a přiznal nám, že „představujeme osobitou hodnotu svého druhu“. Na počátku normalizace, kdy ještě byl šéfredaktorem časopisu Kultura, se pokoušel mně pomoci tak, že by uveřejnil pár vět, kterými bych se nepřímo distancoval od svého podpisu na legendárních Dvou tisících slovech, což jsem odmítl.  Kupodivu to chápal a pomalu slevoval ze svých původních požadavků. Navrhoval, abych aspoň napsal, že jsem pro mír. Už si nepamatuju, zda jsem napsal, že jsem pro mír nebo ne, ale potěšilo mě, že muž, který kdysi stál na opačném břehu, se mi snažil pomoci ve svízelné situaci. Nepomohl, neboť byl sám po nějakém čase velmi svízelné situaci – byl radikálně zbaven funkce.

*

Vždycky jsem si kladl otázku: jak mohli tito vzdělaní a inteligentní lidé nevidět, že oklešťovat tvůrci svobodu myšlení a nutit ho, aby psal jinak, je tak trochu nelidské? Chápal bych, kdyby, jakožto vyznavači jediné správné politické strany, odsuzovali útoky na jejich milovanou partaj. Ale co třeba taková písnička o malém blbém psíčkovi měla společného s politikou? Vlastně nic. A přesto si vysloužila zatracení, a sice nařčení z bezideovosti, nařčení, které nemělo daleko k zákazu divadla. Jejím proviněním snad bylo jen to, že se v ní pělo o malém blbém psíčkovi, a ne o velkém moudrém Gottwaldovi.

*

Nadšeným obdivovatelem Semaforu byl původně Jan Rejžek, ale v roce 1975 nás postihla jeho první negativní kritika – šlo o hru Smutek bláznivých panen. (Miloš Forman nám to bezděky vynahradil, když mi řekl, že Smutek je lepší než Kytice, té si do té doby vážil nejvíc). Janu Rejžkovi se hra hrubě nelíbila a od tohoto okamžiku jsme se mu ničím nezavděčili. Jakoby mávnutím kouzelného proutku, řekl by obrozenecký básník, přestal psát kritiky na naše hry. Je třeba říct, že to od něho bylo férovější, než kdyby nás trestal kritikami negativními, ale pravda je, že si občas nedokázal odpustit pár příležitostných nevlídných řádek na naši adresu.

*

Zvláštní situace vznikla kolem uvedení amerického muzikálu They´re Playing Our Song. U nás uváděný jako Každý má svého Leona. Tento muzikál získal jeho překladatel pro Československo od autorů zdarma, a protože bylo třeba v rámci kulturních dohod s USA uvádět u nás něco amerického, tak se z rozhodnutí nadřízených úřadů uvádělo to, co bylo zadarmo. A Hudební divadlo v Karlíně dostalo uvedení téhle komedie za úkol, přestože hra pro dva herce a pár tanečníků nebyla pro tak velké divadlo nejvhodnější. Semafor byl tehdy součástí Hudebního divadla, a tak bylo celkem logicky rozhodnuto, že tuto hru budeme hrát my. Nejdřív jsem se chtěl ohradit, že jsme divadlem autorským, ale pak rozhodl fakt, že ředitel karlínského divadla (Antonín Hardt) se k nám v nejtěžších chvílích zachoval velmi pěkně, a tak jsem měl možnost mu to oplatit. Dokonce jsem se začal na tu práci těšit, protože každým novým úkolem člověk roste. Doufal jsem v pochopení publika – pro jistotu jsem mu trochu pomohl tím, že jsem mu podal vysvětlení: „Tím, že jsem přistoupil na nápad zahrát si v importovaném muzikálu, jako bych se vydal do neznámých krajů. Jako bych byl cestovatelem, který se chystá někam, kde dost dobře neví, zda bude potřebovat tropickou přilbu nebo lyže. A tak si pro jistotu vezme obojí. A pak zjistí, že doma nechal kompas.“

Vydal jsem se tedy na cestu s chutí. Hamlishova hudba mi byla sice poněkud vzdálená, ale na druhé straně – byla to výzva. Za to jsem nepřestával oceňovat brilantnost dialogů Neil Simona. A byl jsem rád, že jsem úkol přijal. Nicméně kritiky byly, jak jinak, rozporné.

 

Večerní Praha 11.11.1982, Zuzana Pšenicová

Každý má svého Leona je vskutku vtipný lehký muzikál, v němž lze říci leccos moudrého. Ovšem s nádechem americké nasládlosti.

 

Scéna 11.2.1983, Jan Kolář

Nepovedený, po všech stránkách nepovedený je tenhle pokus O    „kompromis mezi Broadwayí a Semaforem“.

Květy, 23.12.1982, Miloš Skalka

...i přes „baletní výhradu“  je nové představení Semaforu příjemný zážitek a především inteligentní zábava.

Svobodné slovo 19.1.1983, P.Kovařík

Vcelku se však zdá být uvedení tohoto importovaného zboží v semaforské dramaturgii šlápnutím vedle.

Mladá fronta 26.11.1982, Dagmar Sedlická

Jiří Suchý zkouší své herecké ostruhy prostřednictvím cizího textu na výbornou. Ostatně i Jan Werich si po autorských postavách úspěšně zahrál v Divotvorném hrnci. Jako novou cestu Divadla Semafor však poslední premiéru chápat nelze. Ale to Jiří Suchý jistě ví dobře i beze mne.

*

Každý má svého Leona mi bylo dalším dokladem toho, jak je těžké se shodnout s kritikou. A tak zatímco my v divadle začínáme tvořit naši inscenaci na základě jistých skutečností, které utvářejí vztah ke hře, kritik napíše svou recenzi na základě jiné zkušenosti: na základě zhlédnutého představení. O našich zkušenostech nic neví. A tak tady vzniká logicky onen antagonizmus, který od věků vládne mezi tvůrcem a jeho kritikem. Čím blíže se ale dokáže kritik přiblížit k pocitům a zkušenostem tvůrce, tím větší pochopení pro jeho práci najde a může mu pomáhat získat pochopení i u diváka.

Diváci přijali hru s nadšením. Dokonce s tak velkým, že mě štvalo, že není ode mne. Dočkala se 112 repríz. A tak jsem začal uvažovat, že si zkusím s Neilem Simonem změřit síly. Napíšu hru pro tři herce, která bude rovněž stát na jiskrných dialozích. Uvidíme, jak zaberte. I napsal jsem Víkend s Krausovou – a hra zabrala. Po 255 reprízách zmařila další uvádění velká voda. Zkušenost z Leona přinesla své plody.

*

Ideologických výtek ubývalo, až pak došlo k listopadovému převratu. Euforie. Semafor byl nahlížen velmi pozitivně – to za uplynulou dobu. Pak se objevila na semaforském obzoru Jana Machalická. Její celostránkový  článek o zbytečnosti Semaforu nebyl napsán k žádné příležitosti – ani k premiéře, ani k výročí. Jen tak zčistajasna, a hned celá strana. A k tomu ještě nepříliš objektivní. Ničím jsme se jí nezavděčili, na všem našem počínání našla jen chyby. Hru Hej rup – peklo nebude ráj se vrací, za kterou jsme obdrželi cenu České národní rady, pro jistotu přeskočila, jako by neexistovala, ale za to napsala celý zdrcující odstavec o příležitostném, pouze třikrát reprízovaném představení v kině Světozor, které jsme narychlo sestavili pro radost komiku Járovi Kohoutovi, když se po čtyřiceti létech vrátil z emigrace.

*

Zajímavá věc: kritici bývají často velmi nedůtkliví, jsou-li sami kritizováni. Všimněme si, jak zmíněná Jana Machalická píše o třech spisovatelích, kteří si troufli vyslovit kritiku kritiky: „Tři z nich promlouvali jako knihy a došlo i na kritiku. Jaké to bylo překvapení, když se pánové shodli, že je nefundo-vaná a nudná, recenze vycházejí kratičké a v cizině jsou na tom samozřejmě líp. Doyen trojice Ivan Klíma pravil, že ho recenzují i v zahraničí a podotkl, že nejlépe (a samozřejmě stokrát lépe než čeští literární kritici) to uměl britský ministr zahraničí.“ (J.Machalická o Klímově kritice kritiků – LN 28.dubna 2007). A tuto stať vtipně končí: „Takže sháníme číslo na Putina, snad nám skoukne nějakou výstavu...“  

Ó, té nedůtklivosti v těchto řádcích!

Nevím, jak je na tom se svým kulturním rozhledem Putin, ani jak je na tom britský ministr zahraničí, ale vzpomínám si, jak za mých mladých let se k uměleckým dílům dokázal vyjádřit jiný ministr zahraničí – Jan Masaryk. A jak dovedl sednout ke klavíru a citlivě doprovodit Jarmilu Novotnou v jejích koncertních číslech. Námitku, že to už by ji taky mohl doprovázet Putin, neberu. Za to však připouštím, že i ministr zahraničí může umět vyjádřit se k uměleckému dílu na úrovni.

Ano, kritici bývají někdy přísní a nesmlouvaví, ale také nedůtkliví. Zkuste se ohradit proti jejich názoru a pro jistotu počítejte s tím, že to schytáte. Vzpomínám, jak Sergej Machonin po tvrdém odsudku naší scestné ideologie reagoval, když v jiném listě s ním zapolemizoval jiný novinář – Ivan Soeldner. Chytil mě na ulici (Machonin) a spustil: Objednal sis na mě žoldáka (využil tady překladu německého slova Soeldner)! Nikoho jsem si tehdy neobjednal, Soeldner to napsal ze svého přesvědčení a bez mého vědomí, ale já jsem díky tomu zjistil, že kritika Machoninovy kritiky Machonina urazila, a ponejprv jsem pochopil, že od kritizovaného se žádá, aby mlčky přijal ortel a neopovažoval se odporovat. Totéž by se mělo očekávat i od kritizovaného kritika. Jenomže kritici bývají přesvědčeni, že mají pravdu, i když každý jinou. A pak se divme, že tvůrci a jejich kritici obvykle nežijou v přátelské symbioze.

*

Nechám stranou ministry zahraničí, ale nemohu se zbavit dojmu, že mnoho našich kritiků zhodnotí zhlédnuté představení asi tak, jako průměrný inteligentní divák, když si cestou domů z divadla vypráví o představení s manželkou. Tahle herečka byla dobrá, zatímco tamta ne, režie byla nápaditá, hudba pěkná, ale moc nahlas, na výpravu řeč nepřijde, ale zato to schytá zpěvák, jehož pohyby manželku iritovaly. Takový zpěvák by se měl pohybovat docela jinak, aniž by bylo řečeno jak. Takhle se baví lidé cestou z divadla a mnohdy mají pravdu, mnohdy ne. Kritikův rozbor inscenace by ale měl být přece jen fundovanější.

Muž, který kdysi v Semaforu pracoval jako jevištní technik, Jaroslav Odehnal, viděl naši hru Sekta v jejím novém uvedení, a pak si ji sám pro sebe rozebral. Napsal o tom Jitce Molavcové:

Velkou výhodou privátního světa je volnost výkladu myšlenek, jevů či dějů probíhajících nebo přicházejících z okolních teritorií. Mohu-li být konkrétní, pak jako příklad uvedu skvělé představení Sekty. Připustíme-li (a já to tak vnímám) že pan autor zde flirtuje s možností bytí jistého blázna na postu hlavního ideo-loga, prezidenta, předsedy nebo autority, žijící ve stupidně sterilním prostředí neomylnosti, nepochybnosti, vlastní důleži-tosti, nadřazenosti, nepostradatelnosti, výjimečnosti a dalších nesmyslností, kde chamtivost je prostředek i cíl a nábor věřících nezbytou podmínkou existence jeho vyvolenosti, pak to Jiří nemohl vyjádřit lépe. Divák mého typu cítil v tajemné narážce dokonce přítomnost určité všudypřítomné korupce předcházející a provázející především velké projekty na kterých se dá něco trhnout.

Tolik náš bývalý jevištní technik. Tak důkladně se nikdo z odborníků nad tou hrou nezamyslel. On jediný vyčetl ze hry, oč autorovi šlo, zatímco odsudky kritiků byly někdy až překvapivě povrchní. Tím chci říci, že fundovaný odsudek bych pokorně přijal. (Proč by ho nemohl pronést třeba i ministr zahraničí?)

*

Vím však i o kritikách, které chválí na základě pocitu „mně se to líbí“, ale schází vyjádření           p r o č.  A já bych si při tom rád přečetl, že (teď si začnu vymejšlet) dejme tomu herec Valentin Kalous pochopil, že jeho Kleofáš není jen padouch, když v závěru nejtvrdší scény vyřkne větu „zítra snad se tvé srdce uzdraví“, kterážto věta naznačuje, že v mysli Kleofáše se střetává jeho zloba s ozvěnou jakési dávné citovosti. a herec Kalous to vystihl excelentně“.

Tenhle blábol uvádím jako příklad, že kritik může vystopovat ve výkonu onoho Valentina Kalouse to, co by mohlo divákovi uniknout, a tak mu obohatit vnímání kusu. (A teď mě jen zbývá doufat, že žádnej herec Valentin Kalous, jehož jméno jsem tu zneužil, neexistuje.)

*

Rád se obklopuji „krásnými a topornými slečnami a více či méně nešikov-nými mladíky“, praví Jana Machalická. „Z nichž nápadně často se posléze stávají významné hvězdy jiných divadel a filmů“, dodávám já. Recenzent dobré vůle by mohl napsat, že máme odvahu dát neznámým lidem první příležitost, aby někteří z nich pak prokázali, že si ji zasloužili. Tím by vnímavému čtenáři naznačil, že herecké výkony byl zatím nezralé. Ale to by musel být kritik, který má naše divadlo rád. Anebo který ho rád nemá, ale nedává to najevo.

*

Že se na scéně Semaforu výrazné herecké osobnosti vyskytují, lze doložit dlouhým seznamem jmen těch, kteří později vynikli. I plachá dívenka s kytarou Jitka Molavcová mezi ně patří. Potvrzuje to ostatně i Jana Machalická, když píše, že Jitka Molavcová položila na oltář věrnosti Semaforu své činoherní nadání. (LN 21.4.2007)  Myslím, že Jitka nic neobětovala, dělá jen to, co ji baví: divadlo, kde se zpívá, ať už je to Semafor či HDK (cena Thalie za její Hello, Dolly!), ale je tu taky její fantastická Smrt v gotické hře Jana ze Žatce Oráč a smrt, jsou tu její charakterní role, jako ta v televizní Nerudově Malostranské povídce i v jiných hrách a filmech, baví ji taky pořady pro děti, prostě dělá si, co chce, a jestli snad opravdu pokládá své činoherní nadání na oltář Semaforu, tak nejspíš proto, že ji práce v Semaforu těší. A tu vyvstává otázka, je-li to tedy oběť. Kdyby mě Jana Machalická pozvala na večeři (ne, že by se to stalo) a já bych shledal, že vaří skvěle, měl bych právo napsat, že svůj kuchařský talent položila na oltář novinařiny? A kdybych to i napsal, mohl bych si od toho slibovat, že přestane psát? Pokud ne, jaký by mělo smysl, že jsem to napsal?

*

Žasnu nad požadavkem, že by Jitka Molavcová měla rozmnožit řady skvělých činoherních hereček, které vídám v různých divadlech, když je jedinečná jako ženský komik, který krom toho, že má činoherní talent, dokáže písni dát co potřebuje a navrch ještě hraje na saxofon? Někdy si myslím, že by Jana Machalická měla položit svou novinářskou profesi na oltář vaření. Ne, omlouvám se, Jana Machalická bezesporu miluje divadlo a dá se říci, že mu rozumí. Dokáže ocenit dokonalou inscenaci, má ráda divadlo velkých herců a významných režisérů a nejspíš si myslí, že my bychom taky rádi dělali něco takového, jenže nám to nejde. Nezajímá ji divadlo, jehož úkolem je rozesmát diváky, nespokojené se zábavou, jakou jim uchystala dejme tomu televizní dramaturgie, divadlo, které si zakládá na dobré literární úrovni textů a které nabízí songy, interpretované mladými, avšak dobrými, někdy i výbornými zpěváky, a nějaký jednoduchý příběh k tomu všemu předkládá divákům jen jako důvod k tomu, aby se tu mohlo uskutečnit to, co jsem výše vyjmenoval. To je divadlo, které má blíže k music-hallu, vaudevillu, ke kabaretu. Proč po takovém divadle žádat, aby bylo jiné, než je? Velké a zralé herecké osobnosti si nacházejí práci na jiných prknech, vždyť já bych jim ani neuměl napsat roli (a co je důležité – vím to). Snažím se napsat a pak secvičit podívanou, jakou od nás čeká inteligentní zábavychtivý divák, který si nepotrpí na humor příliš lidový. Je to málo? Nedaří se nám to? Proč se v kritikách píše o hereckých výkonech, o režii, občas i o hudbě a výjimečně i o výtvarné stránce inscenace, a vůbec ne o tom, v čem vidí Semafor své poslání v paletě pražských divadel?

A taky váhám je-li v pořádku když je nám vyčítáno, že dáváme příležitost mladým neostříleným hercům, kteří právě opustili DAMU či konzervatoř.

Když se z nich pak stávají slavné osobnosti, slýcháme často (ale nečteme), že máme nos na talenty. Ty, co začínali v Semaforu, můžeme vídat nejen v televizi jako pop zpěváky, ale i v divadle hudebním, činoherním či v Národním. Vídáme je ve filmech, někdy i na operní scéně. A je nám dobře, když se k nám hlásí.

*

A teď vezmu na paškál sebe. Má tvůrce právo se veřejně ohrazovat proti negativním kritikám? Myslím, že právo má, ale nesluší se to. A tak jsem se mnohokrát ovládal, když kritik, mnohdy i narozdíl od diváků, můj záměr neakceptoval, ovládal jsem se, když jindy kritik projevil značnou nekompetentnost, jakou třeba byla onehdy recenze o hudební komedii, v níž nepadla zmínka o hudbě (!). Ozval jsem se však, když kritika obsahovala chybná fakta. Ohradil jsem se, když kritik překřtil naši hru Elektrická puma na Elektrická pumpa anebo jindy dokonce Únos turecké houslistky na Unes turecké housličky. (To se skutečně událo!) Nebo když recenzent napsal cosi o kvalitním orchestru Františka Havlíka v Dobře placené procházce, zatímco Havlík se odjakživa jmenuje Ferdinand a hudbu nahrál orchestr Dalibora Brázdy. Ozval jsem se, abych připomněl odbornému kritikovi, že režisér Balaš se nejmenuje Baláž, a tak podobně. Ozval jsem se proti nařčení Josefem Mlejnkem v MF Dnes, že jsem sprosťák, který  „křehkou Aristofanovu hru posunul do oblasti lascivity“. Ozval jsem se, abych vysvětlil, že je tomu přesně tak, jenže naopak: Aristofanovu velmi odvážnou lascivitu jsem umravňoval, kde se dalo. Ale nakonec jsem to vzdal a přestal jsem se ohrazovat. Jen si občas s úsměvem přečtu zmínku o baladě Poklad, která v naší Kytici vůbec není, a to, že mi MF Dnes překřtila Dobře placenou procházku ve Formanově filmové podobě na Takovou normální procházku, to už nechávám tak.

*

Nemá už cenu vyvracet názory Machonina, Havlíčka a jiných nesmlouvavých kritiků minulosti, kterým jsme se nezavděčili, když tu máme čerstvé zboží. Není to přece tak úplně dávno, co premiéra zmíněné Dobře placené procházky doznala několik zajímavých odezev (existuje vůbec tohle slovo?). Tentokrát to schytalo publikum – nechovalo se totiž tak, jak si to kritik představoval. Bouřlivé přijetí Dobře placené procházky nedopřálo klid Janě Machalické (už je zase na tapetě – omlouvám se). Je úkolem kritika rozepsat se o tom, jak na něj neblaze působilo publikum svým potleskem ve stoje, táži se? Publikum si zřejmě dovolilo něco jiného, než by si přál kritik. A tak to schytalo.

*

Uvědomuju si, že jsem se na Janu Machalickou jaksi zaměřil – výtky nám činí i jiní, ti však nám přiznávají i to, že se nám leccos povedlo. Jana Machalická však nic takového nepřipustila, kam až mně paměť sahá. Kdyby čtenáři dali jen na její názor, vznikla by tu otázka, jak je možné, že tak mizerné divadlo nejenže přežívá už půl století, ale jeho současný šéf – tedy já – je zahrnován oficiálními poctami a jiní kritici poslední dobou velmi často píšou o nových inscenacích příznivě, ba i nadšeně. Jana Machalická nás prostě nemiluje a není schopna nechat si tuto nelásku pro sebe. A tak jsem podlehl pokušení jí to vždycky jednou za padesát let oplatit. Není to ode mne pěkné,  já vím. Připadám si v roli kantora, který si zasedl na jednoho žáka, trochu nepatřičně a říkám si, že kdyby byla odkojena semaforským humorem, vrátila by mi to mé vybírání jejích smečů s vědomím, že jde jen o slovní ping-pong a že to nemyslím zle. A chci věřit, že kdybych třeba sebou fláknul na chodníku a zůstal ležet, přispěchala by mi ku pomoci, stejně jak bych to za opačných okolností udělal i já. Tak o co jde?

*

Vladimír Just je jistě divadelní odborník na slovo vzatý. Rozebere hru většinou důkladněji než jiní jeho kolezi a nápadně často mívá i pravdu. A tak mě udiví, když napíše, dokonce do dvou různých listů totéž: že díky recenzím z premiéry Dobře placené procházky v Národním očekával při repríze frenetické ovace, ale na repríze, na níž byl, se uprostřed představení tleskalo jen dvakrát či třikrát a „na konci se plácalo sotva deset minut“, píše. No a?  Jako člověk, který sám v minulosti vystupoval na scéně, by snad mohl vědět, že publikum reaguje pokaždé jinak, jak se kdy sejde. Na jednom představení naší nejúspěšnější hry z nejúspěšnějších (Jonáš a tingltangl) jednou netleskla během představení ani ruka a na závěr se ozval potlesk, kterému se v herecké hantýrce říká útrpák. Kdyby byl Vladimír Just přítomen této repríze, mohl by napsat, že za hru, která je v historii Semaforu považovaná za jakýsi mezník, jsme sklidili potlesk sotva dvacetivteřinový. A byla by to pravda. Nebo spíš: Byla by to pravda?

*

Ale o Vladimíru Justovi musím vydat taky dobré svědectví. Když se totiž během představení díváme do hlediště, nejvíc nás zajímají tváře kritiků a naše zkušenost je takováto: když se publikum řehtá naplno a spontánně, kritik zůstává zabrán do svého rozboru, soustředěně sleduje, zda smích publika je zasloužený nebo zda byl vyvolán podbízivostí, případně nekoneč-nou vstřícností diváků. Tváře kritiků bývají většinou napjaté a zaujaté problémy, které ostatní diváky netrápí. Možná, že bych měl prozradit i ten fakt, že mnozí mívají i zakyslý výraz. Ne soustředěný, ten bych chápal, ale  tak trochu nešťastný z toho, na co se to musí koukat. A to, že sál zatím burácí smíchem, jako by je spíš popouzelo. Nepřidají se. Ti co poskakují po jevišti bývají tím někdy pohoršení, jindy je naopak pohled na ty tváře zdrojem legrace. Neušlo mi, že jeden kritik – právě Vladimír Just – se dokáže, jaksi navzdory své profesi, na našich představeních upřímně bavit a srdečně smát. Myslím si, že je to proto, že byly časy, kdy sám stával na scéně a vyrovnával se s tím samým úkolem, se kterým se utkáváme i my, a ví, jak je nelehký. Není jen teoretik. A dlužno ještě dodat, že to, co o nás napíše, svědčí povětšinou o tom, že je mu jasné, oč nám šlo, a že jen sleduje, jak jsme svému záměru dostáli. Díky.

*

Bylo by možná zajímavé, kdybychom si s kritikem, který nás rozebírá, jednou prohodili role: kritik by se postavil na scénu a pokusil se odehrát komedii a rozesmát přítomný sál a já bych měl za úkol zhodnotit kriticky jeho výkon. Jsem hodně domejšlivý, když si myslím, že bych roli kritika zvládl spíš než on roli komika? A co teprve, kdyby měl celé měsíce pracovat na komedii a já bych dostal za úkol během hodiny jeho práci zhodnotit? Řeknu vám, to by mě bavilo. Já bych mu ji tak zhodnotil, že by se divil. Jako svého času kritici zhodnotili svému nesmlouvavému kolegovi F.X.Šaldovi jeho hru Dítě.

*

Někteří kritici mi po zhlédnuté premiéře sdělují své dojmy osobně. Někdy kladné, jindy záporné, ale vždycky těžce subjektivní. Ostatně – jak taky jinak. Neberu jim jejich pravdu a jejich názory vyslechnu, mysle si své. I můj názor na tu jejich pravdu je pak subjektivní, akorát že ho pak nejdu předložit široké veřejnosti. Výhodu komentovat práci svého bližního v nákladu mnohdy statisícovém, přenechávám jim. Co mi totiž zbejvá. Většina čtenářů se do všech divadel na kritizovaná představení nikdy nedostane a nemá tudíž šanci si názor kritiků ověřit. O divadle si pak vytváří obraz podle recenze, a  divadla žijou v povědomí některých lidí ne tak, jak to odpovídá jejich práci, ale tak, jak ji kritik ohodnotil. A potom, že je na světě nějaká spravedlnost! Uvědomují si kritici, že tady nejspíš pramení ta nevraživost mezi nimi a umělci? V té jejich možnosti manipulovat veřejným míněním, které je divadelníkům odepřeno. Těm zbude jen možnost komunikovat s tou menšinou, která přijde a zhlédne. Ale tak to prostě je a nemá cenu proti tomu brojit.

*

Kdysi jsem četl v novinách kritiku inscenace Divadla ABC Pěna dní. Ne, to nebyla kritika, byl to pamflet, neboli hanopis. Urážka stíhala urážku ve stále se zkracujících intervalech, takže když jsem byl ve dvou třetinách, došlo mi, že kritiku musel napsat nějakej vůl, vyřizující si s divadlem své účty. Šel jsem se tehdy na to představení podívat. Ono inscenovat Borise Viana je velmi ošemetné. Mám však rád odvážné a riskantní experimenty. Po zhlédnutí jsem si udělal sám pro sebe, jen tak v hlavě, vlastní recenzi. Ta zmíněná ošemetnost skutečně v představení trochu přítomna byla, ale zdaleka ne tolik, jak jsem čekal. Na druhé straně soubor hrál s plným nasazením, hra překypovala neobvyklými inscenačními nápady, ani chvilku jsem se nenudil, zkrátka bylo to pěkné představení, alespoň mně se tak jevilo. A na tom svém ohodnocení onoho nestoudného kritika (jehož jméno jsem zapomněl, zatímco na představení vzpomínám dodnes) trvám. Žádný z těch, co jsem poznal, od Sergeje Machonina po Janu Machalickou, se nesnížil k takovému nevybíravému tónu jako on.

*

Zvláštní kapitolku by si zasloužily kritické ohlasy na to, jak jsem zpíval v Národním divadle hymnu. Tady zazela propast mezi kritiky a diváky snad vůbec nejhlubší. Neušlo mi však, že ohlasy diváků jsou upřímné a srdečné, narozdíl od hlasů recenzentů. Ti, jako by zahleděni do svých představ, postrádali schopnost přijmout to, co se do těch jejich představ nevejde. Rozdíl mezi tím, jak naši práci vnímá divák a jak kritik, se nejlíp projevil v reakci na toto mé vystoupení. Všechno začalo tím, že bratři Formanové, jejichž vzácná schopnost ignorovat jakákoliv klišé je známa, mě požádali, abych v Národním divadle, u příleži-tosti zahájení našeho předsednictví EU, zazpíval hymnu. Tak jsem ji zazpíval. Na rozdíl od oficiálních pěvců hymny jsem šel spíš po obsahu. V tisku jsem zaznamenal jen několik reakcí.

Literární noviny, zn. jmc: ...Jiří Suchý předvedl estrádní variaci na naši hymnu...

Právo, R.Hrdinová: ... Při Suchého zpěvu zpopované Škroupovy písničky Kde domov můj část hlediště nejistě vstávala, domnívaje se, že jde o hymnu. Nešlo.

Jen Respekt pohlížel na to jinak: ... Inspirativní bylo hlavně to, s jakou lehkostí si autoři dokázali dělat legraci sami ze sebe ... A také, že večer nepojali formálně. Například místo tradiční zasloužilé národní umělkyně v tmavých šatech zapěl hymnu rozdováděný Jiří Suchý. Nebrat se moc vážně a tolik se neprožívat, tady není moc obvyklé.

Nikdy však se mi nedostalo tolik diváckých ohlasů na jedinou akci jako tentokrát. A pozor: negativní nebyl ani jeden! (Neodpustím si přidat ještě pár vykřičníků: !!!!!)

J.M. ... Paní Urbanová nebo pan Dvorský zpívají hymnu s bravurou, symfonické orchestry dokonale technicky, jenomže Vy k tomu navíc přidáváte cit a srdce. ... Nutno dodat, že jsme při Vašem provedení hymny slzeli, jak manželka, tak já.

I.C. – Chtěla jsem Vám velmi poděkovat za přednes naší státní hymny v Národním divadle. Věřte, že to byl takový zážitek, že jsem plakala dojetím a doslova mi běhal mráz po zádech a pociťovala takové to zvláštní chvění v celém těle. A takových chvil v životě není moc. Nikdy na to nezapomenu.

K.K. Brusel – Byl to v ND zlatý večer a zase děkuju a blahopřeju. Jaká Vy jste parta s Formanovic!

K.K.(34 let) Praha Kolovraty: ...ráda bych Vám touto cestou chtěla poděkovat za emoce, které jste ve mně probudil, když jsem slyšela jako televizní divák naši státní hymnu, kterou jste tak nádherně zazpíval 7.1. v Národním divadle. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych při poslechu této písně plakala.

S.T., Praha 5: ...musím poděkovat za zážitek, jak jste zazpíval naši krásnou hymnu! Jako Sokolík jsem měl plné oči slz.

P.P. Čáslav:  Kde domov můj známe asi všichni a možná každý po svém, ale tak, jak jste to předvedl Vy 7.ledna v Národním divadle, tak to mi bralo dech. ... Setkání s krásou je pro mne vždy radostné a Vy jste mi tu radost udělal. Můžete být hrd a pyšen.

K.P., Praha 4: ... Moc Vám přeji, že jste „na“ Národním divadle zpíval českou hymnu. Kdo jiný by býval měl? Byla jsem šťastná, že jsem to viděla. ... Jasně, že jsem brečela. A nemohla jsem přestat.

B.S., z Nymburka píše:  Taky Vám chci říci, že když jsem Vás onehdá viděl v televizi zpívat hymnu, tak jsem ponejprv v životě u ní bulel. To byla taková neokázalá krása! Došlo mi, že pro takhle civilní přednes byla ta písnička přeci napsaná.

B.D. Nové město nad Metují: Státní hymna v Národním divadle ve Vašem podání byla pro mne přímo dojemným zážitkem.

Dokonce v divadle při návštěvě představení mě jeden divák vyzval, abych oslavu 50 výročí Semaforu zahájil zpěvem hymny jako tehdy v Národním. Jo, a ty dopisy a e-maily, které jsem tu citoval, mohu nevěřícímu kdykoliv ukázat. Včetně dalších.

To je jen několik z mnoha ohlasů na tu mou Škroupovskou avantýru. Uvádím je tu nikoliv, abych se chlubil, i když to vlastně taky, ale abych upozornil na zajímavou věc – na ty časté zmínky o slzách. Utvrdily mě v názoru, že sledování a vynášení soudů je pro kritiky záležitostí jejich pracovní rutiny, v níž není místo pro cit. A tím se liší od diváků. Ale divadlo, soudím tak podle toho našeho, chce působit na cit.

*

Když jdu na trh s novou hrou, novou knihou, novou písničkou, mám smíšené pocity. Jsem přesvědčen, že předkládám veřejnosti práci zdařilou, jinak bych s tím na světlo nevyšel. Ale zároveň se mně zmocňujou pochybnosti, jestli si to jen nenamlouvám. Do poslední chvilky pochybuju, přepisuju, měním. Má tyto pocity i kritik? Třeba by je i rád měl, ale nemá na ně čas. Uvědomuju si, že kritik musí při představení neustále být ve střehu, nepropásnout slabiny textu, bedlivě sledovat výkony herců, všímat si výpravy, hodnotit neustále klady a zápory hudební složky a hlavně mít neustále na zřeteli dramaturgickou i režijní koncepci díla. A tohle všechno si musí navíc zapamatovat, aby to doma mohl uspořádat do odborného článku, se kterým se nemůže příliš párat, protože chce-li být považován za slušného, musí se podřídit tyranii termínu. Tím vším se kritik ovšem vylučuje z řad diváků, kteří si k nám přišli nafasovat trochu radosti, neboli z řad diváků, pro které hrajeme. Nic naplat, naším prvním zájmem musí být vycházet dobře s diváky. A kdykoliv vznikne rozpor mezi názorem diváctva a kritikou, stojíme vždycky na straně diváků. Pro kritiky totiž hrát nemůžeme už z jednoduchého důvodu: je jich málo a hlediště nám nezaplní. A navíc neplatí. Neuživili by nás.

Ale pozor! Hrajeme pro diváky, a ne pro kritiky – to bývá občas argument některých bavičů, když se dočtou, že odvedli pokleslou práci. Jenže, ono záleží na kvalitě publika. Hrát pro diváka prahnoucího dejme tomu po přisprostlých fórech a laciné zábavě, pak budu nejspíš na straně kritika. Ale jak pohlížet na tento argument v případě, že si divadlo vytvoří „své“ publikum a má dobře tuto diváckou obec zmapovanou a ví, že jeho diváci nejsou ve své většině povrchní, dá se tak soudit z jejich ohlasů. Pak je snad v pořádku, že hraje pro toto „své“ publikum, a ne pro kritika. Zvláště ne pro kritika, který je úplně vedle, protože nerespektuje naše záměry a cíle. Kritici jsou jaksi univerzální a mnohdy rozebírají divadlo jako takové a nerozlišujou v té nekonečně pestré škále divadel. Nelámou si hlavu s tím, že oč jedno divadlo usiluje, druhé může nechtít.

*

Z mnohých kritických řádků čiší jakási bohorovnost, pocit neomylnosti, absence onoho „mám dojem, že...“ „nejsem si jist, zda...“ Ne, kritik si zcela jist je, ale odkud tu jistotu bere? Do toho nám nic není, to je jeho know how.

Samozřejmě, že má příslušné vzdělání, ale víte, kolik vzdělaných už se mejlilo? Kritik je oním posledním spravedlivým a vůbec mu nevadí, že jiní majitelé pravdy si myslí zase něco jiného. Asi to tak má být, nereptám proti tomu, jen konstatuju. Ale to je nejspíš důvod, proč lidé tvořiví, často i velikáni a klasici, nechovají ke kritikům sympatie.

*

Všichni známe novináře, kteří si libují v tom, že život kolem sebe glosují z pozice přísného majitele pravdy a jsou dokonce svým způsobem hrdi na to, že si vysloužili pověst tvrdých a nesmlouvavých bojovníků proti všemu, co není podle jejich představ. Těm, kterým je odepřen dar vlídnosti a laskavosti, chtěl bych připomenout až dojemně krásný výrok Christiana Morgensterna: „Rád strpím slova jako nicméně a přesto. Dovolují nám totiž říci po odsudku i slova uznání“.

*

Vzpomínám si na dopis Oldřicha Nového, který mi poslal v lednu 1965 z Prešova. Leží tu přede mnou na stole – tedy ten dopis. Vyjmu z něj odstaveček, který mě tehdy rozesmutněl:

Podráždil jsem svou Rose-Marií všechny mladičké kritiky natolik, že jsem jim šel radši s očí. (…)  Když jsem se u několika dočetl, že jsem to udělal jako před třiceti léty a zjistil jsem, že ti dotyční se teprve dva až tři roky po poslední pražské Rose-Marii narodili, tak jsem se usmál a jel jsem do Prešova.

Neviděl jsem tu kritizovanou inscenaci, a tak nemohu o pravdivosti kritik mluvit, ale uvědomil jsem si náhle celé to rozsáhlé dílo Oldřicha Nového, ty Kristiany, Valentiny Dobrotivé, Roztomilého člověka, Hotel Modrá hvězda, Eva tropí hlouposti, Dívka v modrém, Pytlákova schovanka a desítky dalších filmů, na které se koukáme dodnes, Nové divadlo Oldřicha Nového a všechny jeho slavné inscenace a ta nejslavnější z nich Mam´zelle Nitouche... Kdybych byl mladým recenzentem a měl bych za úkol pranýřovat pozdní práci tohoto umělce, respekt by mi to nedovolil a šel bych radši prodávat zeleninu. A tak mi došlo, že kritik, kromě citu (viz případ hymna), je povinen postrádat i úctu a respekt před osobností jakéhokoliv kalibru. Patří to k profesionálnímu poslání kritika. Chápu to. A chápu i Oldřicha Nového, že jel radši do Prešova.

*

Podstatu našich inscenací dovedou kupodivu vyhmátnout spíš lidé, kteří jsou sami tvůrčí. Miroslav Holub, český básník, dokázal napsat o tom, že přejde-li přes jeviště Semaforu dívka s činely, je v tom víc poezie, než v některé velké básni; Miroslav Horníček při zhlédnutí téže inscenace (Vetešník) přišel se zavlhlým zrakem do mé šatny a řekl, že jde poděkovat za to, že právě viděl surrealismus na českém jevišti;  Arnošt Lustig popsal dojem z naší Kytice slovy tak nadšenými, že nám to vzalo dech; Jiří Trnka toho nikdy moc nenamluvil, ale už to, že přišel na jedno a totéž představení podruhé, jsme považovali za vyznamenání. Atd.atd. Dodnes k nám chodí mnohovýznamných osobností, spisovatelé, vědci, malíři, umělci všech oborů, taky hodné lékařů a technické inteligence. A i mezi anonymními a nenápadnými diváky převládají lidé vnímaví. Dostávám příliš mnoho krásných dopisů, než abych si této skutečnosti nevšiml. Zavděčit se kvalitnímu divákovi je nám ctí. A tak se, prosím, nedivte, že se s nimi tak často chlubívám.

*

V čem spočívá vstřícnost našeho publika?  V tom, že od nás nežádá to, co nám není dáno. Proč vyčítat Russeauovi, že nemaluje jako Rafael? On totiž maluje jako Russeau a to taky není špatný. Ale ta vstřícnost není nekonečná.  Stojí psáno v jedné recenzi, že nekonečná je, ale není tomu tak.

Na vlastní kůži jsem se mohl už několikrát přesvědčit o tom, jak je ta vstřícnost konečná a jak o ni musím neustále bojovat. Vstřícnost našeho publika je pouze značná, ale stačí se nezavděčit a je po ní. Mým receptem jak si ji udržet, je naslouchání. Velmi bedlivě sleduji, čím jsem svého diváka potěšil, co ho rozesměje, čeho smím dát do hry jako šafránu, protože to není pro každého, a odměnou za tento lakmusový papírek, vnořený do zkumavky zvané hlediště, je mi vstřícnost diváků. Nikoliv nekonečná. Taková vstřícnost sama nevznikne a dá fušku si ji vytvořit a ještě těžší je si ji udržet.

*

Byla to Marta Bystrovová, která v jedné své recenzi vyslovila tu zásadní větu:
"Semafor je víc věcí citu než rozumu." Ano, už přes půl století


16.4.2012

Ta kniha se bude nejspíš jmenovat Padesát a co dál... Začal jsem totiž před několika léty tak trochu uvažovat o půlstoletí našeho divadla. O jeho divácích, o kritice, o jeho humoru, hudbě, scénografii, dramaturgii, o jeho výhrách i pádech, hercích i herečkách - zkrátka o všem, co k divadlu patří. Zatím jsem tu zveřejnil stať o divácích. a dneska jsem se pokusil připojit stať o kritice, ale počítač se vzepřel a začal mi působit naschvály. A protože musím za chvíli odjet účinkovat do Kutné Hory, uzavřel jsem s ním dočasně příměří a až se v noci vrátím, tak si to zase rozdáme. Taky se chystám v brzku zrevidovat stať o humoru, kterou jsem tehdy psal a zavěsím ji rovněž na tyto stránky. A budu v tom pokračovat. Knihu si představuju bohatě ilustrovanou, jak výtvarným, tak i dokumentárném obrazovým doprovodem - to říkám proto, abyste nežili v klamu - to že si ji přečtete na těchto stránkách bude jen torzo toho, co pak vyjde knižně.


11.4.2012

Můj přetékající šuplík nabývá na objemu a tak si říkám, že z něho nechám vypadnout jeden list s písničkou z naší nové komedie. Ta se bude jmenovat Kam se poděla Valerie - tedy ta komedie. Písnička - to ještě nevím. Vím jen, že je to milostné dueto hodné naší současnosti.

MUDr Šímová                
Pane řediteli milý
Nebuďte tak pošetilý
Vím k čemu se schyluje

Já jsem ale žena vdaná
Která svého Kajetána
Nadevšecko miluje

Pravdy číš vypijte do dna
Věhlasný jste muž
Vaší lásky nejsem hodna
Zapomeňte už

Víte že jsem žena vdaná
A navíc už nejsem panna
Žádat o mou lásku je
Marné

Nechci ale býti krutá
A tak občas na zkoušku
Můžu býti obejmuta
Tebou ty můj drahoušku…

Ředitel
Týdně jen jeden den
To snad není hřích
Týdně jen jeden den
Hledět do očí tvých

Proč si to štěstí odepřít
Ach proč asi
Doma se můžeš vymluvit
Na přesčasy

Týdně jen jeden den
O tebe chci stát
Týdně jen jeden den
Je tak akorát


 


Z ROZEPSANÝCH KNIH

Rozepsané knihy mám čtyři. Není to u mě nic neobvyklého. Ta první jsou eseje o divadle, druhá pak je věnována otázkám teologického charakteru, třetí je kniha směšných povídek a ta čtvrtá, tu budu psát ještě dlouho, je můj pokus o humoristický román. Všechny čtyři se nacházejí ve stádiu čtyřiceti až šedesátiprocentní rozepsanosti a minimálně dvě z toho bych rád vydal ještě letos. To, že podobně mám rozepsané tři hry pro Semafor, vám radši zatajím, abyste si nemysleli, že jsem blázen - pokud si to už nemyslíte. Dnes vám tu předkládám stať o divácích z knihy Padesát a co dál?, v níž se pokouším shrnout své poznatky o našem divadle, nasbírané za první půlstoletí jeho existence.

 

                                                                           

NAŠI DIVÁCI

V jedné recenzi na jednu naši hru jednou stálo, že vstřícnost našeho publika je nekonečná. Velmi pravdivá věta, akorát, že nevíme, jak byla myšlena – dá se vysvětlit tak i tak. Vybírám si tu lepší stránku, a věřím, že ta  věta neznamená, že by bylo naše publikum blbé a zblajzne nám všechno, co mu předložíme. Já si to vysvětluju tak, že náš divák nám jde naproti, protože ví, nebo tuší, oč nám jde, má nás rád, a proto je ochoten vnímat naši práci tak, jak je myšlena námi, a ne jím. A my zjišťujeme, že tu mezi námi vládne v podstatě shoda. 

Rozhodl jsem se tedy pro ten lepší výklad oné zamlžené věty, i když v koutku duše mi hlodá pocit, že byla myšlena právě opačně.  Věřím tedy tomu, že publikum nám jde naproti a musím dodat, že nikdo si nedovede představit, kolik úsilí bylo třeba vynaložit, aby tak vstřícné publikum vzniklo.

Ono každé divadlo má svou diváckou obec, nejsme jediní, ale jsme v něčem výjimeční. Nikoliv výjimeční ve smyslu báječní, jsme výjimeční ve smyslu jiní. Už to, že déle jak padesát let vyžaduju od diváků, aby chodili na hry, které napíše jeden a ten samej člověk, původně diletant, je neobvyklé. Mí vzoři V + W to dokázali praktikovat deset let, a pak toho dobrovolně - nedobrovolně nechali. Pokud si teď řeknete větu, která se nabízí: Však i vy byste už toho měli dávno nechat!, znamená to, že nepatříte mezi diváky nekonečně vstřícné. Vaše vstřícnost je konečná, a pro nás už ne tolik zavazující. Nekonečná vstřícnost diváka je pro nás závazek, který se snažíme už padesát let plnit a ten okruh diváků, na nějž se toto označení vztahuje, je nám tou nejcennější odměnou.

Hned v úvodu řeknu jedno zásadní pravidlo, kterým se řídím: Chci-li udržet divadlo při životě, musím v první řadě znát své publikum. Občas mi někdo radí, co bych měl dělat, a co ne, někdy je to dramaturg, jindy kritik, někdy i náhodný chodec, který mě zastaví na ulici. Zdvořile vyslechnu jejich názory, a pak se zařídím podle svého. Dotyčný radič totiž nezná, a ani znát nemůže, naše publikum tak důkladně, jako ho známe my, kteří jsme s ním neustále ve styku. A radiči nám hlediště nezaplní. A hrát před poloprázdným sálem, to není žádný med, naše četná nedobrovolná putování mi poskytla i tento zážitek a dlužno říct, nepřilnul jsem k němu. A tak s dramaturgem, pokud se někdy v Semaforu někdo takový vyskytl, jsem se hádal, kritiky pročtu a shledám-li v nich něco, co souzní s mým názorem, uposlechnu – jinak ne, a náhodné diváky vyslechnu, jsou většinou roztomilí a jejich rady bývají dobře míněné, leč nefundované. Příklad: na naše Pokušení svatého Antonína, jsem slýchal ob den, že tudy vede cesta, nebo že tudy cesta nevede.  Zamejšlel jsem se nad oběma názory, a než jsem se dozamejšlel k pevnému názoru, dostali jsme za tuto inscenaci Cenu Divadelních novin a Sazky, ale ani to mě nezbavilo pochybností. Jen mě to trochu ujistilo, že tento počin by nebylo dobré zavrhnout.

Tak tedy, to nejdůležitější je dobře znát své publikum, jeho choutky, jeho vrtochy, oblast jeho zájmů. Když mám tohle zmapované, záleží už jenom na mně, čemu z toho se podvolím a čemu ne. Nádherná výhoda – nevýhoda autorského divadla! Jsem si však vědom, že rozhodnu-li se pro ono „čemu ne“, vstupuju do rizika. A proto nepřestávám naslouchat publiku a mnohdy i těm jeho nevyřčeným názorům, které se při představení projevují někdy jako standing ovation, jindy jako potlesk, zvaný útrpák.

 

KDO K NÁM CHODIL KDYSI A KDO DNES.

Ti, co k nám přestali už před léty chodit, se mě občas ptají, kdo k nám vlastně dneska chodí. Odpověď na to už mám nacvičenou, a tak pro mě není problém dát ji zde k lepšímu. Ale vezmu to zevrubněji.

V roce 1959, kdy Semafor vznikl, stála před divadlem dlouhá, mnohahodinová fronta na vstupenky. Semafor byl tehdy jakýmsi převratem v žánru „zábavné divadlo“, a veřejnost jako by něco takového potřebovala. Na tuto popularitu jsme si zadělali už svým vystupováním ve vinárně Reduta, pak v Divadle Na Zábradlí a taky prvními písničkami, které se dostaly do rádia a hlavně na gramofonové desky. Tuto vstřícnost měl tehdy Semafor jaksi předplacenou.

Semafor se stal módním artiklem, byl divadlem, které zaujalo zejména mládež, a to mládež všeho druhu. Mládež učňovskou, středoškolskou, vysokoškolskou, ale nejen mládež. K návštěvě Semaforu se dali strhnout i lidé starší a František Hrubín píše ve svém dopise Jiřímu Trnkovi, že co se věku týká, nejsou na tom ještě tak zle, když oba mají rádi Jiřího Suchého. To jako mě. A oba jsem vídával v našem hledišti.

Po celé první desítiletí stály před Semaforem fronty a fronta stála i na první dvojpředstavení po odchodu Jiřího Šlitra (Básníci a sedláci – Revizor v šantánu). Byla to tehdy nejspíš zvědavost, jak si asi budeme počínat, když polovina dvojice S+Š divadlo i tento svět opustila. I na hudební komedii Čarodějky, kde Šlitrovo skladatelské místo zaujal Ferdinand Havlík, se chodilo, svědčí o tom počet repríz – 201. Ale pozor! Při posledních reprízách jsme se však setkali s úkazem dosud nevídaným – nebylo vyprodáno. Pár desítek vstupenek z těch 290 obvyklých, zbývalo. Kdosi mně radil, abychom divadlo co nejrychleji zavřeli, dokud má ještě dobrou pověst. Na téhle radě něco bylo, akorát že zavřít divadlo neodpovídalo mé dobrodružné povaze. Dobrodruh snad musí být trochu nezodpovědný, ne? A tak jsem tomu člověku řekl, že pokud nová hra, do níž vkládám velké naděje, nedopadne dobře, pak jeho radu uposlechnu. Hra se podařila, byla to Kytice. (Jedna premiéra + 596 repríz + dvě veřejné generálky a to vše zaokrouhleno směrem nahoru, dává rovných 600 představení).

Fronty před divadlem stály dál i po dalších dvacet let, kdy nám k úspěchům u veřejnosti dopomáhala paradoxně ona povedená normalizace, jak komunistická strana nazývala onu nenormální situaci, která po roce 1968 zavládla. Lidé se k nám chodili „nadýchat čerstvého vzduchu“ – což je citát jednoho z věrných diváků. Nadýchávali se až do roku 1989, a pak jako když utne. Nebyli jsme ostatně jediným divadlem, kam se přestalo chodit. Návštěvnost klesala náhle ve všech divadlech – k nám si, zřejmě ze setrvačnosti – ještě diváci cestu nějaký čas nacházeli a my jsme podlehli pýše a zdálo se nám, že to nepřestane. Přestalo to záhy, byť o pár tejdnů později než jinde. Situace se začala lepšit až v dalších sezónách, jenže to už jsme museli opustit divadlo na Václavském náměstí, neboť připadlo v restituci původnímu majiteli, a nezbylo než putovat po různých sálech jako tehdy, kdy nám divadlo Ve Smečkách odebral Národní výbor hlavního města Prahy.

To, že se k nám diváci chodili nadýchat čerstvého vzduchu, byla velká poklona. Ale pak, když čerstvého vzduchu k dýchání bylo vůkol dost, necítili potřebu chodit dýchat k nám. Ne všichni, někdy jsem měl ale pocit, že ti, kteří k nám nepřestali chodit, činili tak jen proto, že nechtěli být nevděční. Naštěstí jich bylo poměrně dost a pomohli nám přežít. Díky. A pak to byli také ti, kteří se zajímali o to, jak se bude naše tvorba vyvíjet dál – většina z nich pak k nám přilnula.

*

Výrok jedné paní: „Do Semaforu nechodím, nechci si kazit vzpomínky“. No, nebyl to výrok příliš povzbudivý a taktní už vůbec ne a dal by se pominout s mávnutím levé ruky, kdyby...  Záhy jsem totiž zjistil, že tenhle názor není vůbec ojedinělý. Byl pokaždé formulován jinak, ale v podstatě byl tentýž: „Naposled jsem byl v Semaforu na Václaváku, od tý doby už jsem se k vám nedostal“.
 

Nebo: „Takovou atmosféru, jako měl Semafor v pasáži Alfa, už jinde nemůže mít.“

„A byl jste se na nás podívat v Dejvicích?“

„Ne, nebyl.“ 

„A před tím v Karlíně?“

„Taky ne“.

„Jak tedy víte, že jsme už takovou atmosféru jako v pasáži Alfa nedocílili?“

Na tuhle otázku jsem dostal už několik odpovědí, budících spíše dojem, že je to snaha šikovně se z toho vykroutit – uznávám, že v několika případech to vykrucování byla mistrovsky odvedená práce. Když jsem si vyslechl vyhýbavou odpověď, ujistil jsem dotyčného, že má vlastně pravdu. Atmosféru, jakou měl Semafor v Alfě, už dnes nemá. Má atmosféru jinou. Ale myslím si, že není nejhorší. K tomu, abych tak soudil, mě opravňuje skutečnost, že se k nám lidé znova a znova počali vracet. Přicházeli také ti, kteří u nás ještě nebyli, pro které jsme byli jakousi legendou – přišli se tedy kouknout, co označení legenda vlastně obnáší. Najednou bylo čím dál tím častěji vyprodáno a smích v sále burácel jako za starých časů.

*

Že hlavní jádro našeho publika tvoří diváci citliví, to poznám podle toho, že reagují na těch místech a tím způsobem, které si autor či režisér zamanul. Pan doktor Osolsobě, teoretik přes muzikál, to nazývá metakomunikací mezi scénou a hledištěm, a to je, domnívám se, označení přesné. Prostými slovy by se dalo říct, že mezi herci a publikem to jiskří. Ne vždycky. Náš dnešní Semafor v Dejvicích má 176 míst, což ale neznamená, že ve vyprodaném sále je 176 spřízněných duší. Každý večer je to jinak. Někdy podíl těch „našich“ diváků na celkovém počtu je větší, jindy menší. Někdy jich tam sedí sto, jindy třeba stopadesát, někdy osmdesát, a ti ostatní se přišli podívat, a buď se přikloní k oněm „našim“ a smějou se s nimi, nebo se rozhodli, že se nebudou bavit, že budou soudit. A pak jsou tu takoví, kterým naše práce neříká vůbec nic, a ti odcházejí domů v polovině představení zřejmě s pocitem, že jejich návštěva byla omyl. Jestli jich bylo za ta léta dvacet, tak je to hodně a jsou tedy zanedbatelným vzorkem naší divácké obce. Jak jsem došel k tomuto roztřídění? Celkem snadno. Stačí mi pohled do hlediště. Některé tváře jsou rozzářené a čekají na jakýkoliv důvod ke smíchu a dostane-li se jim ho, zužitkujou tento dárek náležitě. Pak jsou tu diváci, kteří sedí s tváří vážnou a někdy zachmuřenou. Je mi jasné, že ty si náš humor nezískal. Občas se některý  z nich, povětšinou starší, dokonce mračí. Zdá se mi, že Semafor je pro ně Pramínek vlasů, Píseň o rose, Kamarádi, Jonáš a tingltangl… Drastická burleska, o níž jsme se pokusili dejme tomu ve hře Já jsem otec Bemle, je dokonce popouzí, podobně jako balada Polednice z naší Kytice. Shodou okolností dokážou tyhle dva kousky velmi rozdovádět ostatní publikum a mám-li být upřímný, tak o to nám jde. Zároveň nám jde o to, abychom nesklouzli pod pomyslnou laťku. Ale abych byl ještě jednou upřímný, chceme se k ní přece jen trochu přiblížit.  V onom oceněném Pokušení svatého Antonína mnoho našich diváků právě tu příležitost se od plic zasmát, postrádá. A já jsem si vědom, že postrádá něco, co k Semaforu od samého počátku patří.

A pak je tu ještě další kategorie: občas, když se dívám do publika, hledím do tváře, která civí. Nic než civí. Nejsou na ní znát žádné emoce. Je to tvář diváka, který možná jen trpělivě čeká, kdy už bude konec. Miroslav Horníček, když takovou tvář zaznamenal, se mi svěřil, že mívá ohromnou chuť přerušit představení a zeptat se toho člověka, proč vlastně na představení přišel a co od něj očekával. Vysvětloval si to tím, že divák přišel na představení omylem. Neodsuzuju ho, taky už jsem se ocitl v roli diváka, který přišel na některé představení omylem. A nemuselo být to představení špatné – prostě to nebyl šálek mého čaje. Ale zdvořilost mě zavazovala k tomu, abych nedával své emoce příliš znát.

Přestože jsem těm negativním typům věnoval více řádků než těm kladným, pravda je opačná. Diváků, kteří nám rozumějí, je vždycky víc a velmi často mnohem víc. A já mívám při některém představení dokonce pocit, že jiní v sále ani nejsou.

Taky se nám občas stane, že hledíme do tváře diváka sledující naše představení, aniž by projevil jakoukoliv emoci. Když se naposled zavře opona, počne nadšeně aplaudovat a občas i zvolá bravo, jako se to dělá v cizině.

Rozpaky ve mně vzbuzují diváci, kteří nás jaksi ošálili. Bouřlivě vyznávali semaforskou víru, ale pak se ukázalo, že je na nás zajímalo jen politikum – to, že v nás viděli opozici proti bývalému režimu. Čím jsme byli utiskovanější, tím víc nám fandili. Někdy mám pocit, že si možná přáli, abychom byli ještě pronásledovanější, pak že by to teprve bylo ono. Fronta před diskriminovaným divadlem se stala jakýmsi občanským plebiscitem. Ale najednou se dostavila svoboda, a už nás nepotřebovali. Jenomže my jsme chtěli dělat divadlo i ve svobodné společnosti, nemějte nám to za zlé. Kolem nás se počaly objevovat podívané, které si už směly obohatit svůj repertoár o nejrůznější druhy prasáren. Zvláště televizní zábava se v tomto směru vyznamenala. Na tento druh svobody jsme my nepřistoupili, což znamenalo odliv jisté části publika, odliv s nímž jsme se snadno smiřovali. Někdy se nám dařilo lépe, někdy hůř, ale nepolevovali jsme ve svém úsilí. Několikrát jsme přišli o provozovnu, zájem diváků se obracel k jiným atrakcím, situace se stala nevlídnou a žel, někdy se ty stresy a potřeba honem honem nasadit nějaký nový titul promítly do kvality naší práce. Uznávám, že divák není povinen mít pochopení pro naše těžkosti. Chce vidět dobré výsledky. Ale divák, který se pasuje na diváka „našeho“, musí to pochopení mít. A dlužno říct, že povětšinou i měl.

Ten odliv publika však se netýkal jen té „lidovější“ vrstvy, odlili se nám i diváci kvalitní, o jejichž přízeň jsme stáli, ale kterým jsme se prostě nedokázali v nových poměrech zavděčit. I řekl jsem si: Nu a co? A hráli jsme dál a jak se ukázalo, byla to asi jediná správná reakce, protože v průběhu času se počaly v řadách našich diváků objevovat nové zajímavé osobnosti, které nám projevují své sympatie a pak – to nám dělá radost největší – v hledišti vídáme i ty diváky, jejichž přízně jsme si vážili už před půlstoletím.

 

SEMAFOR PROGRESIVNÍ A KONZERVATIVNÍ

Když jsme začali existovat, byli jsme nejednou označováni za divadlo progresivní, dokonce experimentální – nebyla však pravda ani to, ani ono. Byli jsme pouze divadlo neokoukané, mladé, a bavili jsme se po svém. Neusilovali jsme o ty vyšší kategorie, (já to udělal pouze jednou, hrou Sekta, a publikum mě hnalo). Nicméně jsme byli podle Jana Císaře divadlem, které našlo svou dobu. Toto označení jsme považovali za velmi výstižné a děkujeme autorovi, že ho vymyslel.

Ale už v roce 1967 jsme s Jiřím Šlitrem usoudili, že nastupuje další generace. Pokusili jsme se sice proniknout do hájemství big beatu, když jsme napsali pro Pavla Sedláčka song Život je pes a když si na rok vzal Jiří Šlitr pro svůj pořad Ďábel z Vinohrad hudební útvar sestavený z předních beatových instrumentalistů, ale pak nám došlo, že mladá nastupující generace to bude umět lépe než my, a zase nebude umět líp to, čemu jsme se my naučili v létech minulých. A tak jsme se vrátili, jak se říká, ke kořenům. Výsledek byl, že náš kabaret Jonáš a dr.Matrace byl veleúspěšný. To, že skončil po pouhých třiapadesáti reprízách má na svědomí odchod Jiřího Šlitra ze Semaforu a z tohoto světa.

A tady došlo k věci, kterou považuju za klíčovou v naší další cestě. Zaslouží si delší zauvažování. Jeden významný kritik, jehož si vážím a tak ho tu nebudu jmenovat, abych nepůsobil dojmem, že si s ním vyrovnávám účty, napsal o této naší poslední komedii, že Jiřímu Šlitrovi už došly nápady, a že jeho písničky už nejsou valné. Trochu mi to vyrazilo dech, ale zase ne tolik, abych po něm nedokázal zalapat a nabrat ho znovu. Nicméně jsem se zamyslel, proč písničky jako Jo, to jsem ještě žil, Kubistický portrét, Margareta, Mississippi, Bledá slečna, u tohoto muže propadly. A tady stojí k čemu jsem došel:

Onen kritik a hudební expert totiž přestoupil na jinou víru, zatímco my ne. Začal adorovat ty, co právě nastupovali na scénu, Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin a pak další a další, a tak jsem si oddechl. Šlitrova posední deska byla skvělá, nesplňovala však požadavky vyznavačů nových progresivních směrů. S tím jsme však počítali. Kdybychom se přeorientovali, ztratili bychom naše publikum. My jsme ho neztratili a po dalších dvacet let jsme mu dodávali onen čerstvý vzduch. A tak jsme se stali divadlem tradicionalistickým, konzervativním a tím jsme dodnes. I když už nesetrváváme na všem, co bylo kdysi Semaforem a dáváme Semaforu poněkud jinou tvář, ku které jsme dovedli naše publikum jaksi pozvolna.

A tak na sedadlech v hledišti sedávají diváci, kteří sledujou Semafor už dvacet, třicet, čtyřicet, ale i padesát let a ti, díky té pozvolnosti, si většinou ani neuvědomují, že naše záměry jsou dneska už jiné. Neusilujeme o místo na žebříčcích a hitparádách. Pravda, pár milionů našich fandů buď odpadlo, nebo si žijou s Praminkem vlasů, milujou Malé kotě, Klokočí  a Lásku nebeskou, ale přeju jim to, svým způsobem jsem na to pyšnej. A stejně by se všichni do Semaforu nevešli, tak co. A tak se spokojujeme s těmi několika stovkami tisíců, kteří chodí k nám, nebo za kterými jezdíme my.

Je být tradicionalistou či konzervativcem něco nemravného? Abych tomu uvěřil, musel by mě někdo přesvědčit, což se zatím nestalo. Sám si vzpomínám, jak jsme se kdysi s Jiřím Šlitrem bavili v Londýně ve Fielding´s music-hallu, který byl celý důsledně nesen ve viktoriánském duchu, a byla to nádhera. Tak až takhle tradiční zatím nejsme.

Po převratu se k nám začali vracet z emigrace krajani. Zajímavý postřeh: Když se vrátil Arnošt Lustig, spisovatel český, z emigrace, zmínil se jednomu novináři o Semaforu. Dověděl se, že už to není ono, a tak se šel přesvědčit na vlastní oči, a zjistil, že to ono je.  A pak nás velice potěšil, že si svůj poznatek nenechal pro sebe. Shledal, že Semafor je pořád Semaforem a v řadě interview se k tomu zjištění hlásil. A do konce svého života byl pořád naším štamgastem. A naši poslední Kytici si dokázal dopřát hned dvakrát v jednom týdnu. A napsal o ní velmi krásné věty do novin. Podobně jako Ludvík Vaculík, další štamgast. I on nás potěšil v Divadelních novinách krásnými řádkami o té nové Kytici. Na hvězdy našeho divadla se chodí pravidelně dívat i astronom Jiří Grygar. Miloš Forman, kdykoliv navštíví Prahu a povinnosti mu to dovolí, sedí v našem hledišti. Naposled nás dokonce přišel ujistit, že naši Kytici shledal bez chyby. Řekl nám, že obdivuje jak všichni na scéně jsou výborní, čímž se poněkud lišil od novinářky, která o tomtéž představení napsala v Mladé frontě Dnes, že všichni jsou tam špatní. A politici? Mezi naše nejvěrnější diváky patří senátor Štětina. Ovšem ty časy, kdy k nám chodili ministři kultury jsou ty tam. Poslední dva, kteří nevynechali žádnou naši premiéru byli Pavel Dostál a Pavel Tigrid. Žádný další Pavel se už ministrem kultury nestal a to nejspíš rozhodlo, že tato tradice byla přetržena. Bývalá ministryně školství Miroslava Kopicová se k nám však hlásí, stejně tak jako bývalý premiér Jan Fischer, v sále jsme dokonce zaznamenali soudruha Ransdorfa a římskokatolického biskupa Václava Malého. Tak o co jde? Pokud pravidelně vídáme v hledišti pana profesora Pafka, Ludvíka Vaculíka, Adolfa Borna, Jiřího Slívu, Vladimíra Suchánka, pana profesora Dvořáka, když už jsme u těch výtvarníků. Ale jsou to nejen diváci takhle věhlasní, ale taky jistý pan Fator, který nás sleduje od samého začátku, pan ing.Majerčík, který si i několikrát do měsíce udělá výlet do Semaforu z Brna, v první řadě několikrát za měsíc sedí jistý pan Dvořák a syn, a to už pár roků, stejně tak nenápadný pan dr.Novák, který tu sedává ob den, paní ing. Tintěrová, Ivan Kott, Zdenička, která se za svobodna jmenovala Řepová a sedával v první řadě jako studentka na Člověku z půdy (1959) a dojížděla téměř denně z Plzně a dnes dojíždí se svým manželem na každou naši hru hned několikrát z Tábora – to je pár těch nejvěrnějších, vidíte, už znám za ta léta i jejich jména. A těch stálých diváků, které neznám jménem, je bezpočet.

Říkáme si, že to není jen tak. Semafor musí mít na určitý druh lidí nějaký, dosud neidentifikovaný vliv. Už jen to, že vstupenky dnes nejsou nejlevnější a vydávat po celé roky peníze na pravidelnou návštěvu Semaforu, musí mít nějaký zvláštní důvod. Stejně jako potřeba vidět jedno a totéž představení desetkrát či dvacetkrát. Je to pro mě zatím velká neznámá. Jeden takový divák mi to zdůvodnil, že je to pro něho asi totéž, jako někdo jiný má potřebu vysedávat večer co večer v hospodě.

Určitou menšinu, i když občas i docela početnou, představuje mládež. Když se narodili, bylo Semaforu třicet a jako novorozeňata do divadel nechodili, takže si nás objevili třeba vloni. Ale tady pozor. Ne všichni se baví. Jsou tam patnáctiletí, kteří s námi rezonují, radost na ně pohledět, ale jsou tam taky takoví, že sedí a koukají. Nezasmějou se, náš humor si je nezískal, tleskají jako by jejich ruce při potlesku zvolna odumíraly a tváří se, jako by se jim děla veliká křivda. Ale jednou právě dvě takové mdlé dívenky stály po představení před Semaforem a dali se do hovoru s odcházející Jitkou Molavcovou. A zjistilo se, že jim není sedmnáct, jak jsme hádali, ale jedné je třináct a druhé dvanáct. A prohlásili, že se jim to tak líbilo, že na to půjdou znova. V mladejch se zkrátka člověk nevyzná.

 

KDYŽ  DIVÁKEM JE KRITIK

Ano, i kritik je divák. Že nepřestáváme sledovat jeho reakce, o tom svědčí i kapitola, kterou věnuji speciálně kritikům. Tady už bych to chtěl jen trochu dotáhnout srovnáním diváka kritika a diváka nekritika. Zásadní rozdíl by se dal vyřknout jednou větou: Divák nekritik přichází do Semaforu, aby vědomě nebo nevědomky akceptoval jeho poslání a aby se bavil, divák kritik, aby posoudil, nakolik jsme se v Semaforu přiblížili nebo odchýlili od jeho představy, jak má divadlo vypadat. Objektivní pohled je mu odepřen, jako ostatně každému, kdo práh našeho divadla překročí. A tak každý má tu představu jinou, a podle toho to taky vypadá.

Divák nekritik vnímá naše představení s pomocí citu, divák kritik s pomocí rozumu. Obě cesty mohou vedle sebe existovat, ale faktem zůstane, že se snažíme zavděčit divákovi citlivému, který nejenže chápe náš humor a naší poetiku, to ostatně chápe i divák kritik, ale nekritik se z ní dovede radovat. A v tom je smysl našeho přístupu k divadlu. A tady je jeden důležitý moment: tento smysl naší práce divák kritik pomíjí. Nevzpomínám si, že bych četl v kritice nadšené řádky, které by chválili atmosféru, humor, spřízněnost s publikem, radostné nasazení s jakým poskakujou po jevišti herci mnohdy školu opustivší nebo ještě navštěvující – místo toho kritik, uvyklý skvělým hereckým výkonům hvězd Činoherního klubu, Zábradlí, V Dlouhé, či Dejvického divadla, krčí rameny nad těmi našimi a žel, nenapadne ho, že jejich kvality jsou jiného rodu. A že nejistých krůčků na prknech Semaforu se dopustili herci a herečky, kteří a které se později stali hvězdami první velikosti. Naštěstí se nenechali nějakým ošklíbnutím divadelního recenzenta zesrabit. Abych byl spravedlivý, přiznávám recenzentovi, že mnohdy to jeho ošklíbnutí a odsudek výkonu začínajícího herce, pomohl postiženému zmobilizovat síly a podpořil jeho úsilí. Ale abych byl ještě spravedlivější, myslívám si o takovém hodnotiteli, že jeho bohorovnost a velmi často povýšenost, svědčí o jedné nepěkné stránce jeho charakteru. Kdo nemá porozumění pro herce který se teprve nachází a nedokáže poukázat na jeho nedostatky vlídným způsobem, pro toho ani my, co děláme divadlo, nehodláme mít pochopení. Rozdíl je jen v tom, že zatímco recenzent to rozhlásí statisícům čtenářů, my si to musíme říkat jen mezi sebou.

Kritici bývají mnohdy velmi citliví na to, když někdo s jejich zprávami nesouhlasí. Sami kritiku nemají rádi. A při tom je mnohdy s čím nesouhlasit. Nechci tu polemizovat s jejich názorem na to či na ono, ale s neodborností kritické práce. Těch příkladů je mnoho. Tak dejme tomu – nedávno si veřejnost na mě vynutila oslavu mých osmdesátin. Ujala se toho i Česká televize. Nebylo to snadné, ale nakonec jsem prosadil, že když už má k jakési připomínce mých narozenin dojít, pak to musí být protiklad bombastických oslav, které dosud uspořádaly pro obrazovky naše hvězdy. Vyhověl jsem televizi, když žádala v zájmu sledovanosti známé tváře a pozval jsem si ty, které jsou našimi pravidelnými návštěvníky. A byla to významná jména. V divadle jsem vytvořil intimní prostředí malého baru a s těmi známými jmény jsem si povídal, občas jsem jim něco zazpíval a kladná reakce televizních diváků předčila všechna má očekávání. Čekal jsem, že si i recenzent  povšimne té nové kvality, kterou jsem do oslavy vnesl. Místo toho jsem se dočetl, že to byla statická podívaná. To mi vzalo dech. Lítal jsem tam od stolku ke stolku, míjel jsem pobíhající obsluhující krasavice, občas jsem se vrátil na pódium, abych zazpíval, to vše bylo zabíráno řadou kamer rozmístěných na nejrůznějších místech, i na balkoně, aby dění bylo zabíráno i z nadhledu, za mými zády putoval od stolku ke stolku kameraman s ruční kamerou… A tak si lámu hlavu, v čem mohla spočívat statičnost toho večírku. A tady je to, oč mi jde: dočetl jsem se, že byl statický, ale proč, nebo co se tam mělo ještě dít, jsem se nedověděl. Zůstalo to ukryto v recenzentově mysli.

Když nás Sergej Machonin tepal z nedostatku socialistické ideologie v našich písních, napsal, že píseň Malý blbý psíček je špatná, protože nic nevypovídá o naší současnosti. A já věděl. On ode mne očekává něco, co já nechci dělat. Současný kritik by napsal, že je ta píseň špatná. Tečka. A já abych si lámal hlavu proč je tomu tak. (Že budu dávat zrovna Machonina za vzor dnešním kritikům – to mě ani ve snu nenapadlo.)  Ale faktem je, že jeho práce byla profesionálnější.

Příklad další, z doby nedávno minulé: kritik napíše, že z písní, které znějí v našem muzikálku Hodiny jdou pozpátku by jen stěží vybral jednu, která aspiruje na hit. Že by tímhle výrokem chtěl dokládat, jak nechápe smysl dnešního Semaforu, se mi zdá nepravděpodobné. Ignoruje, že už v roce 1966 jsme se s Jiřím Šlitrem zřekli výroby hitů a od tohoto zřeknutí jsme vyráběli písně jen pro divadlo a žádná už se nedostala do hitparád – ty jsme přenechali další generaci. Od té doby už uplynulo pětačtyřicet let a v našem tehdejším předsevzetí pokračujeme. Současná písňová popkultura je nám cizí, ale pravda je, že nejmladší generaci vyhovuje.

A druhý doklad nepochopení: Naše písničky z pozpátku jdoucích hodin by se dnes hitem těžko mohly stát, když byly složeny tak, aby z nich mohly být šlágry leda ve třicátých létech, kdy se odehrává děj naší komedie.

A třetí argument: kde je psáno, že muzikál musí zásobovat hitparády? Nepamatuju si žádný hit z nádherného Muže z La Manchy, ani Šumař na střeše nám nenabízí hity v dnešním slova smyslu, jen skvělé muzikálové songy, které si pak už nikdo nezpívá. No a? Je to podobné jako s áriemi v operách. Zatímco Prodaná nevěsta nabízela občanům jeden hit za druhým, v Libuši bychom něco takového těžko hledali. A vypovídá to něco o kvalitě hudby?

A do čtvrtice všeho dobrého: jeden song za hry Hodiny jdou pozpátku v očích recenzenta obstál. Zatajil nám však, který měl na mysli. Takže nás vlastně informoval jen o svém niterném pocitu, do kterého nám ale nic není. Na nás a na čtenářích tedy bylo, abychom hádali, o který song jde. Zajímavý postřeh: když jsem se ptal přátel, který song z téhle hry by se mohl o tuto poctu ucházet, dověděl jsem se celkem o pěti různých titulech.

Už bych se málem rozepsal a napsal další kapitolu o kritice, které neupírám právo na vlastní názor, ale od které žádám aspoň náznak zdůvodnění, abychom vědělil, je-li ten názor oprávněný nebo ne. Myslíte, že žádám mnoho?

 

ALE VRAŤME SE K DIVÁKOVI

Proč máme rádi našeho dobrého semaforského diváka? Protože aniž bychom mu poskytovali nějaké školení, přišel si sám na to, v čem je Semafor výlučný a neimitovatelný a staví tyto dvě skutečnosti na první místo ve své hierarchii divadelních hodnot. Jeho vstřícnost však není bez hranic. Už se nám v minulosti párkrát stalo, že jeho sympatie pro některé naše představení ochladly, neochladly však sympatie k našemu dalšímu počínání a to je to, čeho si vážíme. Jen několikrát se našel divák, kterému jsme se nezavděčili, a jeho ortel zněl: Miloval jsem Semafor, ale po návštěvě představení X.  jste pozbyly mé sympatie a už k vám nevkročím. Ponechám-li stranou podivnost tohoto rozhodnutí, zamejšlím se, proč mi to ten člověk potřeboval sdělit? Nikdy by mi nenapadlo, abych psal do divadel, která nenavštěvuju, že je nenavštěvuju. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, vychází mně, že ten člověk neměl dobrou povahu a spíš než proč nás zatratil, mi začne vrtat hlavou, proč k nám dřív chodil.

A teď jsem se dotkl něčeho, co stojí za úvahu. Povaha. Zjistil jsem, že ti, kteří tvoří naši diváckou obec, mají některé společné jmenovatele. Jak je poznávám z dopisů i z osobních setkání, jsou to povětšinou lidé tišší, plašší, přemejšlivější, prostí dravosti, která je předpokladem úspěchů v jiných oborech. Na to jsem pyšnej, dravce totiž neadoruji. A pokud k nám přesto některý chodí, říkám si, že ještě mu pod kůží zůstala krůpěj slušnosti a je vítán.

Zažil jsem několik zvláštních případů, které mě hluboce zasáhly. Pavel Tigrid, náš věrný štamgast, požádal jednou Jitku Molavcovou a mě, jestli bychom s ním po představení nechtěli posedět. To nikdy před tím neudělal. A tak jsme seděli, on a jeho paní, a povídali jsme si o všem možném a bylo nám dobře. Netušili jsme, že to bylo poslední představení, které tento výjimečný štamgast navštívil. On to tušil. Po krátké době svůj život zakončil.

Taková překvapení jsem zažíval už od počátku Semaforu. I Miloš Kopecký mě přišel požádat, abych si s ním po představení přišel posedět. Důvod byl, že mu toho dne zemřel otec. Pochopil jsem, že toho večera nechtěl být sám, ale nepochopil jsem, proč si v této situaci vybral zrovna mě. Došlo mi to po mnoha létech, když podobných zvláštních situací jsem zažil celou řadu a tak jsem poznal, že diváka, naladěného na naši vlnu, k nám cosi poutá. Tak, jako mě poutala jakási zvláštní magie k představení Voskovce a Wericha a pak i k osobě Jana Wericha. Vybavuju si ten zvláštní a naprosto nepopsatelný pocit, který se dostavil, když jsem je viděl na scéně. Byl jsem jejich divák a oni se stali mou drogou. A nevlídné kritiky jeho Divotvorného hrnce mě nezajímaly. Dnes je Hrnec považován za legendární představení. Ano, stejně tak semaforský ideální divák žije svůj život jaksi po našem boku. Kráčí s námi od inscenace k inscenaci a občas mu musíme být vděčni i za jeho shovívavost. Víme, že na každé inscenaci dokáže najít řadu kladů a dá nám tento svůj postřeh pocítit a to povzbuzuje.  

 

SEMAFORSKÝ DIVÁK Z DRUHÉ STRANY

Abych si sám něco nenalhával, musím se podívat na naše diváky i pohledem kritickým. Až dosud jsem je dával za příklad těm, kteří Semafor vnímají jinak, než bych si přál. Ale nic na světě není ideální. Všiml jsem si, že s tím, jak jsme se měnili z divadla progresivního na konzervativní, slábly i reakce na naši písňovou tvorbu. První vysvětlení, které se nabízí, je, že už ta naše současná tvorba nemá ty kvality, co měla minulá. Není vhodné, abych tuhle domněnku vyvracel. Možná, že se časem uvidí. Na to, aby písničky z našeho propadáku Sekta zazněly v Národním divadle jsem musel čekat přes čtyřicet let.

Takže: připouštím, že nemusím mít pravdu. Možná, že dnešní písňová tvorba Semaforu nedosahuje kvality té minulé – názor na to nechť si udělá každý sám. Ale jsou skutečnosti, které tvrdím. Vezměme třeba dvě písně z let padesátých a dvě z doby nedávné. Blues pro tebe a Láska nebeská. Ani jedna z těch písní co do hudební kvality nepatřila k vrcholům skladatelské práce autorů. A jejich texty byly dokonce podprůměrné, to vím, protože jsem je napsal. Ale obě písně se strefily do doby a staly se kultovními hity.

A teď si vezměme dvě písně z doby nedávné. Nebudu tady tvrdit, že jsou lepší než ty dvě předešlé, budu věřit, že na to přijde čtenář sám. Dejme tomu – Když doba zlá nás tupou šavlí protne, tak se jmenuje ta první. Jiří Černý nesmírně vychválil mou hudbu k téhle písni, zatímco ostatní v téže hře (Mé srdce je Zimmer frei) se mu zas až tak moc nelíbily. A co se textu týká – posuďte ho sami:

                  Když doba zlá nás tupou šavlí protne
                  Jak na povel se přestaneme prát
                  Nastane klid a národ tiše zkrotne
                  A my jen žasnem co se může stát
                  Máme se rádi pijem z jedný flašky
                  Náhle i láska se k nám dostaví
                  A pak nám dojde že je konec frašky
                  Idylka končí klackem do hlavy

                  Nám totiž velmi odjakživa svědčí
                  Když do nás hrom a bída zabuší
                  A proto dík za každý nebezpečí
                  Který nám lásku vrací do duší

Srovnejme tento text s textem písně Blues pro tebe od téhož autora:

                  V poslední době jdu do sebe
                  Zpívám o sobě blues pro tebe
                  Čas jak řeky příval plyne
                  Co jsem včera zpíval jiné
                  Zpívám dneska jen pro tebe

                  Všechno jsem opustil pro tebe
                  Pro nic víc jsem nežil než pro tebe
                  Co si teď jen počít mám
                  Když jsem tady zůstal sám
                  Když jsem tady zůstal sám
                  Bez tebe

Nejsem tak prostý, abych nechápal, čím oslnilo Blues pro tebe tehdejší publikum. Současný semaforský divák však tím, že inklinuje k naší práci a neustále se k nám vrací, vydává o sobě svědectví, že nás přinejmenším uznává za hodny své pozornosti. A tak malý zájem o naši písňovou tvorbu přičítám tomu, že náš divák nám rozumí, má rád humor made in Semafor, líbí se mu atmosféra, která v našem divadle vládne – někteří pamětníci dokonce tvrdí, že je stále stejná jako kdysi, ale smysl pro smysl pro semaforskou poetiku nacházíme jen u menší části našeho publika. Dokonce si ve své pýše myslím, že jsme průměrného diváka v téhle oblasti tak trochu předběhli. V naší Lysistratě se v závěru například zpívá o Aristofanově fiktivní návštěvě Semaforu:

                  Když do divadla
                  Vítr ho zanes
                  Rozpačitě se pousmál
                  A pak řek  Já jsem
                  Aristofanes
                  A my jsme řekli
                  Račte dál

                  I vešel dál a
                  Zeptal se plaše
                  Čí je to divadlo
                  Řekli jsme  Naše
                  Usmál se na nás a pak se
                  Rozpovídal

                  Že prý mu cestou chlaina zmokla
                  A potom v rámci besedy
                  Zanadával si na Sofokla
                  A na dva další tragédy

                  Pak se nás zeptal zdali
                  Bychom něco nezazpívali
                  Potom posadil se do hlediště
                  A jak náš zpěv uslyšel
                  Zved se a řekl  Přijdu příště
                  Ale už víckrát nepřišel…

Jsem hodně domýšlivý, když soudím, že naše současné texty mají pořád jisté kvality, kterých je na běžném písňovém trhu poskrovnu?

O naší Lysistratě slyším neustále samou chválu, lidé citují různé věty, vzpomínají na komická čísla, oceňují výkony různých herců a ani má režie nepřichází v přívalu chval zkrátka. Jen o písničkách a jejich textech nepadlo obvykle ani slůvko. Jen v Divadelních novinách stálo něco v tom smyslu, že byly blbé. (Abych byl spravedlivý, ne všichni si to myslí. Byl to Miloš Forman, kdo si všiml. Nadchl ho verš Jak se řecky řekne řeka, jak se řecky řekne břeh.) Vzpomínám na doby, kdy mé texty rozebírali různí jazykozpytci v odborných časopisech a i ti největší básníci se při nejrůznějších příležitostech o nich zmiňovali s respektem. A dneska, když stojím na jevišti a zpívám výdobytky své současné básnické imaginace, cítím, jak to nikoho nebere. Ostatně podobně nikoho nebraly v šedesátých létech mé texty jako Na vrata přibili můj stín a naše Píseň o rose, živořila ve stínu sestřenice, která měla vlasy samou loknu. Nu co, budu psát dál, tak jak to dovedu, s pocitem, že odvádím počestnou práci. Ale cítím, že doba, kdy Klub přátel poezie měl přes dvacet tisíc členů je v nenávratnu, nebo dokonce někde jinde. A teď sáhnu do knihovny a hledám… ano,

Jaroslav Seifert: Ještě jednou jaro (1961) náklad 20 000 výtisků, Vladimír Holan: Noční hlídka srdce (1963) náklad 24 200 výtisků, Vítězslav Nezval: Až se ti zasteskne (1983) náklad 42 000 výtisků

Jiří Suchý: Motýl (1965) náklad 33 000 výtisků

Dneska už se nakladatel nemůže takhle rozšoupnout, ani kdyby si to ze srdce přál, protože – ano, zájem o poezii upadá a to je to, co tu pořád tvrdím. A namlouvám si, že tento obecný nezájem postihl i ty mé písňové texty. Ovšem čekal bych, že diváci, kteří plní sálek Semaforu, budou je přece jen vnímat s větším pochopením. Ale nezdá se mi, že by. Důležité pro další existenci Semaforu je, že se smějou na správném místě.

Občas mě náš divák zaskočí i jinak. Existuje chvályhodné sdružení Jonáš klub. Smiřuju se s tím, že mládež se do toho spolku nehrne, ale méně se už můžu smířit s tím, když se v jeho řadách najdou lidé, kteří při besedě ukřičí přednášejícího, který s nimi nesdílí názor doktora Mahlera na katedrálu. Láska ke Zdeňku Mahlerovi je jistě chvályhodná, i já si ho velmi vážím a mám ho rád, ale nikdy bych neupřel nikomu právo být opačného mínění. A to, že je to náš divák, který dokáže drsně osočit někoho, kdo s Mahlerem polemizuje – to je pro mne fašismus. Konec tolerance, konec demokracie. A i takoví diváci nám pak tleskají. Tím chci říci, že chvála semaforského diváka, kterou v téhle stati neskrblím, má svá ale. Ale i toto ale má své ale, a to spočívá v tom, že ve své, a sice drtivé většině, jsou naši diváci vnímaví a ochotní respektovat náš pohled na divadlo. Ten se liší od pohledů ostatních divadel, pro nás je totiž divadlo vlastně prostor, v němž si můžeme uskutečňovat to, co nás napadne. A radujeme se z toho, že tolik diváků se na to chodí dívat, a pak nám píšou krásné dopisy.

Takže shrnuju:

Drtivou většinu našich spoluobčanů divadlo Semafor nezajímá. Z nich pak většinu nezajímá divadlo vůbec.

Značné množství lidí se však dostaví a dokáže večer zaplnit hlediště.

V tomto množství mívají naši skalní příznivci většinu.

Pokaždé se však najdou jedinci, kteří přijímají naše představení vlažně a zřejmě už nehodlají přijít podruhé. Těch je méně a poznají se podle toho, že na nic nereagují a po představení odcházejí, zatímco ostatní se dožadují našich tradičních přídavků.

Speciální skupinku tvoří kritici. Většina z nich neprojevuje žádné emoce. Jejich názory jsou mnohdy částečně nebo úplně odlišné od názorů našich diváků.

Na každém představení je hrstka mladých lidí (12 – 16 let). Polovina se tváří jako že je jim ubližováno, druhá půlka září a jásá.

Několikrát do měsíce přijde na představení celá třída i se svým pedagogem. Neskrývají se se svým nadšením. Studenti spontánností svých reakcí lekdy udělujou lekci i našim skalním přívržencům. Jsou to ty nejkrásnější večery.

Příští stať chci věnovat kritikům. Jistě vám neušlo, že jejich práce mě neustále provokuje k polemice. I v téhle stati, věnované divákům, jsem se dal strhnout. Sorry.

 

 

 

 


Jiří Suchý
Zevrubné informace o divadle Semafor se dozvíte na jeho www stránkách.