Stará fronta zítra č. 27 - 01. 5. 2016

Nové číslo STARÉ FRONTY ZÍTRA naleznete ZDE


Stará fronta zítra č. 26 - 01. 4. 2016

Nové číslo STARÉ FRONTY ZÍTRA naleznete ZDE


Stará fronta zítra č. 25 - 01. 3. 2016

Nové číslo STARÉ FRONTY ZÍTRA naleznete ZDE


Stará fronta zítra č. 24 - 19. 2. 2016

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts

 

Stará fronta zítra č. 23 - 01. 2. 2016

 

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts

 

Stará fronta zítra č. 21, 22 - 04. 1. 2016

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts

 

 

 

 

 

 

 


Stará fronta zítra č. 19, 20 - 01. 11. 2015

 

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts


Stará fronta zítra č. 18 - 02. 9. 2015

 

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts

 

Stará fronta zítra č. 17 - 01. 8. 2015

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts

 

 

 

 


Stará fronta zítra č. 16 - 01. 7. 2015

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts


Stará fronta zítra č. 15 - 01. 6. 2015

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts


Stará fronta zítra č.14 - 04. 5. 2015

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts


Stará fronta zítra č. 13 - 02. 4. 2015

 

 

 

 

 

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts


Zvláštní vydání - 13. 3. 2015

 

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts


Stará fronta zítra č. 12 - 04. 3. 2015

 

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts


Stará fronta zítra č. 11 - 02. 2. 2015

 

A taky ještě dvě doporučení. 

 

Divadlo Semafor má své stránky:

http://www.semafor.cz/

 

A já mám svůj fejsbůůk:

https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=ts&fref=ts


Stará fronta zítra č.10 - 01. 1. 2015

Jiří Suchý mě ráno po silvestrovské noci pověřil, abych dala na jeho stránky ještě tento příspěvek. Ač nerada, plním jeho příkaz. Asistentka.

Posleství novoročníJe Novýrok což znamená že, ač ten tarý Rok je pryč, tak si myslíím že někde je,zw – ne, znova: Jsem dnes zna ven aunaven a znaven, v že jsem kolikrát ůů marně hoj samé klevety samé klevety. Jo a ještě něco.

 

 

Divadlo Semafor: http://www.semafor.cz/

Facebook: https://www.facebook.com/pages/Ji%C5%99%C3%AD-Such%C3%BD/782524731813251?ref=hl

 


Stará fronta zítra č. 9 - 01. 12. 2014


Stará fronta zítra č.8 - 01. 11. 2014


Zvláštní vydání 15. 10. 2014


Stará fronta zítra č. 7 - 01. 10. 2014

17. ZÁŘÍ 2014 začala Semaforu 56. sezóna.

Poněkud zvláštní však je, že zatímco jsme 17. září začali 56. sezónu, teprve 43 dnů na to, 30. října 2014, končí sezóna 55.

Nebo lépe: 30. října končí sezóna 55., ale 43 dny před tím už začala sezóna 56.

Trochu mě to zaskočilo, ale u vědomí své nedostatečnosti v matematice nic nerozebírám a raději s tím rovnou souhlasím, podobně jako jsem kdysi souhlasil s tvrzením, že Říjnová revoluce začala v listopadu. Chtěl bych při této příležitosti ujistit naše diváky, že se i nadále budeme ze všech sil snažit zachovat si to, kvůli čemu se znovu a znovu vracejí do našeho hlediště. Pokud se nemýlím, je to dobrý dvouhodinový pocit, jaký dovede vyvolat humor a muzika v lidech obdařených citem pro tyto dva fenomény. A právě jim děkuji za to, že každý večer jsou. A oni můžou za to, že jsme nezanikli a hravě zdoláváme překážky.

 

SPRAVEDLNOST PRO MLADOU FRONTU DNES A LIDOVKY

Stará fronta ZÍTRA vznikla na základě zjištění, že o Semaforu se v některých tiskovinách píše buď negativně, nebo vůbec. Abych těmto novinám nekřivdil, protože křivdit není to, co by mě bavilo, doznávám, že po mém vystoupení na festivalu Trutnoff, objevil se v MF DNES poměrně velkým písmem nápis Suchý rozezpíval punkery. (A já je skutečně rozezpíval. Bylo jich tam prý na deset tisíc.) A i Lidovky to okomentovaly celkem vlídně, byť poněkud skromněji.

O něco později se objevil v Lidových novinách článek upozorňující na to, že se bude konat televizní koncert mladých hudebníků For Semafor.

Tím se poněkud rozplynulo ono mlhovno, které se v oněch listech rozprostřelo kolem Semaforu, a tak dnes vím, že tyto deníky o nás píší, jen nejspíš nehodlají psát o našich premiérách. Ty ignorují už hezky dlouho, přesněji od té doby, kdy naše hry začaly být jinde vysoko ceněny. Tomu rozumím. Každé noviny mají právo nepsat o tom, o čem psát nechtějí. Jim se nelíbí hry Semaforu, a tak o nich mlčí. Mně se taky nelíbí některé články v oněch novinách a taky o nich mlčím, a tak jim nemůžu nic vyčítat. Chápu, uznávám a nevyčítám. Jen si občas ze stávající situace utahuju. No a co. Beru všechno na vědomí, a kdybych měl pravomoc oba listy zakázat, nezakázal bych je, a byl bych stále jejich čtenářem a předplatitelem jako jsem dosud.

 

JSEM SE O SOBĚ DOČETL

Kdysi napsal Jiří Černý do své knihy Zpěváci bez konzervatoře stať na téma Jiří Suchý, kterou zakončil větou: Mám ho ze všech zpěváků nejraději.

Léta plynula a nedávno jsem se dočetl v páteční příloze Lidových novin jinou větu Jiřího Černého: „Jednou Jiří Suchý, který pro mě znamená umělecky i lidsky hodně, napsal mizernou hudbu pro Pavla Bartoně – Konec milování.  A já jsem napsal do titulku Konec milování Suchého i Bartoně.“

Mám pochopení pro ztrátu lásky, kterou mě Jiří Černý až do té doby zahrnoval. I mně se už několikrát přihodilo, že mé sympatie k někomu ochably. (Akorát, že jsem nepocítil potřebu to zveřejnit.) Ale každý jsme jiný, a já to Jiřímu Černému nemám za zlé a jeho práce si vážím.

Jo, a ještě maličkost. Tu „mizernou hudbu“, která mě připravila o ztrátu sympatií Jiřího Černého, jsem nesložil já, nýbrž britský, mnoha významnými cenami ověnčený skladatel a kapelník Les Reed pro Engelberta Humperdincka. Reedovi písně měl ve svém repertoáru Bing Crosby, Elvis Presley, Petula Clark, Shirley Bassey a další velmi významní zpěváci. A tak, věren svému optimistickému pohledu na život, se cítím být soudem Jiřího Černého polichocen. Ode mne zřejmě očekával větší kvality než od Les Reeda a já ho zklamal. Netušil, že o to zklamání se vlastně postaral Reed.

Na žádost Karla Vlacha, kterému jsem nedokázal nic odmítnout, protože to byl dobrý člověk, jsem k písni napsal tak trochu libový text, jaký bych si sám do repertoáru nevzal, ani v Semaforu jsem ho nevyužil, ale k songu, původně určenému Humperdinckovi, se myslím hodil. Nedovedu si představit, že bych k této romantické kantiléně napsal text typu Co jsem měl dnes k obědu. Každý žánr vyžaduje jiný přístup.

V sobotu zveme vás, kterým není lhostejný jazz a swing, na naše jam session Co na světě mám rád, tentokrát s poněkud neobvyklými hosty a s novým repertoárem.

 

Pokud jste zabloudili na tyto stránky poprvé, zkuste se podívat i na předešlá čísla této Staré fronty ZÍTRA. Dovíte se víc o nevšedním důvodu jejího vzniku.

Toto číslo je bez obrázků, protože chystáme, jako už jednou, na polovinu října zvláštní obrázkové vydání.

 


Stará fronta zítra č. 6 - 01. 9. 2014

K TÉ NAŠÍ PĚTAPADESÁTCE

Když jsme v roce 1959 vznikali, naše představy o budoucím divadle byly matné. Byli jsme většinou amatéři, a já jsem se do amatérství zamiloval, protože nic jiného mi nezbývalo, když jsem na profesionalitu svým talentem nestačil. A tak se mi zdálo, že je poctivější být amatérem než být profesionálem, který si chodí do divadla své představení odpracovat. Amatér je slovo, které má původ v latinském slově amare – milovat a amatér je ten, kdo dělá divadlo z lásky a ne pro peníze. Ó, jak jsem se mýlil! Dnes mě divadlo živí a miluju ho víc než kdy jindy.

Měl jsem tenkrát dokonce představu, že bych se zřekl všech výprav a efektů. Na scéně by na šňůře visela žárovka v objímce, první herec, který by na scénu vstoupil, by ji rozsvítil a hrálo by se. Na hercích by pak bylo, aby zaujali svým uměním diváka, a na autorovi by záleželo, aby jim dodal k hraní natolik poutavý materiál, díky kterému by divák na absenci výpravy zapomněl. Ó, jak jsem se ještě jednou mýlil. Dnes se bez výpravy neobejdeme, máme slušný světelný park, dobré zvukařské vybavení, barevné filtry, světelné efekty, projekci, mlhostroje a teď i stroj na umělé sněžení.

Ale pozor! Nemýlil jsem se tak úplně ve všem. Vytýčil jsem tehdy pro Semafor tři základní kameny: Hudba, Humor a Poetika textu. Ó, jak jsem se tentokrát nemýlil – tento princip totiž platí u nás dodnes. Nenapadlo mě tenkrát, že bych měl mluvit taky o herectví, o dramaturgii, o režii, ostatně herecký soubor Semaforu byl tehdy velmi diletantský a ostře kontrastoval s bravurním herectvím Miroslava Horníčka, alternovaného Milošem Kopeckým a Františkem Filipovským. Dramaturgie nebyla žádná, psal jsem svá libreta způsobem velmi nepoučeným, režie první naší komedie se ujal Václav Lohniský, ale když viděl ten materiál, velkoryse po několika dnech přenechal režii Jiřímu Němečkovi, a ani ten to dlouho nevydržel, a tak to nakonec dorežíroval náš tehdejší provozní šéf Jiří Vrba.

A stalo se, že takto slátané divadlo to vyhrálo na celé čáře nejen u diváků, ale i u odborníků: dodnes se píše o zlaté éře Semaforu a jeho novátorství. Před divadlem stáli ve frontě lidé celou noc, což se nikde jinde nevyskytovalo. Proč?

Vyhrála to právě Hudba, Humor a Poetika textu. Tehdy jsem poprvé pochopil, že víc se od nás nežádá. Pokud se nám povede představení z dramaturgického hlediska dokonalejší než byla ta ostatní, je to náhoda, která je považována za jakýsi bonus navíc.

A tak vzniklo divadlo, jehož smyslem bylo dát lidem na dvě hodiny dobrý životní pocit, možnost zapomenout na denní trable a smíchem si prodloužit život, což už je dnes vědecky dokázáno. A to vše způsobem poněkud podobným skutečnému divadelnímu představení. Zjistil jsem, že divákům to nejen stačí, ale i vyhovuje. A tak se toho držím.

V totalitních časech se říkalo, že do Semaforu se člověk chodí nadýchat čerstvého vzduchu. Bohužel dneska se to říká zase. Doba je složitá a je zapotřebí kyslíku, a ten se v laboratoři Semafor vyrábí. Takže se k nám chodí za kyslíkem. Leč občas přijde i zakyslík, kterému se svým bohulibým posláním nezavděčíme. Dar smíchu je mu odepřen, a když náhodou k nám zavítá, poznáme ho na první pohled.

Bývá to někdy manžel, který jde do Semaforu, aby měl doma pokoj, protože choť ho k tomu nutí. Prosedět dvě hodiny v Semaforu je nakonec lepší než doma dva dny výčitek.

Občas je to odborník, který během představení spřádá jeho rozbor, a o humor a dva další základní kameny se nestará. I toho poznáme na první pohled. Říkávám o něm, že má tvář člověka, uvažujícího o tom, že si musí nechat vyměnit zimní pneumatiky za letní.

Někdy se mýlíme. Dvě dívenky, které před časem seděly v první řadě jako zařezané, bez jakýchkoliv známek emoce, čekaly před divadlem na Jitku Molavcovou a přestaly být zařezané. Jaly se vykládat, jak to bylo úžasné, a že na tento kus přijdou ještě jednou.

Jsou divadla, kde vládne objevná dramaturgie, významní režiséři tu odevzdávají úctyhodnou práci a představení jsou hereckým koncertem skvělých hvězd.

V Semaforu zase vládne humor, písničky a divák se tu cítí, jak to  pěkně vystihl jeden kritik, jako že přišel na návštěvu do rodiny. (Poznámku, že ta domácnost je trochu omšelá, si ale mohl odpustit.)

Poslední dobou sílí hlasy, naznačující tu decentně, jindy neomaleně, že by Semafor jako takový už měl začít končit. Mám oproti těm pisatelům možná jednu výhodu: úplně chápu jejich přání, některým dokonce neupírám šlechetnou motivaci, zatímco oni zřejmě naprosto nepochopili, proč nedbám jejich rady. A tak jim tu zkusím trpělivě vysvětlit svá hlediska, která možná odmítnou už o pár vteřin dřív než je vyslovím.

Nejprve to zásadní: proč nehodlám končit. Dočetl jsem se, že Suchýmu to sice píše, ale musí mít proto své vlastní divadlo? (z Respektu) Myslím, že usuzuji správně, že tu nejde o to, abych přestal hrát a divadlo na Dejvické 27 zůstalo prázdné. Ti, co nám tak upřímně doporučují ukončení činnosti, mluví nejspíš jménem souborů, které narozdíl od nás jsou jaksi „in“ a náleží jim právo mít své divadlo. Souhlasím s nimi na sto procent. Ale to je taky jediné, co pro ně hodlám udělat. Mám možná bláhovou představu o tom, že rozhodnutí o našem nebytí by bylo dobré ponechat na divákovi. Až nás přestane vyhledávat, Semafor uhyne přirozenou cestou sám. Ale jestli Suchýmu to sice píše a diváci se na to chodí dívat, marně hledám k dobrovolnému zániku důvod.

I Semafor byl kdysi „in“ a musel pro sebe získat prostor ku hraní. Ale ani ve snu mě tehdy nenapadlo usilovat o to, aby některé ze stávajících divadel vyklidilo svůj stánek, abychom měli kde hrát. Tuto hanebnost spáchali např. pokrokoví satirici, když vyštípali Oldřicha Nového z jeho divadla, aby rok poté byli sami vyštípáni nezájmem publika.

Když jsem začínal svou kariéru, byli jsme ochotni hrát v jakémkoliv sklepě, než jsme díky dr. Vodičkovi objevili na Anenském náměstí malé zdevastované divadélko, které dřív než dostalo název Na Zábradlí, jsme si museli vlastníma rukama a bez finančních prostředků začít zvelebovat. A i tuto ruiničku jsme si museli před tím vysloužit několikaletým vystupováním v omšelé, neprovozované vinárně Reduta, kde jsme krůček po krůčku získávali sympatie, které nám pak dopomohly k Zábradlí.

A poznal jsem blahodárnost nepřízně osudu, kterou je třeba zdolávat, a vzdát se dnes divadla jen proto, že někdo by byl za to rád, se mi nezdá být dostatečným důvodem k tomu, abych to sbalil.

 

Báseň Jiřího Suchého ČERNÁ VZDUCHOLOĎ s jeho čtyřmi grafickými listy vyjde záhy jako bibliofilie. Bližší informace dodáme, jen co vyjde.

 

UŽ ZASE VÍM O NĚCO VÍC

Po onom významném článku v Mladé frontě DNES, předpovídajícím zánik Semaforu, poté, co tento list odsoudil naši Kytici k hanebným 20 procentům a následně přestal sledovat naše premiéry, došel jsem k mylnému názoru, že tento sesterský list naší Staré fronty ZÍTRA odmítá o nás psát buď vůbec, anebo když, tak negativně. Pohotově se k němu přidaly i Lidové noviny.

Dnes už se ale tato nejasná situace vyjasnila. Poté co v Mladé frontě DNES zprávu o festivalu Trutnoff hlásal značně velkým nadpis, že Suchý rozezpíval punkery a poněkud cudněji totéž oznámily Lidové noviny, pochopil jsem, že o mé osobě se tam psát nejen může, ale že lze o ní psát i kladně. Takže nepřízeň obou listů dopadá pouze na činnost divadla Semafor, které je naštěstí proti nepřízni jakéhokoliv druhu poměrně obrněno, protože za těch pětapadesát let si zvyklo. Takže je vlastně všechno v pořádku.

Závěrem by se slušelo připodotknout, že naši práci sleduje list Právo, kde našim posledním premiérám přiřkla Radmila Hrdinová 90 a 70 procent. Je to pro nás důležité, protože si z toho odvozujeme, že nejsme „umělecky na huntě“, jak hlásají Lidové noviny. A stejně důležité jsou ohlasy diváků. Petr Kovařík píše v e-mailu mému bratrovi Ondřejovi své dojmy z našeho muzikálu Prsten pana Nibelunga:

(…) Byl jsem moc rád, že jsem měl možnost to vidět. Je to obdivuhodně aktuální: paralela "podpantofelního" manželství pana Nibelunga a manželství leckterých našich politiků (…) Zároveň mi to připomnělo nádherné představení Johannes Faust, Karlovo náměstí 40, s nímž má toto představení obdobnou poetiku - a přál bych si, aby mělo i podobný úspěch. Naprosto mistrovská je v tomhle představení proměna rolí - ze submisivní Melicharové se stala panovačná paní Nibelungová. A tvůj bratr jako ušlápnutý manžel je naprosto neodolatelný (mj. taky ve scéně s valkýrou  -  Karolinou Gudasovou).

(…) V každém případě je to moc hezké představení, valkýry jsou příslušně roztomilé, kostýmy vynikající, texty, hudba, režie a hlavně výkony ústřední dvojice - postě radost.
Co mě nejvíc překvapilo, je politická aktuálnost (ačkoliv jinak nic takového nemám rád). Taky to u publika sklidilo ohromný ohlas."

Nemohl jsem si odpustit uveřejnit zde hlas Petra Kovaříka, jehož básnické tvorby jsem si vždy vážil. Tato jeho privátní recenze nikdy novinový papír nespatří, a tak ji dávám k lepšímu na těchto stránkách.

A nemohu si odpustit přidat zde jako bonus Kovaříkovu báseň z jeho sbírky Skleněná harmonika, která mě už kdysi okouzlila a pořád je mi s ní dobře:

   Ty moje ustavičné zítra
   ty moje dosud ne a už příliš ano,
   ty moje ještě trochu pro příště,
   ty moje navždycky a nikdy,
   ty moje po dobrém a po zlém,

   ty moje mlčky a nahlas,
   ty moje plačky i se smíchem,
   ty moje odjinud a uvnitř,
   ty moje sbohem a pěkně vítám,
   ty moje horempádem a jakbysmet,
   chtě nechtě stůj co stůj,
   ty moje ustavičné protože
   na moje každodenní proč…

Chvála mé práce od autora těchto veršů je pro mě nepoměrně významnější, než jedůplně zlobné výkřiky, které do nás perou v novinách, zvolna podléhajících žádané bulvarizaci.

 

foto David Webr   

Snímky z trutnovského festivalu. Mimořádná atmosféra koncertu je, bohužel, nesdělitelná.

 

Celou historii Semaforu si můžete nastřádat během pěti roků. Po tu dobu budou vycházet záznamy her od Člověka z půdy po současno.

Hry, u kterých neexistuje kompletní záznam, budou vydávány v podobě dokumentu sestaveného ze záznamů zvukových, doplněných všemi dostupnými fotografiemi, případně dochovanými filmovými ukázkami. Nebude chybět ani svědectví těch, kdo se na hře podíleli. Jak bude vypadat celá edice, dozvíte se z letáčku, který je k dispozici v obchodě Klokočí.

 

SEMAFOR V ZÁŘÍ

17.9. ST  Mam'zelle Nitouche
18.9. ČT  Hodiny jdou pozpátku
24.9. ST  Kytice
25.9. ČT  Prsten pana Nibelunga
26.9. PÁ  Kdyby tisíc klarinetů (zájezd: Tábor)
27.9. SO  Kdyby tisíc klarinetů (od 16:00)
29.9. PO  Prsten pana Nibelunga (2. premiéra)
30.9. ÚT  Hodiny jdou pozpátku (zájezd: Litoměřice)
29.9. PO  Prsten pana Nibelunga (2. premiéra)
30.9. ÚT  Hodiny jdou pozpátku (zájezd: Litoměřice)

 

STARÁ FRONTA ZÍTRA č. 5 - 01. 8. 2014

Když jsme v roce 1959 vznikali, naše představy o budoucím divadle byly matné. Byli jsme většinou amatéři a já jsem se do amatérství zamiloval, protože nic jiného mi nezbývalo, když jsem na profesionalitu svým talentem nestačil. A tak se mi zdálo, že je poctivější být amatérem než být profesionálem, který si chodí do divadla své představení odpracovat. Amatér je slovo, které má původ v latinském slově amare – milovat a amatér je ten, kdo dělá divadlo z lásky a ne pro peníze. Ó, jak jsem se mýlil! Dnes mě divadlo živí a miluju ho víc než kdy jindy.

 

Měl jsem tenkrát dokonce představu, že bych se zřekl všech výprav a efektů. Na scéně by na šňůře visela žárovka v objímce, první herec, který by na scénu vstoupil, by ji rozsvítil a hrálo by se. Na hercích by pak bylo, aby zaujali svým uměním diváka a na autorovi by záleželo, aby jim dodal k hraní natolik poutavý materiál, díky kterému by divák na absenci výpravy zapomněl. Ó, jak jsem se ještě jednou mýlil. Dnes se bez výpravy neobejdeme, máme slušný světelný park, dobré zvukařské vybavení, barevné filtry, světelné efekty, projekci, mlhostroje a teď i stroj na umělé sněžení.

 

Ale pozor! Nemýlil jsem se tak úplně ve všem. Vytýčil jsem tehdy pro Semafor tři základní kameny: Hudba, Humor a Poetika textu. Ó, jak jsem se tentokrát nemýlil – tento princip totiž platí u nás dodnes. Nenapadlo mě tenkrát, že bych měl mluvit taky o herectví, o dramaturgii, o režii, ostatně herecký soubor Semaforu byl tehdy velmi diletantský a ostře kontrastoval s bravurním herectvím Miroslava Horníčka, alternovaného Milošem Kopeckým a Františkem Filipovským. Dramaturgie nebyla žádná, psal jsem svá libreta způsobem velmi nepoučeným, režie první naší komedie se ujal Václav Lohniský, ale když viděl ten materiál, velkoryse po několika dnech přenechal režii Jiřímu Němečkovi, a ani ten to dlouho nevydržel a tak to nakonec dorežíroval náš tehdejší provozní šéf Jiří Vrba.

 

A stalo se, že takto slátané divadlo to vyhrálo na celé čáře nejen u diváků, ale i u odborníků: dodnes se píše o zlaté éře Semaforu a jeho novátorství. Před divadlem stáli ve frontě lidé celou noc, což se nikde jinde nevyskytovalo. Proč?

 

Vyhrála to právě Hudba, Humor a Poetika textu. Tehdy jsem poprvé pochopil, že víc se od nás nežádá. Pokud se nám povede představení z dramaturgického hlediska dokonalejší než byla ta ostatní, je to náhoda, která je považována za jakýsi bonus navíc.

 

A tak vzniklo divadlo, jehož smyslem bylo dát lidem na dvě hodiny dobrý životní pocit, možnost zapomenout na denní trable a smíchem si prodloužit život, což už je dnes vědecky dokázáno. A to vše způsobem poněkud podobným skutečnému divadelnímu představení. Zjistil jsem, že divákům to nejen stačí, ale i vyhovuje. A tak se toho držím.

 

V totalitních časech se říkalo, že do Semaforu se člověk chodí nadýchat čerstvého vzduchu. Bohužel dneska se to říká zase. Doba je složitá a je zapotřebí kyslíku a ten se v laboratoři Semafor vyrábí. Takže se k nám chodí za kyslíkem. Leč občas přijde i  zakyslík, kterému se svým bohulibým posláním nezavděčíme. Dar smíchu je mu odepřen a když náhodou k nám zavítá, poznáme ho na první pohled.

 

Bývá to někdy manžel, který jde do Semaforu aby měl doma pokoj, protože choť ho k tomu nutí. Prosedět dvě hodiny v Semaforu je nakonec lepší než doma dva dny výčitek.

 

Občas je to odborník, který během představení spřádá jeho rozbor a o humor a dva další základní kameny se nestará. I toho poznáme na první pohled. Říkávám o něm, že má tvář člověka, uvažujícího o tom, že si musí nechat vyměnit zimní pneumatiky za letní.

 

Někdy se mýlíme. Dvě dívenky, které před časem seděly v první řadě jako zařezané, bez jakýchkoliv známek emoce, čekaly před divadlem na Jitku Molavcovou a přestaly být zařezané. Jaly se vykládat, jak to bylo úžasné, a že na tento kus přijdou ještě jednou.

 

Jsou divadla, kde vládne objevná dramaturgie, významní režiséři tu odevzdávají úctyhodnou práci a představení jsou hereckým koncertem skvělých hvězd.

 

V Semaforu zase vládne humor, písničky a divák se tu cítí, jak to  pěkně vystihl jeden kritik, jako že přišel na návštěvu do rodiny. (Poznámku, že ta domácnost je trochu omšelá, si ale mohl odpustit.)

Poslední dobou sílí hlasy, naznačující tu decentně, jindy neomaleně, že by Semafor jako takový už měl začít končit. Mám oproti těm pisatelům možná jednu výhodu: úplně chápu jejich přání, některým dokonce neupírám šlechetnou motivaci, zatímco o ni zřejmě naprosto nepochopili, proč nedbám jejich rady. A tak jim tu zkusím trpělivě vysvětlit svá hlediska, která možná odmítnou už o pár vteřin dřív než je vyslovím.

 

Nejprve to zásadní: proč nehodlám končit. Dočetl jsem se, že Suchýmu to sice píše, ale musí mít proto své vlastní divadlo? (z Respektu) Myslím, že usuzuji správně, že tu nejde o to, abych přestal hrát a divadlo na Dejvické 27 zůstalo prázdné. Ti, co nám tak upřímně doporučují ukončení činnosti, mluví nejspíš jménem souborů, které narozdíl od nás jsou jaksi „in“ a náleží jim právo mít své divadlo. Souhlasím s nimi na sto procent. Ale to je taky jedině, co pro ně hodlám udělat. Mám možná bláhovou představu o tom, že rozhodnutí o našem nebytí by bylo dobré ponechat na divákovi. Až nás přestane vyhledávat, Semafor uhyne přirozenou cestou sám. Ale jestli Suchýmu to sice píše a diváci se na to chodí dívat, marně hledám k dobrovolnému zániku důvod.

 

I Semafor byl kdysi „in“ a musel pro sebe získat prostor ku hraní. Ale ani ve snu mě tehdy nenapadlo usilovat o to, aby některé ze stávajících divadel vyklidilo svůj stánek, abychom měli kde hrát. Tuto hanebnost spáchali např. pokrokoví satirici, když vyštípali Oldřicha Nového z jeho divadla, aby rok poté byli sami vyštípáni nezájmem publika.

 

Když jsem začínal svou kariéru, byli jsme ochotni hrát v jakémkoliv sklepě, než jsme díky dr. Vodičkovi objevili na Anenském náměstí malé zdevastované divadélko, které dřív než dostalo název Na Zábradlí, jsme si museli vlastníma rukama a bez finančních prostředků začít zvelebovat. A i tuto ruiničku jsme si museli před tím vysloužit několikaletým vystupováním v omšelé, neprovozované vinárně Reduta, kde jsme krůček po krůčku získávali sympatie, které nám pak dopomohly k Zábradlí.

 

A poznal jsem blahodárnost nepřízně osudu, kterou je třeba zdolávat, a vzdát se dnes divadla jen proto, že někdo by byl za to rád, se mi nezdá být dostatečným důvodem k tomu, abych to sbalil.

 


Zvláštní vydání - 11. 7. 2014


Stará fronta zítra č. 4 - 01. 7. 2014


STARÁ FRONTA ZÍTRA č. 3 - 01. 6. 2014


Stará fronta ZÍTRA č. 2 - 02. 5. 2014


Stará fronta ZÍTRA č. 1 - 31. 3. 2014

 

 

Ú v o d n í k

Divadlo Semafor od okamžiku jeho vzniku provázely na jedné straně sympatie diváků, na druhé pak zášť, zloba a hloupost. Za pětapadesát let si na to člověk zvykne. Dokonce se přiznám, že po listopadu 1989 jsem měl obavu, že příležitost k brojení jaksi uhyne a z mého života zmizí něco, čemu jsem za ta léta přivykl. Naštěstí nová éra přinesla nové problémy a já měl opět možnost se utkávat s různými druhy nepřízně.

Tak hned po převratu začal vycházet obskurní list Špígl. Slovo špígl znamená česky zrcadlo, ale myslím, že v tomto případě to byl sazečský výraz pro vzor, podle něhož mají být noviny vysázeny. Tento Špígl v nás nenašel zalíbení a začal o nás psát nesmyslné lži, a tím mi způsobil velikou radost. Utkat se s primitivně průhledným lhaním patřilo, a dodnes patří, mezi ty největší rozkoše, jaké mi život kdy poskytl.

Samozřejmě že jsem se nesnížil k tomu, abych si začal s tímto listem vyřizovat účty polemikou. Místo toho jsem tehdy začal vydávat časopis, jemuž jsem dal jméno podle německého šprýmaře Tilla Eulenspiegla, který žil ve třináctém století a byl populární i v českých zemích. U nás se mu říká Enšpígl. Můj časopis Enšpígl byl odpovědí Špíglu. Po způsobu německého šaška jsme prokazatelnou méněcennost onoho listu začali postihovat humorem. Naši příznivci se bavili a nenávistná kampaň Špíglu posléze zanikla. Ostatně po čase zanikl i Špígl. Že my jsme tady dodnes snad netřeba dokazovat.

Od té doby uplynula dvě desítiletí a čas od času se přede mnou vynořil jakýsi terč, a já neodolal. Naposledy mi ho poskytla Mladá fronta Dnes. Mou odpovědí na její věštbu zániku Semaforu je tato Stará fronta Zítra. Ten název není jen slovní hříčkou, má i obsah. Slovy stará fronta se chci hlásit k tomu, na čem stojí současný Semafor. Tradicionalismus, jistý konservatismus, to jsou slova k nimž se hlásíme. Skrývají v sobě vlídnost, toleranci a klid, který dnešní době poněkud schází. Proto ostatně za námi chodí diváci. Opět, jako v dobách nejtemnějších, slýcháme onu větu: Do Semaforu se chodíme nadýchat čerstvého vzduchu. Je to slogan, který nám nevytvořila naše PR agentura, jelikož žádnou nemáme, přišlo to k nám zvenčí. A zdarma. A přitom je to k nezaplacení.

Pojmy tradicionalismus a konservatismus nahrazují naši milí odpůrci slovy skansen a zombie. No a co. Pokud jim to přináší pocit uspokojení a štěstí, nechť nám tak říkají. Jsem poslední, kdo by jim to chtěl upírat. Jak jim říkám já, to si nechám pro sebe.

Stará fronta je rovněž přiznáním, že několika členům našeho divadla dopřál osud dožít se požehnaného věku. A pokud si někdo myslí, že mládí je zárukou větší inteligence a kvalitnější morálky, je lépe mu to nerozmlouvat. Ti chytřejší jednou dospějí k poznání, že tomu tak není. K těm ostatním buďme shovívaví.

Tady za mě mluví zkušenost: v Semaforu žijí vedle sebe tři generace ve vlídné symbióze a osvědčuje se to. Doplňujeme se.

V názvu Stará fronta Zítra je pro nás důležitější slovo ZÍTRA. Vyjadřuje náš úmysl pokračovat ve své práci dál. A taky proč ne? Semafor je dnes velmi úspěšným divadlem, o jeho posledních premiérách se psalo v superlativech a tam, kde se nechtělo chválit, se nepsalo vůbec. I to mluví pro nás. A utužuje to přátelství jeviště s hledištěm. Pokud se nepíše, nezneklidňuje nás to. Nepsalo se o nás za minulého režimu téměř dvacet let aniž by nám to bylo ku škodě. A naši moudří diváci tehdy usoudili, že se tím diskreditoval režim sám.

Spíš se však pozastavujeme a pozastavovat budeme nad polopravdami a podlůstkami. Ale ty, jak už jsem se tu zmínil, jsou nám pobídkou, takže díky za ně. A děkujeme i divákům a čtenářům těchto řádků, a sesterskému listu Mladé frontě Dnes přejeme mnoho důvěřivých čtenářů.

                                                                                                     Jiří Suchý

 

 

CO ČEKÁ NAŠE DIVÁKY

Česká televize se rozhodla zaznamenat vznik naší nové inscenace Kdyby 1000 klarinetů. Pan režisér Sklář se svým miništábem byl zaujat atmosférou našich zkoušek a dohodl s vedením ČT, že zachytí i zkoušky na inscenace další, a podá tak obraz celé jedné sezóny Semaforu.

V televizi vymysleli název, který je jakousi ozvěnou skvělého cimrmanského filmu: Nejistá sezóna Semaforu.

Aby tu nemohla vzniknout domněnka, že to s námi jde s kopce, zdůvodnil jsem název na tiskové konferenci slovy, která chci zopakovat i v samotném filmu:

„Každá sezóna v autorském divadle je nejistá, protože je závislá na tom, zda autora něco napadne, či ne.“ A dodal jsem, že zatím mě vždycky něco napadlo.

Věřil jsem, a věřím dosud, že to je dost čitelné zdůvodnění onoho názvu, a vyložit si to jinak je buď aktem hlouposti nebo zlé vůle. Případně obojího, protože tyto dvě vlastnosti kráčí kolem nás nezřídka ruku v ruce. K nesprávnému výkladu však bohužel došlo.

Stará fronta Zítra bude prezentovat na těchto stránkách hlavně náš pohled do budoucna. Zájemci budou mít tyto informace z první ruky a budou ušetřeni různých polopravd a nepodložených informací.

 

PRSTEN PANA NIBELUNGA

Touto dobou intenzivně pracujeme na nové inscenaci, která narozdíl od našich dosavadních hudebních komedií bude mít o krůček blíž k muzikálu, v němž uvidíme ty tři dívky, které se svými nástroji tak zabodovaly v inscenaci Kdyby 1000 klarinetů (Magdalena Jedličková, Eliška Hurábová a Veronika Tichá), dále Karolínu Gudasovou, Olinu Patkovou, Jiřího Štědroně, Michala Malátného, Jitku Molavcovou a Jiřího Suchého. A také orchestr Semaforu s Jiřím Svobodou. Premiéra se uskuteční na závěr této sezóny a budou jí předcházet tři předpremiéry.

 

NEJVESELEJŠÍ TRAGEDIE V ČESKU

Premiéra této komedie se bude konat 30. října, v den kdy  vzniklo divadlo Semafor. Letos v tento den bude totiž končit naše 55. sezóna. Při té příležitosti uvedeme tu Nejveselejší tragedii, s podtitulem Semafor: 55 let ústrků a slávy. Původně měla hra končit rokem 1989, ale okolnosti nás přiměly dotáhnout to až do letošního roku.

 

OHLÉDNUTÍ ZA PRVNÍM ČTVRTLETÍM LETOŠNÍHO ROKU

Pokud si potrpíte na čísla, nabízíme vám jich pár. Na repertoáru jsme měli v tomto období 8 komedií:

Kytice, Kdyby 1000 klarinetů, Mam´zelle Nitouche, Hodiny jdou pozpátku, Kam se poděla Valerie, Levandule, Osvobozené divadlo Semafor.

Nejúspěšnější z nich byla Kytice. Od prvního uvedení v roce 1972 jsme ji hráli 830krát – jen poslední verze má za sebou 109 repríz a návštěvnost v prvním čtvrtletí letošního roku byla stále velmi dobrá. (leden 96 %, únor 100 % a březen 86,5 %.) V únoru jí počala konkurovat naše novinka Osvobozené divadlo Semafor (únor 100 %, březen 90,75 %).

Osvobozené divadlo Semafor zaznamenalo u kritiky výhradně nadšené ohlasy. Nasvědčují tomu už samotné tituly článků:

Jan Plachetka v Divadle: Šaramantní ODS (myšleno Osvobozené Divadlo Semafor).

Marta Bystrovová – www.odivadle.cz : Osvobozený Semafor v plném lesku

Jan Kolář – Divadelní noviny – Osvobozený Semafor. Pod tímto nenápadným titulem je naše inscenace hodnocena velmi kladně.

Radmila Hrdinová v Právu dala naší inscenaci 90 %.

A nakonec krůpěj jízlivosti: Mladá fronta Dnes se o naší  úspěšné inscenaci nezmiňuje, zato nám věští zánik ještě v této sezóně. Někdy mi to připadá, že nás nemají rádi.

 

Za pozornost věnovanou těmto stránkách děkuje

                       Jiří Suchý

 

P.S. Pokud chcete vědět o naší situaci víc, věnujte pozornost zprávám, které předcházely.

 

 


Zas ten soumrak - 19. 3. 2014

V poslední době se to na mě sype ze všech stran. V různých tiskovinách se dočítám, že už bych to divadlo měl nemít, jiné pak tiskoviny přestaly o Semaforu psát, Country radio se mnou po mnohaleté spolupráci tuto spolupráci přerušilo, zkrátka pogrom.

Jsem povaha hloubavá, a tak mi to nedalo a začal jsem přemejšlet, to se mi občas přihodí. Všiml jsem si, že z těchto aktivit vyčuhuje jakási hloupoučká arogance a podle toho jsem usoudil, že jde o generační problém. Takto by se vzdělaný a kultivovaný člověk mé generace nikdy nechoval. Pokleslejší část mých vrstevníků ano, ale ti by se zase nezmohli na to, aby svou pravdu šířili mimo restaurační zařízení třetí kategorie, nebo kdysi pomocí sekretariátů vládnoucí strany.

Souboj generací by se dal rozhodně provozovat  noblesnějším způsobem. Ale moji milí mladí, naděje národa, se ke mně chovají podle vzoru vrať se do hrobu. Maminky jim opomněly vštípit rozdíl mezi slušností a buranstvím.

Asi bych měl být konkrétnější.

Tak třeba Country radio. Rozloučilo se se mnou po létech zajímavým způsobem: prostě mně to milé rádio telefonicky oznámilo, že nové vedení mi vzkazuje, abych už zítra nechodil. Šmytec.

Středně slušný člověk mé generace by se asi zachoval tak, že by napsal poděkování za dosavadní spolupráci, napsal adresu, nalepil by známku, dopis hodil do kastlíku a pak si třeba pomyslel: Tak, a tím jsem se toho vola zbavil. To už by byla jeho věc. Vzhledem k tomu, že jsem neprovedl žádnou podlost, jen jsem se už nehodil, bylo by to asi úměrné.

Ostatně i tu Kofolu zastupoval onehdy mladý sympatický muž, který na můj zdvořilý dotaz se mnou vyběhl způsobem, k jakému by se našinec nikdy nesnížil. Způsobem, za nějž se mi pan ředitel, který za nic nemohl, nakonec omluvil. Toho jsem si velmi vážil.

Pomalu ale jistě jsem pochopil, že část mladé generace (naštěstí část) k nám chová nepřekonatelný odpor a pakliže se dostane na pozici, kde nám to může dát pocítit, dá nám to pocítit.

Přitom soubor Semaforu je složený z mladých lidí. Věkový průměr našeho herectva je 32 roků. A byl by ještě nižší, kdybych jim to svým věkem nekazil. Dlužno říct, že všichni jsou ke mně vlídní, nikdo na mě zatím nevztáhl ruku, a dokonce respektují i to, co jim řeknu.

Další případ: Nevím, jaký je věkový průměr redakce Mladé fronty DNES, kdoví zda činí polovinu mého věku. A tak se tu objevil článek, ve kterém důvěřivým čtenářům sdělují v podtitulku, že se koná soumrak Semaforu, a v textu se dovídám, že tato naše sezóna je možná poslední. Třeba už tak špatně vypadám, z čehož soudí, že do podzimu nevydržím. Omlouvám se, jestli je zklamu. Zatím jsem totiž jiného názoru. Jejich zpráva způsobila, že jsem se nabudil a pokusím se změřit si s tímto ctihodným listem síly. Mám už takovou povahu. Kdysi se mi podařilo přežít i snahy o mou likvidaci ze strany té nejmocnější (protože jediné) partaje, úsilí mladého ambiciózního radního jsem v období raného kapitalismu rovněž odolal, a náš protest, představení Děti kapitána Granta, jsme po pěti reprízách stáhli, protože odpíraný grant nám nakonec přece jen došel. Takže snahy Mladé fronty DNES mě rovněž nerozházejí. Hodlám jim čelit. Jak? Humorem, co jiného můžete čekat od komedianta. Nevím zda právem, ale domnívám se, že v téhle oblasti přece jen nad nimi trochu čním.

Už jednou jsem na svých stránkách oznámil, že12. březen, tj. den, kdy vyšel článek o našem soumraku, budeme v Semaforu každoročně oslavovat jako Den Soumraku. A dodržím i to, co jsem slíbil: pozvat zástupce toho ctihodného listu a mít pro ně čestné vstupenky k stání. Už předem z toho vylučuji jakýkoliv projev nenávisti a vzteku, bude to...řekněme takové pošťuchování. To nám bude víc slušet.

Zatím, jako odpověď listu Mladá fronta DNES, budu na těchto stránkách pravidelně informovat o současných a budoucích aktivitách odepsaného Semaforu. Jakožto reprezentant staré vetché generace, budu tyto zprávy uveřejňovat pod hlavičkou Stará fronta ZÍTRA. Dočtete se tu, co chystáme a věřím, že tento hlas ze záhrobí bude veřejnost zajímat.

A na ty mladé suverény se nehněvám. V jejich létech jsem byl též hňup. Oddán jazzu považoval jsem všechny ostatní za ubožáky. Akorát že jsem jim neškodil – to se v té době ještě nedělalo. Chápu dokonce i ty, kterým je pokročilý věk bližních odporný, myslím, že jim rozumím, a tak jim přeji, jak už to mám ve zvyku, aby se toho hnusného stáří nedožili. A nashledanou za pár dní.

                                                                                                                                                           Váš Jiří Suchý (82)

                                                                                         odpovědný redaktor Staré fronty ZÍTRA

 

 

 

 

Byla mi nedávno položena otázka: Podle čeho soudíte, že je to generační problém?

 

Podle způsobů. Tomu, kdo usoudil, v naději, že by uspíšil náš konec kdyby se o nás už přestalo psát, určitě nebylo osmdesát. Musí to být člověk nejméně o generaci mladší, ne-li o dvě. Lidé tohoto věku mívají sdostatek energie a jistou dravost, se kterou si jdou za svým cílem. Tato energie je nám, lidem z dávnověku, odepřena, i když mně zatím docela ne. Mám ale pro ty mladé lidi pochopení, i mě to kdysi postihlo, byť ne v tak důsledné formě. Mají právo usilovat o místo na slunci. Kdybych já kdysi neusiloval, Semafor by nevznikl, a pokud by vznikl, nevydržel by.

 

Podle úsudku mých mladších bližních, měl bych uvolnit místo jejich vrstevníkům. No jo, ale kdo se bude starat o smích těch letitějších, kteří poznali humor Wericha, Horníčka, a nějak už nedokážou vyburcovat své síly k tomu, aby našli zalíbení v humoru současných bavičů? Kdo se v tomto směru o ně postará? Ti snad nemají právo na své divadlo, kde se jim dostává toho, co potřebují ke svému štěstí?

 

A co ta pomýlená část mládeže, která našla zalíbení v humoru svých předků či prapředků? Pravda, nejsou jich milióny, jen tisíce, ale jsou. A musím tu vydat svědectví, že jejich dopisy, které od nich dostávám, je usvědčují z inteligence a vzdělanosti, jakou by jim mnozí jejich vrstevníci mohli závidět. Kdo má právo jim odepřít zdroj jejich potěšení?

 

A krom toho, hlavní kádr našeho publika nejsou ti kmeti a kmetky, které se chodí dívat na to, jak idol jejich mládí, neboli já, se potácí s vypětím posledních sil na prknech Semaforu. Jsou to lidé středního věku, nejspíš stejně staří jako jsou ti, kterým stojíme v cestě a kteří chtějí, abychom jim uhnuli.

 

Nemiluju velká gesta, a tak se spokojím pouze s tím, že neuhnu. To snad není zase až tak moc velké provinění. A i kdyby bylo, tak co.

 


Soumrak Semaforu - 13. 3. 2014

Když jsem se před dvěma dny rozepsal o Nejisté sezóně v Semaforu, nenapadlo mě, že dneska o ní budu psát zase. A vidíte, už je to tady. Tentokrát je důvod poněkud bizarní: kdysi seriózní list Mladá fronta DNES oznámil svým čtenářům, že nastal soumrak legendárního divadla Semafor. A tak jsem se dověděl něco, co jsem netušil: že spějeme do záhuby.

 

Vzhledem k tomu, že jsme zvládli různé ekonomické těžkosti už v uplynulých sezónách a dneska se nám daří víc než kdy jindy, bylo mou povinností žasnout: není přece šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, říkávala babička a já si vždycky myslel totéž. Ale dnes už, díky MF DNES vím, že šproch, na němž není ani zbla pravdy, existuje. Stará rčení v dnešním postmoderním světě už pozbývají platnost.

 

I spěchám, abych svou návštěvnickou obec ujistil, že soumrak Semaforu se nekoná, je to jen zbožné přání jednoho listu. A z moci úřadu, který, kromě jiných aktivit, v divadle Semafor vykonávám, oznamuji, že 12.březen prohlašuji napříště za Den soumraku Semaforu. Budeme ho v divadle rok co rok slavit, jako připomínku onoho povedeného článku v MF DNES. A myslím to vážně, nezapomenu na to, protože na takovou věc se prostě zapomenout nedá.

 

Pro zástupce zmíněného listu budou každý rok 12.března připraveny u pokladny dvě čestné vstupenky k stání.

 

                                                                Jiří Suchý


Nejistá sezóna Semaforu - 11. 3. 2014

11.března uspořádala Česká televize tiskovou konferenci, na níž bylo poreferováno o velkorysém projektu – jde o zmapování současné sezóny Semaforu. Dokument se má jmenovat Nejistá sezóna Semaforu. S obdivuhodnou rychlostí se informace o této tiskovce ocitla ještě téhož dne na různých, internetem sdělovaných stránkách, a tam jsem se, ku svému překvapení, dočetl, že tato sezóna je možná naše poslední. Zamyslel jsem se nad tím.

 

Ona vlastně každá sezóna každého divadla může být „možná poslední.“ Zemětřesení může smést budovu divadla s povrchu zemského, a pokud se to stane v době představení, může to znamenat i zánik celého souboru. Vlády se může pučem zmocnit nějaká lůza, která vyhlásí divadla za přežitek a zruší je. Může se dostavit morová rána, která postihne hlavně herectvo. Případně se může stát to všecko dohromady. Z tohoto hlediska je každá sezóna nejistá a může být sezónou poslední. Pokud ta zpráva byla myšlena takto, musím ji akceptovat. Ale takto ohroženi jsme už pětapadesát let a zatím ještě k ničemu z toho nedošlo.

 

Druhá možnost: neušla mi skutečnost, že se v tisku už několikrát objevil názor, že já, J.Suchý, bych už měl správně divadlo nemít. I když si myslím něco jiného, musím vzít na vědomí, že tento názor existuje. A pak se mi vtírá otázka, zda autor zprávy o tiskové informaci neví něco, co je přede mnou zatím utajováno. Zkrátka, že se podřekl(a). To se uvidí časem, ale snahám o likvidaci dokážu naštěstí obstojně čelit.

 

Nejpravděpodobnější však je fakt, že kdesi padla zmínka o naší poslední sezóně, poslední ve smyslu současné, a někdo se to vyložil jinak, a už to jelo.

 

A tak chci ujistit své dobré a věrné publikum, že hodlám ještě pár sezón uzavírat družbu s jejich bránicemi v Dejvické 27, protože beze smíchu publika by se mi těžce žilo. Neboli činím tak i ve svém vlastním zájmu.

 

A teď pár slov k natáčenému dokumentu. Pan režisér Sklář byl pověřen natočit genesi hry Kdyby 1000 klarinetů, což učinil. Ale ty naše zkoušky ho nejspíš zaujaly natolik, že se souhlasem vedení České televize točí dál a vzniká tak dokument o celé jedné sezóně Semaforu. Naše zkoušky totiž mají své specifikum: nikdo při nich nepráská dveřmi, herečky neodcházejí ze scény s pláčem, zkoušky jsou jakousi hrou na divadlo, nesené v duchu komedie. Takže s humorem. Věřím totiž, že ta dobrá atmosféra se při premiéře přenese i na publikum, což se povětšinou skutečně stává.

 

Kdosi přišel na nápad, aby se dokument jmenoval Nejistá sezóna Semaforu. Dovoluji si připojit vysvětlení. Ona totiž každá sezóna v divadle, kterému byl více než před půl stoletím přiřknut statut divadla autorského, je nejistá. Když pomineme zmíněné zemětřesení, je závislá na tom, zda autora napadne něco natolik nosného, že se to udrží v přízni publika nějaký čas. Kytice už vegetuje na prknech Semaforu více než 800 repríz, poslední verze Sekty tu žila jen po 16 večerů. To svědčí o tom, že autor se nemusí vždycky strefit, což neznamená, že je to neschopný. Znamená to jen, že se nestrefil. Ale taky to znamená, že jindy, a sice většinou, se strefit dokáže. Ta nejistota tkví v závislosti divadla a jeho další existence na tom, jak se dílo autorovi podaří.

 

Vzniká tu otázka: kdo rozhodne, zda se dílo autorovi podařilo nebo ne? Inu publikum. Publikum, které rozhodlo, že Sekta se hrála pouze šestnáctkrát a Kytice osmsetkrát. Odborná kritika může leccos napovědět, ale o počtu repríz rozhoduje divák.

 

I sezóna 2013 – 2014 začala jako nejistá, ale po prvních dvou premiérách se nejistota rozplynula, protože obě byly úspěšné. (Kdyby 1000 klarinetů a Osvobozené divadlo Semafor.) Na tu třetí se chystáme a doufáme, že i ona (Prsten pana Nibelunga) poskytne našemu divákovi to, co od nás očekává.


Aktualitky 08. 3. 2014

Od posledního rozpovídání, které jsem uskutečnil na těchto stránkách uběhlo něco vody a teprve teď mi vyšel čas na to, abych dal o sobě vědět. Do té doby jsem skládal hudbu do Prstenu pana Nibelunga, což by měl být můj pokus o muzikál, narozdíl od hudebních komedií až dosud v Semaforu uváděných. Dalo to hodně práce. Hodně radostné práce.

 

Od té doby se toho událo mnoho. Rusové obsadili Krym, jaro začalo uprostřed zimy, do našeho kolektivu přibyl Michal Malátný, došlo k další premiéře, na Národní třídě v budově Akademie věd měla vernisáž výstava mých litografií a kreseb, pokračuju ve svých rádobyfilozofických úvahách a dopisuji knihu Klaun si povídá s Bohem...

 

Nu, vezměmež  to popořadě. I když s ruským obsazením Krymu nemám nic společného, přesto se mě nemile dotýká. Připomíná mi trpké dny okolo 21.srpna, kdy jsem se stal nedobrovolným emigrantem, protože jsem se bál vrátit se z dovolené domů. Podobně jako Brežněv i Putin má potřebu chránit své občany, kterým nikdo nic nedělá. A nedostává se mu studu za to, že jeho záminka je příliš průhledná. Účel světí prostředky. A tak se raduju alespoň z jara, které se dostavilo předčasně, a to k mé nemalé radosti.

 

A taky mám radost z toho, že k Semaforu se hlásí umělci různých směrů. Po rockerovi Michalu Pavlíčkovi se k nám přimkl další Michal, tentokrát Malátný, frontman slavné skupiny Chinaski. Zazářil v naší premiéře Osvobozené divadlo Semafor, jejíž úspěch byl víc než značný. Musím tady vyslovit svůj obdiv k listu Právo a Radmile Hrdinové – nikoliv za to, že přiřkla naší inscenaci 90 %. Nejspíš po zásluze. Mé díkuvzdání by jí patřilo i kdyby nám dala míň. Ale to, že její recenze se objevila na stránkách listu tři dny po premiéře mi připomíná ony dávné časy, kdy se to slušelo. A není to poprvé. I na naše Rytíře z Blaníku došlo v Právu třetí den po premiéře a dostalo se nám tak výsady, která je u nás běžná jen u hokeje nebo fotbalu. Ještě jednou dík za to. Dávám za to paní Radmile 95 %.

 

K té zmíněné výstavě bych jen rád dodal to, co tvrdím při všech vernisážích (zažil jsem jich už přes osmdesát): že své výtvarné práce nepovažuju za ctihodné umělecké dílo, nýbrž za doklad toho, že jsem šikovnej.

 

A co se týká mé knihy o klaunovi, který si povídá s Bohem, někdy si říkám, že možná i vyjde. Vím, že tady vstupuju na tenký led a stačí aby si méně pozorný čtenář nevšiml mé proklamované nejistoty, kterou nepřestávám připomínat, a je zle. Budu zatracen – znám to i z ohlasů na divadelní hry, o kterých nepřestávám zdůrazňovat jejich pravý smysl, leč marně. U knihy teologického zaměření je má programová nejistota namístě, si myslím, protože jistota v těchto věcech neexistuje. Si rovněž myslím. Jen množství nejrůznějších výkladů biblických textů je toho dokladem. A tak se opovažuji probírat se písemně svými myšlenkami, i když jsem si vědom, že jsou to pouze názory tzv. selského rozumu. V té knize, vyjde-li, se dočtete, budete-li jí číst, že ani za jedním názorem si nestojím. Jsou to neučesané myšlenky a přestože téma je závažné, nezříkám se humoru. Proto ten klaun v názvu.

 

To už pro dnešek stačí. Děkuju všem, kteří mému poohlédnutí vůkol věnovali trochu pozornosti, protože na pozornosti svého okolí jsem vlastně existenčně závislý. Kdyby naše divadlo zelo prázdnotou, nebylo by.  

 


ÓDA NA NAŠE VZÁCNÉ DIVÁKY 23. 1. 2014

 

 

Když poskakuju po jevišti spolu se svou kolegyní herečkou J.M. a vydávám naučené zvuky, připadám si i já jako herec. Opravdu. Odříkávám uložený text, zpívám veselé písně, dělám přesně to, co dělají herci. Asi to nedělám tak jak se to má dělat, protože občas se dočtu, že divadlo už bych neměl mít, ale ve své prostotě se domnívám, že tuhle věc by měli vyřešit diváci. Až k nám přestanou chodit, tak co já pak s divadlem? Tiše a pokorně se ho vzdám a doma pak budu mít dost času na kreslení, třeba.

 

Publikum Semaforu stárne, i když, pravda, v průměru je o hodně mladší, než jsem já. Před každým představením hledím do sálu a pozoruju přicházející diváky a počítám. A tak vím dost přesně, že většinu publika tvoří střední generace – řekněme 35 až 55 let. Jsou to děti a vnoučata mých příznivců z šedesátých let. Počítejte se mnou: v roce 1960 jsem byl idolem šestnáctiletých. Těm je letos sedmdesát. A sedmdesátník může mít klidně padesátiletá dítka a pětadvacetiletá vnoučátka.

 

Kdysi jedna paní recenzentka ve ctihodném deníku mé počty zpochybnila. Chodí k nám a žádnou mládež nevidí. Z jejích slov se dalo vyčíst, že jsem tak trochu něco jako lhář. Paní recenzentka si nejspíš zapomněla uvědomit, že ona k nám chodí na premiéry a na ně skutečně pozvánky teenagerům neposíláme. Ty obdrží významné osobnosti, úředníci z nadřízených úřadů a také recenzenti. A ti většinou už jsou pěkně dlouhou dobu plnoletí. Ostatně ani ta paní redaktorka už není teenager. Já však se musím dostavit na každé představení, protože to mám v úvazku. A mám ve zvyku odhadovat věk diváků a po času vypočítat průměr. Zkrátka pravdu mám já.

 

Ale o to mi teď nejde. Chtěl bych se pozastavit nad jistým jevem, který mi velí, abych se nenechal zviklat. Když shasnou světla v sále a nastane ten krásný svátek, kterému dr. Osolsobě říkal metakomunikace hlediště s jevištěm, vídávám v hledišti diváky, o kterých bych se tu chtěl rozepsat.

 

Jiří Menzel, filmový režisér zvučné pověsti se ve své knize vzpomínek vyznává ze sympatií k Semaforu oněch šedesátých let. Krdyby 1000 klarinetů a Nevěsta – to byly filmy vzniklé ze semaforského podhoubí a on v nich hrál. S Jiřím Šlitrem jsme naopak hráli v jeho Zločinu v šantánu. Ale odvedl si notný kus práce i v našem divadle. A po celou tu dobu jsme ho vídali na našich představeních. A léta plynou a já ho v hledišti vídávám stále. Takže pětapadesát let nás má pod dohledem. A když skončí představení  zajde zpravidla do mé šatny a vynese soud. U něho se nemusím bát, že mu přehnaná zdvořilost nedovolí říct pravdu a nemusím se bát, že by tu pravdu sdělil neomaleně. Vytkne mi obvykle všechno co mu ve hře vadilo, a o to víc si pak považuju, když začne říkat co mu nevadilo. Nedávno vysekl poklonu mým dialogům. Ocenil tu mou práci s rodnou řečí a já mu byl vděčen. Všiml si totiž něčeho na čem si právem? neprávem? zakládám. To by snad potěšilo každého. Nepamatuju si, že by si dialogů v  původních hrách, které jsme uvedli na naší scéně všiml renomovaný kritik.

 

Miloš Forman, rovněž filmový režisér. I s ním jsem natočil pár filmů. Žije v USA, ale kdykoliv se objevil v Praze, jeho kroky vedly vždy do Semaforu. Nejdřív do hlediště a pak ke mně do šatny, kde chválil. Což bych mohl považovat za projev zdvořilosti, kdyby mi také kdysi nedal, velmi vkusně, pocítit své rozpaky nad mým dílkem. Hráli jsme tehdy představení, které se jmenovalo Ten pes je váš?. Miloš Forman hned po skončení šel za mnou a setrval v zákulisí, než jsem se odděkoval tleskajícím divákům. Pak jsme se teprve setkali, ale místo obvyklého chvalozpěvu okomentoval pan Forman potlesk, který ještě dozníval z hlediště: „Musí vás mít asi moc rádi.“  O hře samotné pak nepadlo slovo. A já věděl: Nelíbila se. Ale jindy zase, když se přišel podívat na zkoušku naší Lysistraty, řekl mi jen jedno slovo: „Nádhera.“ Dodnes má pro mě to slovo větší cenu než titul Zasloužilý umělec.

 

Milan Uhde, další tvář, kterou jsem zaznamenal na našich představeních. I on, když u nás viděl Lysistratu, srovnával ji s realizací této komedie v Divadle Na Vinohradech. Líbila se mu a  ocenil, že se nebereme vážně. Jednou, když jsme hráli v Brně naši Mam´zelle Nitouche, stál po představení před budovou a vyřkl slova, která byla balzámem pro mou zjitřenou duši. Povšiml si totiž, že náš humor má jisté kvality, kterých není dnes nadbytek. A dokonce mě vyzval, abychom se této cesty drželi, protože je to cesta cenná. Od té doby to vím a on to ví taky. Takže už jsme dva.

 

V našem hledišti sedává další divadelník. Herec Stanislav Zindulka. Toho si velmi považuju, protože herci k nám cestu nenacházejí a já pochopil, že někteří mají za to, že jsme kolezi, kteří jich nejsou hodni. Stanislav Zindulka nevynechal žádnou naší inscenaci a řekl bych, že nás má rád.

 

Chodívá k nám Soňa Červená, operní pěvkyně. V rubrice Chvalozpěvy si můžete najít slova, která píše na naši adresu. Prohlašuje se za našeho fandu a dává nám to svým spontánním  potleskem najevo. Já jsem jí to dával najevo, když jsem kdysi chodil opakovaně na představení Divotvorný hrnec, kde hrála po boku Jana Wericha. Kdepak by mi napadlo, že jednou s ní budu zpívat v televizi píseň, kterou mě v Divotvorném hrnci oslňovala! Ani její vztah k Semaforu není nekritický. Dokáže se přiznat k tomu, že se jí něco nelíbilo a to způsobem velmi kultivovaným, takže její výtku nelze nepřijmout. A o to víc mě těší její nadšení a její přízeň. Děkujeme.

 

Taky Richard Haan je operní pěvec a zároveň přítel našeho počínání, což, jak vidno, se nevylučuje. Vídáváme ho co chvíli v hledišti a dlužno říct, že své návštěvy Semaforu dohnal až ke skvělému happy-endu: pojal za svou choť naši herečku Jolanu a jejich potomek je výstavní kus.

 

Mezi stálé diváky můžeme směle zařadit i dirigenta Libora Peška, který, když na to přišlo, dokázal na chvíli vyměnit symfonický orchestr za Swing band Ferdinanda Havlíka. Byl to od něho spíš recesistický kousek, kterým potěšil všechny, co toho byli svědky. Ostatně jeho jméno jsem poprvé zaznamenal v roce 1958, když jsem šel na představení hry Voskovce a Wericha s Ježkovou hudbou. Byla to Balada z hadrů, které nastudovali po ochotnicku studenti v divadle E.F.Buriana. V tomto programu byl Libor Pešek uveden jako dirigent a jako představitel jedné z hlavních rolí jistý Miloš Forman. Zavzpomínali jsme si na to, když nás společný úkol postavil na scénu Národního divadla, kde jsme způsobili onu Dobře placenou procházku. Miloš Forman za režisérským pultíkem, Libor Pešek v orchestřišti a já na scéně. A na tomto společném díle nechyběla ani Jitka Molavcová.

 

Zůstaneme u hudby. Václav Hudeček se svou chotí Evou si znovuobjevili Semafor před několika lety a od těch dob nás sledují pečlivě a oddaně a veřejně proklamují své sympatie k naší práci.

Potěšení na naší straně je nezměrné. Dík.

 

Taky výtvarníci patří mezi naše štamgasty. Adolf Born, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek – jejich grafické dílo překročilo státní hranici, jsou věhlasní a ví se o nich ve světě. I já jsem výtvarník. Mé dílo hranici nepřekročilo a proto se ve světě o mně neví. V tom se poněkud lišíme. Ale tomu, že se pokouším o něco, čemu lze při troše shovívavosti přiřknout označení výtvarný projev vděčím za to, že dokážu obdivovat grafická díla těch tří jmenovaných víc, než to dokáže člověk, který se sám o něco takového nepokusil. Obdivuju tu nádhernou citlivou linku Bornových postaviček, jejich nádhernou stylizaci, která už na sto honů prozrazuje autora, obdivuju fantazii Jiřího Slívy, který kresbou, provedenou tím nejprostším způsobem, dokáže rozesmát – to mu závidím. Já, když hodlám rozesmát publikum, musím napsat hru, pak ji nastudovat a po večerech v ní vystupovat. A Jiří Slíva docílí totéž kresbou, kterou vytiskne a ona už jednou provždy tu práci dělá za něj dál. A Vladimír Suchánek? Já, odchovanec dekadentů (ano, jsem unikát: komik, který trávil mládí nad knihami Karáska ze Lvovic, Karla Hlaváčka, Artura Breiského, jihna nad jejich dekadentní noblesou) podléhám stejným způsobem námětům a barvám Suchánkových grafik. A tyto tři výtvarníky vídám zcela pravidelně na našich představeních a jejich smích je mi darem nejcennějším.

 

Pak jsou tu ještě další výtvarníci: Karel Vilgus, jeho grafické úpravy knih se poznají na první pohled, nebo Valdemar Sokol, který maluje obrazy z nichž sálá jeho vztah k mystice...

 

A zapomenout na pana profesora Dvořáka by bylo trestuhodné. Nejen, že se mu líbí má opona tak, že jí a mému malování věnoval jeden díl svého televizního seriálu, ale i to, co se  odehrává po jejím zvednutí shledává dobrým a po představení mi neopomene sdělovat své dojmy, které se velmi podobají tomu, co jsem svou hrou zamejšlel. A navíc v nich mnohdy nacházel valéry o nichž jsem sám neměl tušení.

 

Taky spisovatelé k nám chodí. Minulý týden jsem tam zase jednou spatřil Ludvíka Vaculíka, který před časem napsal do  novin, že do divadel už nechodí, jen občas do Semaforu. Když mi bylo osmdesát, zazpíval mi zpaměti píseň o nesčetných slokách a pokud jste to viděli v televizi, ujišťuji vás, že mu řadu slok vystřihli. V hledišti taky vídávám Vladimíra Párala, dalšího spisovatele, který se k nám přichází zasmát.

 

Není to zase tak dávno, co jsme přišli o řadu přátel našeho počínání. Odpluli do onoho Neznáma, k němuž plujeme všichni, akorát oni byli rychlejší. Arnošt Lustig dokázal k nám přijít i dvakrát v jednom týdnu. Když se vrátil z emigrace, ptal se na Semafor. Kdosi mu řekl, že už to není ono. Arnošt Lustig se přišel přesvědčit a pak napsal: Je to ono! A od té doby až do svého onemocnění chodil na každé naše představení, mnohdy i několikrát. A  Adolf Branald, který občas okomentoval naše představení vlídným dopisem a ještě v pětadevadesáti létech k nám nacházel cestu. Pak už jsem ji občas nacházel jen já k němu.

 

Odešli i ministři kultury, kteří k nám pravidelně chodili. Dva Pavlové, Tigrid a Dostál, a dvě vzpomínky:

 

Pavel Tigrid, který nevynechal jedinou naši inscenaci, mi jednou zavolal. Že se chce přijít podívat do Kolowratského paláce, pod jehož krovy jsme uskutečňovali pořad Včera večer poštou ranní, a že by stál o to setkat se po představení s Jitkou Molavcovou a se mnou dole v divadelní kavárně. Seděli jsme tam potom asi hodinu a povídali si o všem možném. Zanedlouho na to opustil Pavel Tigrid ten náš svět. A tu mi došlo, že se s námi vlastně přišel rozloučit.

 

I druhý ministr kultury, Pavel Dostál. I on k nám chodil na všechno, žel jen tak dlouho, než mu v tom zabránila ta zhoubná choroba. Ale i potom nebylo premiéry, aby nám neposlal velkou kytici s ministerskou stuhou.

 

Když jsem se zmiňoval o hercích, kteří k nám nenalezli cestu, nepatřil mezi ně Ladislav Smoljak. Bohužel i jeho musím připomínat v rubrice, kterou tvoří výčet těch, co už dosáhli druhého břehu. Málokdo už dnes ví, že Ladislav Smoljak začínal svou divadelní kariéru v Semaforu v roce 1960, kdy jako mladý učitel, který nastudoval se svými žáky Aškenázyho Ukradený měsíc, vyzkoušel si režii této hry i na scéně Semaforu, tehdy sídlem Ve Smečkách. S Jiřím Šlitrem jsme mu složili písničky a svou roli tam dostal i Waldemar Matuška.

 

Ale obraťme se zpátky k životu. Vědci. Mezi stálé diváky patří prof. Pavel Pafko, věhlasný lékař, do jehož péče byl svěřen i prezident republiky. Mám od něho dokonce schovaný dopis, který se rozhodl napsat po shlédnutí našeho představení a který způsobil, že jsem na nějaký čas zpychl.

 

Z lékařů mohu připomenout docenta Bartůňka, jenž své sympatie k Semaforu prokazuje tím, že se obětavě stará o zdraví nás komediantů. A taky populární doktor Radim Uzel sedává často v našem hledišti.

 

Ve výčtu osobností vědeckého světa, které nás nespouštějí z očí připomínám dr.Jiřího Grygara, který přestože by mohl pozorovat Semafor na obloze, protože jméno našeho divadla obdržela i jedna planetka, chodí se dívat na Semafor i do Dejvic.  Další nositel četných vědeckých titulů, kterému není naše práce lhostejná, je prof. Ivan Havel. Jeho absence na našich premiérách je mizivá.

 

A už mi naskakují další jména: Jiří Just, někdy i jeho bratr Vladimír, který narozdíl od recenze v prestižním listu, v němž kritička neskrývala svůj nepřekonatelný odpor k nové inscenaci naší Kytice, doporučil toto představení ocenit jako inscenaci roku. On totiž se svým bratrem v minulosti na scéně stál, a tak ví co to obnáší nejen teoreticky, ale i skutečně. A o to důvěryhodnější je jeho soud.

 

A teď, na závěr, proč jsem tyto řádky napsal. Snad proto, abych se tu vytahoval? To taky, ale napsal jsem je hlavně v naději, že těm co nad tím naším Semaforem lámou hůl, způsobím jednou problémy s vysvětlováním proč si tak výjimečné osobnosti oblíbily pokleslé divadlo, jemuž se v poslední době občas někdo pokouší upřít právo na existenci.

 

Proto také nepřipomínám jména těch, co k nám chodili kdysi, kdy podle mínění některých kruhů, jsme byli ještě dobří, narozdíl od současného stavu. A byla to velká jména. Že by dnešní osobnosti pozbyly vkus? Odváží se je z toho někdo nařknout? Schválně.

 

Začínáme druhou polovinu pětapadesáté sezóny. Těším se, že v ní zase uvidím ty vzácné tváře, těším se ale i neméně na ty anonymní diváky, kteří k nám chodí demonstrovat, že jsme jedné krevní skupiny.  

 


Zpráva o mých pokažených Vánocích 18. 12. 2013

ZPRÁVA O MÝCH POKAŽENÝCH VÁNOCÍCH

 

Že přeju všem lidem dobré vůle, a hlavně těm, kteří jsou příznivci divadla Semafor, krásné Vánoce, dávám tímto na vědomí. Já je budu mít poněkud pokažené. Stala se mi taková nepříjemná věc: napsal mi nějaký mladý muž, že by rád své dívce, která má ráda Semafor, udělal radost tím, že by jí dal mou fotografii, na níž bych napsal věnování oné milované bytosti. O to, pokud mě paměť neklame, mu šlo. A já ten dopis ztratil. Strávil jsem už řadu hodin jeho hledáním, a marně. Zhatil jsem mu zřejmě jeho záměr a jsem z toho nešťastný. Vánoce jsem zřejmě pokazil nejen jemu, ale i sobě – budu na Štědrý den mít stále před očima jeho zklamání. Možná, že se ten dopis ještě někdy někde objeví, myslím, že tam byla přichystána i zpětná obálka, ale to už bude pozdě.

 

Říkám si, možná, že ten hoch navštěvuje tyto stránky a že se o mém zoufalství dočte a napíše mi, jak bych to mohl napravit. Ale je to jen slabá naděje. Bude mě to asi trápit po zbytek života, stejně jako mě trápí, že jsem obdržel asi před rokem dopis od pana Hraby, který býval ředitelem firmy Panton a v dobách pro mě nelehkých mi velmi pomohl tím, že začal vydávat LP desky s našimi písničkami, zatímco Supraphon uposlechl příkaz ústředního výboru KSČ a vyškrtl mě ze seznamu svých autorů a interpretů. Bylo to od pana ředitele Hraby velmi odvážné a když jsem po dlouhých letech dostal jeho dopis, vzápětí se mi ztratil a já, ačkoliv jsem ihned zahájil pátrání po jeho nynější adrese, nikdo mně ji neuměl sdělit. Od té doby není dne, abych na si nevzpomněl na tohoto skvělého člověka, který žije ve stejné zemi jako já, jenže nevím kde.

 

I říkám si, že se třeba najde někdo, kdo bude číst tyto řádky a bude mně umět poradit. Takže, ještě jednou přeju vám všem Vánoce nepoznamenané nějakým podobným problémem.

                 

                                                                              JS


Absence velkorysosti v Česku 04. 11. 2013

ABSENCE VELKORYSOSTI V ZEMÍCH ČESKÝCH

 

Ani ne to, co se událo 28.října na Hradě, ale to, co následovalo, se stalo inspirací k napsání následujících řádků, o které se mě nikdo neprosil. Ale občas se mi přihodí takováto písemná samomluva, a já spustím. Útěchou je mi fakt, že to pak není povinná četba, je to jen můj způsob, jak se zbavit některých myšlenek. Nasypu je prostě do počítače, a je to.

*

Na každém kroku se v naší vlasti setkávám s absencí velkorysosti, což je rodná sestra dobré vůle. Myslím, že velkorysosti se žel nedostává ani prezidentu republiky. Kdybych já byl prezidentem (nic takového naštěstí nehrozí) byl bych asi prezidentem velmi nekvalitním. Určitě bych zvoral, co by se dalo. Ale vím, jak bych se zachoval v některých konkrétních případech.

Pokud by mně rektor odepřel vystoupení na univerzitě, poznamenal bych si do svého prezidentského notýsku: Toho musím při nejbližší příležitosti pozvat, abych dal svému národu najevo, že mstu nemám ve svém repertoáru.

A kdyby syn Jiřího Hájka odmítl přijít pro vyznamenání svého otce a vzkázal mi, abych mu je poslal poštou, odpověděl bych mu: Zřejmě k tomu máte své důvody, respektuji je, ale vyznamenání vám poštou nepošlu. Bude deponováno v prezidentské kanceláři a třeba některý z budoucích prezidentů vám bude milejší než já, a pak si pro ně přijdete.

Ale prezident je, žel, občas takový, jací jsou občané jeho národa, jen má tu smůlu, že je to víc vidět. Velkorysost, tolerance a dobrá vůle se do našich skutků ne a ne vrátit. Je to důsledek oněch neblahých čtyřiceti roků, kdy přirozená morálka a etika lidu zvolna krněla, slovo noblesní byla třídní nadávka a velkorysost byla na seznamu zakázaných vlastností.

*

Když jsem nedávno četl v Lidových novinách slova Tomáše Baldýnského, kterými komentoval čin Vladimíra Mišíka, že totiž „...místo oslavování, že měl Vláďa koule poslat prezidenta do řiti... řeknu vám, že jsem nevěřil svým očím. Tato věta, jakkoliv myšlená, by se přece jen neměla objevit na stránkách novin, které se touto dobou chlubí svou úctyhodnou minulostí, spojenou se jmény Karla Čapka, Ferdinanda Peroutky a jiných velikánů české kultury. Ti by koukali! Sám Vladimír Mišík, pokud je mi známo, odmítl poctu velmi kultivovaným způsobem.

*

V Lidových novinách jsem si přečetl Poslední slovo Jana Rejžka. Píše: Zvláště u Suchého blábolení zamrzí. Prý: „Jestliže za těchto okolností dokáže pan prezident pominout, že s ním netáhnu za jeden provaz a rozhodne se mou práci ocenit, je to od něho gesto, které nedokážu odmítnout.“

Toto blábolení jsem skutečně napsal a jestliže mu Jan Rejžek dal toto ohodnocení, zřejmě si to myslí a já jsem poslední, kdo by mu to vyvracel. Prostě si napsáním techto řádků ulevil a je mu líp, taky se toho občas dopouštím.   Ale co mu chci vyvrátit, je jeho následující věta: „Ještě že to nebyla Svatováclavská orlice.“

Kdyby ji napsal člověk nevzdělaný, prostý, případně blb, uznal bych, že nejspíš netuší kdo Orlici uděloval.Že to byl krvavý režim, importovaný v oněch létech do ČSR německými tanky, zatímco Řád TGM jsem obdržel od prezidenta, kterému – ať se to komukoliv líbí nebo ne – dala hlasy většina spoluobčanů ve svobodných volbách. To je jistě Janu Rejžkovi známo, a tak pokud mě naznačuje, že bych si pro Orlici s chamtivostí mně vlastní, běžel, nacházím v tom krůpěj zloby, zášti, či jiných nepěkných věcí.

Pane Rejžku, víte to stejně dobře jako já, že když rozdávali metály prezidenti dosazení Lidovými milicemi a posléze zachraňovaní sovětskými tanky, neváhal jsem vzdorovat, vzpomínáte? 2000 slov, Několik vět, neúčast na akci Anticharta a taky to, že jsem primátorovi Josefu Hájkovi zdvořile odmítl nabízený titul Zasloužilý umělec. A tenkrát jsem věděl, že budou následovat sankce. (A taky, že následovaly.) Ale nemám chuť dělat hrdinská gesta dnes, kdy se to smí. Nevěřím, že byste nechápal rozdíl mezi naší současností a mezi Protektorátem Čechy a Morava a jeho Svatováclavskou orlicí, kterou jste, poněkud jízlivě, přihodil k odsouzení mého blábolu. Mimochodem ten blábol vlídně přijaly tisíce lidí na stránkách www a mezi nimi i osobnosti možná dokonce úctyhodnější než vy – i když si možná myslíte, že takové nejsou. Tím nechci snižovat vaše novinářské kvality, kterých si vážím, protože je sleduju. Uznávám, že vaše postřehy jsou vtipné a obratně sdělované a bývá v nich mnoho pravdy. Ale s tou Orlicí jste mě naštval. Nezdá se vám, že v tom vašem neférovém přirovnání je kus nefalšované zášti. Jako by jí nebylo dost vůkol.

Tomáš Garrigue Masaryk řekl jednou větu, kterou jsem si opsal a mám ji neustále před očima: Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví.

Další výrok, který mi tane na mysli, jsou slova Christiana Morgensterna. Cituji je na svých www už po několikáté. Ostatně cituji je kudy chodím, protože je považuji za esenci dobré vůle. „Rád strpím slova jako nicméně a přesto. Dovolují nám totiž říci po odsudku i slova uznání.“

*

Že dobré vůle a velkorysosti se nedostává těm, kdož heslo Pravda a láska považují za největší srandu století, s tím je třeba počítat. Víc mě zneklidňuje, když hlasatelé a vyznavači této Havlovy myšlenky chlístají často na své odpůrce zlobu a nenávist. V záchvatu ušlechtilosti hlásají pravdu a lásku, ale pak je něco naštve a nastane sešup do suterénu. Kam se v tuto chvíli poděje pravda a láska, není známo.

Klasickým příkladem je případ současného prezidenta. Ponechme teď stranou jeho směřování a jeho skutky a posviťme si na nás ostatní. Na ty, kteří ho adorují a opovrhují intelektuálsko-pragocentrickými hovady, a na ty, co mu nic neodpustí a co pohrdají burany a hňupy, kteří ho zvolili. Nenapadá ty notorické brojiče z obou táborů, že nenávist plodí nenávist, která pak plodí nenávist, plodící další nenávist? Že je to planý pokus o průjezd slepou ulicí?

Jak to tak sleduju, novináři současnému prezidentovi neodpustí nic. Tak to v demokratických státech chodí. Však on jim to taky dokáže tvrdě vrátit. I tak to v demokratických státech chodí. Méně správné je, že jeho dobré činy jsou velmi často přehlédnuty. Úmyslně? Neúmyslně? Prostě přehlédnuty. Anebo okomentovány slovy, připomínajícími slabý čaj. A že žádné takové nejsou?

Zrovna při nedávném předávání vyznamenání jsem si všiml dvou: Vyznamenal Pavla Wonku a Jiřího Hájka, osobností, na které se už tolik osmadvacátých říjnů pravidelně zapomínalo – z toho druhého, žel, sešlo, když prezident odmítl poslat vyznamenání poštou, což se mu koneckonců nedivím. A druhé pozitivum: brilantní, spatra odvedený projev, kdy prezidentova rétorika čněla nad vším, co jsme odsouzeni běžně poslouchat. Projev, jehož věty měly smysl, a pokud obsahoval tradiční urážku novinářů, byla vyslovena noblesním způsobem. Když už urážet, pak takto. V naší vlasti, půvabné to zahrádce, zaflákané jedovatým plevelem vulgarity a hrubosti, zněla mi takto pronesená invektiva jako zpěv andělů.  

Je už to dávno, co se říkalo, že kvalitní diplomat neřekne svému odpůrci „Lžete!“. Transformuje to slovo do sdělení, že „o vašem výroku by se dalo s úspěchem pochybovat.“ Věta, pod níž cítíme úsměv.

Samozřejmě, že není každému dáno polemizovat s odpůrcem elegantně a kultivovaně a byl bych hodně prostý, kdybych doufal, že tento můj traktát něco zmůže. Proč jsem ho tedy sepsal? Já nevím. Asi proto, že jsem, jak už správně tušíte, pravdoláskař non plus ultra, a štve mě, jak často mí souvěrci deklasují myšlenku Václava Havla, pronesenou v dobré víře v nedobrém čase.

*

Vladimír Mišík odmítl vyznamenání, která jiní přijali. Já, v jeho očích možná člověk nehodný, mu k tomuto skutku gratuluju. J.J.Rousseau přece řekl: Nikdy jsem neviděl smysl svobody v tom, že člověk může dělat to co chce, ale v tom, že nemusí dělat to, co nechce. Vladimír Mišík svým skutkem dokazuje, že žijeme ve svobodném státě.

Dnes není ta doba, kdy novináři museli oslavovat vládce na každém jeho kroku, a novináři si to s gustem užívají. Jsou svobodní. Dar velkorysosti a tolerance je jim však odepřen. Ne, nemyslím, že by měli ubrat ze svého poslání, kterým je hlídat demokracii, myslím jen, že by se to dalo dělat důstojným způsobem. Kdybych byl tím prezidentem – a opakuji, že to nehrozí a v tom je i kus štěstí tohoto národa – učinil bych při nástupu do svého úřadu prohlášení, v němž bych vyzval media, aby mě hlídala a nic neodpustila, pokud bych udělal jakoukoliv chybu. (A hádám, že první bych udělal už den na to.) Ale zároveň bych požádal, aby tomuto rozhádanému národu, jehož myšlení za léta v totalitní atmosféře znatelně pokleslo, pomáhala se pozvednout z toho marasmu a učit je, co je kultura, mravnost, čest a velkorysost. Mou snahou by bylo aby nastala doba, kdy budeme respektovat i své odpůrce, ba i ty, kteří si to nezaslouží. V tom je totiž velikost, neboli opak malosti. A ještě pár podobných blábolů, jak by řekl Jan Rejžek, bych pustil do éteru, a kdybych viděl, že jsem za dobu svého vládnutí v této věci neuspěl, odejel bych do Tasmánie, která se nachází na druhé polovině zeměkoule, ale lesy tam mají stejně krásné jako u nás. Tam bych chodil na houby.

A na rozloučenou ještě jednou: Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví. TGM. To by si měli vštípit ti i tamti.

 

 


Vyznamenání 28. 10. 2013

Když vyšlo najevo, že mám být vyznamenán prezidentem republiky, reakce byly různé. Na jedné straně gratulace, na druhé hlasy, že bych měl tuto poctu odmítnout. Nejsem tak prostý, abych se domníval, že následujícími řádky někoho přesvědčím – chci jen veřejně vyslovit svůj názor a čtenář ať si s ním dělá co chce.

 

Skupina přátel divadla Semafor, poslala prezidentské kanceláři návrh na mé vyznamenání. Mělo to být pro mě překvapení. A to se jim povedlo. Od té chvíle se mi dostávají rady nejrůznějších kalibrů, jak se mám k tomu postavit.

 

Když jsem dostával vyznamenání od prezidenta Havla, byl při tom i tehdejší premiér Miloš Zeman. Tenkrát mě vyzval abych se přidal k jeho politickému směřování. Odmítl jsem to s tím, že mé cesty se ubírají jiným směrem. Nedivil bych se, kdyby na mě proto zanevřel. Přesto se mi dnes dostává z jeho strany ocenění mé půlstoleté práce, zatímco v tisku se ozývají hlasy, usilující o likvidaci Semaforu, v němž už třiapadesát roků mám to potěšení hledět do rozesmátých tváří diváků s dobrým pocitem, že jsem se o ně přičinil. V různých tiskovinách dočítám, že už nejsem hoden mít k tomu účelu propůjčené divadlo. Jestliže za těchto, pro mě nevlídných okolností, dokáže prezident republiky pominout skutečnost, že s ním netáhnu za jeden provaz a rozhodne se mou práci ocenit, je to od něho gesto, které nedokážu odmítnout – brání mi v tom dobré vychování. Poděkuji zdvořile a vlastně i upřímně, ale své názory a svou orientaci, vzdálenou levicovým ideálům, si ponechám. A budu, odekorován, pozorně sledovat, jak důsledně pan prezident bude uskutečňovat svůj slib, že chce být prezidentem všech.


donšajni a novinářská etika 17. 10. 2013

DONŠAJNI A NOVINÁŘSKÁ ETIKA

Listuju v novém čísle časopisu, který vydává Jonáš-klub, sdružující přátele divadla Semafor. V tomto skromném časopise mě zaujala recenze Ivana Kotta sepsaná k poslednímu filmu Jiřího Menzela. Ivan Kott píše:

Humor, místy trochu crazy, krásné operní árie, trocha nostalgie a také lehký vhled do současných problémů české kultury – to je stručná charakteristika nového filmu Jiřího Menzela, nazvaného DONŠAJNI, laskavě parodujícího notorické lamače ženských srdcí.

Kdybych chtěl nyní napsat recenzi na tento film, tak nemůžu. Napsal bych totiž to samé co Ivan Kott a on by mi vyčinil, že od něho opisuju.

Kott se dále pozastavuje nad slovy, která hlásají různí recenzenti, hodnotící Menzelův film: odpad, filmařská impotence, kanalizace, tupé troškovské dialogy, nepříjemné herectví paní Šafránkové…

Takové výrazy jsou nejspíš opsány z kritik, ve kterých se brojilo proti třídnímu nepříteli a úpadkovým formalistickým filmům v létech díky Bohu minulých. Dovedu si představit recenzi, kterou napíše kultivovaný člověk, jemuž se film nelíbil. Vytkne věcně nedostatky, ale  nesníží se k urážkám, útokům a podobným podlostem, které do seriozní kritiky nepatří. Si myslím. Protože ví, že tím by v očích slušných lidí deklasoval sám sebe.

Marta Bystrovová napsala jednou v Lidových novinách na adresu Semaforu, že toto divadlo je víc věcí citu než rozumu. Ó, jak se strefila! Jen bych si dovolil doplnit, že každé umění je věcí víc citu než rozumu. Ale cit je v dnešní době poněkud na ústupu, což dokazuje otrlost oněch kritiků, kteří by nedokázali natočit film, zatímco Jiří Menzel by dokázal sypat z rukávu recenze, které by díky jeho smyslu pro humor a díky jeho inteligenci a praxi, byly rozhodně čtivější, slušnější a věřím, že i fundovanější a spravedlivější než věty těch, co se rozepsali o jeho filmu. Ostatně – postavme jejich práce vedle díla, které za svůj život vytvořil Jiří Menzel, a poměřujme. A tady je právě jádro Goetheova pudla. Dodávat si pocit vlastní velikosti tím, že počnu snižovat toho, na něhož nedosáhnu, to je přece známý způsob, jak lze zalichotit vlastnímu sebevědomí.

Jděte se na Donšajny podívat a vychutnejte si jejich humor, místy crazy, krásné operní árie, trochu nostalgie a také lehký vhled do současných problémů české kultury. A už jsem to opsal! Promiň Ivane.

                                                             Jiří Suchý

 


BROJÍM 07. 8. 2013

Úvaha k výrokům v Lidových novinách z 3.8.2013.

 

Tak už zase musím brojit. Ale to už je můj osud. Zachraňoval jsem kdysi divadlo na které dopadala nenávist komunistické vrchnosti a přežil jsem ji. Čelil jsem nečekaným ekonomickým zvratům v současnosti a učelil jsem to. A teď zase musím brojit proti novým snahám o likvidaci Semaforu. V různých časopisech a novinách  se objevují stále častěji články z nichž se dovídám, že bychom měli nebýt. Nu, prosím, nejsem z těch, kteří se vnucují tam, kde jsou nežádáni. Ale my žádaní jsme, v tom je ten rozdíl. Ti co by nás ochotně oželeli jsou ve výhodě – mají k dispozici tisk a mohou tam napsat kdykoliv cokoliv. Ačkoliv i já bych si při nejhorším dokázal získat místo na stránkách deníků – vždyť stačí jen málo: vymyslet si nějaký atraktivní způsob protestu a psát se o mně bude všude. Atraktivní způsob protestu jsem volil zatím jen  jednou – když nám magistrát položil nůž na krk. Mé fotografie pak zdobily titulní strany nejrůznějších listů a k mým protestům se přidávali nejrůznější občané. To si však nechávám až kdyby došlo k nejhoršímu. Teď se dobrovolně spokojuji s tím, že svůj názor předkládám na těchto našich stránkách těm, kteří je sledují. A těch je o několik set tisíc méně než čtenářů denního tisku.

 

Nu a teď k věci – ne že by se mi do toho moc chtělo, ale cítím se být povinován všem přátelům divadla Semafor, a jsou to skvělí lidé – mnozí z nich svým významem vysoce převyšují ty, kteří nám nedokážou přijít na jméno. To mě posiluje.

 

Je mi to už trapné, ale zase půjde o paní Machalickou. Nemůžu jí upřít, že rozumí divadlu – upírají ji to jiní, ti, co se cítí být postižení její kritikou, což je pochopitelné, ale postižený nemusí mít vždycky pravdu. Divadlu nejspíš paní Machalická rozumí, ale co vím bezpečně – nerozumí Semaforu. To jí nevytýkám, ostatně není jediná. Semafor prostě nesplňuje její představy o tom, jak má divadlo vypadat. Nu a co. Jsou její představy skutečné jedinou nezpochybnitelnou pravdou? Ona si asi myslí, že ano, já si myslím, že ne. Mé názory jsou ovšem v jejích očích méněcenné – ona tu věc vystudovala, a tak ví. Já zase vím z praxe, že kupříkladu herci a herečky, kteří vystudovali patřičnou školu, zůstávají mnohdy ve stínu těch, kteří nic nevystudovali.

 

Zkrátka paní Machalická nám upírá právo na místo ve spektru divadelních scén, protože, jak píše, jsme „už dávno na huntě jak umělecky, tak finančně.“ Ta finanční hunta je prokazatelně nepravdivá. Pokud své informace získává z bulvárního plátku Rytmus života, obrátila se na list, který lže jako když tiskne. Výkřiky, že nás čeká bankrot a exekuce, že herci naříkají, že jim dlužím velké peníze atd. jsou vylhané od a do zet. Naše hospodaření je vyrovnané, nikomu nic nedlužíme, všem smlouvám jsme dostáli a dokážeme se vyrovnat i se stále se snižujícím grantem. To je totiž výhoda autorského divadla: nedostává se nám peněz na drahou inscenaci, napíšu rychle novou hru pro tři nebo pět herců. Samozřejmě, že jest mi číst v novinách kritické hlasy, že naše hra je spíchnuta horkou jehlou, a je tomu tak. K tomu lze jen dodat, že všech pět her minulé sezóny bylo spíchnuto horkou jehlou, ale zachránil jsem tím divadlo před katastrofou a dnes už můžu píchat jehlou zcela chladnou. (A úspěšné předpremiéry šesté komedie Kdyby 1000 klarinetů ukázaly, že to nese ovoce.) Takže výtku, že jsme finančně na huntě si, prosím, paní Machalická škrtněte, anebo upřesněte co si představujete pod slovem hunta.

 

Nedávno zmíněná paní Machalická napsala v Lidových novinách, že jsme tisíckrát horší než Ypsilonka. Tehdy jsem ji opravil, že jen pětsetkrát. Tentokrát přitvrdila, a jak vidíte, já taky. A vzkazuju jí (snad se jí to donese):

 

V hledišti Semaforu vídám pozoruhodné diváky. Zkusím tu vyjmenovat ty, na které si zrovna vzpomenu: Ludvík Vaculík,  (schází tu Arnošt Lustig, který dokázal na jednu a tutéž hru přijít i dvakrát v týdnu), Karel Hvíždala, Vladimír Páral, prof. MUDr. Pavel Pafko DrSc, Doc.Pavel Bartůněk (a když jsme u těch Pavlů, není to zase tak dávno, co u nás byli pravidelnými návštěvníky ministři kultury Pavel Dostál a Pavel Tigrid), často tam vídám Václava Hudečka s chotí Evou Trejtnarovou, taky dirigenta Libora Peška tu vídávám, stálými našimi diváky jsou operní pěvci – Richard Haan, Soňa Červená, oba držitelé Ceny Thalie, nehledě k jiným oceněním, astrofyzik RNDr Jiří Grygar CSc, výtvarníci s evropským renomé Adolf Born, Vladimír Suchánek, Jiří Slíva… Režiséři Jiří Menzel a Miloš Forman, (ten kdykoliv se objevil v Praze), Doc.ing Ivan M.Havel CSc. Ph. D., a z kolegů je to ještě náš urputný divák Stanislav Zindulka, který nescházel na našich hrách kam až mi paměť sahá. Tak bych mohl vypočítávat dál a tak se omlouvám těm, kteří mi zrovna v tomto okamžiku nenaskočili, doplním a zveřejním je tu později ve veřejném dopise, kterým je pozvu do další sezóny. Je jich ještě dlouhá řada. Vynechávám ty, o nichž mám jistotu, že k nám chodí a ne, že u nás byli, je-li mi rozuměno.

 

Paní Machalická může namítnout: Ano, jsou to významné osobnosti, ale divadlu nerozumí, zatímco já ano. I já mám argument: Do Semaforu se nechodí „rozumět divadlu“, v tom je jablko našeho sváru. Do Semaforu se chodí za dobrým pocitem a za kultivovanou zábavou, které v naší vlasti není zase tak mnoho. Že to, co se u nás koná, kultivované je soudím podle toho, že našimi stálými diváky jsou právě ti, které jsem tu zmiňoval. Nebo že by měli pokleslý vkus? Ó, to si snad nemůže myslet ani Jana Machalická. Pečlivě schraňuju krásné dopisy, které mi mnozí z nich poslali. Dopisy, tak nádherně jiné než jsou žlučovitá likvidační slova vytištěná tiskařskou černí. Chlubím se tu jimi a jsem na svou klientelu pyšnej. No nedivte se, prosím vás… v takový krásný společnosti…

 

Je tomu víc než třicet roků co nás paní Machalická znectila v tisku sdělením, že na představení pozorovala maminu s taťkou, které by očekávala spíš na Šimkovi a Krampolovi. Už tenkrát jsem pochopil, že nejsme šálek jejího čaje. Určitě, kdyby chtěla, povšimla by si i kultivovanějších diváků, ale to ona nechtěla. Napsal jsem tenkrát, že taťka, který místo aby šel do hospody, vezme maminu a jde s ní do divadla, si nezaslouží slova pohrdání.

 

Ale je tomu už víc než třicet roků. Ano, tak dlouho už trvá zášť Jany Machalické k Semaforu a já k ní ne a ne pociťovat nenávist. Ne, že bych nechtěl, ale nějak mi to nejde. Nenávist, žluč a jedy jsem se naučil za ta léta pouze vnímat a ne produkovat. Prostě jsem dosud nepropadl kouzlu nenávisti. Dokonce bych rád pozval paní Machalickou k Suchejm na kafe, při kterém bychom si možná leccos objasnili. Nebo taky ne, přijde na to. Nepředpokládám, že je horlivou čtenářkou našich stránek, ale předpokládám, že se jí to třeba donese.

 

Končím, a na mysli mi tane jedno čtyřverší písně, kterou jsme zpívali na prknech našeho pokleslého divadla:

 

                           Chodíme světem coby

                           Šediví muklové

                           A vrabec vlastní zloby

                           Nás k smrti uklove…

 

A říkám si, že bychom mohli Semafor přejmenovat po vzoru Divadla Na Zábradlí, na Divadlo Na Huntě. Možná, že by to byl dobrý marketingový tah.


Poděkování divákům 05. 7. 2013

PODĚKOVÁNÍ DIVÁKŮM

Třiapadesátá sezóna skončila a tak bych rád poděkoval jednak souboru a jednak divákům. Souboru o něco míň, protože ten byl za svou práci v divadle honorován, divákům víc, protože ti se za svůj pobyt pod střechou Semaforu museli zaplatit.

Semafor má už odnepaměti skvělé publikum. Zpočátku si ho přitáhl věhlas divadla, které bylo módním artiklem a kdo nenavštívil alespoň jednou Semafor, byl společensky handicapován. Ne, nebylo to publikum divadelní, dokonce mnoho diváků se mi v dopisech chlubilo, že ještě v divadle nebyli, ale v Semaforu už pětkrát. Mysleli si, že mně svou ignorancí potěší. Ale měl jsem je rád, protože účinně pomáhali, aby se firma Semafor prosadila. Kritika nám nebyla vždycky nakloněna, ale nakonec i ona musel uznat, že jsme vnesli do pražského divadelního života čerstvý větérek, vítr a posléze vichřici.

Naši diváci totiž projevili neskutečnou obětavost. Fronta před divadlem se začala tvořit večer, a když jsme po představení opouštěli dům, byla už dost početná. Diváci prostáli či proleželi ve spacích pytlech celou noc, obvykle střídáni rodinnými příslušníky, a tím se nemohlo pochlubit žádné jiné divadlo v ČSSR. A tak diváci to byli, kdo dotlačil náš soubor do povědomí odborné veřejnosti, která, pravda, nebyla příliš nadšena ani naším herectvím, ani naší dramaturgií, ale pak, pěkně po pragmaticku, nám přiznala místo na slunci. Dokonce byla občas zmiňována naše avantgardnost a experimentálnost, zatímco my jsme ani pořádně nevěděli, co ta slova znamenají.

Ty doby jsou pryč. Dnes nám pomáhá existovat zcela jiný druh diváků a já si vážím toho, že už je k nám neláká ona módnost jako tenkrát, ale zřejmě něco zcela jiného. Dneska už nikdo neoslní společnost sdělením, že viděl poslední kus v Semaforu. Důvod proč se k nám chodí je zcela jiný: poskytujeme svým divákům něco, co je těší a dokonce mnohdy i něco, co potřebují.

Ani teď, kdy kvalita herectví našeho souboru se přece jen vylepšila oproti tehdejšku, odborná veřejnost jí není nakloněna, na což si lze za třiapadesát roků zvyknout. A tak docházíme k tomu, že je to naše publikum kdo ví a chápe v čem je přitažlivost naší práce. Ne v profesionalitě hereckých výkonů, ne v dramaturgických kvalitách hry, ale v atmosféře nabité humornou imaginací, lehce poznamenanou poetikou slovních hříček a bizarních situací. Divák se tu cítí jako ryba, vylovená z kalné stoky všedna, na dvě hodiny vypuštěná do zurčícího potůčku, který sice postrádá velebnost Vltavy, ale je oproti ní průzračnější.

A tak když některé naše představení zvedne v závěru jásající publikum ze sedadel a to aplauduje ve stoje, my se mu na oplátku klaníme vkleče. Je v tom našem skutku sice krůpěj humoru, ale myslíme to vážně.

                                                                    JS

 

P.S  Můj počítač, zvyklý automaticky upozorňovat červenou linkou na prohřešky proti pravopisu, podtrhává občas i některá slova správně napsaná, ale dnes už málokdy používaná. Myslí si, chudák, že je chytřejší, než já. Není.

 

 


Poděkování 28. 5. 2013

PODĚKOVÁNÍ RYTMU ŽIVOTA.

 

Jsou tiskoviny, které nečtu, ale stejně se mi nakonec donese, pakliže tam něco píšou o mně. A tak jsem se dozvěděl z časopisu Rytmus života, že Semafor krachuje a je před exekucí. Taková důležitá věc a mně nikdo nic neřekne. Jen díky Rytmu života a jeho počestným informacím se dovídám jak na tom jsem. Je to skandál, nikdo v divadle mi nesdělil, že dlužím svým spolupracovníkům velké částky, až Rytmus života našel tu odvahu. Všichni se tváří loajálně a pracují na nové inscenaci jakoby nic a nejspíš dotují ze svých úspor nákupy rekvizit a materiálů pro výpravu naše nové komedie, kterou uvedeme v červnu. A účtárna, která mě v minulosti už několikrát včas upozornila, že stav našeho konta vyžaduje vylepšit, což jsem vždycky ochotně udělal, tentokrát mlčí a platí všechny účty z nějakých záhadných zdrojů. Rytmus života by si měl na to posvítit.

 

Co je však horšího, je můj psychický stav. Přátelé, jsem rozpolcená bytost. Poskytl jsem Rytmu života rozhovor a ani o tom nevím. V srdceryvném vyznání, kdy má řeč je dána do uvozovek, což ve všech seriózních tiskovinách by mělo znamenat, že jde o doslovný citát, se dočítám něco, co jsem nikdy neřekl, protože tak naivní žalozpěv bych nebyl schopen vyslovit. A přece jsem ho zřejmě vyslovil, když je to v seriózním listě černé na bílém. To je asi taky důvod, proč se soubor rozhodl mě ušetřit pravdy a skutečnost, že se skládá na provoz divadla ze svých úspor je pro mě skličující. Ano, nejspíš je k tomu vede soucit. Ale jak dlouho to milosrdenství mých nejbližších přátel potrvá? On ten provoz našeho nevelkého divadla stojí velké peníze, v řádu miliónů. Kde na to berou, když jim už delší čas neplatím? A proč něco neřeknou? Dal bych jim ochotně k dispozici své úspory.

 

Ty uvozovky, mezi které je umístěno mé senilní blábolení o tom, kolik krásných let jsem strávil v divadle, jež je mou srdeční záležitostí, ve mně vyvolávají pochybnosti. Skutečně jsem to řekl? A skutečně se našel spolupracovník, který tomuto ctihodnému listu svěřil, že mu dlužím velké částky? Nikdo mě totiž neupomíná. Že by to všechno bylo vylhané? Pravda je, že pod článek se nikdo nepodepsal, a že dneska lze napsat všechno. A tak dám taky něco k lepšímu:

 

Doslechl jsem se, že šéfredaktor této tiskoviny se nechal slyšet, že se nachází pod tlakem veřejnosti a že ti blbečkové – mínil tím své věrné čtenáře – vyžadujou stále bizarnější zprávy a tak že je třeba si vymýšlet a lhát. Nechce se mi věřit, že by to byla pravda, ale pak jsem se ze zdrojů, které si nepřejí být jmenovány, doslechl věci ještě mnohem horší a tak nevím. Stále ještě doufám, že jsou to jen pomluvy.

 

A na rozdíl od autora článku se podepíšu, protože rodiče mi vštěpovali, že anonymové jsou opovrženíhodní chudáci.

 

                                                                                                                                                Jiří Suchý


Návrat na www 28. 5. 2013

Tomu, kdo sleduje tyto stránky (a jsou i tací) nejspíš neušlo, že jsem se tu odmlčel. Důvodem je vztah, který panuje mezi mnou a počítačem. Zkolaboval. Byl pak po čase dán do pořádku, ale počínal si jinak, než původně – je-li mně rozuměno. Odmítal úkony, které jsem od něho požadoval, a které jindy ochotně plnil. Opět bylo nutno povolat odborníky, aby mu domluvili. Zvláštní věc: je poslouchal. Ale když odešli opět se začali vzpírat mým požadavkům. Při tom mám pocit, že jsem se vůči němu ničím neprovinil. A týdny plynuly.

 

Dnes už je všechno v pořádku, naše vztahy se urovnaly a já jen doufám, že je to na věčné časy a nikdy jinak, takže pokud jste tyto stránky už neodepsali, věnujte jim nadále svou vlídnou pozornost. Děkuji. JS


Co na světě mám rád 20. 3. 2013

O tom co na světě mám rád se dovíte v našem novém pořadu, s nímž máme jisté problémy. Nevíme totiž jak nazvat jeho formu. Jazzový koncert, ale trochu kabaret, happening či textappeal, částečně improvizace, ale chvíli zase pečlivě secvičený program... Prostě slátanina, řekne si nejspíš mnohý čtenář těchto řádků. A bude mít asi pravdu. Naší snahou pouze jest, aby tato slátanina byla slátána s šarmem a elegancí, aby ten, kdo bude za ní vážit cestu do Dejvické 27, nelitoval, aby mu semaforský humor rozvibroval bránice a jazzové synkopy vnikly do žil.

Večer s Jiřím Suchým, Jitkou Molavcovou a s Jakubem Šafrem spolu se semaforským combem, se nebude opakovat a pokud se pod tímto názvem budou v budoucnu vyskytovat další večery, půjde vždy o další unikát. Unikátní večer s řadou překvapivých momentů se bude konat 3.dubna 2013. Bližší na www.semafor.cz


Doporučení 12. 3. 2013

Zdravím a sděluji, že jelikož jsem byl poněkud marod, nenapsal jsem na tyto stránky ani řádku. Stačil jsem však odpovědět na otázky paní Bystrovové, která mé odpovědi umístila na www.odivadle.cz. (rubrika Rozhovory). Rozepsal jsem se tam dost zeširoka, takže zájemci se tam můžou ledacos dočíst. A už se chystám na své stránky.


Jirka neměl Šimka rád? 18. 2. 2013

Nakladatel pan Petr Jánský se na svých www rozzlobil na mého bratra, který měl na cosi, zřejmě na volbu prezidenta, jiný názor než on. Celý ten spor je nad mé chápání, jakožto vůbec všechny spory. Jsem totiž od přírody uzpůsoben tak, že spory mi nejdou k duhu a řeším je tím, že je ignoruju. Ani v tomto případě nehodlám být rozhodčím, jen bych se rád pozastavil nad větou pana Jánského, že „Jirka neměl Miroslava Šimka rád.“ Tedy jako já. Není to tak docela pravda, stejně jako kdyby pan Jánský napsal, že Šimek neměl Jirku rád. To už ostatně naznačil Petr Adler ve svém připojeném komentáři, v němž upozornil mimo jiné, že Šimek se jmenoval Miloslav a ne Miroslav, takže já už to tu na pravou míru uvádět nemusím. Ale o našem vztahu s Miloslavem napíšu, ať se ví, jak to bylo.

Stručně: Když jsem poprvé spatřil Miloslava Šimka po boku Jiřího Grosmanna, hned jsem si oba zamiloval a pozval do Semaforu. Obhájil jsem je i před Jiřím Šlitrem, který, když se vrátil po delším pobytu v Kanadě a v USA, nebyl touto dvojicí příliš nadšen. Po odchodu Jiřího Grossmanna se naše vztahy poněkud zamlžily. Poetika textů Jiřího Grossmanna, která přibližovala tuto dvojici k poetice Semaforu, odešla s ním, a zbylo tu něco, s čím jsme se dost těžko smiřovali. A tady by bylo zapotřebí dlouhého popisu stále sílícího kalení našeho vztahu, ale na situaci jsem nemohl nic měnit, protože jsem se stal řadovým členem divadla, navíc členem určeným k pozvolné likvidaci. Od té mě zachránil listopad 1989.

Tehdy jsem vyzval Miloslava Šimka a jeho spojence Krampola, aby si našli jiné působiště, protože jsem byl odhodlán vrátit Semaforu tu tvář, kterou jsme mu kdysi s Jiřím Šlitrem vybrali. Nabídl jsem jim, že v Semaforu mohou zůstat tak dlouho, dokud si nenajdou jiné místo. Po několika měsících si našli divadlo na druhé straně Václavského náměstí a přestěhovali se. Naše vztahy byly tehdy mizerné, což nemám rád. A tak jsem jednou pozval Miloslava na kus řeči a všechno jsme probrali. A náhle nastal radikální obrat. Pochopili jsme vzájemně celou situaci, našli k ní stejný postoj a dokonce jsme si po létech začali tykat. Přijal jsem pak pozvání k vystoupení v jeho divadle a on mi na oplátku napsal velmi hezká věnování do knih a gramodesek. Ještě je mám schovaný.

Pak onemocněl a přičítám jeho těžké nemoci fakt, že mě náhle v televizním seriálu o divadle Semafor ostře napadl. Byl to blesk z čistého nebe. Nemám mu to za zlé, setkal jsem se v životě několikrát s tím, že těžce nemocný člověk zahořkl a začal jitřit staré rány, byť už zahojené. Dodnes setrvávám, když vzpomínám na Miloslava Šimka, u té předposlední etapy, kdy jsme si podali ruce, a mám ho rád.

Tak takový byl můj vztah k Miloslavovi a musím se ohradit, je-li zredukován na stručnou větu „Jirka neměl Šimka rád.“


P.F. 2013 02. 1. 2013

Všem, kteří nahlížejí do těchto stránek, přeju aby ve zdraví nahlíželi po celý rok 2013. A až budu umět zařazovat na tyto stránky obrázky, což bude nejspíš záhy, dosadím tu i naši semaforskou PF, kterou jsem vlastníma rukama nakreslil. Zatím přeju všechno dobré. Jiří Suchý


Zpráva o první polovině sezóny 2012-2013 01. 1. 2013

Zpráva o první polovině sezóny 2012 – 2013, jak probíhala v Semaforu.

Už už jsem chtěl napsat, že první polovina naší divadelní sezóny je tradičně kratší než ta druhá, ale byl jsem nedávno při podobné příležitosti pokárán jedním matematikem, že poloviny musí být stejné, jinak to nejsou poloviny. I poopravil jsem na oplátku svého karatele – jako člověk, pracující s jazykem českým vím, že v hovorové řeči není třeba pohlížet na věci kolem sebe očima matematika. Hodí-li manžel svou drahou polovičku na váhu, zjistí většinou, že jeden z obou je těžší. – Hovorový jazyk zkrátka matematice podřízen není. Přesto se omlouvám všem matematikům, kterým jsem onoho večera způsobil v Semaforu trauma.

A tak první polovina sezóny se konala ve znamení boje o přežití. Příspěvek, který nám poskytlo Město Praha, byl vítaný, ale čtyři milióny přece jen chyběly. Náklady na malé divadlo jsou velké – bylo by zapotřebí, aby vstupné bylo minimálně dvojnásobné, abychom vyšli. Ve velkých muzikálových divadlech tak vysoké vstupné mají, protože za ně nabízejí divákům velkou podívanou, jakou si malé divadlo dovolit nemůže.

I pustili jsme se do zmíněného boje o přežití a čtyři premiéry za dva a půl měsíce vykonaly své. Přežili jsme.

Té první, Kam se poděla Valérie?, se dostalo různého přijetí: od kritiky zdrcujícího, od premiérového publika velmi vlídného a diváci všech dalších repríz už naši komedii přijímají nadšeně. Otázku, proč se publikum neshodne
s odborníky, už mám vyřešenou. Každá tato skupina klade na nás jiné požadavky. Pokud se nedokážeme zavděčit oběma stranám, nezbývá než usilovat o přízeň těch, kterých je víc.

Na to, že noviny naši práci příliš nesledují, jsme si zvykli. Tentokrát naši novou hru zaznamenaly jen Divadelní noviny. Poctily nás, jak je to tam zavedeno, ohvězdičkováním. Tři hvězdičky nám dal jeden z recenzentů, dva další nám dali rovněž tři, ale jaksi oba dohromady. Neboli – každý jen jeden a půl hvězdičky. Přeložil jsem si toto ohodnocení tak, že hra je v jejich očích veskrze špatná. Libreto je špatně napsané, hudba nestojí za nic, stejně tak texty písniček, režie je nemohoucí, herecké výkony pod psa, výprava se nepovedla, co ještě? Choreografie mizerná…

Samozřejmě, že jsem si ohlas odborníků vysvětlil po svém: ten, který nás ohodnotil třemi hvězdičkami, byl k pravdě nejblíž. Nejspíš pochopil, že celkem nenáročné libreto sleduje pragmaticky jediný smysl, a tím je smích publika. A ten v hledišti burácí, to se nedá popřít, to se dá pouze pominout. Až jednou doburácí, přestanou k nám diváci chodit. Zatím chodí.

O hudbě jsem se domníval, že se mi podařila v některých číslech lépe, než kdy jindy, budiž mi tato samolibost odpuštěna. Možná, že právě toho si náš tříhvězdičkový hodnotitel povšiml.

Texty písniček už dneska nikdo moc nesleduje, a tak za rozbor nikomu nestojí. Proto jsem se v naší Valerii spokojil s dobře odvedenou řemeslnou prací, v naději, že se tu a tam přece jen prozradí mé cítění bývalého básníka. Nu, neprozradilo se.

Režie nemůže odborníka uspokojit, to chápu. Není ničím výjimečná, pouze slouží.

Herecké výkony jsou tu různých kvalit. Já, jako jeden z herců, jen zírám, jak si Václav Kopta svou komikou dokáže získat publikum, o Jitce Molavcové nemluvě, a kdyby nic jiného, tak tyto dva klady by stály za povšimnutí. A je tu řada těch nejmladších – pro ně mám odjakživa zvláštní slabost. Jejich herectví je mnohdy ještě nezralé, stejně jako nezralé bylo kdysi herectví těch, kteří začínali na scéně Semaforu a posléze se stali hvězdami. To, že se jimi stali, rozhodlo publikum. Odborníci si jich povšimli, teprve když začali (ti herci) nebo snad začaly (ty hvězdy) zářit. To je ostatně důvod, proč i dnes nám ze všeho nejvíc záleží na mínění diváků. Bývá neomylné.

K těm kritickým hvězdičkám mi ještě dovolte pár vět:

V Divadelních novinách hodnotí odborníci (předpokládám, že kvalifikovaní) kvalitu různých inscenací. Divákovi to má usnadnit orientaci. A tak ve vysvětlující legendě se dovídá, že pět hvězdiček znamená zážitek, čtyři – nenechte si ujít, tři hvězdičky prý znamenají, že je dobré představení vidět, dvě, že návštěvu lze uskutečnit jen na vlastní nebezpečí. A jedna hvězdička odsuzuje inscenaci jako vhodnou pro derniéru.

Sleduji tyto hvězdičky s pečlivostí astronoma, a tak jsem našel v Divadelních novinách z 27. prosince 2012 toto zajímavé ohodnocení Čechovovy hry Ivanov, uvedené Národním divadlem moravskoslezským:

Vladimír Just                      *****
Jan Grulich                          ****
Jiří Štefanides                       ***
Josef Herman                        **
Marcela Magdová                    *

O kvalitě ostravské inscenace jsem se sice nedověděl nic, zato o kvalitě odborné kritiky všecko.

No, nechme už Valerii a její posuzovatele na pokoji a podívejme se na další premiéru, která měla za úkol dopomoci nám k přežití. Konala se přesně čtrnáct dní po té předešlé. Nazvali jsme ji Včera večer poštou ranní. Té se dostalo bouřlivého přijetí u diváka premiérového a zavděčili jsme se i těm, kteří chodí na reprízy. Představení bylo sestaveno převážně z korespondence zajímavých osobností a účinkujícími tu byli pouze tři herci, doprovázení třemi hudebníky. To, že premiérový divák reagoval i na ty jemnější valéry, je dáno tím, že je přece jen zasvěcenější. Naštěstí dopisy jsou natolik vtipné, a tudíž nosné, že i divák s průměrným přehledem si přichází na své, a jeho reakce nám to dávala zřetelně najevo.

Třetí premiéra se konala dvacet dní po té druhé. Laura a Oliver: Reality show. Trochu experiment a opět jen tři herci. Po rozpačité veřejné generálce padl na všechny tři strach, který ale vzápětí rozprášila nadšená premiéra. Po ní pak následovaly velmi úspěšné reprízy, při kterých nás diváci přesvědčili, že experiment se podařil.

K premiéře čtvrté došlo po pěti týdnech. Nazvali jsme ji Opera Betlém. Bylo to riskantní, když jsme z prosincového repertoáru stáhli všechny hry, abychom mohli hrát po celý měsíc jen tu naši vánoční operu. Výsledek: optimista by řekl, že první tři reprízy byly téměř vyprodané, pesimista, že nebyly vyprodané zcela. Pravda však je, že jakmile se rozkřiklo, proč stojí toto představení za zhlédnutí, nastalo cosi, čemu se dneska říká boom. Další reprízy už byly vyprodány do posledního místa, přibyly přístavky, spokojenost sálající z jeviště, mohutný aplaus a nářky těch, kteří se na představení nedostali – co víc si může dobře zavedené divadlo přát? A tak nám tu vznikla nová tradice: každý prosinec budeme hrát v Semaforu naši Operu Betlém.

V prosinci už jsme začali zkoušet novou hudební komedii – Rytíři z Blaníku a krasavice Lída. Hudbu složil tentokrát Michal Pavlíček, autor televizního hitu Kdykoliv kdekoliv. Libreto napsal textař Jiří Suchý, spolutvůrce zmíněného hitu. Ten bude taky hru režírovat, neboť je nejlevnějším režisérem v našem státě. Dělá to zadarmo.

Díky tomu všemu, co jsem zde vypsal, dopadlo divadlo původně ohrožené ekonomicky velmi dobře a zřejmě nezanikne. Prosíme, abyste to vzali na vědomí – vstupenky už jsou v předprodeji.

 

 


Poznámka k úvaze O.Sokola v časopisu Pátek 20. 12. 2012

Původně jsem si myslel, že článek Ondřeje Sokola, uveřejněný v příloze Lidových novin, se hemží bludy, ale pak jsem svůj názor opravil: bludy jsou to pro mě, ale pro člověka, který si za svůj cíl vybral smích co nejširšího publika je každé vyřčené slovo vlastně pravdivé.

Ondřej Sokol se v článku domnívá, že sprosťárny zlidšťujou. Nejsem tak úplně odpůrcem této zlidšťovací metody, jen se mi udělala jakási rozlišovací schopnost: to, co bych dal k lepšímu kumpánům v hospodě čtvrté cenové skupiny, nenabízím v divadle, protože by mnohý kultivovanejší divák by nám ubyl.

Několikrát se stalo, že do Semaforu přišel někdo z televize a když viděl nadšené publikum a slyšel burácení smíchu, obsadil nás do televizního silvestra. Můj ty Sokole! Teprve když jsme se ocitli před kamerami a před tím širokým publikem, došly nám ty omyly. Omyl dramaturga, který nás vybral a omyl náš, že jsme souhlasili. A začali jsme si o to víc vážit našeho semaforského diváka.

V článku mě taky zarazil obdiv pana Sokola nad výkonem slavného herce, který v totální opilosti se chtěl dostat do zamčené Violy pomocí močení skrz mříž. Pan Sokol říká, že to považuje za velmi vtipné. Jak myslí. Já, kdybych se chtěl dostat do zamčené Violy, volil bych nejspíš jiný způsob a uznání pana Sokola bych v tomto případě oželel. Za jeho pohled na tuto veselou událost jsem ale vděčen – je mi klíčem k pochopení jiného humoru, než je ten, který vyznávám.

Ale nebylo vlastně mým úmyslem kritizovat názor Ondřeje Sokola na humor. Dokonce si myslím, že je ve svém oboru profesionál a to jsem nikdy nepodceňoval. Jen se potácím na jiném břehu než on. Rád bych ale uvedl na pravou míru to, co považuju za Sokolův totální omyl. Jde o humor Horníčka a Wericha, který prý už dneska nefunguje.

Kdyby Ondřej Sokol řekl „humor Horníčka a Wericha už dneska nefunguje u publika, které sleduje naši Partičku“, určitě bych souhlasil. Ale já znám jiné publikum, kde ten humor funguje dodnes. Dokonce se často setkávám s lidmi docela mladými, říká se jim studenti, a ti si oba klauny nemůžou vynachválit. Dlužno snad jen dodat, že všichni tito studenti mají společného jmenovatele: jsou inteligentní.

On ten werichovský humor nefungoval u určitých diváků už dřív.. Jsem pamětník a tak vím, jak v šedesátých létech nemohli někteří naši spoluobčané přijít oběma klaunům na jméno, protože jejich humor jim byl nepochopitelný.

Uznávám, že těch diváků, kteří uznávají humor Horníčka a Wericha je menšina a pan Sokol jistě na oplátku uzná, že jeho Partička svou tvorbou neusiluje, aby jich bylo víc.

Dialogy Horníčka a Wericha dodnes dokážou rozesmát člověka, který ví o čem je řeč, a který je ochoten o tom přemýšlet. Smích takového diváka pak obsahuje, kromě jiného, i uspokojení nad tím, že porozuměl o čem řeč byla.

Ondřej Sokol je nejspíš hrdý na to, že publikum sledující Partičku je početné. Já jsem zase pyšný na to, že naše publikum početné není. A pak si máme rozumět! Někdo může mít za to, že bychom taky rádi bodovali u širokého publika, ale že to neumíme. Pravda je to jen z poloviny. A sice, že to neumíme. Ostatně obecně přece platí to, že kvalita v jakémkoliv oboru bývá v menšině, ať už jde o luxusní zboží nebo o smích publika. A proto, jak pravil už Jan Žižka, na množství nehleďte. Zboží spotřební jde rozhodně víc na odbyt, než zboží luxusní. A víte proč? Protože je laciné.

U Voskovce a Wericha jsem se vyučil práci s jazykem, naučili mě přizpůsobovat češtinu jazzovým synkopovaným rytmům, naučili mě nepřestat být na scéně sám sebou, a naučili mě namísto podbízení se nejširším masám, přimět určitý počet diváků akceptovat poetiku mého humoru. To, čemu mě naučili, funguje dodnes. Dodnes se koná v Semaforu jakýsi svátek vzájemného porozumění mezi hledištěm a jevištěm. A dodnes sedávají v našem hledišti osobnosti, které patří ke špičkám našeho kulturního života.

Jsem ale rád, že tvůrci Partičky se starají o zbývající většinu našeho národa, je to svým způsobem záslužné. A to myslím vážně. To, jak jsme se podělili o publikum, mně vyhovuje. Jen s  názorem na nefungujícího Horníčka s Werichem souhlasit nemůžu. Jejich půl století staré výstupy dodnes nepřestávají vycházet na DVD, CD i knižně. Že by vydavatelé a nakladatelé si libovali ve vydávání ležáků, o které není zájem? Nelze spíš uvažovat o tom, že se Ondřej Sokol zamiloval do onoho prolidštěného umění jak se dostat do zamčené Violy, a tím se vzdálil od  humoru Horníčka a Wericha?

Pan Ondřej Sokol se vyznal, že se obává, aby nedal příležitost vyhrát nějakému debilovi v jeho nitru. Přeju mu upřímně, aby se tak nestalo. A upřímně věřím, že mé přání nepřichází pozdě.

 


Skansen Semafor 20. 11. 2012

 

Je tomu už alespoň dvacet roků, kdy jsme byli kdesi kýmsi označeni slovem skansen. To krásné severské slovo tu bylo, snad poprvé, použito jako nadávka.  Léta plynula a slovo se vynořilo zas. Použila ho Jana Machalická ve svém článku v Lidových novinách. Tentokrát mám pocit, že už nebylo zamejšleno jako nadávka, ale jako určení kategorie, byť s lehce pejorativním nádechem. Že do této kategorie patří i Semafor, se dalo čekat, neboť tam skutečně patří.

S Janou Machalickou nenahlížíme na všechny skutečnosti stejně, i když na mnohé ano. A tak bych si tu dopřál malé zamyšlení nad pojmem skansen, v souvislosti s divadelní prací. Myslím si totiž, že Semafor není skansenem v pravém slova smyslu. Skansen, který vyrábí rok co rok nové tituly, z nichž některé docilují uznání i u odborné kritiky, není poctivý skansen. Nebo jiný příklad: Divadlo Járy Cimrmana. Hraje po celá desítiletí jedno a to samé, způsobem stále stejným. Je to skansen? Řekl bych, že ano, a dodal bych: No a? Klobouk dolů před takovým skansenem.

Kdysi jsme s Jiřím Šlitrem navštívili v Londýně Fieldings Music Hall Theatre – divadlo s kabaretním repertoárem z doby královny Viktorie, na který tu pohlíželi s lehounkým nadhledem. Byla to nádhera a odpovídalo to naší lásce ke starým šantánům. Skansen.

Nabudu už to dál protahovat. Jsem stoprocentní zastánce toho, že je zapotřebí divadel progresivních, moderních a současných, hlavně když je dělá někdo, kdo to umí. A takových tvůrců tu máme celou řadu, ale já mezi nimi nejsem. Jestli bohužel nebo bohudík – to sám nevím. Vím jen, že nejsem. Jsem tu pro ty diváky, kteří mají rádi tradiční pojetí zábavného případně bulvárního divadla. Slovo bulvární v souvislosti s tiskem rovná se sprostý, pokleslý, amorální. Bulvární divadla však byla odjakživa ta divadla, která si vytýčila za svou metu poskytování zábavy, výrobu radosti a smíchu, vytváření pozitivního pocitu v divákovi, který pak do těchto divadel nechodil obdivovat umění velkých režisérů či nadstandartní herecké výkony, ale jen pro tu radost. Že i kategorie bulvár má své žebříčky kvality, je nesporné. Semafor se jen snaží dosáhnout na takovém pomyslném žebříčku nejvyšší příčky. Vecpat se mezi ty nejlepší skanseny. To je celé.


V den premiéry Reality show 25. 10. 2012

V den premiéry Reality show

Vám, kteří sledujete dění v Semaforu, neušlo, že premiéra stíhá premiéru a nejspíš znáte i důvody tohoto shonu. V září se konala premiéra komedie Kam se poděla Valerie ?, v říjnu Včera večer poštou ranní a dnes, pořád ještě v říjnu, je tu ta naše Laura a Oliver: Reality show. A od příštího týdne začínáme zkoušet Operu Betlém. K ní pár slov.

Vánoční pořady v Semaforu bývají vždycky předem beznadějně vyprodány. Je to pro nás velmi lichotivé, když si uvědomujeme, jakou tradiční pozici mají Vánoce v srdcích našich občanů. (Moc pěkně řečeno, že?) A neušlo nám, že se v hledišti objevují děti v daleko větším počtu, než jindy. A obáváme se, že se chvílemi nudí. Některé výstupy jsou určeny spíš dospělým a na lidská práva těch malejch se zapomíná. Chceme to od letošního roku uvést na pravou míru. Naše Opera Betlém bude tzv. rodinné představení. První část večera se bude podobat těm našim Purpurám na okně z let minulých. Druhou polovinu večera bude tvořit malá opera, nebo spíš operka, kterou dnes dokončuje Jiří Suchý, neboli já.

Nejsa padlý na hlavu, nehodlám se vecpat do řad velikánů jako je Verdi, Rossini, Mozart, mým vzorem je naivní, leč půvabná Loosova Opera česká o komínku zedníky laškovně nakřivo postaveném. Ani její dokonalosti však nejspíš nedosáhnu, ale touto cestou se ubírat hodlám. Jsem zvědav, jaký bude mít toto dílko ohlas a pakliže vlídný, ocitne se na našem repertoáru prosinec co prosinec, stůj co stůj. Pokud jste zvědavi na výsledek mého úsilí, bylo by lépe opatřit si vstupenky včas, protože – jak už bylo řečeno – vánoční večery v Semaforu jsou záhy vyprodané.

A když už jsem se tady rozpovídal, přihodím ještě jednu kapitoku, nazvanou

SOŇA ČERVENÁ

Ta dáma nás totiž dokázala dvakrát v krátké době velice potěšit. V rubrice Chvalozpěvy Vám nabízíme řádky z jejích e-mailů, které nám dávají najevo, že si se Semaforem rozumí. Patří totiž mezi ty  významné osobnosti české kultury, které často vídáme v hledišti. A Soňa Červená se navíc vyznačuje upřímnou spontánností, která jí velmi sluší. Přál bych vám slyšet, jak nadšeně a s obdivem oceňují diváci, sdílející s ní stejné  představení, její bezprostřední reakci. Nahlédněte, prosíme, do Chvalozpěvů, které najdete na těchto stránkách.


upozornění 25. 10. 2012

Zatímco poznámky uveřejňované v rubrice Zápisník jsou řazeny tak, že nejnovější zápis najdete hned na prvním místě, v rubrice Chvalozpěvy je tomu jinak: nejnovější zápis je na místě posledním. Nejsem tak vzdělaný, abych sám dokázal pořadí převrátit, ale doufám, že v dohledné době seženu někoho, kdo to provede za mě. Zatím tedy hledejte nové zpávy až docela dole. Děkuji. JS


Další zamyšlení nad Valerií 03. 10. 2012

Uplynulo pár dní od premiéry komedie o Valerii a už máme před sebou premiéru další. A jak tomu už v Semaforu bývá, bude programově nepodobná té předešlé. Tentokrát to bude listování v zajímavých dopisech, proložené písničkami. Pracuju na ní velmi pilně, a když večer jaksi odpadnu, začnou se mi v hlavě prohánět myšlenky.  Dneska se mi zase vrátil problém, k němuž jsem se vracet nechtěl, ale jemu je to zřejmě jedno, a tak se vrací.  Jde o přijetí-nepřijetí komedie o Valerii. Diváci, kteří k nám chodí, mi nepřestávají poklepávat na rameno, takže už ho mám o několik centimetrů níž, a opakujou tu libozvučnou větu, že se výborně bavili. Ale pak mi několik diváků, kteří rozumějí divadlu, odmítlo na rameno poklepat. Hra jim vyburcovala adrenalin, hormon vyměšovaný dření nadledvinek, který způsobuje emocionální stres a podle doktora Uzla i chuť na sex. V úvahu tu ale přichází pouze to první a výsledkem je kategorické odmítnutí mého posledního dílka. Měl jsem sice pocit, že tito jeho odpůrci nemají tak docela pravdu, ale můj respekt nedouka k autoritám mi nedovolil, abych příliš polemizoval. Až teprve hlasy těch ostatních a spontánní přijetí dalších repríz u publika mi vrátilo sebejistotu a já začal formulovat tyto řádky.

Prvním argumentem vzneseným proti hře bylo, že příběh postrádá náležitou stavbu. Námitku respektuju a vadí mi na ní jen to, že ji respektuju už déle než půl století, zatímco moje protinámitka už půl století respektována není, ačkoliv ji opakuju do omrzení.

Má protinámitka spočívá v tom, že stavba příběhu není mou silnou stránkou a že to vím, a tak si rozumím s divákem, který po příběhu neprahne, a prahne-li, hledá ho jinde než v Semaforu a k nám chodí z jiných důvodů.  Jenomže… -

Podobenství: Když kráčím po ulici, jsou pro mě napínavým dobrodružstvím tváře lidí. Určitě vám neušlo, že každý člověk vypadá jinak. Sama tato pestrá podívaná mě baví, ačkoliv, ano, postrádá příběh. Rozhlížím se, kráčím dál, a najednou – příběh: mladík osloví neznámou dívku. Ona se rozpačitě zasměje… Pointy se nedočkám, protože se přece nemůžu postavit vedle té dvojice a čekat, co bude dál. Pokračuju tedy v chůzi a potkávám další chodce. A každá tvář se tváří jinak. To je pro mě úchvatná podívaná. A když mám mimořádné štěstí, potkám třeba mnicha, kominíka, nebo dokonce Skota, Vladimíra Franze nebo filmového herce… Dosud mi nikdy nenapadlo, že ta podívaná, kterou mi skýtá ulice, postrádá příběh. Ale pozor. Někdy se stane, že k příběhu dojde. Onehdy v metru u muzea jsem zastihl policistu, který donutil muže, aby se postavil čelem ke zdi, dal ruce nad hlavu a těma rukama se o tu zeď opřel. Takovou scénu nezažiju denně. Odolal jsem pokušení se zastavit a čekat, jak to dopadne, ale nakonec jsem se spokojil s tím, že jsem viděl to, co jsem viděl. A za chvilku tu na mě čekalo další dobrodružství: když jsem vystoupil z metra, kráčely tam tři kamarádky a zpívaly si písničku. Žádný větší příběh se už toho dne nekonal. Ani jsem ho nečekal a byl jsem spokojen s tím, co mi ulice nabídla.

Nedivte se tedy, že člověk s tak omezenými nároky nepostřehne, že jeho hra postrádá kvalitně vystavěný příběh, a dokonce má za to, že to nevadí. Vadilo by to, kdybych jinak neměl co nabídnout. A to by jistě vadilo i divákům a přestali by chodit. Myslím jako do Semaforu. Ale oni chodí, a tak si říkám, že jim to nejspíš taky nevadí. Ti, kterým to vadilo, už naši diváckou obec dávno opustili, Darwin něčemu takovému říká přirozený výběr. Zůstali ti, kteří k nám chodí za humorem, muzikou, poetikou textů, za přátelskou atmosférou a za svými oblíbenými herci. (Opakuju již po 675.)

Nikdy by mi nenapadlo vytýkat Ibsenovi absenci humoru, nevytýkal jsem ani J. B. Foersterovi, že v jeho operách je plno hudby, ale ani jediný hit, jaký má třeba Smetana, oba jmenovaní mi místo toho nabízejí něco jiného, a pokud mám zájem o jejich dílo, vím taky, co od nich můžu očekávat a co ne, a nijak mě nepopuzuje, že tam není to, co tam není.

Argument druhý: Když prý nedokážu napsat dobrý příběh, ať se příběhu vystříhám. To je dobrá námitka. A za vzor jsou mi dávány naše Hodiny jdou pozpátku. Je pravda, že ty jsou ceněny ze všech mých posledních inscenací nejvíc a příběh tam není – jen scénka za scénkou. Ostatně od dob Zuzany, co je sama doma, jsem takových představení bez příběhu vyprodukoval nejméně osmdesát. Tady nemám co namítat. Já tu jen vznáším námitku proti dobré radě – nepsat příběh, když mi to nejde. Kdybych se ale o něj občas nepokusil, nevznikla by Dobře placená procházka, nevznikl by náš Faust – to jsou hry, které se vedraly i na zahraniční scény, a nevznikl by Víkend s Krausovou, komedie, kterou nám po 255 reprízách spláchla Vltava – jinak by se hrála možná dodnes, a co Poslední štace? Nižní Novgorod? Myslím, že jsem napsal dost her s příběhem, které uspěly, a tak nevím, proč bych se měl najednou pokusů o další takovou komedii zříkat?  Jenom proto, že někdy pokus vyjde, jindy ne? Ale, opakuji znovu: když nevyjde pokus o příběh, skýtá naše představení řadu jiných věcí. A shodou okolností právě těch, za kterými k nám publikum chodí. Tak co?

Vzpomínám si, že když jsem v roce 1958 přinesl do Divadla Na zábradlí libreto Kdyby 1000 klarinetů a do žánrového označení jsem napsal slovo muzikál, rozesmál jsem své kolegy ve vedení tohoto divadla a bylo mi vysvětleno, že to muzikál není, protože muzikál musí mít – a teď dávejte pozor – vystavěný příběh, který je pak vyzdoben písněmi. A příběh muzikálu Kdyby 1000 klarinetů je velmi chabý. Místo abych se pokoušel předělat příběh, škrtl jsem v podtitulu slovo muzikál a napsal jsem leporelo. Leporelo ve smyslu obrázkové knížky pro děti, složené systémem tahací harmonika. A leporelo pak mělo ohromný úspěch, bylo veřejností přijato nadšeně a odborníky více než vlídně, chabý příběh nikoho neiritoval, vždyť to nebyl muzikál, bylo to leporelo, které později dalo základ ke stejnojmennému výpravnému filmu. Obávám se však, že kdybych v podtitulu ponechal slovo muzikál, vzali by odborníci na mé dílko jiný metr a jako autor muzikálu s chabým příběhem bych neuspěl, přestože to byl tentýž příběh, jenž ve skutečnosti uspěl. Možná, že jsem měl pod název Kam se poděla Valerie? napsat jako žánrové označení „jak si Brouk Pytlík představoval příběh o Valerii“.

Ne, nechci zlehčovat rozhořčení oněch nespokojených, příběh Valerie není asi dobře napsán, nevím, já to nepoznám, ale o jednom nepochybuji: diváci, kterým za půl století neušlo, že regulérní dramatický kánon se u nás nikdy nezabydlel, jsou s touto skutečností už dávno smířeni a chodí k nám za něčím, co se jim snažím už půlstoletí poskytovat v míře co možná nejhojnější a co není všude k mání. V tom vidím smysl Semaforu. A zajímá mě pouze, zda ho plním či ne.


Pár slov k Valerii 21. 9. 2012

 

Tak jsme měli včera první premiéru letošní sezóny – první z těch pěti, které nás do prosince ještě čekají. A dneska už je v MF Dnes o tom zpráva.  Připadám si jako ve Vídni 19. století, kdy po premiéře operety běželi novináři do redakcí, aby stihli článek do ranních novin. Tomu už jsem dneska odvykl. Vyšel jsem z toho,  že je jistý rozdíl mezi skvostnou operetou geniálního Strausse a prostinkou komedií jakéhosi malého divadla v Dejvicích, a tak jsem ani tak rychlé reakce nečekal. A ejhle, MF Dnes se zachovala způsobem, který je dnes vyhrazen spíš sportu: ráno jsem zaznamenal zprávu ze včerejšího večera.

Ta premiéra (jde o hudební komedii Kam se poděla Valerie) mi přinesla látku k zamyšlení.  Hra byla totiž přijata pouze vlídně, to znamená, že ne nadšeně, zatímco čtyři předpremiéry byly přijaty nadšeně, to znamená, že ne pouze vlídně. Jakého vysvětlení se mi dostane, si dovedu představit: na předpremiéry chodí přátelé divadla, jejichž vstřícnost je bezmezná, zatímco premiéry vyhledávají odborníci, kteří divadlu rozumějí, recenzenti a divadelní fajnšmekři, a ti se nedají jen tak oblafnout a snadno rozpoznají nedostatky uváděného dílka. To je třeba respektovat a velmi často se mi přihodí, že jejich názory jsou pro mou budoucí práci cenné a využiju jich. Ale mám-li být upřímný, skutečnou odměnou za práci, jak tu moji, tak i za práci souboru, jsou nám rozesmáté tváře těch vstřícných přátel divadla, kteří pak plní hlediště při dalších reprízách. A naštěstí je jich tolik, že si své divadlo živí už desítky roků. Nevadí jim, že hra má své nedostatky, spokojí se s tím, že mají při představení dobrý pocit. Neříkám, že je to správné, říkám jen, že je to milé.

Znám obě dvě divácké skupiny dost dobře, protože se setkávám celé roky se stejnou reakcí. Vím, že ta první skupina bude soudit, že hra nemá řádnou dramatickou stavbu, a já budu soudit, že ji skutečně nemá, protože to neovládám. A tak se chabě hájím, že libreto, které dramatickou stavbu postrádá, nepostrádá naštěstí humor, že je tu taky řada nápadů, nějaká ta hudba, texty písniček že mají svou specifickou poetiku, že jsou tu nějaké herecké či pěvecké výkony, že hra má i svou výtvarnou stránku a že je určena pappenheimským, které důvěrně znám. A od premiéry k premiéře opakuju stejné argumenty, ale ty jsou shledány lichými, protože dramatická stavba díla je nejdůležitější.  A já pokaždé trpělivě vysvětluju, že dramatickou stavbu nedovedu, protože když jsme ji ve škole měli, tak jsem scházel. A pokud tato moje neschopnost je neodpustitelná, neměl by Semafor už minimálně půl století existovat.

Ale on existuje, a to díky té druhé divácké skupině. Tu bych rozdělil na podskupinu  a) a podskupinu b). 

Ke podskupině a) náleží diváci, kteří se podobají mně: dramatickou stavbu nepostrádají, protože si ani neuvědomují, že tam není, a kochají se řadou detailů, které se povedly.

Podskupina b), to jsou ti, kterým absence dramatické stavby neušla, ale je jim to jedno, pakliže je vynahrazena jinými klady, které jsou jim dokonce mnohdy bližší.

Tyto dvě podskupiny jsou odpovědny za dobrou atmosféru v sále a dvakrát v padesátileté historii Semaforu mi daly pocítit, že jsem se nestrefil do jejich gusta, takže jejich přístup není zase tak úplně nekritický.

Co ještě dodat k zastáncům dramatické stavby? Že mají pravdu. Svou. A já mám taky svou, a jak se praví v Prodané nevěstě, každý jen tu svou má za jedinou. Připouštím, že se mi občas podaří napsat i něco, za což jsem jimi pochválen, a že mě to těší. Ale musím dodat, že za tu dokonalost nemůžu, udělala se mi sama.  I mizerný střelec dostane svého zajíce, když střílí hodně a často.

 

 


3 dobré zprávy 25. 8. 2012

Když jsem se nedávno tak ostře distancoval od názorů Jany Machalické, které předkládala čtenářům Lidových novin v článku o Waldemaru Matuškovi, chci tentokrát neméně ostře vyslovit souhlas s jejím článkem o církevních restitucích a oznámit to těm několika přátelům, kteří sledujou tyto mé stránky, a kteří vyslovili podporu mému minulému pohoršení. Říkám si, že když jsem se dokázal ohradit, musím umět i souhlasit. Tak tímto to dávám na vědomí.

Další věc, která mě potěšila – tentokrát v MF Dnes – bylo zjištění, že Madelaine Albrightová je propagátorkou jazzu, za což má dostat čestnou cenu Jazzovvého institutu Theolonia Monka, a že jejím nástrojem jsou bicí, na které si hodlá při předávání ceny střihnout sólo. Už se mi rýsuje combo, které hodlám pozvat do některého ze semaforských koncertů „Dnes hrajeme jazz“. Clinton – tenor sax, Molavcová – alt sax, Albrightová bicí nástroje a ještě někdo – to zatím nevím.

A třetí nečekanou radost mi udělal Jan Rejžek, kterému nedávno neušlo, že náš Jonáš a tingltangl měl výročí. Před padesáti léty se konala jeho premiéra. Věnoval mu v Lidovkách své Poslední slovo a já mu touto skromnou cestou děkuju.


Stáří versus mládí 02. 8. 2012

Čas letí jako spřežení
Nad kterým práská bič
Člověk se párkrát ožení
A hned je mládí pryč

Píseň krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen.

 

V posledních dnech mi neušel incident Bohuslava Sobotky kontra starší uchazeči o prezidentský úřad. Určitě víte, co mám na mysli. Pan Sobotka si trochu nešťastně zažertoval na konto jejich pokročilého věku, nejspíš si neuvědomil, že velikou část voličů jeho strany tvoří právě senioři. Od politika to nebylo počínání příliš obratné, ale o to mi vlastně nejde. Celá ta aféra mi připomněla jakousi rivalitu, která vládne mezi stářím a mládím. Sám se s ní občas setkávám, aniž by to nechalo nějakou stopu v mé duši, ale hlavou mi táhnou myšlenky, to jo. Jak ono to vlastně je?

„Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl“, říká král Jindřich VIII. ve hře Šest žen na adresu těch, které nechal popravit. Když jsem psal tuhle větu, bylo mi sedmadvacet. Už tenkrát jsem tušil, že stáří není to, nač bych se měl těšit. Římané výstižně nazvali nachýlené stáří slovy curva senecta. Ve svých mladých létech jsem sice věděl, že, budu-li mít štěstí, tak se svého vlastního stáří dožiju, ale představa jaké to bude, se mi tehdy nedostavila. Dneska už to vím. A taky vím, že ve svém okolí potkávám dvojí druh mladých lidí: jedni mě zahrnují úctou, kterou abych pochopil, musím si nejdřív uvědomit, kolik že mi to vlastně je, druzí na mě hledí jako na něco, co už nemá na tomto světě co pohledávat.

Jako příklad mi vždycky napadne onen případ Kofola. Když jsme otevřeli Semafor v Dejvicích, řekl jsem si, že by se tam v bufetu měla prodávat Kofola. Byl nápoj mého mládí a tak se mi zdálo, že v divadle, které se honosí svým tradicionalismem, by se to hodilo. V Semaforu se tedy začala prodávat Kofola. Jednoho dne se mi udělal nápad: na závěr sezóny uskutečnit jakousi přehlídku her, které onoho roku vznikly – byly čtyři – a po čtyři dny tohoto malého festivalu zahrnovat diváky drobnými pozornostmi. Nakreslil jsem drobné grafiky, které jsme dali divákům na památku, po představení jsme nabídli zájemcům debatu s účinkujícím, a pak nás taky napadlo požádat firmu Kofola o sponzorský dar – o přestávce nabídnout divákům jménem této firmy sklenici Kofoly zdarma.

Na náš zdvořilý dopis se dostavil do divadla mladý muž, který vlastně ani nevypadal jako pako. Pohovořili jsme, prošel si divadlo, a pak nám napsal stručný e-mail, že radši dá ty Kofoly mateřské školce než nám. A vzkázal nám, ať si požádáme o sponzorování výrobce umělých kloubů. Uvědomil jsem si, že je to vlastně nepřítel. Od těch dob se prodává v Semaforu Coca cola – firma, která nám dodala chladicí zařízení a navíc i finanční podporu. Znovu za ni děkuju.

            A Kofole děkuju za to, že mě přiměla se zamyslet nad absurdní situací: na jedné straně se mně dostává ze všech stran poct, jakými zahrnuje slušná společnost různé tvůrce v pokročilejším věku, a tak mám na kontě státní vyznamenání od prezidenta republiky, čestná občanství od starostů, čestné doktoráty od univerzit, síně slávy, Thalii a řadu jiných poct, a na druhé straně setkání s mladým ambiciózním mužem, který toho nejspíš zas až tak moc nedokázal, a ten mi naznačí, že pro něho jsem nula. A ty umělé klouby mě ujistili, že jde o generační rozpor. Prostě mu vadí, že nejsem mlád. A pokročilý věk je mu odpornej. Protože mu však nechci odplácet zlé zlem, přeju tomuto mladému muži, aby se toho hrozného stáří nedožil.

Začal jsem srovnávat své mládí s mládím dnešním a samozřejmě tak, aby to mé z toho vyšlo líp. A musím říct, že nelituju toho, že jsem upínal své zraky k předešlým generacím. Mou inspirací byla dvacátá léta, která jsem v létech padesátých objevoval a hltal. Vzhlížel jsem k Nezvalovi, k Seifertovi, k V+W a kdyby mě některý z nich požádal o basu Kofoly, ochotně byl mu ji přinesl na rameni (auto jsem ještě tehdy neměl) a cestou bych se zajíkal štěstím, že je mi něco takového dovoleno. A tenhle obdiv k předcházející generaci jsem pak vlastně zúročil ve své práci.

Onehdy se ozval mladý sebevědomý muž, který mě vyzval, abych mu přenechal Semafor, včetně loga, za symbolickou jednu korunu a ustanovil ho ředitelem. On že pak dá Semaforu zcela nový ráz, a hned mi poslal na ukázku divadelní hru své přítelkyně. A všechno to myslel vážně. Zřejmě usoudil, že starý = blbý. Chudák. Netušil že to může být i naopak.


Ach ta paní Machalická! 14. 7. 2012

Tak jsem si přečetl článek paní Machalické o Waldemarovi Matuškovi a od té doby se setkávám s lidmi, kterým je z toho článku smutno. Můžu paní Machalickou potěšit tím, že se ukázalo, jak je hodně čtená. To přece musí potěšit každého novináře. Docílit toho lze různými způsoby. U paní Machalické mi neušlo, že už delší dobu u ní dochází k jakémusi, možná záměrnému, možná bezděčnému zhrubnutí. Poslední dobou navíc i trochu zpavlačovatěla.
Ostatně proč ne? Sprostota se už dávno vloudila nejen do tvůrčí dílny našich bavičů a do jednání naší politické reprezentace, i v novinách, které chtějí být in a zavděčit se plebejštější populaci, není o nějaké to šťavnatější slovu nouze, proč by se ji měla vyhýbat recenzentka kulturních událostí? Proč? Protože je recenzentkou kulturních událost, a to by snad mohlo stačit, aby pocítila potřebu odlišit se od tohoto ubohého trendu.

A teď proč to píšu: Ten článek, kterým Waldemarové pozoruhodné osobnosti vzdává paní Machalická hold, obsahuje druhou část, kde si ulevuje jako ten, kdo nedokáže mít nad sebou patřičnou kontrolu. Prostě napadá tu ty, kdo se jí nelíbí, a to způsobem, jako třeba některý politik, který se rozhodl, že sdělí veřejnosti, že jiný politik nemá jeho sympatie. A sdělí tuto informaci veřejnosti i za cenu, že se sám ze sebe udělá sprostého hulváta. Takové sebepoškozování může mít jen jediný důvod, a sice, že v člověku žluč a vztek zvítězí na normální lidskou slušností.

Takže, paní Machalická se rozepsala o tom, jak byl Waldemar jedinečný, a k tomuto velebení přidala jedovatý přívažek, že Olga Blechová zpívat neuměla a neumí, což je veřejné tajemství. (Jestli je to opravdu veřejné tajemství, tak proč to ještě dává do novin?) A taky se dovídáme, že Waldemar nebyl typ, který by si dal navléct chomout, ale navlékl si ho, protože jistá dáma to vzala do svých rukou. Paní Machalická musela být asi velkou Matuškovou důvěrnicí, když má tak přesné znalosti o jeho intimních vztazích a citech. Ale možná, že je to jen na základě toho, co se povídá. V tom případě patří paní Machalická do Blesku a ne do novin s úctyhodnou tradicí. Dál se dočítáme, že skupina KTO je paskvil, a že Waldemar zpíval lidové písničky líp, než ta „příšerná osoba Šuláková“. Ano, takhle se ta příšerná osoba Machalická vyjádřila o staré paní, která ve svém životě udělala radost rozhodně více lidem, než ona. Pominu-li, že taková invektiva do článku k Waldovým narozeninám patří asi stejně jako kravinec do svatební kytice (vidíte, taky přitvrzuju, když se to teď nosí!) marně hledám důvod, proč to ta paní redaktorka napsala?

Dovolte, abych tu napsal svůj názor na všechny ty poplivané: Skupina KTO se nikdy nevydávala za velké umění, šlo jim o to zazpívat si písničky s kytarou a to, že poslouchat je bavilo ještě další lidi, kteří je zahrnuli svou přízní, je mi milejší, než zakyslé úvahy v novinách. Vím, že paní Machalická je velmi náročná posuzovatelka divadelních událostí a to jí šlechtí. Ale proč považuje za nutné se otřít o něco, co není šálek jejího čaje? Copak si neuvědomuje, jak jí to snižuje v očích soudných lidí? Paní Machalická píše, že má chuť „tuto nejhroznější odrůdu domácí country při náhodném poslechu jejich produkce kamenovat“. Já mám chuť při náhodném poslechu produkce, která mi nesedí, ji neposlouchat. Není to lepší řešení?

Olga Blechová zpívat neumí, tvrdí paní redaktorka. Já tvrdím, že Olga Blechová zpívá tak, jak to sluší interpretce trampských písniček. A těm, kteří tento žánr mají rádi, její interpretace vyhovuje. Ale slyšel jsem jí zpívat i jiné žánry. Podobně jako já, ani ona nevládne nějakým mimořádným hlasem, ale oba jsme u určitého publika uspěli a to nám stačí. Jestli mě paní redaktorka přesvědčí, že trampské písničky potřebují jiný hlasový témbr, pak budu o jejím názoru uvažovat, budu s ním polemizovat, zatímco teď jest mi polemizovat se zakyslými větami, a to mně poněkud nesedí.

A k paní Šulákové snad postačí, když podotknu, že kdyby takhle se o staré ženě vyjádřil chlap, napíšu mu, že je to ubohé a že se pasoval v mých očích na hulváta. Když totéž napíše inteligentní žena, radši mlčím.

 


09. 7. 2012

Zase po čase zdravím Vás, kteří nahlížíte do těchto stránek, v poslední době mocně zanedbávaných. Rozepisovat se o aktivitách, které mi nedovolily posedět u počítače a dělit se o nové nápady, to nebudu. Asi by to byla nuda. Teď nastaly divadelní prázdniny a já, ne že bych měl víc času, ale jsem jeho pánem. Nemusím se podřizovat okolnostem. Vlastně musím, ale jen trochu. Dneska dopoledne jsem strávil v divadle, kde mě pan Vano fotil pro nějaký kalendář a při tom mě potěšil vyprávěním, jak mu jedna dáma darovala k Vánocům hrobku. Teď se hlavně podrobuju různým lékařským kontrolám, které mě shledávají zdravým. Takže dobrá zpráva. Alespoň pro mne.

Další dobrou zprávu jsem umístil do rubriky Chvalozpěvy - je to reakce Miloše Formana na mé CD.

Takže tímto se zase hlásím k těmto stránkám a budu se tu častěji ozývat.


To je zvláštní 09. 7. 2012

Zajímavá věc: Když něco napíšu do rubriky Zápisník, objeví se mi ten nový zápis na prvním místě. Viz například to, co právě čtete. Když ale něco napíšu do Chvalozpěvů, objeví se mi nový zápis na místě posledním. Viz Chvalozpěv od Miloše Formana. Je to v pořádku? Odpovím si sám: Není.  Ale už jsem se s tíom smířil. Teď je na čtenářích těchto řádků, aby se s tím smířili taky, anebo aby mi sdělili, co s tím mám dělat. JS


Omluva za domnělou liknavost 01. 6. 2012

Poslední dobou jsem do svých stránek nepřispěl žádnou novou informací a tak to vypadá, že už mě to psaní přestalo bavit. Je to však trochu jinak. Plně mě pohlcují zkoušky nové komedie a psaní dvou dalších. K čemuž mě donutily okolnosti a udělaly dobře. V příští sezóně bude novinka stíhat novinku. A tak se omlouvám, ale přece jen něco nabídnout můžu: našel jsem ve svém archivu zapomenutou povídku, která zatím unikala jakémukoliv zveřejnění. Kdy jsem ji napsal už netuším. Budete-li mít zájem, najdete ji na těchto stránkách, a sice v rubrice „ze šuplíku“. Příjemnou zábavu a na shledanou na červnových předpremiérách hry „Kam se poděla Valerie“. Bližší informace z divadla Semafor najdete na www.semafor.cz


20. 5. 2012

Provizorní zpráva: V rubrice CHVALOZPĚVY jsem umístil obrázek Jiřího Srnce, nakreslený po návštěvě našeho představení Levandule. Zatím se mi ale nepodařilo umístit tam fotografii od I.Englicha - tu tam jen slibuju. Sorry. Teprve se učím. Jakmile to tam dostanu, tuhle zprávu vymažu.


Figarova svatba 09. 5. 2012

Když jsem šel včera do Stavovského divadla na Figarovu svatbu bez  Mozartovy hudby, byl jsem velmi zvědavý a trochu rozpačitý. A pro jistotu jsem si od toho nesliboval mnoho. Dneska už můžu říct, že to bylo bezvadné představení, ne opera, leč hudba tam byla, taky bezvadná, bylo to představení vtipné, takže i smát se bylo čemu, a po všech stránkách povedené. Doporučuji, doporučuji, doporučuji.


04. 5. 2012

Tak mi zase jednou vyjde kniha ve zvukové podobě. Namluvil jsem pro Supraphon své povídky, a sice ty nejsměšnější. Myslím si, že doba je příliš vážná a každé směšno bude nejspíš vítáno. A protože se cítím být předurčen k tomu, abych vyráběl pro své spoluobčany humor, snažím se toto své poslání uskutečňovat. A tak nabídka Supraphonu mi přesně zapadla do koncepce mých předsevzetí. Takže kdo má rád takový humor jaký zdomácněl v Semaforu, přijde si snad na své. Jo, a jednu vážnější povídku tam oddeklamovala Jitka Molavcová. A ještě něco: k povídkám je jako bonus přidána písnička, kterou jsem pravidelně zahajoval seriál Život je p(l)es.  Text písničky jsem napsal na hudbu Michala Pavlíčka, který – a teď pozor – bude skládat hudbu k naší příští komedii Rytíři z Blaníku a krasavice Lída.

Navzdory prognózám svítí dneska od rána sluníčko. To je fajn.


ekonomika a semafor 02. 5. 2012

V poslední době je v popředí zájmu poněkud tísnivá ekonomická situace Semaforu. Sepsal jsem tu pár poznámek na toto téma a předkládám je tu všem, kteří se chtějí o problému něco dovědět.

Že se na naší planetě koná krize, je mi známo už pár let. A teď konečně dopadla i na naše divadlo. Jsem svou povahou nerebel a přijímám proto její nevlídný dopad pokorně a s úmyslem čelit nepřízni osudu, jak nejlíp budu umět. První komplikace však na sebe nedá dlouho čekat. Ekonomicky uvažující odborníci nemohou při nejlepší vůli přistoupit na způsob mého řešení a já, i kdybych rád, nedokážu akceptovat jejich názor. Částečně jo, ale komplexně toho nejsem schopen, stejně jako oni nechápou mou argumentaci: na naléhavé varování a prognózu, že Semafor zcela logicky nemůže přežít, odpovídal jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že může. A jako jediný argument jsem uváděl, že nepočítají s tím, že mám štěstí. Ano, štěstí, které mi pomohlo po třiapadesát roků přebrodit se nejrůznějšími kalamitami v podstatě bez úhony.

Argumentovat štěstím někomu, jehož argumentem je fakt, že 1 + 1 = 2, je sice trochu kontraproduktivní a míjí se to s účinkem, protože štěstí je věc iracionální, pro kterou v ekonomice není místo. Ale co si budeme nalhávat – ono ani pro argument, že 1 + 1 = 2 není v ekonomice místo. 1 + 1 = 2 je argument matematický a matematika je exaktní věda, na rozdíl od společenské vědy, jakou je ekonomie. Věda exaktní nás staví před fakta, která nelze vyvrátit, zatímco věda společenská, jakou je právě ekonomie, je velmi pružná – každá společnost si ji utvoří podle svých podmínek a různé proudy této vědy se dokážou navzájem povyvracet, jedna radost. A při tom všechny tyto proudy svorně uznávají, že 1 + 1 = 2, stejně jako to uznávali generální ředitelé zkrachovaných bank. Čímž chci prokázat, že ekonomika je závislá na 1 + 1 = 2 jen tak dlouho, dokud jí okolnosti nevezmou vítr z plachet. A já prostě sázím víc na okolnosti, než na 1 + 1. To je celá má strategie.

A jaké jsou to okolnosti? Odpověď je jednoduchá: musím předložit divákům hry, jejichž provozování nejenže bude levné, ale hlavně diváky zaujmou. To bude to moje štěstí. A tomu štěstí se musí jít naproti. Člověk na něj musí taky číhat, aby ho nepropásl. A, samozřejmě, vedle toho je třeba zapojit do hry i tu matematiku, mít spočítáno, na čem lze prodělat, na čem lze získat. A pozor: uvědomovat si, že někdy je třeba i prodělat, aby se získalo! A to se mi v minulém století celkem dařilo, díky praxi, intuici a zkušenostem. Proto jsme tu dodnes. A na stránkách www.semafor zveřejňuji konkrétní podrobnosti.

                                                                       Váš Semafor a já, Jiří Suchý


01. 5. 2012

Ono to vypadá, jako že mě už tyto stránky přestaly bavit - dlouho už jsem do nech nic nevepsal. Je to tím, že zkouším novou komedii a dvě další píšu. Okolnosti mě ženou vpřed a to je od nich chytré. A tak nové informace, týkající se divadla najdete na www.semafor.cz a zde vás žádám o malé strpení. Našel jsem ale v šuplíku starou povídku, která dosud unikala jakémukoliv zveřejnění a tu můžete, budete-li mít chuť, najít na těchto stránkách v rubrice "ze šuplíku". Zatím vás zdravím a těším se na shledání při červnových předpremiérách hry "Kam se poděla Valerie!.


23. 4. 2012

Poslední léta houstne námitka, kterou slýchávám, případně i čtu: Semafor nejde s dobou. Neboli – jsme staromódní. A mně nezbývá, než tuhle námitku uznat. Jsme staromódní. Pravdou ale je, že naše zaostalost stále vyhovuje značnému počtu diváků a volání po současnější tváři Semaforu mi připadá jako kdyby se chtělo po výsostném fotografu Sudkovi, že měl dávno přestat s černobílou fotografií a najet na barvu. Mohl by mu tak radit pouze ten, kdo absolutně nechápe, v čem tkví kvality jeho snímků, v čem je jejich síla. A proč oslovují vnímavé lidi dodnes.


21. 4. 2012

Kdysi a kdosi napsal kamsi výčet mých profesí: Jiří Suchý, herec, básník, zpěvák, textař, režisér, výtvarník, spisovatel, ředitel a dramatik, skladatel a nevím co ještě. A aby toho bylo víc, přidal slovo sběratel. A od té doby se to se mnou vleče a to sběratelství je často připočítáváno k mým, tak už dost četným profesím a já jsem z toho tak trochu zoufalej. Ano, jsem sběratel, ale to je spíš obsese, má záliba, stejně jako kdybych v zimě chodil sáňkovat a někdo k mým profesím připsal, že jsem sáňkař a tím šmahem znevážil všechno ostatní, co dělám. Prosím vás, nepište a nerozhlašujte o mně, že jsem sběratel v souvislosti s mou ostatní aktivitou. Sám jsem se tak nikdy neoznačil, když, tak říkám, že sbírám to a to, ale sběratel, jenž ve sbírání vidí náplň svého života, to nejsem. Děkuji za porozumění.


Co na sebe? 20. 4. 2012

Občas, ale jen velmi zřídka, se mě někdo, kdo v Semaforu ještě nebyl anebo byl, ale dávno, zeptá, co si má vzít na sebe. Musím říct, že mě ta otázka potěší. Jsem rád, když někdo uvažuje o téhle věci. Mám pocit, že si naší práce považuje. Semafor není divadlo, kam je třeba chodit ve večerním úboru, snad vyjma premiér. Při nich tmavý oblek pánů a sváteční oděv dam dodává večeru slavnostní ráz. Ale jsem ještě stará škola a tak když jdu do kteréhokoliv divadla, byť jde o sto osmdesátou reprízu, sportovní oblečení by mi připadalo nepatřičné.

Jednou, při představená Jonáš a tingltangl, seděl v první řadě pod jevištěm muž, který se tam vyjímal díky tlustému pestrému svetru a manšestrovým kalhotám. Jiří Šlitr se ke mně naklonil a šeptnul: Jdi se nenápadně kouknout pod jeho sedadlo, jestli nemá na nohou lyže. To bylo v dobách, kdy se mělo za to, že „lid“ se má lišit od buržoazie tím, že o sebe příliš nedbá. Jan Werich mnohokrát brojil v nadsázce proti publiku v teplákách.  I jemu vadilo, když divák postrádal úctu k divadlu, ke koncertům a výstavám a považoval je za statek zbytný a odmítal se na návštěvu divadla přichystat tak, aby i on sám měl sváteční pocit.

S Jitkou Molavcovou jsme jeden čas putovali po naší vlasti a s různými filharmoniemi jsme vystupovali na koncertech pro děti. Přítomnost Jonáše a Melicharové byla dobře vymyšlena. Krátké ukázky symfonické nebo operní hudby si pozornost dětí udržet dokázaly, a po každém číslu následoval drobný komický výstup naší dvojice. Mě na těchto koncertech potěšilo, že děti se dostavily svátečně oblečené. Chlapci měli tmavé nebo černé oblečky, někteří z nich měli i motýlky – předesílám, že jim bylo tak osm nebo devět let. Bylo to až dojemné. A holčičky připomínaly malé princezny. Jejich rodiče a pedagozi  nezaostávali za dětmi a šli jim příkladem.  A já jsem si říkal, že přece ještě někdo vede děti k tomu, aby návštěvu kulturního počinu pojednávaly kulturně.

A teď, konečně, proč to píšu.

Divadlo Semafor je továrna na výrobu humoru a humor je pro mnohé věc vítaná, leč trochu méněcenná. Znám občany, kteří by nikdy nešli do Vinohradského, Karlínského natož Národního divadla (pokud by tam vůbec šli) v odění takříkajíc štrapáčním. (Počítač mě napomíná a vzpěčuje se. Oblečení „do štrapáce“ je sice zmiňováno ve Slovníku spisovného jazyka českého  jako opak parádního a svátečního, ale dobrých třicet let jsem ten výraz neslyšel a tak se domnívám, že jsem poslední, kdo si ještě na něj vzpomněl.) Zatímco těmto velkým divadlům je přece jen jakási úcta projevována protože jde o divadla vážná, v našem hledišti diváků v perfektním oblečení není zase tolik. A tak, kdykoliv mé oko zavadí o vymydleného a upraveného diváka, říkám si: Ten mi vzkazuje, že Semafor, navzdory tomu, že je tu veselo, považuje za divadlo ve své podstatě seriózní. Ano, myslíme si, že naše práce je seriózní. Bereme své poslání starat se o úsměvy vašich tváří velmi zodpovědně a humor je pro nás materiálem úctyhodným. A považujeme si, když nám diváci dávají najevo, že se nemýlíme.


12. 4. 2012

Ještě dneska v noci jsem zápolil s počítačem a on vyhrál. Osvědčila se mi však stará lidová moudrost, že ráno bývá moudřejší večera: s jasnou hlavou jsem záhy vyřešil to, co se mi v noci jaksi vymklo – vymazal jsem blábol, na který jsem se zmohl a teď píšu úvahu o tom, jak duch zvítězil nad hmotou. Rozuměj: můj duch nad počítačem. Zlikvidoval jsem všechny chyby, kterých jsem se dosud dopustil i následné omluvy, nedávající smysl a mám pocit, že moje představa o tom, že za čas budu jediným čtenářem svých stránek jen já sám, je lichá.

Pozor, už opět používám slova, která nejsou u mladší generace běžná: lichá, nikoliv jako opak sudé, ale ve smyslu klamná.

Taky obava, že na stránkách, na kterých jsem chtěl dávat nahlédnout zájemcům do svého nitra, budu se prezentovat jako nesvéprávný hňup, zřejmě nepřipadne v úvahu. Začínám se s počítačem sbližovat.

Upřesňuji: sblížil jsem se s ním před mnoha léty, ale kdykoliv mě postaví před nějaký nový úkol, stávám se začátečníkem. Tak tomu bylo i v případě mé práce na stránkách www. Ale zdá se mi, že už vím.


11. 4. 2012

Vrátil jsem se z velikonočního výletu do Bratislavy, kde jsem se podíval na výstavu tvůrců, kteří byli ovlivněni Picassem. Výstava byla skvělá - jak pro koho. Pro mě jo. Ale vím, že většinu mých spoluobčanů tento druh umění jaksi míjí. Mě zase míjí technické myšlení, takže úsilí, které zatím vynakládám k tomu, abych připojil tyto řádky na správné místo, je neúměrné výsledku. A nejmučivější na tom je, že zatímco ty řádky píšu, nejsem schopen odhadnout, zda je skutečně nakonec dopravím na kýžené místo, nebo zda vykonávám zbytečnou práci. Ale protože patřím k druhu vytrvalců, vím, že je to otázka času, a budu to ovládat stejně dobře jako vy.

Momentálně se zabývám úvahami, jaký úsporný režim v divadle nastolit, abychom vyšli. Až budu vědět, ocitne se tato zpráva na stránkách Semaforu. A připravte se na četná překvapení.


06. 4. 2012

Otevřením svých vlastních wéwéwéček ocitl jsem se v nevlídné situaci. Všechno, co tu konám, děje se v šoku: sám proti obludné počítačové mašinerii. A tak si počínám mnohdy zcela nesmyslně a když to chci smazat, smažu něco úplně jiného než jsem chtěl. Ale nevzdávám se! Počítač bude nakonec ten, kdo z tohoto souboje odejde poražen. Jestli se mi podaří to, co jsem právě napsal, doručit na stránky, prosím své příznivce (oba) aby mi v mém dalším počínání drželi palce a kliknutím na data minulá zjišťovali v budoucnu, co jsem psal v minulosti a co jsem nějakým nedopatřením nesmazal a zůstalo to tam.


06. 4. 2012

Máme tu velikonoce, svátky, které jsou od pradávna míněny jako svátky radosti, ale mě je z nich trochu smutno. Uvědomuju si, jaký obsah mívaly v minulosti pro většinu naší populace a jak ta většina naší populace je dneska považuje pouze za příležitost nejít do práce, případně vyrazit na chatu. Myslím si, že by neškodilo pozastavit se nad tím, jak bohaté prožitky přinášely velikonoce lidem, kteří na ně šli po křesťansku. Nejsem povoláním misionář, a ani bych tu profesi nedokázal provozovat, ale říkám si, že i neznaboh by si měl udělat z velikonoc nikoliv prázdniny, nýbrž svátky. Věnovat svůj čas zamyšlení nad plytkostí života v postmoderním čase a okořenit si ho třeba i nějakým kulturním zážitkem. Výstava, koncert, divadlo, to by dokázalo vytvořit sváteční atmosféru a ti, kdo už si tyhle věci odřekli, by se k nim mohli vrátit aspoň v tak výjimečných dnech, jako jsou dny sváteční.

Vlastně jsem chtěl popřát všem návštěvníkům mých www vlídné velikonoce a ten návod jak je prožít se ze mě vyřinul zcela nezáměrně a kdyby mi nebylo líto vynaložené práce, tak ho smažu.


01. 4. 2012

Je první duben a já otevírám stránky, které jsou určeny pro vaše oči. Ode dneška co mě napadne, nebudu zaznamenávat jen pro sebe, ale i pro vás, kteří se počítáte k příznivcům mého konání. Každý kdo koná, potřebuje mít své příznivce, nemá-li být jeho konání smutné. A koná-li člověk toho hodně, je spotřeba příznivců značná. A kde je brát? Je třeba vykročit směrem k příznivcům potenciálním a podat jim ruku se slovy: Jsem rád, že jsme se potkali.

Takže: Jsem rád, že jsme se potkali a vítám vás v řadách přátel a vynasnažím se, abyste nelitovali. To, co vám tu budu předkládat, berte s rezervou. Není vám to předkládáno proto, abyste mé nápady přijali a souhlasili, nejsem tak pyšný, abych to po vás požadoval. Prostě si je, pokud Vás zaujmou, přečtěte, a myslete si své – to mi postačí.

Přiznám se, že mě k tomuto počinu inspiroval Jakub Deml svými Šlépějemi. I já jsem si o nich myslel své. Mnohdy jsem ho obdivoval, občas jsem nad jeho názory kroutil hlavou, ale četl jsem pořád dál.
A tak nějak bych si představoval čtenáře těchto stránek.

*

Že se tady bude občas zaobírat divadlem Semafor, je nabíledni. Daleko zevrubnější informace o Semaforu se Vám však dostanou na jeho oficiálních stránkách www.

K tomu bíledni – rozhodl jsem se, že budu občas používat slova a obraty, které jsou zapomenuty anebo které k zapomnění spějou. Pokud nevíte co to je na bíledni, pomůžu vám: je to totéž co nasnadě.


Stará fronta DNES č. 5 20. 8. 2001

Nové číslo Staré fronty je hotovo, jen ho uložit na www stránky, avšak běda. Odborníci jim dali nový řád a já, ubohý Suchý si marně lámu hlavu jak uskutečnit to, co jsem do nedávna dělal běžně. Musím počkat na odbornou pomoc. Jakmile dojde, bude i Stará fronta ZÍTRA , číslo 5.


Jiří Suchý
Zevrubné informace o divadle Semafor se dozvíte na jeho www stránkách.