01. 4. 2012

1.4.2012

UPOZORNĚNÍ POMĚRNĚ DŮLEŽITÉ: V RUBRICE ZÁPISNÍK NAJDETE NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY NA ZAČÁTKU - ZDE, VE CHVALOZPĚVECH, JE TOMU NAOPAK. NEJNOVĚJŠÍ SDĚLENÍ JSOU AŽ NA KONCI TÉTO RUBRIKY. PROČ JE TO TAK, NEVÍM. VÍM JEN ŽE PŘEVRÁTIT TO NEDOVEDU. A TAK CHCETE-LI SE DOČÍST TO NEJNOVĚJŠÍ, MUSÍTE TO HLEDAT NA KONCI.

Rubriku jsem založil proto, abych se blejsknul s ohlasy, kterými mě potěšil někdy divák, někdy recenzent, někdy kolega ze Semaforu. Dalo by se to taky nazvat reklamou. I když reklama tu vlastně není tím pravým důvodem ku zveřejnění. Pravým důvodem je má radost nad tím, jak občas někdo dovede vnímat mou práci přesně tak, jak jsem to zamejšlel.

Mám tu pár ohlasů na naše poslední premiéry. V Právu (11.2.2012) napsal Vladimír Říha o hře Levandule :

Mezi představiteli kraluje Jitka Molavcová – její degenerovaná šlechtična rozesmává publikum a je dotažena do nejmenšího gesta.

S tím nadšeně souhlasím – jsem totiž sám obdivovatelem umění Jitky Molavcové. V závěru mě Vladimír Říha potěšil poznámkou, která, pravda, začíná trochu jako výtka, ale končí sdělením, které mě zahřálo u srdce. Píše o Levanduli, že

…není tak kompaktní jako minulé Hodiny, ale ani zde autor neslevuje z chytrého humoru a kouzel se slovy.

Děkuju autorovi této recenze, že vyslyšel mé volání a jako jeden z mála si všiml, že hra má svůj humor, hlavní aktér celého našeho snažení.

*

Komedii Levandule okomentoval i recenzent Divadelních novin Jan Žáček,  a řádky vhodné do rubriky Chvalozpěvy zde cituju. Jsou převzaty z odborného tisku, z Divadelních novin – jejich šéfredaktor ocenil náš kus úctyhodným počtem bodů – čtyři z pěti možných.

            Levandule je název nové hry Semaforu, spíše nebo trefněji bychom ji však mohli nazývat něco mezi kabaretem a šantánem. Blíž o tom neradno bádat, snadno by se nám totiž mohlo přihodit, že křehká semaforská poetika by se při tom ohledávání vytratila.

Po zevrubném výčtu všeho, co jsem pro inscenaci vytvořil, je tu lichotivá poznámka:

Ostatně semaforský principál se umí pohybovat mezi takto vymezenými mantinely pořád s velkou elegencí.

O textech se tu praví, že jsou

 …jako vždy svěží, milé a vtipné, takže jednomu pomalu ani nepřijde, že notně zdržují.

Na rozdíl od první poloviny, s druhou částí tohoto sdělení jsem si dovolil trochu nesouhlasit: jsou-li texty svěží, milé a vtipně, tak zase až tolik snad nezdržují.

Dovídáme se tu další slova, vhodná pro rubriku Chvalozpěvy: Michal Stejskal je rtuťovitý, Zuzana Říhová svůdně vyhlížející, Karolína Gudasová potěší apartním kostýmkem. A na závěr stojí:

Levandule je malá, tichá, komorní hra. Lyrické zátiší a kouzlo chvíle je autorovi půvabného dílka víc než dravý spád příběhu. Ale proč neprodlít okamžik, je-li tím autorem Jiří Suchý a je-li ten okamžik tak krásný?

Mohl by někdo odolat a nezveřejnit tak lichotivé věty? Vy možná ano – já to nedokázal.

*

Dopis od pana Pavla Čapka mě potěšil tak, že ho tiše a ochotně vkládám na tyto stránky. Myslím, že takhle vypadá ideální konzument našich představení.

Vážený pane Suchý,

návštěva Semaforu je pro mne svátek. Lístky se musí obstarat dlouho dopředu a tak se potom celou tu dobu těším na ten den. Jenže, když ten den nastal (24.11.2011  Hodiny jdou pozpátku), vůbec nezačal dobře.

            Od rána v našem paneláku kdosi rekonstruuje a tak příklepové vrtačky rozeznívají celej dům, tomu příšernému zvuku nelze uniknout. K tomu roztomilej vnouček, založením velice aktivní a čilej randálista, kterej nenechá jednoho celej den vydechnout. Při odchodu do divadla jsem měl hlavu plnou střepů a náladu na bodu mrazu. Ale stačilo přijít na Dejvickou a pomalu se všechno začalo měnit. Zase jsem se vrátil do dětství a do mládí a viděl jak hlava na hlavě se sune od Špejcharu celou Dejvickou, hustě lemovanou stánky, na Matějskou. Stačilo přijít k divadlu a zase jsem civěl na fotky výlohy Globusu, kde kdysi bejvalo i varieté. Zejména mi utkvěl obrázek, kde kapitán Beno Mertenst cvičil, za letu, na tyči upevněné na horním křídle dvojplošníku.

            A pak už se zvedla opona a odvedl jste mě do let, kdy jsem přišel na svět, kdy vládl swing a světovej malér byl na spadnutí. Nevěděl jsem co dřív sledovat. Okouzlující muzika, skvělej orchestr, rytmika s kytarou atři dechy (a při tom tak malý divadlo!), Bobo sisters, všechny krásné, báječně zpívající, takové sbory se u nás jen tak neslyší. Ústřední dvojice, na každou větu jsem se těšil. Chytré, vtipné, srandální, k sežrání! Vladivoj Vinohradský, dekadentní básník, to je nádherný povolání, Žaneta Borská – Špičatá, zoologická zahradnice, zhltnul jsem Vás a ještě dnes si na Vás pochutnávám.  Moc se mi líbil i p.Štědroň, i když určité slabiky vyslovuje při zpěvu tak lehce, že je třeba hodně napínat uši. A jenom ta jména postav, třeba Frank Vizváry, hned mi připomněl Alexe Vizváryho a jeho orchestr, který jsem kdysi slýchával v rozhlase, jestli se nepletu, měl sólové housle, spolek Síla myšlenky, to je naprosto kouzelnej název. Ten nádhernej fór, kdy Bobo prvně vběhnou na jeviště a s překvapeným výkřikem zase zaletí zpátky, je nezapomenutelnej.

            Abych to zkrátil, líbilo se mi všechno a neumím říct co víc. Jestli herecké a pěvecké výkony, , děj, muzika, texty, výprava, celé představení je perfektní. Znovu jsem zažil ten pocit jako tenkrát při první Zuzaně. Už jsem znal Člověka z půdy a protože jsem z něj byl nadšenej, koupil jsem si lístek, tenkrát ještě bez fronty, na Zuzanu. Na plakátech s barevnými kruhy stálo, že se jedná o pásmo písniček. Byl jsem tehdy na vojně a hned po divadle jsem odjížděl autobusem do Loun. S napětím jsem očekával co bude. Zhasnuto, světelný terč, cink, hvizd, Matuška a Štědrý a To všechno vodnééés čas… Vyskočil jsem ze sedadla, tleskal a dopadl až po představení. Pocit naprostého štěstí a blaženosti mě doprovázel cestou do Loun. A stejně jsem se cítil při vašich Hodinách jdou pozpátku.

            Skláním se v obdivu před tím, co všechno jste vykonal, práci mnoha specialistů na plný úvazek. A to ještě hrajete na housle!  Housle jsou nástroj, který je těžké zvládnout tak, aby se to dalo poslouchat, o tom něco vím. Překvapilo mě to, ale nemělo by. Vy jste totiž velice mladej. Vy totiž trestuhodně plýtváte rýmy. Na to upozornil v rozhlasovém pořadu o básnících kdysi Miroslav Horníček. Řekl zhruba to, že mladý básník plýtvá rýmy a ty mu pak budou k stáru chybět. Jako příklad plýtvání uvedl: „Miluji tě Anabelo že máš tělo jako dělo“. Plýtvání rýmy se Vy dopouštíte pořád. Jako školní příklad může posloužit píseň „Uchop tu vizi“.

            Vážený pane Suchý, děkuju Vám za to, že umíte tak nádherně člověka potěšit. Přeju Vám, ať to pokračuje nejen v příštím roce.

Vždy Váš Pavel Čapek

Dopis pana Čapka mě nezaujal tím, že mě chválí, to dělá ostatně kdekdo J (tahle značka se poslední dobou dělá proto, aby čtenář pochopil, že jde o vtip – jak smutné!). Zaujaly mě jiné věci: jednak to, jaké detaily naší komedie panu Čapkovi neunikly, a pak skutečnost, že nepatří mezi ty, kteří mi dávají najevo, že dnešní Semafor už není to, co bejval. Pan Čapek patří mezi pamětníky, kteří tu kontinuitu mezi starým a novým Semaforem vnímají. Ty mám radši.

*

Hru Hodiny jdou pozpátku okomentoval v Divadelních novinách Josef Herman. Ve své recenzi nám zalichotil slovy:

Naivní? Jistě, ale nestojí za to zamyslet se také jednou neprakticky, jaksi neužitkově? A není zrovna to nadmíru aktuální apel? Libreto je velmi zdařile napsáno, nevyžaduje žádnou jevištní ekvilibristiku, a opět po čase poskytuje velký prostor dvojici Suchý – Molavcová.

A to je další radost ze slov, z nichž začiší vlídné pochopení autorského záměru. Tím větší, že je od žurnalisty – to nebývá zvykem.

*


14. 5. 2012

POZOR POZOR

Poprve v historii těchto stránek se mi podařilo dopravit na ně obrázek. Je to kreslený chvalozpěv na naši Levanduli, jak ho vytvořil Jiří Srnec, šéf Černého divadla, ve svém dopise Ivanu Englichovi - ten býval intendantem Semaforu a krom toho odjakživa skvěle fotografoval - viz zajímavý portét Jiřího Srnce.


14. 5. 2012

 

 

 

 

 


14. 5. 2012

Do rubriky CHVALOZPĚVY nepatří jen půvabný obrázek nakreslený Jiřím Srncem, ale i jeho psaní,určené Ivanu Englichovi, z něhož vyjímám stať o naší hře:

Vzpomínám na časy vzdálené leč stále živé, i když mnozí odchází bez rozloučení. Tím větší je to radost.

"Levandule" jakoby nabral Jiří Suchý ve svých osmdesáti sílu, otevřel okno dokořán, zúžil soubor - a nyní já sám, s Danou, svou ženou, jásám nad vtipností, chytrostí

A nejmlaději, svěže, bylo na jevišti, kabaret z těch nejlepších co jsem kdy viděl.

No uznejte, že bych byl nesvéprávný, kdybych tento jásot nezařadil do této rubriky.

 


09. 7. 2012

S velikým potěšením kladu sem, mezi Chvalozpěvy, e-mail, který mi 16.června 2012 poslal Miloš Forman:

Mily pane Suchy,

vzdyt to znate sam jak casto clovek veci odklada. Proto ja, se studem mne normalne nevlastnim, se Vam musim priznat, ze teprve ted jsem si poslechl (a ne jednou) Vas "Almanach 2005 - 2006". Uz behem toho Gloria to bylo tusit. Ta Vase cast "Jako kdyz tiskne" je neco, co ve mne vyvolalo zachvaty obdivu a zarlivosti. Je to mozna to nejlepsi, co jste kdy napsal, a tak jsem si blahove rekl, ze Vam to musim napsat. A Jitka Molavcova je tam lepsi nez bajecna.

A nemusite mi odepisovat; ja Vam to jen chtel rict. Milos F.

S velikým potěšením jsem slova Miloše Formana nakladl do této rubriky jako ukázku toho, jak cítí to mé psaní člověk, který pochopil co ta má poetika vlastně obnáší. Že já žasnu nad jeho filmy a často se k nim vracím, jsem už mu dal v minulosti na vědomí. Teď ještě jen, že pro takové konzumenty je radost psát. Je to pobídka, je to výzva. A tak píšu. Příští sezónu přehltím semaforskou produkci dalším zbožím. Třeba se zase něco z toho povede.

 


Kam se poděla Valerie? 06. 10. 2012

Tak máme za sebou premiéru naší Valerie. V Zápisníku už jsem naznačil, že se ozvaly hlasy nevlídné. Hrdě tu mohu prohlásit, že byly ojedinělé a že většina diváků nám dala najevo, že když jdou do Semaforu, tak vědí proč a co se dá od nás čekat. A tak pár ohlasů, které přišli našim herečkám v e-mailu:

Jolanko, moc děkuji za krásný večer, který jsme prožili u Vás v divadle Semafor. Super zábava. Prostě kvarteto Smyčková, Kopta, Suchý a Molavcová nezklamalo. Celá hra je moc vtipná, pěkné semaforské písničky. Prosmáli jsme se až do konce. Ještě jednou díky.

M.M., Děčín

 

Pozoruhodný je i e-mal, který Jitce Molavcové zaslali manželé Sokolovi. Proč je pozoruhodný? Na tuhle bláznivou komedii reaguje Valdemar Sokol, označovaný jako malíř tajemných duchovních prostorů, takto:

Milá Jitko,

ještě jednou děkujem za čtvrteční představení. Byla jsi nádherně nesnesitelná! Mlaďoši byli taky skvělí, ale Ty a Jirka, to je Semafor. A to nás čekají další dvě premiéry! Ten Jiří je neuvěřitelný nezmar. A Ty ovšem taky.

Tvoji Valda a Líba.

Tolik malíř, který svůj způsob malby označuje slovem introvertismus.

Jak je vidno, i člověk ve svém díle ponořený do svého nitra dovede prořehtat jeden večer v Semaforu, a to nás těší. Vážíme si těchto diváků a řadíme je k těm našim příznivcům, kteří vědí oč v Semaforu jde.


A zase Levandule 25. 10. 2012

Soňa Červená je už delší dobou naší štamgastkou, jak říkáváme my, co to slovo ještě pamatujeme. To znamená, že  už delší čas ji vídáme v hledišti Semaforu. Protože znám její práci současnou a trochu i tu minulou, vážím si tohoto zájmu nesmírně. A tak si nejspíš dovedete představit,  jak mě potěšily dva e-maily, z nichž vyjímám věty, které patří do rubriky Chvalozpěvy.

První e-mail obdržela Jitka Molavcová:

Milá Jitko,

posílám Vám svůj obdiv a prosím, abyste ho také předala panu Jiřímu Suchému a všem ostatním - za LEVANDULI. Dokonale promyšlená a srdcem servírovaná zábava. Skvostný večer!

A o pár dnů později přišel e-mail i na mou adresu:

Velebáječný Jiří Suchý,

stávám se fanouškem Vašeho divadla a kdybych byla o 50 let mladší, ucházela bych se o to místo dramaturga, po kterém voláte v programu Levandule. Mimochodem Levandule je rodinné stříbro! Pozpáteční hodiny jsou zábavné, ale mně to bylo až moc, tam těch 50 let asi taky hraje roli.

Tak to jsou slova slavné operní pěvkyně na adresu jedné hudební komedie malého pražského divadla. Velebáječný Jiří Suchý - tady takhle mě ještě nikdo neoslovil. Zpočátku jsem si nebyl jist, zda tu není oslovován některý z mých jmenovců. A nesmírně jsem vděčen i za tu poznámku o Hodinách, jdoucích pozpátku. Ta výhrada mě ujišťuje, že Soňa Červená nepatří mezi nekritické obdivovatele, a to je obzvláště cenné, protože to potvrzuje věrohodnost těch nadšených řádků.

Paní Soňo, moc děkujeme. Vám, i Jiřímu Srncovi, který se neméně nadšeně o Levanduli vyjádřil už před časem. (I jeho názor, doplněný kresbou, najdete zde, mezi Chvalozpěvy.)

 


Jiří Suchý
Zevrubné informace o divadle Semafor se dozvíte na jeho www stránkách.